Srpen 2016

Pojedeme do Tróje na návštěvu do zóje?

30. srpna 2016 v 23:13 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky

Možná někdo z vás viděl stařičkou Werichovu a Horníčkovu scénu z Těžké Barbory, kde si oba skvělí improvizátoři hrají se slovíčky, říkají, kdo rád popíjí suchóje nebo polosuchóje a někdy taky logicky obóje a pak po několika dalších podobných slovech na -óje míří náhle dotyčný do Tróje na návštěvu do zóje. Chechtám se tomu, mám tuhle inteligentní vtipnou klasiku s úžasnými forbínami moc rád, ale ta zóje se mi nějak uchytila v hlavě a časem mi došlo, že zatímco u zoologické zahrady je gramaticky všechno snadné a jasné, zkrácená forma zoo je - i když obsahově totožná - z jazykového pohledu mnohem zajímavější a napínavější.

Například jsem vlastně ještě nikoho neslyšel, aby slovo zoo poctivě skloňoval. "Jdeme do zoo," říká se a já vlastně nevím proč; vždyť zoo je jen zkrácenou formou sousloví zoologická zahrada, asi jako když podobnou "zkráceninou" automobilu je auto nebo u fotografie foto. A říká snad někdo třeba "Tak nasedni už konečně do toho auto!" nebo "Na těch foto ti to neuvěřitelně sluší..." Proč má v tomhle směru zrovna zoo své nesklonné extrabuřty? No a protože rád skloňuji - možná proto, že jak se postupně zhoršuje ohebnost mého těla, snažím se ji nahradit alespoň ohebností jazykovou - řekl jsem si, že bych se měl (podobně jako v jedné své staré blogové básničce, ve které jsem si tak trochu nezávazně "zaskloňoval" v případě "koky koly" - viz článek Pověděla koka kole) zasadit o skloňovací osvětu a vrátit zoům jejich původní a celkem pozoruhodnou jazykovou ohebnost. Slovo zoo hned přestane vypadat jako tupě na zadku sedící pecka, se kterou nic jen tak snadno nepohne. No jo, ale chci-li začít o zoech hovořit košatou ohebnou řečí, měl bych si napřed ujasnit, podle jakého vzoru slovíčko ohýbat. Jakéhopak ono je vlastně rodu?

Nevím, jak vy, ale já jsem zvyklý uvažovat o zou v ženském rodě: "Ta zoo je po rekonstrukci fakt nádherná...", což jde pěkně ruku v ruce s dědictvím po původním sousloví zoologická zahrada, která je ženského rodu zcela nepokrytě. Ale opět: Pokud je to tak, proč tedy o autu nemluvíme v mužském rodě, když zkrácené slovo vzniklo zjevně od maskulinního automobilu? Snad proto, že dnes už se notnou měrou na užívání a dokonce i na výrobě podílejí půvabné ženy? To ne, takovou konspiraci bych v gramatice neočekával. A proč neříkáme : "Tak rád bych od tebe dostal tvoji novou foto...", když usvědčenou matkou fota je přece jazykově zženštilá fotografie?

Na to, o jak kraťoučké slovo jde, to začíná být se zoem dost složité, nemyslíte? Je to slovo, které nikdo neskloňuje, ač nám v tom nikdo nebrání; čistě nesklonné by bylo jen, kdyby šlo o zkratku sestávající z počátečních písmen, jenže naše milé malé zoo (resp. milá malá, říkali jsme si přece, že tíhne v naší mysli více k ženskému rodu) by se pak dalo snadno zaměnit třeba za obtížněji stravitelné a nabubřelejší (i když o nic méně živočišné) ZOO třeba v podobě Základní Odborové Organizace nebo Zodpovědné Ochrany Osob. Je to slovo, které vypadá, jako by bylo středního rodu, ale cosi nás nutí o něm uvažovat jako o slovu rodu ženského. A aby to bylo z genderového pohledu složité nejmíň jako závod na 800 metrů v podání Jihoafričanky Caster Semenyové, je navíc zcela zřejmé, že rozumný gramatický vzor, který by byl ženského rodu a zároveň končil na -o, budeme hledat jen těžko.

Jediným logickým vzorem pro případné skloňování je tedy téměř s jistotou neutrum město, se kterým si úspěšně vystačíme skoro ve všech pádech. Skoro ve všech! Tedy: 1. zoo, 2. (bez) zoa, 3. (k) zou, 4. (vidím) zoo, 5. (když nestačí naznačit, zavolám) zoo!, 6. (o) zou (nepropadejte ZOUfalství a poctivě vyslovujte, tady jsou to totiž dvě slabiky místo tradiční jedné "dlouzekulaté"), 7. (se) zoem. Plurál je snad ještě zajímavější: 1. zoa, 2. (bez) zatím ponechám "bez", protože právě zde hrdinný městský vzor selhává, 3. (k) zoům, 4. (vidím) zoa, 5. (volám) zoa!, 6. (o) zoech, 7. (se) zoy (pozor, Zoy-Zoy není značka přenosných toalet, ale řádný jazykový výpotek hodný, jak jistě uznáte, rubriky Jazykové hrádky :-)).

Druhý pád množného čísla jsem sice prozatím vynechal, ale my si nemůžeme po vzoru dávných geografů dovolit mávnout rukou, že "Zde jsou lvi..." a ponechat místo na pádové mapě bílé. Pokud si řeknu, že vzorem pro mne zůstává město, jsem u druhého pádu množného čísla bezradný, protože analogii pro tvar (bez) měst pro zoo prostě dokážu vytvořit jen bezhlavou a bezpatou. Když jsem trochu zahledal, našel jsem jako oficiální tvar druhého pádu (bez) zoů, což mi s městem nejde moc dohromady, a výjimku by mohl ospravedlňovat snad jen fakt, že součástí onoho vzorového města je i nějaký ten hrad :-).

Vidíte, jak je slovo zoo po čertech živé? Ostatně není divu, když předpona odvozená od řeckého slova zóon, která se na jeho konstituci podílela, má význam živý tvor nebo živočich. Tady je poměrně dobře vidět, že třeba takovému zombie do skutečně živého tvora ještě (nejméně) jedno -o- chybí, což ale zase není tak moc, takže se dá předpokládat, že nejde o živočicha ani o mrtvočicha, ale přesně v duchu klasických hororů je nejrozšířenější formou zombiů pravděpodobně nemrtvočich. Ale o veselém skloňování "oživlých mrtvol" si řekneme něco zas až příště, protože bych dnes rád klidně usnul, v čemž mi moje milá zoa na rozdíl od nemilých zombiů či zombií nikterak nepřekážejí, nevyjí-li příliš hlasitě tamější vlci.

Tak tedy, máte-li některé ze zoů v dohledu, určitě do nich nakoukněte (nejlépe v doprovodu nějaké Zoé, aby to bylo gramaticky stylové) a nebojte se skloňovat. Jak se často skanduje na hokejových i fotbalových stadionech: Kdo neskloňuje, není Čech! :-).

Nedělní miniglosy č.372

28. srpna 2016 v 17:59 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Německá kancléřka Angela Merkelová po návštěvě České republiky potvrdila, že bude i dál trvat na zavedení systému automatického přerozdělování těch českých politiků, kteří jsou proti uplatnění automatického přerozdělování běženců ze zemí třetího světa. Očekává se ale, že proti přerozdělení většiny českých politiků podle již dříve určených a víceméně vynucených kvót se postaví skoro všechny země Evropské unie. "Kdybychom si mohli aspoň vybrat, kdo do naší země přijde; umím si ještě možná přijetí několika českých politiků představit," řekl nám inkognito představitel jedné z evropských zemí, "ale obávám se, že někteří čeští politici jsou českými politiky jen podle zfalšovaného pasu, někteří z nich mohou naši společnost svým příchodem naprosto morálně i ekonomicky destabilizovat a úplně nejstrašnější je pro mne představa, že na nás vyjde Zdeněk Škromach, který si bude nárokovat erární bazének, odkud by mohl dál oslovovat své příznivce na facebooku.
----------------------
Ministerstvo práce a sociálních věcí chce kromě minimální mzdy postupně zvyšovat i minimální IQ českých občanů. Kromě průměrného IQ, které se v poslední době díky mezinárodní konjukntuře meziročně v České republice zvýšilo o 2.3%, chceme rozhodně dosáhnout i zákonného zvýšení minimálního IQ," řekla nám ministryně Michaela Marksová. "Naším zájmem je, aby ten, kdo myslí, měl vždycky vyšší IQ, než ten, kdo se myšlení dlouhodobě vyhýbá, takže minimální zákonem zaručené IQ musí být aspoň o něco vyšší, než IQ, které může nemyslící člověk získat prostřednictvím sociálních dávek od státu."
----------------------
Bezpečnostní experti důrazně doporučují, aby zájemci o prohlídky Pražského hradu nosili preventivně jiné spodní prádlo než červené trenýrky, protože po loňském hradním incidentu recesisticko-umělecké skupiny Ztohoven byla asi polovina českých původně specializovaných lavinových psů pod záminkou globálního oteplování doprovázeného snížením počtu lavin v českých horách rekvalifikována právě na aktivní vyhledávání červených trenýrek, kvůli kterému se teď tvoří u vstupů na Hrad dlouhé fronty.
----------------------
Česká policie oznámila, že Ochranná služba zakoupila pro převážení chráněných osob dva luxusní jaguáry, proti čemuž protestuje Ministerstvo životního prostředí, podle kterého jsou všechny druhy jaguárů přísně chráněny a obchod s nimi je regulován. Přestože policie považuje spojení chráněných osob s chráněnými zvířaty za smysluplné a téměř symbolické, ponechá do prošetření případu oba jaguáry mimo službu v jejich výběhu a zcela nenápadnou přepravu chráněných osob nejspíš zatím zajistí méně přísně chráněnými živočichy, např. zápůjčkou velblouda, na kterém nedávno přijel na Staroměstské náměstí při svém fiktivním islamistickém útoku Martin Konvička.
----------------------
Volební štáb amerických demokratů informoval americkou veřejnost, že pokud vyhraje volby Hillary Clintonová, jako prezidentka jaderné velmoci a zároveň žena dbající módních trendů rozhodně nebude nosit legendární obstarožní atomový kufřík, ale proslulá firma Louis Vuitton ji vybaví speciální atomovou kabelkou.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních mi1niglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:



Srpnová volná jízdenka na vyjížďku do vybraných míst blogového pravěku:

Stanice č.1 (rok 2016): Několik fotek mimo jiné i ze zajímavých půdních prostor kláštera v Emauzích jsem představil ve fotočlánku Několik fotek z návštěvy Emauz.

Stanice č.2 (rok 2015): Když jsem psal v únoru loňského roku článek Tajemné válečky u Karlova mostu, ještě jsem netušil, že si na Kampě v kouzelném domě s balkónkem, na kterém jsou dřevěné válečky umístěny, díky tomuto článku najdu přátele a že se budu moct do míst, která jsem při svých vycházkách Prahou jen tiše obdivoval, podívat na vlastní oči.

Stanice č.3 (rok 2014): Z letního měsíčního putování po Japonsku jsem tentokrát vybral doslova hektickou reportáž V Tokiu pod mostem (i s vloženým Haiku svatojánských poutníků).

Stanice č.4 (rok 2013): V říjnu 2013 jsem dostal řetězový dotazník s deseti otázkami, na které jsem odpověděl v článku Dotazník od Vendy.

Stanice č.5 (rok 2012): Jeden z nejpolitičtějších zdejších článků se jmenoval O ukradené tlačence a církevních restitucích. O čem článek pojednává, je nasnadě.

Stanice č.6 (rok 2011): Na tomhle blogu se dá občas číst i poezie. Tedy - lépe řečeno - kousky v řeči mírně vázané. Dnešním zástupcem bude - i vzhledem k nedávno v Nedělních miniglosách zmíněné Věstonické Venuši - básnička Planetárium.

Stanice č.7 (rok 2010): Viděli jste nekdy úplně zblízka kudlanku nábožnou? Podívat se na ni můžete v článku Za kudlankou nábožnou, na který k mému překvapení odkazují i někteří čeští kudlankáři.

Stanice č.8 (rok 2009): Shodou okolností u "krátkého nástupiště" hlavního nádraží v Praze, o kterém jsem nedávno psal ve speciálním článku, se odehrával děj jednoho příběhu před více nž sedmi lety. Jedním z nejrannějších zdejších textů je článek O vlakovém umělci.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Biblické haiku - Stvoření světa

25. srpna 2016 v 17:10 | Petr Vápeník |  Haiku

Dnes to na skutečné pravověrné haiku moc nevypadá: To mé dnešní "biblické" má totiž do klasického slabičného tvaru 5 - 7 - 5 opravdu daleko; i když při počítání sebevíc švindluji a polykám písmena jako pouliční polykač mečů, nevychází mi to lépe než 4 - 10 - 7. Pravověrní Japonci otáčejí oči v sloup a myslí si něco o neslušných místech, kam by se slušelo mne za takovou jazykovou svévoli poslat. Ale moje haiku prostě občas rytmicky vykolejí, jako občas vykolejím i já sám. Občas například neudělám z přepjaté obavy, abych nenadělal lidem, které mám rád, nějakou drobnou škodu, to, co bych udělat chtěl a měl, což pak většinou nadělá škodu větší, než tu, které jsem se chtěl původně vyhnout. Kdybych to udělal jednou a ze své pitomosti se poučil, jak bývá u adaptabilních lidí zvykem, dalo by se to pochopit a omluvit dobrou vírou. Nepoučitelným však opakovaný dobrý úmysl a víru, přestože z nich u mne, věřte - nevěřte, podobná vykolejení bez výjimky vycházejí, jako rozumný důvod málokdo uvěří. A pak - místo abych potěšil, což je moje hlavní - byť někdy, chápu, stěží uvěřitelná motivace - dokážu spíš svým navenek nepochopitelným jednáním vytočit a dotknout se. Prostě 4 - 10 - 7 v místech, kde má správně být 5 - 7 - 5.

K dnešku se "vykolejené" asymetrické haiku (smí se to tak vlastně ještě vůbec nazvat? Nevím.) hodí určitě líp než to krásně souměrné podle učebnic. Jako malé vyznání nijak nepodléhající času i jako malá soukromá omluva. Přeji všem krásné pokročilé léto.


Biblické haiku - Stvoření světa

A Pán řekl:

Budiž všude to nádherné světlo,

které má ona v očích.


Jo, to by se to pak báječně fotilo!

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Srpnová volná jízdenka na vyjížďku do vybraných míst blogového pravěku:

Stanice č.1 (rok 2016): Několik fotek mimo jiné i ze zajímavých půdních prostor kláštera v Emauzích jsem představil ve fotočlánku Několik fotek z návštěvy Emauz.

Stanice č.2 (rok 2015): Když jsem psal v únoru loňského roku článek Tajemné válečky u Karlova mostu, ještě jsem netušil, že si na Kampě v kouzelném domě s balkónkem, na kterém jsou dřevěné válečky umístěny, díky tomuto článku najdu přátele a že se budu moct do míst, která jsem při svých vycházkách Prahou jen tiše obdivoval, podívat na vlastní oči.

Stanice č.3 (rok 2014): Z letního měsíčního putování po Japonsku jsem tentokrát vybral doslova hektickou reportáž V Tokiu pod mostem (i s vloženým Haiku svatojánských poutníků, které je na rozdíl od toho dnešního formálně v pořádku).

Stanice č.4 (rok 2013): V říjnu 2013 jsem dostal řetězový dotazník s deseti otázkami, na které jsem odpověděl v článku Dotazník od Vendy.

Stanice č.5 (rok 2012): Jeden z nejpolitičtějších zdejších článků se jmenoval O ukradené tlačence a církevních restitucích. O čem článek pojednává, je nasnadě.

Stanice č.6 (rok 2011): Na tomhle blogu se dá občas číst i poezie. Tedy - lépe řečeno - kousky v řeči mírně vázané. Dnešním zástupcem bude - i vzhledem k nedávno v Nedělních miniglosách zmíněné Věstonické Venuši - básnička Planetárium.

Stanice č.7 (rok 2010): Viděli jste nekdy úplně zblízka kudlanku nábožnou? Podívat se na ni můžete v článku Za kudlankou nábožnou, na který k mému překvapení odkazují i někteří čeští kudlankáři.

Stanice č.8 (rok 2009): Shodou okolností u "krátkého nástupiště" hlavního nádraží v Praze, o kterém jsem nedávno psal ve speciálním článku, se odehrával děj jednoho příběhu před více než sedmi lety. Jedním z nejrannějších zdejších textů je článek O vlakovém umělci.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Všichni dobří rodáci

23. srpna 2016 v 21:31 | Petr Vápeník |  Filmy
Když jsem začal chodit na gympl, objevil jsem v domě svých prarodičů doslova poklad: Staré ročníky časopisu Kino, zrovna z druhé poloviny šedesátých let, kdy se stala československá kinematografie světově uznávanou (kdeže jsou ty doby…) a kdy se objevila úplně nová generace skvělých filmařů a najednou i staří rutinéři začali točit pozoruhodné věci. Nejenže v těch časopisech byly moc pěkné obrázky vnadných hereček, což mne tehdy právě začínalo dost zajímat, ale dočetl jsem se i spoustu informací o filmech, které jsem podle názvu vůbec neznal, v televizi je nedávali a nebyly na programu ani těch nejlepších kin včetně filmových klubů. Postupně jsem se mimoděk vypracoval skoro na experta na trezorové filmy. Znal jsem jejich názvy, děj, herecké obsazení, měl jsem načtené dobové recenze, takže jsem tušil, v čem jsou asi dobré a v čem ne, a postupně jsem zjišťoval, že je pravděpodobně vzhledem k jejich obsahu nikdy neuvidím, a začal taky postupně chápat, proč.

Jedním z nich byl i film režiséra Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci, který měl v různých dobových hodnoceních snad úplně nejlepší výsledky, kritici na něj pěli ódy a ve stalinistickém myšlení zastydlí funkcionáři z něj museli doslova "lézt po zdi". Pátral jsem po filmu všemi tehdy dostupnými způsoby, moc jsem toužil ho vidět na vlastní oči, a přitom všichni jen krčili rameny, uhýbali očima a říkali mi, že to prostě musím chápat, ale že tenhle film opravdu nikdy v životě neuvidím. Nakonec se vše změnilo, hlídači trezorů přišli o své klíče a já měl dost příležitostí vidět kýžený film několikrát v televizi, ale úplně poprvé jsem ho shlédl v prostředí, pro které byl dimenzovaný - tedy v kině; na to se dnes často zapomíná, že starší filmy jsou ještě dělané prakticky výhradně pro kina, takže televizní obrazovka, obrazovka počítače nebo dokonce - nedej bože - displej mobilního telefonu jim notně ubírá na účinku, zvlášť jde-li o dílo s tak významnou výtvarnou poetikou. A znovu jsem si uvědomil, že - jako u všech opravdu dobrých filmů - i když ho vidím poněkolikáté, nenudí mne, ale nacházím v něm stále nové a nové potěšující drobnosti, objevuji vztahy, kterých jsem si dříve nevšiml, můžu přemýšlet o nových výkladech některých scén a díky časovému odstupu mne napadají i některé vazby na to, co se děje v současnosti. Ale v tom je smysl výborných uměleckých děl, že mají vždy co říct nejen k době, kdy vznikla nebo o které pojednávají, ale i o vždy nové a nové současnosti.

Proto jsem si vybral pro další článek z rubriky Kulturní špehýrkou právě tento legendární film. Jako obyčejně nebudu psát ani tak o obsahu ani o faktech (tento blog není čtenářský deník), které je možné najít kdykoli na webu, ale připojím něco z vlastní kuchyně - tedy pár vlastních postřehů a myšlenek, které mi v hlavě harašily, když jsem se na film díval.

Jsem přesvědčený, že Všichni dobří rodáci jsou i s mnohaletým odstupem především výborným a profesionálně udělaným filmem. Nemusí mi chutnat úplně všechna sousta této filmové krmě (k určitým výhradám se ještě v textu vrátím), ale to neznamená, že při této opulentní hostině pro divákovy smysly nejsou mé filmové chuťové buňky vrchovatě uspokojeny. Tento film je jedním z mála, u kterých se dokážu doslova propadnout v čase; mám pocit, že jsem se stal přímým pozorovatelem života v poválečné moravské vesnici (režisér Jasný je rodákem z Kelče, kde také mají filmové postavy své skutečné předobrazy), že v této vesnici dokonce sám žiju a vidím kolem sebe nikoli herce, ale své sousedy, se kterými podle nějakého podivného božího záměru sdílíme společný prostor k žití, navzdory odlišnostem mezi námi, odlišnostem, které - nerozdmychávány zásahy zvenčí - mohou snad existovat v přirozené rovnováze. Ale doba rozrytá čerstvými válečnými zkušenostmi nebyla nakloněna bezproblémovému soužití podle pradávných pravidel, roli Boha najednou umenšuje jiná ideologie, která v období ve filmu nazvaném skoro líbezně "Předjaří 1948" nabyla vrchu a rozhodla se svůj vítězný čas si náležitě užít.

A my můžeme sledovat, jak vesničtí přátelé a sousedi, povětšinou připoutáni odkazem generací svých předků ke kousku půdy v tradiční rovnováze se základním přírodním cyklem zrození, žití a smrti, prožívají po skončení války krátké euforické období vzájemné blízkosti, které bude vystřídáno dobou odcizení, rozdělení na nesmiřitelné skupiny. Jedna z vizuálně i symbolicky nejsilnějších a nejpodstatnějších scén filmu je dlouhý záběr, ve kterém se vesničané - po společném veselém večeru v místní hospodě - probouzejí na stráni pod vzrostlým stromem, aby je měkké paprsky vycházejícího slunce přiměly napohled k obyčejnému odchodu do jejich domovů - ve skutečnosti se však rozcházejí do nové budoucnosti, každý za svým životem, a vzdalují se nejen od nádherně nasvíceného stromu, toho zástupného centra vesmírného rozpínání, ale i navzájem jeden druhému. Přitom ty sluneční paprsky, které je k takovému rozchodu přiměly, nejsou samy o sobě dobré či špatné; to jen člověk uvažuje v těchto kategoriích a jen on jim dává svými různorodými cíli, láskami či nenávistmi opravdový obsah; slunce, stejně jako další přírodní elementy - vítr, voda a ve zdejších vesnických poměrech hlavně půda, jsou odvěkou daností, u které nemá smysl posuzovat, zda se nám líbí nebo nelíbí. Východ slunce je symbolickým počátkem, krátký čas vlídného spolužití končí, lidé se probouzejí, poměry se mění a každý z obyvatel se orientuje v nových poměrech podle svých osobních cílů, ideálů a svého charakteru.

I v napohled idylickém souznění ale už dřímají zásadní rozpory, které po změně společenských pořádků propuknou naplno a dopadnou vlastně úplně na všechny, ať už stojí na jakékoli straně: Hned v prvních obrazech filmu vidíme učitele Otčenáše (Vlastimil Brodský), jak hraje spolu s vesnickým sborem v kostele na varhany pokrokové písně, takže se kostelní lodí nesou slova "Rudá vojska od východu…" a "Za Beneše, za Stalina…". Nové smýšlení vystrkuje růžky v pro mnohé sympatické a přirozené opozici vůči tradičnímu náboženskému modelu. Po příchodu faráře však ještě volně přejde na tradiční "Chválu vzdejme". Doba, která zanedlouho vytvoří obraz církve jako nepřítele a bude stíhat její zástupce jako velezrádce, ještě nenastala, lépe řečeno nepropukla v plné síle. Paradoxní je, že kola nových pořádků roztáčejí právě ti, kteří z původních pořádků vzešli a rozumějí jim; to až v dalším sledu (a vždy stejně zákonitě) se chápou moci ti, kteří v nevěří v žádné ideály kromě vlastního prospěchu. Právě těm idealisté Otčenášova typu dláždí svými činy cestu.

To nenápadně důležité se skrývá v rozhovoru Otčenáše s manželkou, která mu vytýká, že jde ve skutečnosti proti lidem: "Sám nevíš, do čeho lidi ženeš, nutíš je, do čeho sami nechtějí." "Však oni to pochopí, že jsme to mysleli dobře. A když ne oni, tak jednou jejich děti!" Zrovna v tomhle "ideálu obecného dobra" vidím memento i pro současnost a pro budoucnost, protože mesiášů dobra, kteří přesně vědí, jak věci mají být, a jaké hodnoty tedy musejí všichni povinně sdílet, se najde ve všech dobách i kulturách dost. "Proč zavírat pro kázání?" hlásá Otčenáš praktickou "sousedskou" toleranci, ale přitom nevidí nebo nechce vidět, že síly, jejichž jménem vystupuje, jdou přesně proti tomuto principu a budou potírat jakoukoli stopu odlišného názoru: To místní fotograf a nastávající bezohledný aparátčík (výborný Ilja Prachař) to vidí mnohem jasněji a přesně v souladu s černobílým viděním světa nových ideologů: "A půjdeme tvrdě! A kdo se nám postaví, toho setnem!" I proto se postupně dostane Otčenáš do jakéhosi prostoru mezi "opravdovými revolucionáři" a obyčejnými lidi, jeho místo jako by nebylo ani na jedné ani na druhé straně. "Dostali jsme se oba mezi velká kola," říká svému příteli (byť revoluční mluvou - vlastně už teď třídnímu nepříteli), sedláku Františkovi (Radoslav Brzobohatý). Doba nepřeje přirozeným ideálům, je třeba prosazovat "oficiální linii".

Velmi silnou stránkou filmu je propojení "velké historie" s malými konkrétními lidskými osudy. Historický únorový předěl z roku 1948 sem ostatně doznívá jen formou vyprázdněných hesel z místního rozhlasu: "Politika se stane věcí cti... Bude zase dobře... Naše koruna je jednou z nejstálejších měn v Evropě." Na druhé straně vidíme Jořku Pyřka (Vladimír Menšík), mimořádně zručného ale příliš volnomyšlenkářského "kradáka", zvyklého občas pobývat za své skutky v kriminálu, který ale nedokáže přijmout představu "nového nápravného zařízení se školením", což vede až k jeho tragické smrti. Vidíme nepříliš hrdinného krejčího Frantu Lampu (Václav Babka), který ještě naivně věří v to, že si pořídí krejčovský salón, než mu noví usurpátoři moci vysvětlí, že se tím stává vykořisťovatelem, a tedy i nepřítelem, kterého je třeba zlikvidovat. Vidíme pošťáka Bertina (Pavel Pavlovský), který je okouzlený láskou k Veselé vdově (Drahomíra Hofmanová) a snaží se podle své přirozenosti pomáhat lidem, ale shodou okolností a kvůli tragické záměně je odpůrci nového zřízení "zastřelen jako srnec" místo nenáviděného Otčenáše. Vidíme kulaka Zášínka (Waldemar Matuška), který žije jen pro současnost, protože v nových poměrech žádnou budoucnost nemá a minulost se mu spojuje se sebevýčitkou kvůli smrti jeho židovské manželky (Marie Málková). A jako dominantní postavu tradičního sedláka žijícího obyčejný nerevoltující život plný práce, vidíme již zmíněného Františka, rovného chlapa, který má být symbolem hrdého odporu proti fatálním změnám v hospodaření, proti ideologizaci života, proti soustavnému tlaku a násilí. Možná proto je František zbaven na rozdíl od svých sousedů jakékoli stopy přirozených lidských slabostí, on je přece ten odpovědný křemen, o který jiskří kosa nechtěného socialistického pokroku (není divu, že po této roli a po roli komunistického funkcionáře v Kachyňově legendárním druhém supertrezorovém filmu Ucho, musel Brzobohatý v 70. letech hodně odčiňovat, například v roli kapitalistického arcilotra Bláhy ve Třiceti případech majora Zemana :-)).

A do toho všeho Osud, nepochopitelná spleť nitek a provázků, za které (možná) někdo zpovzdálí tahá a ovlivňuje podle svého uvážení život i smrt: Co třeba tragická záměna Otčenáše za Bertina ze strany samozvaných odbojářů - atentátníků? "Kdo vyměnil jejich osudy, zamíchal jejich karty a vrhnul jejich kostky? Kdo?" Kdo odvázal býka, který zabil Zášínka? (a mohl vůbec tento sedlák zemřít jinak? Jeho hospodářství bez potomka a bez příbuzných připadlo družstvu bez odporu, jaký nastal v případě ostatních sedláků, odporu, který je nutno z pohledu politické moci zlomit silou!). Je lepší a přirozenější, aby tou silou tahající za nitky byl vševědoucí Bůh nebo aby to byla nevyzpytatelná nevědoucí Náhoda, natož aby do této role povýšili sami sebe lidé, třebas zastoupeni odosoběnou abstraktní Stranou?

Vojtěch Jasný je jako člověk dokořán otevřený symbolům, věří ve smysl věcí i tajných znamení (do hereckého obsazení filmu ostatně, jak se traduje v mnoha variantách, výrazně zasahovaly horoskopy), inklinuje k mystice (už začátkem 60. let píše Jiří Voskovec Janu Werichovi, který s Jasným spolupracoval na slavném filmu Až přijde kocour: "Jen aby nám ten nadějný človíček neztroskotal na skalách mystiky!"), takže symboly najdete všude a je jen na vás, jak moc jim popustíte uzdu. Přidávám několik příkladů za sebe, ale je docela možná, že vy sami uvidíte jiné symboly s jinými výklady; kdo je ale připravený "hru na symboly" hrát, přijde si ve filmu rozhodně na své:
  • Vítr vanoucí polem a cuchající stébla nově rašící trávy jako symbol nezadržitelného proudu dějin.
  • Válečná mina nalezená Františkem na poli, kterou společně s přáteli odpálí v lomu. Exploze jako symbol nového startu, nové tiché lokální války, která se nevede tanky a dělostřelectvem, ale přesto nemá méně obětí.
  • Vrásčité tváře vědoucích vesnických babiček - prolínají se celým filmem, chápavě, ale s tichou naléhavostí sledují zákruty děje a morální přemety jednotlivých aktérů. Symbol přirozené moudrosti. Ale znamenají vrásky vždy jen moudrost? A v čem je síla pouhého přihlížejícího mlčení? Když v červnu 1952 přímo na poli zatýkají Františka jako názorového oponenta stále tvrději prosazované myšlenky kolektivizace s vlivným hlasem v místním společenství, "…nikdo neřekne: František je bez viny, pusťte ho!" Zavírají ho, tedy něčím být vinen musí? Ne, přece všichni vědí, že je nevinný. Ale konání lidí už ovládá strach.
  • Nucené vystěhování největšího sedláka ve vsi. Na nových zdech přestává být místo na obrazy svatých. Předseda nového družstva, který okamžitě zabírá opouštěný grunt, se až dětsky raduje z rajtování na právě zabaveném koni, symbol opojení každou, i maličkou mocí vůči někomu druhému, možná i symbol závistivého zadostiučinění: Nejde přece (aspoň v mysli zlodějů) o krádež, ale o "akt spravedlnosti", jakkoli spravedlnosti revoluční. Mimochodem, další přesah do současnosti: Není na podobném základě postavená podstatná část námitek proti dlouhodobě probíhajícímu procesu restitucí?
  • Sekáči louky. Symbol nastupující doby, nikdo nemá šanci zůstat stát, vše bude pokoseno. A kosit nakonec nebudou ti, kdo nová pravidla zavedli, ale právě ti, kteří se jim dlouho vzpírali.
  • Shromáždění před "výborem" na podporu zatčeného faráře. Symbol nové vrchnosti opevněné v pevnosti novodobého hradu před lidmi, které vnímají jako své poddané a ty, které je třeba donutit, aby se podvolili. A podvolí-li se poprvé, podvolí se už vždycky. Svět už bude vždy rozdělen na MY a ONI!
  • Tancovačka, na kterou za Zášínkem přijde jeho mrtvá manželka jako zosobnění jeho sebevýčitky, krásná křehká žena, se kterou tančí. Ji miluje, i když stále "lumpačí" a láme ženská srdce, ona jediná je ale uvnitř toho jeho. Přišla si pro něj, dává mu najevo, že nastal čas přejít do jejího světa.
  • Jořka Pyřk zasažený otravou krve, kterou si sám přivodil, umírá sám za těžkými dřevěnými vraty usedlosti, kolem kterých přecházejí lidé. Symbol malých omezených vesmírů, kam jen na pohled nedokážou dosáhnout síly vnějšího světa.
  • Černá postava Františka vracejícího se z vězení na bílých plochách polí a luk. Trochu otřepaný, ale zde i v souvislosti se zabavováním hospodářských zvířat docela příhodný symbol běžícího bílého koně. Pes vítající vysíleného Františka, jako kdyby v novodobé době temna a mrazu byla opravdového citu schopná jen zvířata.
  • Rej karnevalových masek - symboly jednotlivých lidských typů. Zatímco Františkovo koňské spřežení do světa masek přirozeně patří, černé papalášské auto "z okresu" už je z jiného světa. Auto s tajemníkem je anachronismus, ale co je teď už vlastně moderní doba a pokrok a co minulost a pověry? První srdeční slabost vždy silného místního politika. Ať jsme největším papalášem ve státě, vždycky se nakonec zemi vrátíme a odejdeme nazí, stejně jako nejposlednější vyvrhel.
  • Neskrývaný symbol Piety, Zášínkova hospodyně, která si na sedláka dlouhá léta myslela, bílá postava ženy svírající tělo mrtvého jako Marie Krista. "Jako by cítil, že se pramálo hodí do časů, které přijdou." Hodí se do těch nových časů sám Kristus?
Všichni dobří rodáci jsou jedním z mála filmů, kde mi kupodivu vůbec nevadí osoba vypravěče (Martin Růžek), i když na ni jinak bývám spíš alergický. Hlas je tu spíš vědoucím, laskavým průvodcem obrazy, nenahrazuje jejich smysl, navíc klade znepokojivé otázky. Ve většině filmů vypravěč, myslím, spíš maskuje neschopnost filmařů vyprávět příběh prostřednictvím obrazů, ale to rozhodně není případ "Rodáků".

Mračna, která se od roku 1948 nad vesnicí postupně stahují, propuknou v dusnou bouři padesátých let. Film je jedním z prvních a jistě i nejzávažnějších uměleckých svědectví o násilných metodách československé kolektivizace zemědělství, včetně kriminalizace odpůrců a komunistických politických procesech (byť se tu opět žádný přímý proces nevede). Odbojný František je zcela nepokrytě zatčen a na déle než dva roky mizí v mašinérii procesů s rozvratníky a velezrádci. Zdánlivě se nic neděje, jen zmizí člověk, tak jako se to ve stejném čase stalo desítkám tisíc jiných rodin. František se vrací domů na pokraji smrti a najde se dost těch, kteří jsou ochotni mu pomoci do hrobu. Ostatně smrt je ve filmu přítomna v úžasných výtvarně nádherných a lehce psychedelických scénách: Zastřelený Bertin, Jořka Pyřk s jedem kolujícím v umírajícím těle zapadaném sněhem peří, ostrým rohem býka propíchnutý Zášínek. Přátelé odcházejí postupně jeden za druhým do míst, kam nakonec všichni dříve či později najdeme svou cestu, ale těžce nemocný František si ještě vyvzdoruje trochu času. Času na smíření? Času na pomoc svým přátelům i nepřátelům? Nebo jde jen o čas na nastavení druhé tváře, jak se sluší na tradičního křesťana? "Stejně nakonec zůstaneš sám," věští mu jeho manželka (Věra Galatíková). Film nám neodvratný konec Františkovy snahy dát věcem řád a odstavit zloděje a neschopné hospodáře už neukáže, jen se o něm mluví. Myslím, že každý z diváků si ho dokáže představit a dohrát ve své mysli podle mnoha příkladů. Stejně jako i mnoho dalších souvislostí. Ne, Rodáci rozhodně nejsou polopatickým filmem, vyžaduje od diváků spolupráci, zaujetí, vášeň. Tak to mám u filmu rád.

Na filmu se mi moc líbí hudba Svatopluka Havelky. Vůbec hudební motivy jsou nádherné, i když jde občas i o lidové nápěvy. Například Matuškovo podání písně "Na osice listí vadne" je podle mého názoru - přes jeho jednoduchost a nedlouhé trvání - jedním z nejniternějších písňových motivů v dějinách českého filmu, který se v daných souvislostech (Zášínkův poslední večer v hospodě před tragickou smrtí) dokáže doslova zažrat do kostí diváků (a posluchačů) a vyslat do jejich zad mrazivé vlny. "Ten čas, co přijde, není pro mě."

Když jsem mluvil o neskutečné obrazové kvalitě filmu, je třeba se zmínit i o barevné symbolice. Všichni dobří rodáci jsou totiž barevným filmem, což v období československé nové vlny nebylo vůbec běžné. Tehdy si ještě filmoví tvůrci (alespoň takoví jako Vojtěch Jasný) s barevností díla lámali hlavu a snažili se ji funkčně využít (kdo si vzpomíná na Jasného film Až přijde kocour, kde je barva naprosto zásadní pro vyznění a pointu filmu, ví jistě, o čem mluvím). A tak se můžeme o Vánocích 1954 nejen strachovat o život z vězení uprchlého Františka, ale i obdivovat úžasné černobílé motivy zasněženého lesa, na jaře 1955 sledovat předzvěst lepších časů v podobě bílého koně na čerstvě zelené louce, nebo v létě 1957 během druhé vlny agitačního nátlaku na vstup do družstva najednou divák skoro vydechne nádherou při pohledu na obraz pole při žních. A zajímavě rámované (i rytmizované na popěvek "My tři králové jedem k vám…") jsou i záběry na dvojí Tři krále: Jedny bílé, malé chlapce, kteří možná vyvádějí různá klukovská alotria, ale jejich duše je čistá, druzí jsou naopak černí, zvolna pochodující do rytmu písničky; staří přicházejí přemlouvat Františka, aby družstvo vedl. A tak právě ti, co nedávno Františka nechali strčit do kriminálu, mu teď tleskají a uvolňují místo. "Politika je sviňa!" stěžuje si odstraněný předseda zapíjející žal, vyobcováni jsou i největší usvědčení zloději (i v dobrém stádu se najde zbloudilá ovce, že?) Ale největší zloděj, stojí-li na správné straně, není postihován ani zdaleka tak tvrdě, jako ti, kteří nikdy nic špatného neprovedli, ale stáli na straně špatné. Politika je prostě sviňa! Ale podle Františka je lidské odpouštět staré křivdy. I když člověk po krátkém období iluzí opět zůstane na vše sám.

Docela zásadní je epilog celého filmu, který se odehrává z pohledu filmu vlastně v současnosti, tedy někdy v šedesátých letech. Do vesnice přijede (na kole) na krátkou návštěvu kdysi vyobcovaný Otčenáš. Stále žije svůj - teď již klidný - život, možná ještě velmi dlouhý, protože to tak u lidí, kteří se shodou okolností vyhnou skoro jisté smrti, často bývá. Zajde i do místní poloprázdné hospody, která má daleko do společného centra vesnice těsně po válce. Dlouholetá snaha o kolektivizaci vede, zdá se, ve svém paradoxním důsledku k atomizaci vesnice.

Zastihnout se mu podaří jediného z dávných známých: Bývalý fotograf a dlouholetý politický funkcionář je po několika mrtvicích a vzpírá se z posledních sil neodvratné budoucnosti: "Šestkrát mě trefila zzzzubatá…. Sbírám byliny, nic jiného mě nezajímá…. Lepší odchádzijou, enem my, potvory, tady ostáváme." Jako kdyby se po obrovském dějovém oblouku bývalí přátelé opět sešli v tom posledním, co jim ještě zůstalo společné. Ostatní jsou už mrtvi, včetně Františka. Otčenáš zastihuje jen jeho dceru - hudebnici, kterou právě on kdysi začínal učit na klavír a varhany. A opět symbol: Nová generace u klavíru, účes a móda 60. let, ve srovnání s Otčenášem, který přišel podobný poslu ze starých časů, vlastně nezměněn, jen možná o něco šedivější.

U tohoto epilogu si vždycky mocně uvědomuji, že mi jeho atmosféra připomíná opět krajinu po válce, jen bez té euforie pětačtyřicátého roku. Euforii je možné propadnout jen z tragédie, kterou se podařilo přestát a o které se smí mluvit, kterou je možné zpracovat. A o té "válce" černých padesátých let se velmi, velmi dlouho mluvit nesmělo. I film Všichni dobří rodáci dostal zásahem normalizátorů a nových arbitrů povýšeného "politického vkusu" ještě dvacet let času "uzrát" v trezoru. Podle mého názoru i s nemalým časovým odstupem kvalitou obstál ve většině bodů. Jedinou výhodu onoho dlouhého "zrání" ovšem vidím v tom, že dnes už není nutné považovat toto dílo za primárně politický film oslňující odvahou tvůrců mluvit o věcech kdysi zapovězených, čímž vystoupily i další klady filmu - děj, herecké výkony (nu, k Zášínkovi Waldemara Matušky bych měl místy drobné výhrady, ale v duchu smířlivého filmového Epilogu to smažme :-)), na svou dobu velmi moderní dynamická a přitom výrazově jedinečná kamera, osobité výtvarné pojetí.

Závěrečná atmosféra smíření (především v komentáři vypravěče) se mi zdá být příliš optimistická, i vzhledem k uvedení filmu do kin v roce 1969, ale nejspíš to byl úmysl tvůrců, aby příběh nevyzněl příliš bezvýchodně. "Tady je tvůj Rhodos, tady skákej, a co jsme si upekli, to si také snězme. Ale co jsme si vlastně sami upekli? Co jsme mohli a co jsme nemohli? Sbohem, všichni moji dobří rodáci. Sbohem, a kdybychom se už neviděli, vyplň se osude!" Na můj vkus je to vzhledem k okolnostem smířlivé až příliš, ale samozřejmě proti majestátnímu osudu, ať už rozpohybovanému jakoukoli silou, je mi to stejně houby platné :-).


Přemýšlím, kdy dostal v posledních desetiletích český film na prestižním mezinárodním festivalu v Cannes cenu za režii a moc mi to přemýšlení nejde. Ale není třeba se tím moc unavovat: Žádný jiný český nebo československý film než právě Všichni dobří rodáci, pokud vím, takto oceněný nebyl, ani před ním, ani po něm. A myslím, že v tom nehrála roli zdaleka jen politika, ostatně, myslím, že v případě "Rodáků" i těžko přenosná do cizího prostředí.

Prostě se mi zdá, že je to i po skoro půlstoletí od svého vzniku zatraceně dobrý film, a jsem moc rád, že jsem ho - dávným prognózám pesimistů navzdory - mohl vidět i pěkně vcelku a ne jen jako pár malých fotek ve starém časopisu Kino :-).

Nedělní miniglosy č.371

21. srpna 2016 v 17:53 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Činovníci Mezinárodního olympijského výboru si při letošní olympiádě v Rio de Janeiru pochvalují, že dopingové aféry mají velmi příznivý vliv na bojovnost sportovců, dokonce i těch, kteří zdaleka nepatří k těm nejlepším. "Zatímco dříve poražení sportovci často dojížděli nebo dobíhali do cíle bez velkého úsilí a již smířeni s pořážkou, dnes se třeba i o šestnácté místo rvou jako o život, protože to v budoucnu - po postupné eliminaci všech dopingových hříšníků - může znamenat zlatou olympijskou medaili."
----------------------
Na Pražském hradě byla spuštěna rozsáhlá bezpečnostní opatření, vyvolávající dlouhé fronty, které musí návštěvníci Hradu vystát. "Ti, kterým je náš prezident opravdu drahý, uvedená opatření plně chápou," řekl Nedělním miniglosám hradní mluvčí Jiří Ovčáček. "Ostatně, zběžným průzkumem mezi čekajícími jsme zjistili, že českým návštěvníkům se retro fronty před hradními branami docela líbí, protože jim připomínají fronty na banány z doby, kdy u nás byl ještě pořádek, bezpečí a životní jistoty." Na námitku NMg, že ve frontách čekají především zahraniční turisté, protože mnoho Pražanů se teď Pražskému hradu obloukem vyhýbá, odpověděl přímo český prezident: "Podívejte se, pane redaktore, když lidé chtějí vidět zblízka a přitom bezpečně takovou nádheru, jakou je náš Hrad se mnou v čele, rádi si chvilku počkají. Kromě toho si musí být dobře vědomi toho, že jsou všichni - Cimrmanovými slovy, která byste znal, kdybyste nebyl takový analfabetický hnůj, ale sečtělý intelektuál jako já - "sprostí podezřelí", protože podobnost slov "turista" a "terorista" podle mne jistě není náhodná. Proto také - jak často neobyčejně vtipně dodávám - možná není úplně každý muslim turista, ale prakticky každý turista je muslim."
----------------------
Detailní rentgenový průzkum slavné Věstonické Venuše přinesl šokující odhalení: Podle zvrásnění vnitřních vrstev hmoty sošky, specifických vnitřních struktur a především podle naprosté absence husté agresivní atmosféry kolem povrchu se dá podle astronomů předpokládat, že spíše než o Venuši se jedná o Věstonického Merkura. "Ano, vše nasvědčuje tomu, že původně šlo o sošku muže, kterou pravěký umělec nakonec předělal na ženu," uvedl kurátor Moravského zemského muzea, který má vzácnou sošku na starosti. "Do budoucna proto předpokládáme, že soška Věstonické Venuše/Merkura bude hlavní ozdobou plánované stálé expozice Transsexualita na Moravě včera a dnes, na kterou jedinou se nám podařilo sehnat dotace od Evropské unie, protože ty jsou k dispozici většinou jen pro menšiny."
----------------------
Praha si připomněla 125. výročí otevření Petřínské rozhledny. "Ano, původně byl záměrem pražských radních a Klubu českých turistů postavit ještě větší Eiffelovku než mají v Paříži," řekl nám mluvčí Útvaru hlavního architekta z pražského magistrátu, "ale jednak Družstvu pro výstavbu rozhledny brzy došly peníze a jednak tehdejší pražští psychologové dospěli k přesvědčení, že malému českému člověku bude stačit i zmenšená kopie 1:5." Stejný přístup ostatně doporučuje komise památkářů použít i v případě plánované stavby vyhlídkového kola na vltavské náplavce, takže obří vyhlídkové kolo by nakonec mělo mít výšku jen kolem pěti metrů, z nichž dva metry budou pod vodou, aby stavba nenarušovala horizont.
----------------------
Náš ostravský zpravodaj nás přímo z dějiště sportovní akce rozsahem směle konkurující olympijským hrám informoval, že během mistrovství světa v požárním sportu, které se o víkendu ve slezské metropoli uskutečnilo, pohořela většina favoritů.
----------------------
Některá francouzská města zakázala tzv. burkiny, tedy plavky zakrývající celé tělo kromě obličeje. Vláda republiky Burkina Faso prohlásila, že považuje takový zákaz za nemístné vměšování do svých vnitřních záležitostí a jako odvetné opatření zakázala všem občanům Ouagadougou používání francouzských klíčů, francouzských holí a francouzských polibků.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:



Srpnová volná jízdenka na vyjížďku do vybraných míst blogového pravěku:

Stanice č.1 (rok 2016): Několik fotek mimo jiné i ze zajímavých půdních prostor kláštera v Emauzích jsem představil ve fotočlánku Několik fotek z návštěvy Emauz.

Stanice č.2 (rok 2015): Když jsem psal v únoru loňského roku článek Tajemné válečky u Karlova mostu, ještě jsem netušil, že si na Kampě v kouzelném domě s balkónkem, na kterém jsou dřevěné válečky umístěny, díky tomuto článku najdu přátele a že se budu moct do míst, která jsem při svých vycházkách Prahou jen tiše obdivoval, podívat na vlastní oči.

Stanice č.3 (rok 2014): Z letního měsíčního putování po Japonsku jsem tentokrát vybral doslova hektickou reportáž V Tokiu pod mostem (i s vloženým Haiku svatojánských poutníků).

Stanice č.4 (rok 2013): V říjnu 2013 jsem dostal řetězový dotazník s deseti otázkami, na které jsem odpověděl v článku Dotazník od Vendy.

Stanice č.5 (rok 2012): Jeden z nejpolitičtějších zdejších článků se jmenoval O ukradené tlačence a církevních restitucích. O čem článek pojednává, je nasnadě.

Stanice č.6 (rok 2011): Na tomhle blogu se dá občas číst i poezie. Tedy - lépe řečeno - kousky v řeči mírně vázané. Dnešním zástupcem bude - i vzhledem ke dnes zmíněné Věstonické Venuši - básnička Planetárium.

Stanice č.7 (rok 2010): Viděli jste nekdy úplně zblízka kudlanku nábožnou? Podívat se na ni můžete v článku Za kudlankou nábožnou, na který k mému překvapení odkazují i někteří čeští kudlankáři.

Stanice č.8 (rok 2009): Shodou okolností u "krátkého nástupiště" hlavního nádraží v Praze, o kterém jsem nedávno psal ve speciálním článku, se odehrával děj jednoho příběhu před více nž sedmi lety. Jedním z nejrannějších zdejších textů je článek O vlakovém umělci.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - druhá část: Janovická kasárna

19. srpna 2016 v 9:38 | Petr Vápeník |  Reportáže

V prvním dílu třídílné reportáže o mém výletu do míst, ve kterých jsem z donucení strávil skoro rok života na vojně (Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - první část) jsme se dostali do Janovic nad Úhlavou, pošumavského městečka - v minulosti s velkou vojenskou posádkou, do které se člověk kdysi rozhodně nedostával za odměnu. Kolem rozpadajícího se zámečku poblíž nádraží a přes centrum města a podél frekventované silnice na Nýrsko a (dnes už) dál do Německa jsem se dostal až k potoku Jelenka, který protéká kolem rozsáhlého areálu bývalých kasáren. Je zvláštní, že tohle jméno si vůbec nepamatuji, zřejmě jsem při svém zdejším pobytu měl úplně jiné starosti než zjišťovat jména přírodních krás, byť byly jen pár desítek metrů od mého "přechodného bydliště". Překvapilo mne, jak je příjezdová cesta světlá, protože ve svých vzpomínkách ji mám tmavou a sevřenou, asi proto, že jsem se po ní vracel do kasáren skoro vždycky za tmy a úplně vždy nerad.

Přiznávám, vůbec jsem se nesnažil zjistit třeba na internetu, co na místě kasáren je, ani jestli mě tam pustí. Neprahnul jsem po vstupu za každou cenu. Prostě se někoho zeptám. Nejlépe hned na bráně, kde jsem taky párkrát jako voják musel sloužit a jednou jsem dokonce odtud - jako malou odměnu za nekonečnou buzeraci a těsně před svým odchodem do civilu - vyhlásil všem důstojníkům v neděli poplach, takže museli přijet ze svých janovických a klatovských zahrádek a s obavami z nějakého velkého průšvihu. Tehdy jsem samozřejmě skromně pominul, že to byl čistě můj nápad a provedení, ale dnes už je to promlčené, tak se tedy přiznávám...

Brána do areálu bývalé vojenské posádky je krásně opravená a vypadá snad ještě výhrůžněji než kdysi. Kdybych věřil všemu na cedulích na bráně a v jejím okolí, musel bych podlehnout dojmu, že pokud vstoupím (natož s úmyslem fotografovat), budu okamžitě bez vyzvání zastřelen. Skutečnost ovšem není zdaleka tak horká.



Na bráně jsem se poctivě nahlásil místní ostraze, řekl jsem, že jsem se přijel po čtvrtstoletí podívat do míst, kde jsem k mé nevelké radosti vojančil, a zeptal se, jestli můžu dovnitř, areál si v poklidu projít a udělt si pár ilustračních fotek do blogové reportáže. Pracovník ostrahy mi položil pár kontrolních otázek, např. jak se jmenoval tehdejší velitel pluku, u jakého jsem byl útvaru a kde byl ten útvar umístěn, a taky jak se jmenoval můj tehdejší velitel. Když jsem na vše odpověděl správně, přijal mě téměř otcovsky, protože se ukázalo, že byl ve stejné době u útvaru důstojníkem. Ano, pamatoval jsem si i jeho, a když jsem mu řekl o některých svých tehdejších aktivitách, myslím, že i já jemu jsem trochu povystoupil z mlhy dávnověku. Hned po listopadu 89 jsem např. začal svévolně vydávat v daných podmínkách dost provokativní nástěnné noviny (byl to týdenník a vydával jsem ho v neděli, no řekli byste to do mne? :-)), které se mi překotným společenským vývojem zaskočení důstojníci báli zakázat :-).

Když pan sekuriťák zjistil, že jsem tu opravdu "za jeho dob" pobýval, vylíčil mi dopodrobna vlastně celou další historii areálu. Kdy se co opustilo, kdy se co přistavělo, kolik to stálo, kdo tu podnikal a už nepodniká, a taky že je tu "hlídaný režim" už jen přes noc a o víkendu. A že se můžu areálem procházet, jak dlouho budu chtít, a fotit si můžu cokoli a třeba až do večera, když to vydržím.

Asi v nejhorším stavu je paradoxně bývalá důstojnická jídelna. Prý asi přijde zbourat. Právo v ní jíst jsem oficiálně získal až v noci před odchodem do civilu, takže jsem ho nikdy prakticky neuplatnil a rozhodně toho nelituji. Celou vojnou jsem totiž prošel od začátku do konce jako četař - absolvent, povýšen jsem směl být - i kvůli svým zmíněným nástěnným novinám a dalším provokacím - až s odchodem do civilu a mám-li být upřímný, divím se, že mne spíš nesuspendovali. Kdybych vás (spolu se sebou) chtěl rozesmát, mohl bych říct, že jsem dnes vlastně možná ještě oficiálně poručík v záloze. Popravdě, ani nevím, jestli tato hodnost ještě v současné armádě existuje a jestli by na mne měli správné číslo uniformy :-).



Celý areál teď vypadá mnohem mírumilovněji než kdysi. Například tohle dětské hřiště tu kupodivu kdysi nebývalo.



Budova, ve které jsem měl svou chemickou rotu, a kde jsem tedy "bydlel", patří k nejhůře zachovalým objektům v areálu. Pěkně se zelená volně rostoucími břízkami, většinu oken a podlah má vybouraných. Já jsem kdysi "operoval" v prvním patře a kdyby bylo otevřeno, šel bych se dovnitř podívat. Otevřeno nebylo, tak jsem se nevnucoval, i když by nebyl tak velký problém protáhnout se některým vybouraným oknem. Žádný velký komfort to kdysi nebyl a ani o většině osazenstva nemůžu říct, že bych k němu nějak citově přilnul.



Na tomto baráku se kdysi odehrála pozoruhodná "mazácká konference". Dorazili "delegáti" z různých útvarů, většinou ti největší sígři a neformální vládci mazáckého světa, a dlouho a odpovědně rokovali. O čem? Po listopadu 89 parlament přijal nařízení o zkrácení vojenské služby pro různé skupiny vojáků o 2, 4 nebo 6 měsíců. Dlouhodobě fungující systém jasného dělení na "mazáky" a "bažanty" tím byl zásadně narušen, protože najednou nikdo netušil, kdo a dokdy má být vlastně bažantem. Konference se sešla, aby v tom učinila jasno a vydala jasné rozhodnutí, jenže protože nejvlivnější delegáti byli spíš fyzicky silní než intelektuálně zdatní, jejich nová pravidla brzy způsobila, že mazáky se stali téměř všichni, čímž se dlouhá léta pěstovaný systém prakticky zhroutil a už se, myslím, naštěstí nikdy nevrátil do své původní - místy dost brutální a obludné podoby.



Místní kotelna, dnes již modernizovaná. Kdysi jediné místo, kde jste si mohli jednou za čas dát vlažnou sprchu, protože na barácích tekla jen studená. Jednou za týden byla teplá sprcha regulérně, v mezidobí jen za úplatek nebo protislužbu. Kotelníci patřili k místní neformální šlechtě podobně jako kuchaři.



Jednou z nejzachovalejších budov je bývalá plukovní marodka, dnes přestavěná opět pro potřeby nějaké firmy. Pokud si dobře pamatuji, byl jsem tu akutně ošetřen jen jednou - když jsem byl ve skladu zasypán těžkými kovovými krabicemi s nějakou chemickou výbavou a svým spolubojovníkům jsem tak mohl názorně předvést, co doopravdy znamená, když je člověk nesporně "hlava otevřená". Díky oficiálně povolené zafáčované hlavě jsem tehdy získal neformální pověst hospodského rváče :-).



Tahle zeď kdysi oddělovala svět svobodný od nesvobodného. Řekl bych, že nejen betonové pláty, ale i rezatý ostnatý drát jsou ještě původní. Za plotem vykukuje budova bývalé důstojnické ubytovny, dnes už jen ubytovny "bez přívlastku".



K mému překvapení prošly některé vojenské baráky velkou rekonstrukcí a byly přestavěny na normální byty s předzahrádkami, dětskými prolézačkami, popelnicemi, stáními pro auta. Pesimističtí prognostici mohou tvrdit, že jednou bude bydlení za zdí s ostnatým drátem a s placenou 24 hodinovou ostrahou tím nejvyhledávanějším, kdo ví. Já pořád optimisticky doufám, že výrobci ostnatého drátu nebudou mít trvalou konjunkturu.



Z jednoho z těchto oken kdysi vyhodil opilý vojín Robert O. televizor, protože se mu právě nelíbil televizní program, což je gesto, na které si občas před televizní obrazovkou vzpomenu a zpětně oceňuji jako projev otevřené kritické mysli. Kupodivu, ve svobodné společnosti se z něho později nestal vážený filmový nebo literární kritik, ale pokud vím, zůstal ke své vlastní škodě u opilství.



Původní obrovský asfaltový "buzerák" se využívá jen zčásti a nárazově. Někdy jako poněkud naddimenzované parkoviště, bývá zde prý stanoviště Rallye Šumava. Kolikrát jsme tu museli nastupovat, cvičit či pochodovat, radši počítat nebudu. Dobře si ale pamatuju, že jedno kolečko kolem areálu při ranní rozcvičce byla pěkná štreka. Bílá budova je modernizovaná bývalá jídelna mužstva. Dnes prý kuchyně stále funguje, jen většina jídla se odtud vozí ven.



Ze symbolů bývalých dob tu toho naštěstí moc nezůstalo. Ve štítu jednoho z baráků jsem našel starý oprýskaný československý znak, který jsem si přiblížil teleobjektivem.



V budově bývalého štábu, které se většina obyčejných vojáků snažila vyhnout, jak jen to šlo, je dnes sídlo jakési firmy. Kdysi se tu vážně probíraly a spoluvytvářely plány úderů na západní Evropu, NATO bylo tím největším možným strašákem. Mimochodem, pokud bylo na některé ze zásobovacích tras do kasáren zabaveno hlídkou větší množství alkoholu, občas se právě na "buzeráku" zabavený líh obřadně a před nastoupeným útvarem vyléval do kanálu. Vždycky jsem měl dojem, že u důstojníků pak byl "efekt Pavlovských psů" při takové "exekuci" mnohem silnější než u běžného mužstva.



Myslím si, že jednou bude tenhle areál možná docela fajn obytnou zónou, ale pár let to ještě potrvá. Setrvačnost "ducha místa" bývá větší, než to vypadá od smělých architekturních záměrů čerstvě narýsovaných na prknech nebo počítačových obrazovkách. Rád jsem se tu prošel a prohlédl si, co se změnilo a co zůstalo beze změny; byť mohu v některých ohledech vypadat jako staromilec, v tomto případě fandím jednoznačně první variantě.

Nevím, nevím, jestli si to ještě někdy přijedu osobně zkontrolovat. Pokud jezdím na návštěvu jednou za 26 let, odhaduji, že už se sem mockrát nedostanu.

Pozn.: V posledním třetím dílu reportáže se vydáme pár kilometrů nad Janovice - na velmi zajímavý hrad Klenová. Kdysi mi připadal právě kvůli sousedství s vojáky a s tankovým cvičištěm jako poslední výběžek svobodného světa, který je kvůli tomu spíš přehlížený a opomíjený, dnes jde, myslím, o velmi pevně zakořeněné místo na mapě českého kulturního světa.

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - první část

16. srpna 2016 v 23:01 | Petr Vápeník |  Reportáže

Když jsem 1. září 1990 ráno v mírně opojeném stavu opouštěl bránu kasáren nepříliš chvalně proslulého motostřeleckého pluku v Janovicích nad Úhlavou, čerstvě povýšený z četaře - absolventa na podporučíka bývalé lidové armády, vracel jsem se do úplně jiného světa, než ze kterého jsem před jedenácti měsíci nedobrovolně přišel. "Venku" se změnilo skoro všechno: Vláda komunistické strany v mezidobí zaplaťpánbůh padla, postupně se razantně měnila většina podmínek života, jen lidé - kupodivu - zůstali stejní. Vůbec jsem nevěděl, co mne po návratu do normálního světa (protože ten "za branou a za zdí s ostnatým drátem" měl věru do normálního daleko) čeká a kudy se bude ubírat můj život. Budu dělat výzkumnou práci, do které jsem před vojnou stihl pouze nastoupit? Kde budu bydlet? Budu umět naložit s čerstvě nabytou svobodou (v obecném i velmi konkrétním smyslu, protože nejenže jsem se vracel do nesrovnatelně svobodnějšího způsobu života, ale také jsem byl po delší době docela čerstvě nezadaný)? Co vlastně od života chci a co jsem připravený mu dát? A jen úplně vzadu v koutku duše jsem si říkal i to, jestli se sem ještě někdy v budoucnu podívám: do místa, které jsem byl nucen skoro rok považovat za svůj náhradní domov. Místo za lidi v něm žijící sice tak docela nemůže, na druhou stranu je i částečně formuje. Co bych tu po návratu v budoucnu asi našel?

Asi před týdnem jsem se po dlouhých 26 letech rozhodl, že to vyzkouším. Vlastně to není nijak daleko - asi 3 hodiny vlakem z Dobřichovic. Jde jen o to jednou nemít nic lepšího na práci, anebo to lepší na práci (protože něco takového se najde vždycky) projednou odložit na později. Tak jo, zkusím to. Zkusím se po víc než čtvrt století podívat do míst, kde jsem byl na vojně. Ve srovnání s mnohými jinými si na to, jakým způsobem jsem vojnu prožil, vlastně nemůžu stěžovat. Nikdo mě nešikanoval, nikdo mne fyzicky nenapadl; naopak jsem jednoho provokujícího spolubojovníka fyzicky napadl já, poprvé a zatím i naposled v životě, čímž jsem - v prostředí vyznávajícího víc hrubou sílu než jemné intelektuální finesy - významně nabyl na vážnosti :-). Ani v nejmenším však nepodléhám nostalgii, nevzpomínám se slzou v oku na veselé historky (i když i ty byly, samozřejmě, takové jsou schopny se odehrát i v nejpekelnějším pekle) ani s velkým odstupem nenacházím na své vojenské službě moc pozitivního. Byl to rok života, který považuji za víceméně ztracený, násilné zdržení, během kterého člověk mohl udělat mnoho pozitivního, kdyby nedřepěl za zdí v prostoru s úplně jinými životními pravidly a občas taky bez nich. Nepatřím rozhodně k těm, kteří by takovou vojnu přáli současným mladým - ostatně většinou jen proto, že oni sami se jí nedokázali vyhnout, i když by bývali byli rádi. Jsem rád, že taková vojna už není a věřím, že ani nikdy nebude.

Odjezd na mou sobotní "cestu do minulosti" byl poněkud hektický. Počítač mi poradil ranní spojení, které se nakonec neukázalo být reálné - kvůli chaosu s lokálními železničními výlukami. Spoj, který ještě včera měl jet, dnes už nejel, a já zjistil, že cesta mi kvůli hloupým průtahům nebude trvat tři hodiny, ale s prostoji na nádraží v Berouně a v Plzni skoro pět. Musím říct, že mě to trochu rozzlobilo. Hned prvním vlakem jsem oproti očekávání dojel jen do vedlejšího městečka, kde jsem musel půl hodiny čekat na další vlak (na který, kdybych to tušil, jsem mohl čekat ještě doma v kanafasu). Mezitím mi v Berouně ujel rychlík, přičemž ten další zase neměl přípoj v Plzni. Kdybych už neměl koupenou jízdenku tam i zpátky, nejspíš bych se vrátil domů. No a když jsem tak vystupoval v Berouně z vlaku a přemýšlel, co na nádraží budu tu hodinu dělat, nádražní rozhlas mi oznámil, že k vedlejšímu nástupišti právě přijíždí zpožděný rychlík do Železné Rudy. Ano, přesně ten, kterým jsem chtěl původně jet a který už jsem v duchu oplakal. Počkal na mne jako věrný zpožděný pes. V Berouně jsem tedy nakonec nečekal hodinu, ale necelé dvě minuty. Na tu ranní bídu to nakonec nebyl až tak špatný začátek.

Vlak, kterým jsem jel, je podle jízdního řádu přímý rychlík z Prahy do Železné Rudy, takže stačí jednou nastoupit a odveze vás na posezení až do Janovic, což je kousek za městem Klatovy směrem k Šumavě. Důležitá je ovšem nenápadná formulace "podle jízdního řádu". O jeden vlak jde totiž pouze "papírově", ve skutečnosti musíte na rozkopaném plzeňském nádraží z vlaku křepce vyskočit, přeletět několik výkopů, porušit něco zákazů vstupu, proběhnout hlavní budovou a podchodem vyjít z nádraží až na jeho druhém konci, kde na tzv. provizorní koleji stojí úplně jiný vlak, ale se stejným číslem jako ten, který jste před chvílí opustili. Celý zbytek cesty se pak tento dýchavičný náhradník kvalit obyčejného osobáku namyšleně tváří jako rychlík z Prahy.

Z Plzně jsme pak už pokračovali bez větších problémů, takže jsem do Janovic dorazil jen s půlhodinovým zpožděním, chvíli před jedenáctou. Na janovickou expedici ve vlastních dávných vojenských stopách jsem měl plných šest a půl hodiny, po kterých se podobným podvodným rychlíkem chci vrátit zpátky.

Pojďme se tedy - dříve, než se dostaneme k areálu bývalých kasáren kousek za městem - podívat na pár míst, které je možné potkat cestou:

Kousek od nádraží je zámeček Veselí na Úhlavou, postavený na místě staré tvrze v polovině 19. století. Měl nepříliš poklidný život, za války byl zkonfiskován jako židovský majetek, po válce ho nějakou dobu místní zemědělské podniky a já ho pamatuji jako místo, kde žilo několik cikánských rodin. Už za doby mého vojančení byl na spadnutí, ale jeho věžička - vykukujíc zpoza hustých korun okolních stromů - mi vždycky optimisticky kynula v okamžiku, kdy jsem z nějakého důvodu šel na nádraží. A tak jsem při svém výletu nemohl zámeček vynechat. Areál je nepřístupný, ale úplnou náhodou jsem se přichomýtl k zadnímu vchodu, kde jeden ze členů místního spolku za záchranu zámku zrovna navážel do zahrady nějaký materiál a dovolil mi vejít brankou kolem vzrostlé chráněné borovice a nahlédnout dovnitř. Jen pozor, říkal mi výhrůžně, padají cihly. Nechodit moc ke stěnám! Jen nakouknout!



Vím, pro milovníky dávné historie není novogotický romantický zámeček starý asi jako průměrně vzrostlá sloní želva nic moc. Pro mě má přesto zvláštní kouzlo a byl bych rád, kdyby mu bylo aspoň nějakou dobu dopřáno být takový, jak se kdysi při jeho stavbě počítalo. Neměl pro to v rušných časech věru moc příležitostí. Prý už jsou sebrané peníze aspoň na základní opravu věže, která je nejzachovalejší. Mimochodem, podle literárních pamětí pravnučky dřívějšího majitele byla uvnitř věžní kupole pozorovatelna vybavená dalekohledem a přístupná jen po provazovém žebříku. Ruku na srdce, vy byste jako děti něco podobného nechtěli? Já teda jo! :-)



Některá význačná místa, např. kostely, se na pozadí běžících let moc nemění. Ani ten janovický není moc jiný než býval. Jen je celkem slušně opravený a nikomu nepadá na hlavu. Janovice jsou podle mne dost vykořeněné místo: Žili tu němečtí usedlíci, keří byli vyhnáni (zvláštní, mám ve vzpomínce pohled na starý zarostlý německý hřbitov, ale žádný jsem na očekávaném místě nenašel, je tedy pravděpodobné, že si ho sem jen můj mozek omylem přesunul z nějakého jiného kdysi navštíveného místa), a pak tu žili dlouhá léta vojáci, kteří pak byli de facto "zrušeni", byť už tentokrát ne vysídleni.



Náměstí se hodně změnilo, dnes mu dominuje velký kruhový objezd. Kdysi tu přežívalo mnohem více hospod, které byly oblíbeným místem trávení vojenských vycházek. Kde ale ty hospody byly a jestli nějaké zůstaly, tím už nemohu sloužit, nejnže se paměť krátí, ale na vojně jsem nebyl zrovna hospodský typ a hlavně tu bylo velmi málo lidí, se kterými bych šel rád a s chutí na pivo.



Tenhle zdobný dům na náměstí je dnes taky určitě mnohem výstavnější než býval. A hlavně se nějak nemohu upamatovat, že by na něm koncem roku 1989 visela deska na paměť americkým osvoboditelům Janovic, jako visí teď :-). Ale třeba tam byla a já si jí jen nevšiml.



V následující druhé části reportáže dojdeme podél potoku jménem Jelenka až k místům, kde kdysi stávala janovická kasárna, a podíváme se, jestli z jejich areálu, kde jsem kdysi byl nucen strávit o mnoho více času, než bych byl ochotný, kdyby to záleželo jen na mně, vůbec ještě něco zbylo. A jestlipak tu po Čerfovi, který měl ovšem tehdy ještě do Čerfa velmi velmi daleko, taky něco po tak dlouhé době zůstalo?









Nedělní miniglosy č.370

14. srpna 2016 v 14:22 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Na Českém svazu cyklistiky se tento týden místní úředníci zabarikádovali v obavě, že si naštvaná Martina Sáblíková po návratu z Rio de Janeira, kde nakonec kvůli jejich pochybení nestartovala v cyklistické časovce, skočí domů pro brusle a rozpoutá v sídle svazu "noc dlouhých nožů".
----------------------
Jihomoravský hejtman Michal Hašek má podle psychiatrů blízkých redakci Nedělních miniglos zjevný problém s rozeznáváním neexistujících představ od skutečnosti: "Napřed doplatil na svou zcela reálnou účast na schůzce s prezidentem, o které tvrdil, že se neuskutečnila, a nyní má problém s činností tiskové mluvčí, která podle jeho slov nikdy neexistovala, přestože jde o zcela reálnou lobbistku Janu Mrencovou. Je možné, že se pan Hašek vzhledem k těmto okolnostem domnívá, že neexistujícím lidem za jejich fiktivní činnost platí neexistujícími penězi, a není si schopen uvědomit, že jde o skutečné peníze od skutečných daňových poplatníků."
----------------------
Letošní průvod Prague Pride se nesl ve znamení rozličných barev. I proto se průvodu zúčastnili zástupci různých politických stran a hnutí se svou barevnou symbolikou: "Měli jsme tu již tradičně zástupce Zelených," řekl nám jeden z hlavních organizátorů průvodu, "modré ptáky ODS, komunistickou rudou, oranžovou našich přátel ze sociální demokracie a dokonce i několik tolerantních "černoprdelníků" a stále častěji se v průvodu objevovala i nově se utěšeně rozvíjející barva hnědá". Jedinou významnější politickou formací, která neměla v průvodu své oficiální zastoupení, jsou zatím zcela šedí politici vládního hnutí ANO. Podle našich informací ale předseda tohoto hnutí Andrej Babiš slíbil českému národu, že - zvlášť pokud získá ve volbách dostatečné množství hlasů - se do příštích průvodů náležitě vybarví.
----------------------
Zástupci české politické pravice podali stížnost k Ústavnímu soudu kvůli své diskriminaci. "Stěžujeme si hlavně na nerovný přístup českých občanů k pravicovým politikům ve srovnání s přístupem ke sportovním ikonám," řekl Nedělním miniglosám na společné tiskové konferenci předseda občanských demokratů Petr Fiala a předseda TOP09 Miroslav Kalousek. "Například když Lukáš Krpálek v judu nasadí pořádné škrcení, dostane za to po pouhých 20 vteřinách olympijskou zlatou medaili a národ se může pominout blahem. Když ovšem škrcení nasadíme my při správě státního rozpočtu, a vydrželi jsme to nepřetržitě dokonce několik let, nejenže jsou z toho všichni rozčilení a nemají nás rádi, ale ještě musíme za některé své členy a bývalé předsedy dodanit kabelky."
----------------------
Šéfka německé pravicově populistické strany AfD Frauke Petryová doporučila vládě, aby odmítnuté žadatele o azyl a imigranty nelegálně pobývající v Německu vyhostila na některé ostrovy mimo evropskou pevninu, podobně jako to dělá např. Austrálie. Přitom samozřejmě trvá požadavek Německa na spravedlivější rozdělení migrantů systémem "ostrovních kvót" napříč celou Evropou, proto bude zapotřebí do projektu zahrnout více ostrovů z různých zemí. "Počítáme s tím, že Česká republika vyhostí svůj podíl nelegálních migrantů především na Střelecký ostrov, řekl nám k tomu český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. "Chápeme, že název ostrova může budit v migrantech částečnou nedůvěru, pokud jde o mírumilovnost českých obyvatel, ale nakonec jsme si řekli, že Střelecký ostrov bude pro tyto účely přece jenom o něco přijatelnější než ostrov Štvanice."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:



Srpnová volná jízdenka na vyjížďku do vybraných míst blogového pravěku:
Stanice č.1 (rok 2016): Několik fotek mimo jiné i ze zajímavých půdních prostor kláštera v Emauzích jsem představil ve fotočlánku Několik fotek z návštěvy Emauz.
Stanice č.2 (rok 2015): Když jsem psal v únoru loňského roku článek Tajemné válečky u Karlova mostu, ještě jsem netušil, že si na Kampě v kouzelném domě s balkónkem, na kterém jsou dřevěné válečky umístěny, díky tomuto článku najdu přátele a že se budu moct do míst, která jsem při svých vycházkách Prahou jen tiše obdivoval, podívat na vlastní oči.
Stanice č.3 (rok 2014): Z letního měsíčního putování po Japonsku jsem tentokrát vybral doslova hektickou reportáž V Tokiu pod mostem (i s vloženým Haiku svatojánských poutníků).
Stanice č.4 (rok 2013): V říjnu 2013 jsem dostal řetězový dotazník s deseti otázkami, na které jsem odpověděl v článku Dotazník od Vendy.
Stanice č.5 (rok 2012): Jeden z nejpolitičtějších zdejších článků se jmenoval O ukradené tlačence a církevních restitucích. O čem článek pojednává, je nasnadě.
Stanice č.6 (rok 2011): Na tomhle blogu se dá občas číst i poezie. Tedy - lépe řečeno - kousky v řeči mírně vázané. Dnešním zástupcem bude básnička Planetárium.
Stanice č.7 (rok 2010): Viděli jste nekdy úplně zblízka kudlanku nábožnou? Podívat se na ni můžete v článku Za kudlankou nábožnou, na který k mému překvapení odkazují i někteří čeští kudlankáři.
Stanice č.8 (rok 2009): Shodou okolností u "krátkého nástupiště" hlavního nádraží v Praze, o kterém jsem nedávno psal ve speciálním článku, se odehrával děj jednoho příběhu před více nž sedmi lety. Jedním z nejrannějších zdejších textů je článek O vlakovém umělci.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

O krátkém nástupišti

11. srpna 2016 v 21:19 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Vždycky nemá člověk náladu psát. V noci mizerně spal, z přemítání nad smysly a nesmysly života ho bolí hlava, pokecal si kečupem novou košili, naši olympionici jdou od porážky k porážce a vlak má navrch zpoždění, takže přijede domů skoro až za tmy. V takové dny by mělo být zakázáno psát na blog veselé historky. Přinejmenším ty dlouhé. Povoleny mohou být za určitých okolností krátké veselé historky. Krátké jako.... jako nástupiště, napadlo mne automaticky. Zdá se vám to jako podivné přirovnání? Mně by se ještě nedávno taky zdálo. Ale tohle pondělí jsem změnil názor.

V pondělí jsem jako každé ráno jel vlakem do práce. Dopřávám si ten luxus hromadného cestování, abych se mohl bezstarostně pohroužit ve snění a neriskoval přitom náraz do svůdných svodidel. A ke snění mívám každé léto mnohem větší prostor než normálně, protože na naší železniční trati probíhají tradiční české letní výluky, takže vlaky jezdí méně často, kratší a pomaleji. Jsem na to už zvyklý a snažím se kvůli takové malichernosti nerozčilovat. Pak mne ovšem dokáže ,ile překvapit, když vlak ráno bez varování přijede na minutu přesně, má standardní délku, takže se uvnitř netísní davy zívačů navzájem si narušujících intimní zónu, a pokračuje tempem, připomínajícím nejméně allegretto.

A tak se nám jednou za dlouhou dobu podařilo přijet na pražské hlavní nádraží včas. Projeli jsme vinohradským tunelem a všichni cestující se - natěšeni, že budou v práci dříve než obvykle - zvedli, aby v polospánku naučenými pohyby vlak opustili. Jenže - nebylo kudy. Dveře se neotevřely, ani když jsme pěkně poprosili, a i kdyby se otevřely, nebylo by kam vystoupit. Tedy bylo: Do prázdna - s dopadem do kamenitého kolejiště.

Lidé po sobě začali ustaraně pokukovat a hledali v cizích obličejích záblesk vysvětlení. Celých deset minut se nestalo vůbec nic. Vlak stál se zavřenými dveřmi, s lidmi uvnitř. Pak nám praskající hlas průvodčí sdělil, že jsme omylem dojeli ke krátkému nástupišti, a proto nás z bezpečnostních důvodů nemohou pustit ven. Jako bychom se jim snad něco chystali rozbít! (jako by to ještě šlo). Ono krátké nástupiště znám, často z něj jezdívám, vejdou se tam tři vagóny, šest už nikoli. Kdoví, jestli vlak pustil ven aspoň ty, kterým bylo nástupiště k dispozici. Nás vzadu ne. Museli jsme pěkně pokorně počkat, až "po hlavní koleji" přestanou křižovat rychlíky vyšší kvality a pendolina a my budeme moci z naší vedlejší koleje v nestřeženém okamžiku povyjet; těžko čekat, že by se na železnici dal využít "zip". Až pak jsme zacouvali zpět do tunelu, v něm jsme pár minut počkali, až železničáři proměří, jestli na druhý pokus již bude nástupiště dostačovat, a teprve poté jsme naši loď zdárně dokormidlovali do přístavu s dostatečně dlouhým molem. Ano, molem, možná proto původní allegretto notně zpomalilo a dostalo molový nádech. Výsledné zpoždění nakonec dokonce trumflo ta každodenní. Přesto to nebylo obyčejné ráno, protože naše zpoždění se nedalo svést na tradiční práci v kolejišti ani na poruchu zabezpečovacího zařízení. Prostě nám přistavili omylem krátké nástupiště. Komu se to poštěstí?

Až budu jednou bělovlasým kmetem na sklonku života, pokusím se někomu z posledních sil předat tuto načerpanou zkušenost. Zatvářím se jako otec Fourat a s pohledem věštecky upřeným do neurčité dáli sdělím lidem ze svého blízkého okolí poselství své životní moudrosti: "Dlouhým vlakem nikdy nezajížděj ke krátkému nástupišti!" A jestli ti lidé "v mém blízkém okolí" do té doby nebyli psychiatričtí zřízenci, brzy po mém expozé jistě budou. A jen vy budete vědět, co tím otec Fourat vlastně myslel.

Vidíte, varoval jsem vás hned na začátku: Ve dnech, ve kterých je člověk jen velmi málo vrlý a jeho hlavou cloumá "prrrrokletá chorrrroba, trrrrýznící rrrrod Krrrratzmarrrrů po celá staletí", by neměl psát veselé historky. Anebo by k nim měl aspoň na závěr připsat pro jistotu varování, že byly ve skutečnosti docela veselé...



Srpnová volná jízdenka na vyjížďku do vybraných míst blogového pravěku:

Stanice č.1 (rok 2016): Několik fotek mimo jiné i ze zajímavých půdních prostor kláštera v Emauzích jsem představil ve fotočlánku Několik fotek z návštěvy Emauz.

Stanice č.2 (rok 2015): Když jsem psal v únoru loňského roku článek Tajemné válečky u Karlova mostu, ještě jsem netušil, že si na Kampě v kouzelném domě s balkónkem, na kterém jsou dřevěné válečky umístěny, díky tomuto článku najdu přátele a že se budu moct do míst, která jsem při svých vycházkách Prahou jen tiše obdivoval, podívat na vlastní oči.

Stanice č.3 (rok 2014): Z letního měsíčního putování po Japonsku jsem tentokrát vybral doslova hektickou reportáž V Tokiu pod mostem (i s vloženým Haiku svatojánských poutníků).

Stanice č.4 (rok 2013): V říjnu 2013 jsem dostal řetězový dotazník s deseti otázkami, na které jsem odpověděl v článku Dotazník od Vendy.

Stanice č.5 (rok 2012): Jeden z nejpolitičtějších zdejších článků se jmenoval O ukradené tlačence a církevních restitucích. O čem článek pojednává, je nasnadě.

Stanice č.6 (rok 2011): Na tomhle blogu se dá občas číst i poezie. Tedy - lépe řečeno - kousky v řeči mírně vázané. Dnešním zástupcem bude básnička Planetárium.

Stanice č.7 (rok 2010): Viděli jste nekdy úplně zblízka kudlanku nábožnou? Podívat se na ni můžete v článku Za kudlankou nábožnou, na který k mému překvapení odkazují i někteří čeští kudlankáři.

Stanice č.8 (rok 2009): Shodou okolností u dnes zmíněného "krátkého nástupiště" se odehrával děj jednoho příběhu před více nž sedmi lety. Jedním z nejrannějších zdejších textů je článek O vlakovém umělci.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx



Nedělní miniglosy č.369

7. srpna 2016 v 19:31 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Česká vláda, která nedávno aplikovala jednotná evropská pravidla pro domácí zabijačky, jejichž součástí byl i přísný zákaz výslužky, se rozhodla regule uvolnit a umožnit oficiálně výslužku alespoň pro blízké příbuzné. "Ukázalo se, že diskuse o legalizaci výslužky je v českém prostředí minimálně stejně důležitá jako diskuse o legalizaci marihuany," řekl nám vládní mluvčí. "Poté, co průzkumy potvrdily, že je v České republice víc lidí závislých na ovaru než na lehkých drogách, rozhodli jsme se pro jisté změkčení původně přísných pravidel. V současné době již zbývá vyřešit jen poslední otázka - totiž zda na výslužku má kromě potomků a předků v přímé linii, vlastních i nevlastních strýců, tet, bratranců, setřenic, švagrů či neteří, právo i registrovaný partner, tchyně, případně zasahující policista, pokud by se rodina nemohla na nárocích na výslužku dohodnout po dobrém."
----------------------
Ministr kultury Daniel Herman potvrdil, že dohoda o budoucnosti problematického vepřína v Letech, který stojí v místě původního romského internačního tábora, už je otázkou nejbližší budoucnosti. "Podle našich prognostiků by se v Evropě měla postupně výrazně utlumit poptávka po nečistém vepřovém mase, naopak prudce vzroste produkce masa skopového. Proto bude možné počet vepřínů centrálně snížit a právě vepřín v Letech bude jedním z prvních objektů, s jejichž likvidací počítáme." Samozřejmě nově bude naopak zapotřebí dost prostoru pro pastvu početných ovčích stád. Pro tyto účely hodlá vláda vyhradit okolí některých - v budoucnu zřejmě stále méně využívaných - poutních míst, kde zatím z historických důvodů není nijak hustá zástavba, přičemž největší veleovčinec by mohl být logicky vybudován na Velehradě.
----------------------
Podle mluvčího české antidopingové laboratoře bylo pozitivně testováno několik vzorků českých poslanců. "Zatím nechceme uvádět konkrétní jména, protože rozhodující bude analýza kontrolního vzorku B. Podezření jsme ale měli už dřív, kdy někteří poslanci měli řadu nesrovnalostí ve svých diplomatických biologických pasech. Politikům, jimž bude doping prokázán, hrozí za zvlášť závažné porušení pravidel rovné politické soutěže až dvouletý zákaz spaní v Poslanecké sněmovně.
----------------------
Biologové v obavě před fatálními dopady na některé živočišné druhy rozhodně protestují proti novému výkladu zákona, podle kterého jsou v České republice v definovaných svátečních dnech povinny zavřít všechny řetězce včetně toho potravního.
----------------------
Společná komise Hasičského záchranného sboru a Ústavu pracovní hygieny pokračuje ve výběru lokality pro vybudování trvalého úložiště vyhořelých státních úředníků. Většina starostů vytipovaných obcí se ale obává různých zdravotních rizik a negativních dopadů na pracovní morálku místních občanů. "Ano, jedná se o státem velmi bohatě dotovanou akci," řekl nám starosta Spáleného Poříčí, které je jednou z navrhovaných lokalit, "ale s nedostatečně vyhořelými spoluobčany máme již v historii obce svoje neblahé zkušenosti, a proto si u nás vyhořelí úředníci ani neškrtnou!"
----------------------
Student večerního studia na strojní průmyslovce Jiří Kroupa starší byl zatčen v Rio de Janeiru, když předsedovi organizačního výboru právě zahajovaných olympijských her na jeho výzvu, aby mu půjčil kružítko kvůli vytvoření tvarově přesných olympijských kruhů, odsekl, aby si obtáhnul pěticruzeiro.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


Olympijské osobní doteky

6. srpna 2016 v 8:26 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Dnes v noci byly zahájeny olympijské hry v brazilském Rio de Janeiru a přiznávám, že jsem se na noční slavnostní zahájení nedíval, protože mne úvodní a závěrečné ceremoniály podobných monsterakcí zajímají čím dál tím méně. Ale k olympiádám mám odmalička velmi blízký vztah jako člověk, který sport docela pozorně a dlouhodobě sleduje.

Asi v osmi letech jsem dostal jako dárek obrazovou publikaci o olympiádě v Mnichově v roce 1972. Kupodivu mi byly úplně ukradené krásné dynamické fotky ze sportovních klání, ale nejvíc ze všeho mě zaujala výsledková příloha. Odtud jsem poznal jména tehdejších velkých sportovců a postupně jsem si k nim kompletoval jejich příběhy. Na olympiádu v Montrealu v roce 1976 už jsem byl - jako desetiletý - připravený s plnou vážností oddaného malého sportovního fanouška, sháněl jsem v tehdejších časopisech co nejvíc obrázků a informací a vlastní sledování her jsem si moc užíval. V roce 1980 jsem slzel, když při ukončení moskevských her odlétal do dáli maskot her - Míša, i když mě štvalo zpolitizování téhle akce, kterou jsem ve své tehdejší naivitě sám považoval především za sportovní. Ostatně, politické souvislosti mě k mému obrovskému vzteku zbavily možnosti sledovat detailně hry v Los Angeles v roce 1984 (tehdejší socialistické země se úporně tvářily, že se vůbec žádné hry nekonají), jen čas od času jsem se mohl dívat alespoň na německou televizi, takže si z té doby dodnes pamatuji některé německé sportovní termíny. No a pak už šly jedny hry za druhými, některé hry jsem sledoval intenzivně, jiné ke mně spíš jakoby doléhaly zdaleka, divácké zážitky mi trochu splývají a nevím, jestli bych je vždy dokázal přiřadit správné olympiádě. Soul, Barcelona, Atlanta, Sydney, Athény, Peking, Londýn, Rio...

Na žádné olympiádě jsem nikdy nebyl jako přímý divák a nejspíš ani nebudu, protože mne hromadné rušné reje podobného typu moc nevábí. Ale aspoň několik míst, které jsou s olympiádami spojené, jsem mohl při různých příležitostech navštívit. A tak jsem si řekl, že si v dnešním malém olympijském ohlédnutí ta místa a situace, kdy jsem je měl příležitost navštívit, aspoň v rychlosti připomenu, byť jich není mnoho, protože nejsem nijak velký cestovatel. Vlastně jsou jen čtyři:


Architektonicky krásná věž olympijského stadionu v Helsinkách, kde se konaly olympijské hry v roce 1952 a jejich hrdinou (dodnes je mu věnována velká pozornost ve zdejším olympijském muzeu) se stal trojnásobný olympijský vítěz Emil Zátopek. Moje zkušenost s olympijským stadionem je z roku 2008, kdy se zde (nikoli přímo uvnitř stadionu, ale na vedlejší ulici v olympijském parku) dobíhal helsinský maratón. Sice jsem české vytrvalecké škole svým maratónským časem (o necelé tři hodiny horším než byl ten Zátopkův) nijak zvláštní jméno neudělal, ale přesto mám na zdejší pobyt skvělé vzpomínky. Byl jsem tehdy úplný blogový začátečník a svůj pobyt v Helsinkách jsem popsal v sérii 13 reportáží (bohužel bez možnosti připojit fotky, protože jsem měl tehdy značné technické problémy s publikací článků), které kromě mne skoro nikdo nečetl :-). Vlastní průběh závodu jsem popsal v článku Maratón Helsinki - díl osmý.



O něco horší zkušenosti mám z olympijského stadionu v Amsterodamu (zde se konaly olympijské hry v roce 1928), kdy jsem kvůli problémům s kolenem byl při zdejším maratónu pouze divákem, byť v závodu řádně registrovaným. Ale zážitek z dotyku olympijské historie je zajímavý vždycky, i když "jen" povzbuzujete své momentálně šťastnější kolegy. Tehdy mě upřímně štvalo, že nebudu mít příležitost doběhnout do cíle po olympijské dráze, protože to je prostě vždycky svátek, aspoň já to tak beru.



Nejintenzivnější zážitky mám ale samozřejmě z historického panathénajského stadionu v Athénách (na fotce z velké dálky se skrývá v jediné větší zelené oáze), kde jsem dvakrát (v letech 2007 a 2011) dobíhal ten nejklasičtější možný maratón na trase Marathon - Athény. Pamatuju se, že jsem tu v roce 2007 dělal pár fotek, ale nemůžu je bohužel nikde najít, jsou ještě analogové, takže se skrývají kdesi v šuplíku na starém negativu. Stadion byl postaven pro obnovené olympijské hry v roce 1896 a pak nově zrekonstruován pro soutěže olympiády v roce 2004. Nicméně v těchto místech již byl stadion v antických časech, takže vám můžu upřímně říct, že když po vyčerpávajících 42 kilometrech vbíháte do toho neuvěřitelného prostoru a ještě jste schopni vnímat okolí, proud emocí ve spojení se skoro nepředstavitelnou historií vás prostě rozseká :-).



Osobní nevelkou zkušenost (prošel jsem se pouze kolem jeho obvodových zdí, když jsem tu jednu neděli bloumal místním parkem) mám ještě s olympiským stadionem v Tokiu, kde se konaly hry v roce 1964, ale žádná zajímavější fotka z toho místa se v mém archivu nedochovala.

Nu, myslím, že fotka z olympiského Ria se tady na blogu nikdy neobjeví. Ale ať už jsou olympiády bůhvíjak v zajetí peněz, ať s nimi cloumají politické či dopingové skandály, já je každopádně sledovat budu, protože pro mne je to jako pro sportovního fanouška vždycky svátek. Už dávno tomu nevěnuji tolik času a energie jako kdysi, dnes to beru už s velkým nadhledem a nijak nešílím, když nemůžu sledovat v přímém přenosu vytoužený závod. Vlastně se pokorně postupně vracím ke způsobu vnímání té úplně první olympiády, kterou jsem ve svém životě zaregistroval, k Mnichovu, kde jsem měl taky jen načtené výsledky, ale žádné sportovní klání jsem na vlastní dětské oči neviděl :-).

Tak ať se hry v Riu vydaří, abychom si je mohli někdy v daleké budoucnosti připomenout aspoň tak letmo, jak jsem se dnes pokusil ve stručnosti připomenout několik her minulých :-).

Abstraktní svět kůry - znovu za borovicemi do Stupna

2. srpna 2016 v 23:14 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Před čtyřmi lety jsem poprvé fotil makroobjektivem své oblíbené čyři veliké borovice na hřbitově ve Stupně a výsledky jsem publikoval v článku Detaily borové kůry - Stupno u Rokycan. Tehdejší fotky se staly základem pro postupně vznikající fotocyklus Abstraktní svět kůry, který jsem si usmyslel v tomto a v příštím roce doplnit a výrazně rozšířit. A tak jsem se s odstupem vrátil znovu na stejné místo, abych se podíval, jak se situace na stupenském hřbitůvku změnila. Ano, borovice jsou pořád na svém místě, za šternberskou hrobkou a trochu stranou běžného hřbitovního provozu. A tak jsem si rozestavil fotografické propriety a skoro tři hodiny fotil - makroobjektivem, ze stativu, s častými prodlevami, když právě vyšlo ostré odpolední slunce, které vůbec fotkám nesvědčí. Snažil jsem se vždycky počkat na světlo rozptýlené oblaky, aby obrazce na výsledných fotkách neměly příliš ostré stíny, ale právě takové, které co nejlépe zvýrazní kresbu na borové kůře.

Kůra se postupem času po šupinkách i po větších plátech odlupuje a já si říkal, jak se asi stejné místo na kůře vyvíjí v čase. Proměňuje se tvar linií nebo i barva ploch? Jenže - jak takové místo, které jsem fotil před čtyřmi lety najít? Podle čeho? Objektiv vždy při detailu zabírá pouhých pár čtverečních centimetrů, to by byla opravdu mimořádná náhoda, kdybych dokázal najít na veliké ploše silných borových kmenů přesně stejné místo, které jsem už kdysi fotil, abychom mohli takové jednoduché srovnání udělat. No, náhoda umí být děvče neosedlatelné, jak ještě uvidíme na konci článku :-).

Pro předvedení zde na blogu jsem vybral šestnáct fotek, ostatně šestnáctka je právě v těchto dnech z určitých důvodů mým nejoblíbenějším číslem, tak to bude mít i maličký symbolický nádech. Fotografie jsou dělané objektivem Canon Macro EF 100 mm 1:2.8 L IS USM na několikasekudové expozice při extrémně vysokých clonách. A musím říct, že jsem tentokrát dokonale využil i všech možností svého stativu, včetně fotografování s foťákem zcela mimo osu stativu v minimální výšce nad zemí.


Podobně jako u oblaků na obloze, v jejichž tvarech vidí každý z nás trochu jiné výjevy, i v abstraktním světě kůry stromů je snadné pustit fantazii trochu z řetězu a pokusit se najít v neobyčejné kresbě i konkrétní tvary. Mně třeba následující obrazce možná tak trochu připomínají Patapufa :-). Mimochodem, schválně jestli víte, kde jsem právě k tomuhle podivnému přirovnání přišel?



Dostaneme-li se ke snímání z nejmenší zaostřitelné vzdálenosti, výsledkem jsou pak už opravdu velmi drobounké detaily, které - vytrženy hranicemi obrazu ze vztahů se svým okolím, začínají vyprávět vlastní různorodé příběhy. Pěkně spravedlivě - pro každé ucho (a především oko) příběh trochu jiný a nezaměnitelný.



Nu, já na následující fotce třeba vidím (mimo mnohé jiné) lidskou paži optimisticky ukazující vztyčený palec kolem probíhajícímu klokanovi :-).



Tohle je taky trochu oříšek: Že by byl na obrázku těhotný anděl? Teď mi ovšem nezbývá než doufat, že křesťansky založení čtenáři mého blogu nepatří mezi fundamentalisty, natožpak mezi militantní radikály, protože bych rád svému nosu i nadále dopřál standardní 3D podobu.



Dole je pochopitelně pes s kosočtvercovou hlavou na vodítku, to je víceméně jasné :-). Ale co ty zvláštní planety na barevné borové obloze?



Sice nepatřím mezi velké milovníky skládání puzzle, ale následující fotka by lidi, kteří mají puzzle rádi, mohla potěšit. No řekněte: Nevypadá to docela moderně?



Uvažuji nad tím, že tuhle fotku nakonec pootočím o 90° doprava a v protikladu ke skutečnosti z ní udělám fotku na šířku. Myslím, že s pracovními zvětšeninami ještě budu všelijak točit a možná i lehce upřesňovat výřez. Kdoví, co zajímavého v tak různorodé stavebnici může člověk ještě najít!



Je až neuvěřitelné, jak roztodivné barvy jsou taky na borovici k vidění!



Na tuhle fotku si dovolím upozornit. Všimněte si motivu světlé vlnovky ve tvaru letícího ptáka (pěkně ho příroda vytvarovala, ne?). Ještě se k tomuto obrázku vrátíme na samotném konci článku.



Některé části mozaiky zřetelně vystupují z dvourozměrného prostoru a z lehké trojrozměrnosti je usvědčuje kresba stínů.



V další fotce se dostáváme opět až na hranici možného přiblížení; zaostřit lze až do nejkratší vzdálenosti cca 10 cm. Dovedete si možná představit, jaké kejkle jsem při tom snímání musel dělat se stativem, který byl pro focení nezbytný, protože expoziční čas dosahoval až 10 sekund. Nic oslňujícího pro ty z nás, kteří standardně používáme až několikaminutové "zívací cvaky", ale jinak v podobné situaci i ti největší drsňáci, kteří dokážou neochvějně čelit všem nástrahám světa, ke svému překvapení zjišťují, že v nich kdesi v hloubi těla tluče srdce, které dokáže nejen nepřímo rozmlžit realitu skrze slzící oči, ale umí i pěkně přímo svým neustávajícím chvěním rozostřit záběr.



Já ve své fantazii vidím husí nebo kachní hlavu na popukané pompejské dlaždici. Nejspíš nějaká z legendárních kapitolských husí právě svým křikem prozrazující ochráncům Věčného města nekalé záměry Galů :-).



Jako buňky - parádnice nastoupené se zataženými břichy před objektiv elektronového mikroskopu na každoroční památeční focení ke konci školního roku :-).



Na části kůry více osvětlované slunečními paprsky byly k vidění tvary, kterým říkám pracovně "antioázy" - tedy malé osvěžující ostrůvky pouště v nekonečném a unavujícím moři zeleně :-).



Kříženec rožmberské růže s motýlem. Doufám, že je stupenský borovicový motýl rovněž ze šlechtického stavu, aby Rožmberkové nedošli tímto splynutím nějaké fatální rodové újmy dříve, než sami stihnou poctivě vyhynout.



Říkal jsem, že posledním dnům u mne kraluje šestnáctka, tedy přikládám i poslední šestnáctý obrázek, i když k němu nemám žádný speciální výklad. Nevím, nevím, fantazie nějak dochází...



No a závěrem se vrátím k fotce "letícího ptáka", na kterou jsem v textu zvlášť upozornil. Když jsem si prohlížel obrázky nafocené před čtyřmi lety, našel jsem totiž úplně stejný záběr, což považuju za skoro neuvěřitelnou náhodu, protože jsem se vůbec o něco podobného nesnažil. Prostě jsem udělal sadu fotek před čtyřmi lety, sadu fotek letos a zjistil jsem ke svému úžasu, že obě sady obsahují stejný záběr. Anebo to znamená, že mám už dlouhá léta stále stejný vkus, čemuž také leccos nasvědčuje :-). Nevěříte? Tak si otevřete odkaz na starý článek v prvním odstavci a prohlédněte si hned první fotografii.

Najdete příslovečných "deset rozdílů"?

------------------------------------------------------------------

Pozn.: Doplnil jsem ještě "mobilní" ilustrační záběr z focení u jedné ze čtyř stupenských borovic. To jen abyste si mohli udělat orientační představu, jak velké (malé) kousky skutečnosti představují jednotlivé fotky, a taky abyste viděli, že si i stativ docela zacvičil takové fotogymnastické cviky, na které není z běžného provozu zvyklý: