Leden 2017

Souboj na zamrzlé Řece básní

31. ledna 2017 v 11:43 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

I když pořád ještě vládnou celodenní mrazy, které letos zajaly jako v opravdové správné zimě celý leden jako rukojmí a stále ještě čekají na slíbené výkupné, přece jen je poznat, že ta hlavní "sibiř" se již vrátila kamsi do východní tajgy, zlehýnka se oteplilo a i ledová svěrací kazajka Berounky jako by se poznenáhlu uvolňovala. Na řeku ze svých oken přímo nevidím a protože mě další nepřející bacil opět přivázal na tento týden za nohu k dobřichovickému obýváku, nemám možnost pozorněji sledovat, co se děje s polozamrzlou říční hladinou. Vozí se na ledových krách v říčním proudu mlčenlivé volavky? Nebo na praskajícím ledu bojují právě pod nádražím královští mušketýři s kardinálovými služebníky své souboje cti a víry? Nemohu-li na vlastní oči spatřit to, od čeho bych jinak jen stěží dokázal odvrátit svůj pohled, tedy si aspoň představuji. A od řeky k sobě nechám doléhat ozvěnu bublajících slov čerstvě osvobozených z ledového sevření, protože Řeka básní se snad zase dává do pohybu a roztéká se tím směrem, kde lze v dálce tušit jaro. Nuže, pro verše, které jsou mi milé, a pro ty, kteří jsou k nim trvalou a nikdy nezamrzající inspirací, do střehu!! :-)


Souboj na zamrzlé Řece básní

Rampouchy ze slz svázanými po pěti
o tvůj kapesníček šermuji s d´Artagnanem;
že budu vítězem, diváci nevěří mi,
jen do tvé vůně chci však balit svoje rýmy!
Gaskoňský kord je rychlý jak žíznivá čára,
chvíli umíráme a pak zas oba vstanem,
průhledně slaným hrotem trochu prokletí.

Tak to prý chodí u slavných mušketýrů
v lednu
že každý zásah zanechá v ledu díru:
Jednu za všechny
a všechny za tu jednu.

Na Řece básní
ze zmrzlých slov už stoupá jemná pára.
Ta pro tebe svým dechem rozehřeji
ať vlhkým teplem falešného jara
protáhnou se a zkrásní!

Ano, to si přeji!


Pozn.: Připadají vám básně dětinské? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci mého roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi téměř 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.389

29. ledna 2017 v 16:18 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Po výměně v americkém prezidentském úřadu bude možná znovuoživen společný výzkumný projekt studia Walta Disneyho a několika univerzitních pracovišť zabývajících se vývojem hvězd. Ambiciózní projekt s názvem Sněhurka a sedm bílých trpaslíků byl původně zastaven zásahem vlivných filmových odborů kvůli rasové nevyváženosti, přestože tvůrci nabídli jako kompenzaci věnovat nezanedbatelnou část zisku na výzkum černých děr.
-----------------------
Dlouholetý předseda Jazzové sekce Karel Srp nebyl kvůli podezření ze spolupráce s komunistickou STB potvrzen jako nový člen Etické komise ČR. "V dokumentech Státní bezpečnosti se sice nenašly originály jeho hlášení, ve kterých měl poskytovat informace o svých známých z disidentských kruhů," řekla nám ředitelka Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. "Jeho jméno se ale podle zjištění našeho úřadu beze vší pochybosti i v těch nejhorších dobách objevovalo na tehdejších sovětských vlajkách!"
Pozn.: O něco vážnější zamyšlení nad tímto tématem si můžete přečíst v článku O morálce, soudech a ztrátě soudnosti.
----------------------
Podle nového průzkumu volebních preferencí se Okamurovo hnutí Svoboda a přímá demokracie i v roce 2017 stále pohybuje těsně pod pětiprocentní hranicí pro vstup do Poslanecké sněmovny. Tomio Okamura Nedělním miniglosám odmítl tuto skutečnost jakkoli okomentovat s dovětkem, že nevěří žádnému průzkumu, jehož výsledky jsou vyjádřeny v arabských číslicích.
----------------------
Francie zakázala podávání tzv. bezedných nápojů, které jsou velmi oblíbené v prodejnách rychlého občerstvení. Důvodem zákazu je podle francouzských úřadů především boj proti obezitě. Podle většiny českých politiků Česká republika nedopustí, aby byla tak strašlivým způsobem pošlapána svoboda i u nás. "Kdyby se ukázalo, že by tradiční evropské země chtěly podobná pravidla rozšířit i do České republiky, razantně se takové zvůli postavíme," řekl nám nejmenovaný odvážný politik, který před naším mikrofonem nestihl utéct. "Pro podobný případ bychom rozhodně zažádali o lokální výjimku, aby se u nás mohly "bezedné" nápoje prodávat alespoň jako upomínkové předměty poblíž naší bezedné propasti u Hranic na Moravě, nejméně do doby, než vědcům a potápěčům konečně podaří dostat až na dno, a změřit tak její definitivní hloubku."
----------------------
Donald Trump potvrdil, že nově vystavěný plot na hranici s Mexikem by měl mít takové technické parametry, aby zabránil nelegální migraci chřestýšů z Mexika do USA. Podle prezidentova mluvčího je hlavním záměrem, aby domácí američtí chřestýši začali být opět hrdí na svou příslušnost k USA a aby pod krvelačnými nájezdy cizáků netrpěly poctivé americké krysy.
----------------------
Vědecký tým Harvardské univerzity oznámil, že se mu konečně podařilo připravit teoreticky již před mnoha lety předpovězenou kovovou formu vodíku. Tento objev by podle českých ekonomů mohl vyvolat doslova revoluci - především mezi sběrači kovů.
----------------------
17. ročník Tříkrálové sbírky přinesl rekordní výtěžek, když se koledníkům podařilo vybrat částku převyšující 100 miliónů korun. Podle marketingových specialistů by nicméně právě teď, kdy je česká veřejnost velmi citlivá v otázce nelegální migrace, mohl být výtěžek mnohem vyšší, kdyby organizátoři sbírky udělali v sestavě koledníků drobnou změnu a nahradili Baltazara mezi lidmi mnohem populárnějším Jidášem.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich téměř osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i pět jubilejních výběrů nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Pozn.: Nebaví vás politika, byť podaná s nadhledem tradičních Nedělních miniglos? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi téměř 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

O morálce, soudech a ztrátě soudnosti

27. ledna 2017 v 22:53 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Pozn.: O tomhle tématu jsem původně psát nechtěl a za normálních okolností bych na ně ani neměl čas. Protože jsem byl ale včera zase donucený ulehnout a pustit se do opětovného souboje s horečkami a bacily, kteří se o mne letos přetahují, jako bych byl nějaká celebrita, a nemám právě kdovíjak veselou náladu, dovolil jsem si tentokrát napsat trochu vážnější kousek na jedno aktuální téma. Nebojte, nadhled a humor snad zase přijdou. Do neděle se snad trochu oklepu! :-)

Tak nám zase jednou z hnojišť zbylých po totalitních bezpečnostních složkách vybublal nevoňavý historický pramínek. Tentokrát nese otisk pana Karla Srpa, dlouholetého předsedy Jazzové sekce, nepominutelné osoby světa vyhraňujícího se proti dávné komunistické zvůli, člověka, který se nenechal ani v nejtěžších normalizačních dobách v 70. a 80. letech minulého století přinutit k tichu a pasivitě a dokázal si spolu se svými spolupracovníky vyvzdorovat prostor pro velmi zajímavé akce zdaleka nejen v oblasti jazzové hudby. Člověka, který se dlouhá léta pohyboval v místech, kde se nebylo možno nepotkávat a nepotýkat s lidmi a institucemi, kterým by se z pochopitelných důvodů nejspíš raději vyhnul, včetně struktur tehdejší Státní bezpečnosti. A byl to právě Karel Srp, který byl nedávno jmenován českým prezidentem za člena Etické komise České republiky, komise, která má právo rozhodovat v nejasných a komplikovaných záležitostech o tom, kdo může a kdo naopak nemůže být oficiálně oceněn pro svůj odpor proti komunismu.

Ani v nejmenším se dnes nechci zamýšlet nad otázkami míry spolupráce konkrétního člověka s tehdejší STB a už vůbec ne nad otázkami viny a trestu. Jsem tím posledním, kdo by chtěl a mohl někoho soudit za jeho jednání, o němž nejspíš nikdy nebudeme mít dostatek faktů a tím méně pak dostatek informací o pohnutkách k němu a o širším kontextu daného případu. V začátcích svého blogu jsem svůj pohled na tuto oblast popsal v téměř nikým nečteném článku O marných zápasech s lejny a když jsem si ho přečetl dnes, skoro po osmi letech, zjistil jsem, že na něm vlastně ani s odstupem nemám co měnit a některé jeho části dobře platí jako základ pro lepší pochopení mého pohledu na aktuální kauzu Karla Srpa: "Na každý smrdutý úlovek se třesou veškeré okolní šelmy hyenovité, pro které je páchnoucí sousto manou nebeskou. Všichni ti, kteří hlasitě křičí, aby překřičeli své vlastní poklesky. Všichni ti bijci za pravé pravdy, kteří si často udrželi svůj štít neposkvrněný jen proto, že sami byli pro estébácké prznitele příliš bezvýznamní. Všichni ti mladí ostře nabroušení, kteří v dobách míru a blahobytu s očima planoucíma okouzlením z vlastní domnělé nebojácnosti kážou, jak snadné je nepodlehnout metodám inkvizice. A koneckonců i všichni ti opravdoví morální hrdinové, kteří jen prostě nedokážou pochopit, jak je možné, že všichni nejsou jako oni, z křemene."

O vině či nevině konkrétních lidí ve smyslu práva bych nikdy rozhodovat nechtěl a soudcům v příslušných sporech ani trochu nezávidím. Ostatně soud před mnoha lety oficiálně rozhodl: Karel Srp byl ve spisech komunistické STB evidován neoprávněně, protože pro něco takového soud nenašel hodnověrné důkazy a bez nich prý jinak rozhodnout nemohl. Ale znáte přece tu klasickou poučku, že "nepřítomnost důkazů ještě neznačí důkaz nepřítomnosti".

Další lidé, kteří se pohybovali v rozličných vrstvách československého disentu, tvrdí, že našli ve svých materiálech informace pocházející z udání, jejichž autorem měl být právě Karel Srp. Nikdo asi už zpětně nedokáže rozlišit, jestli zdrojem těchto informací byla skutečná udání nebo nějaké "zpravodajské hry" tehdejších estébáků. V mnohých názorech, které jsem zaznamenal, zaznělo, že by přece mělo být určující, jak v této věci rozhodl soud. No a to je věc, se kterou se nedokážu vyrovnat. Jde přece o členství v "Etické komisi ČR" a na to není žádný nárok jen proto, že člověk od jakéhosi soudu dostal samé jedničky. V Etické komisi podle mne nemá co dělat člověk, kolem kterého se vznášejí a i do budoucna budou vznášet podobné nejasnosti. A měl by to být v první řadě on samotný, koho ani nenapadne o podobný krok usilovat, i kdyby prošel svým životem ve skutečnosti opravdu bez jediného zaváhání a morální poskvrnky, což se může zdát na pohled trochu příkré a nespravedlivé, ale nejde to, myslím, jinak.

Pokud to pan Srb nebyl schopný rozeznat, je to pro mne docela smutný příběh. Měl pro to, myslím, dostatečné množství indicií dlouho dopředu (byť byl možná panem prezidentem, který je jeho osobním přítelem, ujišťován, že to bude v pohodě, kdo ví?). Sám totiž již dříve usiloval o to, aby o něm Etická komise ČR rozhodla jako o účastníku odboje proti komunismu. Neuspěl tehdy ze stejných důvodů jako dnes. Pro mne je nepochopitelné, jak někdo po takovém výsledku může ještě usilovat o přijetí za člena téže komise a zavání mi to bohužel pozoruhodnou ztrátou soudnosti. Tahle záležitost se přece nedá vyvzdorovat, pletivo etických žilek je, myslím, natolik jemné, že podobný krok ho dokáže navěky zničit. Stojí panu Srpovi za to, že se i ti, kdo o věci samotné dnes nemají nejmenší představu a - ať už je neznámá skutečnost jakákoli - morálně mu nesahají ani po kotníky, budou v každé souvislosti s prací komise škodolibě šklebit a křičet: "No jo, to je ta naše slavná etická komise plná donašečů, to víte, a tak je to u nás se vším!" To mu nevadí, jaké džiny minulosti jeho nepředložený krok zase vyvolal? A to ani nemluvím o tom, že když premiér Sobotka jmenování odmítl potvrdit, překvapená a ublížená reakce pana Srpa, naznačující možnost blíže neurčené msty v duchu "když ne já, tak tedy ani ti ostatní, to budete koukat, co o nich všechno vím!", mě osobně hodně zaskočila, protože jsem si doposud tohoto člověka a výborného organizátora z mnoha důvodů vážil. Jak směšně dokážeme, my slabí lidé, vyhlížet, mizí-li nám na poslední chvíli mezi prsty to, co si podle svého vlastního úsudku dávno zasloužíme a užuž jsme to měli skoro v hrsti!

Samozřejmě, podobné neštěstí nikdy nechodí samo, tak se okamžitě celý příběh stal součástí větší politické hry, střetu prezidenta, kterému jsou podobné akce "na sílu" vlastní, a premiéra, který pro mne docela překvapivě (a správně) zatáhl za záchrannou brzdu a jmenování prezidentovi nekontrasignoval, čímž si vysloužil okamžitou spršku slovního kamení z Hradu. Když totiž analogickou kulišárnu udělá prezident premiérovi, to je samozřejmě jeho svaté právo, projev neobyčejné bdělosti a morální povinnost, ale když se to poprvé stane naopak, najednou je to Hradem považováno za schválnost, spiknutí, politickou vypočítavost a známku mizerného charakteru. Velice úsměvné srovnání dvou pohledů na stejnou skutečnost!

Ale to už smutná postava pana Srpa stojí opět stranou a jen sem tam se o ni rozpleskne další z okolo létajících politických pukavců. Ach jo!

Jakmile se se slovem "morálka" totiž začne šermovat v politice, ani tak skvělý šermíř jako d´Artagnan, myslím, nemá žádnou šanci. Natož šermíř jazzový!

Osmé blogové narozeniny aneb O psu Donalda Trumpa

25. ledna 2017 v 19:59 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Když jsem si přesně před osmi lety v chřipkovém polodelíriu založil tento blog, neměl jsem ani nejmenší představu, jakým způsobem a jak dlouho bude fungovat. Nikdy před tím jsem žádné blogy nečetl, natož abych sám nějaké psal, netušil jsem, jak by měl takový blog vypadat a vlastně to pořádně nevím dodneška, takže si to dělám podle svého. Povede se mi najít témata aspoň na deset článků, říkal jsem si před osmi lety? A proč by je měl někdo číst? Potkám někdy živého blogového návštěvníka, kterého neznám odjinud? Povede se mi sehnat někoho, kdo mi napíše komentář doopravdy se vztahující k textu a ne jen standardní "mrkni plís na můj blogís"? To by pane byla krása!

Můj první článek O chřipce a psím blogu byl vlastně nepřímou ozvěnou tehdejšího nástupu Baracka Obamy (a hlavně jeho blogujícího psa, o kterém se na veřejnosti ví jen málo :-)) do prvního prezidentského období, což jsem si plně uvědomil až dnes, kdy došlo na prezidentském postu k prostřídání. Přemýšlím, jestli Donaldův pes bude také do té míry vzdělaný, aby zvládal zákruty latiny, a jestli Mr. Trump vůbec nějakého psa má. Pokud ano, bude jistě bílý, nespokojený a rozdurděný. A bude to nejspíš nějaké bojové plemeno s nevymáchanou hubou.

Osm let je dlouhá doba i na prezidenta, natož na obyčejného blogera. U mne ta doba proběhla vlastně zcela bez delších odmlk a blogových prázdnin (nejdelší odstup mezi dvěma články za všech těch osm let byl přesně týden, průměrný pak 2.1 dne), protože když jedu na dovolenou, většinou se kadence článků paradoxně ještě zvýší. Prezident (ten americký, podotýkám) za těch osm let šaramantním způsobem zešedivěl a já přemýšlím, do jaké míry zešedivěl tento blog, protože na blozích jako artefaktech virtuálních je šedivění méně patrné než na prezidentských skráních, což ale ještě neznamená, že k němu nedochází.

Blog se stal standardní (i když za určitých specifických okolností snadno postradatelnou) součástí mého života. Bavím se jím, protože bez toho by to nemohlo fungovat, a přitom se mu snažím neotročit, i když občas v neděli ráno protáčím oči nad tím, který šotek mi, kruciš, nakukal, abych každou neděli veřejně glosoval to, co u nás i ve světě děje :-). Místo toho, abych si uvařil sváteční nedělní oběd, přemýšlím, jak sebe i své čtenáře pobavit, a jsem na sebe vzteklý, když mi to nejde. Dělat si legraci prostě není žádná sranda! :-)

Mezi nástupem Barackova a Donaldova psa uplynulo osm let a za tu dobu se tu objevilo 1392 různorodých blogových článků. Hodně? Málo? Tak akorát? Prošly tudy tisíce, desetitisíce návštěvníků, kterým všem děkuji za to, že jim stálo za to nakouknout a pobýt. Kdoví, co přinese devátý rok! Třeba poklidný rovnoměrný rozvoj blogu osmými narozeninami skončí, protože ho přerve za dveřmi už nenápadně přešlapující blogová puberta a období vzdoru :-).

Pojďme se přesvědčit, jaká bude skutečnost.

Pojďme se o tom přesvědčit společně! :-)

Pozn.: Nebaví vás něco tak prďáckého, jako jsou narozeniny? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi téměř 1400 různorodými články z osmi let života blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte :-).

Nedělní miniglosy č.388

22. ledna 2017 v 15:36 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nového amerického prezidenta Donalda Trumpa rozčilily letecké záběry míst z parku před Kapitolem, podle kterých se jeho inaugurace zúčastnilo méně lidí v porovnání s nástupem prezidenta Obamy. Podle Trumpa je skoro jisté, že statisíce návštěvníků na snímcích smazali ve photoshopu nenávistní novináři nebo ruští hackeři, aby znevážili slavnostní akt: "Návštěvníků muselo být ve skutečnosti mnohem, mnohem víc než v případě mého směšného prezidentského předchůdce; jednak jsem nejméně o půl miliónu návštěvníků chytřejší a schopnější než on a jednak se např. počet agentů zpravodajských služeb v davu, kteří jediní jsou spočítaní přesně, oproti minulé inauguraci ztrojnásobil."
-----------------------
Čeští vědci konečně rozřešili tajemství, proč se po internetu šíří špatné a lživé zprávy rychleji než ty dobré a pravdivé. Podle výsledků několikaleté studie mají sice překvapivě oba typy zpráv technické předpoklady šířit se stejně rychle, ale ty dobré a pravdivé málokdy někdo posílá dál, protože jsou zcela nezajímavé a na rozdíl od těch vymyšlených jim pochopitelně nikdo nevěří.
----------------------
České feministky napadly básničku Jiřího Žáčka, která je součástí čítanek pro základní školy, protože se v ní malým školáčkům vysvětluje, že z holek budou jednou milující maminky. Jiří Žáček připustil své pochybení a slíbil básničku rozšířit tak, aby byla korektní a nevytvářela nebezpečné genderové stereotypy. Doplní proto možnost, že milujícími maminkami mohou být i muži, že z některých holek mohou vyrůst milující tatínkové, a zmíní i eventualitu, že z některých holek - budou-li na ně kluci ve škole oškliví a budou je rušit při češtině, když se bude probírat, jak porozumět jednoduchému básnickému textu - vyrostou podobné feministky. Básník si však není jistý, jestli se bude výsledek po takových úpravách pořád ještě rýmovat.
----------------------
Strana zelených na svém sjezdu v Hradci Králové přestala používat zkratku SZ a bude nadále používat v Evropě osvědčený název Zelení. V závěrech sjezdu strana uvádí, že bude podporovat legalizaci squattingu, což je podle českých politologů pochopitelné, protože se jedná asi o jediný způsob, jak se mohou Zelení v dohledné době dostat do Poslanecké sněmovny.
----------------------
Český hydrometeorologický ústav opět varuje před zhoršujícími se rozptylovými podmínkami v kritických místech České republiky. Podle policie ale není viníkem znečištění dominující tlaková výše v kombinaci s průmyslovými exhalacemi a hustou automobilovou dopravou; policejní mluvčí překvapivě upřesnil, že za znečištění může dívka jménem Popelka. "Popelku jsme díky novému zákonu, který nám umožňuje vstoupit do domu při podezření ze spalování neekologického paliva, přistihli právě v okamžiku, kdy z doposud neznámých důvodů pálila v kotli svoje luxusní střevíčky. Tím došlo k prudkému zvýšení koncentrace polétavého prachu a navíc když jsme chtěli přestupkyni zadržet a odvést na služebnu, použila známou Krejčířovu kouzelnou formuli "mlha přede mnou, mlha za mnou", což smogovou situaci v oblasti ještě zhoršilo."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich téměř osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i pět jubilejních výběrů nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Pozn.: Nebaví vás politika, byť podaná s nadhledem tradičních Nedělních miniglos? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Jak dlouho to trvá z Hamburku do Dobřichovic?

20. ledna 2017 v 21:53 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Kolik byste asi tak tipovali, že bude trvat cesta z Hamburku do Dobřichovic? Pět hodin? Deset? Celý den, když ve střední Evropě právě panují - asi přičiněním ruských hackerů - lehce sibiřské podmínky? Kdepak! Evropa je, zdá se, opravdu technologicky nadmíru rozvinutá oblast, ve které tahle daleká a komplikovaná cesta trvá necelou půlhodinku. A to, prosím, nikoli raketoplánem, nebo startrekovským transportérem, ale docela obyčejným osobním vlakem!

Včera večer jsem se trochu zdržel v Praze a vracel jsem se domů jedním z pozdnějších železničních spojů. Jako poměrně často vlak i tentokrát odjížděl od prvního nástupiště, přiléhajícího k historické budově nádraží, a jako poměrně často mi do odjezdu chybělo jen pár minut, takže jsem neměl moc času na okounění. Když jsem ale vyjel po eskalátoru na nástupiště, zarazil mě intenzivní pocit, že věci jsou jinak, než tomu bývá. S údivem jsem se rozhlédl. Nepřekročil jsem dnes bludný kořen? Vždyť pouhá dvě piva, byť šlo o dvanáctku, by neměla mít - dokonce ani po dvoutýdenní nemoci - na můj oslabený organismus tak devastující účinek, abych rázem úplně ztratil orientaci a během krátké cesty z metra na perón pražského hlavního nádraží zabloudil až do ciziny.

A přesto jsem se místo na obvyklém prvním nástupišti ocitl rovnou na nástupišti pátém. A co hůř, na nádraží německém. Všude byly německé nápisy a já znejistěl. Přece jen jsem už druhý den nesledoval zprávy, tak že by mi uteklo něco podstatného z aktuálního dění v Evropě? Průvodčího, který šel proti mně po nástupišti, jsem se bál zeptat, protože německy umím jen málo (mohl bych mu maximálně odrecitovat Morgensternovy Dva trychtýře v originále, když už jsem se je nedávno na blogu pokoušel přeložit :-)). Historické zkušenosti ale varují: Třeba na něj promluvím česky a on mě za to zatkne. Možná právě o tom ostatně pojednává jakási vyhláška, kterou byly polepené zdi nádraží, ale já si ji nedokážu přečíst, neuměje německy, což je jistě podle stejné vyhlášky také trestné. Navíc jsem v tom recidivistou, protože neumím německy opakovaně už mnoho let.

V tu chvíli jsem ten nápis uviděl: HAMBURG Hbf. Sláva!! Ulevilo se mi. Německé nápisy na německém nádraží pro mne nebyly ani zdaleka tak znepokojivé, jako kdyby byly na našem "malém českém wilsoňáku". Zanedbatelná komplikace: Jen musím vymyslet, jak se dostat takhle pozdě večer z Hamburku do Dobřichovic. Nakouknul jsem do nedaleko přistaveného vlaku a s úlevou jsem zjistil, že mi v Deutsche Bahn udělali laskavost a zavedli večerní přímou linku do Berouna. Za půl hodiny už jsem vystoupil v Dobřichovicích, kde byly všechny nápisy stále ještě české. Inu, jako v těch nejhorších dobách jazykového útlaku se čeština opět slavně zachránila ve vesnickém prostředí pro další generace svých prznitelů.

Pochopitelně, skutečnost byla méně napínavá. Na hlavním nádraží se totiž během dne točil film. Škoda, že jsem to nevěděl; na zmíněném prvním nástupišti totiž natáčela své záběry i slavná Keira Knightleyová, což kdybych věděl, jistě bych se přišel na filmování podívat, abych jí mohl věnovat svůj autogram :-). Ale teď, večer, už herci jistě pařili někde ve zlaté Praze nebo se učili text na zítřek. Na nástupišti jsem byl sám, jen ve společnosti palčivého mrazu, který spíš než přímořskému Hamburku odpovídal provanujícímu nádraží někde v Omsku.

Nádražní trafika měla už bohužel zavřeno. Škoda, určitě bych si u pana Steinerta koupil ANO-Zeitung Heute nebo Volks ANO-Zeitung. No řekněte - nevypadají ty dvě "budky" - přes jejich značný výškový i věkový rozdíl - docela zamilovaně? :-)



Nádražím večer normálně procházeli občasní cestující s hlavami po želvím způsobu zasunutými do krunýřů svých zimních bund. Snad si ani - pospíchajíce za bludičkou světel svých vlaků v dáli - nevšimli, že se na chvíli propadli v čase a notně posunuli v prostoru. Na konci nástupišti časoprostorová anomálie pominula. Pro dnešní unavený večer jsem byl docela rád, protože 21.století má i své výhody.



Když jsem o den dříve spatřil z dálky druhého nástupiště lepičku plakátů, netušil jsem, že jsou v němčině. Idealisticky jsem se radoval, že si budu moct při čekání na vlak přečíst něco zajímavého. Jen jestli mi bude v té časoprostorové bublině fungovat překladač!



Líbilo se mi, že byla čímsi "zmatněna" skla s průhledem do Fantovy kavárny, zřejmě aby nebyly vidět ty vystavené plastové láhve, kterých v těsně poválečném Německu asi moc neměli. No a na dveře stačilo napsat Kaffee a mohli jste si uvnitř dát místo instatní euroarabiky třeba pravou cikórii.



Na vedlejším nástupišti je přistavený rychlík do Plzně. Na ja, nach Pilsen, natürlich! Jejda, to jsem se s tím svým mobilem při focení nějak zdržel, teď to budu muset vzít klusem; mám to ke svému vlaku ještě půl perónu. Ale nesmím si hned stěžovat, Evita měla dokonce celého a ani necekla.



Jsem zvědav, jestli tohle natáčení bude použito jak důkaz v soudním procesu s italskou společností, která měla pražské hlavní nádraží v nedávné minulosti opravit a celkově zvelebit. Možná by pro soud bylo zajímavou skutečností, že pražské nádraží po mnohaleté rekonstrukci je velmi podobné německému nádraží po zničující válce! Filmaři prostor nemuseli ani nijak zvlášť upravovat. Jen přidali jedny kašírované nádražní hodiny, pár cedulí a bednění s německými plakáty kolem modernějších prvků informačního systému, které nešlo uříznout a odnést z dosahu kamer. K tomu samozřejmě ochotně zapůjčíme parní mašinku, aby bylo k perónu co přistavit, do čeho nastoupit a v záběru příliš nevadilo pendolino na vedlejší koleji. Historie, co hrdlo ráčí, za pár kaček. Tedy pardon, za pár dolarů.

Tak až jednou půjdete do kina na film s názvem The Aftermath, třeba si v nějakém vteřinovém záběru pražského nádraží převlečeného za Hamburk všimnete a na rozdíl od ostatních diváků budete vědět, že kdyby herci nebyli zblblí scénářem, který je nutil pokračovat z nádraží do města, mohli být za půl hodiny u mne v Dobřichovicích.

Jejich chyba! :-)

Komentátoři roku 2016

17. ledna 2017 v 23:53 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Když jsem nedávno psal článek bilancující fungování mého blogu v uplynulém roce Jaký byl můj blogový rok 2016?, zcela jsem vynechal - čistě z prostorových důvodů, protože článek už byl docela rozsáhlý - jedno hledisko pro fungování blogu sice nikoli nezbytné, ale přesto, myslím, především pro motivaci blogerů dost důležité: Komentáře! Statistika komentářů mi totiž poskytla zajímavé informace, které se notabene týkají právě především vás, kteří mi komentáře píšete. No a třeba budou některé informace zajímavé i pro ty, kteří sice vlastní komentáře nepíšou, ale se zájmem si čtou komentáře ostatních. Pojďme se tedy podívat, co se dá všechno o komentářích a jejich autorech za rok 2016 říct:

Metodologická poznámka: Do statistiky jsem nechal vstoupit komentáře všech článků z roku 2016. Pokud jste tedy v roce 2016 komentovali nějaký starší článek, takový komentář se v této statistice neobjeví, to by bylo na poněkud detailnější analýzu a já chci poskytnout jen opravdu orientační vhled a nabídnout pár zajímavostí.

Celkem jsem v roce 2016 publikoval 145 článků. To první, co mne zajímalo, byla "disciplína" počet komentovaných článků. U každého komentátora jsem se proto podíval, u kolika článků mi zanechal svůj komentář. Pojďme se podívat, jak vypadá tabulka "TOP komentátorů" loňského roku.

1. .TlusŤjoch............... 141
2.. Miloš ......................138
3. .Kitty .......................108
4. .Chudobka ................90
5. .Vendy W. .................84
6. .Jan Turoň ................77
7. .Jarka .......................76
8. .Ruža z Moravy..........74
8. .Janinka....................74
10. Bev ........................66

Ještě jednou připomínám, že celkem bylo publikováno 145 článků, takže vítězný TlusŤjoch vynechal pouhé čtyři články a stříbrný Miloš jen sedm. To je tedy opravdu veliká porce a doklad dlouhodobé přízně, před kterým mohu jen smeknout svůj blogový širák.

Když jsem se podíval na celkový počet komentářů, tzn. pokud někdo komentoval jeden článek vícekrát, započítal jsem každý z nich, vyšlo pořadí přece jen trochu jinak, byť "medailové pozice" zůstaly stejné:

1. .TlusŤjoch................. 203
2.. Miloš ........................157
3. .Kitty .........................138
4. .Doktorka se srdcem..132
5. .Vendy W. ..................122
6. .Ruža z Moravy...........100
7. .Janinka.......................96
8. .Chudobka ..................94
9. .Sugr ..........................84
10. Jarka.........................83

Z porovnání obou tabulek je vidět, že někteří komentátoři častěji využívají "vícečetné komentáře". Rekordmanem se stala Sugr, která opatřila jeden z článků hned osmadvaceti svými komentáři (Janinka jich u jednoho článku měla 18 a TlusŤjoch 10).

Jen pro legraci jsem se podíval i na to, komu patřily u každého článku první komentáře. Nejpohotovějším komentátorem roku se stala Kitty, jejíž komentáře se jako první objevily u 35 článků (Doktorka se srdcem jich měla 22 a Vendy W. 19).

Celkem se u článků z roku 2016 objevilo 3221 komentářů, z nichž 1001 byly mé odpovědi, skutečných komentářů zdejších návštěvníků bylo 2220. Do tohoto počtu samozřejmě nezahrnuji smazané reklamní "robotické" komentáře, kterých bylo určitě taky pár stovek, ale jejich sčítáním jsem samozřejmě nemarnil svůj čas.

Jak už jsem uvedl v souhrnné bilanci blogového roku (odkaz nahoře), nejkomentovanější článek roku (i celé historie tohoto blogu) měl 212 komentářů, zatímco ten nejméně komentovaný měl komentáře všehovšudy 3 (šlo o Nedělní miniglosy č.370).

Ruku k dílu (a své polínko do společného komentářového ohně) přiložilo 125 návštěvníků, z nichž sice většina jsou sami blogeři, ale zdaleka ne všichni.

Potud šlo výhradně o objektivní, vyčíslitelná a seřaditelná data. Na závěr si dovolím být naopak velmi, velmi subjektivní. Všechny vaše loňské komentáře a poznámky k mým textům mi samozřejmě udělaly velkou radost a moc si vážím toho, že vám stojí za to své komentáře psát, že nelitujete přemýšlení (mnohé komentáře jsou samy o sobě svébytnými literárními dílky) ani času. Ostatně, taky se snažím na vaše poznámky - pokud to je jen trochu možné - odpovědět. No a otevřeně se přiznávám, že velmi specifický druh neobyčejné radosti ve mně vyvolalo loňských několik komentářů od historicky nejvěrnějšího čtenáře tohoto blogu, tím spíš že jde o čtenáře, který - jak už jsem uváděl v několika podobných souhrnných vyhodnoceních dříve - zásadně nekomentuje. Bez tohoto čtenáře a návštěvníka by tenhle blog nejspíš už dávno neexistoval, tak není divu, že jemu posílám poděkování speciální.

Ještě jednou děkuji všem návštěvníkům pravidelným i občasným, těm, kteří tudy jen prolétnou, i těm, kteří se články pročítají podrobněji, někdy i hodně hluboko do historie, děkuji všem komentátorům i mlčícím. A těším se, že se všemi z vás se budeme potkávat na těchto stránkách i nadále.

Takže, kdo tentokrát ode mne dostane "malé bezvýznamné plus" za první komentář? Statistika pro rok 2017 už běží! :-)


Pozn.: Nebaví vás nudná statistická data? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou - pro změnu zcela neblogovou - bilanci roku 2016 v článku Co pro mne bylo důležité v roce 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

Nedělní miniglosy č.387

15. ledna 2017 v 14:37 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

V místech, kde byla identifikována potenciální ohniska šíření viru ptačí chřipky, bylo příslušnými úřady z hygienických důvodů zakázáno jakékoli fotografování pro reportážní i umělecké účely. "Nejde v žádném případě o cenzuru ani o omezování zpravodajské či dokonce tvůrčí svobody," řekl nám mluvčí Úřadu hlavního hygienika. "Jen se tímto krokem snažíme zabránit riziku, že vyletí ptáček."
-----------------------
Podle informace z jednání Výboru pro Guinessovu knihu rekordů pravděpodobně nebude možné oficiálně zapsat oznámení Miloše Zemana o přítomnosti afrického teroristy na území České republiky jako nejrychlejší vyzrazení citlivé zpravodajské informace v historii. "Samozřejmě, čas od zjištění tajné informace do jejího veřejného vyhlášení veřejnoprávním rozhlasem, je bezesporu rekordní," připustil šéf výboru, "ale vzhledem ke sněhové vánici, která právě panovala v některých českých horách, nejspíš rekord nebude uznán pro nedovolenou podporu větru."
----------------------
Vzhledem k vyjádření Donalda Trumpa, že se nebude cítit být vázán politikou jedné Číny, se pravděpodobně bude měnit světový pořadník na čínské pandy. České republice se tak naskýtá možnost získat pandu velkou na zápůjčku už dříve než v původně předpokládaném roce 2021. "Čínská strana je vzhledem k dlouhodobě skvělým česko-čínským kontaktům připravena jednání o pandě urychlit," řekl nám nejmenovaný zdroj dobře obeznámený se situací na Hradě, ve Slavii a trochu i v Českých aeroliniích. "Čínská vstřícnost jde dokonce tak daleko, že i v případě dalších nešťastných kontaktů českých politiků s dalajlámou nám jsou ochotni místo pandy velké dodat do nového pavilonu, postaveného za několik set miliónů korun, alespoň o něco menší myš kostelní, byť v našich podmínkách nejde zas o tak vzácné zvíře."
----------------------
Odehrálo se další kolo soudního procesu, ve kterém se projednávají miliardové podvody s českým mákem. Kauza, do které je zapojeno několik kontrovezních českých velkopodnikatelů a lobbistů, nabrala nečekaný směr poté, co jako spolupracující obviněná začala o neutěšených poměrech v hospodaření s mákem vypovídat housenka Emanuel. Bohužel, soud musel být opět odročen, tentokrát kvůli tomu, že někteří obvinění nestihli přijet z Karibiku a housenka Emanuel se potřebovala nutně zakuklit.
----------------------
V České Třebové se zřítila střecha čerstvě zkolaudované sportovní haly právě v okamžiku, kdy se tam konal dorostenecký florbalový turnaj. "Podle našich předběžných zjištění je důvodem destrukce střechy skutečnost, že mladí nevybouření sportovci při hře příliš dupali," řekl Nedělním miniglosám zástupce investora. "Podle projektové dokumentace se sice jedná o halu sportovní, ale počítali jsme s tím, že bude určena především k provozování klidnějších sportů a ne, že v ní budou lidé běhat. Na konci roku jsme například provedli náročný zátěžový test, během kterého se v hale hrálo současně 250 partií šachu a na konstrukci střechy to nemělo ani nejmenší škodlivý dopad."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich téměř osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i pět jubilejních výběrů nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Pozn.: Nebaví vás politika, byť podaná s nadhledem tradičních Nedělních miniglos? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Jitřní sen

13. ledna 2017 v 12:43 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Pozn.: Základ následující drobné básničky jsem dal dohromady o Štědrém večeru s tím, že ho dotvořím někdy v novém roce a použiju ho jako malý aktuální dárek; původně šlo v textu dokonce o vánoční noc, ale ono by bylo trochu divné vracet se k vánoční noci v době, kdy už je dávno po Vánocích. Tak jsem si řekl, že text zlehýnka upravím tak, aby se dal použít pro jakoukoli noc a jakékoli jitro. Jakože dá! :-)


Do zbytku němé noci
bez ozvěny
z dálky i zblízka
Jitřenka září.

Po tvé tváři,
po šperku velké ceny,
potmě se stýská
i roztočům na polštáři.

Plamínek svíčky
k slovům modlitbičky
žahavé ruce spíná.

Můj sen je krotká
převzácná perlorodka
stvořená z tvého klína.

Noc neusíná,
den ji však světlem protká.


Pozn.: Na tomto blogu ale nejsou zdaleka jen básničky. Můžete tu najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016?, a Jaký byl můj blogový rok 2016? Dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Jaký byl můj blogový rok 2016?

10. ledna 2017 v 15:28 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Mé bilancování uplynulého roku zde na blogu se odehrává už tradičně ve dvou rovinách. První souhrnný lednový článek se více zabývá událostmi, které v loňském roce ovlivnily můj život a které vůbec nemusejí souviset s blogem (letos jde o text Co pro mne bylo důležité v roce 2016?) Dnes se dostávám k ohlédnutí za rokem 2016 v blogovém světě, který se pro mne tentokrát od začátku vyvíjel pozoruhodně dynamicky a rozhodně se nedá říct, že bych se na blogu nudil. I letos pro kvantitativní pohled využiju výsledky, které mi v souhrnné podobě nabízí nástroj Google Analytics, ale je pravda, že tentokrát nepůjde jen o čísla, ale důležité budou i události, které si zaslouží, abych se k nim s určitým odstupem vrátil. Pojďme se tedy společně podívat, co vše se na mém blogu či v bezprostřední souvislosti s ním v minulém roce odehrálo.

Takže napřed pár souhrnných čísel: Celkem jsem na svém blogu v roce 2016 zaznamenal 30 736 návštěv, což znamená oproti předchozímu roku lehounký nárůst o cca 0.5%. Vzhledem k tomu, že rok 2016 byl rokem přestupným a měl o jeden den víc, dá se říct, že návštěvnost se v porovnání s rokem 2015 prakticky nezměnila, navíc už třetí rok v řadě mám téměř vyrovnaný počet publikovaných článků (2014: 143, 2015: 147, 2016: 145). Co se ale změnilo zásadně, je zdroj návštěvnosti, protože jsem se již od ledna musel vyrovnat s tichým vyřazením z Autorského klubu, což logicky znamenalo, že se moje články přestaly objevovat na titulce blog.cz, a nastal tedy poměrně velký výpadek v možnostech oslovit další potenciální čtenáře z platformy blog.cz. Vzhledem k tomu, že jsem se proti svému vyřazení z AK docela hlasitě ozval, můj vztah s "adminy" byl celý letošní rok na bodě mrazu (s výjimkou lehkého náznaku "oteplení" kolem vánočních svátků, uvidíme, jestli tahle "obleva" bude mít setrvalejší charakter), a nedalo se tedy ani čekat, že se některý z mých textů objeví ve výběru článků pro titulku. Byl jsem tedy mnohem víc závislý na čtenářích, kteří mne mají dlouhodobě ve svých oblíbených stránkách a naopak i na těch, kteří se ke mně dostávají z internetových vyhledávačů.

V loňském roce jsem se pokusil zaměřit i na jiné důležité charakteristiky fungování blogu, než je prosté číslo počtu návštěv. Především jsem chtěl nějak upoutat pozornost čtenářů, kteří mým blogem jen proletí a hned jsou zase pryč. Z tohoto pohledu mě víc než celkový počet návštěv potěšil pokles návštěv, u kterých návštěvník zase blogovou stránku okamžitě opustí z 63% na 58%. O více než 4% narostl i průměrný počet stránek prohlédnutých během jedné návštěvy; snad v tomto směru trochu zafungovaly mé "nástrahy na náhodné kolemjdoucí", kdy se u jednotlivých článků v poslední době snažím v několika větách představit, co dalšího je na blogu také k přečtení a k prohlédnutí. Samozřejmě, uvědomuji si, že to může být obtěžující pro stálé návštěvníky, kterým se za to chci omluvit, ale věřím, že tuto mou snahu o zachycení těkavé návštěvnické pozornosti pochopí.

Návštěvnost v průběhu roku 2016 vykazuje tři "píky", tři dny, ve kterých překročila 200 návštěv za den (dlouhodobě se moje návštěvnost pohybuje v rozmezí 500-700 návštěv týdně). Poprvé se to stalo 16. února a šlo o bezprostřední reakci na můj otevřený dopis Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu. Tento článek se stal ostatně i vůbec nejkomentovanějším v celé historii mého blogu (212 komentářů), byť přímá reakce od toho, komu jsem otázky takto veřejně položil, bohužel nedorazila. Úplně nejvyšší denní návštěvnost (233 návštěv) je pak spojena s vyhlášením výsledků ankety o blogera roku 23. listopadu, ale to je akce, která si, myslím, zaslouží speciální odstavec. Naopak největší propady návštěvnost zaznamenala 10. září, kdy se přišlo podívat pouhých 30 návštěvníků (co bych za to v začátcích blogu dal! :-)) a ve dnech 15. a 16. října (33 a 35 návštěv).

I v roce 2016 se zvyšovala četnost přístupů z mobilních telefonů (meziročně o 42%) a snižoval se počet přístupů z tabletů (meziročně o 29%). Aktuálně tedy je 81,7% návštěv z počítače, 14,4% z mobilu a 3.9% z tabletu. O plných 20% se zvýšil počet přístupů z facebooku, kam dávám upoutávky na některé své blogové články a získávám tím tak občasné čtenáře i mimo "blogosféru".

Velmi milým překvapením se pro mne stal můj postup do finálové desítky v anketě Bloger roku 2016. Jako finalista jsem byl pozván do Karlínského divadla na slavnostní předávání cen a byl to pro mne velmi zajímavý zážitek, který jsem zpracoval do podoby reportáže Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Poprvé jsem přičichnul k nablýskanému mediálnímu světu, který se snaží udělat z nejpopulárnějších blogů použitelný marketingový nástroj. Není to úplně můj svět, ale pro pohlazení ješitného ega to rozhodně není špatné :-); kdyby nic jiného, je to dobrý způsob, jak nahodit udičku potenciálním novým čtenářům i do úplně jiných vod, než na jejichž břehu běžně sedávám.

S naprosto drtivou převahou nejčtenějším článkem roku 2016 se stal již zmíněný text Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu. Ostatně letošní kauza kolem tichých vyhazovů z Autorského klubu přinesla i druhý nejčtenější článek Opravdu si mám na své otázky odpovědět sám? (847 čtenářů) a shrnující text Moje vlastní odpovědi na neodbytné otázky měl 428 čtenářů. Dá se tedy říct, že dlouhodobě neutěšená situace v Autorském klubu nejspíš nezajímá jenom mne, ale i dost dalších lidí. Z uvedených článků jasně vyplývá, že mi v průběhu roku způsob vedení klubu notně hýbal žlučí, byť jsem se snažil být ve svém úsudku a ve svých reakcích co nejvěcnější a nebrat ani nepodávat věci čistě osobně. Jak už jsem se zmínil, úplný závěr roku přinesl určitý náznak zlepšení našich během roku dost pokažených vztahů se správcem AK, tak uvidíme, kudy se budou věci ubírat nadále.

Třetím nejčtenějším článkem roku se stala starší "vteřinová fotoreportáž" z východu slunce na japonské posvátné hoře Fudži s názvem Goraiko - východ slunce na Fudžisan, která se mezi "oceněné" dostala především proto, že se speciálně na tento článek chodí kochat i zahraniční spamroboti, kteří mi k tomuto článku opakovaně přikládají své nabídky rozličných sexuálně povzbudivých pilulí. Proč si roboti vybrali právě tento článek, samozřejmě netuším, ale beru to optimisticky jako projev jejich nuceně upozaďovaného estetického cítění :-). Kdybych já musel otročit v podobných vodách jako tihle nejčastěji nizozemští a ruští roboti, taky bych dal přednost vzdušné fotoreportáži z okouzlujícího místa s nádherným výhledem před nudným fejetonem, Nedělními miniglosami nebo podporou Donalda Trumpa :-).

Velmi vysoké návštěvnosti ještě logicky dosáhla zmíněná reportáž Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru (453 čtenářů) a se stejnou návštěvností se již podruhé mezi nejčtenější texty roku dostal článek Tajemné válečky u Karlova mostu z rubriky Pražské drobnůstky. Silně nadstandardní návštěvnost (nad 250 čtenářů) měly i dva články úplně jiné povahy: text Jak se díky blogu zbavit nočních můr a můj první veřejný pokus o překlad básně Trychtýře pana Morgensterna. Mimochodem, velmi pěknou odezvu měla i původní básnička Nekompletní, která se taky dostala nad hranici 200 čtenářů, a to je pro poezii vždy velmi slušný výsledek, zvlášť pokud jde o vlastnoruční práci :-). Po třech letech konečně vypadl z medailové příčky Huntingtonův Střet civilizací a na reálně bronzovou příčku (odečtu-li kochající se roboty na Fudži) se vyhoupl se 709 čtenáři starší článek Zemětřesení na Lefkadě, který pojednává o mém osobním zážitku ze silného zemětřesení v roce 2003 a vyhledávali ho především lidé, kteří chtěli něco vědět o dopadech posledního silného otřesu z listopadu 2015 (s některými zájemci o podrobnější informace jsem pak byl v kontaktu i mailem).

Nejčtenějším příspěvkem z jazykové rubriky Jazykové hrádky se stal se 195 čtenáři článek Pojedeme do Tróje na návštěvu do zóje. Z poezie měly podobný ohlas březnová "dárková básnička" Dárek pro zámeckou paní, Ranní přeháňka v horkém létě a Gravitační haiku, nejčtenější z Nedělních miniglos (č.356) se vyšplhaly na 182 čtenářů. No a podobně "úspěšná" byla i další klavírní ukázka v provedení mých vlastních prstů - Berceuse (alébrž Ukolébavka) Edwarda Griega.

Na závěr výčtu o návštěvnosti jednotlivých článků se jako tradičně zmíním i o nejméně čtených článcích. Tentokrát v této kategorii "zvítězila" reportáž z docela náročného červnového celodenního výletu v Jeseníkách s názvem Divokým dolem na Praděd aneb Co mi nakukaly kukačky. Paradoxně mé občas bláznivé básnické miniaturky, které jsem považoval v této disciplíně za favority - jako například polodětskou absurditku Ptakopysk na pražském sídlišti nebo milostnou "dadalyriku" Vyznání hvězdné Velké oji, se v obou případech dostaly vysoko nad 100 přečtení.

Podle statistik Google Analytics ke mně chodí cca 59% žen a 41% mužů. Kdybychom tuhle informaci porovnali s loňskem, vypadalo by to na výrazné posílení mužské části čtenářstva, ale spíš se do výpočtu postupně zahrnují skuteční čtenáři (analýza v roce 2015 vycházela jen ze 16% návštěv, u kterých program dokázal rozhodnout, jaká je skutečnost, letos už prý do analýzy vstoupilo skoro 46% návštěvníků a návštěvnic). Stejně ovlivněná je i skutečnost, že z analýzy vyplynulo posílení čtenářského segmentu ve věku 25 až 34 let. Blog je logicky zaměřený na česky mluvící prostředí, celkem 83% čtenářů je z ČR, ze zahraničí výrazně rostly návštěvy z Německa a z Velké Británie, setrvale věrné čtenáře mám v Japonsku, Švédsku a Řecku, ale až na výjimky jde rovněž o česky mluvící čtenáře, protože - obávám se - moje texty v podání Google Translatoru mohou vyznět o dost nesrozumitelněji, než v češtině :-).

Pokud jde o "věrnost" návštěvníků mému blogu, celých 51,6% návštěv tvoří vracející se čtenáři (oproti 47% v roce 2015), o 10% ubylo těch, kteří během roku dorazili jenom jednou. No a skoro se zdvojnásobil počet návštěv tvořených "štamgasty nejštamgastovitějšími", tj. těmi, kteří se během roku přišli podívat více než 200x, mnohokrát děkuji a v obdivu smekám!

Čas od času mne někdo osloví s prosbou o využití mých fotografií nebo části textů. Po rok staré premiéře mého fejetonu v tištěném časopise - podrobnosti jsem popsal v článku Můj první "papírový" fejeton - se např. jedna z mých fotek (mimochodem, technicky jde, myslím, o fotku dost mizernou, kterou bych si třeba nikde netroufl vystavit) objevila v pozoruhodném internetovém časopise Vhled, žádosti o nějaké soukromé využití fotek nebo částí textu už ani nepočítám a cením si každého, kdo se v podobném případě aspoň dovolí. Několikrát jsem zaregistroval, že kdosi vyvěsil odkaz na některý z mých článků na facebook, ale bohužel, nepodařilo se mi dohledat, kdo to byl a v jaké souvislosti. Jen v tu dobu prudce vzrostla čtenost konkrétního článku a počet obecných odkazů z facebooku. Škoda, moc by mě zajímal kontext, třeba bychom si s tím dotyčným "vyvěšovačem" měli navzájem co přínosného říct.

Každopádně děkuji vám všem - pravidelným, občasným i náhodným návštěvníkům - za veškerý čas, který mému blogu věnujete, a za vaši přízeň, velmi si toho cením a beru to jako radostný závazek i do budoucna. Proto pro mne bude velkým potěšením se s vámi na těchto stránkách setkávat i v roce 2017.

Tak ať je to rok pro nás pro všechny pokud možno šťastný a úspěšný.

Nedělní miniglosy č.386

8. ledna 2017 v 13:45 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Po vánoční a novoroční přestávce vás opět vítám u Nedělních miniglos. Dnes svou oblíbenou nedělní "redakční horkou čokoládu" nepopíjím v kavárně, ale pořád ještě doma, kde se mi s vánočním stromečkem v novém roce zalíbilo natolik, že se od něj v lepším případě odtrhnu až ve druhé půlce příštího týdne. Věřím ale, že vy jste konec starého a začátek nového roku prožili v klidu, nenechali jste se rozhodit aktuálními sibiřskými podmínkami, vyhnuli jste se pokud možno všem poletujícím virům a bakteriím, které si dělají zálusk na naše zdraví, a opět si sem občas přijdete přečíst s trochou nadhledu exponované momentky z politického i společenského života u nás i ve světě. No a když to dobře dopadne, měli bychom v dohledné době společně oslavit stěží uvěřitelných 8 let života tohoto specifického "nedělníku" a taky jeho jubilejní čtyřsté vydání. Věřím, že "naši redaktoři" ani velectění čtenáři ani v roce 2017 neztratí životní optimismus a smysl pro humor, i když je to v tomhle žánru někdy, uznávám, dost na hraně, a není na první pohled vidět, má-li se člověk smát anebo má spíš brečet. Pořád si ale myslím, že když váháme mezi těmito dvěma variantami, ta první je pro naše duševní zdraví o něco lepší.

Tak pojďme na to, "nedělně-glosované události" už netrpělivě čekají :-).


Jak spočítali sportovní statistici, přestože se spolu tito soupeři utkali skoro ve všech existujících odvětvích, pravda a láska v loňském roce vyhrála nad lží a nenávistí pouze jedinkrát - a to ve skoku do výšky. Bohužel, i toto skvělé vítězství bylo nakonec zrušeno rozhodnutím Ústavního soudu kvůli prokazatelnému znevýhodnění, protože lež má krátké nohy.
----------------------
Bouři nevole mezi svými zákazníky sklidil řetězec Lidl poté, co do svého letáku umístil pouze jednoho modela s černou barvou pleti, což většina internetových diskutujících agresivně a někdy i vulgárně odsoudila jako bezprecedentní rasovou diskriminaci. "Bylo pro nás obrovským překvapením, že právě v České republice, která je jinak považována spíš za do sebe zahleděnou společnost odsuzující jakoukoli jinakost, jsme se dočkali takového ohlasu," řekl nám marketingový ředitel společnosti, "navíc budeme muset uspořádat casting na další černošské spolupracovníky, protože z našich průzkumů trhu jednoznačně vyplynulo, že v sekci oděvů a obuvi se 94% zákazníků raději podívá na dobře stavěného černocha než na obtloustlého bělocha s pleší, se kterým si naši respondenti spojují spíše bílou sanitární keramiku." Nečekané výsledky tohoto průzkumu přivítala americká zpravodajská služby NSA, pro kterou je to pozitivní signál, že ruští hackeři už se nezaměřují jen na ovlivňování výsledků amerických prezidentských voleb.
----------------------
Investiční bankéři jako každý rok v povánočním období varují před unáhlenými většími investicemi do některých komodit. Mnoho potenciálních investorů si totiž především z vánočních pohádek přináší do nového roku zcela zkreslené mínění o tržních cenách a vůbec špatné investiční návyky, z nichž nejrozšířenější je silničářskou lobby podporovaná, nicméně ekonomicky zcela absurdní domněnka, že sůl je nad zlato.
----------------------
Tříkrálový pochod za monarchii, jehož účastníci požadovali obnovení českého království, se konal o víkendu v centru Prahy. Český prezident Miloš Zeman tuto myšlenku podpořil s podmínkou, že nový český král bude řádně zvolen v přímé volbě, a prohlásil, že je ochoten - zvýší-li to jeho šance na zvolení - přestěhovat se do Kunštátu či Poděbrad.
-----------------------
Z českých ulic byla stažena většina policejních hlídek, které se speciální výstrojí a výzbrojí zajišťovaly klid na českých vánočních trzích a po Vánocích pak hlavně bezpečnost v supermarketech při lednových výprodejích. První stupeň ohrožení terorismem v České republice ale i nadále platí, takže policisté se ještě nemohou vrátit domů. Prozatím byli všichni převeleni do oblasti středočeských Olbramovic, kde by měli ve spolupráci s místními ekologickými aktivisty bránit proti nové vlně ptačí chřipky tamější Čapí hnízdo.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich téměř osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i pět jubilejních výběrů nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Pozn.: Nebaví vás politika, byť podaná s nadhledem tradičních Nedělních miniglos? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článku Co pro mne bylo důležité v roce 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Co pro mne bylo důležité v roce 2016

6. ledna 2017 v 13:13 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Pozn.: Nemám tentokrát žádný speciální článek, kterým bych dnes přivítal Tři krále, jak by se možná vzhledem k datu slušelo. Kdo by ale podobný článek postrádal, může si přečíst jeden starší krátký odlehčený text na tříkrálové téma - s názvem O trojjediném králi.

I letos jsem se rozhodl pokračovat v tradici posledních let a k začátku nového roku se trochu zamyslet nad tím, co mi dal a případně sebral loňský rok. Jako obyčejně to bude zamyšlení absolutně nesourodé a bez logické struktury, které si nedělá ambici poměřovat význam jednotlivých událostí, jde o čistě subjektivní a většinou jen pocitový výčet toho, co sám pro sebe vnímám jako zaznamenáníhodné, byť jde možná z vnějšího pohledu - a tím spíš ve srovnání s tím, co jako důležité považují jiní lidé z pohledů svých vlastních osudů - jen o drobnosti. Zaznamenáníhodné třeba jen proto, abych si s odstupem řady let - bude-li mi takový odstup dopřán - dokázal uvědomit, čím jsem v roce 2016 také žil, bez velkého přihlížení k těm událostem, které se nakonec možná zařadí do oficiální historie. Nejde tedy o žádné "paměti", ale jen o malý seznam toho, co se taky v mém životě odehrálo a co mi - se spoustou dalších událostí, pochopitelně, které ovšem neměly to "štěstí", aby se do tohoto výčtu dostaly - nějakým způsobem můj život ovlivnilo.

Na rozdíl od loňského roku letos nemám žádnou událost, která by pro mne byla naprosto převratná a určující a dávala celému mému roku smysl. Neznamená to, že by uplynulý rok pro mne byl beze smyslu, ale jeho smysl byl o něco rozprostraněnější než loni, kdy byl koncentrován mnohem víc "do jednoho epicentra". Dá se ovšem říct, že navzdory určitým logickým peripetiím je můj život stále zásadním způsobem ovlivňován tím, co se odehrálo v roce 2015 a světem, který se od toho odvíjí, a každá informace z tohoto úžasného světa je pro mě stále stejně vzácná (dokonce možná vzácnější) a podstatná.

Malý černý sopečný kamínek z mé druhé pouti na vrchol Fudžisan, který je pro mne zástupným symbolem zhmotnění mého zatím vůbec největšího splněného životního přání, jsem u sebe nosil poctivě celý rok a můžu říct, že funguje naprosto bezvadně: Může totiž - jak jsem přesvědčen - téměř za vše dobré, co se mi děje, zatímco za vše špatné, co se mi během roku fakt nepovedlo, si můžu jenom já sám :-).

Po téměř půl roku dlouhé neúspěšné léčbě mých tenisových loktů, jsem se rozhodl změnit taktiku: Přestal jsem docházet na neustálé terapie a rehabilitace, při kterých jsem si připadal jako zahraniční turista v rukou pražského taxikářského gangu, tedy jako hloupá dojná kráva, a řekl jsem si, že se prostě bolestí a jejími komplici už dál nenechám vydírat, přestanu ji vnímat a budu vše dělat tak, jako by mě nic nebolelo. Po roce tohoto přístupu zpětně s překvapením zjišťuji, že mne lokty doopravdy přestaly bolet a já jsem přesvědčen, že je to proto, že je to prostě přestalo bavit. Koho by bavilo dělat něco, co je druhým lhostejné! :-)

Na jaře jsem si udělal radost další malou fotografickou výstavou, tentokrát ve vršovické restauraci Pod Lipami. Původní dvouměsíční termín, už tak dost dlouhý na pražské poměry, se ještě neplánovaně o další dva týdny prodloužil, takže jsem z onoho téměř čtvrt roku měl spoustu milých ohlasů, ale také jsem se mohl na výstavě sejít s řadou zajímavých lidí, které jsem už pohříchu velmi dlouho neviděl, nebo jsem je s nimi setkal dokonce vůbec poprvé. Koho by to i s notným časovým odstupem zajímalo, může se podívat na můj fotoweb na speciální E-katalog výstavy.

Na podzim jsem absolvoval už svou jubilejní desátou cestu na svůj oblíbený řecký ostrov Lefkada. Jezdím tam už skoro jako na chatu, kde znám spoustu místních lidí, se kterými si můžu popovídat či popít, a kde mám vše projeto a prošlapáno skrznaskrz, ale přesto vždy kupodivu znovu a znovu dokážu najít řadu nových nádherných míst i lidí. No a když jsem se letos úplnou náhodou a k velkému oboustrannému překvapení setkal s českými turisty, kteří k poznávání ostrova používají i informace z mého blogu, zahřálo mě to u srdíčka, to zase jo!

Několikrát v průběhu roku se mi nechtěně podařilo vytočit lidi, které mám rád, na což nejsem ani trošku pyšný. Nezbývá mi než věřit, že jimi budu považován spíše za občasného pitomce než za necitu, protože s vlastní pitomostí se dá (a musí) bojovat, kdežto s vlastní necitelností to jde jen těžko.

I v loňském roce se mi povedlo hospodařit s lehce přebytkovým rozpočtem. Uvidíme, jestli budou mírné přebytky z několika uplynulých let dostatečné na to, abych mohl vyzkoušet jeden šílený krok, o kterém vážně uvažuji už několik let, ale pořád jsem příliš zbabělý na to, abych svůj (především pracovní) Rubikon opravdu překročil.

Velkou poctou pro mne bylo, když mne kontaktoval známý český fotograf, cestovatel a obdivovatel Japonska, pan Zdeněk Thoma, o jehož loňské vydařené výstavě fotografií z nádherného Kjóta jsem psal v létě v článku Zdeněk Thoma - Kouzelné Kjóto. Pan Thoma nadchnul pro Japonsko spoustu lidí - už od dob, kdy z mnoha důvodů nebylo vůbec jednoduché se do takové dálky dostat. Přestože pro mne byl v objevování nádherné japonské země určující úplně jiný člověk, je pravda, že zpětně objevuji (dokonce - překvapeně - ve své vlastní knihovně!), jaké úžasné fotografické i informační materály o Japonsku dokázal pan Thoma vytvořit.

Nemohu se zbavit dojmu, že v českém prostředí se z veřejného prostoru stále více ztrácí obyčejná věcnost. Jako bychom už vůbec neuměli diskutovat "o věci", každá debata se téměř okamžitě zvrhává v žonglování s tématy, odbíhání od skutečného předmětu diskuse, v nálepkování a emocionální výlevy, v subjektivní posuzování, do jakého tábora daný diskutující patří, koho podporuje a jak velký je to asi mizera či zrádce, když úplně nesouzní s tím, co říkáme my. Stačí dvě, tři kola takové debaty a diskutující se nezadržitelně dostanou od obyčejné lokální lapálie k neřešitelné situaci na Blízkém východě nebo k vyvražďování amerických indiánů. Kdyby to tak probíhalo i v praktickém životě, každá obyčejná schůze "společenství vlastníků" by končila tím, že si lidé z jednotlivých bytů navzájem vyhlásí válku. Pár takových debat jsem v loňském roce absolvoval a zpětně je považuji víceméně za ztrátu času. Čímž ovšem neříkám, že se jich propříště vyvaruji :-).

I v loňském roce jsem měl - stejně jako v předešlých letech - jednu jedinou doopravdy všestranně inspirující múzu, která dokáže vždycky a za všech okolností střelhbitě roznítit mou obrazotvornost a aktivovat vše dobré, co se snad ještě v mém nitru ukrývá. Děkuju, že se mnou má tahle múza pořád ještě trpělivost, není to nejspíš nic jednoduchého dělat múzu někomu takovému, jako jsem já. Já ji každopádně nikdy za nic nevyměním, protože je tím nejlepším a nejhodnotnějším, co mne kdy potkalo.

Moderní technika k mému velkému potěšení potvrdila, že natlakování mého organismu ještě definitivně nepřekročilo únosnou mez. Na druhou stranu se opět potvrdilo moje podezření, že i nejmodernější aparátky, které nám nakukují do našich srdcí, dokážou houbeles rozeznat, co a kdo těm srdcím doopravdy vládne, dokonce ani když je to v mém případě tak jasné, že to rozezná i malé dítě. Jak mám pak takovému slepému a v důsledku úplně hloupému "špičkovému" přístroji věřit, že právě on dokáže posoudit, co je pro můj organismus dobré? :-)

Loni poprvé jsem dostal reálnou zakázku na focení. Samozřejmě šlo o focení tématu, který fotit neumím a nikdy předtím jsem to nedělal, ale jako zkouška to pro mne bylo moc užitečné (nevím ovšem, jestli i pro zákazníka). Až se mi příště někdo ozve, že by potřeboval udělat pro svou firmičku fotky na webovou prezentaci, nebudu se určitě zdráhat tolik jako tentokrát, kdy mě zákazník musel doslova ukecat. Takže, milí zájemci, netlačte se tolik! :-)

I v roce 2016 jsem si dopřával neobyčejný luxus vnímat mnoho věcí pozitivně a optimisticky a ve věcech, jež považuji za důležité, a vůči lidem, kteří jsou pro můj život zásadní, být upřímný, otevřený a nelhat, i když vím, že to není úplně nejefektivnější cesta, jak dosáhnout toho, oč člověk usiluje, a občas kvůli tomu musím vypadat buď jako nevěrohodný manipulátor, který kdovíco ve skutečnosti skrývá, nebo naopak jako úplně naivní blázen.

Krátce před Vánoci se mi povedlo složit svého prvního origami jeřába, u kterého se ale našel velmi dobrý důvod ho hned pod vánočním stromečkem opět rozložit.

Velmi si vážím toho, že mí známí cestovatelé kolem světa mi během uplynulého roku předvedli, jak se to dělá, když člověk opravdu touží po tom vydat knížku a nejen o tom roky kecá jako já. Ještě při jarním setkání s jedním ze spoluautorů na mé tehdejší fotovýstavě šlo jen o nejasný záměr a před Vánoci nakonec knížka s názvem Pozpátku kolem zeměkoule - v krásné podobě, v dobré společnosti a v pozoruhodném nákladu skutečně vyšla. Není nad dobrý osobní příklad!

Jednou jsem si během uplynulého roku vyzkoušel, jaké to je vynechat spánek jedné noci (pro jistotu, abych zase nezmeškal letadlo, jako se mi to kdysi podařilo) a potěšilo mě, že to šlo úplně bez problémů. No a jednou jsem si vyzkoušel, jaké to je nespat dvě noci za sebou, a to - přiznávám - jsem byl už pořádně unavený. I proto má mou obrovskou úctu každý, kdo si pro blaho druhého člověka ubírá noc co noc ve skoro nepřetržité šňůře část svého spánku a své vyčerpání ještě dokáže proměnit v lásku.

Nevynechal jsem ani jednu příležitost (a že jich naštěstí bylo každý den dost) k tomu, abych mohl myslet na lidi, které mám rád, a ani jeden den jsem si neodepřel radost těšit se na to, co ten den přinese.

Kruciš, ať se na rok 2016 dívám zleva, zprava, z dálky nebo zblízka, s očima přimhouřenýma nebo dokořán rozevřenýma, pořád mi to takhle sesumírované vychází jako docela fajn rok, i když jsem v něm měl určitě dost chvil, kdy bych takovému souhrnnému závěru ani za nic nevěřil. Ale rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že by to byl závistivý rok, který snad psychicky neunese, bude-li jeho následovník ještě lepší :-).

No, už jsem se zmínil o kdečem, takže mi už nezbývá, než jako tradičně všem zdejším pravidelným i občasným návštěvníkům i všem náhodným kolemjdoucím popřát, aby pro vás byl rok 2017 rokem dobrým a aby vaše i moje shrnutí - ať skutečné nebo jen myšlené - tohoto roku bylo za 12 měsíců převážně pozitivní a pořáááááááááááááááádně dlouhé. Tak hurá do toho a držme se! :-)


Pozn.: Na tomto blogu můžete najít kromě občasného bilancování různorodé "normální" texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Dál jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, již skoro osm let pravidelně vycházející společensko-politické glosy, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Díla Josefa Istlera v Muzeu Kampa

5. ledna 2017 v 4:12 | Petr Vápeník |  Výstavy

Kdybych čirou náhodou dneska psal nesmysly, mám aspoň malou omluvu. Poslední dny mám trochu zamlženo a moc si z nich nepamatuju, snad jen to, že jsem se včera zašel předvést našemu panu doktorovi a ten to celé vyhodnotil tak, že mi předepsal jakási "anitibibliotika", takže kromě toho, že nesmím do práce, bych asi neměl jít ani do knihovny :-). V podobném rauši jsem si kdysi svůj blog založil a vůbec pak dělám zajímavé kroky, tak doufám, že se o víkendu nevynořím z horečnaté mlhy a blog nebude zrušený :-).

No jo, ale co dělat, když moc pěkná výstava, na které jsem se byl podívat o silvestru v Muzeu Kampa, bude za pár dní, konkrétně 15. ledna, končit a já jsem tady o ní chtěl napsat aspoň pár slov, aby případní zájemci z řad zdejších návštěvníků měli čas na výstavu vyrazit. Myslím, že byste mi pěkně poděkovali, kdybych výstavu vychválil a pak na závěr poznamenal, že už bohužel dávno skončila.

Jako obyčejně ve své rubrice Kulturní špehýrkou (nedejte se odradit vlezlou reklamou a odrolujte dolů, kde jsou jednotlivé podrubriky) nebudu psát příliš o faktech, které si může každý najít na webu v míře více než dostatečné, ale spíš o svých osobních pocitech a dojmech. Už ani nevím, kdy jsem se poprvé setkal se jménem českého malíře Josefa Istlera. Myslím dokonce, že to bylo ještě z nějakého vrzajícího a šumícího kulturního programu rádia Svobodná Evropa v 80. letech, protože Josef Istler zrovna nepatřil k umělcům, které by komunistický režim nějak protežoval. Ono je to dobře patrné i z informací, kdy se konaly Istlerovy výstavy - napřed v krátkém poválečném období před rokem 1948, pak se Istlerovy práce zanořily do hluboké ilegality, nějaké výstavní možnosti se objevily v období kulturního i politického "oteplení" ve druhé polovině 60. let, a pak se jméno opět ztrácí až do začátku let devadesátých. Výstava, která se koná v Muzeu Kampa, je mimořádně zajímavá už tím, co za díla z různých galerií i soukromých sbírek se podařilo shromáždit: Je jich tolik, že obsadily celý prostor konírny (tam je především grafika), dvě velké místnosti v přízemí muzea a ještě velkou výstavní místnost v prvním patře.

Výstava odpovídá dost jasně na otázku, proč Josef Istler nemohl patřit k podporovaným umělcům - o moc dál od v 50. letech oficiálně propagované socialisticko-realistické linie totiž tento malíř už být nemohl a tehdejší oficiální socialističtí kulturtrégři museli jeho obrazy ze svého úhlu pohledu nutně považovat za "zvrhlé umění". To je asi nejvíc vidět na dílech vystavených ve velké místnosti v přízemí vpravo od vchodu, kde jsou k vidění velké obrazy právě z druhé poloviny 50. let a z let šedesátých; Istler v nich používá různé povrchy (lepenka, překližka, sololit), a zakomponovává do svých nesmírně zajímavých kompozic i netradiční materiály - např úlomky skla, nebo kusy juty. Obrazy tak získávají úžasnou plasticitu, kterou je velmi obtížné zprostředkovat na fotografiích (teď nemyslím jen na těch několika mých ilustračních, které vznikly v místech, kde se normálně fotit nesmí), ale ani na fotkách v oficiálním výstavním katalogu (je ke koupi za 120 Kč, tzn. je o dvacku lacinější, než plná vstupenka na tuto výstavu).




Je zajímavé sledovat, jak se Istlerovy kompozice v čase vyvíjely: Zatímco válečná léta jsou plná figurálních motivů (i když hranice mezi figuralitou a abstrakcí je v Istlerově případě hodně rozmlžená a laický návštěvník mého typu si motivu figury často všimne až díky názvu :-)), objevují se i motivy z městské periferie a do obrazů se pochopitelně vkrádá i prvek všudypřítomého strachu, v první polovině 50. let obrazy paradoxně jako by přidávaly na optimistické barevnosti, nádherný je např. obraz Extáze z jinak naprosto děsivého stalinistického roku 1951, který je největším plátnem na následující fotografii (tu jsem mimochodem pořídil "legálně" se souhlasem milé paní, která na výstavní prostor v 1. patře dohlížela, takže jestli si můj článek přečte, jak slibovala, rád bych jí za její vstřícnost ještě jednou poděkoval), podobné barvy jsou k vidění hned vedle na obraze Žluté zátiší z roku 1952 (na následující ilustrační fotce úplně vpravo).



Druhá polovina 50. let pro mne byla překvapivě nejzajímavější, i když barvy obrazů potemněly, surrealistické figury se vytratily a nastoupily komplikované a pro mne ohromující struktury, které už většinou nemají ani speciální názvy (častým názvem je například prostý "Obraz"), ale určitě mi stálo za to se po prohlídce 1. patra ještě jednou vrátit do přízemních prostor a podívat se na vystavená díla ještě jednou už s vědomím, co jim bezprostředně předcházelo.

Na výstavě je ještě celkem bohatě zastoupené období šedesátých let ve kterém se stále více uplatňují plastické zvrásňující prvky včetně pozoruhodných skleněných "očí". Mimochodem, docela mne pobavila věta z výstavního katalogu, která mne znovu utvrdila v tom, že nikdy nemůžu psát o obrazech zasvěceně, protože na to jsou prostě jiní kofři: "Linie směřující k vertikální znakové figurálnosti je založena na expresivní gestualitě korigované raciem." Jak málo slov stačí, aby bylo konečně vše jasné!

Josef Istler pracoval až do pokročilého věku (zemřel v 80 letech v roce 2000), ale podle mého názoru jsou vrcholem výstavy právě 50. a 60. léta, byť např. červený totem připomínající pozoruhodná Hlava z roku 1981 je taky moc zajímavá. Každopádně, u dalších období už jsem jako návštěvník nedokázal držet jednoznačný směr, zdálo se mi, že novější díla byla do expozice zařazena trochu nahodile, nebo aspoň ne podle logiky, které bych rozuměl.

Závěr? Jestli máte rádi moderní výtvarné umění, myslím, že vás výstava určitě potěší jako potěšila mě a - pokud můžu z reakcí soudit - i řadu dalších návštěvníků z nejrůznějších zemí. A možná pro někoho z vás může být Josef Istler - přestože jeho jméno i typ jeho tvorby znáte - i zajímavým "objevem" nového roku. Po výstavě Toyen, o které jsem psal zajímavou shodou okolností v článku Výstava Toyen v Muzeu Kampa právě před rokem (je vidět, že přelom kalendářního roku je pro mne dobrým obdobím pro návštěvu výstav :-)), jde o další moc zajímavý počin muzea, kam chodím vždycky rád, byť pohříchu ne tak často, jak by bylo třeba.


Pozn.: Na tomto blogu můžete najít kromě článků věnovaných kulturním zajímavostem i další velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Dál jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, již skoro osm let pravidelně vycházející společensko-politické glosy, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Neplánovaně košatý silvestrovský výlet

2. ledna 2017 v 10:44 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

I když jsem si původně chtěl vzít na dnešek dovolenou, jak to dělám vždycky, když 2. leden připadne na pracovní den, nakonec jsem se rozhodl kvůli jedné dopolední pracovní schůzce porušit letitá pravidla a do práce (a do Prahy) vyrazit. Leč, organismu se asi moje rozhodnutí moc nelíbilo, protože si na mně nakonec dovolenou stejně vynutil, protože začaly stávkovat jeho obranné mechanismy a nadvládu nade mnou o silvestrovském večeru (neříká se náhodou "jak na Nový rok, tak po celý rok?") převzala jakási viróza. Popíjím tedy právě japonský zelený čaj s lefkadským medem a šťávou ze španělských citrónů, zakusuji k tomu český paralen a přemýšlím, jak bych při této "snídani králů" mohl aspoň na dálku někomu udělat maličkou radost. No a napadlo mne, že bych vám mohl ukázat na malé fotoreportáži, jak to vypadá, když si člověk jako já udělá přesný plán pro silvestrovský den a paní Náhoda mu ho dovedně ohne tam, kde ho z nějakých prapodivných důvodů chce mít ona.

Silvestra v posledních letech trávím vždy v Dobřichovicích. Nejsem pro poslední den v roce nijak zvlášť veselivý typ a i dobře míněné nabídky na silvestrovskou společnost s díky odmítám. Letos jsem si ale chtěl zařídit dvě věci: Chtěl jsem si zajít v Praze na oběd na suši, což se mi v posledních letech nenápadně proměňuje v "typicky českou" silvestrovskou tradici, a chtěl jsem si koupit chleba a máslo, což ve světě pod dohledem odborů, které nejlépe vědí, kdy si ještě smíte nakoupit a kdy už se to nesluší, nemusí být - obzvlášť na přelomu roku - tak jednoduché. No a protože po mrazivém svítání byl silvestrovský svět ojíněný, vyšel jsem na vlak o deset minut dřív, abych stihl cestou cvaknout několik záběrů, pokud se mi něco pěkného připlete do cesty.

K prvnímu takovému záběru jsem se přimotal hned na dobřichovické lávce. Přes mlhu si právě čerstvě proklestilo cestu silvestrovské sluníčko, takže jsem chvilku po lávce pobíhal, abych našel co nejzajímavější kompozici, než slunce zase zaleze nebo se naopak rozsvítí příliš. Světlo bylo kouzelné, tak jsem si přál moc to nezkazit a dá se říct, že s výsledkem jsem celkem spokojený.



Na lávce mě ještě zaujal kousek ledu ve tvaru malé artistické chobotničky, která visela ze zábradlí hlavou dolů. To už jsem ale výrazně překročil pro focení určených deset minut a když jsem chtěl stihnout vlak (a to jsem samozřejmě chtěl, protože suši a chleba s máslem na mne nebudou čekat donekonečna), musel jsem přesun na nádraží poněkud urychlit, což v kombinaci s tím, co následovalo, nejspíš napomohlo mému současnému nachlazení. Tak dlouho jsem si totiž při cestě na vlak přál, aby měl spoj aspoň pár minut zpoždění, a já ho tedy stihnul, až jsem byl silvestrovskými vládci vyslyšen až příliš: "Upozorňujeme cestující, že vlak z Berouna z provozních důvodů nejede!" oznámil mi na přivítanou skoro vítězoslavně nádražní rozhlas, což jsem odměnil jakousi hlasitou vulgární průpovídkou směrem k Českým drahám, kterou by ode mne nejspíš distinguovaní potenciální spolucestující nečekali. Mám tedy ještě spoustu času na další postávání v mrazu.



Následující dvě fotky by už bez laskavého přispění "provozních důvodů" v podání českého národního železničního dopravce nevznikly. Neměl jsem totiž co dělat, na obyčejné postávání na nástupišti byla docela "kosa", tak jsem se vydal ke křoviskům okolo nádražních kolejí. No a tam jsem objevil docela mile ojíněné rostlinky, na jejichž portrét jsem měl dost času, a mohl jsem si pohrát se zaostřením i s výběrem objektivu. Nicméně připouštím, že první fotka je aranžovaná; spojení rezavého nádražního drátěného plotu se suchými rostlinkami v ledovém kožíšku jsem maličko napomohl.



Když vám "z provozních důvodů" nejede vlak a mezi prsty vám protéká čas, který jste chtěli věnovat něčemu jinému, navštívíte i místa, kterých byste si jinak nevšimli. Tak jsem se poprvé zblízka podíval i na naši dobřichovickou "nádražní knihovnu" (protože chodím na vlak na poslední chvíli a mám open kartu, do nádražní haly s pokladnou a knihovničkou nikdy nedojdu), do které lidé mohou přinést knihu a zase si nějakou jinou vzít. Takto jsem úplnou náhodou našel knížku, kterou už jsem nějakou dobu marně hledal po obchodech. Pro někoho byla doma nadbytečná, mne potěšila. Aspoň mám teď co nového číst, když se snažím vypotit a vykašlat ze sebe nezdárné viry.



Sice notně později, ale nakonec jsem japonský oběd s výborným syrovým rybím masem přece jen absolvoval a moc jsem si pochutnal. Pak jsem ale nastoupil omylem do jiné tramvaje a číslo patnáct mne zavezlo úplně jinam, než kam jsem původně směřoval. Najednou jsem byl na Malé Straně pod petřínskou lanovkou, moje interní "GPS" právě přepočítávala optimální trasu a já si vzpomněl, že v Muzeu Kampa vlastně vystavují obrazy Josefa Istlera. Někdy jsem se na ně chtěl stejně podívat, proč tedy ne právě teď?

O výstavě teď nebudu podrobněji psát, myslím, že si zaslouží zvláštní článek, ale líbila se mi moc. Samozřejmě se na výstavě nesmí fotit, ale následující mobilem dělaný záběr vznikl nakonec se souhlasem paní, která měla místnost "na povel". Velmi pěkně jsme si popovídali a věřím, že se na můj blog přijde podívat, protože ji zajímalo, co o výstavě napíšu :-).



Z Muzea Kampa jsem nakonec v příjemném slunečném počasí prochodil i nábřeží Vltavy s legendárním domečkem, kde bydlela rodina vodníků Wassermannů (ve filmu Jak utopit doktora Mráčka) a přešel jsem most směrem k Národnímu divadlu, kde jsem chtěl skočit do tramvaje a tou dojet k Hlavnímu nádraží. Musím říct, že počasí bylo na silvestr neobyčejně krásné, pro focení až moc. Ale aspoň jednu fotku z "pražského povltaví" vám tu ukážu, zvlášť když se staroměstské budovy tak pěkně zrcadlily v řece :-).



A to už jsme u zmíněného Národního divadla. Dvaadvacítka ovšem nejela mým směrem, tak jsem si ji aspoň se všemi odrazy a odlesky v jejích futuristicky zakřivených sklech vyfotil.



Tohle je budova Nové scény Národního divadla, i když se zdá, že mnohem víc je na obrázku protější budova Akademie věd a navazující secesní budova Pojišťovny Praha.



Nakonec jsem po celkem bohatém pražském programu, se kterým jsem na silvestra rozhodně nepočítal, stihl poslední bochník chleba v potravinách na Hlavním nádraží. Už koukali významně na hodinky, když jsem do obchodu vstupoval, asi aby nepropásli příchod nového roku :-).

Nakonec byl z malého odskoku do hlavního města půldenní zajímavý výlet, po kterém jsem se - už za tmy - pokorně navrátil do údolí Berounky. Několik sousedů už se zjevně připravovalo na nevyhlášenou soutěž o nejblýskavější, nejvíce rachotící a nejdražší ohňostroj. Popravdě, to už mě zas až tolik nebere. Mně bohatě stačí naše malá nerachotící dobřichovická lávka v pěkném ranním novoročním světle :-).



Právě si připadám jako notorický kuřák v podání Jiřího Wimmera, snažící se marně recitovat Bezručovu Ostravu. Ještěže na blogu se píše a moc se tu nemluví, to byste ze mne dnes neměli velký požitek :-). Tak já jdu do sebe kopnout další "citronový kotel" a vy se mějte moc a moc dobře a díky za milý doprovod při silvestrovském putování...


Pozn.: Na tomto blogu můžete najít kromě fotočlánků podobných tomu dnešnímu i další velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru. Dál jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, již skoro osm let pravidelně vycházející společensko-politické glosy, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1300 různorodými články z téměř osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx