Červenec 2016

Nedělní miniglosy č.368

31. července 2016 v 15:54 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Většina českých ministrů by měla na začátku srpna odjet na zaslouženou dovolenou. Na Úřadu vlády bude držet službu osobně premiér Sobotka, který doufá, že nebude muset řešit žádné zásadnější vnitřní ani zahraniční problémy, protože by během srpna v prázdninově opuštěných prostorách úřadu rád nerušeně vychytal vládní pokémony.
----------------------
Dvaačtyřicetiletý americký parašutista uskutečnil rekordní seskok bez padáku z téměř osmikilometrové výšky do speciální záchranné sítě. Česká ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová v této souvislosti důrazně varovala všechny české dobrodruhy, aby je ani nenapadlo něco podobného zkoušet na českém území, protože záchranná sociální síť v České republice ještě zdaleka není tak rozsáhlá a účinná, jak by měla podle sociální demokracie být, takže by se zdejším kaskadérům mohlo snadno stát, že se do ní netrefí.
----------------------
K poslednímu výbuchu sopky Sakurajima na japonském ostrově Kjúšú se na svém facebookovém profilu přihlásil jako obvykle Islámský stát.
----------------------
Odsouzený bývalý soudce Ondřej Havlín byl převezen z pankrácké věžnice do zařízení v Teplicích poté, co uspěl se svou stížností na pankráckou lékařskou péči. "Můj mandant potřebuje zvláštní léčbu, nejlépe na specializovaném oddělení závislostí," řekl Nedělním miniglosám jeho advokát, "protože se ukázalo, že je naprosto závislý na korupci, takže na Pankráci, kde nemohl nic osobně ovlivňovat, trpěl nesnesitelnými abstinenčními příznaky."
----------------------
V Turecku je v souvislosti s nedávno potlačeným armádním pučem již tolik zatčených, až se turecká vláda začíná obávat, že brzy nebude mít zatýkané kdo zatýkat. Z české strany se k tomuto postesku tureckých vládních činitelů vyjádřila asi nejpovolanější osoba - předseda KSČM Vojtěch Filip: "Podle našich bohatých praktických zkušeností podobné nebezpečí nehrozí. Vědeckými studiemi je prokázáno, že jak z pohledu fyzické námahy, tak i z pohledu intelektuální výkonnosti je zatýkání výrazně jednodušší než práce, takže jsme přesvědčeni, že podobně jako kdysi u nás, i dnes v Turecku se pro zatýkání vždycky najde dostatek ochotných rukou. Důležité ale je, aby byli zatýkáni lidé co nejslušnější a nejnevinnější, protože se zatýkáním skutečných grázlů mohou být zbytečné komplikace a zmíněné jednoduché pravidlo pak nemusí vždycky platit."
----------------------
Bývalý šéf protimafiánského útvaru Robert Šlachta a olomoucký státní zástupce Ivo Ištvan hovořili před parlamentní vyšetřovací komisí, která prošetřuje postup policejní reorganizace, celkem skoro devět hodin. "Je vidět, že vnitřní puzení bylo u těchto pánů kvůli dlouholetému zákazu hovořit o utajovaných skutečnostech obrovské," uvedl exkluzivně pro Nedělní miniglosy předseda komise Pavel Blažek. "Okamžitě poté, co byli oba oficiálně zbaveni mlčenlivosti, muselo prostě ven všechno, co se v nich za poslední roky nastřádalo, a logicky to odnesla naše komise, která zbavení mlčenlivosti iniciovala." Nedělní miniglosy na základě této skutečnosti považují v zájmu fyzického bezpečí členů parlamentních vyšetřovacích komisí za velmi prozíravé, že pracovníci policie musí dodržovat jen mlčenlivost a ne celibát.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Poslední ČERVENCOVÝ (od pondělí 1.srpna nabídku cest do blogového pravěku od základu proměníme) ARCHEOLOGICKÝ NÁŠUP PRO BLOGOVÉ JEDLÍKY (nebo naopak pro zcela nové hosty):

Nejnovější vrstvy:
Pohledy na veřejnosti běžně nepřístupná místa pražského Emauzského kláštera nabízí květnový článek Několik fotek z vycházky do Emauz.
Usínání je vlastně vyvažujícím druhým pólem ranního letního probouzení, kterým se zabývalo haiku z prvního červencového článku. Proto sem dnes dávám i svou nahrávku Ukolébavky z Griegova rozsáhlého klavírního cyklu Lyrické kusy

Novověk:
Před rokem, když bylo v rozpuku nejteplejší léto, které jsem ve svém životě zažil, jsem napsal malou básničku "Bez...". Jen poznámka pro zavilé botaniky, aby nebyli zklamáni: Latinský název pro můj (nebo spíš moji) "Bez" není "Syringa", ale spíš "Mínus" :-)

Protože časté (a nesmyslné) "holdy" na internetu jsou stále četnější, připomenu článek O holdování a holtování z rozverně jazykozpytné rubriky Jazykové hrádky.

Středověk:
Zmínka o Woody Allenovi v nedávném Haiku probouzejícího slunce mne zase pro změnu přivedla k pět let starému fejetonu O rozesmívání Boha, ve které jsme spolu byli - považte - s Woodym dokonce na rybách!

Pravěk:
Vždycky mě těší, když si přečtu svůj nějaký starý článek a říkám si, že dnes bych ho snad napsal stejně nebo aspoň velmi podobně a ani po více než sedmi letech se za svůj názor ani v nejmenším nestydím. Jedním z článků z úplného začátku blogu je čtenáři tehdy ještě téměř zcela opominutá úvaha O marných zápasech s lejny. Uvidíme, třeba se teď s odstupem nějací noví čtenáři najdou :-).

Někteří lidé o mne říkají, že prý jsem optimista a i já se za něj občas považuji :-). Ale nedávno jsem si při čtení svého dávného článku o jedné slovenské dočasné spolucestující z vlaku uvědomil, že můj optimismus má tedy ve srovnání s ní ještě pořádné rezervy. Článek O věcech, které se přiházejí potvrzuje, že ani lidé, kteří přitahují veškerou smůlu ze širokého okolí, nemusí být pochodující chmurou a depresí.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Oblačná dobřichovická lávka (s příchutí dada lanýžů)

30. července 2016 v 7:28 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Když jsem opravdu líný - a to je často - nechce se mi vypravit za fotkami nikam daleko, ale popojdu jen pár minut k Berounce, přes kterou vede v Dobřichovicích lávka pro pěší. Na rozdíl od některých starousedlíků se mi moderní konstrukce lávky líbí, ostatně už jsem ji tu kdysi několikrát ukazoval, např. na čtyři roky starém zimním obrázku s vycházejícím sluncem "v zádech" (udělám dnes fotku trochu menší, aby bylo zřejmé, že obrázek je tu jen pro celkovou ilustraci):



Tentokrát jsem si vyšel "zafotit" jen asi tak na hodinku, bez větší ambice posunout světovou fotografii nějak výrazně vpřed; prostě se mi jen líbilo sympaticky oblačné nebe. Na lávce byl neustálý frmol; vede po ní zdejší nejvytíženější cyklostezka, takže i proto dnes neuvidíte žádné nové celkové záběry, ale jen výseky s částí konstrukce a oblačností.









No a když jsem si prohlédl poslední fotku s úhlopříčnými lany, nějak se mi to v hlavě smíchalo s tím, na koho každý den myslím a s mou náklonností k hraní se slovy a vyšla mi z toho malá dada říkanka o dvou pólech gastronomie, které mají s lany podobný slovní základ - o lanýžích a slanečcích :-).

No nevím, nevím, jestli je možné takový bláznivý textík zařadit do říkanek pro děti, spíš je to dnes určeno pro dostatečně šílené dospělé, kteří umějí dát aspoň čas od času rozumu na večer volno:

Řekli mi jeleni s laní, že
z lanovky sbírají lanýže;
že prý tam nemastně - neslaně
se slanečky rostou na laně.

Ochutnám je se svou paní,
pokud i s lanýži
úspěšně slaní :-).

Vidíte, co dělá, když se mozkovým buňkám v předbouřkovém dusnu nedostává kyslíku? A to je ještě letos nádherně oproti tomu, jak šílené a bezútěšně nekonečné bylo vedro přesně před rokem. Včera mi shodou okolností připomněl facebook, že jsem před rokem publikoval Haiku zlatavé řeky s fotografií potvrzující, že tou dobou netekla korytem řeky už prakticky žádná voda, ale jen roztavená láva.

Když porovnám tehdejší oduševnělý text s tím dnešním "ulítlým", říkám si s určitými obavami, kam to asi půjde dál... :-)

O dnešních tunguzských meteoritech

26. července 2016 v 21:16 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Jako zvídavé dítě jsem se jednou dostal k jakési knížce o tunguzském meteoritu. Přečetl jsem ji s příjemnou husí kůží a mrazením v zádech, natolik mi ta záhada připadla sympaticky tajuplná, a celá ta historie se mi tak moc líbila, až jsem svému staňkovskému dědečkovi záviděl, že se narodil ve stejném roce, ve kterém k té ohromující události došlo, zatímco rok mého narození byl - v mých tehdejších dětských měřítkách ovšem - ztělesněním děsuplné nudy.

Ve svém náhlém zápalu pro věc jsem vůbec nedokázal pochopit, jak mohlo trvat skoro dvacet let, než se někdo poprvé dokodrcal na odlehlé sibiřské místo, aby se na vlastní oči podíval na následky tajemné katastrofy a spočítal a nafotil milióny popadaných ohořelých stromů. To já - říkal jsem si - kdybych tehdy žil, bych dal okamžitě rodičům vale a vypravil bych se na dalekou cestu hned druhý den ráno (a to jen proto, že večer už nic nejelo), tím spíš že úderem meteoritu právě začínaly prázdniny. Nic, vůbec nic by mne - odkojeného verneovkami a s neodbytnou chutí přicházet věcem na kloub - dozajista nemohlo od takového dobrodružství odradit. A to si pište, že i kdybych snad cestou párkrát zabloudil, jako se mi to občas dělo i jen při výletu do vedlejší vesnice, pořád bych se do oblasti obrovitého výbuchu dostal o dost dřív než výprava profesora Kulika. Už tehdy mi byl nesympatický ruský přezíravý přístup vůči takové epochální události: "Teď máme na starosti důležitější věci: krizi, válku, revoluci, budování komunismu, to je pořád něco! Tak radši počkáme a uvidíme, až se naší široširé ruské duši zachce, nebo konečně někdo poručí." To já bych - říkal jsem si ve své dětské naivitě - tam byl cobydup, a všechno bych vyzkoumal, popsal, pochopil a uzavřel ještě dřív, než "stopa vychladne". Ale protože jsem se narodil až v tom nudném šestašedesátém, když už tunguzský meteorit dávno vstoupil do svých zralých let, podobně jako můj dědeček, víme o skutečném průběhu "tunguzské události" i dneska houbeles, a není tedy divu, že mnoho lidí v souvislosti s ní podlehlo různým polospikleneckým fantasmagoriím o mimozemšťanech nebo o fyzikálním pokusu, který se tehdy Nikolovi Teslovi trošičku vymknul z rukou.

Jenže to je pochopitelně dávná minulost, kdy ještě média neměla takovou moc a prostředky, jako mají dnes, a já si zkouším představit, jak by asi podobná událost zacloumala světem v dnešní době, kdy se dá snadno udělat celá velbloudí karavana i z mnohem obyčejnějšího komára, než je komár šířící virus zika:
Předpokládám, že počítačový záznam trajektorie podivného tělesa, který dají dohromady spolupracující observatoře, bude k dispozici prakticky okamžitě, ve zpravodajstvích televizí celého světa se objeví exkluzivní záběry ze stanic na oběžné dráze, a to ani nemluvím o tom, jak detailní záběry budou mít velké zpravodajské služby, protože je přece třeba co nejrychleji rozptýlit stálou obavu, jestli "meteorit" náhodou není jen ne zcela ukrocený pozdrav od nepřátel, kteří se právě dočasně vydávají za přátele. CNN i ČT24 pojedou nepřetržité monotématické studio, v průběhu kterého se budou k události vyjadřovat jak ti, co o věci něco vědí, tak i politici. K výbuchu se pochopitelně s nadšením přihlásí i Islámský stát. Dráhu tělesa budou do pár minut lemovat dodávky televizních štábů z celého světa, vysílající v přímém přenosu rozhovory s očitými svědky, do epicentra se začnou slétat televizní vrtulníky, aby početné štáby připravily přímé vstupy. Domorodí Evenkové si pak jistě budou následky výbuchu horečně fotit na své moderní mobilní telefony, aby se mohli na facebooku pochlubit všem svým přátelům, byť jde podle profilových selfíček většinou jen o soby. A to ani nemluvím o bezpečnostních kamerách, které v tak demokratické zemi, jako je Rusko, jistě hlídají kromě Kremlu i mechem porostlou bažinatou tajgu v povodí Podkamenné Tunguzky. Suma sumárum - do pár hodin by bylo možné dát dohromady tolik informací o katastrofě, že by z nich celou akci bylo možné zpětně zrekonstruovat prakticky po vteřinách, což jistě nějaký fotbalový odborník se svou elektronickou tužkou ve studiu provede.

Jenže mít fakta je jedna věc a správně je interpretovat, je věc druhá. Okamžitě se proto na nashromážděné skutečnosti vrhnou kromě natěšených vědců i mnohem pohotovější a výkonnější týmy mediálních investigativců a komentátorů, kteří dodají katastrofě náležitý kontext, a rovněž houfy internetových podivínů, kteří dospěli k nezvratnému přesvědčení, že realita světa je výhradně to, co oni vidí na obrazovkách svých počítačů. Část z nich začne fakta lehce upravovat, aby lépe potvrzovala právě jejich pohled, další skupina na základě svých hlubokých znalostí TV seriálů ze zpravodajského prostředí prohlásí fakta za zmanipulovaná a podvržená, pročež jim samozřejmě není možné ani trochu věřit, jako ostatně ničemu, co si můžeme veřejně přečíst nebo poslechnout.

Pak už stačí jen poskytnout trochu času na to, aby se tyhle bakterie v živném roztoku mediálního zájmu dostatečně pomnožily, a zjistíme, že vlastně - přestože máme doslova přemíru informací, dat a faktů z přímých i nepřímých pozorování, obecné porozumění uvedené skutečnosti je - alespoň u lidí běžně před spaním si nelistujících v prestižních vědeckých časopisech, kde se ještě z podezřelých důvodů nadržuje přísně kritické metodě práce s fakty - skoro stejně nevalné, jako když byl u původního tunguzského meteoritu známých faktů nedostatek: Někteří si myslí, že šlo o asteriod (proti takovému přece bojoval v Armageddonu Bruce Willis!), jiní věří v kometu, protože ji kdysi - prostovlasou - zahlédli na potemnělé obloze a představovali si, že by se s námi mohla srazit, ale pro další je mnohem zajímavější verzí jaderný výbuch létajícího talíře nacpaného mimozemskými inteligentními zmutovanými tučňáky. Ti, co rádi popouštějí uzdu své fantazii, vidí zemí procházet kapesní černou díru, nebo nebeský cirkus svádějí na testy nové americké tajné zbraně (ve srovnání s tímto oblíbeným těžkým kalibrem je původní experimentující Nikola Tesla ještě zlatý!). No a ti největší intelektuální pankáči samozřejmě jako obyčejně dobře vědí, že ničemu se nesmí věřit, protože nic z toho, co je nám fakty předkládáno k věření, se ve skutečnosti vůbec neodehrálo a vše zinscenovaly tajné služby ve snaze obalamutit a ovládnout davy a odvést pozornost od mnohem důležitějších aspektů dneška.

I přes značný časový odstup a hodně odlišné podmínky, je tedy výsledek vlastně hodně podobný. Asi jako když se sám sebe snažím přesvědčit, jak moc se liší můj současný život od života před pěti lety a vidím, že i když hodně věcí vypadá úplně jinak, to hlavní zůstává stejné: Bydlím na stejném místě, miluji stejnou ženu, chodím do stejného zaměstnání a píšu stejný blog. Co na tom, že se konkrétní situace a konkrétní podmínky mění, když to podstatné zůstává beze změny? I u hypotetického "dnešního tunguzského meteoritu" by samozřejmě ve srovnání s jeho historickým předobrazem bylo na první pohled všechno jiné, ale výsledek - jak to tak vypadá - bude dost podobný. A tak si říkám, že je mi vlastně nejspíš milejší ta starodávná "analogová" verze z roku 1908, i když jsme jako lidstvo tehdy "ohledání místa činu" trestuhodně podcenili. Tím spíš, že se ve stejném roce narodil můj dědeček.

A jak by mi jistě potvrdil nejeden zastánce spikleneckých teorií, něco takového přece nemůže být pouhá náhoda! :-)

Nedělní miniglosy č.367

24. července 2016 v 18:19 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Kromě vojáků, úředníků, učitelů, soudců, prokurátorů, ekonomů a zeměměřičů bylo v Turecku v souvislosti s nedávným armádním pučem zatčeno i 6300 provozovatelů veřejných záchodů. "U hlídačů veřejného WC evropského typu je možné nad jejich morálním kreditem do určité míry přimhouřit oko," řekl nám nejmenovaný dobře informovaný zdroj z prostředí podporujícího současnou vládu, který osobně již déle než rok připravoval seznamy nežádoucích osob pro případ, že by náhodou někoho napadlo zosnovat převrat. "Velmi přísné nároky na loajalitu však musíme mít vůči těm, kteří hlídají tradiční záchody turecké!"
----------------------
Asociace pro rovnoprávnost hudebních intervalů oficiálně protestuje proti tomu, že některé hudební intervaly nemohou být čisté. "Jak k tomu přijdou velké a malé sekundy, tercie a sexty se septimami, že i kdyby byly ve svém konání svaté, vždycky na ně jejich čisté kolegyně budou shlížet spatra jako na nečisté," řekla nám ke sporu Velká septima, která je jedním z organizátorů celoevropské petice. "Vzhledem k tomu, jak jsou zvyklé pracovat evropské instituce, se dá předpokládat, že tento spor začnou na rozdíl od bezpečnosti Evropy okamžitě usilovně řešit a vydají obsáhlou antidiskriminační směrnici, kterou budou muset všechny země bezodkladně promítnout do své legislativy," řekl nám s povzdechem nejmenovaný europoslanec. Ke sporu se nepřímo vyjádřili i zástupci českých miliardářů kteří zastávají přirozený, ale pro hudební teoretiky trochu zmatečný názor, že co je velké, to je čisté.
----------------------
V souvislosti s teroristickými útoky v západní Evropě vyhlásily české úřady na území ČR první stupeň ohrožení - tzv. bdělost. S tou - na rozdíl od výrobců matrací, kteří se obávají postupné úplné likvidace své živnosti - kupodivu souhlasí beze zbytku všechny hlavní české politické síly - jak koaliční, tak i opoziční. S oficiálním zavedením bdělosti překvapivě souhlasí dokonce i jinak velmi nevstřícní komunisté, pro které jde o praktické naplnění zásadního mravního imperativu zanechaného v posledním poselství jejich uctívaným Juliem Fučíkem.
----------------------
Speciální komise, která se zabývala účastí Velké Británie ve válce v Iráku, zjistila rozličná pochybení britské vlády v čele s tehdejším premiérem Tony Bairem. Podle komise Velká Británie vstoupila do otevřeného konfliktu dříve než byly vyčerpány všechny diplomatické možnosti vyřešení sporů, neměla stoprocentní jistotu, že v Iráku skutečně existují zbraně hromadného ničení, a z řeči premiérova těla při jeho tehdejších projevech jasně vyplývá, že ho Saddám Hussajn štval, což je nutné považovat za nepřípustnou předpojatost. "Komise po prostudování všech dostupných materiálů konstatovala zásadní chyby v britském postupu vůči Iráku," řekl Nedělním miniglosám šéf komise John Chilcot. "Přitom naše komise má aktuálně oproti britské vládě v roce 2003 jen několik dodatečných nepříliš podstatných informací - např. jak to nakonec po třinácti letech všechno dopadlo."
----------------------
Řecké úřady obvinily osm tureckých občanů, kteří po neúspěšném tureckém puči přeletěli do Řecka vrtulníkem a požádali zde o politický azyl, z nedovoleného narušení řeckých hranic. "Po asi dvou milionech ilegálních imigrantů, kteří prošli v posledním roce a půl turecko-řeckou hranici bez větších problémů ze strany řeckých úřadů," uvedl v prohlášení pro Nedělní miniglosy předseda řeckých ornitologů, "považujeme tuto skutečnost za nadějnou první vlaštovku."
----------------------
Protože podle nových záměrů Ministertva financí může být předmětem elektronické evidence tržeb v restauracích i spropitné, pracovníci restauračních zařízení žádají v otevřeném dopise všechny hosty, aby do svého spropitného již započítávali daň ve výši 21%, o kterou by svůj dobrovolný příspěvek za obsluhu měli automaticky navýšit.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

ČERVENCOVÝ ARCHEOLOGICKÝ NÁŠUP PRO BLOGOVÉ JEDLÍKY (nebo naopak pro zcela nové hosty):

Nejnovější vrstvy:
Pohledy na veřejnosti běžně nepřístupná místa pražského Emauzského kláštera nabízí květnový článek Několik fotek z vycházky do Emauz.
Usínání je vlastně vyvažujícím druhým pólem ranního letního probouzení, kterým se zabývalo haiku z prvního červencového článku. Proto sem dnes dávám i svou nahrávku Ukolébavky z Griegova rozsáhlého klavírního cyklu Lyrické kusy

Novověk:
Před rokem, když bylo v rozpuku nejteplejší léto, které jsem ve svém životě zažil, jsem napsal malou básničku "Bez...". Jen poznámka pro zavilé botaniky, aby nebyli zklamáni: Latinský název pro můj (nebo spíš moji) "Bez" není "Syringa", ale spíš "Mínus" :-)

Protože časté (a nesmyslné) "holdy" na internetu jsou stále četnější, připomenu článek O holdování a holtování z rozverně jazykozpytné rubriky Jazykové hrádky.

Středověk:
Zmínka o Woody Allenovi v nedávném Haiku probouzejícího slunce mne zase pro změnu přivedla k pět let starému fejetonu O rozesmívání Boha, ve které jsme spolu byli - považte - s Woodym dokonce na rybách!

Pravěk:
Vždycky mě těší, když si přečtu svůj nějaký starý článek a říkám si, že dnes bych ho snad napsal stejně nebo aspoň velmi podobně a ani po více než sedmi letech se za svůj názor ani v nejmenším nestydím. Jedním z článků z úplného začátku blogu je čtenáři tehdy ještě téměř zcela opominutá úvaha O marných zápasech s lejny. Uvidíme, třeba se teď s odstupem nějací noví čtenáři najdou :-).

Někteří lidé o mne říkají, že prý jsem optimista a i já se za něj občas považuji :-). Ale nedávno jsem si při čtení svého dávného článku o jedné slovenské dočasné spolucestující z vlaku uvědomil, že můj optimismus má tedy ve srovnání s ní ještě pořádné rezervy. Článek O věcech, které se přiházejí potvrzuje, že ani lidé, kteří přitahují veškerou smůlu ze širokého okolí, nemusí být pochodující chmurou a depresí.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Josef Sudek - V šeru chrámu

23. července 2016 v 7:35 | Petr Vápeník |  Výstavy

Chcete-li se v letošním létě vypravit za fotkami klasika české a světové fotografie Josefa Sudka, máte dvě zajímavé možnosti: Jedna krásná a velkolepá výstava se koná v Paříži, kde v Míčovně poblíž Place de la Concorde (před otevřením Musée d´Orsay zde byly vystaveny obrazy impresionistů, teď je pověstný výstavní prostor zasvěcen fotografii, filmu a video umění) probíhá velká retrospektivní výstava Josef Sudek - Svět z mého okna (podrobnosti jsem našel i na jednom zajímavém blogu o Paříži v článku Josef Sudek v Musée du Jeu de Paume. Druhá výstava (nepoměrně skromnější, ale o nic méně Sudkova) je instalována přímo v místě, kde legendární český fotograf vlastně celý svůj "fotografický život" pobýval a pracoval - v Ateliéru Josefa Sudka v Praze na Újezdě. Tam je skoro celé prázdniny k vidění výstava V šeru chrámu, na které můžete vidět fotografie z chrámu Svatého Víta.

Svatý Vít byl jedním ze Sudkových celoživotních témat: "Vyrůstal jsem u Kutné Hory. Když jsem jako kluk viděl tu gotiku, koukal jsem jako zajíc na novej sníh. Já nebyl zvlášť vzdělanej, já vyrůstal v gotice a ani jsem o tom nevěděl..." (citace převzata z materiálů k výstavě). Doslova nádherné fotky udělal Sudek koncem dvacátých let 20. století, když vrcholila rekonstrukce a dostavba chrámu, ta neuvěřitelná práce se světlem pronikajícím štíhlými vysokými okny, to je doslova fotografická lahoda :-). Do chrámu se Josef Sudek ještě mnohokrát vrátil, ale již neměl podobnou inspiraci, jako když se tam pracovalo a všudypřítomný prach doslova zviditelňoval dopadající světlo: "Jakmile tam přestali dělat, jakmile milej kostel vyčistili, tak já jsem tam nic neviděl. Až zase v protektorátu jsem tam začal vidět, zase jsem tam něco viděl." (citace převzata z materiálů k výstavě). Systematičtěji se začal věnovat chrámu opět v létech 1938 až 1944 (původně snad kvůli chystané a nakonec nevydané melantrichovské publikaci), no a právě z této doby pocházejí fotografie vystavené letos v létě v ateliéru.

"Vstupní zákoutí" ateliéru s úvodními informacemi, ale taky s kovovými kamny z původního vybavení ateliéru. Moc toho po požáru v roce 1985 nezbylo. Dobře si z dob svých studií v Praze pamatuji, jak mi bylo zničeného ateliéru líto, protože jsem spáleniště bral jako skoro posvátné místo, pozůstatky prostoru, ve kterém nejenže Sudkovy fotky vznikaly při výrobě pozitivů, ale často tu byly i fyzicky exponovány (rozsáhlý cyklus Okno mého ateliéru je jedním z mých nejoblíbenějších). Proto jsem byl moc rád, když na začátku nového tisíciletí byl ateliér znovu vzkříšen (fakticky byl postaven znovu v původní podobě) a vznikla tu alespoň výstavní místnost, kde se pořádají fotovýstavy.



Dnes je v ateliéru sice malý ale prestižní výstavní prostor, kde se konají zajímavé fotografické výstavy. Ale není divu, že zdejší kurátor dbá na to, aby se sem Sudkovy fotky vracely. Mají tady totiž samozřejmě jakési "domovské právo". Na výstavě V šeru chrámu jsou především "kontakty" - tedy fotky stejného rozměru jako příslušné negativy (různé rozměry od 10x15 do 13x18 cm), zvětšenin je tu jen několik a nejsou nijak rozměrné. V rozměrech síla Sudkových fotek rozhodně nespočívá.



Při vší úctě ke krásným fotkám musím říct, že mě stejně skoro nejvíc uchvacuje jiný artefakt - vlastní ateliér. Byť jde již jen o "kopii" původní dřevěné stavby z přelomu 19. a 20. století (v roce 1901 sem byla přenesena z Královských Vinohrad a jde vlastně o poslední ukázku dobového zahradního fotoateliéru, kterých prý bylo v Praze v době velkého rozmachu fotografie plno), stejně si můžete udělat představu, jaké to asi bylo, když zde Josef Sudek od roku 1927 žil a pracoval. Chodíte tím nepříliš rozsáhlým prostorem a říkáte si, jak tady asi žili dva lidé (s Josefem ještě jeho sestra Božena, která v ateliéru bydlela i poté, co se na konci 50. let Josef odstěhoval na Úvoz, byť tu dál pracoval). Kde vznikly všechny ty tisíce obrazů, které dodnes ohromují milovníky fotek na celém světě. Nakoukněte na Sudkovy fotky pořízené v ateliéru a uvidíte, že tu bylo vlastně neustále celkem "tvůrčí prostředí", proti kterému rozhodně vypadají dnešní výstavní prostory příliš uklizeně :-).



Těžko je možné zprostředkovat kouzlo Sudkových fotek prostým "ofotografováním". Ale stejně mi to nedalo a po dohodě s paní u vchodu jsem jako ilustraci do blogového článku vyfotil aspoň jednu z fotek, na kterých je vidět aspoň zbyteček toho nádherného světla, které na fotkách ze Svatého Víta tak oceňuji. Je pravda, že na většině vystavených fotek jsou spíše detaily z chrámové výzdoby, ale několik "celků" se taky najde.


Dvorek se zahrádkou, několik stromy a s ateliérem je takovou zvláštní oázou uprostřed velkoměsta. Jen kousek odtud je velmi rušná ulice s tramvajemi a tisíci turistů, ale málokdo z nich zazvoní na domovní zvonek do ateliéru (domy kolem dvorku jsou samozřejmě normálně obývané) a projde průchody až sem. Já jsem na výstavě a pak na dvorku pobyl skoro hodinu a půl a za celou tu dobu žádný jiný návštěvník nepřišel. Je snadné si představit - když vrznou dveře činžovního domu a vstoupí některý z jeho obyvatel - že se člověk posunul v čase o půl nebo třičtvrtě století zpět a pan Sudek se právě vrací z další z tisíců výprav za zajímavými záběry, ve své jediné ruce nese přes rameno na těžkém dřevěném stativu svou starou deskovou kameru a těší se, co z několika nasnímaných desek se stříbrnou světlocitlivou vrstvou asi ve svém ateliéru vykouzlí. Bohužel, odraz ve skle ateliéru je důkazem, že ve skutečnosti jsem tu byl jen já, místo starodávné deskové kamery jsem měl k ruce jen mobilní telefon, abych udělal aspoň pár ilustračních záběrů do tohoto článku. Copak by si asi pan Sudek pomyslel? Myslím, že by to bral s nadhledem, ale i nadále by si věci dělal po svém.



Pietně udržovaný reklamní nápis v průjezdu činžovního domu. Zjevně se kdysi počítalo s tím, že bude průjezd přístupný pro kohokoli z ulice a nápis tedy může kolemjdoucí zvát k návštěvě. Dnes už musíte předem vědět, že chcete jít dovnitř, a zazvonit si.



Dvorek s ateliérem je i dnes velmi krásným místem. Sice původní typicky pokroucený strom, tak často vystupující na Sudkových fotkách, už na zahrádce není, ale dorostly nové stromy, které dodávají dvorku zajímavý charakter a kouzlo.



Tak co si vyberete? Pojedete do Paříže nebo se zajdete nadechnout na nenápadný pražský dvorek? Na obou místech se na výstavu dostanete za pouhou "pětku" - tedy v pařížské Míčovně za 10 eur a v Praze za 10 Kč. No a ještě jsem měl dokonce možnost prolistovat si v pražském ateliéru pařížský luxusní výstavní katalog, který tu byl k dispozici k nahlédnutí. Ano, pohledy z magického okna Sudkova ateliéru i zátiší vzniklá na těchto oknech, v nabídce prestižní výstavy samozřejmě nechybí. A právě tady, ve velmi velmi skromných podmínkách a bez jakékoli touhy po slávě, všechna ta krása vznikla.

Je to podivné; byť na tom nemám ani tu nejmenší zásluhu, jako bych na to byl nějakým zvláštním způsobem pyšný.

Pozn.: V úplných začátcích tohoto blogu jsem napsal malou úvahu o kontrastu mezi dnešním přístupem k fotografování a Sudkovým stylem práce. Tak pokud budete chtít nahlédnout do "blogového pravěku", článek se jmenoval O sudkování.

Ranní přeháňka v horkém létě

20. července 2016 v 8:52 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Diona pokynula
svou čarovnou berlí
a za oknem rozšuměl se svět.

Vlahý déšť rozsypal ti perly
po rtech i po vlasech
a já jsem ve snu bez deštníku!

Jako gentleman
ti všechny perly slíbám
ústy plnými díků,
modlím se
malou násobilku,
ať pršet nepřestává
a sen
provoněný tvou provlhlou vůní
trvá ještě aspoň malou chvilku!

Déšť zvolna usíná,
pokojem voní ranní káva
a ze snů probouzí se
ohňová země,
ohňová krajina.


Zdálo se vám to dnes příliš krátké? Nu, vždycky to prostě nemůže být tak obsažné jako když jsem minulý týden psal o skvělé knize deníků Jana Zábrany s názvem Celý život. Ale nevadí, ještě můžete využít ČERVENCOVÝ ARCHEOLOGICKÝ NÁŠUP PRO BLOGOVÉ JEDLÍKY (nebo naopak pro zcela nové hosty), tedy odkazy na některé vybrané starší články:

Nejnovější vrstvy:
Pohledy na veřejnosti běžně nepřístupná místa pražského Emauzského kláštera nabízí květnový článek Několik fotek z vycházky do Emauz.
Usínání je vlastně vyvažujícím druhým pólem ranního letního probouzení, kterým se zabývalo haiku z prvního červencového článku. Proto sem dnes dávám i svou nahrávku Ukolébavky z Griegova rozsáhlého klavírního cyklu Lyrické kusy

Novověk:
Před rokem, když bylo v rozpuku nejteplejší léto, které jsem ve svém životě zažil, jsem napsal malou básničku "Bez...". Jen poznámka pro zavilé botaniky, aby nebyli zklamáni: Latinský název pro můj (nebo spíš moji) "Bez" není "Syringa", ale spíš "Mínus" :-)

Protože časté (a nesmyslné) "holdy" na internetu jsou stále četnější, připomenu článek O holdování a holtování z rozverně jazykozpytné rubriky Jazykové hrádky.

Středověk:
Zmínka o Woody Allenovi v nedávném Haiku probouzejícího slunce mne zase pro změnu přivedla k pět let starému fejetonu O rozesmívání Boha, ve které jsme spolu byli - považte - s Woodym dokonce na rybách!

Pravěk:
Vždycky mě těší, když si přečtu svůj nějaký starý článek a říkám si, že dnes bych ho snad napsal stejně nebo aspoň velmi podobně a ani po více než sedmi letech se za svůj názor ani v nejmenším nestydím. Jedním z článků z úplného začátku blogu je čtenáři tehdy ještě téměř zcela opominutá úvaha O marných zápasech s lejny. Uvidíme, třeba se teď s odstupem nějací noví čtenáři najdou :-).

Někteří lidé o mne říkají, že prý jsem optimista a i já se za něj občas považuji :-). Ale nedávno jsem si při čtení svého dávného článku o jedné slovenské dočasné spolucestující z vlaku uvědomil, že můj optimismus má tedy ve srovnání s ní ještě pořádné rezervy. Článek O věcech, které se přiházejí potvrzuje, že ani lidé, kteří přitahují veškerou smůlu ze širokého okolí, nemusí být pochodující chmurou a depresí.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.366

17. července 2016 v 14:29 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Ve španělské Pamploně se uskutečnil tradiční běh s býky, který se bohužel ani letos neobešel bez zraněných. Pražská primátorka chce podobnou tradici zavést i v Praze, aby se ještě zvýšilo renomé města mezi zahraničními turisty. "Rádi bychom od příštího roku pořádali v pitoreskních uličkách Starého města podobnou akci," řekla Nedělním miniglosám paní primátorka. "Nechceme se ale po Pamploně opičit a přesazovat do našeho prostředí cizorodé španělské zvyky, naopak chceme navázat na nejlepší tradice českého národa a poskytnout zájemcům relativně bezpečnou, ale přesto dostatečně adrenalinovou zábavu. Proto začneme ve spolupráci s Ministerstvem kultury, sportu a rodinného stříbra pořádat Pražský běh s voly." Podle odborníků na dobytek by měla být nová pražská akce v porovnání s během s býky výrazně bezpečnější, alespoň pokud jde o fyzická poranění. Co ovšem nadělá s psychikou nepřipraveného západního turisty případná srážka s originálním českým volem, to zatím nelze ani odhadnout.
----------------------
Český statistický úřad oznámil, že i když se meziročně zvýšil export prakticky do všech světových oblastí včetně Evropské unie a USA, k nejvyššímu růstu došlo překvapivě ve vývozu do Mongolska. Podle ekonomických expertů je to dáno především tím, že jsme do mongolských stepí vyvezli další čtyři exempláře chráněného koně Převalského, který má podle zoologů nevyčíslitelnou hodnotu.
----------------------
Podle čerstvých rozhlasových informací obsadila skupina ozbrojenců policejní stanici v hlavním městě Arménie - Jerevanu. Protože však zprávu vydalo Rádio Jerevan, Češi ji mylně považují za anekdotu a marně čekají u rozhlasových přijímačů na humornou pointu.
----------------------
Historický křižník Aurora se po dvouleté rekonstrukci vrátil na své místo na řece Něvě v Petrohradě. "Udělali jsme pár důležitých změn," řekl nám šéf muzea, které se na křižníku opět otevírá: Instalovali jsme více než 50 bezpečnostních kamer, celou loď jsme nově natřeli, instalovali jsme protipožární zařízení a hlavně jsme zaslepili hlavní lodní kanón, aby nějaké opilé kolemjdoucí zase nenapadlo něco nepředloženého."
----------------------
Remake klasického westernu Sedm statečných by se měl točit na olympijském tenisovém turnaji v Rio de Janeiru. "Vzhledem k tomu, jak rychle se tenisté z turnaje odhlašují kvůli nebezpečí přenosu viru zika, možná budeme ještě rádi, když jich v hlavní soutěži aspoň sedm zůstane," řekl Nedělním miniglosám předseda organizačního výboru olympiády. "Původně se z účasti omlouvali pouze jednotlivci, ale počet odhlášených razantně vzrostl poté, co se mezi tenisty rozšířila zpráva, že virus je možné chytit nejen od komárů, ale i od turnajového pavouka."
----------------------
Český ministr obrany Martin Stropnický vyloučil, že by česká armáda připravovala podobný pokus o vojenský puč, který byl o víkendu zmařen v Turecku. "Kdysi jsme o něčem podobném přemýšleli, ale zjistili jsme, že nemáme ani tolik vojáků, abychom dokázali obsadit všechny pražské mosty, tak jsme od armádního puče raději upustili. Navíc vždycky, když se naši vojáci podle mých pokynů pokusili ve spleti pražských uliček se svými tanky najít a obsadit Parlament, skončili - bůhvíproč - u Vinohradského divadla."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

ČERVENCOVÝ ARCHEOLOGICKÝ NÁŠUP PRO BLOGOVÉ JEDLÍKY (nebo naopak pro zcela nové hosty):

Nejnovější vrstvy:
Pohledy na veřejnosti běžně nepřístupná místa pražského Emauzského kláštera nabízí květnový článek Několik fotek z vycházky do Emauz.
Usínání je vlastně vyvažujícím druhým pólem ranního letního probouzení, kterým se zabývalo haiku z prvního červencového článku. Proto sem dnes dávám i svou nahrávku Ukolébavky z Griegova rozsáhlého klavírního cyklu Lyrické kusy

Novověk:
Před rokem, když bylo v rozpuku nejteplejší léto, které jsem ve svém životě zažil, jsem napsal malou básničku "Bez...". Jen poznámka pro zavilé botaniky, aby nebyli zklamáni: Latinský název pro můj (nebo spíš moji) "Bez" není "Syringa", ale spíš "Mínus" :-)

Protože časté (a nesmyslné) "holdy" na internetu jsou stále četnější, připomenu článek O holdování a holtování z rozverně jazykozpytné rubriky Jazykové hrádky.

Středověk:
Zmínka o Woody Allenovi v nedávném Haiku probouzejícího slunce mne zase pro změnu přivedla k pět let starému fejetonu O rozesmívání Boha, ve které jsme spolu byli - považte - s Woodym dokonce na rybách!

Pravěk:
Vždycky mě těší, když si přečtu svůj nějaký starý článek a říkám si, že dnes bych ho snad napsal stejně nebo aspoň velmi podobně a ani po více než sedmi letech se za svůj názor ani v nejmenším nestydím. Jedním z článků z úplného začátku blogu je čtenáři tehdy ještě téměř zcela opominutá úvaha O marných zápasech s lejny. Uvidíme, třeba se teď s odstupem nějací noví čtenáři najdou :-).

Někteří lidé o mne říkají, že prý jsem optimista a i já se za něj občas považuji :-). Ale nedávno jsem si při čtení svého dávného článku o jedné slovenské dočasné spolucestující z vlaku uvědomil, že můj optimismus má tedy ve srovnání s ní ještě pořádné rezervy. Článek O věcech, které se přiházejí potvrzuje, že ani lidé, kteří přitahují veškerou smůlu ze širokého okolí, nemusí být pochodující chmurou a depresí.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Jan Zábrana: Celý život

13. července 2016 v 20:34 | Petr Vápeník |  Knihy

Obecná poznámka: Kurzívou psané části následujícího textu jsou citáty z knihy.

Říká vám něco jméno Jan Zábrana? Věřím, že dnes už ano. Ale přiznávám, že mně dlouho neříkalo vůbec nic, když pominu fakt, že moji rodiče měli doma jeho detektivku (Vražda se zárukou). Až v devadesátých létech jsem v rokycanské knihovně čirou náhodou narazil na dvoudílný výběr jeho deníkových záznamů, který mě ovšem naprosto ohromil; nepamatuji si jinou knihu, která by mne v té době tak zásadním způsobem zasáhla. A přitom vlastně nejde o žádné ucelené literární dílo, ale "jenom" o velmi rozsáhlý soubor každodenních poznámek, nápadů, úvah, pocitů, vzpomínek a obav. Možná ale o to lépe podává kniha svědectví o atmosféře doby a o jednom životním osudu, který byl tou dobou doslova fatálně ovlivněn. Když jsem nedávno zjistil, že kniha vyšla v novém vydání (tentokrát v jediném svazku), bylo mi jasné, že si ji musím pořídit do své knihovny, i když jsem si vůbec nebyl jistý, jestli ji budu celou podruhé číst (ale jsou knihy, o kterých prostě víte, že je v knihovně mít musíte). Přece jen, kniha má přes tisíc hustě popsaných stran a přitom jde vlastně jen o výběr z ještě mnohem rozsáhlejšího základu, kterým byly desítky popsaných různobarevných sešitů, ve kterých je zachycený - přesně podle názvu knihy - doslova celý život. Ale stačilo poprvé otevřít a už jsem ji na polici nevrátil a postupně po kouscích jsem se i podruhé s nadšeným zájmem pročetl stránkami autorova života.

Nejde o úplně jednoduché čtení, autor často logicky předpokládá znalost kontextu (přece jen jde o jeho vlastní poznámky, ke kterým se za svého života vracel výhradně on sám), takže z přečtení každé části mi většinou vyplynulo dohledání různých faktů na internetu, abych lépe pochopil aspoň část toho, co bylo autorovi zřejmé. Do textu se zcela organicky promítá to, co se právě děje, ale tak různorodým způsobem, jak to asi umožňuje jen umělecké a nikoli publicistické podání. Místy je text napínavý doslova jako dobrá detektivka a je rytmizován nejen časem (kapitoly odpovídají postupně popsaným sešitům), ale především neustálým střídáním žánrů. Jeho deníkové záznamy jsou totiž přepestré: Někdy se v nich vrací do vzpomínek na doby dávno minulé, takže před čtenářem ožívají temná období brutální perzekuce 50. let i krátká radostná období včetně "flashbacků" týkajících se autorových lásek. Jindy pojednávají o práci, se kterou se právě potýká, což nezřídka přechází v obecnější úvahy o smyslu a povaze překladů z cizích jazyků.

"Když se v překladu - v nějakém složitém kontextu nebo z jiných důvodů - vyskytne slovo, které se nedá přeložit, musí je překladatel svého čtenáře naučit. Uvést je - pokud je nevysvětlí - v takových souvislostech, aby i ten nejméně vnímavý čtenář (vždycky je třeba počítat s nejméně vnímavým čtenářem) pochopí, oč jde, případně i proč se takové slovo - takové místo - nedalo přeložit jinak."

Někdy odrážejí texty aktuální rozmíšky s lidmi tehdejší kultury (některé uctívané kulturní ikony jsou pro něj kupříkladu jen prodejné děvky, protože nikdy neodděluje pracovní stránku člověka od jeho stránky morální), jindy nerozborná přátelství - nejčastěji s lidmi, kteří se také pohybují mimo oficiální literární kruhy nebo se rozhodli společnost budující v potu tváře socialistický svět dobrovolně opustit (jeho blízkým přítelem je například Josef Škvorecký).

"Nemám rád lidi lhostejné k pravdě." Tahle věta z Pasternaka se mi pořád vrací, vědomí ji pořád vynáší, vyplavuje. A zvlášť když si vzpomenu na lidi, kteří se mě léta snaží přesvědčit, že vlastně jsou mí přátelé. Marně, marně se mě snaží přesvědčit.

"Taufer, jeden z těch, kteří Biebla dohnali k sebevraždě, včera mluvil při odhalení pamětní desky v domě, z jehož okna Biebl vyskočil. Vrah pronášející projev k uctění památky své oběti - to je jeden z typických rysů socialistické morálky."

Záznamy jsou plné poznámek, kdy se autor snaží jen zachytit momentální nápad třeba v podobě verše nebo malého bonmotu, vypisuje si zajímavé pasáže z knih, které čte, ale je schopný si třeba poznamenat jen zajímavý obrat, který zaslechl v pražské tramvaji, aby ho mohl někde využít, nebo humorný překlep z dobových novin. Občas naprosto neomaleně nadává na to, co se ve společnosti nebo třeba v nakladatelství děje a občas zase dokáže velmi neotřelým způsobem glosovat aktuální dění. Jako příklad jsem vybral jeho vtipnou reakci na vyhoštění spisovatele a disidenta Pavla Kohouta:

"Ke komentáři o zbavení Pavla Kohouta státního občanství, který vyšel dnes, 8. října 1979 v Rudém právu pod titulkem Kohout u nás dokokrhal, podepsán jménem Václav Doležal:

Kohout u nás dokokrhal,
Husák dostal housera!
Doležale, Doležale,
nač brát ptáky do pera?

Dělati si srandu z ptáků
ve státě, kde vládne pták?
Doležale, Doležale,
dej si bacha na zobák!"

První část deníků obsahuje záznamy z roku 1948, zpočátku ještě šestnáctiletý Honza Zábrana rád píše a zkouší i překládat básně, doma doslova hltá knihy - jeho šíře záběru je obrovská a z dnešního pohledu už asi stěží představitelná. Podle jiných záznamů v denících, kdy Honza popisuje, co právě po večerech čte, bych odhadoval, že tahle knižní várka mu při jeho neobyčejném literárním apetitu mohla vystačit asi tak na týden. Mně by vystačila dnes už skoro na několik let :-(.

"Přišly knihy, které mi máma koupila u Topiče. Jsou to Steinbeck Of Mice and Men (česky), Oresteia (bohužel Stiebitzův překlad a já chtěl Šrámkův), Platonův Symposion, Rádlova Útěcha, Horova Kniha ticha a času, ze Sartrovy trilogie jen druhý díl (první snad pošlou dodatečně), Kosmova kronika je rozebrána, Greenův román Moc a sláva (o ten jsem měl největší zájem) též. Linhartova studie o Janu Houslistovi. Máma ještě koupila Čapkův Kalendář a dva překlady z amerických autorů, Dvě samoty a Smrtelný hřích. Snad to bude zajímavé. Ten Greene mě mrzí. Nesčetněkrát jsem jel odpoledne do města: cigarety, jitrnice, tlačítko ke zvonku, mléko, migrenal, polévka u Kopřivů, atd. Jinak dost spokojen. Četl jsem Rudé právo, jen mně to trochu zahřálo krev, už si zase zvykáme jako za okupace. Jde doba mlčení."

Kromě toho se mladý Jan zajímá o dění ve společnosti, nejen u nás, ale v celém světě. Jeho rodiče jsou aktivní v národně socialistické straně (v denících je zaznamenaná i dávná vzpomínka na setkání s Miladou Horákovou), ale situace po komunistickém převratu v únoru 1948 se doslova ze dne na den razantně mění: z Honzových rodičů se stávají političtí odpůrci nových pořádků, což vede k jejich postupné eliminaci a nakonec i k jejich dlouholetému uvěznění. Mladý Jan Zábrana se de facto stává protistátním živlem, nesmí dál studovat a už vůbec ne publikovat, pracovat může několik let jen manuálně v továrně.

"Naši nyní dostali ortel, na který čekali od února; je to zákon, který to stanovuje tak, že máma bude asi penzionována, táta vyhozen ze školské služby. Půjde si hledat někam místo. Ne, nečekají nás dobré časy. Národ dostali do rukou bezohlední hráči. Místní diktátoři rozleptávají život; ne, nedá se v tom žít. Bolí jen, že kořistníků a prospěchářských plavců na všech vodách je mnoho. Je ubohé, že lidé potřebují tak duševně málo. Dostává-li je co do opozice proti režimu, je to hospodářská stránka. Zásobování je mizerné a v ohledu textilií kritické. To vidí lidé jako chybu režimu a nikoli to, že je to režim, který zabil Jana Masaryka, politicky zabil Beneše, terorizuje, vězní a zbavuje obživy demokratické a myslící občany státu." Čerfova soukromá poznámka:Jak je možné, že když tohle zcela jasně viděl ani ne sedmnáctiletý kluk, mnozí ostatní neviděli a někteří nevidí dodnes?

Jeho skvělá znalost jazyků ho ale předurčuje i k překladatelské činnosti a možná právě jeho schopnost brilantně překládat z ruštiny, která dostala v socialistickém zřízení zelenou, mu umožňuje stát se profesionálním překladatelem a dostat se na "volnou nohu". Začíná dlouholeté potýkání Jana Zábrany se socialistickým režimem, které ho jako vzdělaného a svobodomyslného člověka ničí, ale přesto dokáže - neustále na hranici existenčních starostí - až do osmdesátých let přežívat.

V denících je poměrně velká "díra" v padesátých letech, kdy snad nějakou dobu ani nebylo možné vzhledem k okolnostem pravidelněji psát, druhé období bez zápisů je naopak krátký hektický čas kolem roku 1968, kdy podobně jako v rychlém severském létě kvete o překot vše, co po zbytek času opět zamrzá - v tu dobu může volně psát i publikovat vlastní práce (po roce 1989 vyšly jeho básně, povídky i pozoruhodné eseje). Nejpodrobněji deníky pokrývají celá sedmdesátá léta a začátek let osmdesátých, kdy Zábrana prakticky každý den bojuje o zachování své lidské i umělecké tváře a důstojnosti a zároveň o úplně prostou obživu, vyvzdorovává si překlady, které chce veřejnosti představit: jeho překlady ruských autorů jsou dodnes považovány na klasické a obtížně překonatelné, dokázal uvést řadu dosud neznámých nebo oficiálními místy odstrkovaných básnických i prozaických děl Bunina, Babela, Pasternaka, Mandelštama, Solženicyna atd., překládá ale i řadu děl z anglické a americké literatury. A - jak se shodují další překladatelé - většinou si vybíral na překlad mimořádně náročná díla.

"Překládat Bunina je tak těžká práce jako orat pole. A to říkám v roce 1974, kdy pracuju jako překladatel z profese dvacátý rok."

"Čím dál víc si uvědomuji, že na mém vztahu k Buninově próze je cosi "soukromě mystického", pocit sblížení, částečné identity osobnosti. Buninova próza jako by mi potvrzovala, že v životě a v umění má cenu přesně to, o čem jsem si vždy myslel, že to cenu má. Překládám ho už v letošním roce šest a půl měsíce a jsem tou prózou stále posedlejší - odejdu od překladu, a místo abych se rozptýlil něčím jiným, čtu si jiné jeho povídky."

Jeho život tak vlastně sestává z neustálého psaní, od toho, které ho živí, se utíká jen k jinému druhu - k psaní deníků, kterými si alespoň trochu kompenzuje své omezené publikační možnosti, deníků, ve kterých může být otevřený, které si ale píše jen pro sebe, protože ani jeho nejbližší okolí o těchto obrovských kvantech zápisků nic neví (manželce o nich řekne až těsně před svou smrtí). Jeho citlivou uměleckou duši ničí postupující deprese a těžké psychické stavy se odrážejí i v jeho stavu fyzickém. Zdravotně je to čím dál horší a nakonec Jan Zábrana umírá v pouhých 53 letech v přesvědčení, že nemá žádnou šanci dožít se zvratu společenských a politických poměrů. Oficiálně ho zabila rakovina, ale ve skutečnosti to, myslím, byla deprese a beznaděj. Přitom je úžasné, že do posledního okamžiku je schopen přemýšlet o skvostech světové literatury stejně jako o úplně obyčejných věcech a svým úvahám dávat ve svých zápiscích nezaměnitelný tvar.

"Tenkrát... Vyšel jsem do rozpršeného, už zeleného dubnového dne, plný zběsilého, bezmocného, němého vzteku a přemýšlel jsem o velkém, šťastném tahu - drtivém jak nečekaná oběť dámy v šachu, po které soupeři nezbývá než se vzdát - o tahu, který by naráz zvrátil tu partii osudu, partii života, ve které jsem stál na prohru. Celý život jsem snil o takovém tahu, ale nikdy jsem ho nenašel."

Při četbě jsem mnohokrát přemýšlel o tom, jestli Jan Zábrana živil ve skrytu duše naději, že si jeho zápisky bude moct alespoň po jeho smrti někdo přečíst. Myslím si, že ano, aspoň v pozdějších obdobích a svědčí o tom i pokyny, které před smrtí v souvislosti s deníky dal své manželce (myslím si dokonce, že se to odrazilo i v tom, že postupem času přestával používat např. zkratky jmen, aby byl text pochopitelný i nezasvěceným). Nemyslím si ale, že by se to jakkoli promítalo do obsahu zápisků; deníky jsou vlastně Zábranovi dlouhá léta chybějícím otevřeným partnerem v diskusi. Jako kdyby papír pro něj byl spolehlivější než kterýkoli z lidí. Celkem se dá očekávat, že člověk Zábranova typu nebude mít žádný důvod mít slabost pro socialistický systém. Jeho odsudek komunistického učení a jeho praktických dopadů na běžný život je zřejmý skoro z každé strany jeho zápisků. Často jsem si vzpomněl na některé své diskuse s mladými zastánci komunistického učení; bylo by jistě zajímavé, co by takovému "pohledu zevnitř" řekli. Jistě buď to, že Zábranův pohled je pomýlený, nebo - ještě pravděpodobněji - že to byly prostě lidské chyby v praktické aplikaci nejspravedlivějšího možného zřízení v lidských dějinách. A Zábrana byl vůči komunistům ve svých denících velmi nekompromisní:

"Vždycky znova a do nepříčetnosti mě nasere, když si uvědomím, že o mém osudu, o posranosti celého života rozhodli ti idioti, kteří v roce 1946 volili komunistickou partaj. Dobrovolně, ve svobodných, skutečně svobodných volbách! Jednačtyřicet procent voličů tehdy hlasovalo a odhlasovalo otroctví v ruském područí na kolik generací dopředu. Pak už se nikdy nic nedalo spravit, pak už žádné svobodné volby nebyly. Pak už byly jen kriminály, procesy, popravené ženské a znova kriminály, pak už byla jen ta obrovská lavina asiatské lži, to smrtící sevření asijského hnoje."
Ať mi nikdo nevykládá, že tohle ti tehdejší voliči nemohli tušit! Koneckonců za neinformovanost se platí (a oni informovaní být mohli, moskevské procesy, Katyň, pakt s Hitlerem a všechno další mohlo otevřít oči každému, kdo byl ochoten vidět a nedat se zblbit propagandou a už tehdy viktoriánským radikalismem), jenže oni za svou neinformovanost či pitomost nechali zaplatit druhé - několik generací dopředu odsoudili k placení za svou blbost."

Jan Zábrana má i díky své bezkonkurenční sečtělosti neuvěřitelnou schopnost vyhmátnout, co je na kterém literárním díle kvalitní, co je účelnější přeskočit, co je nafouknuté, co geniální, co naopak nepoctivé či lživé, co je plagiát (resp. čím se literáti v některých pasážích svých děl inspirovali u jiných autorů :-)). Nepodléhá ani apriornímu okouzlení z autorů, které má rád: Dokáže stejného autora vychválit v jednom díle a ve druhého ho kriticky "osolit", prostě jen proto, že je jednou skvělý a jindy mizerný. Umí i u autorů, po kterých už v jeho době prakticky nikdo nesáhnul, najít v moři balastu třeba jen několik překvapujících skvělých veršů, které si zaznamená, aby aspoň v této podobě svého autora přežily a zůstaly pro zájemce zachovány. Mimochodem, často jsou to jména, které ani dnešní moderní internetové vyhledávače neznají. A ješitnost blogového autora mne nahlodává k nezodpověditelné otázce: Našel by si Jan Zábrana "svůj" pár veršů i u mne? A jestli ano, které by to asi byly? :-) Ale minimálně bych možná měl mít na paměti jeho slova o psaní poezie:

"Nedopusť se té chyby a neintervenuj mozkem do práce na básni, která v tobě "probíhá" sama." (snažím se to tak dělat a když to jen trochu jde, popouštím veršům uzdu a ony se pak občas k mému překvapení samy poskládají do správného tvaru, jen to tak u amatérů mého typu není pravidlem :-))

Jeho kritika umí být sžíravá ale i vtipná, třeba jako v téhle malé kritické básničce (vzpomněl jsem si, že přesně vystihuje můj pocit, když si přečtu nějaký - jinak zajímavý - blogový článek, který je plný gramatických chyb):

"Čeština se pod ním probořila
jako led na zvlhlém rybníku,
a jestli tam dole živá ryba zbyla,
zalehly mu uši z jejích výkřiků."

S přibývajícím věkem se Jan Zábrana stále častěji zmiňuje o smrti. Jako kdyby považoval smrt za smysluplný únik z bezvýchodné reality. Tím spíš, že to, co se od roku 1948 dělo jemu, jeho rodině a mnoha tisícům dalších českých rodin, co si tak dobře pamatoval a co prakticky celý život reálně žil, stále jako by nikdy neexistovalo:

"Po letech už se ani neví, kdo si chtěl na kom smlsnout. Pochybuje se o tom, že šelmy byly šelmy. Tvrdí se, že mrtvý možná ani nebyl zabit, že chtěl sám navěky usnout."

"V stárnutí není žádná nahromaděná moudrost, vyrovnanost, nic takového. Spíš se mi zdá, že množství a tíha zážitků se postupně stává nesnesitelnou, začíná tlačit na ramena, na hlavu, na spánky pořád víc - jak hydraulický lis - váhou, pod níž se člověk jednoho dne chtě nechtě zhroutí, která v něm rozdrtí všechny kosti. Hromadění prožitého, hromadění zkušeností udělaných se životem má svou mez."

"Prach pokryje všechno, prach
pokryje, prach.
Vrať se, má lásko, a nevěř, neuvěř, že
my dva jsme měli ze sebe
strach."

Paradoxně (při vší své - minimálně slovní - fascinaci smrtí) jsou jeho nemocniční zápisky z posledních týdnů života nabité plány do budoucna. Byť si už, myslím, umím velmi dobře představit, že chlapík těsně nad padesátkou má hlavu stále plnou záměrů a cílů - jak těch zcela nových, tak i těch, které bere pro sebe jako dlouhodobě zásadní, nezvratné a nenahraditelné. Těch, kterých se nikdy nevzdá, byť by byly za daných okolností zcela nesplnitelné, protože jsou to cíle, které jeho život doslova utvářejí a dodávají mu smysl.

"Po návratu (budu-li schopen práce) by bylo nejlíp začít psát s kopiemi prvopisy chybějících Buninových textů (do knížky Poslední podzim) a připravit maketu pro Oldřicha Kulhánka. Jinak bych chtěl pokračovat v poezii: 1. Pound, 2. Rexroth 3. Sandburg 4. antologie USA, 5. Pasternak 6. Nicanor Parra"

Mimochodem, Zábranovy deníky jsou i obrovskou zásobárnou tipů na skvělou literaturu. Vlastně jsem nenašel nic, co Jan Zábrana vychválil jako kvalitní text a mně by se to nelíbilo. Některé autory jsem pro sebe díky deníkům vlastně poprvé objevil a jen jsem nad jejich texty žasnul. A není překvapením že některé knížky, které jsem zpětně dohledával, abych si "doplnil základní vzdělání", byly k dispozici právě v Zábranově překladu ze šedesátých nebo sedmdesátých let.

Přes určité záblesky optimismu ale v posledních částech deníků přece jen převládá účtování, ale i v naprosto vypjaté osobní situaci mají deníkové zápisky, do kterých se občas vmísí zcela reálné nemocniční zážitky, specifický "charakter" a umělecký přesah.

"Já, člověk jako já si představuje peklo jako místnost plnou lidí, ve které je neustále zapnutý televizor a z níž je na jediný okamžik zakázáno odejít."

"Dneska by ještě všech pět oblíz
po lásce, z které zbyl jen obrys."

Nezemřel jsem, ale ze života nic nezůstalo. (tento Dantův citát je v denících zmíněn opakovaně, jako by se v každém návalu deprese toto básnické vyjádření Janu Zábranovi neodbytně vracelo na mysl)

Autor sám si, myslím, velmi dobře uvědomoval, že mu bylo znemožněno zanechat ostatním lidem většinu výsledků a projevů svého talentu a své celoživotní práce (když si uvědomím, jak těžko prosazoval některé své překlady a v kolika případech přišla jeho práce zcela vniveč, jeho depresím se nedivím). Zjevně považoval své deníky za formu své závěti, kšaftu, který není polopatický, ale je třeba v něm pokorně hledat barevné drahé kamínky, aby si člověk uvědomil, že jsou ve skutečnosti součástí obrovitého kaleidoskopu, který našim očím poskytuje neuvěřitelné obrazy. Život, který se postupně proměnil v obrovitou masu papíru popsaného sice smysluplně, ale určitě ne s větším smyslem, než dokáže poskytnout život sám, probíhá-li svobodně a alespoň se základním respektem k tomu, co lidé umějí.

"Z té proměny života v popsaný papír je mi někdy strašlivě, děsivě úzko."


Nedělní miniglosy č.365

10. července 2016 v 18:40 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Český prezident se rozhodl při příležitosti 700. výročí narození Otce vlasti císaře Karla IV. využít svého práva a udělit amnestii všem vězňům, kteří se jmenují Karel. "Podle vzoru filmu Ať žijí duchové, což je - pokud to náhodou vy omezenci nevíte - starší česká komedie, jsem se podobně jako rytíř Brtník z Brtníku rozhodl využít kouzlo, které mohu udělat jen jednou za 700 let," řekl novinářům prezident. "Je ostatně docela legrace, jak - když to kouzlo vyřknete - se kolem vás na Hradě začnou rojit různí trpaslíci, kteří se můžou přetrhnout, aby vaši vůli splnili." Amnestie se tak týká i některých kontroverzních postav: Karel Schwarzenberg tak pravděpodobně nebude stíhán za své okázalé dřímání na veřejných místech, Karel Gott s Karlem Krylem nebudou obžalováni v rámci probíhající rozsáhlé protikorupční akce "Čisté hlasivky" za pobuřování, kterého se měli dopustit společným zpěvem československé hymny na balkóně Melantrichu v listopadu 1989, a - pokud zase neutekl - bude nejspíš konečně propuštěn i populární Jiří Kajínek. Na závěr tiskové konference pak prezidentův mluvčí informoval přítomné, že prezident se rozhodl vybrat si toto velké kouzlo i na dalších 700 let dopředu a amnestuje už nyní pro jistotu i všechny Miloše.
----------------------
Ve vídeňském Prátru byli především na naléhání socialistů z městské radnice zrušeni tradiční poníci, vozící již od roku 1887 návštěvníky parku. "Je zřejmé, že pro poníky je jednotvárný pohyb v omezeném prostoru příliš zatěžující," řekl nám mluvčí zábavního parku, "a proto bude tato přežitá atrakce nahrazena něčím, co bude na úrovni současné doby, nejspíš nějakou počítačovou střílečkou." Odpovědnost za to, že roztomilí a oblíbení poníci mohou přijít tímto zásahem do buřtů, ale socialisté rozhodně odmítají, protože většina z nich nejenže nejlépe ví, co je pro dnešní společnost dobré a co nepřípustné, ale zároveň patří pochopitelně (alespoň slovně) mezi zapřisáhlé vegetariány.
----------------------
Během pouhých dvou týdnů stihli odstoupit prakticky všichni britští představitelé, kteří vedli úspěšnou kampaň za odchod Velké Británie z Evropské unie, protože si uvědomili, že již teď nebude možné veškerá politická pochybení svést na anonymní hlupáky z Bruselu. Britové teď čekají, jestli odstoupí i královna a její nejbližší příbuzní v nástupnickém žebříčku. "Situace je dost vážná, protože nikdo nechce nést odpovědnost za další směřování státu," potvrdil Nedělním miniglosám nejmenovaný britský politolog. "Na druhou stranu už se objevují i první pozitivní "vlaštovky": Dozvěděli jsme se například, že se londýnskému dopravnímu podniku podařilo tento týden přijmout nového řidiče, který byl ochotný dobrovolně přijmout odpovědnost alespoň za další směřování svého linkového autobusu."
----------------------
V rámci festivalu Colours of Ostrava byl v Ostravě jako na prvním místě na světě otevřen honorární konzulát separatistické Doněcké lidové republiky. "Mezi četnými barvami našeho festivalu doposud chyběla barva khaki," řekla nám ředitelka festivalu. "Tato barva je s fungováním "konzulátu", jehož vznik nadšeně přivítalo ministerstvo zahraničí samozvaného doněckého státu, velmi těsně spojena, protože všichni představitelé tohoto neoficiálního úřadu jsou zároveň členy tzv. Národní domobrany, takže když tam nedorazíte na jednání v maskáčích, nikdo se s vámi nebude bavit."
----------------------
Podle statistických údajů postupně roste počet obézních obyvatel České republiky; za posledních pět let se počet obézních lidí zvýšil o 5%. "Tohle srovnání vychází ještě celkem příznivě," řekl nám mluvčí Českého statistického úřadu. "Kdybychom aktuální stav porovnávali s koncem 17. století, byl by nárůst ještě mnohem větší, protože doložitelně obézní byl v té době jen Lomikar, kterého vyzval Jan Sladký Kozina na boží soud." Český statistický úřad však připravuje na příští rok ještě mnohem podrobnější výzkum, který se zaměří především na příčiny stále rostoucí obezity. "Za rok budeme mít každopádně mnohem podrobnější čísla a doufáme, že se podaří i podrobný archeologický průzkum hrobky rodu Lamingenů," dodal ještě mluvčí ČSÚ. "Naše prozatímní hypotéza je, že Lomikar byl prostě na Sladký, ale teprve hyn sa doopravdy hukáže!"


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Pozn.: Na svém fotowebu jsem publikoval sérii devíti fotografií ze své nedávné dovolené v Jeseníkách, které jsem nakonec dotáhl do podoby "výstavních zvětšenin". Už mi tu leží na stole čerstvě v barvách vyvedené a myslím, že se některé z nich v budoucnu uplatní i při nějaké mé další veřejné "fotoakci" :-). Většina z vybraných fotek se nedávno objevila i zde na blogu v jednotlivých "denních reportážích", ale všechny najednou je můžete vidět v článku Pár fotografií z dovolené v Jeseníkách.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

ČERVENCOVÝ ARCHEOLOGICKÝ NÁŠUP PRO BLOGOVÉ JEDLÍKY (nebo naopak pro zcela nové hosty):

Nejnovější vrstvy:
Pohledy na veřejnosti běžně nepřístupná místa pražského Emauzského kláštera nabízí květnový článek Několik fotek z vycházky do Emauz.
Usínání je vlastně vyvažujícím druhým pólem ranního letního probouzení, kterým se zabývalo haiku z prvního červencového článku. Proto sem dnes dávám i svou nahrávku Ukolébavky z Griegova rozsáhlého klavírního cyklu Lyrické kusy

Novověk:
Před rokem, když bylo v rozpuku nejteplejší léto, které jsem ve svém životě zažil, jsem napsal malou básničku "Bez...". Jen poznámka pro zavilé botaniky, aby nebyli zklamáni: Latinský název pro můj (nebo spíš moji) "Bez" není "Syringa", ale spíš "Mínus" :-)

Protože časté (a nesmyslné) "holdy" na internetu jsou stále četnější, připomenu článek O holdování a holtování z rozverně jazykozpytné rubriky Jazykové hrádky.

Středověk:
Zmínka o Woody Allenovi v nedávném Haiku probouzejícího slunce mne zase pro změnu přivedla k pět let starému fejetonu O rozesmívání Boha, ve které jsme spolu byli - považte - s Woodym dokonce na rybách!

Pravěk:
Vždycky mě těší, když si přečtu svůj nějaký starý článek a říkám si, že dnes bych ho snad napsal stejně nebo aspoň velmi podobně a ani po více než sedmi letech se za svůj názor ani v nejmenším nestydím. Jedním z článků z úplného začátku blogu je čtenáři tehdy ještě téměř zcela opominutá úvaha O marných zápasech s lejny. Uvidíme, třeba se teď s odstupem nějací noví čtenáři najdou :-).

Někteří lidé o mne říkají, že prý jsem optimista a i já se za něj občas považuji :-). Ale nedávno jsem si při čtení svého dávného článku o jedné slovenské dočasné spolucestující z vlaku uvědomil, že můj optimismus má tedy ve srovnání s ní ještě pořádné rezervy. Článek O věcech, které se přiházejí potvrzuje, že ani lidé, kteří přitahují veškerou smůlu ze širokého okolí, nemusí být pochodující chmurou a depresí.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Vyznání hvězdné Velké oji

9. července 2016 v 7:17 | Petr Vápeník |  Miniatury

Jak každý, kdo si to sám zkusil, dobře ví, blogové články vznikají z nejrůznějších pohnutek: Někdy jde o upuštění aktuálního přetlaku (či nedotlaku), někdy chce autor svým dílkem zachránit svět, jindy zase jen někomu něco vzkázat. No a jsou články, které vznikly pouhou shodou náhod, bez nějakého významnějšího úmyslu, záměru či dokonce plánu, třeba jen kvůli momentálnímu nápadu, náhodnému souzvuku několika slov, kvůli prchavému pocitu. Tak někdy vznikají i zdejší lehce dada poetikou ochucené miniatury. Tentokrát tedy nejde o další korálek z cyklu básniček pro děti, jako tomu bylo třeba u básničky Kroupové ale spíš o obyčejné okouzlení z hrátek se slovy, v tomto případě nasvícené mihotavou září letní voňavé hvězdné oblohy :-). Nebojte, do mé básnické sbírky se tenhle kousek nedostane. Ale na letní "okurkový blog"? Proč ne?! :-)


Vyznání hvězdné Velké oji

Oslovil jsem po velkém vnitřním boji
Velký vůz,
že zahořel jsem láskou k jeho oji.
Proč jeho oj
by teď nemohla být mojí?

Vůz řekl mi: "Zapřemýšlet zkus
a moc nemudruj!
Co svět světem stojí,
člověk smí být svůj,
ale nikdy ojí."
Pak bouchnul svou hvězdnou pěstí o zem:
"Bez Velké oje bych nebyl Velkým vozem!"

Zklamání? Nu což, to se někdy stává!
Za letních nocí na mne má oj dál vilně pomrkává.
Bez ní se ale hvězdné nebe zřítí,
tak raději ať dál - tam, kde má být - svítí.
Bez hvězd se totiž svět dole potmě bojí.
Ať už je právě bez oje
či s ojí :-).

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Kdo je dnešním dada textíkem zklamaný, může si ještě aspoň trochu spravit chuť v tradičním ČERVENCOVÉM ARCHEOLOGICKÉM NÁŠUPU PRO BLOGOVÉ JEDLÍKY (nebo naopak pro zcela nové hosty), ve kterém můžete nakouknout do historie mého blogu a přečíst si některé vybrané (a pokud možno docela různorodé) starší články:

Nejnovější vrstvy:
Pohledy na veřejnosti běžně nepřístupná místa pražského Emauzského kláštera nabízí květnový článek Několik fotek z vycházky do Emauz.
Usínání je vlastně vyvažujícím druhým pólem ranního letního probouzení, kterým se zabývalo haiku z prvního červencového článku. Proto sem dnes dávám i svou nahrávku Ukolébavky z Griegova rozsáhlého klavírního cyklu Lyrické kusy

Novověk:
Před rokem, když bylo v rozpuku nejteplejší léto, které jsem ve svém životě zažil, jsem napsal malou básničku "Bez...". Jen poznámka pro zavilé botaniky, aby nebyli zklamáni: Latinský název pro můj (nebo spíš moji) "Bez" není "Syringa", ale spíš "Mínus" :-)

Protože časté (a nesmyslné) "holdy" na internetu jsou stále četnější, připomenu článek O holdování a holtování z rozverně jazykozpytné rubriky Jazykové hrádky.

Středověk:
Zmínka o Woody Allenovi v nedávném Haiku probouzejícího slunce mne zase pro změnu přivedla k pět let starému fejetonu O rozesmívání Boha, ve které jsme spolu byli - považte - s Woodym dokonce na rybách!

Pravěk:
Vždycky mě těší, když si přečtu svůj nějaký starý článek a říkám si, že dnes bych ho snad napsal stejně nebo aspoň velmi podobně a ani po více než sedmi letech se za svůj názor ani v nejmenším nestydím. Jedním z článků z úplného začátku blogu je čtenáři tehdy ještě téměř zcela opominutá úvaha O marných zápasech s lejny. Uvidíme, třeba se teď s odstupem nějací noví čtenáři najdou :-).

Někteří lidé o mne říkají, že prý jsem optimista a i já se za něj občas považuji :-). Ale nedávno jsem si při čtení svého dávného článku o jedné slovenské dočasné spolucestující z vlaku uvědomil, že můj optimismus má tedy ve srovnání s ní ještě pořádné rezervy. Článek O věcech, které se přiházejí potvrzuje, že ani lidé, kteří přitahují veškerou smůlu ze širokého okolí, nemusí být pochodující chmurou a depresí.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Ranní dárkový balíček k státnímu svátku

6. července 2016 v 9:15 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

3:15 Cosi vedle mého ucha neuvěřitelně rachotí. Probouzím se v domnění, že už nás zase obsazují Rusové, ale zjišťuji, že je to jen budík. Nechápavě na něj zírám, ale jen chvilku, protože vleže zírat v tuto hodinu nejde dlouho. Vracím se do rozkoukaného snu, jehož hlavní hrdinka mi bezděčně připomene, proč budík zvonil tak brzy.

3:30 Zvoní budík na mém novém mobilu. Ten je účinnější, protože mobil je opravdu nový, takže budík už umím nařídit, ale ještě ne vypnout. Zkouším s mobilem dělat různé věci, vyhodnocuji, že nejlepší by bylo hodit ho do akvária, ale jednak nemám akvárium a jednak nebyl úplně laciný a pro akvarijní mlže, kteří moc často netelefonují, by ho byla škoda.

3:40 Dochází mi, že jsem si dnes na víceméně křesťanský svátek nařídil budík na tak nekřesťanskou hodinu proto, že jsem chtěl navázat na své nedávné Haiku probouzejícího slunce a zároveň udělat radost jedné osobě, které bych nejradši nějak dělal radost každý den, ale mé aktuální možnosti pro to jsou momentálně značně omezeny. Odeženu kacířskou (trefné, když máme ten husovský svátek) myšlenku, zda mi taková nejistá radost stojí za vstávání za tmy a jdu se probudit do sprchy.

4:00 Zabalím si foťák, pár objektivů a filtrů a snažím se najít stativ, což není zrovna snadné, protože včera večer jsem uklidil obývák, takže většina mých věcí zmateně změnila své úkryty.

4:20 Vyrážím na dobřichovické nádraží s představou, že se aspoň maličko přiblížím slunci, které sice ještě není vidět, ale věřím, že už mu taky někde za obzorem zvoní mobil.

4:35 Nastupuji spolu s dalšími dvěma dobřichovickými ranními zombíky do vlaku. Uvědomuji si, že takhle brutálně ranním spojem jsem jel naposledy z Kjóta do Ósaky.

4:40 Vystupuji o jednu stanici dál ve Všenorech a podle mechu na nádražních stromech se snažím určit sever, abych se co nejkratší cestou dostal k Berounce. Nejkratší cesta vede přes koleje. Proč ne, takhle brzo ráno ještě skoro nic nejezdí. Vžžžžžžžžžuuuuuuuuuumm!!!!!! ozve se kousek ode mne. Hmmmmm, snad leda tak nějaký ten náklad s úplně funglovými barevnými autíčky.

4:50 Přes louku docházím k řece. Zaujmu pozici na předem vybraném místě na břehu (je to to místo, odkud čas od času fotím výrazný strom na druhém břehu za různých podmínek a v různých dobách, už z toho bude pomalu celá kolekce (asi nejvýraznější fotkou je profilová fotka mého webu a dvojnásobná "výstavní účastnice" Pravěká Berounka). Všude je tma, místo, kde by mělo za chvíli vyjít slunce je potažené černým mrakem jako smutečním suknem. No nevím nevím, jak to dnes s tím rozdáváním radosti dopadne... Takové fotky, jako je ta následující, nikoho věru moc nerozveselí. Mne jako fotografa samozřejmě nejméně, tak prosím, berte to jen pro ilustraci:



5:05 Slunce, které chci využít pro zprostředkování jednoho svátečního ranního pohlazení (vlastně spíš dvou) ve veliké dálce, kam ani to nejbystrozračejší oko od Berounky nedohlédne, se sice pořád schovává, ale aspoň malé červánky (nebo spíš růžovánky) se přece jen objevují. Fotit červánky infračerveně mi připadne jako blbost (jazykozpytci pomozte, byly by to "infračervánky"?), tak používám barevně neutrální podání , na kterém bude vidět pohyb mraků. I ty dnes plují za sluncem; asi tam mají taky někoho v dálce, koho chtějí po sluníčku pozdravovat - jako já.



5:15 Přece jen asi na 30 vteřin zasvítí slunce a vyšle pár měkkých paprsků proti proudu řeky směrem na Dobřichovice. Labuť kousek ode mne dokončuje ranní hygienu a na počest prvních ranních paprsků se rozkvákají žáby.



5:30 Jako paradesantní jednotka se na druhém břehu řeky objevuje velké stádo divokých prasat. Řeka je nezastaví ani na chvilku, mělčí půlku přebrodí a tu druhou, hlubší, přeplavou. Bože, i ta nejmenší selátka (a že jich je) umějí na rozdíl ode mne plavat. Samozřejmě, zrovna v okamžiku, kdy se prasečí výsadek koná, mám rozdělanou jednu velmi dlouhou expozici s širokoúhlým objektivem. Než stihnu "přepnout" na teleobjektiv, stádo je na druhém břehu a pokračuje v koordinovaném útoku na Brdy.



5:40 Obloha se proměňuje každou minutou. V některých místech se zdá úplně jasná, ale jen odvrátím od toho místa na chvilku zrak, překotně se halí do mraků, které odnikud nepřiplouvají, ale vznikají přímo mně nad hlavou. Barvy vycházejícího slunce si už neužiju, ale v infraoblasti to ještě může udělat zajímavé efekty.



5:50 Nejlepší pro focení na dlouhou expozici je, když se na vás přesune hustý roj říčních tiplic a zvědavý hmyz se rozhodne zblízka prozkoumat nejen vás osobně, ale i fototechniku. Kdyby si tak raději všímal těch kňourů, co tu před chvílí propluli! Auvajs!!



6:00 Po cestě kousek odtud projíždí auto. Nejspíš nějaký rybář. Ryby se tu v řece pleskají veliké a své dovádění si užívají; zřejmě instinktivně vycítily, že ode mne jako od spřízněné Ryby jim žádné nebezpečí nehrozí.



6:15 Postupně odplouvají ranní tvarově zajímavá mračna a obloha začíná být fádnější. Protože jako fotograf ctím realitu a nedolátávám do fotek předfocenou oblohu ve photoshopu, jak začíná být docela rozšířenou praxí, pomalu končí moje ranní exkurze u řeky. Pěšky vyrážím k domovu, abych co nejrychleji kouknul, jestli je vůbec možné nějaký záběr vybrat, a pokud ano, jestli může udělat aspoň trošičku ranní radosti.



6:50 Docházím domů, udělám si dobrý darjeeling z jarní sklizně a posilním se hrstičkou čerstvých malin. Venku se objevují první "psovodi" ze sousedství.

7:15 Sedám k počítači a snažím se vyloudit z karty záběry, které jsem právě před chvílí nafotil. Když chci udělat někomu radost, měla by být k dispozici už k snídani a ne že se budu s prací pihňat do odpoledne!

7:30 Vybírám z asi třicítky záběrů několik ilustračních a pár výtvarně zajímavějších. Není to nic světoborného, ale třeba aspoň malou radost udělat můžou, když jsem se tolik snažil :-).

7:50 Začínám v počítači "vyvolávat" temně rudo-černé infrasnímky a hrát si s jejich různými variantami. Retuš počká, blogový článek by dnes měl být svátečně křupavý jako dobrý rohlík, samozřejmě císařovsko-pekařsky "obzvláště vypečený".

8:15 Natahuji osm vybraných fotek do administrace blogu a dělám z nich kostru článku. Teď už jen trochu odlehčeného textu a ranní mise bude splněna. Mraky na obloze se postupně rozpouštějí a slunce nakukuje zvědavě do mého okna už zase v plné síle. I tyty, kdepak jsi bylo, při plánovaném východu? Ještě někde v nedbalkách, že?

8:30 Posílám tedy na východ sluneční pozdrav a slíbené sváteční pohlazení, haiku z minulého týdne dochází praktického naplnění. Jen aby taky tenhle sluneční pošťák fungoval správně na druhé straně a nesyslil si zaslaná pohlazení pro sebe jako obálky se vzácnými známkami!

9:00 Text článku je nahozený, dnes se v té ranní rychlosti nedá čekat žádné cizelování, ale všechno musí klapnout na první dobrou. To je snad poprvé, co si článek poprvé přečtu doopravdy až po publikaci.

9:15 Tak tedy přeju krásný sváteční den a mávám, co mi zápěstí dovolí. A začínám přemýšlet, že bych si po takové ranní "šichtě" zasloužil nějakou dobrou snídani, co říkáte? :-)

Nedělní miniglosy č.364

3. července 2016 v 19:01 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Rakouský Ústavní soud v návalu euforie z vlastní odvahy anuloval po nedávných rakouských prezidentských volbách i výsledky bitvy na Moravském poli, která měla kdysi zásadní dopad na rozložení sil ve středoevropském prostoru. "Zjistili jsme, že v roce 1278 nebyly dodrženy některé formální náležitosti bitvy, takže střetnutí vojsk u Suchých Krut v Dolních Rakousích není možné podle rakouského práva oficiálně považovat za bitvu," řekl nám mluvčí Ústavního soudu. Do té doby, než se odehraje bitva náhradní, jejíž konání Ústavní soud ve svém rozhodnutí Rudolfu I.Habsburskému a Přemyslu Otakarovi II. nařídil, je povoleno používat výhradně neutrální názvy "střetnutí na Moravském poli" nebo "událost na Moravském poli" a až podle výsledků náhradní bitvy se bude posuzovat, jaký vliv to bude mít na celou několikasetletou historii Habsburků a rakouských zemí a jestli nebude třeba zpětně zneplatnit i působení Lucemburků a Jagelonců na českém trůnu.
----------------------
Hned po britském referendu, které rozhodlo o vystoupení z Evropské unie, se množí hlasy, že jde jen o politováníhodné nedorozumění. Řadu britských občanů totiž překvapilo, že se jejich hlas, kterým chtěli dát najevo pouze svoji názorovou nezávislost, aniž by opravdu chtěli z EU vystoupit, opravdu počítal do výsledků. "Na nic už se nedá spolehnout," stěžoval si Nedělním miniglosám jeden z respondentů, který hlasoval proti setrvání v EU. "Ani na to, že si naše proevropská vláda správný výsledek referenda už nějak obšlápne, jak to vždycky v každém správném politickém thrilleru, na které se manželkou rádi koukáme v televizi, samozřejmě je. Kdybychom ovšem věděli, že referendum nebude zmanipulované, samozřejmě, že bychom hlasovali pro EU, to je přece jasné!"
----------------------
Podle ministra financí Andreje Babiše by bylo uspořádání referenda o vystoupení z Evropské unie v českých podmínkách zničující. "Běžný občan našeho státu se na rozdíl ode mne vůbec neorientuje v tom, co je pro stát přínosné a co ne, takže se bude rozhodovat výhradně podle svých pocitů. A když vidím, že výsledkem podobné pocitové volby jsem já jako nejoblíbenější český politik a Miloš Zeman jako přímo zvolený prezident, obávám, se, že setrvání v Evropské unii nám nezabezpečí ani obří dodávka reklamních eurokoblih pro naši proevropskou kampaň." Babišova obava z dalšího politického vývoje plně koresponduje s jeho obecným znechucením z života na politickém kolbišti: "Šel jsem do politiky, abych ctil a prohluboval demokratická pravidla a ne abych se přizpůsoboval diktatuře většiny!"
----------------------
Podle zástupců radnice Prahy 5 by mělo na vltavském nábřeží poblíž železničního mostu vyrůst obří ruské kolo. Čínský velvyslanec však údajně předložil tamějším zastupitelům zajímavý protinávrh, takže je docela možné, že na nábřeží nakonec nevznikne ruské kolo, ale kolo čínské. Zároveň by zde šanghajský filmový štáb chtěl natočit několik naturalistických scén čínského laciného remaku slavného oskarového Formanova filmu, tentokrát pod alternativním českým názvem Vyhoďme ho z kola ven.
----------------------
Nedělní miniglosy souhlasí s názorem kněze Tomáše Halíka a některých sociologů, že v poslední době spolu s prudkým rozmachem sociálních sítí na internetu přestávají lidé vstřebávat různorodost pohledu českých a zahraničních médií a vytvářejí si své vlastní "informační bubliny", do kterých odmítají vpouštět cizí názory. Dalo by se proto říct, že klasická archimédovská věta "Neruš mé kruhy," se v dnešní společnosti přetransformovala ve větu "Neruš mé bubliny," což jen potvrzuje pozitivní vývoj evropské společnosti, která za více než 2000 let získala zcela nový rozměr, a vystoupila tak z plochy do prostoru.
----------------------
Českým školákům, učitelům, divadelníkům a politikům začaly prázdniny, což jako tradičně zvýšilo míru závisti v české společnosti nejméně o 20 procentních bodů. Jako každý rok je pro tyto skupiny připravena velmi bohatá nabídka prázdninových aktivit, takže jejich příbuzní nemusí mít strach, že je budou muset neustále hlídat, aby neprovedli nějakou nepravost. Většina herců má už po jednapadesáté možnost jet na filmový tábor do Karlových Varů a novinkou na trhu jsou specializované zážitkové letní tábory pro politiky, na kterých se mohou naučit základní dovednosti jako například škrábání brambor nebo vlastnoruční úklid stanů. Podle prvních zpráv jsou politici na táborech zpočátku programem trochu zaskočeni, protože se mylně domnívali, že půjde spíš o tábor lidu.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Pozn.: Na svém fotowebu jsem publikoval sérii devíti fotografií ze své nedávné dovolené v Jeseníkách, které jsem nakonec dotáhl do podoby "výstavních zvětšenin". Už mi tu leží na stole čerstvě v barvách vyvedené a myslím, že se některé z nich v budoucnu uplatní i při nějaké mé další veřejné "fotoakci" :-). Většina z vybraných fotek se nedávno objevila i zde na blogu v jednotlivých "denních reportážích", ale všechny najednou je můžete vidět v článku Pár fotografií z dovolené v Jeseníkách.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

NOVÝ ČERVENCOVÝ ARCHEOLOGICKÝ NÁŠUP PRO BLOGOVÉ JEDLÍKY (nebo naopak pro zcela nové hosty):

Nejnovější vrstvy:
Pohledy na veřejnosti běžně nepřístupná místa pražského Emauzského kláštera nabízí květnový článek Několik fotek z vycházky do Emauz.
Usínání je vlastně vyvažujícím druhým pólem ranního letního probouzení, kterým se zabývalo haiku z prvního červencového článku. Proto sem dnes dávám i svou nahrávku Ukolébavky z Griegova rozsáhlého klavírního cyklu Lyrické kusy

Novověk:
Před rokem, když bylo v rozpuku nejteplejší léto, které jsem ve svém životě zažil, jsem napsal malou básničku "Bez...". Jen poznámka pro zavilé botaniky, aby nebyli zklamáni: Latinský název pro můj (nebo spíš moji) "Bez" není "Syringa", ale spíš "Mínus" :-)

Protože časté (a nesmyslné) "holdy" na internetu jsou stále četnější, připomenu článek O holdování a holtování z rozverně jazykozpytné rubriky Jazykové hrádky.

Středověk:
Zmínka o Woody Allenovi v nedávném Haiku probouzejícího slunce mne zase pro změnu přivedla k pět let starému fejetonu O rozesmívání Boha, ve které jsme spolu byli - považte - s Woodym dokonce na rybách!

Pravěk:
Vždycky mě těší, když si přečtu svůj nějaký starý článek a říkám si, že dnes bych ho snad napsal stejně nebo aspoň velmi podobně a ani po více než sedmi letech se za svůj názor ani v nejmenším nestydím. Jedním z článků z úplného začátku blogu je čtenáři tehdy ještě téměř zcela opominutá úvaha O marných zápasech s lejny. Uvidíme, třeba se teď s odstupem nějací noví čtenáři najdou :-).

Někteří lidé o mne říkají, že prý jsem optimista a i já se za něj občas považuji :-). Ale nedávno jsem si při čtení svého dávného článku o jedné slovenské dočasné spolucestující z vlaku uvědomil, že můj optimismus má tedy ve srovnání s ní ještě pořádné rezervy. Článek O věcech, které se přiházejí potvrzuje, že ani lidé, kteří přitahují veškerou smůlu ze širokého okolí, nemusí být pochodující chmurou a depresí.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Haiku probouzejícího slunce

2. července 2016 v 7:41 | Petr Vápeník |  Haiku

Vždycky, když mám tu možnost a vstávám v létě brzo ráno společně se sluncem, říkám si, jak se takové slunce má: Ze svého dostatečnou vzdáleností podpořeného nadhledu může beztrestně vstupovat do lidských příbytků a skrze okenní tabule se dotýkat lidských tváří. Některé mu podlehnou a zažehnou tak i pro sebe nový den, jiné si na něm vyvzdorují ještě nějaký ten čas k dobru. Ale ve stejnou dobu může slunce nakouknout vlastně do všech míst zároveň a propojit tak neviditelným můstkem i velmi vzdálená místa. Jo, být tak tím slunečním prstíkem, kterému je po ránu bez zbytečného podezřívání dovoleno vstoupit do cizích ložnic a polechtat na krku kohokoli, kdo nedává přednost žaluziové tmě. Ale i v tom případě se slunce nakonec dočká, jen se ten okamžik polechtání maličko odloží.


Haiku probouzejícího slunce

Závidím slunci:

Zlehka pohladit smí tě

ranním paprskem.


Mít tak možnost si to se sluncem aspoň na pár dní vyměnit! Já bych místo něj laskal, lechtal, hladil a probouzel a ono by za mě jelo do mé práce, tam svým majestátem vneslo během pár okamžiků světlo do spousty komplikovaných věcí a nakonec by vše posvětilo několika výhrůžnými protuberancemi. Jen nevím, kolik se za takový job platí, abych si vydělal aspoň na složenky. Aby to nebylo jako v tom starém dialogu od Woodyho Allena (necituji přesně, jen popaměti):

- Co vlastně teď děláš?
- Mám výborné zaměstnání: Oblékám na módních přehlídkách modelky!
- Panejo, to je dobré! A jak je to s penězi?
- Není to špatné: Padesát dolarů za hodinu.
- Tak to je skvělé!
- To víš, víc si nemůžu dovolit!


Pozn.: Na svém fotowebu jsem publikoval sérii devíti fotografií ze své nedávné dovolené v Jeseníkách, které jsem nakonec dotáhl do podoby "výstavních zvětšenin". Už mi tu leží na stole čerstvě v barvách vyvedené a myslím, že se některé z nich v budoucnu uplatní i při nějaké mé další veřejné "fotoakci" :-). Většina z vybraných fotek se nedávno objevila i zde na blogu v jednotlivých "denních reportážích", ale všechny najednou je můžete vidět v článku Pár fotografií z dovolené v Jeseníkách.


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

NOVÝ ČERVENCOVÝ ARCHEOLOGICKÝ NÁŠUP PRO BLOGOVÉ JEDLÍKY (nebo naopak pro zcela nové hosty):

Nejnovější vrstvy:

Pohledy na veřejnosti běžně nepřístupná místa pražského Emauzského kláštera nabízí květnový článek Několik fotek z vycházky do Emauz.
Usínání je vlastně vyvažujícím druhým pólem ranního letního probouzení, kterým se zabývá dnešní haiku. Proto sem dnes dávám i svou nahrávku Ukolébavky z Griegova rozsáhlého klavírního cyklu Lyrické kusy

Novověk:

Před rokem, když bylo v rozpuku nejteplejší léto, které jsem ve svém životě zažil, jsem napsal malou básničku "Bez...". Jen poznámka pro zavilé botaniky, aby nebyli zklamáni: Latinský název pro můj (nebo spíš moji) "Bez" není "Syringa", ale spíš "Mínus" :-)

Protože časté (a nesmyslné) "holdy" na internetu jsou stále četnější, připomenu článek O holdování a holtování z rozverně jazykozpytné rubriky Jazykové hrádky.

Středověk:

Zmínka o Woody Allenovi mne zase pro změnu přivedla k pět let starému fejetonu O rozesmívání Boha, ve které jsme spolu byli - považte - s Woodym dokonce na rybách!

Pravěk:

Vždycky mě těší, když si přečtu svůj nějaký starý článek a říkám si, že dnes bych ho snad napsal stejně nebo aspoň velmi podobně a ani po více než sedmi letech se za svůj názor ani v nejmenším nestydím. Jedním z článků z úplného začátku blogu je čtenáři tehdy ještě téměř zcela opominutá úvaha O marných zápasech s lejny. Uvidíme, třeba se teď s odstupem nějací noví čtenáři najdou :-).

Někteří lidé o mne říkají, že prý jsem optimista a i já se za něj občas považuji :-). Ale nedávno jsem si při čtení svého dávného článku o jedné slovenské dočasné spolucestující z vlaku uvědomil, že můj optimismus má tedy ve srovnání s ní ještě pořádné rezervy. Článek O věcech, které se přiházejí potvrzuje, že ani lidé, kteří přitahují veškerou smůlu ze širokého okolí, nemusí být pochodující chmurou a depresí.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx