Březen 2016

Jak se díky blogu zbavit nočních můr

26. března 2016 v 11:35 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Po velmi dlouhé době se svým textem připojuji k tzv. tématu týdne, jímž je tentokrát "Temnota ve světle". Řekl jsem si totiž, že by třeba moje malé vyprávění, jak jsem si "srovnal" některé své noční můry, mohlo být pro někoho inspirativní, ať už za temnotu a za světlo pro sebe považujeme cokoli.

Měl jsem kdysi dost dlouhé období, kdy jsem si zrovna neutíkal do říše spánku odpočinout. Na to, až se na lůžku rozžehnám s bdělým stavem, čekávalo několik výkonných nočních můr, které mě sice neohrožovaly přímo na životě, jako noční můry z filmových hororů, ale svou práci vykonávaly celkem poctivě, takže jsem často bral ranní probuzení a odchod do práce jako docela fajn věc. Kdo tehdy měl na starosti moje sny jako dispečer, to netuším, ale bylo vidět, že svou práci vykonává svědomitě a považuje za svou povinnost mne alespoň ve spánku připravovat na některé potenciální nepříjemné situace, abych je pak - vystaven jim v reálném životě - snáze překonal. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, říkal jsem si tehdy - asi to tak má být. Až se dostanu v reálném životě do přestřelky mezi mafiánskými gangy, až potkám chlupatého pavouka velikosti menšího paneláku, až mne napadnou krvelační obyvatelé záhrobí, až se ocitnu nahý na jevišti vyprodaného Národního divadla v hlavní roli německé avantgardní opery, přičemž neumím německy ani slovo, nebo až objevím v úložním prostoru svého gauče "uležené" lidské ostatky, budu již mít ze svých dřívějších snů tolik zkušeností a budu tak otrlý, že něco takového se mnou vůbec nehne. Proto jsem bral občasné noční můry jako něco, co prostě do spánku občas patří a s čím se asi nedá dělat o moc víc, než se s tím smířit.

Když jsem ale před lety začal psát své texty na blog, získal jsem k tradičním můrám nočním navíc jednu novou můru denní: Až mi dojdou první tři rozmyšlené náměty, o čem budu psát? Je vůbec možné kolem sebe a v sobě najít tolik podnětů, aby se na jejich základě dal blog na slušné úrovni provozovat dlouhodobě a všichni jeho případní návštěvníci (resp. v začátcích mého blogu spíš oba než všichni) při čtení nepomřeli nudou? Kde brát pořád nová témata, když jejich přísun z běžného života je do značné míry omezený? A tehdy mne v jednom snu, ve kterém jsem opět čelil jakési hororové hrozbě (pokud se pamatuji, vjížděl jsem zrovna jakýmsi vlakem do nádraží hrůzy plného živých i "nemrtvých" subjektů, usilujících mi v lepším případě o život), napadlo, že vlastně píšu blog a mohl bych chybějící témata ze svého celkem šedavého života brát i odsud, z říše, která pozoruhodnými tématy doslova přetéká.

"Promiňte," zarazil jsem jednoho zombíka v modré uniformě Českých spánkových drah, který se právě chystal zakousnout se mi do hrudního koše v tušení šťavnatého pamlsku. "Chtěl bych o téhle situaci napsat na svůj blog a snažím se zapamatovat si co nejvíce detailů, aby moje vyprávění bylo věrné. Tyhle oční stíny máte přirozené nebo se před svým výstupem musíte trochu "přišmrncnout" v obličeji?" Nemrtvola se zarazila, chvíli přemýšlela a protože hororům velké přemýšlení nesvědčí, byl jsem protentokrát zachráněn ještě o něco dříve, než jsem se jako obyčejně probudil zbrocený studeným potem napůl z náročného snu a napůl z nastávajícího skutečného dne.

Od té doby jsem tuhle metodu použil mockrát, vždy v případě, kdy se ve snu dostanu do nějaké ošemetné a zdánlivě neřešitelné situace. V ten okamžik si vzpomenu, že jsem ve snu jen jako pozorovatel, který si odtud hodlá odnést zajímavé téma pro svůj blog, nikoli jako skutečný aktér tamějších děsivých scén: Mafiána, který se právě chystá mne zastřelit, se zeptám, jakou má jeho pistole ráži. Rád bych byl totiž ve svých blogových textech pokud možno přesný, čtenáři jsou dnes vzdělaní a kdybych měl ve svém článku nějaký technický nesmysl, poznali by to. Mafián se zarazí a přemýšlí, jestli dnes tasil devítku z kapsy kalhot nebo sedm pětašedesátku ze saka a já jsem (ve snu samozřejmě) opět zachráněn, protože v přemýšlejícím mafiánovi zbývá z noční můry opravdu jen maličko.

Hned nato vykročím vstříc děsivému panelákovitému pavoukovi s kovovým měřítkem, abych mu přesně změřil délku jeho osrstění (které je pro arachnofoby, jako jsem já, jinak s prominutím k pozvracení) a fantaskní členovec kupodivu zastaví svůj šílený útok a proceduře měření se bez odmlouvání podrobí, protože by nepřekousl, aby o něm takový chlapík jako já pak psal do svého článku blbosti. Podle stejného mustru pak poctivě přepočítám kosti uleženému vyššímu členovci z mého gauče, aby si o mně čtenáři s anatomickým vzděláním nemysleli, že jen tak plácám do větru. Počkejte, teď jsem to popletl, byl to čtvrtý nebo už pátý obratel? Tak ještě jednou od začátku!

Hrůzný okamžik z jeviště divadla, kde všichni diváci včetně prominentních kritiků čekají na začátek mé německé tenorové árie a pipiny z bulváru marně přemýšlejí, co o mně napíšou ve své rubrice "Módní policie", rovněž ztratí své devastující psychické napětí, když si uvědomím, že "prominentní kritik a zároveň pipina z bulváru" jsem tu přece já a ne oni; JÁ pozoruji a JÁ píšu, tedy jsou to naopak ONI, kteří se mají důvod bát mého ostře nabroušeného pera. Moji blogoví čtenáři se dozví o každém jejich drobném prohřešku, a že jsem při svém pozorování vzal zavděk převlekem Adamovým, to je - nahlíženo v širším kontextu - věcí zcela podružnou. Krom toho s údivem zjišťuji, že jakmile se vymaním z lepkavých osidel původního stresu, naskakuje mi i bez nápovědy opera sice ne příliš avantgardní, ale aspoň jedna árie z Únosu ze serailu v brilantní němčině. Až je mi skoro líto, že tu dnes nejsem v roli Belmonteho, ale pouze jako blogový dopisovatel. Jaký jen to dnes mohl být fenomenální sukces!!

Od té doby, co ve svých snech, které svým dějem zahnou směrem k dřívějším nočním můrám, vystupuji výhradně jako "člen - korespondent" a prostý pozorovatel, který na hrůzném obsahu snu není emocionálně zainteresovaný a pouze se o něm chystá podat svědectví formou příštích Nedělních miniglos, mé sny mi přestaly připravovat horké chvilky. Temné sny jsem sice neproměnil přímo ve světlo, ale zařídil jsem že se mne jejich "můrní" temnota přestala dotýkat. A když můj snový dispečer zjistil, že už na mne jeho vybrané noční můry přestaly zabírat, začal mi do svého hypnotického koktejlu dávat víc šlehačky v podobě krásných a žádoucích snů v té nejpříjemnější možné společnosti.

A já se v těchto krásných snech - zatím bohužel marně - snažím přesvědčit všechny aktéry, že pro tyto sny můj neutrální pozorovatelský status neplatí, ale že těmito "nočními barevnými motýly", tímto snovým světlem, které mě naplňuje vším, čeho se mi v temnotě běžného denního světla nedostává, toužím být pohlcený tak moc, jak to jenom půjde. A že není ani nejmenší důvod k obavám z vyzrazení některého z půvabných tajemství, protože zvědavcům z řad blogových čtenářů o žádném z těchto svých báječných snových zážitků neprozradím ani jediné konkrétní slovo! :-)


Pozn.: Nedělní miniglosy mají tentokrát velikonoční přestávku, další vydání pro vás bude připraveno první dubnovou neděli (výběry ze starších čísel najdete např. na konci čísla z minulého víkendu - Nedělní miniglosy č.352) . A hned další víkend, přesněji druhou dubnovou sobotu, 9. dubna od 13:00, budu připravený přivítat případné zájemce o návštěvu mé fotovýstavy v restauraci Pod Lipami v Praze - Vršovicích, jak už jsem popsal v minulém článku Koupel peřejové víly). Prosím, dejte mi vědět, pokud se chystáte dorazit, abych měl představu, na koho se mohu těšit a jak moc bude setkání komorní. Zatím mám pouze dva potenciální účastníky, oba s otazníkem, tak uvidíme.



Koupel peřejové víly

22. března 2016 v 21:39 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Dnes pokračuji v ukázkách obrazů z mé aktuální fotovýstavy ve vršovické restauraci Pod Lipami, na kterou se snažím nalákat i zdejší milovníky fotografií. Dnes blíže představím fotografii, kterou jsem kdysi na tomto blogu už publikoval (bylo to ve dva roky starém článku Fotovýlet za Vydrou - test nového filtru).

Tehdy ještě neměla název, ale čím déle jsem se na obraz díval, tím výrazněji z něho - aspoň pro moje oči - vystupovala postava víly, která se právě koupe v říční peřeji. Odhlédněme teď od toho, že jde zjevně o vílu z místního klubu otužilců, protože tehdejší počasí odpovídalo tomu, které je právě teď: Vzduch kolem pěti stupňů, voda stékající z vrcholových partií, kde byla ještě před chvílí těžkým jarním sněhem. Ale víla se naštěstí nenechala zastrašit téměř arktickými podmínkami ani se nestyděla před objektivem fotoaparátu (kdoví, možná to bylo právě tím nasazeným černým filtrem :-)). Můžete sami posoudit, jak je krásná; s ušlechtilou hlavou, k něžné masáži vybízejícími bílými rameny, pravou rukou objímající jeden z balvanů, štíhlým pasem, sexy boky, dlouhýma nohama, no a ... ehm... mohli bychom v popisu pokračovat, ale taky nemusíme vyslepičit na první nadechnutí úplně všechno a můžeme zachovat drobné tajemství, ne?


Fotografii jsem nazval Koupel peřejové víly. Docela lpím na tom, aby každá vystavená fotka měla svůj název, ve kterém se může i jinak než v obrazu projevit můj vztah k ní. Někdy může název nabídnout trochu jiný úhel pohledu než obraz samotný, trochu téma zlehčit nebo naopak učinit vážnějším, dát mu další souvislosti a drnknout v divákovi silněji na strunku asociací. Vymýšlení názvů pro výstavu je - aspoň u mne - docela časově náročné a některé fotky mají postupně až pět "mezinázvů", než se vyloupne ten definitivní. V případě Koupele peřejové víly ale bylo jasno hned: V mých hříšných očích samozřejmě peřejová víla (na víly logicky vrhám vilné pohledy :-)) splývá nejen s rubínově zbarveným vodním proudem říčky Vydry, ale i s obrazem velmi konkrétní a neobyčejně krásné ženy, které jsem zatím všechny "vyderské" podařené fotografie pomyslně věnoval (ta by mne asi hnala, být teď nablízku! :-)).

Fotka Koupel peřejové víly nabízí obraz, který není pouhým okem vidět, ale složí se dohromady jako zvláštní puzzle až dlouhou expozicí (v tomto případě dvacetivteřinovou). Jako kdyby se plachá peřejová víla rozhodla učinit neviditelnou spěchajícím, takže kdo její domovskou peřej jen přefrnkne zběžným pohledem, nemůže si jí všimnout, což je dobře, protože si tak víla celkem slušně chrání své inkognito.

Chcete vidět fotografii na vlastní oči v originálním velkém formátu 50x70cm? Je to možné až do začátku května. A protože jsem slíbil, že zkusím nabídnout nějaký "hromadnější termín", kdy zaručím, že budu přímo na místě a můžu doprovodit vystavené fotografie i průvodním slovem, zkouším to právě teď a vyhlašuji pro všechny zájemce druhou dubnovou sobotu (tedy 9. dubna) od 13:00 jako čas, kdy budu připravený být vám k dispozici přímo na místě. Kdo bude mít zájem se zúčastnit, dejte mi prosím vědět do komentářů nebo přímo na e-mail pvapenik@centrum.cz. Podle toho, jestli se vůbec někdo přihlásí jako zájemce, bych pak rezervoval příslušný počet míst (přece jen, jde primárně o restauraci a ne o galerii, takže je třeba brát ohled na standardní provoz a "negalerijní hosty" :-)). Právě po 13. hodině ale začíná většinou klidnější období, takže kupříkladu minulou neděli jsme se dvěma milými blogery, se kterými jsem měl příležitost se vidět vůbec poprvé, měli docela dost prostoru na prohlídku i na příjemné odpolední popovídání.


Peřejovilné polovičaté haiku


Víla či žena?

V peřeji položena

proudem, co kvílí.









Nedělní miniglosy č.352

20. března 2016 v 17:41 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Bývalý ředitel dotačního úřadu Severozápad, odsouzený za podvody s dotacemi, začal po ukončení svého trestu a propuštění na svobodu nečekaně vypovídat proti svým bývalým obchodním a politickým partnerům z Ústí nad Labem. Po návratu z vězení totiž nebyl z jejich strany nijak finančně odškodněný, s čímž po celou dobu svého trestu jednoznačně počítal, protože to kdysi viděl v jednom italském filmu.
----------------------
Ukázalo se, že poslední dobou tolik propíraná farma Čapí hnízdo nemá problémy s eurodotacemi jen kvůli podezřelým operacím mezi jejími fiktivními a skutečnými vlastníky, ale především proto, že odporuje korektní rasové europolitice. "Podle soudních znalců z oboru zoologie je tvar tzv. Čapího hnízda inspirovaný hnízdy čápa bílého," řekl nám speciální evropský pověřenec pro otázky rasové rovnoprávnosti čápů, "protože čáp černý staví svá hnízda v ústraní a podle našich zkušeností by nikdy nedal souhlas s tak okázalým architektonickým provedením." Podle průzkumů výzkumných agentur doposud přetrvává nerovný přístup k různým druhům čápů - jak u lidí, tak i u většiny české zvěře. Jediným tvorem, který podle výzkumu nedělá skoro žádné rozdíly podle barvy čápů, jsou totiž české žáby.
----------------------
Stres v zaměstnání u miliónů českých zaměstnanců se rozhodla v novém návrhu zákoníku práce eliminovat ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová. Novináři měli ale k tomuto zajímavému tématu na tiskové konferenci tolik otázek, že to paní ministryni příliš vystresovalo a musela z tiskovky předčasně odejít do nově zřízené a permanentně zaplněné vládní antistresové místnosti.
----------------------
Hlídky ekologických aktivistů rozdaly o víkendu několik desítek pokut skupinkám podivínů, kteří odporně zaneřádili některé vodní toky tím, že do nich zcela bez dodržování předepsaných limitů pro zněčištění házeli Morany. "Na slaměné figuríny mohou narazit zcela neinformovaní obyvatelé vodních toků, na které to může mít negativní dopad," řekl nám předseda Spolku pro ochranu duševního zdraví ryb a obojživelníků. "Máme dokonce zaznamenané případy kaprů, kteří zažili při nečekaném setkání s cyanotickou nacucanou Moranou takový nervový šok, že z toho málem měli smrt."
----------------------
Čínská strana těsně před návštěvou čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze oznámila, že je ochotna v rámci rozšířené dohody o strategickém partnerství mezi Čínou a Českou republikou jednorázově uhradit za český Fond ohrožených dětí dluh této organizace dosahující téměř 100 mil. Kč, když Fond uzná čínskou svrchovanost na Tchajwanu a přejmenuje své Klokánky na Pandičky.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry (ano, už jsem přiřadil i nedávný výběr v podobě prémiového 350. vydání) toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:




Ze zaprášeného archivu až na přehlídkové molo

17. března 2016 v 20:37 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Je zajímavé, že - podobně jako lidé - i fotografie mají různý průběh toho, co by se s určitou mírou nadsázky dalo nazvat kariérou. Některé fotky zazáří jako meteorit a po nějaké době se pokorně zařadí zpátky do houfu mnohých obyčejných obrázků a přestanou být "v kurzu". Z jiných se stanou stálice, které je možné ukázat i nejnáročnějším estétům i veřejně vystavit prakticky kdykoli a mají skoro vždy velmi pozitivní odezvu. No a já bych se dnes rád podíval na dvě fotky, které se "vyšvihly nahoru" naprosto nečekaně a zajímavou souhrou okolností.

Vždycky když přijdu z nějaké fotovýpravy a prohlížím si donesený materiál, snažím se roztřídit si fotky do čtyř skupin:

1. Hvězdy: těch je naprosté minimum, jde o fotky, které mne na první pohled zaujmou a považuju je za opravdu povedené

2. Vyšší třída: občas se nějaká fotka urodí, něco v nich je, ale na to, aby se z nich staly hvězdy, jim něco zásadního chybí, někdy třeba jen trochu mé trpělivosti, protože mě prostě nedokážou zaujmout na první pohled, takže vyžadují pohled druhý i třetí. Stojí za to se k nim vrátit nebo případně otestovat, jak na ně budou reagovat další lidé, jejichž názor má pro mne váhu.

3. Plebejci: těch bývá většina, nejsou asi vysloveným propadákem, ale jejich místo je od začátku hluboko v archivu a šance na to, že je tam někdo v budoucnu objeví a vyhrabe je z laviny tisíců zcela banálních záběrů, je minimální. Někdy se hodí pro ilustraci a podporu vynechávající paměti.

4. Odpad: bývá jich dost (už se taky stalo, že to byly úplně všechny fotky z několikahodinového focení), na adresář s archivem koukají od začátku jen z velké dálky, takže ze zoufalství nad svou nedokonalostí většinou samy naskáčou do koše :-).

Tenhle systém vykazuje po většinu času doslova kastovní rigiditu: Fotky jsou díky tvrdé výchově smířené s tím, že ze své škatulky mají jen zanedbatelnou šanci si polepšit, naopak - čas od času přijde rychlá inventura, která přeřadí do koše i část archivu. Když jsem ale vybíral obrázky pro právě probíhající výstavu svých fotek ve vršovické restauraci Pod Lipami, narazil jsem na jeden technický problém, který postavil dost slušných fotek (z kasty 1 i 2) do offsidu. Restaurace má totiž ve dvou ze tří místností vestavěné rámy, které sice umožňují vystavení fotografií "na šířku", ale jen v případě, že bych zmenšil jejich formát. To se mi zdálo být škoda, a proto jsem se rozhodl dát do fixních rámů obrazy "na výšku". Takových mám ale "ve vyšších kastách" mnohem méně. Snažil jsem se pár obrázků dofotit na poslední chvíli, ale žádná z nových fotek za zvětšení (natožpak za vystavení) nestála. A protože jsem chtěl vybírat z početnějšího základu, nezbylo mi nic jiného, než nakouknout do archivu s fotkami. Zadání bylo jasné: Najít pár fotek tekoucí vody (normálních nebo infrafotek), které mají formát "na výšku" a které by si s přimhouřením oka zasloužily povýšení do vyšší kasty a unesly by případně i fyzické vystavení na veřejnosti.

Prošel jsem archiv poctivě horem dolem, na obrazovce se mi vystřídaly všechny řeky a říčky, které jsem v posledních deseti letech fotil. Nakonec jsem si vybral pět adeptů, které jsem si nechal zvětšit na výstavní formát (ono se z malého formátu vždycky nepozná, že zvětšením fotka vyroste do krásy, na to už jsem přišel; to se prostě musí zkusit) a nakonec jsem se rozhodl dvě takto z archivu vymetené fotografie, které jsem dokonce ani nikdy nepublikoval na blogu, zařadit do expozice.

První fotka vznikla kdysi při už téměř legendárním jednodenním výletu na Vydru. Jestli jsem zatím udělal za život možná tak deset fotek, se kterými jsem opravdu spokojený, dobrá půlka z nich vznikla při tomto několikahodinovém focení, nejspíš proto, že jsem ty fotky chtěl mít jako hodně srdečný dárek pro toho nejbáječnějšího člověka, kterého znám. Kdybych to jen trochu přehnal, dalo by se říct, že co jsem během toho červencového dne zmáčkl, z toho byla buď výborná anebo aspoň velmi ucházející fotka; prostě podobný zázrak, jako když v období československé filmové vlny v šedesátých letech začali točit i jinak zcela zoufalí režiséři velmi dobré filmy. Mezi četnými "hvězdami" z toho dne se ale neprosadilo několik normálnějších fotek, které ještě pořád, myslím, stojí za to. A jednou z nich je fotka následující, která se nakonec prosadila až do aktuální výstavní kolekce a dostala tedy ode mne oficiální jméno (což je možné považovat za jakousi vstupenku do vyšší kasty :-)).

Mezi vydřími kameny (2011) - z cyklu Skryté světlo, detail z koryta Vydry poblíž zaniklé Hálkovy chaty



Druhá fotka vznikla na konci října 2013 při fotovýletu k Mumlavským vodopádům. Asi polovinu času jsem tehdy vyplácal na focení hlavního vodopádu, ze kterého ovšem nevyšlo vůbec nic podle mých představ. Pak ale stačilo popojít pár desítek metrů níž po proudu a kupodivu se tam pro fotky otevřel mnohem zajímavější svět. Ani nevím, proč jsem tehdy upřednostnil jiné fotky (několik obrázků Mumlavy bylo na výstavě v Galerii ČS v roce 2014) a následující fotografii jsem ponechal zahrabanou v archivu. Kupodivu, ukázalo se, že patří k těm, které se ve větším formátu stávají zajímavějšími, a nakonec se dostala nejen do výstavního výběru, ale dokonce si vybojovala prestižní místo u baru :-).

Unášení (2013) - z cyklu Infračervené řeky, Mumlava, poblíž Harrachova, odtok řeky pod velkým Mumlavským vodopádem



Pokud byste chtěli obě fotky, které se z hlubin zaprášeného archivu dostaly do výstavní kolekce, společně s jejich dalšími šestnácti kolegyněmi vidět ve výstavním formátu na "přehlídkovém mole" na vlastní oči, je to možné až do začátku května každý den v provozních hodinách vršovické restaurace Pod Lipami na levém horním rohu Čechova náměstí (nejsnáz se na místo dostanete tramvají č. 22 ze stanice metra I. P. Pavlova, Čechovo náměstí je aktuálně konečnou stanicí, takže tramvají nepřejedete.

Pozn.: V tomto místě byla původně malá výzva správci Autorského klubu Standovi R., který se mnou i nadále zatvrzele odmítá jakýmkoli způsobem komunikovat, takže doposud neodpověděl na mé jednoduché otázky veřejně položené k mému vyřazení z Autorského klubu. V souvislosti s komentářem č.1. od Janah jsem se nakonec po malém "vychladnutí" rozhodl, že ponechám jen věcnou část původní lehce ironické poznámky, abych nemixoval fotografické téma s něčím, co si fotky nezaslouží.

Dárek pro zámeckou paní

15. března 2016 v 19:22 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Jsi zakletá v mých rtech,
co skze tebe život lačně sají.
Jsi zakletá v mých mlčenlivých rtech,
které jen k tobě,
k tobě promlouvají.

Jsi zakletá v mých rtech,
a zvládáš mírnit jejich napětí i vztek.
Jsi zakletá v mých mlčenlivých rtech,
z nichž každé slovo
zní jak polibek.

Jsi zakletá v mých rtech,
jen pro tebe jsou na výběr
....................má všechna zbylá velká přání.
I s ústy na zámek
....................umíš mým nadějím dát směr,
zámecká paní!

Je možné, že je to už (teprve) pět let? (aneb místo Nedělních miniglos)

13. března 2016 v 15:00 | Petr Vápeník |  Připomenutí

Dnes jsem od rána přemýšlel, jestli mám to správné rozpoložení na tradiční Nedělní miniglosy, jestli je v takové náladě správné nevázaně vtipkovat, i kdyby to byly vtipy bůhvíjak dobré a hodné zamyšlení. Dokonce jsem to zkusil, napsal jsem první kousek a byl - při vší skromnosti - výborný; no, možná to za týden uvidím jinak, bude mi jasné, že jsem napsanou glosu přecenil a začnu zase s čistým papírem. Nakonec jsem se ale rozhodl, že dnešek není pro můj lehce absurdní týdeník ten správný den.

Myslím totiž úplně na něco jiného, na to, co můj život ovlivnilo mnohem víc než stovky miniglos i než blog jako takový. V pátek totiž uplynulo pět let od velkého zemětřesení v Japonsku, které pro mě ve zpětném pohledu znamenalo mnohem víc, než jsem si tehdy (natož o pár týdnů dříve) uměl představit. A to i přesto, že jsem byl v době, kdy se tam právě třásla země neskutečnou silou, na druhém konci světa a v relativním bezpečí festovního prvohorního fundamentu, který snad občas malým otřesem shodí tašku ze střechy nebo cihlu z komína, ale nezabíjí. Neumím to asi dobře vysvětlit, ale připadalo mi to, jako když se vše stejně silně třese i u mne a ve mně a ten dlouhý den, ze všech nejdelší, které jsem kdy v životě prožil, se mi vtisknul do paměti vskutku neopominutelně. Jako kdyby se právě tam, daleko, v místech, která jsem do té doby nikdy nenavštívil, a o která jsem se většinu svého života vůbec nezajímal, právě hrálo o to, jestli to, co mě ještě v budoucnu čeká, bude mít nějaký smysl nebo už ne.

Japonsko jsem od té doby navštívil dvakrát, mimo jiné i místa, která byla tehdy katastrofou - jak samotnými otřesy, tak především následnou přílivovou vlnou tsunami - nejvíc postižená. Ale už nikdy jsem se necítil být tak blízko, jako přímo v okamžiku, kdy se s lidmi obývajícími neklidný ostrov třásla země a v následujících hodinách. Nikdy na to nezapomenu a nikdy nepřestanu děkovat tomu, že ta pro mne osobně nejdůležitější místa nakonec řádění živlů přečkala.

Jedno z míst nejvíc postižených po březnovém zemětřesení velkou přílivovou vlnou, okraj města Ishinomaki. Škody v těchto místech ještě nebyly na podzim 2014, kdy jsem se do Sendai, Matsushimy a Ishinomaki dostal, ani zdaleka zahlazeny.


Pro připomenutí asi nemám co lepšího nabídnout, než Haiku třpytivých duší, které jsem napsal před třemi lety. Odkaz na ně proto uvádím i dneska, když se výročí katastrofy - podobně jako pohříchu já od té doby - zakulatilo. Večer - podobně jako před pěti lety - zapálím jednu svíčku za ty, kteří zahynuli, a druhou za ty, kteří se tehdy podruhé narodili. A navíc přidám letos třetí svíčku za ty, kteří se - i díky tomu - mohli narodit poprvé.

Věřím, že mi dnešní "výhybku" abonenti Nedělních miniglos odpustí. Kdyby někdo z nich měl do příští neděle opravdický absťák, může si připomenout některé starší glosy v tradičních jubilejních výběrech, ve kterých už je i výběr z posledních padesáti čísel, který jsem publikoval před 14 dny:


O nenápadných vlnkách všude kolem nás

9. března 2016 v 21:03 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Když letos v únoru dvě americká pracoviště projektu LIGO potvrdila první zdařilé zachycení gravitačních vln, předpovězených před sto lety Albertem Einsteinem, vydechla údivem nejen odborná veřejnost, jak tomu v takových vzácných situacích bývá zvykem, ale informace se v různé míře zjednodušení objevily i v masových médiích, o tématu se mluvilo ve společnosti, v kavárnách i v hospodách. Jednoznačně poprávu, protože to vypadá že jde o jeden z největších objevů za hodně dlouhou dobu zpátky, určitě jeden z těch, který má ctižádost dostat se do fyzikálních učebnic, a traumatizovat tak řadu dalších generací žáků a studentů. Samozřejmě, hned jsem zaregistroval reakce typu "Co je nám do nějakých neviditelných vlnek v prostoru, když se v podobě obrovité, viditelné a zcela neeinsteinovské vlny daly do pohybu celé národy?!" Ale, popravdě, ony nenápadné, zatím vzácné a upejpavé vlnky mají podle mne taky pořádný potenciál, možná se jednou budeme divit.

Asi nemá smysl popisovat zde podrobněji, jak chytře byl experiment technicky uspořádán a co přesně detektory naměřily; ostatně nejsem v tom žádný expert a všechny informace, které o experimentu mám, pocházejí z dostupných více či méně populárně laděných článků. Důležité je podle mne hlavně to, že se poprvé podařilo nepřímo pozorovat "zavlnění prostoru", které měla kdysi dávno způsobit srážka dvou černých děr. A ještě důležitější je, co z této na pohled nepříliš efektní skutečnosti vyplývá: Dvě černé díry prý asi před miliardou let splynuly v jedinou - což tedy byla mimochodem klika, protože představte si, že by se srazily jako na potvoru už před 995 milióny lety a my teď s připravenými LIGO detektory a najatým týmem odborníků museli ještě 5 miliónů let počkat - a výsledkem byl vznik nepatrné prostorové "vlnky", asi jako když někdo na druhém břehu Vltavy hodil do vody kamínek, "vlnky", kterou se podařilo zachytit ve dvou shodných detektorech, s takovým časovým odstupem, který přesně odpovídal vzdálenosti detektorů a očekávané rychlosti vlny. Zviditelnila se tím jinak zcela neviditelná skutečnost z dávné minulosti. Není to fascinující?

Když se ale nad věcí hlouběji zamyslíme, zjistíme, že svět, ve kterém žijeme, musí být podobnými vlnkami doslova přecpaný. Každý střet dvou hmotných těles totiž v principu musí vyvolat podobnou vlnu. Ano, mnohem mnohem slabší než se to podařilo způsobit černoděrným bumbrlíčkům. Když ale dopadne asteroid na planetu, ano, vzniklá vlnka bude jen slabounká a naše detektory ji ještě pěkných pár let nebudou moc zachytit, ale brána je už pro lovce gravitačních vln dokořán a záleží jen na stupni technického rozvoje, kdy začneme sledovat i mírumilovnější děje než turnajová klání černých děr. Třeba když moje obézní sousedka jako dostatečně hmotné těleso interaguje se svým podobně obézním manželem tak, že mu vrazí facku. Juj, to to plesklo, a prostor se už od sousedovy tváře začíná pěkně vlnit do všech stran. (Hubení, neradujte se, jste další na řadě a není to k vám od nás kulatějších už zas tak daleko!)

Rozhlédněte se kolem sebe a uvidíte plno interakcí hmotných těles: Kolega v práci zlobně klovající do kláves počítače, paní o patro výš otevírající právě okno, milenci nejspíš zrovna velmi příjemně interagující za zataženými závěsy protějšího domu. Milióny drobných kamínků naházených do řeky pozemského vesmíru, milióny malých vlnek šířících se všemi směry a vzájemně se ovlivňující. A to vše - podobně jako vlna způsobená kdysi dávno černými děrami - existující v podobě věčné vlny zakleté do dočasné neviditelnosti. Kdoví ovšem, jestli za miliardu let ti, co budou obývat vzdálené vesmírné prostory - až už to budou vyšší živočichové nebo třeba inteligentní růžové želé, svými technicky vylepšenými detektory - nebudou schopni z drobných záchvěvů prostoru zpětně zrekonstruovat jejich dávné podněty: Otevření okna, milostný akt, uklouznutí na neposypaném chodníku, prohrábnutí těch nejúžasnějších jemných vlasů. Jaaau, to to plesklo! řekne si shluk inteligentní plísně, když k jejímu detektoru v daleké budoucnosti dorazí vlna způsobená sousedskou fackou a rozradostněný mimozemský penicilin ucítí ve svých ambiciózních buňkách předzvěst plísňové Nobelovy ceny.

Když tak přemýšlím o tom neustálém vlnění kolem nás, které sami neúnavně vytváříme, říkám si, že vlastně vše, co uděláme, vytvoří v prostoru kolem nás vytrvalý otisk v podobě gravitačních vlnek. Nic se neztrácí, nic nedokážeme stoprocentně ututlat, vše na nás může kdykoli v budoucnosti někdo vytáhnout. Začínám chápat, kam se asi zapisují naše pekelné hříchy: Jak jinak by čerti věděli, co hříšného jsme během života vykonali, než že si přečtou výslednici všech vlnění prostoru, které jsme kdy způsobili? Ano, zde jsou pěkně v bodech zapsané všechny naše nádherné a ničím nenahraditelné hříchy, naše omyly i přešlapy, naše upřímné zbabělosti i falešná hrdinstvíčka, naše znepokojivé touhy i projevy neuhlídatelných svobodomyslných vášní. Jedna vlnka vedle druhé, jen jí přiřadit ten správný výklad, aby kotel mohl být vybraný doslova na míru. Bůh možná není vševědoucí. Rozhodně má ale nejkvalitnější existující detektor!

Možná vše, co právě děláme, bude jednou možné v chytrém a technicky zdatnějším budoucnu dešifrovat a zpětně zrekonstruovat. Přemýšlím, jestli se mám před budoucími generacemi mimozemských pololišejníků, které budou námi vyvolané vlnky číst stejně rychle a snadno, jako dnešní egyptologové dávné hieroglyfy, za své činy stydět. Milí ameboidní archeologové budoucích světů, rád bych vám řekl, že se za gravitační vlnky, jejichž reje občas rozpoutávám, před vámi nestydím ani trochu, a pokud mě něco mrzí, tak jen skutečnost, že těch vln, které jsou mi nejmilejší ze všech v našem vesmíru, není ve vašich detektorech víc, protože by to znamenalo více radosti jak pro mne jako jejich původce, tak pro vás jako badatele. Budu-li mít ještě příležitost, rád vám svůj "vlnkový trestní rejstřík" ještě rozšířím.

Je možné, že Einsteinové dnešních dnů posunou laťku ještě výš a teoreticky odvodí nejen vlny gravitační, ale i myšlenkové. V tom případě ovšem majestátní černé díry ztratí výhodu své humpolácké hmotnosti a my - lidé usilovně přemýšlející a představující si - budeme pro badatele zítřků nevyčerpatelnou studnicí objevů. Už se těším, jak o Čerfových myšlenkách vyjde jednou zcela stěžejní vědecké dílo!

A doufám, že už ty myšlenky samotné budou - alespoň z pohledu budoucího práva dodržovaného inteligentními lišejníky, plísněmi, amébami nebo růžovým želé - dávno promlčené :-).


Pozn.: Od pondělního večera už se můžete pokochat mými fotkami ve vršovické restauraci Pod Lipami (podrobnosti jsou uvedené v článku Čtvrtá výstava mých fotek začíná po víkendu). Myslím neskromně, že se instalace povedla a na důkaz ukážu fotku z jedné ze tří místností, kde dominují barvy celkem sedmi vybraných fotografií z vám dobře známého cyklu Kouzelná zahrada:


Přijďte se podívat, jak vypadá celá výstavní kolekce osmnácti originálů v rozměru 50x70 cm. Výhodou restauračního prostředí je, že když se dostatečně nenasytíte uměním, pořád to ještě můžete napravit dobrým jídlem a pitím :-).


Nedělní miniglosy č.351

6. března 2016 v 18:07 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Čeští komunisté pomohli v Parlamentu obnovit kdysi do značné míry zprofanovaný Mezinárodní den studentstva, který se má opět slavit 17. listopadu. "Samozřejmě nejde o žádný návrat starých a překonaných pořádků," řekl nám jeden z komunistických poslanců. "Nově ustanovený Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii bude úplně normálním významným dnem a státním svátkem a jako takový nesmí v nikom vyvolávat hořký pocit historické porážky, takže se bude každý rok slavit pod politicky zcela neutrálním heslem Učit se, učit se, učit se!"
----------------------
Český svaz herpetologů přijal s velkou radostí skutečnost, že nejúspěšnějším filmem loňské sezóny byl na Českých lvech vyhlášen film Kobry a užovky. Nadšení jsou i jejich kolegové - ornitologové, kteří se radují z Českého lva za kostýmy k pohádce Sedmero krkavců. Chuť si zatím museli nechat zajít batrachologové, protože film Válka s mloky zatím ještě není hotov, a soutěžit proto může až v příštím roce.
----------------------
Pražští představitelé podepsali partnerskou smlouvu s hlavním městem Číny Pekingem, ve které se zavázali uznávat politiku jediné Číny včetně území Tibetu a Tchajwanu. Na českém území mají čínské firmy z dosud nezjištěných důvodů velký zájem především o oblast města Ji-Čína, čemuž prozatím brání tamější naivní občanští aktivisté pod vedením loupežníka Rumcajse. Pražstí zastupitelé jako dostatečnou náhradu navrhli prudce se rozvíjející obast pražské městské části Zli-Čína, což čínští představitelé přivítali a připustili dokonce i možnost, že když Praha zajistí čínským firmám trvalé daňové prázdniny a v Tróji místo vinic vysadí bambusové háje, dalo by se možná počítat i s pronájmem bílé pandy pro pražskou ZOO, prozatím nejspíš na leasing.
----------------------
Podle oficiálního usnesení Senátu by neměl prezident Zeman rozdělovat českou společnost. Proti usnesení ovšem okamžitě ostře vystoupila přehlasovaná necelá polovina senátorů, kteří oponovali, že Miloš Zeman nikdy nikoho názorově nerozděloval a kdo říká něco jiného, je žumpa. Podobné usnesení vydal Senát i proti jarnímu kukání kukaček a proti neodbytnému cvrlikání vrabců na střechách.
----------------------
Pod tíhou velkého množství čerstvého mokrého sněhu se v pražské ZOO zřítila konstrukce voliéry, ze které ulétlo osmnáct vzácných ibisů skalních. Některé z ibisů se již podařilo zadržet, menší část skupiny uprchlíků ale stále uniká a podle ministra vnitra Chovance má namířeno společně s hlavním proudem uprchlíků do Německa, kde mají ibisové od převaděčských mafií slíbené prostorné soukromé voliéry, mobilní telefon s neomezeným tarifem, k nejrůznějším hrátkám svolné německé ibisky a dostatečné množství žab. Podle zoologů se sice ibisové živí plazy, hmyzem a jinými malými živočichy, ale příslovečný malý český člověk se prý nemá ze strany ibisů čeho bát. Mluvčí Bezpečnostní informační služby v této souvislosti žádá občany České republiky, aby informace o uprchlých ibisech nehlásili zpravodajcům ale výhradně na standardních policejních linkách, protože BIS nemá s ibisy kromě slovního základu nic společného a neustálé vyzvánění telefonů ruší pracovníky BIS při hraní zpravodajských her.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry (ano, už jsem přiřadil i poslední výběr z minulého týdne) toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Pozn.: Protože jsem stále od správce Autorského klubu, Standy Rulce, nedostal žádnou odpověď - ani veřejnou ani neveřejnou - na své tři jednoduché otázky, přikládám znovu i odkaz na svoji nedávnou veřejnou výzvu: Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu. Milý Stando, pořád si ještě myslíte, že jsem tak splachovací, že se nechám odbýt vašim vytrvalým mlčením? Můžu vás ubezpečit, že něco takového ani v nejmenším neplánuji. Tak když už si sem na moje stránky občas chodíte číst, nestyďte se a sdělte nám konečně svůj pohled na věc. Anebo si skutečně na položené otázky budu muset odpovědět sám, a to by pro vás nemuselo vyznít zdaleka tak lichotivě, jako když odpovíte vy osobně! Rád vám k tomu dám na svých stránkách příležitost i v březnu, když už jste to - asi pro neustálé vytížení přípravou famózní soutěže počítačových pracovních ploch - nestihl v lednu ani v únoru :-)


Čtvrtá výstava mých fotek začíná po víkendu

4. března 2016 v 22:30 | Petr Vápeník |  Výstavy

Když jsem zde na blogu k článku se silvestrovským haiku připojil fotografické péefko s přáním pro nový rok 2016, už jsem tehdy věděl, že budu chtít mít obrázek z péefka jako jednu z 18 fotek na své letošní malé jarní fotovýstavě. Jen tehdy ještě nebylo jasné, které fotky k té jedné "péefkové" vyberu (tím spíš, že vzhledem k dispozicím výstavního prostoru jsou jednoznačně upřednostněny u mne mnohem méně četné fotografie "na výšku") a taky jsem tehdy ještě přesně nevěděl, kdy se bude výstava přesně konat. Teď už to vím, takže nastal, myslím, správný čas vás o tom také zpravit.

Návštěvníci mých webových i blogových stránek dobře vědí, že jsem už měl několikrát tu čest představit své fotografie na veřejnosti. Dnes je mi velkým potěšením informovat vás, že ke dvěma výstavám z roku 2013 ("Obrazy ze zásvětlí" na zámku v Dobřichovicích a "Čarovná zahrada" ve Středisku volného času v Poličce) a jedné pražské výstavě z roku 2014 (Galerie České spořitelny na staroměstské Rytířské ulici) přibude od příštího týdne čtvrtá výstava.

Po zámeckých a speciálních galerijních prostorách to bude tentokrát úplně jiná zkušenost, protože výstava se uskuteční ve vršovické restauraci Pod Lipami, takže primárním cílem většiny návštěvníků nebude podívat se na fotky (i když by mě to samozřejmě potěšilo :-)), ale pochutnat si na dobrém jídle. Věřím, že i moje fotky budou spoluvytvářet příjemnou atmosféru; ostatně tato nekuřácká restaurace je zařízená právě tak, aby zde byly stále nějaké fotky "doma", výstavy se tu střídají po cca dvou měsících, no a já jsem moc rád, že na mne přišla řada právě na jaře, protože mám jaro z mnoha důvodů moc rád.

Na následujícím obrázku je malý informační letáček s hlavními údaji o výstavě a především se všemi osmnácti fotkami, které budou návštěvníci "Pod Lipami" mít možnost vidět. Nemusíte se bát, fotky budou mít samozřejmě o dost větší formát, než ty na letáčku, ode všech budou vystaveny stejně velké zvětšeniny 50x70 cm, koláž fotek na pozvánce vás má pouze navnadit. Přece jen si neskromně myslím, že fotky "naživo" a ve velkém formátu jsou o dost lepší než takhle groteskně maličké a ještě v neodpovídajících výřezech. Však se přijďte podívat na originály!


Pokud mne nešálí paměť, všechny fotky z výstavního výběru už jsem kdysi publikoval zde na blogu při různých příležitostech a jako součást různých fotočlánků. Ostatně - kdo se byl podívat na některé z předchozích výstav, bude pár vystavených fotek také znát, některé z obrazů jsou už ostřílenými výstavními harcovníky: Návštěvníci výstavy na zámku v Dobřichovicích uvidí znovu 6 fotek, které byly už tehdy mezi třicítkou vystavených obrazů, diváci z Rytířské ulice budou znát 4 fotky. No a protože jedna fotka byla dokonce na obou předchozích samostatných výstavách (schválně jestli uhádnete, která :-)), znamená to, že polovina z fotek bude mít před diváky svou veřejnou premiéru.

Výstava bude tentokrát delší než ty z minulých let, fotky vám budou k dispozici od pondělka 7. března (instalace proběhne během dne, večer už by měly být fotky na svých místech) až do začátku května. Fotky budou přístupné každý den v běžné otevírací době restaurace, tedy od 11 hodin (o víkendu od 12:00) až do pozdních nočních hodin. V principu je samozřejmě možné si jen prohlédnout fotky, ale - uvidíte sami - myslím, že vám to nedá se aspoň nepodívat, co dobrého tu mají k ochutnání :-).

Pokusím se nechat na baru improvizovanou návštěvní knihu a byl bych moc rád, abyste mi - pokud už budete shodou okolností vážit cestu do Vršovic (restaurace Pod Lipami je v horním rohu známého Čechova náměstí) - zanechali v knize návštěv nějaký vzkaz, abych věděl, co se vám na výstavě (a samozřejmě i na prostředí, ve kterém se koná) líbilo, co je podle vás třeba zlepšit a co bych si měl třeba propříště odpustit. Nestyďte se říct nebo napsat své kladné i záporné názory, mohu slíbit, že budu o všech přemýšlet a pokusím se je využít pro to, aby to třeba příště (anebo dokonce ještě tentokrát!) bylo ještě lepší :-).

Vzhledem ke specifickému prostředí výstavy se neuskuteční žádná speciální vernisáž, ale až se vše po instalaci a prvních dnech běžného provozu usadí, zkusím domluvit nějaké možnosti "komentovaných prohlídek". Na ty se zatím ale příliš nespoléhejte, přece jenom - tyhle aktivity by - pokud by byly pro více lidí - musely být v souladu s běžným provozem restaurace anebo na standardní rezervaci. V průběhu těch dvou jarních měsíců se několikrát k výstavě vrátím a ukážu tady i některé fotky z interiéru, abyste si mohli udělat přesnější obrázek. Stejně tak budou průběžné informace na mém facebooku a nejspíš i na facebooku restaurace Pod Lipami.

Každopádně se moc těším na to, že se aspoň některým z vás moje výstava třeba připlete do cesty a že možná půjdete někdo "náhodou kolem". Pokud ano, ať se vám fotky líbí!

P.S.: Protože nechci na svých blogových stránkách být příliš "komerční", uvádím v tomto článku jen údaje nezbytné pro přesnou lokalizaci výstavy, neuvádím proklik ani na webové stránky výstavu pořádající restaurace ani na provozovnu, která mi zhotovila výstavní zvětšeniny. Obojí najdete, budete-li mít zájem, na mém fotowebu v dnešním článku Čtvrtá výstava mých fotografií. Přece jen - jedná se o fotostránky na mé vlastní doméně www.petrvapenik.cz, takže na ty z pohledu marketingových aktivit (byť mým jediným potenciálním osobním profitem mohou být spokojení návštěvníci výstavy) nejsem zdaleka tak přísný jako na svůj blog :-).

Kometa

1. března 2016 v 22:30 | Petr Vápeník |  Miniatury

Když jsem o víkendu na dlouhé cestě napříč republikou a zase zpět míjel místo, ke kterému - ať už jsem právě ve světě kdekoli - se otáčím jako muslim k Mekce, nebo, neutrálněji, jako slunečnice ke slunci, došlo mi, čím jsou mi možná tak sympatické komety: Žádná špatná znamení; právě naopak! Jsou mi sympatické svou vytrvalostí, se kterou bez velkého skuhrání snášejí svou gravitací předurčenou cestu mrazivým vlekoucím se polonekonečnem, aby se po dlouhé době ve sváteční náladě a pěkně vyšvihnuté opět pokorně vrátily ke svému slunci, středu svého značně výstředného světa. I když se to podaří jen jednou za uherský rok, všechno to nudné nepohodlí z dlouhého času naplněného jen těšením (a občas možná srážkou s Červeným trpaslíkem) za ty překrásné a vždy na dlouhou dobu nezapomenutelné sváteční chvilky stojí.

No a tak jsem si řekl, že to asi chce další miniaturku volně přiřaditelnou do oblasti "fyziky pro mateřské školy". Kometa, kometa, ... co by se na tohle zářící a emocemi nabité slovo asi tak mohlo nejlépe rýmovat? :-)


Kometa

Hvězda nebeského karnevalu
poblíž slunce honosí se rozevlátou kšticí;
to se ale změní:

Z vyhřátého slunečního sálu
do pustého mrazu vkročí v převlečení
za vlasatici notně plešatící :-).


Cesta do pravěku: Protože česká země v posledních dvou dnech doslova zapadala sněhem, což je, myslím, skvělý začátek prvního jarního měsíce, podíváme se dnes na jeden z vůbec nejstarších článků na tomto blogu, který se jmenuje O zimě v zimě. I letos totiž meteorologové občas vydávali svá vážná varování, že v zimě může být - za souhry určitých neblahých okolností - fakt zima! No čekali byste to?

Pozn.: Zima možná stále ještě je. Navzdory záplavám sněhu jsem ale stále stejně nažhavený dozvědět se odpovědi na své tři otázky z veřejné výzvy v článku Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu, které už mi určitě odpovědně a rozvážně připravuje správce Autorského klubu, Standa Rulc. To, že jsem zatím ještě žádnou odpověď nedostal, přikládám za vinu jen občasným a věřím, že odstranitelným výpadkům elektřiny a profesionality. Ale - jsou-li ve svém konání dostatečně vytrvalé dokonce i komety, proč bych neměl být i já? :-)