Po stopách Sapfó - maják na mysu Doukato

10. října 2016 v 12:02 | Petr Vápeník |  Črty z Lefkady

Kdyby Saturnin s dědečkem vytrvale pokračovali v činnosti své Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru, možná by je historka o básnířce Sapfó skákající z nešťastné lásky ke krásnému mladíkovi Faónovi z lefkadského bílého útesu na mysu Doukato do příbojových do běla zpěněných vln nenechala chladnými. Bez ohledu na skutečnost, která nejspíš nebyla zdaleka tak romantická, jak se nám snaží od římských dob namluvit tlučhubovitou fantazií nadaní básníci a dramatici, jsem se i já vypravil na nejjižnější cípeček lefkadské souše, abych se podíval zblízka na tamější krásný maják, na pověstmi opředený "vstup do Hádovy říše" (pravda, jen jeden z mnoha), no a při té příležitosti - jaksi rekonstrukcí "na místě činu" - se kouknul, jestli se zde nedochovaly nějaké dozvuky legendárního skoku slavné ženy starověku, skoku, o kterém samozřejmě píší úplně všechny turistické průvodce a vše se často bere jako dávno prokázaný fakt. Ó Saturnine, jestli existuješ, pomoz!

Nejprve musím říct, že se letos zdaleka nejedná o mou první návštěvu krásného mysu. A to už vůbec nemluvím o tom, jak často jsem se na cestu na mys vypravil. Na Lefkadu jsem totiž začal jezdit ještě v době, kdy k majáku na mysu Doukato vedla jen rozbitá kamenitá cesta (jaké tu bývaly ve vnitrozemí všechny a některé doposud jsou) a všechny místní firmy pronajímající auta a motorky speciálně upozorňovaly, že na maják je možno jen s terénními modely, těm ostatním na cestě upadnou kola a turisté to pak pěkně zaplatí, protože na tuto cestu se nevztahuje žádné pojištění. Jak víte, jako motorista se projevuji výhradně na Lefkadě, ale cesta "po šutrech na maják" pro mne byla svou očekávanou náročností něco jako rallye Paříž - Dakar, tak jsem se do zdolávání mysu zrovna nehnal.

Jednou jsem vyrazil v letním vedru na horském kole, ale hrubě jsem podcenil kombinaci délky trasy, převýšení a teploty rozpáleného vzduchu, takže jsem na maják nedojel a raději jsem se až do podvečera chladil na krásné pláži Porto Katsiki. Poprvé jsem se dostal na maják až při svém čtvrtém pobytu, kdy cestovka uspořádala adrenalinovou výpravu džípy, mimo jiné s výletem na nejodlehlejší mys, shodou okolností v době, kdy už se stavěla k majáku moderní asfaltová cesta. No a mým soukromým výpravám k majáku nekvete pšenka ani v poslední době, jak už vědí ti, co si tady na blogu loni přečetli článek o tom, kterak se mi při cestě na mys Doukato roznemohla čtyřkolka a já se musel 5 km před majákem dovolávat pomoci (viz článek Zachraňte vojína Čerfa). Dá se dokonce říct, že právě dlouho nenaplněná touha dorazit osobně až k majáku stála do určité míry zpočátku za mými návraty na ostrov (zase jsem se tam nedostal, musím přijet ještě jednou, to už se mi to určitě podaří!).

Letos jsem měl výlet k majáku mezi naplánovanými akcemi, které bych rád zpracoval jako článek pro blog, a tentokrát všechno klaplo, čtyřkolka startovala a dovezla mě bez větších komplikací až na místo. Výhoda říjnové Lefkady je třeba i v tom, že cestou skoro nikoho nepotkáte a mys máte prakticky sami pro sebe (aspoň jsem si to tedy dlouho myslel). No a nezanedbatelnou výhodou pro ty, kteří fotí, je i fakt, že na podzim už bývá zajímavější oblačnost, ne jen to věčné letní azuro bez mráčku.

Na začátek připomenu dvě fotky, které jsem již zde na blogu ukazoval dříve: Jedná se o záběr z nadhledu, z kopce Síkero nad Vassiliki, ze kterého je pěkně vidět, jak se celý severojižní hřeben vrchů postupně z více než 700 metrů snižuje a zanořuje do moře což myslím pěkně vysvětluje ten "vstup do Hádovy říše". A až na úplném konci onoho "zanořování" je mys Doukato (někdy se mu taky říká Lefkatas) s majákem, jde o ten úplně nejvzdálenější a nejmenší kopeček. První fotka je ze září 2007 a je z ní cítit sluníčko a léto, druhá fotka je z loňska a je z ní cítit déšť.



Když se postupně blížíte k nejjižnějšímu místu, maják po vás mezi kulatými vršky na různých místech už z dálky pokukuje, nechá se spatřit a zase zaleze. Pořád si myslíte, že to už musí být jen kousek, přejedete další vršek a - kuk - ono je to pořád ještě dost daleko. Je ale zajímavé, že o moc dál to vypadá v okamžiku, kdy nemáte k dispozici motor ale jen vlastní síly. Když jsem se poprvé snažil dosáhnout cíle na kole a maják na mne takhle mrknul asi poosmé a vypadal pořád stejně daleko, svoje snažení jsem tehdy v poledním žáru vzdal. Mimochodem, zde poprvé je vidět, jak vysoký je útes, ze kterého se měla podle legendy vrhnout Sapfó.



Tento maják tu stojí už od roku 1890 a původně fungoval na olej, po poničení zemětřesením v 50. letech pak nějakou dobu na acetylen, no a na elektřinu funguje až od roku 1986. Je to samozřejmě romantika a dnes se sem často jezdívá na pozorování letních romantických západů slunce (vždy poté, co slunce zajde, vyráží z majáku dlouhá kolona aut zpátky do ostrovních letovisek). Ale ani podzimní - méně kolektivní - verze s bílými mráčky není úplně špatná; člověk hned vidí, které barvy Řecko symbolizují a proč asi. Mimochodem, poslední desítky metrů cesty od asfaltky k majáku trochu napovídají, jak vypadala původní celá příjezdová kamenitá cesta.



V místech, kde je maják, se ve starověku nacházel Apollónův chrám ve své době proslavený po celém Řecku. Protože se teď chystá pár deštivých dnů (v posledních dnech jsem se snažil podniknout toho co nejvíc, abych pak mohl deštivé dny využít pro psaní, jako to dělám dnes :-)), tak si možná ještě sjedu do hlavního města podívat se do muzea; je pravděpodobné, že se tam o tomto chrámu, jehož pozůstatky objevil Wilhelm Dörpfeld, archeolog a jeden čas i Schliemannův spolupracovník, dozvím víc než v nekonečných reklamních turistických textech.



No jasně, to mě mohlo napadnout: Je skoro poledne, a to řecké majáky odpočívají, protože mají tradiční siestu. Takový zámek tu ale dveře do budovy majáku mají po většinu času, protože běžný provoz majáku se řídí na dálku.



Takový pohled by se otevřel zájemci o skok z útesu: Světlé vysoké pobřežní skály jižní Lefkady odolávající vlnám z otevřeného moře, pobřeží, ze kterého se během každého zemětřesení něco sesype do mořských vln (pak vznikne nad masou zříceného materiálu obrovský mrak prachu, který je vidět z celého ostrova). Je samozřejmě vzrušující zážitek nakukovat z hrany útesu dolů, zvlášť trpíte-li závratí, není ale od věci pomyslet na to, že zemětřesení jsou tu poměrně častá.



Když jsem tu byl před lety poprvé, bylo každému jedno, jestli spadnete z útesu a bralo se to jako výhradně vaše věc, vaše nebezpečí a vaše odpovědnost. Dnes už v místě přímo před majákem brání jednoduchému přístupu k okraji masivní mříž. I místní úřady si před vlastním prahem - tedy, lépe řečeno před vlastním majákem - dělají alibi. Legendární Sapfó by dnes musela vážit dalekou cestu asi dvacet metrů vedle, kde už žádná mříž není.



Zpod majáku je krásný výhled na přilehlé ostrovy, tady je vidět cíp Kefalonie, Atokos a kousek ostrova Meganisi. Ale hlavně je tu můj oblíbený pidiostrůvek Sidira, na který spořím, abych si ho jednou mohl koupit a někoho na něj - jako hrdý majitel ostrova - pozvat na návštěvu. Dvě až tři lehátka a minibar by se tam mohly vejít, když nebudou moc velké vlny.



Od majáku se dá po skaliscích sejít až úplně k mořské hladině, jen člověk musí dávat bedlivý pozor, kam šlape, aby náhodou nezahučel do moře. Kdo si chce udělat pěkné fotky mysu, doporučuji nechodit na kraj pěšky, ale vypravit se na malý výlet lodí, odkud je "vstup do Hádovy říše" i s majákem vidět nejlépe a s trochou odstupu.



Hranice mezi souší a vodou je někdy velmi úzká a křehká, a vyžaduje trochu rovnováhy, zvlášť když zespodu silně fouká, přičemž na projíždějícím trajektu cestující s dalekohledy a mobilními foťáky uzavírají sázky, jestli to dáte anebo ne. Nakonec to ale ani nebyla "provazochodecká pěšinka", která mě odradila od dalšího pokračování.



Svým sestupem k vodě jsem ovšem vyrušil jakéhosi velkého živého tvora za křovím. Co by tady na kraji ostrova a uprostřed skal mohlo žít? Zatím největší zvíře, které jsem tu kdy potkal, byl jezevec. A tohle bylo větší!

Nakonec se ukázalo, že jsem vyrušil jakousi ženu. Že by Sapfó? Nu, volnomyšlenkářská se zdála být dost, protože zde polehávala (a po vyrušení i pobíhala) v rouše nejvýš Evině. Pokud to byla opravdu Sapfó, snad si jen odskočila z Hádovy říše ochutnat trochu posledního podzimního slunce (v tom případě musela ale třemi buřty uplatit hlídajícího Kerbera).

Uznáte, že jako gentleman jsem prostě nemohl pokračovat po skále dál k moři. Jednak jsem nechtěl dámu přivést do rozpaků, jednak jsem měl podle hlasů prosvítajících burácením mořských vln pocit, že kromě Sapfó zde možná byl - samozřejmě inkognito, aby se nemusely přepisovat všechny literární pohádky a turistické reklamní letáky - i mladý Faón.

Vidíte, co taková moderní metoda jako je rekonstrukce na místě činu dokáže všechno odhalit? A pak že historické happy-endy neexistují! :-)

Pozn.: Kromě toho jsem se kvůli těm dvěma vybájencům zase nedostal až na nejjižnější suchý bod ostrova, takže snad budu muset, krucinál, někdy přijet ještě jednou! :-).
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | E-mail | Web | 10. října 2016 v 12:52 | Reagovat

Kouzelné výhledy!

Poslední věta je boží :-D.

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. října 2016 v 15:00 | Reagovat

Mimochodem, když jsem sháněl na webu nějaké doplňující informace, např. jakého věku se asi Sapfó dožila, případně jak moc byl Kerberos neúplatný, našel jsem v češtině originální a genderově pozoruhodný výklad (i když jde s velkou pravděpodobností o nepříliš podařený překlad; zpočátku jsem doufal, že jde jen o nápaditou parodii, ale bohužel, kontext tomu nijak nenasvědčoval), který celou love story uvádí jako lásku proslulého řeckého básníka Saphó k mladé krásné Faoně. Doporučuji učitelům dějepisu a literatury uložit tuto drobnost do zásobníku argumentů, k čemu může být dobré dávat v jejich hodinách pozor, i když dotyčný student chce v budoucnu dělat ajťáka nebo jen podnikat v cestovním ruchu :-).

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. října 2016 v 15:09 | Reagovat

[2]:
Sapfiská strofa byla naštěstí genderového vyváření ušetřena.

I když sapifický stróff nezní věru špatně.

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 10. října 2016 v 18:19 | Reagovat

Báječný konec! :D

Zaujala mě ta Kefalonie řecky kefalé je hlava - tak snad nějaký ostrov pro hlavouny? ;-)

A jeden gramatický dotaz: proč jsme se učili v anatomii a lékařské latině, že řecky hlava je kefalé a Google říká kefali? Jde o starořečtinu?

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. října 2016 v 19:55 | Reagovat

[4]: Já znám jenom vojína Kefalína, a to žádný velký hlavoun nebyl.

Samozřejmě, se svou znalostí deseti základních řeckých frází jsem ta naprosto ideální osoba pro podobné jazykové otázky. Po zvážení všech možných gramatických pravidel, po konzultaci se svým obrázkovým česko-řeckým slovníkem a na základě některých osobních zkušeností jsem ale dospěl k přesvědčení, že je to hlavně proto, aby vám, doktorům, obyčejní Řekové nerozuměli :-).

6 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 10. října 2016 v 19:58 | Reagovat

[5]: Nepodceňuj se, třeba jsi špatně počítal - a umíš těch frází 11! ;-) :-P

No právě: utěšovala jsem se, že umím pár slov řecky (kolik jich v té učebnici mohlo být: 100-200?) - a ono nic!!! :-(

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. října 2016 v 23:44 | Reagovat

Je ten blog nějaký rozbitý, nejde přidávat komentáře. Zkouším to už potřetí a stále mi to ukazuje, že odpovídám na smazaný komentář, tak uvidíme, zkusím nedávat odkaz na původní komentář...

Pravděpodobně jde o trojský dialekt :-). Náhodou, už léta mám připravenou a vypilovanou skvělou frázi: "Mu arési i elenikí físi", což znamená "líbí se mi řecká krajina" tu mám nacvičenou i s výslovností a umím to variovat i na lefkadskou krajinu. Dobré je to, že to nadchne a přátelsky nakloní každého pastevce, kterého potkám, horší je ale, že to většinou pastevce "nakopne" a on mluví a mluví a až po nějaké době zjistí, že s "lefkadskou krajinou" moje schopnosti dorozumět se řecky začínají i končí.

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. října 2016 v 23:48 | Reagovat

No vida, to pomohlo :-). Vypadá to, že komentář č.6 (nesmím ho napsat odkazem, jinak blog protestuje) je považován za smazaný, ale je nadále vidět, kdežto moje komentáře vidět nejsou, ač nejsou smazány. A pak se v tom vyznej!

9 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 11. října 2016 v 5:44 | Reagovat

Tak si vzpominam ze jsme se take "neprobloudili' na cip reckeho ostrova ale Rhodu. Tam ale nebyl majak ale jen xajimavy kriz s vyhlidkou na egejske avstredozni more...tak taky nrrkfy priste. :-(

10 Jarka Jarka | Web | 11. října 2016 v 10:28 | Reagovat

S těmi obláčky máš pravdu, první fotka majáku s bílými beránky, je naprosto luxusní. :-D
Četla jsem si v komentářích a překvapilo mě, že se nedomluvíš řecky. Nevím, jak se to stalo, ale pojala jsem podezření (viz. rozhovor s partyzánem v minulém článku), že řecky mluvíš plynule. ???  :D

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 11. října 2016 v 11:00 | Reagovat

[7]:
Vypilované fráze jsou též mým šálkem kávy.

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. října 2016 v 15:39 | Reagovat

[9]: "Tady je tvůj Rhodos, tady skákej," říká se. Tak můj Rhodos je na Lefkadě :-).

[10]: Copak o to, když chci, mluvím řecky velmi plynule, jen těm slovům není ani trochu rozumět :-). Mě třeba docela štve, že neexistuje žádná aspoň trochu soudobá učebnice řečtiny pro samouky. Mám sice jednu malou na bázi angličtiny, ale to jsem chvíli zkoušel a za chvíli mi z těch všech řečí šla hlava kolem. Přiznávám, že konverzační příručky mi nevyhovujou, tam je to opravdu jen pochytit nějaká slovíčka a základní obraty. Takže je to v mém podání spíš kombinace angličtiny, řeckých slovíček a pantomimických dovedností, ale zatím - když jsem něco potřeboval - jsem se vždycky nějak domluvil :-).

13 Sugr Sugr | E-mail | Web | 11. října 2016 v 18:39 | Reagovat

Tvé "stopy" mě uvádějí vždy v úžas Petře! :-)

14 Miloš Miloš | Web | 11. října 2016 v 21:40 | Reagovat

Jestli ale tu nahou vílu jsi ohledy gentlemana nezklamal :)

Po ostrém hřebenu skály bych se na okraj neodvážil, z dálky výběžek vypadal jako malý brdek, ale z posledního snímku se tají dech.

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. října 2016 v 16:43 | Reagovat

[4]: Jen pro zajímavost: Včera jsem si v jedné zdejší přístavní taverně dal čerstvou rybu. Dali mi vybrat a mě se zalíbila jedna podlouhlá, tak jsem si ji nechal připravit a moc mi chutnala, asi zatím nejvíc za všechny ty roky, co už jsem tu ryby ochutnával. Zeptal jsem se proto, jaký má řecký název, abych věděl propříště. No a dozvěděl jsem se, že jí říkají "kefáli" :-).

16 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 12. října 2016 v 16:52 | Reagovat

[8]: Zrovna jsem dokončila srovnání Blog.cz a Blogspot a jsem zvědavá, zda nebude smazán (byla by to moje "premiéra"), proto ho publikuju i na Blogspot. ;-) Tohle je jedna z věcí: technické výpadky... Ne, chyba není na tvé straně, s komentáři mají problém i jiní (já tedy ne, ale co není teď, může být už za minutu :D).

Mimochodem, slušný komentář na S. blogu samozřejmě nebyl publikován (dával návody, jak obejít nedostatky event. placené verze ;-)). Takže mě to nakoplo k celému článku.

17 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 12. října 2016 v 16:58 | Reagovat

[12]: Tak to bych chtla vidět, jak děláš mima. ;-) :-D

[15]: Jé, tak od teď o sobě můžeš tvrdit, že jsi snědl dokonce i hlavouna. :D To je stejně zvláštní náhoda. :-)

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. října 2016 v 16:58 | Reagovat

[14]: Útes má výšku asi 30 metrů, což je krtina ve srovnání s okolními vrchy, ale na člověka průměrného vzrůstu a průměrného strachu z výšek je to až dost.

19 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. října 2016 v 17:02 | Reagovat

[17]: Až mi z toho překvapení, když mi to řekli, zaskočila kost z hlavouna a dobrých deset minut jsem přemýšlel, jak se mi asi podaří ji nějakým samochvatem vytáhnout.

20 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 12. října 2016 v 17:03 | Reagovat

[19]: Počkej jako vážně, spolkl jsi kost? A vzhledem k tomu, že píšeš, js to přežil, což je fajn. :-)

21 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. října 2016 v 17:32 | Reagovat

[20]: Ona nebyla zas tak velká, ale zašprajcovala se a překážela. Tak jsem nakonec použil metodu "sousto - lavina" a kupodivu to pomohlo.

22 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 12. října 2016 v 18:03 | Reagovat

[21]: Tos měl štěstí! :-) Protože jinak bys musel pantomimicky (promiň, při představě se směju, jak bys otevíral ústa a dělal rybu a ukazoval při tom na svůj krk) ztvárnit, co se ti stalo. :D

23 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. října 2016 v 20:37 | Reagovat

[22]: To by byla přímo etuda jak od Fialky! Ale já si nemyslím, že by to nepochopili. Ochutnal jsem tu už spoustu místních ryb a "kefali" byla nejméně kostnatá, tak předpokládám, že s něčím podobným mají zkušenosti.

24 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 17. října 2016 v 22:33 | Reagovat

Skvělé! :) Já nejsem příliš mořský typ, moře mě netáhne, ale když vidím ty tvoje fotky a čtu to tvoje vyprávění, tak už asi táhne :)).

25 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. října 2016 v 23:36 | Reagovat

[24]: Mě moře přitahuje a láká, i když si v něm nezaplavu. Ale je to živel, který má v sobě obrovskou sílu a moc rád ho pozoruji.

26 Bev Bev | E-mail | Web | 20. října 2016 v 8:14 | Reagovat

Na vstup do Hádovy říše si vzpomínám, tedy na tu fotku z loňského roku. Je to jako hřbet nějakého obrovského zvířete, psala jsem k tomu myslím tenkrát a pokud ne, tak jsem si to aspoň myslela. :-)
A fotky s majákem jsou nádherné, taky bych si jednou chtěla vyfotit něco tak pěkného.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama