Václava Jandečková: Kauza Jan Masaryk (nový pohled)

10. února 2016 v 21:58 | Petr Vápeník |  Knihy

V knížce, o které dnes píšu, se spojila dvě pro mne moc zajímavá témata: Za prvé je to lokální historie okolí Domažlic, protože jsem domažlickým rodákem a moje rodina už mnoho generací žije v městečku Staňkov kousek od Domažlic (pravidelní návštěvníci např. vědí, že právě ze zahrady mých rodičů ve Staňkově pocházejí fotky z mého cyklu Kouzelná zahrada), za druhé mě již řadu let zajímají okolnosti smrti Jana Masaryka. Pamatuji si, že už jako výrostek jsem o tomto tématu četl jakýsi článek v pietně uchovávaných časopisech z roku 1968, kdy se dalo po dlouhé době poprvé (a opět na dlouhou dobu naposledy) otevřeně psát i o kontroverzních tématech, což samozřejmě smrt populárního politika a syna prvního čs.prezidenta, navíc těsně po komunistickém puči v roce 1948, byla. Navíc mne i z rodinných důvodů zajímá období komunistického převratu a dění ve stalinistickém období našich dějin, protože můj dědeček byl - jak zdejší vytrvalí čtenáři vědí třeba z mých reportáží z Jáchymovska z léta 2013 (viz např. článek Jáchymovské lágry) - rovněž jedním z mnoha vězňů padesátých let.

Před nějakou dobou jsem se dozvěděl o tzv. akci Kámen, během které byla zatčena řada lidí, kteří se pokusili přejít západní hranici. Tito lidé byli při cílených akcích dovedeni na místo za falešnou hranicí a - přesvědčeni, že už jsou v bezpečí v cizině - byli vyslýcháni pracovníky Státní bezpečnosti vydávajícími se za příslušníky zahraničních bezpečnostních složek. Tato akce byla až ďábelsky chytře vymyšlená a není divu, že vyšetřovaní v euforii z "úspěšného" přechodu hranice, vypovídali otevřeně nejen o sobě, ale i o mnoha dalších lidech. Tuto speciální akci popsala ve své knize právě Václava Jandečková, o které jsem v souvislosti s akcí Kámen slyšel poprvé, a začal jsem se blíž zajímat o její práci.




Umíte si možná představit, jakým překvapením pro mne bylo, když jsem se nedávno dozvěděl, že se paní Jandečková zabývá i tématem smrti Jana Masaryka. Přestože vyšetřování jeho smrti probíhalo v několika vlnách - první vlna začala bezprostředně po nálezu těla, zásadní přešetření probíhalo na Generální prokuratuře v roce 1968, ale vyšetřování narušil a posléze i znemožnil vpád vojsk Varšavské smlouvy a obnovit ho bylo možné až po roce 1989 - dá se říct, že doposud nepanuje mezi historiky úplná shoda, zda byla Masarykova smrt následkem vraždy nebo sebevraždy. Zatímco první kola vyšetřování směrovala spíše k sebevraždě, postupem času začala převažovat teorie vraždy, zejména po zveřejnění odborné studie o pádu těla, jehož závěrem bylo tvrzení, že Jan Masaryk musel být z okna Černínského paláce vystrčen nebo vyhozen. Tedy - spíše vražda! Ale máme-li (a ještě ne úplně jistou) vraždu, kdo je vrahem? Odpověď na klasickou otázku všech detektivek ani po 68 letech bohužel neznáme; indicií existuje přehršel, ale jednoznačné důkazy k dispozci nemáme.

Václava Jandečková při hledání archivních dokumentů k jiným případům našla materiály, které se smrtí Jana Masaryka bezprostředně souvisejí a rozhodla se vydat po komplikované a doslova "zaminované" cestě studia materiálů Státní bezpečnosti, která již od roku 1949 vyšetřovala mnoho osob v souvislosti s jejich domnělými špionážními a výzvědnými aktivitami. Centrem pozornosti se stalo "přiznání" odborového rady Ministerstva zahraničních věcí Jana Bydžovského, že společně s dalším spolupracovníkem vyhodil omámeného Jana Masaryka z okna jeho koupelny. Jak ale naložit s takovým "přiznáním"? Jak ho interpretovat? Je možné ho vzít jako základ nového pohledu na důvody a průběh starého (zlo)činu? Jaká byla motivace Jana Bydžovského k takové výpovědi (drsné a občas doslova likvidační vyšetřovací metody z přelomu čtyřicátých a padesátých let jsou popsány velmi dobře na jiných případech)? Ale jak Václava Jandečková dokládá na velkém množství archivních materiálů, zdá se, že Jan Bydžovský svým přiznáním své vyšetřovatele spíš zaskočil, než aby právě k takovému přiznání byl cíleně veden.

Paradoxně to vypadá, že vyšetřování bylo tentokrát vedeno skutečnou snahou dobrat se pravdy, byť použité metody fyzického a psychického nátlaku na vězně byly často extrémní. O mnohém svědčí i materiály vzniklé v souvislosti s tajným přešetřovacím procesem Státní bezpečnosti v letech 1950 a 1951, ze kterého je patrná v daných podmínkách celkem nezvyklá snaha o objektivitu. To vše je komplikováno skutečností, že právě na začátku 50. let začíná stroj na soudní procesy proti nepřátelům "nových pořádků" postupně mlít a ničit i některé pracovníky STB, kteří ho zpočátku sami roztáčeli a řídili. Státní bezpečnost se tak stává organizací rozdělenou na mnoho skupin rozdílných až protichůdných názorů a motivů. Doznání Jana Bydžovského (jehož vinu si vzhledem k jeho dlouholetému oddanému vztahu k ministru zahraničí dokáže málokdo představit) se tak stává pro někoho tajemstvím, které je třeba odhalit, pro jiné politickou bombou, kterou by bylo možné propagandisticky využít (vždyť to z Bydžovského výpovědí vypadá, že nitky zločinu vedou bezoklikatě k zájmům britských zpravodajských služeb!), a pro další pak třeba i osobním ohrožením (zejména pro ty, kdo se mohli v kause Masarykovy smrti sami angažovat - ať už ve službách českých nebo sovětských komunistických zpravodajců). Ale můžeme si dovolit tak cenné materiály opominout jen proto, že jejich správné poskládání a interpetace jsou nesmírně složité? Autorka knihy se rozhodla, že ona je opomíjet nebude, i když přijetí její studie mezi historiky nebude nejspíš příliš vřelé. Ať je však jakkoli nevřelé, alternativou k takové práci je pouze nedělat nic, což paní Jandečková při své neutuchající energii pravděpodobně nepovažuje za tak atraktivní :-).

Jako čtenář a zájemce o toto historické téma musím říct, že kniha je připravena nesmírně poctivě: Autorka se až na zřídkavé výjimky nepouští do oblasti spekulací, vychází z podrobného a přesného popisu archiválií (z nichž řada je na více než 400 stranách knihy nejen citována, ale i vyfocena). Při výkladu zůstává uměřená, často uvádí i protiargumenty, tam, kde existují informace, dává si práci i s vystižením kontextu (např. jakému psychickému tlaku vyšetřovaní čelili). Ale základní otázka se pořád vznáší ve vzduchu: Proč Jan Bydžovský vypovídal o svém podílu na smrti Jana Masaryka tzv. na popud britských tajných služeb, když po něm takové doznání nikdo nepožadoval. Byl v tak špatné situaci, že byl ochoten takové nepravdivé výpovědi, jen aby přibrzdil rozjetou vyšetřovací mašinérii a pustil "více míčků do hry"? Některé aspekty jeho výpovědi naznačují, že se snažil zatáhnout do případu jen ty osoby, o kterých se domníval, že jsou mimo působnost československých úřadů, což by mohlo takové snaze napovídat, ale výpovědi byly přesné, podrobné a v mnoha ohledech věrohodné.

Kniha Kauza Jan Masaryk - nový pohled není žádným oddychovým populárním čtením. Možná i proto se mi při čtení občas ztrácela "dějová linka" příběhu, která není striktně časová - jednotlivé kapitoly občas odskakují do jiného období - především pokud jde o vazbu na jednotlivé vyšetřovací vlny. Text je naplněný fakty, ale možná by bývalo neškodilo umístit na samotný konec knihy jakési shrnutí závěrů, ke kterým autorka došla a ke kterým se přiklání. Přiznávám, že bych takové dvou až třístránkové "summary" uvítal, přestože jsem knížku přečetl dost poctivě a pár týdnů mi to trvalo. Bez takového závěrečného souhrnu je mnohem obtížnější se zpětně v myšlenkách vrátit k jednotlivým kapitolám a dát si dohromady své vlastní nepředpojaté "puzzle" ze střípků informací, které nás při četbě zaujaly. A to ani nemluvím o tom, že člověk má pořád tendenci konfrontovat jednotlivé předložené informace s vlastním pohledem na případ a jeho obsáhlé politicko - společenské vazby. Ostatně, myslím si dokonce, že někteří z těch, co se vyjadřovali o novém pohledu na smrt Jana Masaryka v médiích (pár článků jste mohli zaregistrovat třeba v denním tisku i na internetu, reportáž se objevila i v pořadu Reportéři ČT, atd.), možná svůj stručný odsudek předřadili vlastní pozorné četbě a reagovali více na bryskně vytvořený mediální obraz knížky, než na vlastní prožitek z četby :-).

Když mluvím o obrazu knížky v médiích, nemůžu se nezmínit o některých novinových titulcích, které "informovaly" o knize naprosto zkratkovitě a v důsledku vlastně lživě. Komentovaly jenom na dřeň oholenou teorii o tom, že na smrti Jana Masaryka měly podíl britské tajné služby a zcela upozadily související nejednoznačnosti (např. to, že v té době sovětské tajné služby mohutně infiltrovaly do západních zpravodajských organizací a mohly mít záměr manipulovat zevnitř rozličné kauzy tak, aby přinesly vznikajícímu sovětskému bloku maximální užitek. Ostatně - základní otázka Cui bono, tedy komu nejvíc posloužila smrt československého ministra zahraničí, má na rozdíl od jednodušších detektivek nejasnou odpověď, protože ta by se musela odvozovat od zamýšlených budoucích kroků Jana Masaryka. Komunisté by tehdy chtěli využít služeb populárního politika pro legalizaci a širší veřejné přijetí výsledků únorového vládního převratu (neměli tedy zájem se ho zbavovat), na druhou stranu kdyby Masaryk v následujících dnech emigroval, což nešlo vyloučit, byl by to pro nově se ustanovující moc tvrdý políček. No a obráceně to pochopitelně vnímaly západní mocnosti, v jejichž zájmu bylo přerušit Masarykovo problematické vládní angažmá a možná se ho pokusit postavit do čela československé exilové reprezentace. Ale je fakt, že kdybych byl v pozici autora, věnoval bych nezanedbatelný kus svého života tomu, abych vytvořil pokud možno plastický obraz skutečnosti z několika úhlů pohledu, a pak si jako výsledek své vyčerpávající práce přečetl palcový bulvární titulek "Jana Masaryka zabili Britové!!!", měl bych neodbytnou touhu seznámit autora takového přemýšlivého titulku osobně s některými odvrácenými tvářemi života :-).

Nebudu zastírat, že tak docela nesdílím myšlenku, že by loajální ministerský úředník - natož provázaný dlouholetými rodinnými vazbami a společnou válečnou zkušeností z exilu - zavraždil ministra zahraničí (i kdyby ho v dané chvíli mohl považovat de facto za zrádce a kolaboranta s nastupující komunistickou mocí). Je mi ale mimořádně sympatická snaha Václavy Jandečkové pohlédnout na fakta z netradičního úhlu, když žádný z úhlů tradičních dosud nevedl k vyřešení problému. Někdy je to možná jediný nástroj, jak znovu vzbudit zájem o zdánlivě již nevyřešitelný případ, jak iniciovat další bádání na širším faktografickém základě a jak přivést k tématu další zájemce o náročnou a vpravdě detektivní práci s různorodými zdroji informací. Kromě toho, myslím, autorka hodila zdejší historické obci pomyslnou rukavici a otevřela nové kolo diskusí o tom, jak vůbec přistupovat k tak mnohoznačnému a často spornému zdroji informací, jako byla československá Státní bezpečnost. Úvodní velká vlna mediálního zájmu po vydání knížky - byť jednoduchá mediální klišé často logicky přebila obsahovou mnohoznačnost předlohy - je snad důkazem, že nad kauzou Masaryk se voda jen tak nezavře a když ano, bude to na hladině dlouho a vydatně "vlnit" :-).

Já každopádně jako laický zájemce o tuto tématiku vzdávám paní Jandečkové hold za její zarputilé hledání informací a souvislostí a za kladení provokativních otázek, které někoho nadchne, jiného možná naštve, ale málokoho ponechá lhostejným.

A co vy? Jaký je váš osobní pohled na případ smrti Jana Masaryka. Zajímali jste se někdy o tuto kauzu blíž? Nebo jste znali někoho, kdo k ní měl blízko? Neobsahuje třeba váš rodinný archív nebo tradované vzpomínky vašich předků nějaké informace, které s případem mohou souviset? Nebo sami z nějakého důvodu zastáváte nějakou netradiční teorii?

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 10. února 2016 v 22:24 | Reagovat

Petře, bohužel nemohu sloužit nějakými přímými informacemi. Narodila jsem se v r. 1950 a u nás se o politice nemluvilo.
Mám jen informace z tisku a pocit, že to byla vražda. :-(

2 Miloš Miloš | Web | 11. února 2016 v 1:29 | Reagovat

Já jsem o smrti J. Masaryka jen několikrát četl, ale vždy mně připadalo divné, že by měl spáchat sebevraždu. Sice z návštěvy u Stalina se vrátil velice rozhozený (vyjádřil se ve smyslu: "Jel jsem tam jako svobodný člověk a vracím se jako pohůnek"), ale prý byl člověkem, který si uměl vychutnávat život a politické procesy teprve měly přijít. Myslím, že byl násilím z okna shozen.

3 Jarka Jarka | Web | 11. února 2016 v 9:27 | Reagovat

Tolik let po smrti Jana Masaryka, bez existujících přímých důkazů a svědků, je asi nemožné jeho případ rozplést do poslední nitky. Jeho smrt pravděpodobně zůstane zahalena tajemstvím, ale taky si myslím, že z toho okna sám neskočil.

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 11. února 2016 v 10:05 | Reagovat

Podle toho, co jsem si něm přečetl, si myslím, že tak silná osobnost jako on by sebevraždu nespáchala.

5 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 11. února 2016 v 18:59 | Reagovat

Ja cetl jeste jednu verzi ze podle tela spadl ze rimdy nekolik metru od oknna...Z toho dr usuzovalo ze utikal pred komandem ktere vtrhlo do Cerninskeho palace...to by ale vzhledem k veku byl az neuveritelny vykon

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. února 2016 v 19:31 | Reagovat

[1]: Nevadí, u nás se o politice taky nemluvilo. Rodiče nechtěli a dědeček to měl přede mnou zakázané :-).

[2]: Mně sebevražda s realitou nikdy moc neladila, tím spíš taková ta idealizovaná, heroická, jejímž zastáncem byl, pokud vím, např. Masarykův tajemník Antonín Sum. Myslím, že kdyby se Masaryk pro takový krok rozhodl, člověk jeho typu - natolik dbalý svého obrazu i památky svého otce - by to udělal jinak a ne skokem z okna v pyžamu. Tím spíš, že měl Masaryk velmi špatný čerstvý příklad ve svém vládním kolegovi Prokopu Drtinovi, který se pokusil skokem z okna neúspěšně zabít pár dní před tím a padl tak - těžce zraněn a zcela bezbranný - do rukou bezpečnostních orgánů.

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. února 2016 v 19:39 | Reagovat

[3]: Někdy si říkám, že je možná dobře, že je kolem této smrti aureola tajemství. Příběh je to mimořádně zajímavý a tajemství láká další a další zájemce, kteří možná nenajdou správné a prokázané odpovědi, ale cestou poznají tolik dobových faktů a souvislostí, že je to prostě donutí přemýšlet v širším měřítku a přelomová a událostmi nabitá doba vystoupí z mlhy minulosti v podobě plastického a velmi nečernobílého obrazu.

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. února 2016 v 21:58 | Reagovat

Podle toho, co jsem v průběhu let četla, sebevraždě věřilo pramálo lidí, jen byla otázka, kdo to udělal. Tomu  vystrčení odpovídal úhel dopadu. Můj spolužák-lékař  kdysi dávno vypadl z okna nemocnice, nejdříve to vypadalo jako sebevražda, ale pak spíš nešťastná náhoda, kdy t.zv.otevřeným francouzským oknem, po  noční službě "vystoupil" do prostoru. Padal prý jako kámen. Předtím ještě požádal sestru o donesení kávy, takže úmysl v tom určitě nebyl. Taky  nebylo cizí zavinění prokázáno,nikdo tam zrovna nebyl.

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. února 2016 v 8:57 | Reagovat

Pokud vím, i Jan Masaryk měl připravenou kávu. Myslím, že raději zůstanu u čaje :-).

10 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 13. února 2016 v 12:12 | Reagovat

Viděla jsem pár dokumentů a přečetla pár článků. Z toho mála mi ale jednoznačně vychází vražda...

11 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 13. února 2016 v 21:06 | Reagovat

Myslím, že som v tom čase, keď si ako "výrostek" o tomto prípade čital, že som to čital aj ja ako už "odrostek". Pokiaľ sa správne pamätám, bola o tom veľká reportáž v tedajšom týždenníku "Literární noviny", ktoré som vtedy odoberal. Je to tak, keď človek tak skoro a na tak dlho opustí svoju bývalú vlasť, vytlačia nové "kauzy" veľa z pamäti. K mojej hanbe musím priznať, že si vlastne pamätám len jeden nechutný, zato ale výrazný detail z tlače. Autor vyslovil podivenie, že na spodnom prádle zavraždeného sa našli výdatné stopy znečistenia fekáliami. Dnes by som povedal, že už to stači ako dôkaz, že niekto neskákal z okna dobrovoľne. Viem, že je to dosť nechutné, ale to som halt vtedy čítal a to zostalo aj "trčať". Ale myslím s odstupom času, že to nemohol byť na žiadny pád dobrovolný pád...

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. února 2016 v 22:00 | Reagovat

Ano, je to pravda, jestli si pamatuji dobře, potřísněné bylo pyžamo i okenní parapet. Tohle taky sebevraždě moc nenapovídá, byť Jan Masaryk užíval projímadla.

13 Grumpy Grumpy | Web | 2. března 2016 v 11:00 | Reagovat

Tohle téma mi přišlo zajímavé od střední, kdy jsem se o něm poprvé dozvěděla. Díky za velezajímavý článek a nový pohled na věc.

14 Jiří Řezník Jiří Řezník | E-mail | 15. března 2016 v 12:24 | Reagovat

S přístupem paní Jandečkové je spjat jeden problém, že se paní autorka vůbec nevypořádává s dosavadní literaturou a prameny. Všechny dosavadní informace (pitevní zpráva, ohledací zpráva, Straka, ba novinový článek "Pět mužů přišlo o půlnoci v jedněch německých novinách z roku 1965, který rozjel nové vyšetřování v r. 1965,  určují pád těla až někdy k druhé hodině ranní. Lze přitom docela dobře držet tézi, že se tak stalo až někdy k 6 hodině ranní. Pan Bydžovský ale před půlnoci už byl podle vlastní výpovědi doma.

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. března 2016 v 1:21 | Reagovat

[14]: Rozpory týkající se doby úmrtí, jsou v knize zmíněné v části "Interní revize výsledků vyšetřování z roku 1948" (str.239 - 249). Samozřejmě nejde o žádné kritické vypořádání se s údaji z jiných zdrojů, což ale ostatně, myslím, ani nebyl cíl knihy. Máte naprostou pravdu, že různé zdroje uvádějí různé časy v dost širokém rozmezí a údaj z výslechu pana Bydžovského s nimi moc neladí, na druhou stranu ten údaj není uveden ve výpovědi nijak přesně. Mimochodem, ve své výpovědi pan Bydžovský neuvádí, že byl doma před půlnocí, ale že "bylo po půlnoci a doma všichni spali" (str.86), což je přece jen trochu "nafukovací" údaj, na druhou stranu je to časově vyváženo tvrzením, že nešel rovnou domů, ale chodil delší dobu parkem.

16 Jiří Řezník Jiří Řezník | E-mail | 19. března 2016 v 10:08 | Reagovat

Kdyby mrtvola po pádu z okna byla na nádvoří 8 hodin, tak by její stav dle současných lékařských poznatků byl zcela jiný: tělo by bylo studené a ztuhlé. A zbytky stolice zcela zaschlé.
A proti účasti Bydžovského mám námitky také rázu psychologického, v oboru vražd úplný nováček. Podrobnosti viz moje recenze knihy paní Jandečkové na webu Vaše věc.

17 Jíří Řezník Jíří Řezník | E-mail | 19. března 2016 v 10:14 | Reagovat

Ten expert z r. 1950-1951, tedy samotný Jan Masaryk navrhuje tomu říkat "pád z okna".

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. března 2016 v 10:27 | Reagovat

[16]: Však také ve svém textu píšu, že nesdílím názor, že by vrahem byl pan Bydžovský (ono to ostatně ani není takto explicitně formulováno). To však nic nemění na tom, že knihu paní Jandečkové považuji v řadě ohledů za velmi přínosnou.
Děkuji za váš komentář, rád se na váš text podívám.

19 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. března 2016 v 21:23 | Reagovat

[17]: Tuhle poznámku jsem pochopil, až jsem si přečetl vaše články. Nu - jak to říct: Nejsem pochopitelně ani historikem ani expertem na grafologii, ale tyto závěry jsou daleko za hranicí toho, co ještě jsem ochoten považovat za "přiměřeně racionální" - dokonce i s přihlédnutím ke specifikům mnohdy bizarního prostředí zpravodajských služeb :-).

20 Jiří Řezník Jiří Řezník | E-mail | 20. března 2016 v 8:39 | Reagovat

1) Pak ale musíte odhalit, kdo jiný mohl být tím expertem, aby třeba naprosto jistě mohl tvrdit, že Masaryk četl vždy večer jednu kapitolu z Bible a jednu kapitolu ze Švejka. Atd. Atp.
K tomu grafologickému rozboru také přece poznamenávám, že cítím být naprosto laikem, ale že tudy tudy by mohla vést cestička k dalším poznatkům o Masarykově osobnosti, zda-li tedy někdo jiný než on sám se mohl charakterizovat jako houževnatá osobnost. Co je na tom neracionálně nevím, zvláště když víme, že živý Jan Masaryk měřil 186 cm a pitvaná mrtvola na stole pitevny měla délku 178 cm. A pitvající kolektiv v čele se Sumem tento fakt nikdy nezpochybnil.

21 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. března 2016 v 9:41 | Reagovat

[20]: Ale samozřejmě, že experta odhalit nemusím. Ve velké nadsázce řečeno (a omlouvám se všem za zjevnou nekorektnost tohoto příkladu) - nemusím být ani odborníkem na mimozemské formy života ani nemusím sám přinést důkaz skutečné příčiny havárie, abych si mohl dovolit nevěřit tomu, že pohřešované malajské letadlo unesli mimozemšťani :-).

K tomu argumentu o tělesné výšce se mohu těžko vyjádřit, protože neznám přesné podmínky, čas a metodu měření, které mohou mít docela zásadní vliv na výsledek. Není např. údaj o "živé" výšce o několik let staršího data? A i kdyby nebyl, pokud je prokázáno, že jen během běžné denní aktivity osciluje tělesná výška cca o 2 cm (při výrazné fyzické zátěži to může být i více), netuším, jak se na ní může projevit fatální pád z výšky na nohy, ale očekával bych, že vzhledem k devastujícím zraněním v dolní polovině těla to bude mít vliv nezanedbatelný. Ale jak říkám, nechci porovnávat údaje z různých zdrojů a vzniklé různými měřicími postupy, když netuším, jestli je možné se spolehnout na zásadu reprodukovatelnosti. Jinými slovy: vůči výsledkům, které si za jasně definovaných pravidel měření nezměřím sám, anebo mi je nedodá věrohodná autorita tato pravidla dodržující a schopná přesně popsat, jsem vůči takovému porovnávání dat (která jsou i v mnohem jednodušších případech zatížena určitou chybou měření) velmi obezřetný.

22 Jiří Řezník Jiří Řezník | E-mail | 20. března 2016 v 13:58 | Reagovat

Samozřejmě, že tzv. experta odhalit nemusíte, ale když si vzpomenu, jaké úsilí bylo vynaloženo na odhalení identity Petra Bezruče, tak se divím této rezignaci v daleko důležitější věci, zvláště v situaci, kdy zde byl učiněn určitý konkrétní pokus o odhalení identity Experta.
Údaj o výšce pochází z péra M.Daventportové (6,5 stop a ta se s ním rozloučila počátkem března 1948) a problém spočívá také v tom, že prof. Strauss, který by měl o možném zkrácení těla při pádu něco vědět, tak vycházel při schopnostech Jana Masaryka skočit do té či oné vzdálenosti, z pitevního nálezu, kde je uvedena délka pitvaného na 178 cm. A navíc existuje svědectví, které říká, že tělo vypadlo z daleko menší výšky ztuhlé a právě proto se nepřetočilo.
Kdyby šlo jenom o tento rozpor, těch je samozřejmě více, které mě vedly  a prozatím vedou k ušaté teorii, která spočívá v tom, že tedy na nádvoří Černína skončil dvojník, tedy rozpory v ohledacím nálezu MUDr. Teplého, ztracené identifikační stopy, tedy otisky prstů,chybějící stav popisu zubů,  zkoumání cigaret atd., rozpory mezi tím, co uváděl o stavu srdce Klinger a Hájek, díry v samotné pitevní zprávě a posudku (slivnivka břišní), jednou uváděné trhliny v pravé polovině a jednou v levé komoře, některé podivnosti ve výpovědích svědčků atd.
A co mě překvapuje nejvíce, že i kdyby se ušatá teorie ukázala býti nesprávnou, což vždy milerád připustím, tak že mi podařilo prokázat třeba obsahové díry v pitevní zprávě,  Že tedy tento přístup v každém případě vedl k získání nových nesporných znalostí.
Zjednodušeně řečeno, namísto na komanda jsem se soustředil na pohyb těla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama