Prosinec 2015

Silvestrovské haiku s malým přáním

31. prosince 2015 v 9:59 | Petr Vápeník |  Haiku

... anebo malé přání se silvestrovským haiku, jak kdo chcete.

Vždycky si říkám, co vede lidi k silvestrovskému veselí. Byli tak nespokojení se starým rokem, že se toho nového už nemohou dočkat? Nebo z něj byli naopak tak nadšeni, že vzývají své bohy, aby ten nový byl podobný? Anebo je to jen prosté těšení se na něco nového, čistého, co dosud nemělo příležitost se zdiskreditovat, a proto s tím můžeme spojit své naděje, asi jako když se objeví v záběru kamer noví politici, které ještě veřejnost nestihla začít nenávidět?

Letopočet každopádně přecvakne na vyšší číslo a vybízí tím i k určité bilanci toho, co se právě uzavřelo. Jaký byl vlastně ten rok? Přinesl možná nesnesitelně hluchá a na pohled bezvýchodná období, ale třeba nabídl i radost dosud nepoznaného druhu, tak intenzivní jako dosud žádný z jeho předchůdců. Perličky obojího se, myslím, najdou v každém roce, jen bývají různě velké. A je jen na nás, která z obou tváří se pohodlněji usadí v našich vzpomínkách.

Můžeme stavět času do cesty ploty, vyhloubit před ním příkopy, přetlačovat se s ním, foukat mu do očí slzný plyn, přijímat proti němu usnesení. Ale nakonec nám nezbývá nic jiného, než ho přivítat, lépe s usměvavou tváří než zachmuřeni.



Silvestrovské haiku


Pod bránou z duhy

tancují naše bárky

v přílivu času.




Ať už o silvestru vítáte příchod nového roku s mávátkem, s pokrčením ramen nebo dokonce se zaťatou pěstí, přeji vám, aby se nakonec v podobném účtování za rok touto dobou jevil jako pozorný a příjemný host, který nás svou krátkou návštěvou u nás doma potěšil a obohatil, a ne jako chmaták, v jehož nenasytných kapsách zůstalo jako z udělání právě to, co má pro nás cenu. Já každopádně věřím, že podobně jako jeho právě končící předchůdce, bude dobrým a příznivým rokem, a proto mu dnes v noci ochotně připiju. Jemu i nám, kteří v tom i další rok pojedeme spolu :-).







Můj první "papírový" fejeton

27. prosince 2015 v 16:04 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Nebudu lhát a z falešné skromnosti nadále tajit své dosud dovedně skrývané ambice: Vždycky jsem si říkal, že by bylo úžasné, kdyby někdy někdo projevil zájem o některý z mých četných blogových textů, kontaktoval mne a řekl mi něco v tom smyslu, že ho můj článek nadchnul natolik, že prostě už nemůže nadále odolávat obrovskému pokušení můj text otisknout ve svém časopise. Nevím proč, ale papírová podoba písmenek tvořících text - přes svou vysokou hořlavost - budí i v elektronické éře u částečných staromilců mého typu pocit větší trvanlivosti, než elektronický soubor sestávající z jakkoli dovedně poskládaných nul a jedniček. Navíc je důvodné podezření, že by si tištěnou podobu článku mohlo přečíst více očí než objeví-li se článek v nekonečném oceánu internetu, kde je jiných lákadel víc než dost, a nebude-li očí přímo více, alespoň by to mohly být jiné oči, než se tradičně dostávají k mým blogovým textům.

Taková příjemná představa liter vytištěných na bělostném papíře jiným strojem, než je moje vlastní inkoustová tiskárna, mi většinou bohatě stačila k vyloudění okouzleného úsměvu (vidíte, ke štěstí lidé s bohatou představivostí moc nepotřebují, stačí jim někdy i neurčitý rámec slibující příjemný pocit), takže jsem se blíže nezabýval konkrétnějšími věcmi, například takovou jednoduchou otázkou, jako který časopis by to měl být a kdo by mne tedy měl vlastně oslovit. Má to být nějaký z těch nejapně barevných společenských magazínů, z jejichž stránek čiší snaha zaplnit papír čímkoli, co lze zapsat do slov a není výslovně proti zákonu? Má to být nějaký bulvární časopis, který se nechá ošálit skutečností, že blog.cz patří tak nějak "do rodiny"? Má to být nějaká z mainstreamových zpravodajských tiskovin ("haló, tady Babiš, mám pro vás nabídku, kterou nelze odmítnout!" :-)? Má to být nějaký literární občasník, který vychází, jen když se někdo omylem ustrne a pošle mu trochu peněz?

Vida, kdybych se nad věcí lépe zamyslel, dospěl bych k překvapivě jednoduchému závěru: že totiž časopis, který by dobrovolně otisknul některý z mých textů, ve skutečnosti vůbec neexistuje. K závěru jednoduchému a logickému. A - jak se ukázalo - ukvapenému. Moje snová a nepravděpodobná představa se totiž na konci tohoto roku k mému obrovskému překvapení (a taky potěšení) naplnila. Nabídka přišla z pro mne naprosto nečekané strany - něčeho se podržte - z České genealogické a heraldické společnosti! Říkáte si, co mám společného s genealogií a heraldikou? Coby Vápeník nevěřím, že můj rod měl někdy ve své historii cokoli ve svém znaku (jak krásné by bylo jednoduché čistě bílé pole štítu symbolizující předstíranou novost a čistotu díky novému vápennému nátěru), a jediným mým životním genealogickým počinem bylo to, že jsem kdysi přiměl svou babičku vyprávět o jejích předcích a její nesouvislé vyprávění jsem nepříliš strukturovaně zachytil na růžový savý papír, který jsem následně ztratil.

Ukázalo se ale, že pro genealogy jsou prý zajímavé názvy příbuzenských vztahů - jak dnešní, tak i historické, což přivedlo čistou náhodou předsedu zmíněné společnosti (a zároveň hlavního redaktora časopisu Genealogické a heraldické listy) na moje stránky, kde jsem před více než pěti lety zveřejnil fejeton O sestřencích a tetěňatech - dnes zařazený do celkem oblíbené rubriky Jazykové hrádky, do které dávám články nějak blíž se zabývající českým jazykem. A tak jsem byl požádán o souhlas s otištěním, který jsem pochopitelně ochotně poskytl. Odměnou mi byl speciální vánoční dárek, když jsem 23. prosince večer po návratu z práce našel ve schránce čerstvě vydaný časopis. Takový předštědrý den si opravdu nechám líbit!



Trochu mne překvapilo, že nikde není napsané žádné varování, že jde o článek bytostně neodborný, který nevznikl pro potřeby časopisu ale především pro obveselení mých blogových návštěvníků. Pokud mne tedy v příštích týdnech někdo přepadne v potemnělých pražských uličkách, aby mne sešvihal menzelovským bičíkem, budu mít podezření na některého z genealogů či heraldiků, kteří věnují své odborné úsilí mnohaletému pracnému zkoumání nesčetných historických pramenů, aby si pak ve svém odborném časopise s hrůzou v profesionálních očích přečetli článek spíchnutý jednoho večera od stolu horkou jehlou během pár desítek minut naprostým laikem. Ale prosím, milí genealogové a heraldici, pochopte mne, taková nabídka se přece neodmítá :-).



Děkuji ještě jednou za milý vánoční dárek. Protože teď cítím vůči genealogii a heraldice určitý dluh, nejspíš budu muset aspoň trochu popracovat na svém rodokmenu. A až konečně zavolá pan Babiš, že nabízí mým skvělým fejetonům neomezený prostor ve svých novinách, můžu se vymluvit na to, že já už publikuji jinde :-).

Mé páté malostranské narozeniny

23. prosince 2015 v 8:32 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Jak místní blogoví štamgasti dávno vědí, protože to opakuji každý rok, vánoční svátky pro mne začínají tradičně už 22. prosince večer, protože v tu dobu slavím své - tentokrát již páté - "volitelné narozeniny". Narozeniny sice ne oficiálně potvrzené v dokladu totožnosti a akceptované úřady, ale přitom do mé totožnosti zasahující stejně zásadně jako moje skutečné narození. Narození je vždy začátkem a já ten svůj začátek od těchto svých neoficiálních ale o to skutečnějších narozenin skutečně odvozuji, byť přes jeho hranici ke mně tlumeně ve vzpomínkách doléhají i některé ozvy dřívějšího světa. Většina z toho, co je pro mne dnes podstatné, se ale "narodila" právě před pěti lety a já jsem moc rád, že na rozdíl od svého skutečného narození jsem byl při tom druhém plnohodnotně přítomen a pamatuju si ho, což se o tom prvním narození (aspoň ve vědomé rovině, protože má fyzická přítomnost je nezpochybnitelná :-)) říct nedá.

Od onoho mrazivého večera před pěti lety se každého dvaadvacátého prosince vracím na "místa činu", tedy do vybraných malostranských uliček, s fotoaparátem a poslední dobou i se stativem. Nesměřuji za konkrétními předem vybranými kompozicemi, ale nechávám se unášet momentální náladou a okamžitými podněty; když chci, na rohu zatočím, jindy jdu rovně. A do toho samozřejmě přemítám o tom, co a proč je pro mne důležité, proč mi ten večer před pěti lety tak zásadně proměnil život a proč ho neméně zásadním způsobem ovlivňuje i dnes a nic nenapovídá tomu, že by se chystal přestat. Každý rok zapochybuji, jestli je vůbec ještě možné, aby další rok přinesl ještě něco lepšího a neobyčejnějšího, než ten právě končící, a nakonec mě ten další rok vždy jen usvědčí ze zoufalého nedostatku představivosti, protože přinese něco tak krásného a přitom tak přirozeného, že ve zpětném zrcátku jen nechápavě kroutím hlavou. Každý další rok mne nechá nahlédnout do úplně nových a dosud netušených zákoutí toho, co se před pěti lety rozjelo. Zákoutí, která svou nádherou a atmosférou berou člověku dech podobně, jako ho někdy dokážou brát zákoutí starých pražských ulic v "schikanederovském" osvětlení.

Když se při každoroční "volitelněnarozeninové" procházce ohlížím v duchu zpátky, uvědomuju si - ke svému úžasu - že těch pět let neuteklo jako voda, jak někdy lidé ve zralém věku vnímají. Podobně jako malé pětileté dítě totiž vnímám ten čas jako vlastně celý svůj život - dlouhý a plný neuvěřitelných událostí a stále nových překvapujících zkušeností, mnohem delší a zajímavější, než všechno, co mu předcházelo. Není to náhodou projev vaší oblíbené relativity pane Einsteine? Jestli ano, zaplaťpámbu za ni!

Ne, že by byly fotky z tradičních toulek (předvá)noční Prahou nezbytné, ostatně každý rok se tento večer uplatní stejné nebo aspoň podobné náměty. Ale kdo chce, může se ke mně při tom potemnělém a přitom zvláštně prosvětleném putování přidat:


Vždycky, když dorazím na Malou Stranu, upaluji co nejrychleji přes poslaneckou a senátní čtvrť do míst, která mě nejvíc zajímají. Stačí se zastavit při kterémkoli kroku, rozhlédnout se a uvidíte kolem sebe nějaký krásný výhled nebo detail.



Kdo chce mít jistotu, že mne osobně potká, není nic snazšího, než si na mne kteréhokoli 22. prosince večer někdy mezi šestou a sedmou hodinou počkat v malostranské uličce U zlaté studny. Kousek vedle "zuří předvánoční velkoměsto", ale v mé "narozeninové" uličce je klid a dá se tu v tichu procházet a fotit.



V uličce přesně podle pravidel relativity ubíhá čas úplně jinak, než je člověk zvyklý. Včera jsem tady zdánlivě udělal jen pár fotek a když jsem si je v noci doma pořádal, zjistil jsem, že jich bylo ve skutečnosti několik desítek a v uličce jsem fotil skoro půldruhé hodiny.



Tentokrát jsem sešel podivuhodně klidnými ulicemi (tedy s výjimkou královské cesty, samozřejmě) až na Kampu, která byla tak prázdná a tmavá, až jsem se skoro bál, že jsem překročil nějaký bludný kořen a vynořím se u Vltavy v daleké minulosti a kolem mne se budou houfovat Švédové nebo Zikmundova vojska. Kolo na Čertovce se pěkně točilo a jeho stín se odrážel na přilehlé zdi za mřížovím plném visacích zámků, že to prostě nešlo nevyfotit.



Ke Karlovu mostu dojdu vždycky. A tahle tepna středověkého města mě vždy znovu a znovu naláká vybalit stativ a udělat si aspoň pár pohledů z úplně klidného nábřeží, na které shora dopadá vzdálený ruch tisíců turistů na mostě.



Karlův most a jeho staroměstské předmostí v cca minutové expozici, tedy dostatečně dlouhé, aby eliminovala všechno uspěchané a krátkodeché a zůstalo jen to, co trvá.



Když už jdu přes Kampu, nemůžu samozřejmě pominout svůj oblíbený "dům s balkónkem", o kterém jsem už několikrát psal. Copak asi dělají zdejší milí obyvatelé, které jsem měl možnost už dvakrát navštívit a z balkónku se díky nim rozhlédnout? :-)



Ani přímo na Karlově mostě nakonec nebylo tak narváno, jak jsem si představoval. Zdá se, že předvánoční čas opravdu přináší určité zklidnění. Je ale pravda, že už bylo docela pozdě večer, takže zájemce o fotky nikdo nepeskoval, jak je tu přes den zvykem, když vybalili stativ.



Tentokrát jsem popošel od Vltavy ještě přes Staré Město do rušného centra. I to má ale svá docela klidná zákoutí, třeba malé náměstíčko u mé oblíbené kubistické lucerny.



Tenhle obrázek jsem si vymyslel asi před měsícem, kdy jsem u lucerny čekal asi půl hodiny na jednoho "zdrženého" kamaráda a já neměl na práci nic jiného, než koukat po okolí. A stálo mi za to si to přijít s odstupem vyfotit.



No, je to jasné: Vánoce prostě včera začaly, aspoň pro mne - byť si ještě dnes musím odskočit do práce. Děkuji za doprovod při toulkách pražskými ulicemi i při celém blogovém putování letošním rokem. Užijte si klidné, krásné a požehnané Vánoce a já se jdu na jejich pokračování těšit s nadšenou duší pětiletého kluka. I když možná tělem trošku klamu, vy už za ty roky dobře víte, jak to ve skutečnosti je :-).

Nedělní miniglosy č.341

20. prosince 2015 v 15:04 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Mediální pozdvižení vyvolala skutečnost, že prezident Zeman pozval na tradiční novoroční oběd premiéra Sobotku bez manželky. Politologové se tak dlouho dohadovali, jestli je to z čisté osobní zášti nebo naopak kvůli tomu, že Zeman je gentleman, který nechce vystavit jemnocit opravdových dam zkoušce ostré výměny názorů plné silných slov, až se nakonec ukázalo, že vše popletl vrchní hradní ceremoniář Jindřich Forejt, který už se natolik vžil do svého vytouženého postavení velvyslance ve Vatikánu, že s manželkami při podobných společenských událostech automaticky přestal počítat.
----------------------
Po zákazu používání vybraných chemikálií nezletilými studenty při chemických pokusech zvažuje česká vláda omezit nezletilcům i nákup sýrů. Podle mluvčího ministerstva zemědělství se bohužel s touto skutečností nedá nic dělat, protože uvedené typy mléčných výrobků - jak několik ministerských úředníků kdesi zaslechlo - mohou nejspíš podobně jako školní chemické laboratoře obsahovat nebezpečnou kyselinu sýrovou. Ze stejného důvodu je v ohrožení i případná účast osob mladších 18 let na čerstvě zahájených mírových jednáních o budoucnosti Sýrie, jejichž přijetí válčícími stranami je zatím také spíše kyselé.
----------------------
Někteří němečtí politici navrhli vstřícné zrušení novoročních ohňostrojů, aby nebyli doprovodným hlukem traumatizováni blízkovýchodní uprchlíci. Podobný nečekaně vstřícný a velmi tolerantní návrh ale zároveň podali na základě dobrozdání četných kynologických organizací i reprezantanti německé muslimské menšiny, protože měli obavy, aby se ohňostrojů zbytečně nebáli místní nevěřící psi.
----------------------
Od začátku příštího roku budou muset mít i městští strážnici povinně maturitu. Ti, kteří si maturitu doposud nedodělali, by měli v lednu dostat zcela nekompromisně standardní výpověď s dvouměsíční výpovědní lhůtou, což je doba, která by na některých českých školách měla k doplnění kompletního maturitního studia bohatě stačit.
----------------------
Podle nové směrnice Evropské unie bude zakázáno veřejně manipulovat s lidskými lebkami, jednak z důvodů hygienických, jednak proto, že by se lebky mohl někdo z přihlížejících nadměrně polekat. Tato nová restrikce by se neměla nijak dotknout například politiky nebo ekonomického sektoru, protože tam se lebka používá jen zcela výjimečně, výrazně by ji však měla pocítit především divadla inscenující Hamleta. Evropská unie v tomto případě dokonce čelí podezření, že jí nejde ani tolik o zákaz lebky jako takové, jako spíš o postupnou likvidaci kontroverzních a příliš pochybovačných Shakespearových slov "být či nebýt". V původní verzi se tak Hamlet bude moct hrát už jen na Nové Guinei, která si vyjednala výjimku, protože veřejné nakládání s lidskými lebkami považuje za své lokální kulturní dědictví a lebek se tam nikdo neleká, byť se u většiny diváků při sledování sporné hamletovské scény dostavuje nepříjemný Pavlovův reflex.

Pozn.: Celá jednočlenná redakce Nedělních miniglos přeje všem pravidelným, občasným i náhodným čtenářům krásné vánoční svátky. První neděli po svátcích budou mít Nedělní miniglosy vánoční přestávku, takže se spolu sejdeme opět na začátku nového roku 2016, již neuvěřitelného sedmého roku, kdy tento specifický týdeník vychází. Tak přeji nám všem, aby to byl rok všestranně dobrý a aby mi dalo vymýšlení nových miniglos mnohem větší práci než letos :-).


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Arabeska

15. prosince 2015 v 21:13 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Je zajímavé, co vše může být arabeskou: Máme-li náladu prozaickou, můžeme napsat cosi podobající se povídce, máme-li právě náladu hudební, můžeme zkomponovat nebo aspoň zahrát drobnou svižnou skladbičku. Máme-li nutkání tančit, můžeme spočinout v ladné baletní póze. Chceme-li někoho zahrnout květinami, můžeme je rozprostřít do příslušného orientálního vzoru. Ale co když máme právě náladu spíše poetickou? Obávám se, že v takový okamžik nám nezbyde nic jiného, než utéct do říše "řeči mírně vázané", kde se - jak věřím - arabeska taky může skoro plnohodnotně uplatnit :-).


Arabeska

Do dlaní chytám proud
.....................svých mlčenlivých stesků
a přetvářím ho v něžnou arabesku.
Protože však v tanci nejsem příliš zběhlý,
zapíšu ji do slov, vět a tónů
a mí andělé ji zatančí
.....................na špičce tvé jehly.

Někdy trochu matně, jindy v plném lesku,
hraji tuhle staronovou arabesku,
její slova, tóny, dotyky a věty,
na zvonkohru z láskyplných zvonů.

I když představit si to jde jenom těžce,
téhle skromné usměvavé arabesce
v pokoře se klaní
arabské minarety
jak básník
..........před svou paní :-).

Nedělní miniglosy č.340

13. prosince 2015 v 18:05 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Mezi švýcarskými bankovními lupiči je při přepadeních aktuálně nejpopulárnější maska Miloslava Ransdorfa. Na popud svého silně levicového křídla hodlá o změně tradiční masky Guye Fawkese za Ransdorfovu hlasovat i mezinárodní hnutí Anonymous, které Ransdorfa na základě nových informací švýcarské prokuratury považuje za většího rebela, nehledě na to, že je fyzicky mnohem krásnější.
----------------------
V souvislosti s projednáváním zákonných norem o zákazu kouření v restauracích a odhadovanou výší pokut za porušení těchto ustanovení, požádala Kancelář prezidenta republiky o navýšení svého rozpočtu nejméně o 35 miliónů korun.
----------------------
Zástupci 196 zemí světa schválili na konferenci v Paříži novou klimatickou dohodu proti globálnímu oteplování a navázali tak na tzv. Protokoly kjótských mudrců. Účastníci konference se zavázali, že lidstvo udrží růst globální teploty Země výrazně níže než 2 stupně oproti začátku průmyslové revoluce. Evropská unie se podle svých nejlepších tradic rozhodla, že své 2 stupně rozdělí na jednotlivé členské země podle osvědčeného systému kvót, takže by Česká republika měla přispět nejméně 0,06 stupni. Podle rychlého průzkumu veřejného mínění je sice 92% českých občanů jednoznačně proti takovému závazku, při bližším dotazování se ale ukázalo, že většina respondentů se obávala hlavně toho, aby se kvůli boji proti globálnímu oteplování nesnížil i počet stupňů jejich obíbeného piva.
----------------------
Miloslav Ransdorf, který v zájmu dodržení anonymity donedávna používal jen iniciály klienta, jehož jménem oslovil švýcarskou banku, opět - jako již mnohokrát - prokázal svou praktickou naivitu: Nejenže musí své konání vysvětlovat své politické straně, levicové frakci v Europarlamentu, české veřejnosti i švýcarským úřadům, ale navíc musí ještě zaplatit Nadaci Václava Havla nemalý poplatek za mediální využití zkratky V.H.
----------------------
Poprvé v historii se mohly v Saúdské Arábii účastnit komunálních voleb i ženy. Voleb se proto zúčastnily i místní radikální feministky, které si vytkly za svůj cíl dosáhnout do roku 2035 zvětšení otvoru pro oči v tradičním místním oděvu až o 5%. Mezinárodní volební pozorovatelé potvrdili, že volby byly naprosto svobodné, pokud samozřejmě voličku dovezl do volební místnosti manžel. Výhodou oproti evropským zvyklostem bylo navíc i to, že vzhledem k tomu, v jakém úboru ženy do volebních místností dorazily, nemusely při úpravách volebních lístků ani chodit za plentu.
----------------------
Podle výsledků předvánočního průzkumu veřejného mínění pro Výzkumný ústav pohádek a bájí je mezi pracovníky zpravodajských a výzvědných služeb celosvětově nejobávanější pohádkovou postavou krteček.

Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Domenico Scarlatti: Sonáta h-moll K.27

11. prosince 2015 v 8:25 | Petr Vápeník |  Hudba

První klavírní skladbou vyvěšenou na tomto blogu, byla letos v létě Bachova Chaconne v klavírní úpravě Ferrucia Busoniho, kterou jsem si troufl zveřejnit až po roce a půl celkem pravidelného cvičení. Tentokrát jsem si vybral něco úplně jiného: Jednak jsem chtěl nacvičit něco méně mohutného, co jde zvládnout za kratší dobu, jednak jsem musel chtě nechtě trochu ubrat na "výbušnosti", protože jsem si v mezidobí uhnal chronické problémy s lokty, takže jsem od expresívního sedmnáctiminutového poloromantického "mamuta" přešel k něčemu, kde lokty nehrajou tak velkou roli, protož většinu musí zvládnout prsty.

Když jsem byl začátkem října v Řecku, připomněl jsem si náhodou na internetu jednu Scarlattiho sonátu, kterou jsem kdysi před mnoha lety slyšel v televizním pořadu o historii klavíru v podání fenomenálního klavíristy Michelangeliho. Ani nevím proč, ale zapsala se mi tehdy do paměti a častokrát jsem si ji pak v hlavě přehrával. V dalších letech jsem si pak cíleně sháněl její různé nahrávky a můžu říct, že jsem snad ještě nikdy neslyšel tak různorodé interpretace - od superrychlých po extrémně pomalé, s naprosto odlišnou dynamikou, i se změnami oproti notovému záznamu. A představoval jsem si, jak bych asi tuhle sonátu hrál já, kdybych to ovšem uměl. Po dlouhých létech jsem si právě v Řecku řekl, že když jsem zvládnul nepoměrně složitější věc, takovou "drobnost" bych mohl do Vánoc stačit :-). Dnes předkládám výsledek své nepříliš usilovné měsíční práce jako malý předvánoční dárek pro zdejší návštěvníky.

Jako obyčejně jsem měl největší problém se záznamem zvuku. Prostě neumím dostat nahrávku z paměti svého klavíru slušným způsobem bez ztráty kvality do počítače, dělám to různými náhradními způsoby a výsledkem je, že nahrávka různě hučí, syčí, šumí, kvílí, prská a lomozí, takže dá uchu trochu práci rozeznat mezi všemi těmi nadbytečnými ruchy tóny skladby. Musím sehnat nějakého specialistu na MIDI systémy, ale to už si říkám několik let a skutek zatím utíká, až se mu za patami práší. Tak snad mi i protentokrát technickou kvalitu nahrávky odpustíte.

Ve skladbě je pochopitelně i několik překlepů či nedoklepů, bez nich se takové amatérské hraní málokdy zcela obejde; ani kvůli tomu nejmarkantnjšímu překlepu jsem ale nakonec nahrávku neopakoval, protože se povedl docela čistý a "melodický", takže kupodivu ani moc neruší, ale člověk nepotřebuje žádný extra absolutní sluch, aby ho poznal.

Tentokrát jsou to jen necelé čtyři minuty svižného hraní a já věřím, že se při případném poslechu nebudete moc kroutit nechutí ve svých křeslech stejně jako nebude mistr Scarlatti moc rychle rotovat ve svém starobylém hrobě.

Přeji všem krásný předvánoční čas.


Pozn.: Protože jsem se dozvěděl, že blog.cz přestal podporovat videa, nemůžete si přehrát původně vložený soubor. Nahrávka je ale k dispozici na odkazu D.Scarlatti: Sonáta h-moll K.27 - Petr Vápeník

O viagernících a jiných vykucích

8. prosince 2015 v 21:26 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Vždycky mám radost, když se některý z čtenářů svým komentářem vrátí ke staršímu článku. I proto neustále odolávám pokušení uzavřít komentáře u asi patnácti článků, které si jacísi holandští roboti z neznámých důvodů vybrali (kruciš, je tenhle robot životný nebo neživotný?), aby na ně čas od času uspořádali organizované nájezdy s reklamou na viagru a další životabudiče. Když jsem chtěl - poučen mafiánskými filmy - aby mi blog.cz proti těmto nezvaným hostům poskytl ochranu, dozvěděl jsem se, že přece mohu u napadaných článků uzavřít komentáře a každý holandský robot pak ostrouhá a z mých stránek odejde s nepořízenou. No, nevím, myslím, že je to názor dost podceňující robotický intelekt, protože článků je na mém blogu na výběr ještě dost a oni mi přece chtějí jen dopřát splnění mých dosud netušených přání a vůbec celosvětové dobro přesně podle "šedesátkového" hesla "make love, not war".

Užuž nad tím zaslepením komentářů občas uvažuji, ale nakonec si přece jen vždycky řeknu: Co kdyby právě takový článek chtěl okomentovat nějaký nadšený návštěvník, moje obdivovaná a zásadně nekomentující múza nebo aspoň - měl bych být skromný - normální "nerobot"? Přece nedopustím, aby zlovolní roboti - podobně jako v jiných ohledech třeba zlovolní teroristé - ovlivňovali můj život natolik, abych se podřizoval právě jejich pravidlům! A tak komentáře neuzavírám, ale poctivě roboty blokuji a jejich zablokované komentáře s reklamou na různé levné modré, žluté či fialově puntíkaté pilulky vytrvale mažu s vírou, že můj tichý trpělivý odboj třeba nakonec roboty unaví a oni se natrvalo vrátí na břehy svých překrásných grachtů.

Moje mdlá forma asertivního odboje ale zatím vede jen k dalším a dalším atakům: Když vidím, že se mi během jedné minuty objevila na blogu dvacítka komentářů, je mi jasné, že se nestal zázrak, abych získal ve stejný okamžik dvacítku čtenářů, kteří se rozhodli mi zanechat povzbudivý vzkaz. Vím, že jde o holandskou návštěvu, která si jen na chvíli odskočila z dýmu coffee shopu, aby i mně dobrosrdečně doporučila recept na opravdu plnohodnotný život.

Stane se ale občas že nové komentáře nepřicházejí v houfci, ale jde o solitéry, kteří rovněž směřují k některému ze starších a většinou dávno zapomenutých článků. V ten okamžik se vždycky (i bez doporučené pilule) zatetelím lehkým vzrušením: Kdopak u mne byl asi na návštěvě? Že by nějaký nový náhodný návštěvník, který nadobro propadne neodolatelnému kouzlu mých textů, vezme si dva roky prázdnin, aby si mohl poctivě přečíst všech mých cca 1200 článků a na konci usoudit, že kdyby F.L.Věka nenapsal Jirásek ale Čerf, měl by román nejspíš víc dílů než Encyclopaedia Britannica. S třesoucí se rukou kliknu na zprávu o komentáři a zjistím většinou, že po svých nizozemských kolezích mě tentokrát navštívil robot navýsost český, tentokrát bezesporu zcela životný.

Čeští živoucí roboti totiž vyhledávají na blozích starší tematické články a doplňují k nim do komentářů odkazy na reklamu. A tak zjistím, že u Haiku létajícího koberce se objevila reklama na největší slevy na čističe koberců na sever od Alp. Reklama se dokonce tváří docela sympaticky, alespoň tím, jak se snaží reagovat na téma článku. Kdybych podobné kousky psal já, možná by mě to docela bavilo: "Tvůj koberec létá? To ten můj se jenom špiní! Naštěstí jsem našel úžasné slevy na čisticí prostředky, i ty je můžeš mít skoro zdarma!"

U povídky o bludičkách mi může neznámý dobrodinec v komentáři vemluvit nový model kompasu, protože ten odjakživa s blouděním souvisí. Když v článku pomyslně rozmlouvám s pohádkovými mravenci, dostanu za odměnu odkaz na prostředek na jejich hubení, kvůli čemuž by chudák Jiřík neuspěl v tendru na kamaráda Zlatovlásky. Týká-li se moje glosa obskurního zážitku z ankety Český slavík, mohu být odměněn odkazem na kuchařku specializující se na španělské ptáčky, je-li fejeton z optimistického prostředí hřbitova, reklamní agent mi třeba nabídne ruské hokejové kartičky, protože se použitý fulltextový vyhledávač s určitou pravděpodobností domnívá, že slavná sovětská hokejová útočná řada hrála ve složení Larionov - Krchov - Makarov. Zmíním-li se v názvu článku o ultrazvuku, jistě mi někdo přičinlivě nabídne vyčištění mého zaneseného charakteru v ultrazvukové čističce, a když publikuji básničku, ve které si stěžuji, v čem všem si ve svém životě nejsem jistý, dostanu nejspíš tip na "fakt skvělou pojišťovnu, kde jsem našla vše, co jsem tak dlouho hledala". A možná kdyby Jiří Suchý publikoval legendární Pramínek vlasů na svém blogu, dostal by k němu připlácnuté "osobní doporučení" na nějaký pěkný pobyt v lázních.

Dlouhou dobu jsem byl vůči tomuto typu komentářů shovívavý. Naopak, docela jsem oceňoval, jak se snaží reklamy vypadat nenásilně (ne, že by se to tedy vždycky dařilo!) a chápu, že to je docela otročina vyhledávat tematicky spojené články jen podle nadpisů (na víc zjevně není čas). Na druhou stranu se mi na blogu množí čistě komerční reklamní odkazy, ke kterým nemám žádný osobní vztah a nepoutá mne k nim ani žádný zištný zájem. A říkám si - v čem je to jiné, než nájezdy nizozemských viagerníků? V četnosti? Možná, i když poslední dobou čeští vykukové a vykučky náskok hrdinně stahují, je jich totiž čím dál víc. V nápaditosti? I ten rozdíl se postupně stírá. V cíli žádný rozdíl není: Kup si, nesamostatný Vápeníče, právě to, co já chci a za co jsem zjevně - byť nejspíš nijak královsky - odměněn. No a protože není rozdíl v povaze těchto reklam, není ani důvod, abych vůči jejich původcům postupoval odlišně.

Tedy, shrnu-li to: Ode dneška budu veškerou komerční reklamu popsaného typu mazat bez dalšího speciálního varování (jedinou výjimkou budou reklamy, které mě poctivě rozesmějí, protože dobrého humoru není nikdy dost). Když bude příslušný "komentátor" neodbytný a bude se - i když pod různými jmény - o reklamu snažit opakovaně, naložím s ním stejně jako s viagerníky. Stejně se prý má před Vánoci ochladit, tak se nemůže divit, když půjde k ledu!

Je možné, že business světem vládne, ale pokusím se mu to aspoň v rámci svých omezených sil ve svém malém pronajatém blogovém království ztížit. Ale opět - nehodlám se přizpůsobovat cizím pravidlům, a nebudu proto vypínat možnost vládat do komentářů odkazy. Jak by k tomu přišli všichni ti, kteří chtějí přiložit odkaz na něco zajímavého ze své nebo cizí tvořivé činnosti nebo na něco, co dobře ilustruje jejich názor. Bude to sice pro mne o něco víc práce, ale určitě mi to za to stojí. A vy, milí reklamní agentíci a agentice, to neberte nijak ve zlém; není to nic proti vám a vašim obchodním kontraktům. Jen předem počítejte s tím, že vaše "komerční sdělení" se na mém blogu dlouho neohřejí, takže můžete svůj čas věnovat něčemu efektivnějšímu např. blogerům, kteří vás budou tolerovat, jako jsem to doposud dělal já. Promiňte, už je vás prostě moc!

Začínám podle názvu dnešního článku tušit, že i tento text by mohl být pro některé reklamní poloroboty zajímavý. Copak hezkého mi asi nabídnou tentokrát? :-)

Nedělní miniglosy č.339

6. prosince 2015 v 15:05 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Komunistický europoslanec Miloslav Ransdorf byl zadržen ve Švýcarsku, kde se údajně pokoušel vybrat v jedné z bank větší částku peněz. Nedělní miniglosy se z dobře informovaného zdroje dozvěděly, že výběr z účtu byl ale jištěný jedním velmi silným a bezpečným komunistickým heslem, které ovšem politik během 11 let v Evropském parlamentu bohužel zapomněl, a když se pokusil heslo nahradit jedním ze svých oblíbených komplikovaných citátů ve švýcarské němčině, bankovní úředníci po několika minutách pro jistotu přivolali policejní hlídku. Podle policejních a bankovních expertů může být Ransdorfova role přece jen trochu jiná než tomu v podobných případech bývá, takže se spekuluje, že europoslanec v případu figuruje jako tzv. rudý kůň.
----------------------
Podle prezidentova mluvčího chtěli studenti ostudně zneužít výročí 17. listopadu k tomu, aby opět nesmiřitelně rozdělili český národ vyjádřením nespokojenosti s prezidentovými činy, aniž by znali obsah Zemanova skvělého a vyváženého svátečního projevu, kterému na Albertově tleskaly ve stísněných ulicích statisíce nadšených prezidentových příznivců. Podle právní analýzy, kterou si nechaly Nedělní miniglosy vypracovat, je ale naštěstí sedmnáctému listopadu již 26 let, takže není možné studenty potrestat podle přísnějšího paragrafu, který řeší zneužití nezletilých.
----------------------
Karel Schwarzenberg uznal, že je nejvyšší čas opustit předsednický post v TOP09, když zjistil, že už občas usíná i při vlastních projevech. Zároveň se postupem času zhoršuje i jeho porucha sluchu, takže novopečený předseda mimo jiné neslyšel ani stranickou šeptandu, že nový předseda Kalousek může přivést svou veřejnou neoblibou stranu mimo parlamentní lavice. "Ano, dobrý sluch by měl býti předností dobrého opozičního politika," připustil kníže. "Copak o to - teď v zimě to ještě docela jde, ale především na jaře musí být správný předseda opoziční strany kdykoli připraven slyšet i trávu růst!"
----------------------
Na bývalou ředitelku kabinetu bývalého předsedy vlády Janu Nečasovou-Nagyovou byla vyhlášena exekuce, která má za cíl zajistit doplacení darovací daně za miliónové dary, která dostávala na svém dřívějším postu. V této souvislosti Ministerstvo financí upozorňuje všechny obyvatele České republiky, aby nejlépe hned u stromečku učinili oficiální zápis všech vánočních dárků a nechali si ho hned po Vánocích notářsky ověřit, aby ho mohli přiložit ke svému daňovému přiznání. "Je to zatím možná trochu komplikovaný proces," řekl Nedělním miniglosám ministr financí Andrej Babiš, "ale můžu vám všem slíbit, že když to dobře dopadne a opozice nebude činit obstrukce, ale bude makat společně s námi, najdete o příštích Vánocích pod stromečkem přesně pro tyto účely vytvořenou (a samozřejmě na dobírku zaslanou) dárkovou registrační pokladnu."
----------------------
Organizace vystupující proti rasismu a xenofobii protestují proti meteorology nedávno zveřejněné dlouhodobé předpovědi počasí, podle které by letos po mnoha letech mohly být v České republice opravdové bílé Vánoce. Tato předpověď je podle nich tendenční a jen potvrzuje rostoucí fašizující tendence v Českém hydrometeorologickém ústavu. Pokud nebude dlouhodobá předpověď odvolána a meteorologové se za ni veřejně neomluví, zmíněné organizace hrozí tím, že na facebooku založí vlivnou protestní skupinu "Počasí v ČR nechceme!!"


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste se podívat na zatím existující starší vydání, můžete si kromě kompletních článků v archívu přečíst na následujících odkazech tři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Michael Žantovský: Havel

1. prosince 2015 v 20:29 | Petr Vápeník |  Knihy

Nejsem zrovna čtenářem, který by po večerech běžně louskal tlusté biografie slavných osobností. Jednak nevzývám žádné idoly, kterým bych se rád podobal, jednak to s tou slávou obecně bývá všelijaké, protože sláva je ženština povětrná a své milce ráda střídá. Když jsem ale zjistil, že Michael Žantovský, který pro mne kdysi svými překlady i vlastními texty "objevil" Woodyho Allena a kterého si z řady důvodů vážím, sepsal knihu o Václavu Havlovi, tedy o postavě, která je pro mne sympaticky nejednoznačná a v mnoha ohledech pozoruhodná, řekl jsem si, že možná na přečtení takové tlusté knihy (víc než 500 stran tohoto typu textu rozhodně není malá porce) nastal ten správný čas. Knihu jsem si koupil a po návratu z dovolené v Řecku přišla na řadu.

Musím říct, že nejde o text, který by se četl úplně jedním dechem, ostatně k určité dýchavičnosti ho předurčuje žánr. Čtenáři nejsou zrovna hnáni kupředu napínavými zákrutami děje, ani se netěší na překvapivé rozuzlení; vše je předurčeno skutečným životem, který se již v případě Václava Havla uzavřel a mnohé je o něm známo z děl jeho jiných živopisců (Kriseová, Kaiser, Keane, etc.). Je ale pravda, že právě Michael Žantovský dokáže dobře udržet proporci informací (ne nadarmo patřil dlouho k nejbližším Havlovým spolupracovníkům), jejich interpretace (ne nadarmo vystudoval psychologii) i citace z různorodých zdrojů (ne nadarmo se - byť až po dopsání knihy - stal ředitelem Knihovny Václava Havla).

V Kafkovi nalézal Havel přímý odraz mnoha prvků své vlastní zkušenosti:

"Jakýsi hluboký, bazální, a proto veskrze neurčitý pocit vlastního provinění. Jako by snad sama má existence byla svého druhu hříchem . Dále je to silný pocit celkové nepatřičnosti mé i všeho, co se kolem mne bezděky vytváří. Tíživý zážitek nesnesitelného dusna. Potřeba trvale někomu sám sebe vysvětlovat a před někým se obhajovat... Stále jako bych běžel kdesi za pelotonem silných a sebevědomých mužů, jako bych je nikdy nemohl dohnat, natož se jim vyrovnat. Jsem si v podstatě protivný a zdá se mi, že zasluhuji vlastně jen obecný posměch...
Je to podle mého názoru právě můj niterný pocit vyřazenosti či nezařazenosti, jakési vyděděnosti a bytostné nepatřičnosti, který je skrytým motorem veškerého mého houževnatého snažení... Odvážil bych se dokonce říci, že všechno dobré, co jsem kdy udělal, udělal jsem možná jen proto, abch obhájil své trvale zpochybňované právo na existenci." (Z projevu při příležitosti udělení čestného doktorátu Hebrejské unoversity, 26.dubna 1990)

Kladně hodnotím, že nejde o žádnou hagiografii: Z textu je zřejmá přirozená úcta k Václavu Havlovi, která ale nesklouzává ke zbožštění, líbí se mi, že autor nepředkládá s nadhledem všeználka hotové "předvařené" odpovědi, ale často spíš dává čtenářům ke zvážení své hypotézy, které se snaží dokladovat na skutečných událostech. Nikterak nepřeskakuje pro někoho možná ne úplně příjemná témata, jako např. morální selhání při prvních vážných střetech s komunistickou mocí, Havlův velmi nestřídmý vztah k ženám i alkoholu (to víte, že poprvé byl Havel oficiálně zadržen během svého "dlouhodobého pobytu" u tehdejší milenky, nebo že jednou ve vzteku prokopl dveře jakési vinárny a dostal od tamějších číšníků "nabančeno"?), dodnes sporné postoje v řadě zahraničních i vnitrostátních politických tématech (např. Havlovými odpůrci dodnes tolik zdůrazňované a odsuzované "humanitární bombardování") i Havlův neustálý souboj s pokušeními moci. Proto si myslím, že jde o celkem komplexní pohled na silné i slabé stránky docela normálního člověka, které se v různé době projevovaly různým způsobem. A toho "normálního člověka" bych podtrhl, protože když srovnám v duchu Havla s většinou jiných politiků, nemůžu si pomoct, ale vychází mi i s odstupem a vědomím, k čemu jeho působení přímo či nepřímo vedlo, že klady pořád ještě výrazně převažují nad zápory. Tím spíš, vezmeme-li v potaz nejen pohled na Havla jako disidenta a politika, ale i spisovatele, esejistu, dramatika a režiséra, tvora v tom nejlepším smyslu slova společenského jakýmkoli oborem svého konání, přičemž všem těmto oborům, resp. tím nejvýznamnějším z nich se Žantovský ve své knize zabývá.

Michael Žantovský si celkem dobře dokázal poradit i s šedesátými lety a posléze s Havlovým disidentským obdobím, které je v některých částech chudé na fakta. Hlavním kladem knížky (ale je otázkou, jestli to tak má u biografie být) je ale pro mne logicky ta část života, u které autor osobně Havlovi asistoval v roli prezidentova mluvčího a poradce. Pasáže ze začátku prezidentského působení jsou asi vrcholem knihy, byť spíš do určité míry suplují Žantovského "paměti", které by - zdá se - mohly být velmi zajímavé a měly by výhodu, že se nemusí točit jen kolem Havla. Žantovský umí navíc "suetoniovsky" okořenit text i na pohled poněkud bulvární jednotlivostí, pokud na ní může dokumentovat obecnější jev. Pro českého čtenáře, který se lépe orientuje v novodobé české historii, naopak mohou působit rušivě občasné "výkladové" pasáže, ve kterých autor vysvětluje na pohled zcela jasná a známá fakta; přece jen je poznat, že kniha vznikala v angličtině (vlastně jde paradoxně o následný překlad do češtiny) s cílem oslovit zahraniční čtenáře s výrazně menší znalostí českých reálií a některých zřejmých souvislostí.

Samozřejmě je mi jasné, že knížka neosloví lidi, kteří nemohou Václavu Havlovi přijít na jméno a považují ho (podle mne zcela směšně a iracionálně) za ztělesnění veškerého zla a příčinu všech společenských (a velmi často i svých osobních) problémů a za původce všeho špatného, co se v naší společnosti odehrálo od husitských válek, i všeho, co se ještě kdy odehraje. Já jsem si Václava Havla vždycky vážil a oceňoval jsem na něm jak jeho celoživotní snahu vnést do politiky etická témata (kdepak je jim dnes konec?), tak i neuvěřitelnou práci, kterou pro Československo a později pro Českou republiku udělal především v zahraničí.

Nemohu se při čtení a zároveň v osobních vzpomínkách, které tahle kniha rovněž vybudila, ubránit srovnání s jeho prezidentskými následovníky a - přiznávám - ti v mých očích nevycházejí nijak zvlášť dobře. Ale tohle není článek hodnotící Václava Havla, ale článek o jeho životopisu, tak nebudu příliš provokovat :-). Jen chci dodat, že na mém velmi pozitivním vnímání Havlovy role v české historii Žantovského kniha nic nezměnila ani v dobrém ani ve špatném. Havel nebyl ani bůh ani ďábel, byl to velmi schopný, tvořivý a inspirativní člověk s notnou dávkou různorodého talentu i s mnoha chybami. Jsem přesvědčen, že kdyby jeho zavilí kritici byli ochotni podle jeho vzoru riskovat nesrovnatelně menší újmu, než on, a vykonat pro společnost aspoň desetinu toho, co on, a byli schopni aspoň desetinové sebereflexe, jako on, bylo by tu o dost líp, než tu je.

Takže závěrem - nebudu-li pohlížet na Žantovského dílo měřítkem klasiků v biografickém oboru, což jistě nebudu, neb takové klasiky, nejspíš k vlastní škodě, nečtu - můžu říct, že jsem si knížku přečetl s chutí, leccos zajímavého jsem se z ní dozvěděl a navíc ve mně vzbudila chuť o popsaných situacích a motivacích víc přemýšlet.

Knihu vydalo nakladatelství Argo v roce 2014.


Pozn.: Kdo si chce přečíst mou osobní vzpomínku na Václava Havla, kterou jsem publikoval v souvislosti s jeho úmrtím v prosinci roku 2011, najde ji v článku O růžích a panáku pro Václava Havla.