S malým zpožděním se ještě vracím k velikonočnímu víkendu, kdy přišla první vlna doopravdy jarního počasí, takže jsem poprvé od října odložil bundu a jako obyčejně mě to v těchto dnech přilákalo do Prahy, kam jsem si tentokrát vzal "plnou fotografickou polní". Ze všech koutů se přivalily davy turistů, před kterými jsem zprvu prchnul na břeh Vltavy pod Hergetovu cihelnu. Po břehu totiž nejde projít dál, do cesty se příchozím postaví koryto Čertovky, takže suchou nohou pokračovat nelze, a ani cesta po příkrém nábřeží omývaném vlnami po každém proplouvajícím parníku není úplně komfortní. Bývá tu proto minimum lidí, pěkný výhled na most a je možné si celkem v klidu rozložit fotografické propriety.
Na řece začal s Velikonocemi hustý lodní provoz. Při několikaminutové expozici se proto není možné úplně vyhnout tomu, aby do záběru nic nevplulo. Jde-li o rychlou menší loď, na záběru po ní skoro nic nezbyde. Velké proplouvající lodě po sobě zanechají jasné stopy, bohužel, málokdy přesně takové, jaké bych si je jako fotograf představoval, proto tady tentokrát ukážu spíš "čistší" fotky.
I když jsem chtěl původně fotit most jen z jedné strany, nakonec mi to nedalo a mezi tisícovkami kolemjdoucích jsem se prodral až na druhou stranu mostu. Vybral jsem si dobré místo kousek nad mostem, kde jsem vytrvale překážel mnoha zájemcům o fotografování, protože abych dosáhl aspoň trošku slušného osvětlení mostu, potřeboval jsem na každý záběr pár minut. Během půlhodinky práce jsem tak např. vyslechl několik proslovů k projíždějícím skupinám turistům na segwayi a bylo to dost zajímavé. Ale co, mladí Asiaté byli nad věcí a sem tam nějaký ten sporný fakt ve výkladu jejich "free průvodce" jim jistě nevadí :-).
Tentokrát jsem si s sebou vzal i ten "nejširokoúhlejší" objektiv (nejkratší ohnisko 17 mm), který mám ve výbavě, takže jsem mohl vyzkoušet i docela rozmáchlé záběry; v tomto článku je tímto objektivem dělaná první a poslední fotka. Ono je vůbec náročné vyfotit něco tak okoukaného a tolikrát různorodě zpodobněného, jako je Karlův most, aspoň trochu netradičním způsobem. Infrafotky jsou pro to, myslím, docela dobrým nástrojem, minimálně jsou o něco emotivnější kvůli dramatičtější obloze a vyhlazené vodní hladině.
Dívám se, dívám na dnešní čtyři publikované fotky a říkám si, že snad aspoň jedna z nich má šanci kvalifikovat se do mé webové kolekce Praha pomalým okem. Schválně, jestli poznáte, která to bude :-).
Na závěr mého fotovýletu mě čekalo ještě jedno milé překvapení: Kolem totiž právě procházeli mí milí přátelé z domu U obrázku Panny Marie, boxerka Emilka se svým pánem, o kterých jsem tady již několikrát psal v loňských článcích, např. v textu Balkónek domu U obrázku Panny Marie na Kampě. Byl jsem pozván nahoru na čaj a velikonoční zákusek a ještě jsem měl možnost vidět maličkého tříměsíčního rodáčka z Kampy jako novou generaci nadšených usedlíků v místech, která - jak jsem se ještě nedávno mylně domníval, už dnes patří skoro výhradně turistům a "zlatokopům". Jsem moc rád, že tomu tak ve skutečnosti není.
Pozn.: Jak jsem tady na blogu slíbil, v sobotu 9. dubna budu od 13:00 osobně k dispozici na své aktuální fotovýstavě v restauraci Pod Lipami v Praze-Vršovicích. Pokud máte zájem taky dorazit, prosím, dejte mi to vědět, abych věděl, s kolika lidmi mám asi počítat a případně mohl něco zarezervovat.
--------------------------------
NOVINKA - Něco pro vášnivé (ale i citově vyprahlejší, aby to nebyla diskriminace :-)) blogové archeology a archeoložky:
Nejnovější vrstvy:
Praktické a snad i trochu úsměvné rady, kterak uklidnit své rozdivočelé sny, najdete v článku Jak se díky blogu zbavit nočních můr.
V básničce Beránčí je přiložené veršované přání pro jednu báječnou aprílovou osůbku.
Objev gravitačních vln na mém blogu reflektovala úvaha "s filosofickou příchutí" O nenápadných vlnkách všude kolem nás.
Novověk:
Loni v srpnu jsem odpovídal na vše, co moje čtenáře zajímalo a na co si troufli se zeptat (drželi se dost zpátky, to jim musím přiznat), v pětidílném projektu Hovory.
Středověk:
Ve čtyři roky staré povídce O ztracené víle uvidíte, že na vílu je dnes možné narazit prakticky všude, dokonce i na tramvajové zastávce nebo na policejní stanici.
Pravěk:
Před sedmi lety jsem s nezanedbatelnými rozpaky zakládal na blogu novou "poetickou" rubriku "V řeči mírně vázané" a jako úvod k publikování vlastní poezie, které ve mně i dnes po tolika letech pokaždé vyvolává chvění a neodbytný pocit, že se veřejně svlékám z kůže (a pro ostatní to nejspíš není zrovna pěkné pokoukání), jsem v článku O trestání poezií zavzpomínal na dávné první veřejné předvedení svých "básní". Kdo by tehdy tušil, že se ve zmíněné rubrice objeví během sedmi let víc než stovka básniček, za které bych jistě mohl být po zásluze podobně potrestán i dnes. Snad mi giganti české básnické scény prominou, že jsem jim občas fušoval do řemesla a že to dělám - i když stále stejně rozpačitě - se svou nenahraditelnou inspirací moc rád dodnes :-).
Enžl | 
.
Má to být červ, rybička nebo ohnivák? Pokud jsi o tom již někde psal, tak poprosím odkaz - to víš, žádný učený z nebe nespadl... 
Japonsko na vlastní oči
Teda to je nádhera! Ty poslední dvě mi přijdou jak z nějakého postapo filmu