Už v článku Údolím Hučivé Desné jsem ukázal nějaké fotky své oblíbené tekoucí vody z místa, na které jsem se chtěl vrátit ještě s jiným objektivem, no a v letošní "královské jesenické etapě" (blíže v článku Divokým dolem na Praděd aneb Co mi nakukaly kukačky) jsem si zase vytipoval jedno docela fotogenické místo, bohužel pro pěšího turistu trochu z ruky. Poslední den pobytu v Koutech nad Desnou (po dni relativního odpočinku, který jsem strávil ve Velkých Losinách mimo jiné prohlídkou starodávné, ale pořád normálně fungující ruční papírny; k tématu se možná ještě někdy vrátím) jsem popadl stativ a batoh s fotoproprietami a vyrazil jsem na výlet, který se nakonec protáhl na pěkných deset svižných hodin, ale během kterého jsem se nakonec na obě předem vytipovaná místa dostal. Kromě možnosti focení to bylo nakonec i docela pěkné pochodové cvičení většinou již známými místy, takže pevně věřím, že jsem cestou spálil nějaké množství nepříjemně domestikovaných tuků.
Dnes vám tedy nebudu vyprávět nic nového z jesenických luhů a hájů, ostatně - článek píšu už ve vlaku, kterým se po krásných šesti dnech v přírodě a na zdravém vzduchu pro změnu nadšeně vracím do velkoměstské civilizace (snad se Jeseníky neurazí, ale ráno už jsem nemohl dospat a skočil jsem do prvního vlaku, který má v Šumperku rozumný přípoj na Prahu. Za sebou jsem nechal hluboké údolí Desné, poprvé během mého letošního pobytu trochu zakaboněné a natahující oblačné moldánky. No však se nečilte, milé Jeseníky, moc se mi u vás líbilo, odměnily jste mě asi tím nejlepším možným počasím; však já zase někdy přijedu, ale dnes, promiňte mi, chci být už co nejrychleji doma a v Praze.
Znovu jsem fotil na svém oblíbeném místě Hučivou Desnou. Sice jsem si od širokoúhlejšího objektivu sliboval trochu víc, než jsem nakonec byl schopný jako fotograf naplnit, ale jedna fotka se tu snad i dnes vyvěsit dá.
No a pak jsem se sebral a odkráčel přibližně deset kilometrů zkusit vyfotit s normálním vybavením jedno místo, které jsem si vybral jako místo se zajímavým potenciálem cestou vzhůru Divokým dolem. Potok, který tudy teče, nemá na turistické mapě žádné jméno, ale v jednom místě si razí cestu obrovitými balvany. Napřed jsem vyzkoušel infračervenou klasiku...
... a potom i focení v úplně přirozených barvách.
Pár desítek metrů pod průrvou mezi balvany se potok Divokého dolu (podle vzoru Mistr Vyšebrodského oltáře) mění na normální horskou bystřinu s malými peřejemi, ale brzy se jeho koryto ztrácí, vypadá jako dočista vyschlé, a voda se nejspíš před slunečními paprsky ostýchavě schovává kdesi v podzemí.
Vůči poslední dnes publikované fotce mám technické výhrady, dopad vody pod vodopádkem je jednoznačně přepálený a ten přepal nejde žádným rozumným způsobem eliminovat. Je to způsobeno zajímavým jevem: Během dlouhé expozice se totiž udělala mezi mraky modrá mezírka a tou slunce skrz hustý les osvětlilo právě jen proud dopadající vody, jako by to speciálním světlem nasvětloval nějaký divadelní osvětlovač. Nic jiného, jen malý kužel světla. Zkoušel jsem fotit několikrát, ale situace se opakovala. No a pak jsem si řekl, že přece nebudu lpět na tom, aby fotka byla přesně podle mého přání: Síly, které tohle mají ve své agendě, si prostě včera řekly, že mne budou lehce provokovat přisvěcováním. Však člověk nemá žádný nárok na to, aby se všechno dělo přesně podle jeho přání. Třeba se to lépe podaří někdy příště. Nebo nikdy, no a co? :-) Uvidíme, třeba sám sebe časem přesvědčím, že mi v tomto případě stojí za to udělat drobnou lokální úpravu v nějakém programu, který je k tomu určen, i když to normálně nedělám a nemám to rád.
Děkuji všem čtenářům za věrný doprovod na toulkách jesenickou přírodou a zajímavými místy těchto krásných hor a těším se, že budeme mít příležitost si takto "zacestovat" i někdy příště.
Japonsko na vlastní oči
Návrat se vplatil, a ty fotky jsou moc pěkné. někdy to prostě s těmi přepaly je nanic....ať se člověk snaží sebevíc.