Malý hokejový princ

11. května 2016 v 9:03 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky
Přisedli si k vedlejšímu stolu: Se stejnýma očima v rozdílných tvářích, jeden velký a hřmotný, druhý droboučký a jako pěna. Pod větším se málem rozlomila židle, když dosedl, menší se musel povytáhnout na sedátko a opuštěné nožky se bez opory zatřepotaly v prostoru.

"Co se mrskáš," okřikl tatínek synka, který radostně kopal volnýma nožičkama, až jeho celé malé tělo ve značkovém sportovním oblečení kmitalo do všech stran. "Viděl jsi někdy reprezentanty, aby takhle blbli? Co?" Chlapec, asi osmi nebo devítiletý, s brašnou, ze které vykukovala zpoza nedovřeného zipu špička brusle, neodpověděl a jeho mlčení působilo jako stížnost: Ještě nikdy žádného reprezentanta na obědě neviděl! Nožičky pod stolem se zastavily a tělo nad hladinou se přestalo klátit.

"Dneska to byla prostě hrůza, vždyť ses pořád jenom válel po ledě. Každej, kdo do tebe ťuknul, tě porazil, to přece nejde!" Chlapec se upřeně díval kamsi pod stůl, jen aby se nepotkal s káravě podmračeným čelem: "No jo…"
"Vůbec nejseš zpevněnej, to přece musíš čekat, že do tebe občas někdo vrazí," pokračuje otec s naléhavostí Jana Husa. Hokej je hra pro pořádné chlapy, kolikrát mu tuhle pravdu každý den opakuje?

Podívej, připravil jsem ti pár ukázek z nočních zápasů," pustil otec na tabletu sestřih z čerstvých zápasů NHL, který poctivě připravil během tréninku, aby užitečně využil čas a nemusel se dívat, jak to jeho synkovi na ledě nejde. "Vidíš třeba toho Ovečkina, jak pevně stojí? Nebo tady toho obránce, podívej, jak se od něj soupeři doslova odrážejí. Takhle musíš stát a ne jako nějaká třasořitka, kterou porazí i letící masařka!"

"Hmmmmmm," s nevelkým nadšením ocenil snahu klučík a nezdálo se, že by ho videa z živých zápasů nějak zvlášť uchvátila. To tatínek byl v tomhle jiný pašák: Každý záběr dokázal přesně rozebrat, poukázal i na ty nejmenší chybičky, propiskou ťukající nervózně do displeje vyčaroval souvislosti, o kterých nejspíš nic netušili ani hráči sami. "Vidíš, no vidíš to, jak se to správně dělá? A oči pořád sledujou soupeře, jasný? Ne, co kde lítá!!" Kdyby neměl mě, pomyslel si v takových extatických chvilkách pyšně táta, nejspíš by se z něho slavný hokejista nikdy nestal.

"Tati, kdo to je malej princ?" ozvalo se nesmělé pípnutí, které by jistě pořádný reprezentant pronesl sebevědomě a nahlas. Otec zaskočeně vzhlédl od obrazovky burácející tisícovkami fanoušků kdesi daleko za oceánem, na které už za dobré viditelnosti úplně jasně viděl svého jediného syna v nějakém hodně slavném dresu. "Cože?"

"Tonda prej dostal k narozkám nějakýho malýho prince a říkal, že je moc fajn." Klučík si povzdechl, protože mu došlo, že do narozenin zbývá ještě děsná a skoro nepřekonatelná spousta času a od rodičů převlečených za Ježíška se nedá čekat nic jiného, než něco na hokej. Ale třeba zase z Tondy nikdy žádnej reprezentant nebude, když se nechá rozptylovat kdejakým nesmyslem. Táta často říká, že důležitá je koncentrace.

Chybělo jen docela málo a v taťkovi se někde hluboko v nejspodnějších vrstvách paměti ozval dávno zapomenutý a životní realitou upozaděný příběh. No jasně! Malý princ a liška! Něco příjemného se mu při té matné vzpomínce rozlilo po těle, těžko říct, co to bylo. Jako by ho ten odlesk příjemné vzpomínky taky zastihl "nezpevněného" a led pod nohama byl najednou o hodně kluzčí než obvykle. Naštěstí právě přinesli objednané jídlo.

"Jez, ať máš dost síly, potřebuješ nabrat svaly" pohladil syna rozpačitě po vlasech a dělal, že si nevšiml, jak se neposedné nožky pod stolem zase uličnicky rozkmitaly.



Pozn.: Chcete si přečíst i jiné povídky na tomto blogu? Několik jich najdete ve speciální rubrice Povídky a povídečky

A nezapomeňte, že do konce týdne máte poslední příležitost prohlédnout si přímo na místě výstavu mých fotografií ve vršovické restauraci Pod Lipami. Od pondělního odpoledne to půjde už jen ve výstavním e-katalogu, protože fotky se z Vršovic přestěhují zase pěkně ke mně domů :-).

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 11. května 2016 v 16:39 | Reagovat

Pěkně napsaný příběh. Na mě ale působí hodně smutně. Někteří rodičové jsou prostě na pěst.. :-|.

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. května 2016 v 17:09 | Reagovat

[1]: Zkoušel jsem při psaní zapřemýšlet, jestli můj táta se mnou měl taky nějaký záměr, kam by mne rád nasměroval, a dospěl jsem k přesvědčení, že jestli ano, tak se mu to nepovedlo :-). A vzpomněl jsem si na to, jak mě táta ve Staňkově na zamrzlé řece učil bruslit a "hrát hokej". Nějak ale tehdy další tréninkové lekce odplavilo postupující globální oteplování, takže jsem se nakonec rozhodl blahosklonně uvolnit místo na piedestalu skorovrstevníkovi Dominiku Haškovi :-).

3 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 11. května 2016 v 17:22 | Reagovat

[2]: :-)) Co jsi potřeboval, to ses stejně nakonec naučil sám :). Mě naši nutili do spousty aktivit, většinou jsem se zapojovala ochotně, ale často na mě taky tak tlačili, jako ten otec na klučíka z tvého příběhu. A na to nevzpomínám ráda. Chvála totiž nesmí chybět a na dětském snažení se vždycky něco k pochválení najít dá. Jen musí člověk chtít.. Ono to pak to dítě i úplně jinak baví a vyroste z něj jedinec se zdravým sebevědomím.
No vidíš - Hašek by ti měl poděkovat! :) ;)

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 11. května 2016 v 18:53 | Reagovat

"Chcete si přečíst i jiné povídky na tomto blogu?" No jasně, díky za odkaz ;-) :-)

Moc hezká povídka, akorát bych radši román (je delší) ;-) :-P

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. května 2016 v 18:56 | Reagovat

[4]: Mezi povídkami jsou i delší kousky, dokonce jsem některé musel rozdělit (nerad) na dva kusy, aby se vůbec vešly :-).

6 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 11. května 2016 v 18:57 | Reagovat

[5]: Však už jsem se začetla do doktora Houby ;-) :-)

7 Janinka Janinka | E-mail | Web | 11. května 2016 v 19:40 | Reagovat

Milé čtení k zamyšlení a roztomilý závěr k tomu :-).

Svým dětem kmitání nožek pod stolem či kdekoliv jinde toleruji a to samé očekávám i já od nich :-D.

8 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 11. května 2016 v 20:23 | Reagovat

Chce to posazovat děti na nižší židle, aby nemohly kmitat.
=====================================
"Viděl jsi někdy reprezentanty, aby takhle blbli?"
Já ne, ale v bulváru psali...

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. května 2016 v 21:56 | Reagovat

[7]: Budu si muset najít nějakou vyšší štokrli, abych si taky mohl zakmitat! :-)

[8]: Opravdoví reprezentanti pořádně blbnou vždy až po zralém uvážení, jak uvádějí veřejnoprávní média.

10 Van Van | Web | 11. května 2016 v 23:45 | Reagovat

Příjemná a trochu smutná přitom, protože odráží realitu - kolik rodičů dávají do svých dětí naděje za své vlastní pohřbené sny. A kolik dětí je takto drceno, protože ty sny třeba nesdílí, ale aby udělali rodičům radost, no a taky aby měly pokoj, drilují a drilují. I když i tady se dají najít pozitiva - naučí se sebekázni, naučí se překonávat překážky, a koneckonců život je dost dlouhej na to, aby si nakonec vybrali něco úplně jiného. ;-)  :-)
V této povídce bylo úžasné vůbec to, že si otec - trenér a kritik - dokázal vůbec vybavit vzpomínku na tu emotivní knihu, a co víc, i vzpomínku pocitovou. :-)

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. května 2016 v 7:50 | Reagovat

[10]: Sice sám děti nemám, ale umím si dobře představit podobnou otcovskou touhu. A věřím, že když je vedena rodičovskou láskou a dobrou vůlí a ne vypočítavostí (a snažil jsem se, aby to tak v téhle povídce bylo :-)), nakonec snad většinou nemůže dopadnout špatně. Ale kdoví, možná je to jenom můj tradiční nemístný optimismus...

12 Janinka Janinka | E-mail | Web | 12. května 2016 v 8:03 | Reagovat

[9]: Směle do toho! :-)

13 yellow yellow | 12. května 2016 v 13:44 | Reagovat

Jsem ráda, že ze mně naši nechtěli mít sportovce. Když slýchám od známých, jejichž kluci hrají hokej, kolik je za tím času a dřiny... Naštěstí oba hrají dobrovolně, a protože je to baví, ne proto, že by tatínek chtěl.
U nás se otcovská touha přetavila v nucení do studia jazyků a celkově do vzdělávání. Takže gympl, a pak práva nebo ekonomka, ideálně oboje. Takže se trápím na ekonomce, přestože bych mnohem raději byla na zemědělce. Ale už jen dopsat diplomku, odstátnicovat a můžu se klidně dálkově přihlásit na zemědělku.
Naštěstí už taťka uznal, že je to chyba, nutit někoho, k čemu se mu nechce, takže moje mladší sestra si jen protrpěla osm let na gymplu a vysokou už si mohla vybrat podle svého.

14 chudobka1970 chudobka1970 | E-mail | Web | 12. května 2016 v 19:40 | Reagovat

Krásně smutné zamyšlení... ;-)

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. května 2016 v 20:27 | Reagovat

[13]: Vzpomněl jsem si, jak Werich s Voskovcem obřadně předali svým rodičům diplomy z právnické fakulty a šli dělat divadlo :-).

16 Sugr Sugr | E-mail | Web | 13. května 2016 v 20:39 | Reagovat

Pěkné povídání ze života Petře, děkuji! ;-)

17 Pizlík Pizlík | E-mail | Web | 13. května 2016 v 22:25 | Reagovat

Pěkná povídka k zamyšlení pro hodně ambiciozní rodiče. :-)

18 Van Van | Web | 14. května 2016 v 23:51 | Reagovat

[11]: Nemusí to dopadnout špatně, to máš pravdu, pokud má dítě aspoň nějaké nadání nebo vlohy pro vybranou činnost. Věřím, že každý táta (nebo máma) jsou v skrytu duše nadšeni, když jejich dítě sdílí jejich zájmy a co víc, když k těm zájmům přistupuje přímo ukázkově, což se může stát. Horší je případ u dítěte netalentovaného, který má k danému předmětu odpor, ale je do něj tlačen. Myslím, že tento proud je aktuální i dnes.

19 Robka Robka | Web | 15. května 2016 v 11:31 | Reagovat

Někteří rodičové mají dojem, že děti musí naplnit jejich představy a nesplněné sny. Klučíka mi bylo při čtení trochu líto, ale ten poslední odstavec celému příběhu dodává naději. Možná si spolu někdy přečtou Malého prince.

20 Čerf Čerf | E-mail | Web | 16. května 2016 v 23:11 | Reagovat

[16]: Není vůbec zač. Ze života já rád.

[18]: Přemýšlím, k čemu bych případného potomka vedl já. Že by třeba k focení? Akademická myšlenka.

[19]: Jojo, bez naděje by to nebylo ono! Jsem optimista, takže jsem si jistý, že na Malého prince dojde :-).

21 Hanka Hanka | E-mail | Web | 26. května 2016 v 20:38 | Reagovat

Chudák klučík, někteří rodiče chtějí mít ze svých dětí hvězdy za každou cenu.
Nejhorší je, když neustále poukazují na chyby a chválit zapomínají.
Povídka je moc pěkná, Petře. :-)

22 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. května 2016 v 20:44 | Reagovat

[21]: Děkuji, to tobě jde chvála velmi dobře a já nejsem tak marnotratný, aby mě to nezahřálo a nepotěšilo :-).

23 Hanka Hanka | E-mail | Web | 26. května 2016 v 20:48 | Reagovat

[22]: Je to upřímně míněná chvála, Petře. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama