Říjen 2016

Nedělní miniglosy č.378

30. října 2016 v 13:31 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Poznámka: Jak už jsem vás informoval před několika dny, i letos jsem byl nominován v soutěži Bloger roku Komu se zde na blogu líbí, může pro mne hlasovat až do 7. listopadu na následujícím odkazu: Čerf jako bloger roku 2016? :-) Samozřejmě ale svůj hlas můžete dát i některému z mých blogových kolegů, výběr je převeliký a některé z nich budete nepochybně znát (co třeba TlusŤjoch nebo Malkiel? :-)). No a pokud jste se sem přišli díky nominaci v soutěži pouze rozhlédnout, čeho se na mém blogu můžete nadít, tak vám můžu prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy, fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, povídání o knížkách a filmech i pravidelné společensko-politické glosy (jako právě dnes). No a samozřejmě spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte a věřím, že najdete něco, co vás potěší.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na základě podnětu odborového svazu pracovníků v pohostinství bude jako speciální modul Elektronické evidence tržeb (EET) pro hostinské vytvořeno tzv. Elektronické futro (EF), na které by se hospodským štamgastům měly psát virtuální čárky za reálná vypitá piva. Proti použití zkratky oficiálně protestovali dědicové E.F. Buriana, protože se obávají, že Elektronické futro by mohlo poškodit dobré jméno jejich významného předka. Podle právníků však není možné pohlížet na pouhé iniciály jako na jméno, takže s podáním žaloby bude nejspíš potřeba počkat až na zavedení nového paragrafu o "poškození dobrých iniciál", který hodlá včlenit do zákona nejmenovaný ministr A.B.
----------------------
Prezident Zeman odmítl navštívit Zrcadlový sál pražského Klementina, protože se obává, že by - na rozdíl od své oficiální prezidentské fotografie, která byla výrazně retušována - viděl po aféře s předáváním státních vyznamenání i v zrcadlech všude jen Brady.
----------------------
28. říjen byl prvním svátkem, během kterého měly v České republice povinně zavřeno větší obchody. Podle průzkumů mají k novému zákonu nejednoznačný vztah jak zákazníci, tak i samotní zaměstnanci obchodů. Policejní mluvčí Nedělním miniglosám potvrdil, že jednoznačně kladného přijetí se novým pravidlům dostalo jen mezi českými zloději, protože u nepřetržitě otevřených obchodů doposud neměli žádnou příležitost ke vloupání.
----------------------
Půlroční zákaz řízení a pokutu 10 000 Kč dostal policejní prezident Tomáš Tuhý za výrazné překročení rychlosti ve služebním autě bez majáčku. Naštěstí se zákaz řízení vztahuje pouze na motorová vozidla a ne na Českou policii.
----------------------
Čeští kynologové a milovníci pohádek považují za ostudné, že ani letos nedostal státní vyznamenání legendární pes Jonatán z večerníčku o Machovi a Šebestové. Podle vrchního hradního ceremoniáře Jindřicha Forejta Jonatán mezi navrženými původně byl, ale na slavnostní předávání ho nepustila paní Kadrnožková, která z nepochopitelných důvodů podporuje rebelské akce v podhradí, pořádané Horáčkem a Pažoutem.
----------------------
Podle českých politologů bude muset budoucí český prezident lépe vyvažovat sebevědomý vztah České republiky vůči Západu a Východu. Proto by bylo optimální přesvědčit k prezidentské kandidatuře Miroslava Donutila, který se už na jevišti Národního divadla jako Sluha dvou pánů docela osvědčil.

Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech pět jubilejních výběrů toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


O zápočtu z republiky

28. října 2016 v 9:40 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Když jsem studoval na vysoké škole, dostávali jsme kromě zápočtů, na které bylo třeba něco umět a své znalosti i prokázat, v některých předmětech i zápočty za pouhou účast. Stačilo tedy být dostatečně často přítomen v příslušných hodinách a získat definovaný počet "čárek", u těch nejzbytečnějších předmětů a zároveň nejmírnějších kantorů - kteří dobře chápali, že chození do školy je jen jednou z mnoha forem získávání pro život důležitých znalostí a dovedností - pak stačilo mít účast aspoň poloviční. V takových šťastných předmětech tedy stačilo být na správném místě třeba osmkrát ze šestnácti hodin a zápočet byl náš, což se ke konci semestru nezřídka zvrhlo, protože většina lidí už měla "splněno" a závěr výuky tak sabotovala.

Letos mě to napadlo v souvislosti s oslavami výročí založení Československa v roce 1918. Už na tomhle světě straším docela dlouho, ale měl bych vlastně šanci dostat podobný zápočet "z republiky" za alespoň 50% účast na výročních oslavách jejího vzniku? Pomiňme teď takovou historickou drobnost, že Československo už nějaký ten pátek neexistuje; pro Českou republiku bereme pořád jako významnější "zakladatelské" datum 28. říjen (1918) než 1. leden (1993), kdy ostatně po Silvestru mívá člověk často úplně jiné starosti než připomínat si se slzou v oku státoprávní akty.

Prvních 46 výročí založení republiky jsem osobně přítomen nebyl, ale měl jsem pro to dobré a uznatelné důvody, protože jsem byl ještě tzv. "na houbách" a neexistoval jsem nejspíš ani v žádných smělých plánech či prvních nákresech. Tak dlouhá počáteční absence - jak jistě uznáte - pro získání zápočtu za účast není úplně dobrý začátek. Sedmačtyřicátého výročí v říjnu 1965 jsem se ale už zúčastnil docela čiperně a čárku za účast mi sprostě upřeli jen proto, že jsem ještě nebyl vidět. Na tom je dobře patrné, že vlastní existenci není možné považovat za hodnotu "o sobě", ale je nutné na ni umět náležitě upozornit, jinak si jí nikdo nevšimne a čárku vám nedá - ani za účast v říjnových oslavách ani za nic jiného. A tak jsem tenkrát při říjnovém výročí mohl mávat na všechny strany i tančit odzemek, co mé dosud nenarozené hrdélko ráčilo a maminka snesla, ale čárku za účast jsem prostě z nějakých hloupých byrokratických důvodů ještě nedostal.

Zato 48. výročí si moje exhibicionistická dušička užila, protože jsem byl středem pozornosti všech, kteří se pohybovali okolo. Jak jsem se dozvěděl, byl jsem celkem pohodové a spokojené mimino. Na světě se mi líbilo, jen jsem si říkal, jak asi tu dlouhou absenci vynahradím a promeškané učivo doženu. Ale první čárka byla na světě a měla slavnostní vůni zásypu Aviril. Hned ta třetí, kterou jsem dostal při jubilejním a zároveň smutném 50. výročí republiky, byla už o něco náročnější; své vlastní čárky za účast začali totiž sbírat i lidé, kteří s Československem neměli nic společného a jen nás tzv. přijeli zachránit (naštěstí jsme se jich po roce 1989 včas zbavili, takže nárok na zápočet nakonec nezískali). No a já se v rámci svého osobního hrdinného odboje proti okupantům musel rychle naučit číst, protože hrozilo, že latinka to do budoucna může mít v našich krajích nahnuté.

Sedmou čárku jsem získal v první třídě - ve škole, kde se nás pak po celých osm let usilovně snažili přesvědčit, že výročí založení republiky není rozhodně nic ke slavení a mnohem důležitější je slavit 28. říjen jako Den znárodnění; že to byla vlastně loupež, to nám tehdy neřekli, i když by se nám to, myslím, mnohem lépe pamatovalo. Čárky utěšeně přibývaly a i když někteří mají třináctku za nešťastné číslo, pro mě to bylo naopak číslo mimořádně šťastné, jen jsem to ještě pár desítek let nevěděl.

Jubilejní patnáctou a taky tři následující čárky jsem si mohl zapsat už na gymnáziu, shodou okolností na tom, které tehdy nesmělo používat své tradiční jméno "Masarykovo", takže je vidět, že vztah k říjnovému výročí tenkrát nebyl zrovna vřelý. Vřelosti začal nesměle nabývat až na vysoké škole, kde jsem dostal kromě mnoha jiných zápočtů i pět dalších čárek pro "zápočet z republiky", byť ta tehdy ještě nosila - z mého pohledu nepěkný - přídomek "socialistická". Čtyřiadvacátou čárku jsem dostal těsně před tím, než se odehrála revoluce - s tou z osmnáctého roku, myslím, významem plně srovnatelná, a aby to bylo celé dostatečně absurdní, přišel jsem si pro ni v uniformě četaře "lidové armády". Jubilejní pětadvacátá čárka v notesu přibyla u mého jména v říjnu 1990 a mě moc potěšilo, že měla poprvé docela jinou barvu, než všechny předchozí, barvu, která se - i když by si to nejspíš mnozí přáli - od té doby nezměnila. Jen poněkud vybledla.

Od osmadvacáté čárky jsem přestal - paradoxně už v jiné, menší a slabší republice, než byla ta původní - čárky sbírat sám, ale přibral jsem si k tomu zákonnou posilu, což mi vydrželo až do čárky třiačtyřicáté, kdy už začalo být splnění podmínek zápočtu na dohled. No a od pětačtyřicáté čárky v roce 2010 se při prezenci sice hlásím opět sám, ale zato mnohem roztržitěji než dřív, protože duchem lítám po vzdálených krajích, kterým závidím jednoho skvělého člověka - pro mě zásadního a naprosto výjimečného, takže mých posledních šest čárek svítí v kantorském notesu tak, jako žádné z těch starších.

Kdybych to bral čistě podle kalendáře, šel bych si dnes nechat zapsat jednapadesátou čárku za své 28. říjny. Kdo z vás si ještě pamatuje na matematiku, může mi tedy snadno namítnout, že jsem podmínky zápočtu splnil už před třemi lety. Ano, byla by to pravda, kdybych dvakrát při prezenci "nechyběl". Kdysi jsem totiž jezdíval delší čas na jeden projekt do Záhřebu a tam, kupodivu - přesto, že mají Masarykovu ulici i krásnou Sokolovnu, založení Československa neslaví. Mají - jako my - vlastní hrdinné i tragické začátky, které si připomínají, a pro jejich "zápočet" je zapotřebí mnohem méně čárek, než je tomu u nás. Mám-li ovšem být upřímný, bral jsem to dost přízemně, protože mne na tom tehdy v Chorvatsku nejvíc štvalo, že jsem musel být v práci, zatímco moji kolegové v Praze měli volno :-).

Dnes jsem tedy se svou republikou v její slavný den po devětačtyřicáté z celkem osmadevadesáti možností a naplnil jsem přesně "požadovaných" 50%. Zápočet bych tedy měl dostat! Existují jiné svátky, které jsou pro mne osobně významnější a i zde na blogu si je občas připomínám. Ale na tenhle říjnový bych rozhodně nechtěl zapomínat, tím spíš, že to spolu s tímhle státem táhneme už tak dlouho: Polovinu jeho života a celý můj. Z pohledu archeologa, specialisty na dinosaury nebo dokonce geologa je to samozřejmě jen kraťoučký závan větru historie, ale mně osobně se to nezdá jako zas až tak zanedbatelná doba. A - kdoví - třeba ještě pár dalších čárek přidám, i když můj "zápočet" už mi nikdo nevezme. Ale to si cimrmanovský uhlobaron o svém uhelném dole myslel taky :-).

Přeji vám všem příjemně strávený státní svátek.

Pláže pod Kalamitsi - Kavalikefta a Megali Petra

25. října 2016 v 19:14 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Poznámka: Dozvěděl jsem se potěšující zprávu, že jsem byl i letos nominován v soutěži Bloger roku. Komu se zde na blogu líbí, může pro mne hlasovat až do 7. listopadu na následujícím odkazu: Čerf jako bloger roku 2016? :-) Samozřejmě ale svůj hlas můžete dát i některému z mých blogových kolegů, výběr je převeliký a některé z nich budete nepochybně znát (co třeba TlusŤjoch nebo Malkiel? :-)). No a pokud jste se sem přišli díky nominaci v soutěži pouze rozhlédnout, čeho se na mém blogu můžete nadít, tak vám můžu prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy, fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, povídání o knížkách a filmech i pravidelné společensko-politické glosy. No a samozřejmě spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte a věřím, že najdete něco, co vás potěší.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Myslím, že se o mně nedá říct, že bych byl zrovna plážový typ. Ano, rád se v moři ráchám, co mi moje neschopnost plavat dovolí, ale že by třeba zrovna nějaké pláže byly hlavním cílem mého celodenního výletu, to se nestává moc často. Tentokrát jsem ale udělal výjimku, protože jsem chtěl poznat konečně pláže, o kterých jsem během svých předchozích devíti návštěv ostrova mnohokrát slyšel, ale které jsem ani jednou nenavštívil, a když už jsem se k návštěvě odhodlal, špatně jsem odbočil a dojel jsem někam úplně jinam.

Pláže Kavalikefta a Megali Petra jsou pláže, na které turista s hlavním táborem ve Vassiliki asi nezavítá až tak často. Ten, kdo nemá k dispozici auto nebo motorku, nejspíš vezme zavděk plážemi přímo ve městě nebo si udělá asi čtyřicetiminutovou procházku na překrásnou pláž Agiofili. Kdo nějaké motorové přibližovadlo má a chce vyrazit za koupáním na fascinující západní pobřeží, nejspíš si vybere nějakou "slavnější" pláž, třeba Porto Katsiki. Kdo chce spojit koupání se zábavou, nejspíš dá přednost "nejprůmyslovější" lefkadské pláži Kathisma. Menší a nenápadnější západní pláže pod vesničkou Kalamitsi si turisté zase za běžných podmínek nevybírají tak často. Ale jak už jsme si vysvětlili v článku Když se země třese..., letos byla situace trochu jiná: Veliká a populární pláž Egremni nebyla přístupná, nefungovala ani přístupová cesta na dlouhatánskou pláž Ghialos, částečně byl narušený i běžný provoz pláže Porto Katsiki, takže někteří turisté z nouze hledali náhradu. A musím říct, že pláže Kavalikefta a Megali Petra jsou vskutku malebnou náhradou.

K plážím se sjíždí po docela dobré a zemětřesením zásadním způsobem neponičené asfaltce z vesničky Kalamitsi. Když sjíždíte do Kalamitsi, otevře se vám pohled na "velbloudí hrb", dva kopečky a sedlo, na kterých je vesnice rozložena, v pozadí s nádherně modrým Iónským mořem. Mně to vždycky láká sesednout a chvíli se tím pohledem pokochat.



Odbočka k plážím je přímo v centru vesnice. Když přijíždíte ve směru od Agios Nikitas, nemůžete ji minout, když ale jedete z Vassiliki, není lehké "zakufrování" překvapením, protože šipka s nápisem není dobře vidět. Když ale odbočíte dobře, čekají vás nekonečné serpentýny dolů k moři, během kterých se občas ukáže průhled na dlouhý kus západního pobřeží ostrova, rozdělený na menší viditelné kusy pláží. Cesta je ale docela dobrá, dříve to prý býval mnohem dramatičtější výlet, ze kterého méně zkušení řidiči šedivěli. Z hlavní cesty vedoucí na pláž Kavalikefta se ještě odděluje o dost horší cesta na severnější pláže, tam jsem se se čtyřkolkou netroufl, protože cesta byla na některých místech zapadaná kamením, ale hlavně jsem to ani neměl v plánu.

Pohled z příjezdové cesty k severozápadu odhaluje, jak jedna pláž západního pobřeží ostrova přechází plynule v druhou. Tmavě modré hlubší vody se zase při pobřeží proměňují v zářivě tyrkysové oblasti, kde si každý plavec může najít své vlastní zákoutí.



Vypadá to, že jedu dobře!



Zdá se, že pláž Kavalikefta je připravena i na návaly; je zde prostor pro parkování (soukromý, tedy zpoplatněný), který ale nejspíš fuguje jen v sezóně. V říjnu už se těch pár vozítek vejde na kraj silnice, hlavní parkoviště je zavřené.



Na pláži byl kromě mne jen jeden pár a pak jeden mladý sólista. Všechno zjevně vynikající plavci, protože se odvážně vrhali do docela velkých vln. Moře na západním pobřeží je jen málokdy klidné, většinou mají zdejší vlny velkou sílu, na pláži Kavalikefta tím spíš, že jsou tu v moři u břehu veliké kameny a vlny mezi nimi mají pré, chvíli se už už zdá, že trochu polevují, ale to jen proto, aby buď udeřily náhle s mnohem větší silou, nebo aby nějakou zkratkou mezi skalisky dorazily ze zcela nečekaného směru a podrazily vám nohy.



Hlavní část pláže ale není nijak nepřívětivě divoká, mezi obrovitými balvany je tu jemný písek, na kterém se dá dobře slunit, a v sezóně je tu dokonce i skromný bufet.



Pláž Kavalikefta pro mě byla zajímavá, ale já chtěl vidět především pláž Megali Petra (tedy v překladu Velký kámen nebo ještě lépe Velká skála), která je na jih od pláže Kavalikefta a jedna plavkyně tu ne úplně zanedbatelnou vzdálenost mezi plážemi plavala každou chvíli sem a tam. Leč cesta mezi plážemi není úplně jednoduchá, hlavně zpočátku, kdy musíte projít kamenným polem, přičemž mezi kameny a přes ně si občas razí cestu mořská voda, takže jsou nepříjemně kluzké.



Připadal jsem si jako přezrálý pohádkový princ, který aby se dostal na vytouženou pláž Megali Petra, musí splnit několik náročných úkolů: Za prvé jsem musel bez uklouznutí přeskotačit stovky příbřežních balvanů, za druhé jsem musel podlézt nepříjemně převislou skálu (teď, prosím, chvilku netřást ani symbolicky, prosil jsem místní božstva), za třetí jsem se musel prosoukat zúženým místem mezi skalami (na obrázku není vidět), což při mé falstaffovské postavě hrozilo uvíznutím, takže jsem si představoval, jak se ve skalní úžině zaseknu a místní hasiči mne k pobavení celého ostrova budou vysekávat jako faraona z jeho kamenného sarkofágu :-).



Drobná nepohodlí přístupové cesty z vedlejší pláže (ale na pláž je možné sejít i přímo ze silnice pěšinou ve svahu), mi vynahradila krása pláže Megali Petra. Je úplně jiného charakteru než Kavalikefta: Je rozlehlá (a přitom na většině pláže nehrozí zavalení sesouvajícím se svahem), tvořená převážně jemným pískem, vlny tu nejsou tak divoké a rozmarné jako vedle mezi skalisky, ale tvoří široké bílé pěnivé jazyky s rozkoší olizující přívětivý povlovný břeh. Na velké ploše tu bylo rozeseto pět nebo šest lidí. Na následujícím záběru je pohled přes pláž ve směru, ze kterého jsem na Megali Petru přišel. Jak vidíte, soukromí je tu celkem zajištěno.



I u pláže Megali Petra jsou v moři skaliska (jak by ostatně jinak přišla pláž ke svému jménu?), ale i na následujícím obrázku je dobře vidět, že vlny jsou tu sice mohutné, ale celkem vlídné a rozlévající se hluboko za písečný okraj pláže. No a kdo obdivuje čistou a přirozeně bílou mořskou pěnu, tady je jí stále k vidění dostatek. Představuji si, že právě z podobné vlídné a neagresivní mořské pěny vystoupila kdysi krasavice Afrodité a opravdu bych se nedivil, kdyby to bylo právě zde.



Milá Megali Petro, děkuji ti, žes mi poskytla příjemné podmínky k odpočinku, k obrázkům i k vykoupání, ale teď už je čas se zase kamenitou pohádkovou cestou skrze skalní škvíry a převisy vrátit zpět, nasednout na čtyřkolku a přes celé horské vnitrozemí ostrova se vrátit zpět do "základního tábora". Když jsem se odpoledne vracel zpátky na pláž Kavalikefta k silnici, nebyla tam už - přes nádherné počasí a pálící slunce - ani noha. A představa zasněžených Jeseníků, o kterých jsem se tu dozvěděl ze zpráv na mobilu, se mi zdála být nepříhodná, jako bych si četl o nějaké dávné Amundsenově polární expedici.



Ještě by to chtělo, myslím, nějaký malý bonus pro všechny vytrvalce, kteří se pročetli až sem. Co takhle jednu infrafotku, kvůli které jsem dlouhé minuty balancoval na mokrých kamenech a nechal se zalévat vodní tříští z nejmohutnějších vln? Takže ještě jednou kamenité pobřeží u pláže Kavalikefta, na kterém se dokáže bílá příbojová pěna při dostatečně dlouhé expozici přeměnit v zajímavý zdroj světla uvnitř tmavých vodních a vzdušných mas, nenápadného a skromného světla, které je za normálního bílého dne snadno "přesvíceno" sluncem, takže si ho nemůžeme všimnout.


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.377

23. října 2016 v 15:42 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Pozn.: Po dovolenkové přestávce se opět vracejí Nedělní miniglosy. Rozhodl jsem se, že do konce roku ponechám NMg v tradiční podobě týdeníku a případné změny (úprava formátu, změna frekvence vydávání nebo úplné zrušení) připravím až pro rok 2017. A ještě zjistím, co na to Jan Tleskač :-).

Česká armáda podle prohlášení Ministerstva obrany pokračuje v plánovaném dovybavování svých útvarů v souladu s dlouhodobou vojenskou strategií České republiky, a vyhlásila proto další miliardový tendr na dodávku bílých vlajek.
----------------------
V Turecku bylo zakázáno promítání animovaného seriálu Včelka Mája, protože nezávislá lidová islámská komise pro vyšetřování pozadí nedávného vojenského puče jednoznačně prokázala, že Vilík se účastnil zločinného spolčení s prezidentovým odpůrcem, v USA žijícím Fethullahem Gülenem, a Aťkou Janouškovou.
----------------------
Podle dosud neověřených zpráv z kruhů bojujících za dodržování principů politické korektnosti by se na čas zbývající do volby amerického prezidenta, ve kterých spolu soupeří republikán Donald Trump a demokratka Hillary Clintonová, měla kvůli zachování rovných podmínek polovina amerických provozoven Mc Donald přejmenovat na Mc Hillary.
----------------------
Ku příležitosti nedožitých osmdesátin bývalého prezidenta Václava Havla dostaly některé významné české instituce právo používat ve svém názvu i jméno známého českého disidenta, spisovatele a politika. Protože toto významné ocenění dostala podle ředitele Havlovy knihovny, Michaela Žantovského, i tato instituce, střežící Havlův odkaz, její oficiální název bude proto nově znít Knihovna Václava Havla Václava Havla.
----------------------
Podle výsledků průzkumu většina voličů Miloše Zemana souhlasí s jeho geniálním návrhem, aby byli všichni muslimští nelegální migranti z Evropy přemístěni na vybrané řecké ostrovy. Podle vyjádření mluvčích uprchlíků nemají prozatím migranti tak velké cíle, ale bude jim pro začátek stačit, když budou moci zůstat na pevnině a na ostrovy bude přemístěno původní řecké obyvatelstvo.
----------------------
V očekávání dalšího předávání řádů a vyznamenání na Pražském hradě se tentokrát pražské půjčovny slavnostního oblečení dostatečně předzásobily nejen tradičními smokingy, ale i fleecovými bundami v různých velikostech. Proslýchá se ovšem, že kvůli nedávnému setkání ministra kultury Daniela Hermana s dalajlámou byli z řad oceněných vyřazeni zpěvačka Ljuba Hermanová, která měla dostat in memoriam ocenění za zásluhy o astronomii kvůli své schopnosti udělat na pódiu hvězdu, i spisovatel Ignát Herrmann za svoji jasnozřivou, skoro 130 let starou prognostickou studii vývoje české ekonomiky U snědeného krámu.

Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos a chtěli byste si přečíst i něco z toho, co vyšlo v Nedělních miniglosách dříve během jejich již více než sedmileté historie, můžete si kromě kompletních článků v Archívu NMg přečíst na následujících odkazech čtyři jubilejní výběry toho nejlepšího, co bylo zatím v Nedělních miniglosách publikováno:


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Tajuplný ostrov

22. října 2016 v 9:05 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

I letos jsem na Lefkadě občas zkoušel vyfotit něco ve své oblíbené infračervené části spektra. Tentokrát jsem si řekl, že by takový obraz měl obsahovat takové prvky, které dovede právě infrapodání představit v úplně jiném "světle", tedy oblaka (která jsou v říjnu na ostrově velmi četná a různorodá) i okolní moře. Vystoupal jsem proto pro takový záběr až do úplně nejvyšší oblasti vnitrozemí, kde už se vrstva mraků prolínala s pevnou zemí, aniž by ovšem neustále zastiňovala odpolední středomořské slunce, a zároveň bylo vidět na okolní ostrovy, napohled oproti skutečnosti hodně vzdálené perspektivou širokoúhlého objektivu. Zároveň jsem si přál, aby vlastní ostrovní krajina (v obrázku by nejspíš žádný ze zdejších turistů právě Lefkadu nehledal) v sobě měla aspoň část ze své reálné plastičnosti a "trojrozměrnosti", což dokáže zachovat pouze hra světel a stínů.

Udělal jsem řadu více či méně úspěšných pokusů, ale chtěl jsem, aby výsledkem byl nakonec jediný obraz, který v sobě všechny ty pokusy a všechen vynaložený čas a námahu soustředí a bude vlastně zhmotněním mé snahy zobrazit ne zcela tradičním pohledem ostrov, který by si na fotografii zasloužil verneovský přídomek "tajuplný".

Pohled je z pohoří Stavrota (výška přes 1000 m) na údolí kolem vesničky Agios Ilias, pokračující k jihovýchodnímu pobřeží ostrova, v dálce jsou vidět okolní ostrovy Meganisi, Atokos, Kefalonie, Ithaka a další. Expoziční čas jsem tentokrát zkrátil na necelou minutu a půl, aby se světelné podmínky úplně "nezprůměrovaly", ale mezi světlem a stínem nebyly úplně ostré hranice. Barevné podání obrazu je dáno pouze vyvážením bílé, nedělal jsem žádné jiné postprodukční úpravy.



Jen doufám, že teď nezačnou příznivci fantasy příběhů a lysohlávkoví gurmáni podnikat davové nájezdy na Lefkadu, aby viděli na vlastní oči tuhle podivnou barevnou scenérii :-). Ale ostrov krásný a v tom nejlepším smyslu slova tajuplný uvidět určitě mohou, stejně jako my všichni.

Když se země zatřese...

19. října 2016 v 20:13 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

I když to cestovní kanceláře ve svých barevných katalozích moc nezdůrazňují, ostrov Lefkada leží v seismicky velmi aktivní oblasti. Slabší otřesy si tu můžete vyzkoušet poměrně často, ale ti, co touží po vzrušujícím adrenalinovém zážitku, budou naštěstí nejspíš zklamáni: Většinou si totiž podobných drobných záchvěvů ani nevšimnete.

I letos jsem jeden podobný otřes zaregistroval, ale ze všech lidí, se kterými jsem mluvil, jsem byl jediný. Při první ze svých dvou cest ranním autobusem do hlavního města, jsem po půl sedmé ráno - tedy v době, kdy slušní turisté povětšinou ještě tvrdě spí - vyšel na balkón, abych si vzal s sebou usušené plavky. Zrovna v ten okamžik začalo lehce drnčet kovové zábradlí. Je pravda, že poté, co jsem si v roce 2003 vyzkoušel na Lefkadě silné zemětřesení a pak dva týdny plné postupně slábnoucích dotřesů, takže jsem měl možnost poznat různé druhy a intenzitu otřesů a jejich rozličné projevy, jsem na třesení země možná trochu citlivější. Byl to ale tentokrát opravdu jen lehký záchvěv a musel jsem si večer po příjezdu z výletu potvrdit svůj dojem ve výpisu světových zemětřesení na internetu. Bylo tam, čas přesně odpovídal, ale lidé, se kterými jsem o tom mluvil, si o mně stejně nejspíš mysleli, že se jen snažím být zajímavý, přeháním nebo jen docela obyčejně kecám.

Opravdu silné zemětřesení se na ostrově odehraje asi tak každých patnáct až dvacet let, mění se pochopitelně jak časové rozestupy, tak i charakter otřesů. Za dobu, co na Lefkadu jezdím, vím o dvou opravdu silných zemětřeseních: Jak už jsem uvedl, v srpnu roku 2003 jsem měl během svého úplně prvního rána na Lefkadě ne úplně příjemnou příležitost zažít ranní silné otřesy na vlastní kůži (některé podrobnosti jsem kdysi popsal v článku Zemětřesení na Lefkadě), s listopadovým zemětřesením z roku 2015 jsme se o měsíc minuli. No a protože si dobře pamatuji, jak jsem byl "vyklepaný" ze situace, kdy dříve pevná země přestává poskytovat oporu, a viděl jsem, jak se zemětřesení projevilo na starých budovách (ty moderní jsou již stavěny tak, aby jim ani docela silné otřesy neublížily) i na krajině (došlo k masivním sesuvům půdy na západním pobřeží), zajímalo mne, jaké následky budou patrné ještě skoro rok po otřesech, které na rozdíl od toho "mého" zemětřesení měly k mé velké lítosti tentokrát i dvě oběti mezi lefkadskými usedlíky.

Protože jsem situaci po loňském zemětřesení sledoval a byl jsem v kontaktu i s některými svými známými na ostrově, věděl jsem, že otřesy napáchaly největší škody v jihozápadní části ostrova, konkrétně u vesničky Athani, a sesuvy půdy na západním pobřeží byly dokonce ještě mnohem rozsáhlejší než před 12 lety. Tyto sesuvy nejvíc postihly jednu z nejkrásnějších řeckých pláží Egremni, která byla zčásti zasypána, přičemž sesuvy ji rozdělily na několik menších pláží, a hlavně výrazně poničily přístupovou cestu. Na tuto pláž jsem se mohl podívat jen svrchu a z velké dálky a není to pořád úplně pěkný pohled. Turisti se mohou dostat na pláž pouze lodí a setkal jsem se i s názorem, že se do oprav přístupové cesty nikdo moc nežene, protože výlety loďkami na pláž místním dobře vynášejí.

Během své dovolené jsem našel řadu míst, na kterých jsou pozůstatky loňského silného zemětřesení vidět; některé vám ukážu na následujících fotografiích. Rovnou ale dodávám, že ostrov až na pár míst funguje úplně normálně, což snad je patrné i z mých dalších letošních článků. Je dobře vidět, jak různorodě se dá prodat mediální realita: Mohu se o těch rozbitých místech nezmínit a tvářit se, že vše na ostrově je jedna velká idyla, nebo se taky mohu s kamerou postavit k těm několika opravdu rozbitým budovám a cestám a předstírat, že ostrov je prakticky zdevastovaný. Tak ostatně zpočátku "prodávala" následky zemětřesení některá média a i na mne se skrze můj blog obraceli někteří vyděšení lidé s obavami, zda vůbec bude dovolená na Lefkadě možná. Uklidňoval jsem je na základě vlastních zkušeností s ostrovní realitou po otřesech, jak jsem mohl, zajišťoval jsem jim i přímá svědectví z ostrova, aby viděli, že na Lefkadě většina života funguje normálně, ale na obrázcích sami uvidíte, že rozbitá místa se opravdu najdou, dokonce i po celé turistické sezóně.

Ve vesničce Athani panuje i skoro rok po zemětřesení čilý ruch, který plyne ze snahy napravit co nejvíce škod; opravuje se část polámané hlavní silnice, opravují se domy. Asi nejhůře postižené místo - zdejší hřbitov s kostelíkem - zatím ještě na řadu nepřišly. Už před schody od silnice je znát, že není vše, jak má být.



Budova kostelíka je prakticky zcela zbořená, poničená je i celá řada hrobů. Na tomto místě se ale zatím nepracuje; živí mají při rekonstrukcích přednost před mrtvými.



Nikde nejsou žádné zákazy vstupu nebo upozornění na nebezpečí. Prostě se předpokládá, že si každý dá náležitý pozor. Bohužel, jedna ze dvou lefkadských obětí byla právě z Athani.



Z Athani vedla klikatá asfaltová cesta na dlouhou a oblíbenou pláž Gialos. Silnice byla zemětřesením částečně rozlámána, částečně zasypána okolními svahy. Oficiálně je stále neprůjezdná, byť už byly odstraněny hlavní závaly a viděl jsem několik místních obyvatel, jak po cestě pokračovali na motorce. My jsme byli každopádně varováni, že po silných deštích jsou svahy opět nestabilní a hazardérům hrozí docela reálné nebezpečí.



Pohled podél západních pláží směrem k jihu, kde po nějaké době Lefkada končí "vstupem do Hádovy říše", o kterém jsem už psal v článku Po stopách Sapfó - maják na mysu Doukato. Na fotce jsou vidět svahy nad západními plážemi, které poslední zemětřesení rozpohybovalo, a změnilo tak nejen mapu pobřeží, ale i mořského dna oblasti bezprostředně kolem ostrova, takže kapitáni místních lodí museli být zpočátku velmi ostražití.



Neudržované staré stavby na ostrově dostaly loňskými otřesy další ránu. Tohle je kostelík na vršku mezi Agios Nikitas a pláží Milos, u kterého jsem mimochodem kdysi fotil zajímavé průhledy jeho kamennými okny. Dnes už okna prakticky neexistují.



Prozatím jsem se zabýval západním pobřežím, které bylo postiženo výrazně víc než východní oblasti. Na následující fotce je ale vidět, že otřesy měly nepříjemné následky i na jiných místech - konkrétně jde o zvoničku kostela v opuštěné vesnici Roupakias poblíž Vassiliki. Tento kostelík jsem fotil loni (viz článek Roupakias - vesnice duchů), kdy byl kostel na rozdíl od všech ostatních budov ve vsi pěkně opravený. Letos už je zvonička skoro na spadnutí; já bych si každopádně zatahat za provaz a zazvonit netroufnul.



Věřím, že teď by zase mohlo nastat pár let bez silnějších otřesů, než se napětí mezi zemskými masami hmoty opět nastřádá. Jak dlouho to vydrží? Deset let? Dvacet? Nebo se něco semele už příští rok? Je jasné, že se odvěký cyklus bude zas opakovat a otřesy přijdou. Tak aspoň držme místním i nám turistům palce, aby škody byly vždy co nejmenší a zraněných pokud možno minimum. Když už to tedy takhle - jak nám dává příroda jasně na srozuměnou - musí v tomto nádherném koutě světa být.

Pozn.: I po návratu z Řecka postupně zpracovávám fotky i psané poznámky z dovolené, takže ještě zveřejním článek o výpravě k malým kamenným "domečkům", tzv. voltům, do vnitrozemí a obrazovou pohlednici z překrásných západních (a zemětřesením naštěstí téměř nedotčených) pláží Kavalikefta a Megali Petra, nabídnu vám první známky, že opuštěná vesnice Roupakias možná přece jen pomaličku ožívá, a přidám taky obrázek lefkadské užovky levhartí (určené ovšem pouze podle informací na internetu, tak třeba mě nějaký herpetolog mezi vámi usvědčí z omylu :-))

Snídaně v přístavu aneb Umění zevlovat

17. října 2016 v 10:45 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Dodržuji na Lefkadě takovou tradici, že vždycky poslední ráno svého pobytu zajdu ve Vassiliki k jednomu známému a k jeho manželce do přístavní taverny na snídani. Je to moje první a poslední "oficiální" snídaně na ostrově, jinak si každé ráno připravuji nějaký zeleninový salát (za těch 14 dní spotřebuji v Řecku tolik zeleniny a tolik olivového oleje jako za celý zbytek roku v Čechách) a k tomu si dám ovoce a řecký jogurt s medem, což je mimochodem úplně mimořádná dobrota, kterou kulinářskými kreacemi s českými jogurty nejde ani vzdáleně napodobit. Poslední snídaně je ale víceméně společenská záležitost; zajdu do města, s pár lidmi se pozdravím, s některými (když opravdu nedají jinak) se vyfotím. A protože v půlce října na snídani do taverny moc lidí nechodí, většinou onu obligátní slaninu s vejcem pojídám u jinak zcela prázdných stolů. Dříve - nejsa ještě naladěný na tu správnou řeckou notu - jsem se snažil být se snídaní rychle hotov, zaplatit a jít balit. To je ale něco, co řečtí domorodci moc nechápou, protože podobnou "rychlovku" přece můžete zvládnout doma, na to nemusíte chodit do přístavu. Tam se naopak předpokládá, že budete snídat dlouho; když u toho máte nějakou společnost, můžete afektovaně a zdlouhavě rozprávět, co je právě nového, co politika a jaké bude počasí, nebo se hádat o to, jaký byl včera večer fotbal nebo basket v televizi. No a když nemáte zrovna po ruce partnera k takové intelektuální rozpravě, tedy zevlujete.

A brzy zjistíte, že v přístavu ve Vassiliki zevlování rychle odhodí masku uzívané nudy a stane se tím, čím dokáže ve šťavnatém podání opravdických Řeků často být: Dobrodružstvím, thrillerem s řadou mikropříběhů, které se postupně nečekaně splétají, Dietl hadr! Zjistíte totiž - ještě než vám obsluha stihne přinést řecký chléb, vajíčko se slaninou a notně čerstvé zeleniny, že se přímo uprostřed přístavu kolébá malá lodička se dvěma trosečníky. Jeden je starší, tlustý a - minimálně podle svého vlastního sebevědomí - nepoměrně chytřejší. Na vše má - jako ten starý rabín z anekdoty - v rukávu několik rad. Cosi montuje tu na levém boku, tu zase na pravém, povrtá se v motoru ("máte štěstí, že pluji právě kolem!") a hlavně - nevypočitatelně a bez přihlédnutí k jakýmkoli přírodním zákonům rovnováhy vždy zalehne těžkotonážním pupkem na jeden z boků lodi, protože ho právě napadla další rada, což musí mladší hubený hbitě vyrovnávat, aby člun nešel ke dnu, takže to nezasvěceným (nebo nepozorně zevlujícím) musí připadat, jako že se ti dva v maličké loďce honí dokola.

Tahle fotka z přístavu není focena při snídani, ale až vpodvečer. Fotit během správného zevlování je samozřejmě nedůstojné :-).



Do toho se ozývají z tělocvičného hřiště místní školy úsečné zvuky píšťalky: Zdejší caparti se právě učí pochodovat na hudbu a jde jim to asi jako rybářům ze zmíněné loďky. "Dío... Dío...!" rytmicky se ozývá tělocvikář, který se zjevně minul povoláním, neb v jeho ranečku je maršálská hůl šikovatele. Vedle mě proběhne po schodech přímo do jedné z loďěk u břehu muž středního věku s plážovou taškou a horečně - ale o nic méně bezvýsledně - začne tahat za startovací lanko. Po deseti minutách marných pokusů nastartovat vystoupí zpátky na břeh mezi stolky taverny a musí se uklidnit cigaretou, přičemž se bojácně rozhlíží do všech stran, jako kdyby se bál někoho, kdo má ještě přijít. Řecký Mat z nepojízdné lodičky na něj přitom cosi křičí, mává a a málem se přitom opět překotí do vody. Malé neduživé bílé kotě mě otlapkává a chce, abych se s ním podělil o svou snídani, dokud tu žádná jiná kočka není (vřele doporučuji - pokud jste měkkosrdcatí na kočky, nechoďte na jídlo do přístavu nebo se moc nenajíte, protože zdejší kočky z vás vymámí poslední kůžičku. Já jsem měkkosrdcatý napůl, tak jsem si ze své snídaně před kotětem uhájil dvě vajíčka a malý spolujedlík mi vydatně pomohl se slaninou.

Zatímco komici vprostřed přístavu nadále bádají, co by mohlo být příčinou jejich problémů a další lodě vyjíždějící z přístavu se jim musejí pracně vyhýbat, třeťáci na hřišti přešli od pochodování k trénování nástupů a kotě odešlo trávit nečekaný slaninový úlovek na každým okamžikem zesilujícím sluncem vyhřáté schody. Muž s plážovou taškou asi na šestaosmdesátý pokus motor lodičky nahodil právě včas. Ještě celý zpocený po té námaze přispěchal k právě přišedší manželce, které při nastupování do lodi nabídl oporu s gestem odpočinutého nudícího se junáka a větou v řečtině, kterou jsem si podle gest a mimiky přeložil asi jako "... tu půlhodinu napřed jsem šel jenom pro jistotu, přece víš, že mně to chytne vždycky napoprvé!"

Přístavní domek se sympatickým svatým obrázkem je hned v sousedství mé "snídaňové taverny".



Prodavačka v obchůdku vedle taverny po třech dnech, kdy nabízela především deštníky a pláštěnky, ale v lijácích a bouřkách kolem stejně nikdo nechodil, instaluje před vchod do své prodejny šik kloboučky proti slunci, tmavé brýle, plážové ručníky a olejíčky s vysokým ochranným faktorem. Vždy v sezóně má otevřeno i přes půlnoc, dnes už jen do osmi a za pár dní pro letošek zavře, udělá inventuru a sezóna jí skončí docela. Už teď se těší, jak si v zimě zajede na dovolenou na nějaké pěkné místo, kde bude místo věčného prodávání taky něco nakupovat. Podvědomě slaďuje rytmus vyvěšování klobouků podle píšťalky tělovýchovného vojevůdce z vedlejšího školního hřiště. "Plážoví manželé" ve své loďce vyrážejí na moře, ale ještě se cestou zastavují u Pata a Mata uprostřed scény a po krátké debatě jim podávají ze své výbavy nějaký nástroj, který jim má nejspíš pomoci. Přejí si navzájem krásný den, manželé odplují za svou vysněnou plážičkou a ještě ani neopustí docela přístav, když tlustému Matovi vypůjčený nástroj spadne do moře.

Zapíjím své vejce se slaninou (už dávno bez slaniny) kávou, kterou taky obvykle nepiju. Prodavačka usedla na schůdek svého obchodu a toulavé bílé kotě si způsobně sedlo vedle ní, stále se ještě oblizujíc. Paní se zdraví se starším mužem, který jede na mopedu a jednou rukou přitom vede horské kolo. Děti na školním hřišti způsobně pochodují, když se na ně pan učitel dívá, ale jakmile jeho zrak sklouzne na okolojdoucí pohlednou ženu a šikovatel se ke svému droboučkému rozjívenému vojsku otáčí zády, začnou dělat žáčkové drobná alotria a postupně přecházejí do "Kingkongova pochodového kroku" s rukama skoro až u země. Přísná píšťalka se na chvíli odmlčí, jak kantor na chvíli očního kontaktu s kolemjdoucí kráskou vtáhne břicho. Kotě do mě opět trochu drcne hlavou, protože má správný pocit, že kdybych jen trochu chtěl, mohl bych si ještě něco dobrého přiobjednat.

Když od své "rychlé snídaně" asi po hodině intenzivního poučného zevlování vstávám, musím ještě slíbit, že se zastavím večer, kdy tu bude majitel, protože se se mnou prý chtěl vyfotit na facebook. Pat s Matem konečně pochopili, že stroj nerozchodí a za velkého veselí místních pánů se musí pokořit a těch třicet metrů ke břehu dorazit za pomoci improvizovaných vesel ze svých mozolnatých dlaní. Rybáři, kteří po úspěšném nočním lovu opravují sítě, jim k tomu z břehu tleskají skoro tak rytmicky jako píšťalka tělocvikáře, kterou definitivně umlčelo školní zvonění. Snídaně se zvoněním skončila, je čas jít balit a mně je to skoro stejně líto, jako hladovému kotěti, které na mne ještě chvilku kouká bezmála věrně a pak se pragmaticky otočí a jde se podívat ke stolům vedlejšího podniku, kam právě usedl nový perspektivní návštěvník.

Mohl bych zafušovat do řemesla slovutnému Ovidiovi a napsat o umění toho báječného přístavního zevlování knihu. Ale Publius Ovidius by mi to, myslím, nevyčítal: I ono zevlování totiž - jako ostatně vše - s jeho Uměním milovat souvisí. Ano, uvědomuji si dobře, že miluji tohle místo, a provokuje mě, že nemám ani nejmenší ponětí, proč tomu tak je. Na pohled vypadá jako tisíce jiných míst, ale nikde jinde nedokáže moje srdce tak pookřát a radovat se i z drobností a pouhé blízkosti, ano, dokonce i z pouhé prchavé vzpomínky nebo naopak nejistého výhledu do budoucna. Je to podobné jako s milovanou ženou: Nejde rozumem pochopit, proč právě ji nosíte na každém svém kroku neustále v hlavě, když kolem procházejí tisíce jiných, na pohled v mnohém podobných a - bráno pouhým rozumem - třeba i v mnohém vhodnějších. Ale i když se sebevíc snažíte s kompasem srdce točit kolem dokola, střelka zůstává neoblomná a nepodplatitelná a ukazuje pořád jeden jediný správný směr, i když tam třeba napohled žádná cesta nevede anebo je skryta pod závaly z kamení. Kdoví, proč tomu tak je, ale je to; nefascinuje mě to o nic méně, než kdysi Kanta jeho "hvězdné nebe nade mnou".

Jako každý rok, ani tentokrát nevím, jestli se ještě na Lefkadu znovu podívám. Ale už teď vím, podle střelky na kompasu srdce, jejímuž fungování sice ani v nejmenším nerozumím, ale je pro mě v mém konání pár posledních let rozhodující a určující: třebas tou nejkomplikovanější, nejneschůdnější a nejdelší existující cestou, tam hned po návratu domů znovu vyrazím.

Dojít samozřejmě nemusím, ale to neznamená, že nepůjdu!


Ještě jednou z přístavu, tentokrát už večerní fotka, ze které je dobře vidět těsné spojení života na břehu s mořem.


Kontrasty Lefkady z výletu za kulturou

13. října 2016 v 9:06 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Samozřejmě vím, že při troše dobré vůle by se dalo totéž říct skoro o všech místech, ale mám pocit, že o Lefkadě to platí o dost víc než třeba o Berouně: Lefkada je totiž místo kontrastů! V něčem s postupujícím časem méně a méně, v jiné oblasti se ale kontrasty spíš prohlubují. Dobře jsem si to uvědomil při své - letos už druhé časněranní cestě autobusem do hlavního města.

Na Lefkadu totiž přišlo období zhoršeného počasí. Teď se krátce pokusím vysvětlit do Čech, kde nedávno zapadaly horské hřebeny sněhem, čemu tady v Řecku říkají mizerné počasí: Teplota prudce klesne skoro až někam ke 22 stupňům přes den a k 16 nebo 17 stupňům v noci. Do toho leje a leje (Josef Kemr by to možná řekl i jinak) a od moře fouká docela silný vytrvalý vítr. Po krásném víkendu proto přišlo pondělí a úterý, kdy se nedal skoro vystrčit nos - i když já jsem se odradit nenechal a ve svém novém protidešťovém ponču jsem se postavil živlům čelem, no a protože jsem byl evidentně jediným turistou, který se - navíc v tak šik igelitovém oblečku pařížského střihu - promenádoval po břehu, místní, kteří byli většinou v práci nebo posedaní po kavárnách - si mne dobře zapamatovali, protože jsem byl v té deštivé nudě jejich jediné povyražení.

No a když se nedá být rozumně venku, nejjednodušší je jít někam dovnitř. A já se rozhodl strávit podle meteorologického výhledu poslední deštivé dopoledne v interiéru Archeologického muzea v hlavním městě Lefkas. Autobusových spojů oproti konci září už notně ubylo, tak bylo jasné, že mohu odjet jen ranním autobusem v sedm a vrátit se odpoledním spojem ve dvě hodiny ze zdejší "metropole". No a cestou mi postupně došlo, na jaké kontrasty tady všude kolem sebe narážím a přitom mi to už ani nepřipadne divné.

V autobusu se totiž postupem času sešli strhaní staří vesničané, kterým chyběl jen ten košík s husou, vedle nagelovaných navoněných a namalovaných teenagerů, kteří jako by právě slezli z vizážistického křesla a z autobusu jdou přímo na přehlídkové molo. Kupodivu tyhle dvě úplně odlišné skupiny se od sebe nijak neseparovaly, naopak každý nový nagelovaný cestující se pustil s vetchou babičkou v černém do družného hovoru, který v ničem nenaznačoval nějaké generační pohrdání . A to ani nemluvím o tom, že když moderní mladíci a mladice do autobusu nastupovali, za jejich zády z plných plic kokrhali kohouti a hýkali oslíci. Jako by autobus byl tím zvláštním převozníkem ze starého světa vesnice do pulsujícího městského centra pokroku.

Ono to tady tak bylo vždycky, co pamatuji: Moderní civilizace s turisty se soustřeďovala do několik set metrů širokého pásma kolem okružní silnice. Jakmile jste to pásmo překonali, ocitli jste se ve světě, kde jste se na aktuální století museli občas mrknout na svůj mobil, protože podle reálií to mohlo být skoro kteréholi. To se postupem času začalo přece jen měnita moderní domy se objevují stále hlouběji a hlouběji v podobných rezervacích starého času, většinou jdou souběžně s výstavbou nových asfaltových silnic, které - podobně jako kdysi na Západě železniční cesty - jsou symbolem pokroku a nových možností. Někdy tím nastávají zajímavé situace - kdy k okraji staré horské vesnice vede široká hladká asfaltka jednadvacátého století, od druhého okraje vesnice dál do vnitrozemí vede taky, ale uvnitř vesnice se nic nezměnilo a obě části moderního světa spojuje nadále ta mizerná spleť polosjízdných rozbitých a místy podomácky sflikovaných cestiček jako o století (a možná i o dvě století) dříve. Kdo by chtěl praktický příklad, doporučuji mu projet se horskou vesničkou Agios Ilias, ve které je ještě dobře vidět, čemu se tu dřív říkalo zpevněná cesta.

Do hlavního města jsem přijel kolem osmé, tedy v době čerstvě vycházejícího slunce, které v kombinaci se zajímavou oblohou dokázalo vykouzlit velmi malebné světlo. Bylo tak příjemně - provoněno po dešti, ale přitom krásně teplo - že jsem skoro zalitoval toho, že jsem bojácně utekl z divoké přírody "venkova" do bezpečného přítmí archeologické sbírky.

Jedna z budov lefkadského Kulturního centra, v přízemí jehož hlavní budovy sídlí Archeologické muzeum, v měkkém ranním světle vycházejícího slunce. Vypadalo to na den jako malovaný.



Kanál vedle laguny vás z maríny dovede až ke Kulturnímu centru. Kromě Archeologického muzea tu sídlí další muzea, jsou tu výstavní sály, konferenční sál, hraje se tu divadlo.



I Lefkada má cosi jako svou Věstonickou Venuši. Zdejší vykopávky potvrzují osídlení do velmi vzdálené minulosti a není to žádný div, když srovnám podnebí na ostrově a ve Věstonicích.



Nadšený z vlastního poznávání horských kostelíků na Lefkadě jsem se pokoušel objevit nějakou publikaci, která by obsahovala trochu víc informací, než internetové - "další bílý starý kostelík, na který můžete vidět z balkónu našeho moderního apartmánu". Po celodenním shánění jsem opět narazil na výrazné kontrasty: Buď jen jednověté reklamní slogany na internetu nebo naopak stopadesátistránková monotématická a vysoce odborná studie o jednom konkrétním kostelíku v Alatru (samozřejmě pouze v řečtině). Černá nebo bílá, žádná kompromisní šeď mezi.

Když jsem po hodině a půl strávené jako jediný host v příjemném prostředí archeologické expozice vyšel ven, zjistil jsem, že počasí lehce přitvrdilo a od moře se žene cosi nepěkného, přičemž mraky a v nich nashromážděná voda zjevně vydrží na další týden období dešťů.



Obloha se ale k mému překvapení vylila jen ve dvou pětiminutových průtržích, které mi daly vzpomenout na zážitky z kjótského tajfunu. Obě "přepršky" jsem strávil společně s několika uvězněnými domorodci schovaný v podloubí u vchodu do Kulturního centra (ať mi nikdo nevykládá, že kultura je pouhá nadstavba, bez ní bych promokl na kost). Pak zafoukal vítr a temné nacucané mraky částečně odpluly a částečně se rozplynuly a najednou nad ostrovem opět vyšlo - toho dopoledne ovšem velmi nejisté - řecké slunce. Další lefkadské kontrasty připomínající náš apríl.



Nakonec jedna fotka, která ukazuje kontrast zcela jiného, ale mně velmi sympatického typu - téměř kdybytisícklarinetového. Malý keřík, zároveň plodící i kvetoucí, který raší z hlavně starého pevnostního děla. Po lijáku jsem totiž navštívil starou pevnost Santa Maura (po řecku tedy Agia Maura), kde se děl zachoval dostatek a některá z nich dnes poskytují odvážným keříkům dostatečnou ochranu "proti okusu" místní zvěří :-).



Když jsem se odpoledním autobusem vracel z hlavního města zpět 40 km do Vassiliki, vraceli se skoro všichni ti, kteří se mnou jeli ráno v opačném směru. Různé generace si mezi sebou vesele štěbetaly a těšily se na to, až budou z veškerého toho moderního uspěchaného světa doma ve svém století, jedni si natáhnou nohy a posadí se na plastovou sesličku s výhledem na olivový sad a pasoucí se ovce, druzí se po náročném dni odlíčí a natáhnou si k paření her na počítači pohodlné neznačkové vesnické triko.

A paní v obchodě mě podle očekávání přivítá slovy: "Vám ve městě pršelo? To tady bylo celý den nádherně! Proč jste tam vlastně jezdil?" :-)

Barevná kytička z podzimní Lefkady

11. října 2016 v 20:30 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Když tak chodím a jezdím po podzimní Lefkadě, potkávám spoustu různých květů rozličných barev a podob. Je až neuvěřitelné, jak se po prvních podzimních deštích umí ostrov po dlouhém vysilujícím suchém létě rychle zazelenat a dokáže rozkvést nejúžasnějšími barvami, květy maličkými i velkými, jednotlivými i "hromadnými", s ohromující vůní i zcela nenápadnými.

Tak jsem si řekl, že je sice hezké představovat vám různá zákoutí ostrova - jeho historii, kostelíky, horské vesničky, majáky a pláže, ale měl bych si udělat prostor a čas i na docela obyčejný pugét z toho, co tu taky kvete. Tak jsem vzal různé kytičky, které se mi aspoň trošku povedly na mých letošních toulkách ostrovem vyfotit; většinou je to jen ilustrační foto, nic do výstavní síně ani do atlasu. No a udělal jsem z vybraných třiadvaceti fotek květinou koláž, která se snad dá aspoň trošičku brát jako malá kytice, která se dává nejen k narozeninám nebo k svátku, k významným výročím, k velkolepým úspěchům nebo když člověk něco nepěkného provede a chce se omluvit, ale třeba jenom tak, z prostého důvodu, že někomu chcete udělat radost.

Kdo se ve květinkách vyzná, může mi v komentářích poradit, co je co, já jsem téměř květinový analfabet a poznávám tak stěží tři, možná čtyři kousky, to ještě dobrých dvacet zbývá. Ale není to "poznávačka", mám ty kytičky rád, ať už je umím pojmenovat nebo jsou pro mě anonymní.

Ať je Lefkada jakkoli rozkvetlá (a co jsem viděl jarní fotky, to je teprve neuvěřitelná květinová záplava), ta nejkrásnější kytička, aspoň měřeno mýma očima, tady bohužel neroste. Tak to beru tak, že těchhle třiadvacet rozličných lefkadských kytiček je sice samozřejmě pro všechny čtenáře tohoto blogu, ale úplně nejvíc ze všeho právě pro tu čtyřiadvacátou kytičku, která tu sice neroste, ale její okouzlující barvy jsou vidět a její nenapodobitelná vůně je cítit zdaleka až sem. Pro tu kytku, která je pro mě stejně vždycky nejvzácnější, ať už jsem právě uprostřed exotických botanických zahrad, rozkvetlých lefkafských sadů a luk nebo uprostřed betonové džungle nějakého velkoměsta.

Takže z Lefkady mávám, ukláním se a tady je prosím ta kytička, kterou jsem svými fotoobjektivy "vlastnoručně natrhal". Přeju krásné dny od břehů trochu rozbouřeného sice, ale přece pořád ještě teplého a přívětivého Iónského moře.



Po stopách Sapfó - maják na mysu Doukato

10. října 2016 v 12:02 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Kdyby Saturnin s dědečkem vytrvale pokračovali v činnosti své Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru, možná by je historka o básnířce Sapfó skákající z nešťastné lásky ke krásnému mladíkovi Faónovi z lefkadského bílého útesu na mysu Doukato do příbojových do běla zpěněných vln nenechala chladnými. Bez ohledu na skutečnost, která nejspíš nebyla zdaleka tak romantická, jak se nám snaží od římských dob namluvit tlučhubovitou fantazií nadaní básníci a dramatici, jsem se i já vypravil na nejjižnější cípeček lefkadské souše, abych se podíval zblízka na tamější krásný maják, na pověstmi opředený "vstup do Hádovy říše" (pravda, jen jeden z mnoha), no a při té příležitosti - jaksi rekonstrukcí "na místě činu" - se kouknul, jestli se zde nedochovaly nějaké dozvuky legendárního skoku slavné ženy starověku, skoku, o kterém samozřejmě píší úplně všechny turistické průvodce a vše se často bere jako dávno prokázaný fakt. Ó Saturnine, jestli existuješ, pomoz!

Nejprve musím říct, že se letos zdaleka nejedná o mou první návštěvu krásného mysu. A to už vůbec nemluvím o tom, jak často jsem se na cestu na mys vypravil. Na Lefkadu jsem totiž začal jezdit ještě v době, kdy k majáku na mysu Doukato vedla jen rozbitá kamenitá cesta (jaké tu bývaly ve vnitrozemí všechny a některé doposud jsou) a všechny místní firmy pronajímající auta a motorky speciálně upozorňovaly, že na maják je možno jen s terénními modely, těm ostatním na cestě upadnou kola a turisté to pak pěkně zaplatí, protože na tuto cestu se nevztahuje žádné pojištění. Jak víte, jako motorista se projevuji výhradně na Lefkadě, ale cesta "po šutrech na maják" pro mne byla svou očekávanou náročností něco jako rallye Paříž - Dakar, tak jsem se do zdolávání mysu zrovna nehnal.

Jednou jsem vyrazil v letním vedru na horském kole, ale hrubě jsem podcenil kombinaci délky trasy, převýšení a teploty rozpáleného vzduchu, takže jsem na maják nedojel a raději jsem se až do podvečera chladil na krásné pláži Porto Katsiki. Poprvé jsem se dostal na maják až při svém čtvrtém pobytu, kdy cestovka uspořádala adrenalinovou výpravu džípy, mimo jiné s výletem na nejodlehlejší mys, shodou okolností v době, kdy už se stavěla k majáku moderní asfaltová cesta. No a mým soukromým výpravám k majáku nekvete pšenka ani v poslední době, jak už vědí ti, co si tady na blogu loni přečetli článek o tom, kterak se mi při cestě na mys Doukato roznemohla čtyřkolka a já se musel 5 km před majákem dovolávat pomoci (viz článek Zachraňte vojína Čerfa). Dá se dokonce říct, že právě dlouho nenaplněná touha dorazit osobně až k majáku stála do určité míry zpočátku za mými návraty na ostrov (zase jsem se tam nedostal, musím přijet ještě jednou, to už se mi to určitě podaří!).

Letos jsem měl výlet k majáku mezi naplánovanými akcemi, které bych rád zpracoval jako článek pro blog, a tentokrát všechno klaplo, čtyřkolka startovala a dovezla mě bez větších komplikací až na místo. Výhoda říjnové Lefkady je třeba i v tom, že cestou skoro nikoho nepotkáte a mys máte prakticky sami pro sebe (aspoň jsem si to tedy dlouho myslel). No a nezanedbatelnou výhodou pro ty, kteří fotí, je i fakt, že na podzim už bývá zajímavější oblačnost, ne jen to věčné letní azuro bez mráčku.

Na začátek připomenu dvě fotky, které jsem již zde na blogu ukazoval dříve: Jedná se o záběr z nadhledu, z kopce Síkero nad Vassiliki, ze kterého je pěkně vidět, jak se celý severojižní hřeben vrchů postupně z více než 700 metrů snižuje a zanořuje do moře což myslím pěkně vysvětluje ten "vstup do Hádovy říše". A až na úplném konci onoho "zanořování" je mys Doukato (někdy se mu taky říká Lefkatas) s majákem, jde o ten úplně nejvzdálenější a nejmenší kopeček. První fotka je ze září 2007 a je z ní cítit sluníčko a léto, druhá fotka je z loňska a je z ní cítit déšť.



Když se postupně blížíte k nejjižnějšímu místu, maják po vás mezi kulatými vršky na různých místech už z dálky pokukuje, nechá se spatřit a zase zaleze. Pořád si myslíte, že to už musí být jen kousek, přejedete další vršek a - kuk - ono je to pořád ještě dost daleko. Je ale zajímavé, že o moc dál to vypadá v okamžiku, kdy nemáte k dispozici motor ale jen vlastní síly. Když jsem se poprvé snažil dosáhnout cíle na kole a maják na mne takhle mrknul asi poosmé a vypadal pořád stejně daleko, svoje snažení jsem tehdy v poledním žáru vzdal. Mimochodem, zde poprvé je vidět, jak vysoký je útes, ze kterého se měla podle legendy vrhnout Sapfó.



Tento maják tu stojí už od roku 1890 a původně fungoval na olej, po poničení zemětřesením v 50. letech pak nějakou dobu na acetylen, no a na elektřinu funguje až od roku 1986. Je to samozřejmě romantika a dnes se sem často jezdívá na pozorování letních romantických západů slunce (vždy poté, co slunce zajde, vyráží z majáku dlouhá kolona aut zpátky do ostrovních letovisek). Ale ani podzimní - méně kolektivní - verze s bílými mráčky není úplně špatná; člověk hned vidí, které barvy Řecko symbolizují a proč asi. Mimochodem, poslední desítky metrů cesty od asfaltky k majáku trochu napovídají, jak vypadala původní celá příjezdová kamenitá cesta.



V místech, kde je maják, se ve starověku nacházel Apollónův chrám ve své době proslavený po celém Řecku. Protože se teď chystá pár deštivých dnů (v posledních dnech jsem se snažil podniknout toho co nejvíc, abych pak mohl deštivé dny využít pro psaní, jako to dělám dnes :-)), tak si možná ještě sjedu do hlavního města podívat se do muzea; je pravděpodobné, že se tam o tomto chrámu, jehož pozůstatky objevil Wilhelm Dörpfeld, archeolog a jeden čas i Schliemannův spolupracovník, dozvím víc než v nekonečných reklamních turistických textech.



No jasně, to mě mohlo napadnout: Je skoro poledne, a to řecké majáky odpočívají, protože mají tradiční siestu. Takový zámek tu ale dveře do budovy majáku mají po většinu času, protože běžný provoz majáku se řídí na dálku.



Takový pohled by se otevřel zájemci o skok z útesu: Světlé vysoké pobřežní skály jižní Lefkady odolávající vlnám z otevřeného moře, pobřeží, ze kterého se během každého zemětřesení něco sesype do mořských vln (pak vznikne nad masou zříceného materiálu obrovský mrak prachu, který je vidět z celého ostrova). Je samozřejmě vzrušující zážitek nakukovat z hrany útesu dolů, zvlášť trpíte-li závratí, není ale od věci pomyslet na to, že zemětřesení jsou tu poměrně častá.



Když jsem tu byl před lety poprvé, bylo každému jedno, jestli spadnete z útesu a bralo se to jako výhradně vaše věc, vaše nebezpečí a vaše odpovědnost. Dnes už v místě přímo před majákem brání jednoduchému přístupu k okraji masivní mříž. I místní úřady si před vlastním prahem - tedy, lépe řečeno před vlastním majákem - dělají alibi. Legendární Sapfó by dnes musela vážit dalekou cestu asi dvacet metrů vedle, kde už žádná mříž není.



Zpod majáku je krásný výhled na přilehlé ostrovy, tady je vidět cíp Kefalonie, Atokos a kousek ostrova Meganisi. Ale hlavně je tu můj oblíbený pidiostrůvek Sidira, na který spořím, abych si ho jednou mohl koupit a někoho na něj - jako hrdý majitel ostrova - pozvat na návštěvu. Dvě až tři lehátka a minibar by se tam mohly vejít, když nebudou moc velké vlny.



Od majáku se dá po skaliscích sejít až úplně k mořské hladině, jen člověk musí dávat bedlivý pozor, kam šlape, aby náhodou nezahučel do moře. Kdo si chce udělat pěkné fotky mysu, doporučuji nechodit na kraj pěšky, ale vypravit se na malý výlet lodí, odkud je "vstup do Hádovy říše" i s majákem vidět nejlépe a s trochou odstupu.



Hranice mezi souší a vodou je někdy velmi úzká a křehká, a vyžaduje trochu rovnováhy, zvlášť když zespodu silně fouká, přičemž na projíždějícím trajektu cestující s dalekohledy a mobilními foťáky uzavírají sázky, jestli to dáte anebo ne. Nakonec to ale ani nebyla "provazochodecká pěšinka", která mě odradila od dalšího pokračování.



Svým sestupem k vodě jsem ovšem vyrušil jakéhosi velkého živého tvora za křovím. Co by tady na kraji ostrova a uprostřed skal mohlo žít? Zatím největší zvíře, které jsem tu kdy potkal, byl jezevec. A tohle bylo větší!

Nakonec se ukázalo, že jsem vyrušil jakousi ženu. Že by Sapfó? Nu, volnomyšlenkářská se zdála být dost, protože zde polehávala (a po vyrušení i pobíhala) v rouše nejvýš Evině. Pokud to byla opravdu Sapfó, snad si jen odskočila z Hádovy říše ochutnat trochu posledního podzimního slunce (v tom případě musela ale třemi buřty uplatit hlídajícího Kerbera).

Uznáte, že jako gentleman jsem prostě nemohl pokračovat po skále dál k moři. Jednak jsem nechtěl dámu přivést do rozpaků, jednak jsem měl podle hlasů prosvítajících burácením mořských vln pocit, že kromě Sapfó zde možná byl - samozřejmě inkognito, aby se nemusely přepisovat všechny literární pohádky a turistické reklamní letáky - i mladý Faón.

Vidíte, co taková moderní metoda jako je rekonstrukce na místě činu dokáže všechno odhalit? A pak že historické happy-endy neexistují! :-)

Pozn.: Kromě toho jsem se kvůli těm dvěma vybájencům zase nedostal až na nejjižnější suchý bod ostrova, takže snad budu muset, krucinál, někdy přijet ještě jednou! :-).

Ostrovem každou hodinu aneb jak si udobřit partyzána

6. října 2016 v 9:53 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Článek je pokračováním celodenního výletu na severní okraj ostrova Lefkada. V první části jsme společně navštívili nejstarší kostelík na ostrově, Agios Ioannis Antzousis , jehož historie sahá až k začátku našeho letopočtu, a maličkou "utajenou" pláž Krioneri. Dnes se zaměříme na filosoficko-geografickou otázku, je-li Lefkada vůbec ostrovem (ne, že by jí to tedy nějak přidávalo nebo ubíralo na půvabu) a ukážeme si několik obrázků z jejích rozsáhlých severních pláží. Obrázky budou spíš ilustrační než výtvarně zdařilé, ale snad mi to protentokrát prominete.

V minulém článku jsem vás zavedl až ke zdem Stavrosova statku na skále, kterou končí rozsáhlá pláž Agios Ioannis. První dnešní fotka je už z navazující pláže Myli (v překladu Mlýny) a ukazuje v dálce (nad prvním "deštníkem" vlevo) Stavrosův statek, abyste měli představu, jak jsme se kolem moře posunuli.


Pláž Myli je totiž jedno z největrnějších míst na ostrově, což v kombinaci s polohou přímo u moře bylo kdysi optimální právě pro výstavbu mlýnů. Těch bylo během "moučné konjunktury" dvanáct a protože mlely většinou obilí dovážené z Ruska, měly ponejvíce ruské názvy, nejznámější jsou asi Orlof (speciálně pro TlusŤjocha dodávám, že se někdy píše i jako Orloff :-)), Metzikof a Moskovas. Dnes už se obilí přece jen zpracovává trochu jinak, nicméně vítr tu jaksi zbyl, a tak se využívá aspoň pro milovníky kite-surfingu, pro které je to prý opravdu vyhlášené místo. Na pláži nicméně dodneška zbylo pět mlýnů v různém stavu rozpadu.



Právě mlýn Orlof dopadl zatím nejlépe, byl zrekonstruován a využívá se jako bar. Příběh s ruskou pšenicí se využívá pro přilákání ruských turistů, což - jak jsem si povšiml z mluvy hostů zdejšího netradičního baru - se asi docela daří. Zajímavé bylo i to, že v jednom z malých okének kamenného mlýna je postavený reproduktor, který zásobuje zdejší pláž stálým přívalem hudby, jejíž hlasitosti nedokáže ani mocný vítr konkurovat.



Pláž Myli je ukončena mysem Girapetra, pobřeží se láme téměř do pravého úhlu a pokračuje dlouhou pláží Gira. Popravdě, tuhle pláž jsem ani nefotil. Jednak není ničím moc zajímavá (snad jen tím, že i v největších srpnových návalech turistů je tu dost prostoru pro všechny zájemce), pobřeží je sice na první pohled vlídné, ale přístup do vody je docela problematický, jsou tu četné kluzkým mechem porostlé skalní desky, takže pro nešiky, jako jsem já, je to trochu ozlomkrk (ale zato je tu k vidění víc rybek a podmořského života). No a taky jsem si nemohl nevšimnout, že kus od břehu kotví jakási obrovitá řecká vojenská loď, no a při řecké snadné vytočivosti v souvislosti se vším vojenským jsem svoje fotografování raději omezil, protože v tomhle punktu nemají Řekové pro české "švejkování" a západní ohánění se různými právy velké pochopení, berou vše nesmírně vážně a člověk si může snadno zadělat na problémy. Focení vojenských objektů se tu prostě nedá s klidným svědomím doporučit.



Poslední část severního pásma lefkadských pláží tvoří velmi příjemná pláž Kastri (po skaliscích pláže Gira tu není ani památky a všude jsou jen droboulinké oblázky přecházející v písek. Trochu vás může zaskočit, že za vašimi zády stojí podivné vybydlené tovární budovy, které prý kdysi sloužily k výrobě místního vína. Projekt byl ale asi rozsáhlejší, protože prostor obsahuje i pavilon pro turisty a řadu drobných a i dnes zajímavých architekturních vychytávek, které mi něčím připomínaly (hodně zmenšené) betonové artefakty používané při výstavbě města Brasilia Oscarem Niemeyerem říznuté vzpomínkou na staré noblesnější časy, kterou můžeme vidět třeba v Praze na Barrandově . Dnes jsou to už jen zajímavé polorozpadlé zbytky, ale na webu jsem našel i studentské projekty, které navrhují revitalizaci tohoto zajímavého prostoru. No a hlavně se v žádných turistických materiálech o těchto objektech nedočtete, takže zajímavé připadají nejspíš jenom mně :-).



Celá řada severních pláží končí maličkým poloostovním výběžkem pláže Ammoglossa, což je vzhledem moc zajímavý kousek (zvlášť při pohledu shora z nějakého dronu), ale nešikovné je, že písečné "náměstíčko" zasahuje už částečně do místní lodní cesty, takže klidu si tu moc neužijete. Snad proto se tu v době mé návštěvy nikdo nekoupal, všichni si našli o moc lepší podmínky na vedlejší a mnohem větší pláži Kastri.



Ale fotka na opuštěné malé písečné pláži uprostřed vod v pozadí se starou pevností Santa Maura nemusí být špatná. Zvlášť když se vám podaří postavit mimo záběr poloutopené stré bárky a kotvící vodní bagr :-).



Pevnost Santa Maura byla vystavěna ve 14. století (maják je samozřejmě pozdější přístavba), aby bránila v přístupu na Lefkadu případným dobyvatelům. Chtěl jsem se podívat dovnitř, ale kulturní památky v Řecku světí pondělí, stejně jako ty v Čechách.



V těchto zdech si dovedu dobře představit nějakého lefkadského Edmunda Dantese.



Tahle bárka odpočívající poblíž pevnostních zdí má v reálu taky o něco větší ponor, než na který byla konstruovaná.



No a dostáváme se k názvu dnešního článku. Je tedy Lefkada ostrovem nebo ne? Ono je to složitější: Jak kdy! Lefkada původně ostrovem nebyla, ale dávní Korinťané z obranných důvodů prokopali šíji, která spojovala Lefkadu s řeckou pevninou. Dnes spojuje Lefadu s pevninou moderní "plovoucí" most, který se vždy jednou za hodinu (v celou) zvedne, odpluje ke kraji kanálu a otevře vodní cestu pro čekající lodě. Až nashromážděné lodě proplují, vrátí se most zase pokorně na své místo a umožní cestu "suchou nohou a suchým kolem" pro chodce a motorová vozidla. To je důvod, proč Lefkada nemusí mít vlastní letiště (pro turistické lety se využívá vojenské letiště v Preveze), a přesto na ostrově nezůstanete uvězněni (jako na mnoha jiných řeckých ostrovech), když začne foukat silný vítr a na cestu trajektem jsou příliš velké vlny. Postupný návrat mostu do původní polohy jsem zachytil na následujících obrázcích. Na tom prvním ještě proplouvá opožděná turistická loď a hned za ní se most opět vrátí do své původní "spojující polohy".















Když se loďky dostaly "přes most", poslušně jedna za druhou plují kanálem vedle silnice do zdejší velké maríny v hlavním městě.



Na druhé straně od silnice pak začíná (nebo končí, jak chcete) ona obrovská laguna, na níž jsme spolu ráno na začátku výletu (v minulém článku) pozorovali snídající plameňáky. V pozadí jsou už vidět lefkadské hory.



A tady je to správné městské "lodní parkoviště", marína pro malé lodě v hlavním městě Lefkas.



Autobus zpátky mi jel až za dvě hodiny, tak jsem si ještě prošel zajímavá místa mezi okrajem hlavního města a lagunou. Na následující fotce není zajímavého nic, snad jen to, že jsem si všiml pána v bílé košili a v gumácích, který se i se svým rybářským prutem schoval v pobřežním rákosí, což se mi ještě mělo za chvíli hodit.



Za pár minut totiž ke mně přistoupil místní stařík (také s impovizovaným rybářským prutem) a ptal se mě, odkud jsem. Když jsem řekl, že "apo tin Tsechíja", rozezlil se, řekl mi že to on zná, že jsme se sice rozdělili, ale že jsme pořád Československo. No a Československo bylo spolu s Rumunskem, Polskem,... (atd., vyjmenoval poctivě a přesně všechny dřívější tzv. socialistické země) zemí, kde vládli komunisti, což je prostě fujtajksl (a odplivl si). Snažil jsem se mu vysvětlit, že to už je dávno, ale nejsem v řečtině zrovna dobrý v minulém čase. Navíc mě štvalo, že mě kádruje zrovna člověk země, která je aktuálně komunističtější víc než jakákoli jiná v Evropě. Dohadovali jsme se rukama nohama, ono je těžké pouštět se s vášnivými Řeky do politických debat, zvlášť neumíte-li dobře časovat. Chvilku jsem myslel, že od staříka dostanu naloženo holí, zvlášť když mi vysvětlil, že byl za války partyzánem a střílel Germány - ano, i ty časem komunistické - asi takhle: "papapapapapapapapa!!!!!".

Děda se pak začal shánět po nějakém kamarádovi, volal ho jménem a nikdo se mu neozýval. Napadlo mě, jestli to není náhodou onen rybář v bílé košili a v gumákách, a ukázal jsem partyzánovi rákosí, kde se před chvílí onen muž schoval před zraky korzující veřejnosti. Když díky mně kamaráda našel, stařík definitivně zjihl, přestal se rozčilovat na komunisty a dokonce mi dovolil házet zpátky do vody podměrečné rybky, které chytil. Za chvilku jsme byli skoro kamarádi :-).



Cestu na autobus jsem si zkrátil přes bludiště uliček starého hlavního města. Tenhle vývěsní štít baru Černý králík se mi prostě jen líbil, tak jsem si ho vyfotil jako dobrý nápad.



Ztišená lefkadská marína v zapadajícím slunci.



A zvláštní spojení tradice se současností (jak jinak - v Řecku) na moderním autobusovém nádraží, ze kterého (opět k mému překvapení na minutu přesně) vyjel za chvíli autobus zpátky do Vassiliki i se mnou na palubě.



Krokoměr na mém mobilním telefonu se po celodenním výletu zastavil těsně před hranicí 40 000 kroků, doma jsem byl kolem deváté večer. Docela dobrá říjnová procházka, že? Tak díky za váš doprovod! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nejstarší kostel na Lefkadě (Agios Ioannis Antzousis) a utajená pláž Krioneri

4. října 2016 v 10:30 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

V pondělí jsem se rozhodl udělat velký celodenní výlet na severní stranu ostrova, což je oblast, která zatím zůstávala hodně stranou mého zájmu. Předpokládalo to ale vstát dostatečně časně (za tmy, brrrr, smí se to na dovolené v Řecku vůbec?) a přesunout se ranním autobusem do hlavního města Lefkady. Kupodivu, autobus jel na minutu přesně, byl narvaný podobně jako jsou narvané pondělní ranní spoje svážející Středočechy do Prahy, jeli s námi studenti, lidé, co jeli na úřady; no, pokud mohu odhadovat, byl jsem jediný turista. Sice jediný, ale zato jsem stál za to: Měl jsem totiž "plnou fotografickou polní" včetně stativu a všech objektivů, a navíc věci na koupání, protože severní strana ostrova je prakticky nepřerušovaná mnohakilometrová šňůra pláží, byť se průběžně mění jejich názvy. Nejde sice o žádné turistické perly jako některé jiné lefkadské pláže, ale jednak jsou některé z těchto nejvyhlášenějších perel po loňském silném zemětřesení "v poruše" a jednak je tu spoustu - autem navíc okružní cestou kolem laguny dobře dostupného - místa pro všechny zájemce o příjemné pokoupání.

Mimochodem - cestou autobusem jsem viděl vlastně svůj první poctivý východ slunce na Lefkadě. Zdejší přímořská městečka jsou totiž obkroužena věncem hor, takže když zpoza nich slunce vychází, není to žádná velká červánková romantika, ale paprsky hned zprudka udeří v plné síle. Navíc po časně ranní bouřce a prudké přeháňce, která se snažila mě ještě hodinu před odjezdem odradit od mého úmyslu (naštěstí neodradila, celý den bylo nádherně), byly z autobusu ke spatření i zajímavé mlžné kreace s tmavými kopci. Když jsem vyrazil z autobusového nádraží napříč městem a potom podél velké laguny s cílem dojít k asi 4 km vzdálenému nejstaršímu kostelíku na Lefkadě, měl jsem čerstvé sluníčko v zádech a šlo se dobře, byť v noci neklesla teplota pod 22 stupňů, takže šlo o mírně tropické ráno.

Při ranní cestě podél lefkadské laguny jsem viděl noblesně snídající plameňáky. Tentokrát jsem si z nich nevzal zrovna příklad, protože jsem ráno v rychlosti posnídal jeden řecký jogurt s medem, což se se snídaňovou porcí vodních živočichů u těchto vznešených ptáků nedá srovnat.



Cestou k severním pobřežním plážím jdete kolem několika škol, kde to - ať už je zrovna vyučování nebo přestávka - stále hučí jako v úle. Myslel jsem si, že budu cestou kolem ranní laguny sám, ale přidala se ke mně malá, asi dvousetčlenná výprava jedné ze škol, která šla stejným směrem a asi stejnou rychlostí jako já. Bál jsem se, že se chystají mít dějepis přímo u mého cílového kostelíku, což by poněkud narušilo mou představu o rozjímání o samotě v historické lokalitě. Naštěstí zatočili na pláž se zbytky pěti starých mlýnů, ale jejich štěbetání bylo po větru slyšet ještě na kilometry daleko :-).

První, co mi zdejší teenageři na výletě nepěkného provedli, bylo to, že "mi" vyplašili plameňáky :-). Ti se postupně přesunuli mimo dosah mých objektivů. Na snímku je vidět zdejší laguna, nahoře je úzký pás země (kterým prochází silnice), na jejíž druhé straně je dlouhá pláž Gira, za kterou pokračuje již volné moře.



Vlastně až ke kostelíku Agios Ioannis Antzousis vede asfaltka, protože hned vedle je stejnojmenná dlouhá pláž (Agios Ioannis), která musí být v sezóně nabitá turisty, pláž má dokonce svou vlastní pobřežní hlídku, což na Lefkadě opravdu není běžné. V říjnu už je tu ale jen pár koupajících, zdejší plavčíci už utrácejí své v létě vydělané peníze a pláž můžete mít skoro sami pro sebe.

Nekonečný věnec pláží končí výrazným skaliskem, na kterém stojí velmi malebná usedlost místní rodiny Stavrosů. Zdálo by se, že skála je naprosto neprostupná, ale posléze se ukázalo, že to není tak docela pravda.



Ukazatel vás od pláže navede směrem ke kostelíku, který se ale ani bez ukazatelů prostě nedá nenajít. Hledal jsem podrobnější historické údaje o kostele, ale moc jsem toho nenašel. Jednotlivé zdroje od sebe navzájem opisují, dokonce se stejným slovosledem a v některých článcích jsem objevil dokonce naprosto nehorázné nesmysly, které stejným jménem nazývají úplně jiný kostel a pletou si Řeky s Turky. Co je zřejmé, je to, že zde byl kostelík již skoro od začátku letopočtu, uvádí se, že v roce 64 ho zde založil první lefkadský biskup a že byl kostel vystavěn zčásti v jeskyni ve skále, což se mi zdá být věrohodné. Hodně pramenů tvrdí, že se na tomto místě zastavil na své cestě do Říma k modlitbě apoštol Pavel, což mi ale připadne jako typické řecké historické pábení. Víc bych věřil tomu, že zde kázal některý z Pavlových souputníků (Akylas?), od něhož se postupně šířilo křesťanství i v tomto prostoru, což posléze vedlo k ustanovení lefkadského biskupa. Každopádně, místo má téměř dvoutisíciletou náboženskou tradici a vzhledem k tomu, že takové "svaté jeskyně" nevznikaly většinou na zelené louce, ale často na místech s ještě starší historii, moc by mě zajímalo, co tu bylo ještě dříve.

Kamenné schody vás dovedou ke starému kostelíku. Samozřejmě není původní z počátku letopočtu; tvrdí se, že tato podoba vznikla ve 14. století, kdy ostrov dobyli Anjouovci, což se promítlo do jména kostela. I tak je ale nejstarším na ostrově a místní ho velmi pečlivě udržují.



Když jsem ke kostelíku dorazil, viděl jsem, jak se sem jen "na otočku" přišli pomodlit dva muži z okolí, jeden v kraťasech, druhý v montérkách, ale návštěva tohoto kostelíka zjevně patří k jejich běžnému životu. Kostelík byl otevřený, ale pokud najdete dveře zavřené, nic se neděje, na dveřích je "bzučák", kterým si může kdokoli otevřít.



Interiér kostela je moc pěkně upravený, je vidět, že sem lidé běžně chodí a dobře se tu o kostelík starají. Nakonec jsem byl rád, že jsem si vzal s sebou i objektiv s nejkratším ohniskem, protože jsem chtěl dostat do záběru co nejvíc, abyste měli o uspořádání interiéru lepší představu.



Ikonostas jsem chtěl zachytit jako celek, ale dal jsem si práci a nafotil jsem podrobně i každou z ikon. Všemi obrázky vás ale nechci zahltit, ostatně jednotlivé ikony jsou dobře vidět i na celkovém pohledu.



Zadní část interiéru se zapálenými svíčkami; uvnitř to nádherně vonělo po kadidle a celkově hodně upravený dojem doplňovaly i různé podoby křížů včetně toho na obyčejném stole.



Svíčky k zapálení hlídá svým přísným pohledem svatý Nikodimos (tedy jestli to dobře čtu).



Po schodech se dá vystoupat nad kostelík, na fotce vidíte záběr shora, na kterém je dobře vidět původní trochu "pevnostní" charakter kostela. Přece jen, původně byl ve skále a přežil i období dlouhé turecké nadvlády, která zrovna křesťanským svatostánkům nesvědčila. Od kostela je sice skrze stromy pěkný výhled na zátoku, ale stromy kostel dobře stíní při pohledu z moře. Nebylo asi jednoduché si z volného moře tohoto kostela všimnout.



Samozřejmě, vedou-li někudy schody, chci se podívat na místo, kam je možné po nich dojít. V tomto případě to bylo jednoduché: Vedou nutně na Stavrosův statek, což je ta pěkná usedlost na fotce nahoře. Nejsem tak oprsklý turista, abych místní vyrušoval od jejich práce a chtěl si jejich soukromý majetek prohlédnout zevnitř, byť někteří průvodci k tomu dokonce vybízejí. Proto jsem se striktně držel cedulí u jednotlivých cest, kde je jasně napsáno, kam Stavrosova rodina nechce, aby turisté vstupovali. No a šel jsem dál a dál po cestě, kde žádné výstražné cedule nebyly, až jsem zjistil, že to, co z dálky vypadá jako neprostupná skála s usedlostí, je možné projít po úzké kamenité cestě. Četl jsem, že tu někde má být nenápadná malá plážička, která není ani popsaná na mapě.

Chcete-li najít cestu "skrz neprostupnou skálu" zahněte přímo před branou do Stavrosova statku doprava a dejte se úzkou cestičkou nad mořem podél kamenné zdi...



...dostanete se na druhou stranu skály, po které vedou kamenné schody dolů k moři. Stavrosovi tady mají mimochodem zadní vrátka ze zahrady, aby to na plážičku měli blíž. S pánem, který pracoval na zahradě, jsem si aspoň na dálku přátelsky pokynul, zjevně mu moje objevná cesta na pláž vůbec nevadila.



No a dole už mě přivítala maličká písečná plážička tak pro jeden zamilovaný pár, odkud je dobře vidět na další rozeklaná skaliska na pobřeží a na o něco větší pláž Kaminia. Tím, že slunce bylo ještě nízko, bohužel byla tahle maličká plážička napůl zastíněná skálou, takže se dalo velmi špatně fotit. Ale aspoň něco málo pro ilustraci.



I když pláž není zachycená ani na té nejpodrobnější mapě, kterou jsem našel, v knížce paní Lidy Out Lefkada on Foot jsem našel, že místní nazývají plážičku Krioneri. Prý je to proto, že tudy proudí do moře studená voda z lefkadských hor. Ano, Krioneri znamená v překladu "studené vody", nebo spíš možná dokonce "mrazivé vody", což si můžete připomenout, když se půjdete třeba vymrazit do kryokomory, kde se řecké slovo taky pěkně uplatnilo. Já jsem každopádně původně neměl v úmyslu chladivost zdejších vod okusit, ale nakonec jsem neodolal. Bylo to ovšem z donucení.

Jak víte, používám na objektivu standardně polarizační filtr. Pořídil jsem si letos jeden velmi slušný na své větší objektivy, tenoučký (což u polarizačního filtru, který se skládá vlastně ze dvou vzájemně otočných částí není úplně běžné). No a když jsem fotil na plážičce Krioneri, chtěl jsem mít fotky moře co nejlepší a točil jsem filtrem jako divý, aby filtr pochytal co nejvíc odlesků a moře bylo co nejmodřejší. Ještě jsem si stihl říct: Netoč s tím tolik, vytočíš filtr ze závitu na objektivu a ještě ti upadne do vo... A jak řekli, tak udělali! Filtr v ceně velmi slušného fotokompaktu jsem nejen svou nešikovnou manipulací vytočil ze závitu objektivu, ale ještě mi stihnul upadnout na skálu, od ní se odrazil a žbluňknul do dravých příbojových vln. No a tady na severu na kraji otevřeného moře jsou vlny docela slušné, i když je moře shodou okolností docela klidné. Když jsem viděl, jak se můj cenný fotofiltr pleská v písku a pobřežní skály s ním hrají na oťukávanou, hupsnul jsem do zdejší "mrazivé vody" v botách i v kalhotách a filtr se mi asi po půlminutě přetahování s mořem povedlo vytáhnout. Uvidíme, jestli se mi podaří ho zachránit, zatím schne (je přece jen bohužel ze dvou částí). Rozbitý není, ale ještě není jisté, jestli se nepoškodila jeho povrchová vrstva. Přece jen - písek a sůl jemné optice málokdy dělá tak dobře jako našim tělům. Uvidíme. Každopádně, fotky od plážičky Krioneri přes filtr dělané nebyly :-).



No a tady si dovolím svou cestu asi tak "v zážitkové polovině" přerušit, aby článek nebyl příliš dlouhý. O tom, jak jsem pozoroval, jak se Lefkada mění z ostrova na poloostrov a zase zpět, i o tom, jak jsem málem dostal nabančeno od devadesátiletého partyzána zase až někdy příště :-). Tak vám pro dnešek aspoň zamávám od "mrazivých vod" nádherného Iónského moře. Podle stínu vypadám sice trochu jako Kentaur, ale nebojte, to jen maličko klame záběr :-).


O Pyrrhově melounu

1. října 2016 v 22:58 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
V posledních letech jezdím na svůj oblíbených ostrov Lefkada skoro výhradně až na podzim. Turisté, kteří o prázdninách ostrovu vládnou, kvapem ubývají, obchody a taverny postupně zavírají, hotýlky a apartmánové domy začínají vyklízet pokoje, opravovat to, co se během sezóny pokazilo, a ostrov se pomalu začíná chystat na zdejší vlezlou středomořskou zimu, před kterou se, kdo může, zachrání útěkem na řeckou pevninu, nejlépe do Athén. I začátkem října je ale moře ještě dostatečně teplé, odpoledne bývá kolem 26 stupňů a nedáte-li si pozor, umí i takové řecké slunce "na vejminku" udělat na vaší kůži dostatečnou paseku, a přitom ostrov už je občas zaléván hustým podzimním deštěm, takže rázem vykvete tolik květů, že byste si to třeba ve vyprahlém srpnu neuměli ani představit. A v městečku, ve kterém přebývám, mají tradičně jeden až dva poslední vodní melouny, takové ty uvnitř červené, které tady mají nesrovnatelně sladší chuť než u nás. I melouny mají zjevně na přelomu září a října po sezóně.

Potíž bývá ve dvou věcech: Melouny už jsou poblíž "doporučeného data spotřeby", takže - nakrojeny - velmi rychle přezrávají. A jsou obrovské! Není ovšem zvykem zde prodávat rozkrojené části, jako je to běžné u nás. Prostě chceš meloun? Tak si ho vezmi pěkně celý. Chuťově je s velkou pravděpodobností senzační, ale doporučujeme po otevření ihned zkonzumovat. Což se u melounu, který se váhou pohybuje někde mezi 10 a 16 kilogramy blíží sebevraždě. Vzpomněl jsem si na Ferreriho legendární obskurní film Velká žranice a přemýšlel jsem, zda by mě s melounem parta slavných přežíračů vzala na zámeček mezi sebe.

Zatím jsem ani jednou neodolal a vždy jsem si jeden z posledních melounů sezóny koupil, po takhle slaďoučkých melounech se totiž můžu "utlouct". Dopadlo to vždy stejně: Jeden den jsem se melounem k snídani, k obědu i k večeři nehorázně přecpal, ale víc než půlka mi stále zbývala a já - s břichem ještě větším, než je u mne běžné (neříkal jsem snad, že tady něco zhubnu?), jsem po několika dnech zbytečného sebepřesvědčování, že meloun možná ještě přece jen dorazím, nakonec sladce zavánějící zbytky odnesl kamsi daleko do zdejších úrodných zahrad, abych je ponechal přírodním silám, protože ponechat je normálně v koši silám místních uklízeček si netroufám.

Včera, hned po příjezdu na ostrov, jsem se byl podívat v místním největším marketu a s úlevou jsem konstatoval, že melouny už došly. Ale večer v jednom menším obchůdku jsem svůj tradiční Pyrrhův meloun objevil. Byly tam dva poslední, tajemně vyzývavé velekoule k prasknutí nacucané slaďoučkou šťávou, s cenou víceméně symbolickou. Ten menší měl kolem dvanácti kil. Jestli si ho koupím, proběhne to jako vždycky a Marcello Mastroianni se určitě již teď těší, jak budu dělat jemu a jeho třem nenažraným přátelům společnost. Na dotaz, jestli nemají na skladě nějaký menší plod nebo nemůžu dostat jen "melounovou výseč", odpověděl pan majitel rezolutně záporně, ale uklidnil mě, že si můžu bez obav koupit meloun celý, že mi na něj dá zajímavou slevu, načež přepsal cenovku. NE!!! Letos budu pevný jako žula a meloun si nekoupím, rozhodl jsem se s definitivní platností, která mi vydržela skoro celou minutu, během které jsem se k melounu po pozoruhodné smyčce mlsně vrátil.

Dva poslední kousky, to je prostě výzva! :-)



Naštěstí stál u melounu další pán z naší skupiny postsezónních lefkadských turistů a zjevně řešil podobné dilema jako já. Netrvalo dlouho a plácli jsme si: Rozdělíme si meloun napůl. Majitel obchůdku nám ho na naše přání rozřízl vedví, přestože u toho nechápavě kroutil hlavou, každý jsme za svých bratru šest kil dobroty zaplatili přesně jedno euro (!!) a v igelitové tašce s netradiční váhou nákladu se postupně protahujícíma ušima jsme doklopýtali domů.

Po celodenní "melounové dietě" z mé části ještě zbývá asi třetina a můj urolog - kdyby existoval - by měl ze mne radost. Na rozdíl ovšem od všelikých lefkadských hmyzáků a melounojedů, kteří mě už v zahradách netrpělivě vyhlížejí, kde se letos se svým Pyrrhovým melounem flákám.

Jestli na mne nějaká vosa nebo sršeň spáchá letos v Řecku atentát, budete vědět proč! :-)

Pozdrav ze svého oblíbeného přístavu ve Vassiliki, centra zdejšího veškerého večerního dění, posílá Petr V., místy Čerf.