Únor 2017

Nedělní miniglosy č.393

26. února 2017 v 16:43 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Pozn.: Nedělní miniglosy oslavily v tomto týdnu své osmé narozeniny, protože poprvé vyšly 22. února 2009 (viz Nedělní miniglosy č.1) Kupodivu, prostředí české politiky a společnosti v kombinaci s aktuálními světovými událostmi jim zatím stále poskytují dost "potravy", takže věřím, že ještě pár čísel vyjde. Každopádně děkuji všem "abonentům" za jejich vytrvalost ve čtení a za věrnost, kterou by naší "jednomužné redakci NMg" mohli v leckterých jiných opravdových redakcích závidět :-).

Na celostátním sněmu hnutí ANO se dvě nejdůležitější hlasování odehrála již během prvního dne jednání: Jednak byl do čela hnutí překvapivě opět zvolen Andrej Babiš, na což pan předseda reagoval typickým gottovským: "Tedy letos jsem to opravdu nečekal!" Sněm také rozhodl o zásadní změně standardní struktury jednání, když odsouhlasil, že sněmy už nebudou končit společným zpěvem Internacionály, na kterou jsou někteří starší členové hnutí zvyklí, ani písničkou Ach synku, synku, která vyvolává v posluchačích příliš demokratické myšlenky, ale budou se zpívat předsedovy oblíbené lidové písně Všetci kradnú a Proč mě nikdo nemá rád?
-----------------------
Slavný americký režisér Steven Spielberg se rozhodl natočit sci-fi na námět české ekonomické transformace a aktuální situace českého hospodářství. Film by měl vstoupit do kin pod názvem E.E.T. mimozemšťan.
----------------------
Trestní oznámení na Českou televizi kvůli kontroverznímu seriálu Bohéma podali nejen skuteční příbuzní Zdeňka Štěpánka, Jaroslava Marvana, Vlasty Buriana a Otakara Vávry, ale dokonce i potomci seriálové fiktivní postavy - herečky Lili Krallové. Podle neoficiálních informací Nedělních minigos žalobu podaly slavné večerníčkovské postavy - krallíci z klobouku.
----------------------
Jak to vypadá, české politické strany budou před volbami soutěžit, která má připravenou svoji programovou vizi na delší období. TOP09 představila svůj program do roku 2030, sociální demokrati míří se svou vizí na příštích 20 let, tedy do roku 2037, a lidovci dokonce vidí už teď až do roku 2050. Nedělní miniglosy rozhodně nechtějí stát stranou tohoto bohulibého trendu dlouhodobých strategických výhledů, a proto jsme se v redakci rozhodli založit HzÚZSvČ (Hnutí za úplné zatmění slunce v Čechách), které by mělo v nejbližších dnech představit svou opravdu cílevědomou dlouhodobou vizi až do 7. října 2135.
----------------------
Ukázalo se, že nově zvolený prezident Donald Trump obsadil téměř 4000 internetových domén včetně těch s protitrumpovským názvem (např. TrumpMustGo.com nebo NoMoreTrump.com). Podle zjištění Nedělních miniglos podobně postupují i někteří čeští politici, kteří si rovněž nepřejí, aby je někdo na internetu používáním určitých domén zbytečně hanil: Václav Klaus a Miloš Zeman si tak např. společně zaregistrovali doménu NejhorsiCeskyPrezident.cz, úřadující předseda ODS má zaregistrovanou doménu Hnusfialovej.cz, ministr financí si drží adresu KoblihyOdTricatela.cz a čerstvě odvolaný ministr průmyslu Jan Mládek si - přestože je v tom nejlepším politickém věku - pro jistotu drží pivovarnickou doménu www.starek.cz a nově dostal jako dárek k odchodu z ministerstva od anonymních obdivovatelů i nenápadnou adresu OdMobilnichOperatorusLaskou.cz.
----------------------
Podle premiéra Bohuslava Sobotky jsou závěry dávného bohumínského sjezdu ČSSD, který straně kdysi jasně zakázal spolupracovat s komunisty, již vyhaslé. Odborníci z Geofyzikálního ústavu Akademie věd však varují před některými jevy, které mohou vyhasnutí závěrů sjezdu doprovázet: "Může se snadno stát, že bude i nadále docházet k vedlejším vývěrům jedovatých nebo aspoň nelibě páchnoucích plynů, jako je to dodnes třeba poblíž Komorní Hůrky, která je vyhaslá asi o 80 000 let déle než bohumínský sjezd. A vzhledem k tomu, že se pohybujeme i přes poměrně pevný okolní prvohorní fundament v geofyzikálně velmi neklidné politické oblasti, není zcela vyloučeno ani to, že sociální demokracie se může kvůli vyhaslým bohumínským závěrům ještě zatraceně spálit!"


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich téměř osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i pět jubilejních výběrů nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Pozn.: Nebaví vás politika, byť podaná s nadhledem tradičních Nedělních miniglos? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Máte rádi utopence?

25. února 2017 v 9:02 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Popravdě, utopencům jsem nepřišel nikdy úplně na chuť a myslím, že už se to nezmění. Tím spíš poté, co jsem si jednoho docela drahého utopence nechtěně vyrobil sám. Nejednalo se ovšem o pokus kulinářský, nýbrž fotografický.

Zatímco jiné dny tohoto týdne jsem měl v kalendáři obsazené od rána do pozdního odpoledne, středa dopadla dočista jinak. Schůzky, které jsem měl na středu původně naplánované, se na začátku týdne rozprchly do jiných dnů jako hejno bojácných slepic a já si řekl, že to je znamení. Určitě je to ten den, během kterého - nepůjdu-li do práce - udělám nějaké skvělé fotky nebo aspoň někomu, na kom mi záleží, trochu radosti, kdo ví. A vzal jsem si na středu jeden den volna.

Vybaven "plnou fotografickou polní" jsem hned po ránu vyrazil k Berounce, u které jsem v silném větru tušil nějaké zajímavé předjarní motivy. Nakonec jsem došel do míst, kde jsem kdysi fotil listopadovou poříční náladu s pramičkou (viz článek Pramička na listopadové Berounce). Pramice byla tentokrát vytažená na břehu dnem vzhůru, a tak jsem na ni postavil fotobatoh, aby se mi v mokré trávě moc neurousal. Zkoušel jsem asi půlhodinku variovat jeden záběr, na kterém jsem si přál aspoň trochu zachytit silný vítr, který lomcoval příbřežními stromy, říkal jsem si, že dlouhá expozice rozmlží a roztřese nejvíc slabší konce větví, což by mohlo na fotkách udělat zajímavý vějířovitý efekt.

Balancoval jsem na břehu, vyměňoval jsem objektivy a zkoušel jsem různé kombinace nastavení, ale pak jsem se rozhodl popojít ještě kousek po proudu, kde bude lepší výhled do okolní krajiny. Sbalil jsem tedy stativ, popadl batoh a .... ozvala se rána a zvláštní "valivé dunění" následované šplouchnutím. Co to bylo? Inu, byl to jeden z mých objektivů.

Zapomněl jsem totiž zavřít prostor batohu, ve kterém přenáším objektivy (samozřejmě jsem lempl, takže je nemám v batohu dobře zafixované, ale jen volně postavené) a když se stěna batohu odklopila, jeden z objektivů vypadl. Za normálních okolností by skončil v trávě, ale protože byl batoh postavený na obráceném dně pramičky, skutálel se objektiv po něm, nabral rychlost jako lyžař na skokanském můstku, mocně se odrazil a doskočil až do kalných vod mírně rozvodněné Berounky. Nějakou dobu trvalo, než mi vůbec došlo, co se děje, pak jsem se chvíli snažil neúspěšně objektiv vylovit, i když i Jakub Vágner by mi mohl závidět moje rybářské nasazení. Nakonec se mi padařilo topící se objektiv z hnědavé vody vytáhnout, ale to už bylo jasné, že tenhle incident se neobejde bez následků.

Nu, od středy se snažím přesvědčit vykoupaný objektiv, že se zas až tak moc nestalo, i když je mi jasné, že vlhkost a nečistoty z vod zdejší krásné řeky mají mezi dvaceti optickými prvky uvnitř objektivu nádherný prostor pro hru na schovávanou. Objektiv je sice podle výrobce "utěsněný proti vlhkosti", ale to možná platí jako vhodná obrana proti podmínkám v mlžném pralese, nikoli ovšem proti waterboardingu v rozvodněné řece. A víceméně všechny servisní autority se shodují v jednom: Opravíme vám prakticky všechno, ale prosím, nechoďte za námi s utopenou technikou, to fakt nemá smysl.

Jak jsem si včera vyzkoušel, objektiv k mému překvapení stále automaticky ostří a elektrická komunikace s fotoaparátem probíhá slušně. No a že jsou některé z jeho krásně vybroušených čoček lehce orosené? Aspoň nebudu muset fotit přes orosené okenní tabule jako Josef Sudek nebo si kupovat speciální zamlžovací filtr. Mé vykoupané vybavení v tomto smyslu pracuje v režimu "all inclusive" :-). A až zanedlouho kvůli zrezlým "trubkám" přestane objektiv fotit úplně, ještě ho jistě čeká dlouholetá kariéra jako vkusný interiérový doplněk.

Ano, je dobré brát takové věci s nadhledem, i když - připouštím - bych si za svou blbost nejradši nabančil. Ale co se sebou naděláte; stejně se nakonec nepřeperete a svými vlastními nadávkami se jen těžko urazíte. A tak si říkám, že takový objektiv je jenom věc, sice sofistikovaná a ne úplně levná, ale přece jenom věc, která má jen takovou duši, kterou jí sami vdechnete. Jestli se povedlo tuhle propůjčenou duši opravdu definitivně utopit, to se ještě teprve ukáže, přinejhorším jí pořídím nějaký slušný vodnický hrníček s pokličkou.

Vlastně jediná fotka ze středečního "utopeneckého" focení (jiným objektivem, samozřejmě, jde o infrafotku s cca osmiminutovou expozicí). Vítr na fotce patrný je, i když ne přesně tak, jak jsem si představoval. Po "koupání" jsem už ale neměl valnou chuť ve focení pokračovat a taky jsem chtěl dostat plaváčka co nejdřív do sucha a tepla. Z pohledu kvality to sice není nic moc, ale na druhou stranu je to pravděpodobně nejdražší fotka mé dosavadní fotokariéry :-).



Následující téma jsem si zatím stihl jen načrtnout, ale ne dotáhnout do podoby skutečné fotky, berte to prosím zatím jen jako pracovní studii. Budu si muset počkat na trochu lepší povětrnostní podmínky; tady pochopitelně nejsou příliš prudké poryvy větru žádoucí a "rozmazání" větví by mělo nastat jen v odrazu na hladině, nikoli nad ní. Ale už vím, kam si za fotkou zajít, jak ji udělat, a už dokonce vím, že se bude jmenovat Doteky :-)




Pozn.: Dáváte před rozvodněnou kalnou řekou přednost koupeli v perličkové lázni se sklenkou šampaňského? Nevadí! Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního finálového večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim taky vědět! :-)

Pár poznámek k Formanovu Valmontovi

22. února 2017 v 18:43 | Petr Vápeník |  Filmy

Miloš Forman je můj oblíbený režisér, a tak není divu, že i zde na blogu už jsem se párkrát tématu jeho filmů dotknul. K režisérovým osmdesátinám jsem publikoval osobní text Vzpomínka na filmy Miloše Formana a jeden můj článek se věnoval speciálně filmu Amadeus, pro který mám soukromou slabost (kdysi jsem se ostatně v jedné fotoreportáži vypravil na místa spojená s pražským natáčením tohoto neobyčejného filmu - viz článek Výpravy za Amadeem). Minulý týden oslavil Miloš Forman 85. narozeniny, a tak, myslím, je opět čas podívat se na další výsek jeho tvorby a připomenout si některý z filmů, které se ostatně častým opakováním v televizi staly všeobecně známými (aspoň tedy některé z nich).

Pro dnešek jsem si vybral film, který se většinou v oslavných článcích o panu režisérovi zmiňuje jen mimoděk, často s poznámkou, že nejde o nijak mimořádné dílo, ale holt když to jinak nejde, taky se o něm zmíníme, když už ho jednou natočil a nedá se to popřít. Ty decentnější hlasy říkají: "Méně podařený film". Ty méně decentní (včetně hlasu samotného režiséra) říkají: "Propadák!" To se ostatně dá těžko popřít, když se budeme dívat jen jednoduchýma kupeckýma očima. Ale od toho tu, jistě uznáte, můj blog není! Jako obvykle to ani dnes nebude ode mne žádná klasická filmová recenze s dějem, hodnocením herců a počtem hvězdiček na závěr, ale uvedu jen pár osobních poznámek k filmu, které mě napadaly při jeho několikerém zhlédnutí v posledních letech. Poznámek, vypovídajících možná víc než o filmu o mně samotném. Ale co jiného jsou umělecká díla, než to, co nám ukazuje cestu k nám samotným?

V nadpisu článku jsem byl neutrální, ale klidně bych mohl dát do titulku slova Obrana Valmontova. Obrana před kým? Možná právě před sebou, protože když jsem viděl film poprvé, byl jsem víceméně zklamaný. Namlsán mnohovrstevnatostí a opulentním emocionálním zážitkem z Amadea jsem najednou spatřil něco úplně jiného. Ano, možná podobného výpravou a především kostýmy (ty dělal opět Theodor Pištěk, dostal za ně Cézara a byl nominován na Oscara, což byla jediná nominace tohoto Formanova snímku), ale úplně jiného rytmu a formy vyprávění. Navíc prakticky ve stejné době se sešly dva další vlivy, které odsunuly Valmonta zcela mimo oblast mých zájmů: Jednak to byla skutečnost, že téměř souběžně natočil Stephen Frears druhou adaptaci stejné předlohy - s názvem Nebezpečné známosti (Dangerous Liaisons), která mě tehdy upoutala mnohem víc než zdánlivě nedomrlý Valmont. No a hlavně - Valmont přišel do doby, kdy se celá komunisty ovládaná Evropy zbavovala dlouholetého zlořádu; psal se přece rok 1989. Chudák Valmont! S odstupem si myslím, že si trochu obrany z mého "blogového pera" zaslouží :-).

I když první kolo zápasu s Nebezpečnými vztahy u mne prohrál Valmont docela jasně na body, postupně se začala situace měnit. Čím dál víc si totiž uvědomuji, že postavy ve Valmontovi jsou o hodně více lidmi. Nejsou to zavilí démoni zla, jak mi vycházejí u Frearsovy verze Glen Closeová a John Malkowich, ale jsou to uvěřitelní a normální lidé. Ano, markýza de Merteuil (výborná Annette Beningová) i vikomt de Valmont (Colin Firth) jsou samozřejmě i ve Formanově verzi napohled charakterově odpudiví lidé, kteří pro vlastní potěšení či ve snaze se někomu pomstít neváhají rozehrát spletité hry plné přetvářky a úskoků, v nichž naprosto bezostyšně využívají každé slabosti lidí ve svém okolí, aby je zneužili ve svých nikdy nekončících "šachových partiích". Čím opravdovější a méně zkažené je člověčenství jejich obětí, tím větší radost oba mají, když se takové zneužití podaří. Přesto ale ve Valmontovi oba zůstávají v nitru slabými a křehkými lidmi, byť navenek hýří sebejistotou. Režisér pro ně nalézá pochopení a byť by možná za své činy oba měli už dávno propadnout peklu, je jejich obhájcem, který pro ně žádá novou šanci. Šanci, kterou pro sebe ani oni sami už nevidí a kterou - když by se snad mohla na chvíli otevřít - od sebe sami odhánějí.

Vikomt de Valmont je proslulým lamačem ženských srdcí, lovcem a dobyvatelem, kterému ani za mák nezáleží na tom, jestli nějakou ženu zničí. Jeho pověst šířená tajně mezi ženami, je děsivá, i když se z ní možná některým ženám třesou kolena velmi příjemně. Přesto jako by se v něm u Formana cosi vzpíralo být jednoznačně zápornou postavou. Je to projev nežádoucí slabosti, když pocítí skutečnou lásku k původně jen standardním způsobem dlouho dobývané a úspěšně svedené madame de Tourvel (velmi zajímavá Meg Tillyová, která poté, co na poslední chvíli nešťastně přišla o roli Mozartovy manželky v Amadeovi spolupracovala s Formanem alespoň na Valmontovi)? Valmont je takovým vlastním citem zaskočený a přestože dává opět přednost své oblíbené bezbřehé svobodě, nová zkušenost ho proti jeho vůli promění. Už není ve svém konání sebejistý. Jeho cíl se rozmlžil. Jako kdyby už dál nedokázal láskou pohrdat a vysmívat se jí, protože sám nečekaně poznal, co znamená. Přestává tak být bezchybným šachistou hrajícím si s osudy ostatních a začíná hrát beznadějnou koncovku partie o sebe samotného.

A kdo je makýza de Merteuil? Žena, pro kterou je důležitá nezávislost a která trestá nemilosrdnou intrikou všechna nespravedlivá příkoří, kterým je vystavena. Že přitom zneužívá nevinné lidi kolem sebe, např. sestřenku Cecílii (mladičká Fairuza Balková) a její napůl ještě dětskou lásku Dancenyho (Henry Thomas), je pro ni vedlejší. Aby mohla být nezávislá, musí být silná, proto hluboko v sobě uzavře své skutečné city a svou zranitelnost, aby z nich pro ostatní ani kousek nebyl vidět. Vlastně jsou si s Valmontem souzeni jako jediní lidé, kteří už před sebou navzájem nemusí nic předstírat a skrývat; jsou tak jeden pro druhého mnohem důležitější, než jsou oba ochotni si vůbec připustit.

V závěru filmu jako kdyby se hlavním hrdinům režie jejich šachové partie definitivně vymkla z rukou a pevně se jí opět chopil ten, který má hru s lidskými osudy v popisu své práce. Valmont umírá v souboji a smrt je pro něj vlastně hledanou spásou. Zanechává po sobě markýzu, která v něm ztrácí víc, než si doposud uměla představit, na lásku vzpomínající a už nikdy ne tak jako dříve spořádanou madame de Tourvel a dítě v lůně mladé Cecílie, která právě slaví dohodnutou slavnou svatbu - sice bez lásky, ale za osobní účasti krále. Původně nevinná generace Cecílie a Dancenyho poznenáhlu zaujme pozici svých "zasvěcovatelů", nejspíš i se všemi intrikami a prohřešky proti kodifikované podobě dobové morálky. Na pohled bezstarostný život šlechty, který intenzivní emoce, vášně a city tlumí pod tlustou dekou konvencí, bude jistě ještě dlouho a úspěšně pokračovat. Tedy - dlouho... Není marné si uvědomit, že do francouzské revoluce chybí už jen pár let...

Kruciš, kam se poschovávala veškerá ta nuda, kterou jsem ne úplně zřídka cítil, když jsem film viděl poprvé? Že by Miloš Forman pro nějakou svou "režisérskou verzi" veškerou nudu ze svého filmu vystříhal? Nebo ji jen oblékl do načančaných dobových kostýmů, jak seznávají někteří renomovaní filmoví kritici? Čím dál víc se mi zdá, že nuda na filmovém pásu nikdy nebyla, ale do celuloidu ji kdysi vtiskly moje divácké oči. Dnes už ji nevidím. Vidím jen to, jak při pokojné melodické hudbě a ve světě plném barev pod napohled zcela klidnou hladinou zuří dravé a ohlušující proudy lidských vášní a citů. Nevnucují se. Nenutí nás zabývat se jimi a dohrávat je v našich hlavách a srdcích. Chceme-li je ale spatřit, musíme se potopit za nimi, i když v těchto vodách neumíme moc plavat. Hluboko, hluboko do filmu, protože na jeho klidném viditelném povrchu nic nezažijeme.

Jsou dvě varianty: Buď citelně stárnu, a dávám postupně víc a víc přednost tomu, co je méně konfliktní - v tomto případě tedy vlídnější Formanově verzi před vyhraněnější verzí Frearsovou. Nebo je Formanův film se svým neuvěřitelným "čicháním člověčiny" i u lidí, kteří by bez tolerantního přístupu svého filmového tvůrce vždycky vypadali jen jako ploší sebestřední zmetci (pamatujete na to, kolik různorodých rozměrů a lidské "šťávy" měl Salieri v Amadeovi, i když mohl velmi snadno být jen jednoduchou temnou postavou?) ve skutečnosti o dost lepší, než mi zpočátku připadal. Chápete jistě, které z těch dvou variant dám přednost! :-)

Ať je to ale, jak chce, myslím, že Valmont je film, který má - řečeno someliérskou mluvou - dobré předpoklady pro zrání v archivu. Na rozdíl od filmů, které zazáří jen krátkodechým zábleskem a zhasnou, čím je tento Formanův opus starší, tím má - aspoň pro mé smysly - lepší vůni i chuť. Ostatně, stejně jako jiné Formanovy filmy!

A pro mě je pořád i s velkým odstupem neuvěřitelné, jak to sakra ten čerstvý pětaosmdesátník dělá! :-)


Pozn.: Jsou vám takové "filmy pro pamětníky", jako je Valmont, ukradené? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.392

19. února 2017 v 17:31 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nedělní miniglosy zjistily, co je skutečným důvodem neobyčejně pozitivního vývoje české ekonomiky v loňském roce: Vzhledem k výraznému meziročnímu zdražení skoro veškeré zeleniny na evropském trhu si totiž české hospodářství v poslední době prostě už nemohlo dovolit jít jako obyčejně do kopru.
-----------------------
Ministr průmyslu Jan Mládek, rázně vyřešil nepříjemnou kauzu svého čerstvého náměstka Bokštefla, který doporučil české veřejnosti, že když chce mít levnější polské ceny mobilních služeb, má odjet do Polska. "Protože se ukázalo, že pan náměstek není dělnického původu, dostal ode mne jako první trest třídní důtku. Navíc si kvůli svému nešikovnému vyjádření nesmí tři příští ministerské porady dát do kávy druhou smetanu." Ministr poté s okamžitou platností odvolal ředitele komunikace Romana Proroka, protože náměstka dostatečně neproškolil, že nemá být vůči veřejnosti přehnaně arogantní. "Rád bych svým krokem navíc dokázal, že tak často opakované rčení, že doma není nikdo prorokem, se nezakládá na pravdě, protože bývalý pan ředitel ode dneška může být Prorokem právě už jen u sebe doma."
----------------------
Česká vláda bude v pondělí jednat o povinné maturitě z matematiky. Ministři by mimo jiné měli stanovit orientační minimální podmínky pro úspěšné složení maturitní zkoušky. Část politiků se domnívá, že pro úspěch u maturity - aby pak studenti v praktickém životě nebyli vzdělaní až příliš, což je pro politiky vždycky spíš nežádoucí - by měla být dostatečná znalost trojčlenky. Někteří vlivní ministři ale soudí, že by mohla stačit i dvojčlenka, protože dva ze tří je v politice pořád ještě ústavní většina.
----------------------
Podle informací z Hradu by měl mít český prezident po delší době opět svůj speciální televizní pořad. "Ano, kromě divácky neobyčejně úspěšného pořadu Soudkyně Barbara chceme zařadit do programu naší televize nový pořad Prezident Miloš," řekl nám mluvčí TV Barrandov. "A protože pořad bude moderovat mimo jiné i manželka hradního kancléře Mynáře, můžeme se připravit - na rozdíl od podbízivých pořadů veřejnoprávní České televize - konečně na opravdu nekompromisní publicistiku." Když se nový formát, který se bude z praktických důvodů vysílat výhradně po 22. hodině, osvědčí, vedení televize je připraveno nabídnout panu prezidentovi i intimnější popůlnoční Prognostické okénko, kam budou telefonovat voliči zvědaví na to, co je v budoucnosti čeká, a možná televize sáhne i po zcela novém a v přísném utajení připravovaném zábavném soutěžním formátu Starspeech - aneb Když hvězdy pronášejí bonmoty.
----------------------
Kolekce velkoformátových obrazů Alfonze Muchy Slovanská epopej, byla zadržena na japonských hranicích kvůli podezření z nedovoleného dopingu. "Každá epopej je na hranicích automaticky kontrolována na přítomnost abnormálního množství hormonu erythropoetinu (EPO), který je především u cyklistů, vzpěračů a epopejí velmi oblíbený," řekl nám mluvčí japonského antidopingového úřadu. Podle neoficiálních informací byli zatím pozitivně testováni pohanský bůh Svantovít a Milíč z Kroměříže, zatímco Jan Hus - jak to zatím vypadá - jako obyčejně bojoval čestně. Pokud by toto neoficiální zjištění potvrdila i analýza vzorku B, hrozilo by, že by Slovanská epopej nemohla být vystavena na legendárním tokijském celosvětovém festivalu výtvarných miniatur, kde měla být slavnostně zapsána do Guinessovy knihy rekordů jako největší miniatura na světě.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich téměř osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i pět jubilejních výběrů nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Pozn.: Nebaví vás politika, byť podaná s nadhledem tradičních Nedělních miniglos? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nový matematický sál Klementina

17. února 2017 v 21:31 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Dnes vám nabízím malou společnou fotovýpravu do míst, která pravděpodobně většina z vás neměla možnost navštívit. Kdysi jsem totiž dostal jedinečnou příležitost na chvíli nahlédnout do části neveřejných prostor Klementina a dokonce si tam s sebou vzít i plnou fotovýbavu včetně stativu. Už je to nějaký ten pátek, dost měsíců a dokonce něco roků, takže si říkám, že pokud jsem se při focení dopustil nějakého porušení bezpečnostních pravidel, moje případné provinění by mohlo být již promlčené a po zveřejnění těchto fotek na blogu snad nebudu uvržen do žaláře.

Hlavním bodem programu byl tzv. Nový matematický sál, který je součástí oddělení rukopisů a starých tisků. V nádherném sále se normálně pracuje a bádá, jsou tu standardní pracovní místa s počítači, jen nejde o žádný klimatizovaný velkokrálíkárenský "open space", ale o krásný a vlídně zakřivený barokní prostor.

Když jsem řekl, že sál nemá klimatizaci, trochu jsem přeháněl. Dají se totiž otevřít dveře na balkón vedoucí na jedno z nádvoří. Během focení bylo venku krásně a na balkóně to bylo moc příjemné.



V sále panovaly extrémně náročné světelné podmínky, tak některé fotky nejsou takové, jaké bych si je představoval. Ale o celkový pohled na sál proti oknům bych vás nechtěl ochudit.



Sálu dominuje velká stropní alegorická freska, která je zajímavým zpodobněním descartovského modelu vesmíru, ve kterém každá hvězda je vlastně sluncem se svým vlastním planetárním systémem. Zároveň je na fresce vymalována celá řada alegorických postav představujících hlavní vědy a druhy umění.



Ležící postava s výkresem má symbolizovat Perspektivu, no a pak už sami můžete usoudit, které atributy značí Optiku, které Mechaniku, Geografii či Astronomii. Mimochodem, ta boubelatá postavička úplně napravo obsluhuje dobovou vývěvu.



Na druhé straně fresky je speciální prostor pro alegorie umění. Najdete Sochařství, Malířství, Architekturu, Hudbu a Poezii?



Samozřejmě, důležitým bodem ve světě vědy a umění je Klementinum samotné. Není divu, že ho na fresce také najdete. V přiblížení teleobjektivem je dobře vidět detail hvězd v podobě slunečních soustav, který je známkou dost moderního dobového přístupu k poznávání světa i na církevní půdě (a v případě Klementina právě na ní). Paradoxem je, že Descartův model vesmíru navazoval v mnohém na učení Giordana Bruna, kterého táž církev upálila jako kacíře. Přece jen, doba se proměňuje a ne každý je právě v té své době prorokem.



I na zdech sálu jsou specifické malby, které znázorňují důležité vědecké výjevy. Určitě poznáte, který astronomický jev zobrazuje následující nástěnná malba.



Na stěnách jsou rovněž vymalovány různé modely fungování sluneční soustavy tak, jak se vyvíjely v čase - od ptolemaiovského až po ty - v té době - nejmodernější. Na obrázku je model Tychona Brahe z 80. let 16. století.



V sále jsou umístěné i zajímavé přístroje pro astronomická měření - jako třeba tento astroláb podepřený zdatnou vzpěračkou.



Jak už bylo vidět na fresce - nejen vědou živ je zvídavý a tvořivý člověk. V sále je totiž k prohlédnutí i faksimile Vyšehradského kodexu, slavného rukopisu z 11. století.



Jak už jste mohli sami posoudit, v místnosti je k vidění hodně různorodých věcí: Kromě pracovních stolů s počítači a historických artefaktů jsou tu i pozůstatky starého knihovnického vybavení.



Loučíme se s Novým matematickým sálem a nahlédneme ještě do jedné sousední místnosti, která je přece jen více pracovní než honosný prostorný sál. Ano, vedou tam ty lákavě pootevřené dveře.



V menším sálku přiléhajícím k Novému matematickému sálu (zdráhám se použít slova kancelář) je například krásný starý knihovní nábytek. Myslím, že každému milovníku knih a historie srdce zaplesá nad starými knihovnami opatřenými věkovitým systémem číslování skříní a polic i barokními andílky. Určitě bych si nejmíň jednu takovou knihovnu vzal domů, jen bych musel nejdřív ze dvou pater udělat jedno, aby se vešla na výšku.



Úplně běžný kancelářský rumraj sledují nejen majestátní dřevěné skříně, ale i starodávné pietně opečovávané křeslo, které prý pamatuje ředitelování Pavla Josefa Šafaříka ve zdejší Universitní knihovně v polovině 19. století.



I když mám rád spíš věci funkční, myslím, že boubelatí andílkové do podobných prostor logicky patří. U stropů klementinských místností se jich na vlnách zprohýbaného dřeva vznáší dost.



No a protože jsme na místech zasvěcených studiu, bádání a pozorování, není divu, že se i andílkové od lidí něco přiučili a pozorují, experimentují a zkoumají. Ještě se divíte, že na fresce Nového matematického sálu figurují v zastoupení věd a umění právě učenliví andělé? :-)



Abychom byli dnes styloví, řekl bych, že bychom se mohli po příjemném společném nahlížení do zákoutí Klementina rozejít zpět do svých domovů a pustit se do pozorování báječného světa kolem nás a přemítání nad jeho podivnými zákonitostmi. Načrtneme plán nového domu, usedneme měkce do starého křesla, vymodelujeme sochu, s rozechvěním otevřeme dlouho odloženou knihu, vzhlédneme vzhůru ke hvězdám a prolétajícím letadlům, namalujeme tvář, o které se nám zdává, napíšeme báseň...

Anebo aspoň - pustíme vývěvu! :-)


Pozn.: Máte brutalismus radši než baroko? Nevadí! Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního finálového večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi více než 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim taky vědět! :-)

Valentýnské haiku

14. února 2017 v 3:32 | Petr Vápeník |  Haiku

I na tomto blogu je vidět, že můj vztah k Valentýnu se v čase dost proměňoval. V prvním roce fungování blogu jsem na Valentýna publikoval slaboučkou (a just nepřiložím odkaz! :-)) glosu o bezvýznamné havárii jakési bezvýznamné družice, což nemohlo mít se zamilovaností méně společného. V roce 2010, který se velmi dlouho tvářil netečně a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl být pro mě zcela převratný, jsem na Valentýna jako každý týden poctivě vydal Nedělní miniglosy (tehdy č.51) a jednu glosu schválně ocituji, abyste viděli, že jsem měl tou dobou valentýnský svátek tendenci spíš znevažovat:
"Svatý Valentýn je podle průzkumu třetím nejoblíbenějším svátkem v České republice. Podle očekávání zvítězily Vánoce před upálením Mistra Jana Husa, Svatý Valentýn se o třetí místo dělí s Vítězným únorem."
Jo, to jsou paradoxy, pane Vaněk, řekl by na to možná pan sládek, ale spíš by si jen vědoucně poťukal na čelo.

Hned o rok později bylo totiž všechno úplně jinak a já svátek sv. Valentýna nejen zaznamenal, ale dokonce jsem k němu napsal i malou vlastnoruční básničku Virtuální Valentýna. Taková Valentýna, byť jen virtuální, má věru neuvěřitelnou čarovnou moc; kam se hrabou všechny Popelčiny oříšky a Jurášek k tomu!

Ještě v roce 2012 jsem se k Valentýnskému tématu aspoň nepřímo vrátil v úvaze O osobních významných dnech, kde jsem se trochu zastával skutečných Valentýn a Valentýnů, kterým jsme po vzoru jiných historických loupeživců znárodnili jejich jmeniny, jako to udělali křesťani Evám a Adamům, či opilci Silvestrům. Od té doby jsem se na blogu dlouhých pět let svátku zamilovaných nijak veřejně nevěnoval, byť celou tu dobu patřím mírou neztenčenou k jeho cílové skupině, v posledních dvou letech, pokud je to vůbec možné, snad dokonce ještě víc a intenzivněji než dřív.

A tak, myslím, stojí za to si připomenout takový - možná kupecky zprofanovaný, ale přesto v myšlence bohulibý - milý svátek připomenout aspoň pár slovy. Pár slabikami. A poděkovat těm, kvůli nimž jsme třeba . jako kdysi já - odhodili letité pohrdání nad city, které umějí být nádherné i tísnivé, ale vždycky jsou intenzivní a nezapomenutelné. Tak tedy, aspoň několika slabikami - díky, že jste! :-)

P.S.: Tu jednu slabiku navíc v posledním verši mi, prosím, odpusťte. Šlo by to i bez ní, ale není to ono! :-)


Valentýnské haiku

Díky tvé vůni

na mapě mého srdce

dávno už nejsou lvi.


Pozn.: Haiku vám nic neříká? Nevadí! Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního finálového večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi cca 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim taky vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.391

12. února 2017 v 16:32 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Pozn.: Tento článek je jubilejním 1400. článkem na tomto blogu. Navrhuji proto na začátek dnešních Nedělních miniglos malý přípitek tím, co máte rádi! :-)
---------------------------------------------------------------------------------------------------
V sobotu ráno se kolem Země přehnala kometa 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková. Protože nenašla žádné dinosaury, jejichž vyhynutí by mohla způsobit, a protože nebyla vpuštěna do USA kvůli imigračnímu výnosu Donalda Trumpa, vrátila se způsobně na svou dráhu a situaci na Zemi obhlídne až v dalším prezidentském období za pět a čtvrt roku.
-----------------------
Rusko prodloužilo o tři roky azyl bývalého spolupracovníka americké rozvědky Edwarda Snowdena, který je v USA stíhán za špionáž a krádež vládních dokumentů. Podle rozhodnutí ruských úřadů bude pro absolvování azylu znovu zařazen do 2. nápravně-výchovné skupiny.
----------------------
Melania Trumpová nebyla osobně přítomna oficiální návštěvě japonského premiéra Abeho. Podle Bílého domu se nejedná o narušení tradiční role "první dámy": Máme už 21. století a jiné, modernější formy komunikace. Prezidentova manželka nemusí být vždy osobně přítomna na politických akcích svého muže, ale když bude Donald Trump posílat světovým politikům své pověstné e-maily, rozhodně bude vždycky v kopii."
----------------------
Když ministr průmyslu Jan Mládek odmítl svou účast v pořadu Otázky Václava Moravce, nabídl za sebe jako náhradníka svého poradce Lubomíra Bokštefla. Toho ale odmítla Česká televize, protože požadovala účast alespoň na úrovni ministerského náměstka. Ministr situaci promptně vyřešil tak, že poradce jmenoval oficiálně svým náměstkem. Podle Václava Moravce se po tomto případu více než ztrojnásobil počet zájemců o vystoupení v diskusním pořadu a řada poradců začala své ministry od osobní účasti cíleně zrazovat.
----------------------
Původně favorizovaný kandidát pro francouzské prezidentské volby, François Fillon, čelí skandálu, který ho nejspíš bude stát prezidentské křeslo. Ukázalo se totiž, že dlouhodobě zaměstnával své rodinné příslušníky jako poslanecké asistenty. Když se přišlo na vyplácení odměn Fillonově manželce a dětem, francouzská veřejnost byla celkem v klidu, protože to se děje v politice běžně," řekl nám nejmenovaný expert na život francouzských vyšších kruhů. "Když se přišlo na placené angažování několika milenek, francouzská liberálně naladěná společnost mu to brzy odpustila jako romantický projev mužské zamilovanosti. Když se ale v novinách objevila kopie smlouvy s Fillonovým křečkem, který figuroval jako oficiální poradce pro vytváření a uskladnění strategických zásob, došla lidem trpělivost - hlavně proto, že Fillon pravděpodobně nutil křečka podepsat smlouvu vlastní tlapkou, což někteří lidé považují za bezprecedentní týrání zvířat."
----------------------
Po neobyčejném diváckém úspěchu soutěže Prostřeno na nejmenované komerční televizi se Česká televize rozhodla využít licenci na pohádkové názvy, kterou dlouhodobě vlastní, a natočit tři série reality show: První bude obyčejnou kopií úspěšného kulinářského programu - tentokrát ovšem pod názvem Ubrousku, prostři se!; zcela originálním programem bude naopak dokumentární drama Obušku, z pytle ven! z prostředí uchazečů o práci u české policie. Díky neobyčejně štědré dotaci z norských fondů pak byla natočena série školicích pořadů proti finanční negramotnosti s názvem Oslíčko, otřes se!


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich téměř osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i pět jubilejních výběrů nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Pozn.: Nebaví vás politika, byť podaná s nadhledem tradičních Nedělních miniglos? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi (dnes přesně) 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Únorový vánoční večer

10. února 2017 v 22:34 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Na zahradách v okolí i teď v únoru ještě pořád svítí vánoční barevná světýlka nainstalovaná na okrasných jehličinách, ale od Vánoc už v polozamrzlých řekách uplynulo mnoho vody. I když - tím, že jsem v lednu byl nezvykle dlouho doma, užil jsem si vlastnoručně mírně ozdobenou vánoční jedličku intenzivněji než v předchozích letech. Řekl bych, že půlka února je v takovém případě dobrá doba pro to, abych stromek, který tak skvěle a oddaně splnil svou roli, odstrojil. Stromek sám tu zůstane v rohu obýváku stát dál; bude mi dělat společnost až do jara, kdy se jednoho chladného večera stane zápalnou obětinou a skončí svou dlouhou vánoční pouť v krbu.

Ale ještě před odstrojením to chce - uznejte - malý fotografický pozdrav s motivem toho vlídného stromku, který mi v mém domově pomáhal navodit tu správnou a nezaměnitelnou atmosféru mých oblíbených svátků. Fotky jsou z úplného začátku února, kdy jsem jeden večer do překvapivě ještě docela čerstvých a neopadaných větví naposled umístil "živé" svíčky, zhasl jsem všechna elektrická světla v místnosti, pustil si pěknou muziku a pak jsem u stromku seděl v pohodlném křesle, popíjel jsem místo vychlazeného bílého polosuchého vína horký čaj s citrónem a přemýšlel jsem nejlíp a nejintenzivněji, jak jsem jen uměl, o těch, které mám rád, dlouho, předlouho, až postupně všechny svíčky tiše dohořely. Pak jsem stromku poděkoval za dobré služby a řekl mu potěšující novinu, že jeho obrázky pověsím na blog. Hrdostí se celý zatetelil :-).

No a protože normální fotky jsem fotil víc o skutečném Štědrém dnu, tentokrát jsem přidal svou oblíbenou dlouhou expozici se zoomováním a z ruky za naprosto nedostatečného osovětlení, takže obrázky jsou roztřesené, neostré, ale se sebevědomě protaženými tvářemi plamínků svíček a možná i s vůní františků, která během tohoto večera nemohla chybět. Snad na fotkách zůstane aspoň troška voňavého vánočního světla z té příjemné atmosféry, stejně jako pod stromkem zůstalo na zemi ještě pár rozbalených (nebo vůbec nezabalených) dárečků.





Mimochodem, komu jsou dnešní dvě fotky málo (a nedivil bych se), může se podívat, jak se v novém roce proměnila hlavní stránka a celkový obsah mého fotowebu www.petrvapenik.cz. Trochu jsem homepage zjednodušil a doplnil jsem ji o pár fotek, přes které se dá přímo prokliknout do hlavních fotocyklů (i když to samozřejmě jde i přes klasické menu), kde už je pak dál možné listovat si podle libosti jednotlivými fotkami. Některé fotografie jsem z výběru odstranil, jiné jsem do něj naopak přidal, tak pokud budete mít chuť nakouknout, budu samozřejmě rád. Dnešní vánoční stromky tam sice nenajdete, jsem soudný, na to nejsou dost kvalitní a nepatří tam. Ale kdoví, třeba si tu "svou" fotku mezi těmi vystavenými v jednotlivých místnostech mé webové galerie najdete.

Přeji vám, ať je váš večer i den - i bez koled, světel vánočního stromku a velkého Š - štědrý zážitky a dobrou náladou :-).

Pozn.: Jsou vám Vánoce v únoru už ukradené, když na dveře ťuká Valentýn? Na tomto blogu můžete najít i mnohé další a velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi téměř 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)





Čím vším jsem chtěl (a chci) jednou být

7. února 2017 v 22:40 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Jak jsem se dozvěděl od svých rodičů, poprvé jsem jasně zformuloval svůj životní cíl jako malé dítě, kdy jsem se svěřil s přáním státi se jednou ve svém životě vitamínem. Prý nejlépe vitamínem H, protože bych působil Hodně. Už z toho je patrné, že mi už odmala dost záleželo na tom, abych byl nějak užitečný. Představte si, že byste šli do lékárny a tam - bez velkého přemýšlení - byste si koupili "háčko", protože to je vitamín univerzální, který působí Hodně na Všecko. No a v krabičce bych byl já!

Časem jsem uznal, že být vitamínem mi asi nevystačí jako program na celý dlouhý život, a taky jsem se bál, že proměna mého těla na tabletky nemusí být zcela bezbolestná. To už mě okouzlovali klasičtí popeláři, udělaní chlapíci, kteří jezdili pravidelně kolem naší zahrady, uměli eskamotérsky koulet s naší kulatou popelnicí sem a tam a báječně ležérně se přidržovali na stupátku rozjetého kukavozu, což z nich v mých očích dělalo staňkovské Indiany Jonese. Je až zvláštní, že takový bordelář jako já (v dětském věku, samozřejmě, teď už je to něco úplně jiného :-)) měl v tak posvátné úctě právě ty muže, kteří se starali o pořádek. Ale asi je to normální a nejspíš to souvisí s kombinací dětské romantiky a pohledu čistých dětských očí.

Po popelářích přišel na řadu průvodčí ve vlaku. Ano, tím jsem chtěl být velmi dlouho, skoro až do první třídy, protože jezdit vlakem se mi mimořádně líbilo a když jsem směl podal průvodčímu jízdenku z tvrdého kartónu, byl jsem blažeností bez sebe a za jeho kleštičky a za možnost vlakem jezdit sem a tam bych byl ochotný prodat svou dětskou duši.

Dobře si pamatuji, že kromě profesních představ jsem si přál být už v první třídě veselým člověkem, tak veselým, že dokáže rozesmát ostatní. Obdivoval jsem všechny, kteří dokázali dávat k lepšímu veselé historky, jimž se ostatní smáli, a byl jsem naprosto zoufalý, že se mi celé dny a týdny vůbec nic veselého nedělo, takže nemám co úsměvného vyprávět. A moc dobře si dodneška pamatuji, jak jsem na nějaké rodinné sešlosti v Plzni vyprávěl svou první dlouho v hlavě cizelovanou a promýšlenou "veselou historku", které se kupodivu nikdo nesmál, i když jsem pro jistotu několikrát dodal, že to byla neobyčejně vtipná historka, taková, které se každý normální člověk zasměje, a kdo ne, je prostě morous. Mimochodem, zatímco popelařina i vlakové průvodcovství mě docela rychle přešlo, touha umět rozesmát oči, kterým úsměv sluší jako nic jiného, mě dodnes neopustila a občas po tom toužím tolik, že svou snahu v dobrém úmyslu přeženu, stejně jako tehdy v první třídě.

Ve škole jsem brzy poznal, že je z mnoha důvodů praktické tvářit se, že bych se jednou rád stal učitelem. Nebyla to úplně lež, protože práce učitele se mi jako žákovi a studentovi doopravdy líbila a uměl jsem si sám sebe v té roli představit, ale nebyla to zase tak docela pravda, protože to nebyl žádný můj sen, spíš se v tom dal tehdy najít osten vypočítavosti. Neřekli byste totiž, jak vlídně tuto skutečnost přijímají opravdoví učitelé, snad proto, že takovým cílevědomým žáčkům fandí, či je už předem litují, kdo ví. Každopádně s kladným cejchem někoho, kdo by se rád stal jednou učitelem, jsem prošel vlastně celou základkou a myslím, že mi díky tomu prošla i řada věcí, se kterými bych měl jako perspektivní popelář značné problémy.

Časem mě začalo bavit přicházet věcem na kloub. Tedy, ne, že bych se chtěl stát rovnou revmatologem, ale pochopil jsem, že mou silnou stránku nejspíš nebude manuální zručnost, ale spíš "práce hlavou". Ve svém - naštěstí ne moc dlouhém - superlhavém pubertálním období, jsem zjistil, že bych měl asi výborné předpoklady živit se jako podvodník, ale později mě lhaní nějak přestalo bavit, stejně jako tehdy všudypřítomné přetvařování. Než se mi to ale stihlo nějak výrazněji vymstít, změnil se naštěstí režim. Přestože bezprostředně poté nastalo období prvotřídním podvodníkům doslova zaslíbené, já jsem své dobré předpoklady nevyužil a tou dobou jsem se už snažil přicházet na kloub docela jiným a výrazně méně výnosným věcem.

Po skončení vysoké školy jsem si totiž nějakou dobu - spíš z nouze - přál být vědcem a mít "přicházení věcem na kloub" jako oficiální profesi. Nějakou dobu jsem si to zkoušel zažít v praxi a byl jsem skutečným akademickým bádavcem, ale zjistil jsem poměrně rychle, že mi bádavá práce nepřináší takové uspokojení, jaké jsem od tak bohulibé činnosti očekával. No a v tu chvíli jsem si vzpomněl na svou dávnou - a trochu přikrášlovanou - touhu po učitelování. Jo, to bylo přesně ono! Kantorem jsem se kupodivu doopravdy stal a hned mi bylo jasné, že právě tohle jsem si doopravdy přál, že to je přesně ta profese, která přináší tu správně vyváženou směs neuvěřitelné euforie, bezbřehého zoufalství, stále nových a nových přívalů energie i okamžiků naprosté beznaděje, pozoruhodnou směs, která mi svou rozličností chutí vyhovuje. Ono je pochopitelně skvělé, když najdete svou parketu, ale jedna věc mi na učitelství vadila - připadlo mi totiž, že učitelé jsou ve svých školách dlouhodobě trochu odtrženi od normálního světa "venku" a zjistil jsem, že si chci vyzkoušet, jestli bych obstál i v docela jiném, dravějším a - jak se ukázalo - emocionálně o mnoho plošším světě. Vždyť co jiného má umět "prodat" dobrý učitel svým žákům, než to, co si sám vyzkoušel, osahal a u čeho zná neobyčejné souvislosti i odjinud než z knih.

Od té doby, co jsem přestal být - aspoň podle papírů - učitelem, a začal jsem být učitelem na (trvalé) zkušené, jsem si vyzkoušel spoustu věcí - třeba jaké je to spolupracovat na velkých projektech, jaké je takový vlastní projekt vést, jaké je pracovat v mezinárodním týmu, jaké je vypořádat se s úkolem, o kterém nemáte ani tušení. Vyzkoušel jsem si kdeco, ale v záchvatech upřímnosti si musím občas přiznat, že dávná touha po popelaření byla o dost konkrétnější, než mé dnešní uvažování, čím bych ještě chtěl jednou v životě být :-). Ne, dodneška mě nepřešla touha poznávat nové věci a vstřebávat nové zážitky. V kombinaci s tím, že mi vždycky byly zcela lhostejné věci tzv. kariérní, znamená to, že mohu být vlastně čímkoli, čímkoli, co mě nějak obohatí a kde budu smět mít aspoň základní pocit užitečnosti.

Rád bych byl třeba "soukromým básníkem", který by bez vedlejších nekalých úmyslů uměl - někdy ve verších, jindy v třeba v obrazech - srozumitelně poděkovat za to, co mě umí udělat opravdu šťastným. No a když se mi občas navíc povede rozesmát ty oči, které považuji za bezkonkurenčně nejkrásnější, budu v sedmém nebi, i když nebudu vůbec ničím. Proti tomu jsou veškeré "úspěchy", "prestižní ocenění", "zásluhy" a "posty" jen pomíjivou vlnkou, kterou v širém oceánu vyvolala kapka ranního deště.

Nevím nevím. Poslední dobou nějak víc pozoruji průvodčí v našem příměstském vlaku. Jejich kleštičky už sice nejsou, co bývaly, ale pořád ještě ujdou. A naši dobřichovičtí popeláři zase každou středu bojují svou hrdinnou bitvu s tříděným odpadem a soukromé popelnice koulí nejméně tak mistrně jako kdysi Václav Havel sudy v pivovaru. A kdoví, až jednou už nebudu mít dost sil na to být užitečným přikulujícím, třeba stále ještě budu moct být úspěšným vitamínem.

Samozřejmě ale jedině takovým, který působí opravdu Hodně a píše a vypráví neobyčejně veselé Historky! :-)


Pozn.: Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci mého roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi téměř 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.390

5. února 2017 v 12:35 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Vědcům se podařilo získat mitochondriální DNA Boženy Němcové. Kriminalisté věří, že tak získají důkazy, které s definitivní platností rozhodnou, zda předlohou ke slavné knize Babička byla spisovatelce její vlastní babička nebo naopak její nevlastní dědeček.
-----------------------
Podle pravidelného průzkumu veřejného mínění znatelně poklesla důvěra v české státní instituce včetně prezidenta republiky. Tento pokles je ovšem kompenzován výrazným nárůstem důvěry respondentů vůči sobě samotným. Sebedůvěra českých občanů účastnících se podobných průzkumů dosáhla téměř sta procent a jediným respondentem, který sám sobě stoprocentně nevěří, byl jakýsi Sokrates, který do nepovinné otázky průzkumu navíc připsal zcela nepochopitelnou větu: "Vím, že nic nevím", se kterou si hodnotitelé výsledků průzkumu vůbec nevědí rady. Výzkumná firma, která by konečně ráda dosáhla aspoň v této nadějné otázce mezi dotazovanými stoprocentní shody, nyní zvažuje, jestli Sokrata pouze provždy vyřadí ze skupiny odpovídajících, nebo bude jistější takového podezřelého mudrlanta rovnou otrávit bolehlavem.
----------------------
Český premiér, tedy pardon, zatím jen ministr financí, Andrej Babiš, sice neodpověděl redaktorce České televize na její dotaz o původu příjmů, za které si nakoupil akcie Agrofertu, ale aby jí to nebylo líto, sdělil jí aspoň to, že televize je zkorumpovaná pakáž. Tato veřejná ukázka kombinace galantnosti, upřímnosti a odvahy mu podle politologů přinese minimálně dalších 5% volebních hlasů, zatímco pravdivá odpověď by Babiše v očích jeho voličů shodila jako hloupého pravdoláskařského slabocha. Česká televize poděkovala panu ministrovi oficiálně za jeho neutuchající vstřícnost a upozornila ho předem, že se v příštím vydání svého nebojácného investigativního pořadu chystá zeptat ještě na to, zda příští volební koblihy budou plněné marmeládou nebo čokoládou, protože to zmlsané české občany zajímá mnohem víc než nějaká blbá pravda.
----------------------
Nadšení mezi milovníky mysteriózních thrillerů vzbudila nová inscenace Dvořákovy Rusalky v Metropolitní opeře v New Yorku. Podle prvních recenzí by nové nastudování nemělo být pouhou naivní pohádkou, jak se Rusalka často inscenuje, ale mělo by jít především o temné postmoderní sexy drama nastolující zásadní existenciální otázky. Lehký posun inscenace od nezávazného reje strašidýlek k napínavému sexy hororu je dobře vidět i na přesunu místa děje z malého českého jezera do psychologických bažin městečka Twin Peaks. Jestli bude nová Rusalka naprostým propadákem nebo naopak největším poválečným úspěchem Metropolitní opery, se dozvíme hned, jakmile se vlivní operní kritici vrátí ke svým rozepsaným recenzím z pochodů proti Donaldu Trumpovi.
----------------------
Lidovci a Starostové intenzivně jednají o vzniku nového společného politického hnutí pod pracovním názvem LSD (Lidová starostenská demokracie). Ústavní soud musí ještě rozhodnout, jestli navržený volební slogan "Přejděte z neutěšené reality do bezstarostného světa LSD" nemůže být omylem vykládán jako propagace návykových látek.
----------------------
Podle neobvyklých stop ve sněhu se čeští ochránci přírody domnívají, že se do Máchova kraje rozšířil mýval severní. "Ano, z pohledu ochrany přírody se sice jedná o invazní nežádoucí druh, který může nadělat především mezi chráněným ptactvem nedozírné škody," řekl Nedělním miniglosám šéf odboru pro integraci menšin při Ministerstvu pro lidská práva. "My však chceme co nejlépe využít přirozené schopnosti nově příchozích zvířátek a zapojit mývaly do našich ambiciózních projektů: Pro začátek s nimi počítáme pro pozice asistentů v méně přizpůsobivých rodinách, které mají doposud určité problémy s hygienou."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich téměř osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i pět jubilejních výběrů nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Pozn.: Nebaví vás politika, byť podaná s nadhledem tradičních Nedělních miniglos? Na tomto blogu můžete najít velmi různorodé texty, např. reportáže, jejichž ukázkou může být můj subjektivní pohled na průběh slavnostního večera Czech Blog Awards v Karlínském divadle, který jsem popsal v reportáži Blogeři roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru, nebo malou bilanci roku 2016 v článcích Co pro mne bylo důležité v roce 2016? a Jaký byl můj blogový rok 2016?, dále jsou tu reportáže cestopisné - z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. No a samozřejmě je tu k dispozici i spousta fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Aktuálně si můžete prohlédnout třeba výběr TOP15 fotek roku 2016 v článku Vybrané fotky z roku 2016 anebo TOP fotomandel. Nakoukněte, v klidu se porozhlédněte a věřím, že mezi téměř 1400 různorodými články z osmi let života tohoto blogu najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Vybrané fotky z roku 2016 aneb TOP fotomandel

2. února 2017 v 4:18 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Protože jsem byl prakticky od začátku roku uvázaný za nohu doma a neměl jsem příležitost chodit s foťákem po lednové zmrzlé a zasněžené zemi, rozhodl jsem se udělat ještě malý výběr několika obrazů z těch, které jsem nafotil v roce 2016. Nedá se snad ani říct, že je považuji za nejlepší, i když jsem se snažil, aby mezi nimi nebyly vyslovené propadáky. Ale jsou to především ty, ke kterým mám nějaký užší vztah, mám s nimi spojenou nějakou vpomínku nebo předpokládám do budoucnosti nějaké jejich veřejné využití.

Tak dlouho jsem přemýšlel, jestli mám udělat výběr "TOP10" nebo "TOP20" až jsem nakonec zvolil kompromis a vyšlo mi tedy jako jednoduchý aritmetický průměr "TOP15", tedy pěkně po staročesku "TOP mandel". A protože jde o fotky, jde logicky o "fotomandel" :-).

Většina ze zde prezentovaných fotek už byla na blogu v loňském roce publikována, možná si některé z nich budou pozorní pravidelní návštěvníci pamatovat. Několik fotek má ale i tak dnes svou veřejnou premiéru. Jestli vás to zajímá, pojďme si o fotkách něco říct, dovolím si vás svým "TOP fotomandelem" osobně provést:


Fotka č.1: Tajuplný ostrov
Infračervený obrázek z jednoho z nejvyšších rozumným způsobem dostupných míst mého milovaného ostrova Lefkada. Ostrov se odtud z výšky cca 1100 metrů svažuje v několika vlnách směrem k východnímu pobřeží ostrova, přičemž perspektivou velmi širokoúhlého objektivu zmenšené okolní ostrovy jako kdyby chtěly Lefkadu obklíčit a dobýt ji ze zlatohnědého Iónského moře. Země, oblaka i moře pěkně pohromadě v jediném záběru, i když bylo třeba chvíli počkat na slušné rozložení jednotlivých živlů. Zajímá vás, jak dlouhou expozici jsem použil? Některé podrobnosti můžete dohledat v článku Tajuplný ostrov.



Fotka č.2: Mallström
Tuhle fotografii jsem letos použil na péefko, takže je zřejmé, že si jí celkem považuji. Mnozí z těch, kterým jsem ji předával osobně, se mě ptali, jaký program pro úpravu fotky jsem použil. Musel jsem pokrčit rameny, protože tahle fotka v počítači upravovaná není, vše, co na ní vidíte, je skutečně nafocené, dokonce pro snímání ani nebylo třeba použít stativ. Jen bylo samozřejmě zapotřebí mnoha pokusů, než se mi povedlo najít tu správnou kombinaci expozičního času, clony, rychlosti zoomování a míry pootočení fotoaparátu. Času nicméně nebylo k dispozici neomezené množstí, protože slunce právě zapadalo a s ním hrozilo zhasnout měkké zlatavé světlo, kterým byl keř ozářený. Jeden z letošních příspěvků do dlouhodobého cyklu Kouzelná zahrada, který už od roku 2010 postupně vzniká na zahradě mých rodičů ve Staňkově na Domažlicku.



Fotka č.3: Triangles
Jedna z mála fotek, které jsem tu ještě nepublikoval. Vznikla na fascinující půdě kostela Panny Marie, sv. Jeronýma a slovanských patronů v areálu Emauzského kláštera v Praze. Do těchto úžasných prostor jsem se dostal společně s přáteli ze skupiny Pražské domy, se kterými pod vedením kunsthistorika, pana Jakuba Syneckého, každý měsíc (tedy když hergot nejsme nemocní, že?) objevujeme více či méně nápadné zajímavosti v architektuře našeho hlavního města. Betonový krov kostela mě fascinoval do té míry, že jsem tam nafotil během pár minut snad stovku fotek z různých úhlů a neposlouchal jsem ke své vlastní škodě výklad. Zde na blogu jsem jich publikoval jenom pár v článku Několik fotek z vycházky do Emauz. U dnešní fotky jsem vyzkoušel doporučení Bryana Petersona z jeho několika knih o kompozici ve fotografii, které říká: Abstraktní snímky zkuste ve finální verzi pootočit, výsledek může být zajímavější než originál. Zkusil jsem a funguje to! :-)



Fotka č.4: Vnitřní světlo
Další fotografie z Lefkady, kterou jsem pořídil na velmi zajímavé pláži Kavalikefta (viz článek Pláže pod Kalamitsi - Kavalikefta a Megali Petra). Jde o jedinou infrafotku, kterou jsem na této pláži pořídil. Vzhledem k tomu, kolik nádherných balvanů je na zdejším pobřeží, mezi kterými se honí příbojové vlny, různě se zesilují a naopak nečekaně slábnou a ustupují, i zde by bylo možné ve sprškách příbojové tříště fotit celé hodiny a hledat ty nejlepší záběry. Tak třeba až někdy budu mít na Lefkadě více času než ty obligátní podzimní dva týdny, které je vždy možné zaplnit něčím interesantním a okulibým :-).



Fotka č.5: Omšelá říčka
I tato fotka má dnes svou blogovou premiéru. I když jsem během červnového týdne stráveného v Jeseníkách publikoval docela dost fotek, tahle mezi nimi nebyla a je to jeden z těch obrázků, co se mi občas vyloupnou až na druhý nebo třetí pohled, ostatně i proto si s odstupem dělám tyhle malé inventury, abych případně objevil i dosud utajené obrazové "perličky", které jen neměly dost sebevědomí, aby dokázaly zaujmout na první pohled. Zkusil jsem si fotku i zvětšit a můžu s potěšením konstatovat, že "čím je větší, tím je hezčí!" :-). No a abych učinil zadost i faktografii, ještě dodám, že říčka na fotografii je Hučivá Desná, asi 1.5 kilometru nad obcí Kouty pod Desnou.



Fotka č.6: Plameňáci
Letos jsem měl poprvé možnost vidět na řecké pevnině poblíž Lefkady velká hejna plameňáků. Nevyrazil jsem na speciální focení této úžasné kolonie, ale několik z těchto majestátních ptáků jsem spatřil brzo ráno na laguně u hlavního města Lefkas při cestě ke kostelíku Agios Ioannis Antzousis (viz článek Nejstarší kostel na Lefkadě). Ale jestli bude příští rok k focení zase připravené celé hejno, asi neodolám :-).



Fotka č.7: Borovice Stupno č.22. - Zárodek
V loňském roce jsem trochu pokročil i se svým dosud nikde fyzicky neprezentovaným cyklem Abstraktní svět kůry. Opět jsem si například zajel ke svým oblíbeným "šternberským" stupenským borovicím (viz článek Abstraktní svět kůry - znovu za borovicemi do Stupna) a udělal jsem celou řadu fotek víceméně v makro režimu - ze vzdálenosti pouhých několika centimetrů od povrchu kmene. Je velmi zajímavé, co za různé tvary v různobarevné kůře vidí různé oči.



Fotka č.8: Polární záře nad Dobřichovicemi
Když jsem se loni začátkem července na státní svátek dokopal k tomu vstát ráno v naprosto nekřesťanskou hodinu a jít fotit ještě za tmy na břeh Berounky, netušil jsem, že rozumné světelné podmínky pro focení budou jen několik minut. Přesto si myslím, že ten výlet stál za to, protože z něho vznikl blogový článek Ranní dárkový balíček ke státnímu svátku. A to byl, přiznávám, hlavní cíl ranní expedice, udělat tím "dárkovým balíčkem" docela konkrétní radost docela konkrétnímu člověku. Dnes publikovaná fotka nicméně v tomto článku nebyla, protože světelné podmínky byly až extrémní a stěží uvěřitelné (neumím fotku označit jinak, než že je prostě "přetúrovaná" :-)), tak ji dostanete aspoň dnes. Na žádnou výstavu se tato fotka bez větších úprav (a nejspíš ani s nimi) nekvalifikuje, ale v tomto výběru by jí mohlo být dobře :-).



Fotka č.9: Lávka se silvestrovským sluncem
Tuhle fotku si možná pamatujete, publikoval jsem ji totiž zcela nedávno (v článku Neplánovaně košatý silvestrovský výlet), protože je z mé prozatím poslední fotovýpravy, kterou jsem absolvoval právě na silvestra. Zima, všepokrývající ranní jinovatka, velmi zajímavé měkké ranní světlo a nesmělý sluneční kotouč hrající si se mnou na schovávanou mezi konstrukčními prvky dobřichovické lávky přes Berounku, to byly atributy této fotografie, která sice popírá všechna tradovaná slušná kompoziční pravidla, ale přesto je mi něčím sympatická, a protože pravidla jsou od toho, aby se občas s gustem porušovala, dovolil jsem si ji sem zařadit.



Fotka č.10: Po oblouku
Kdo mě zná delší dobu, dobře ví, že mám rád obtékání kamenů v říčním proudu, když se podaří linie toku na obrázku dobře zviditelnit. Něco podobného se povedlo na další fotce z Hučivé Desné v Jeseníkách, byť tato fotka je snímaná o mnoho výše proti proudu v porovnání s fotkou č.5, tedy ve vysoko položených místech Jeseníků nedlouho poté, co se z pletence crčivých bystřinek uvije první náznak širšího potoka. Takhle zachycené oblouky mi připomínají doby, kdy krasobruslaři ještě museli absolvovat tzv. povinné cviky, při nichž do ledu soustružili podobné krasoobliny. Tahle bystřina by ode mne dostala velmi vysokou známku :-).



Fotka č.11: Zámeček ve Veselí nad Úhlavou
Následující fotka určitě nepatří k těm nejpovedenějším, přesto ji sem dávám, protože je s ní spojený příběh s přesahem do letošního roku. Když jsem totiž v létě míjel tuto jinak nepřístupnou ruinu zámečku, měl jsem štěstí a jakýsi pán mne pustil nakouknout a udělat během několika vteřin pár ilustračních záběrů (podrobněji v článku Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - 1.díl). No a mně bylo zámečku docela normálně líto a poslal jsem zdejším usedlíkům, kteří se o zámeček starají, nějaké drobné prostředky na přilepšenou. Na celou věc jsem zapomněl, až mi před pár dny přišlo oficiální potvrzení o daru, abych si ho mohl dát do daňového přiznání, tak jsem se hned s paní, ze které se vyklubala předsedkyně spolku za záchranu zámečku dohodl, jestli bych si nemohl udělat někdy na jaře oficiální "velké focení" objektu zvenku i zevnitř. Dostal jsem příslib "volné ruky", takže se těším a věřím, že by mohla vzniknout zajímavá série fotek z míst, kam se běžný návštěvník na delší dobu často nedostane. Vy, milí čtenáři, zde na blogu, budete vše vědět z první ruky, to je jasné :-).



Fotka č.12: Eucalyptus Lefkada č. - Stařec
Stromem, který ve své kůře umí vyčarovat rovněž fascinující tvary, je eukalyptus. Rád ho fotím v Řecku a letos přibyl do již zmíněného cyklu Abstraktní svět kůry třeba i následující obrázek, který jsem si dovolil opatřit podtitulem Stařec. Oko, nos, brada, vousky, vrásčitá tvář, to vše v obrázku vidím, ale nevylučuji, že vy svýma očima vidíte něco úplně jiného. I v tom je tajemství světa různobarevných ploch na kmenech starých a moudrých stromů. Přece mi nechcete namluvit, že tyhle obrazce jsou jen zcela náhodnou změtí beze smyslu, že nejde o specifický prostředek komunikace stromů s lidmi! Co by na to asi řekl takový Erich von Däniken. A co Jan Tleskač? :-)



Fotka č.13: Velikonoce pod Karlovým mostem
Jestli jsem loni nějaký z dlouhodobých cyklů opravdu zanedbával, šlo o sérii Praha pomalým okem. Svou vytouženou a již dlouho přesně naplánovanou fotku Karlova mostu prosvítacího za "duchy" projíždějících lodí se mi sice opět nepodařilo udělat podle mých představ, ale malou náhradou může být celkem klasická, byť infračervená verze Kamenného mostu ve velikonočním slunci, které už teď - začátkem února - netrpělivě vyhlížím (další fotky jsou k prohlédnutí v článku Velikonoční Karlův most). Tak třeba zařazení této celkem standardní a nepříliš originální fotky do loňského výběru příchod jarního sluníčka urychlí. Snad to není možné brát jako úplatek :-).



Fotka č.14: Ztemnělým korytem
Hučivá Desná a Jeseníky do třetice, ale poprvé v infračerveném podání. Tuto fotografii jste měli možnost vidět již v červnovém článku Návraty do fotogenických míst, kdy jsem jsem se na konci jesenického pobytu cíleně vracel tam, kde jsem tušil potenciálně zajímavé záběry, až jsem si u toho ošlapal nožičky jako jezevčík. Uvidíme, jestli se letos zase vypravím do nějakých moravských či slezských hor, jejich kouzlo je pro mne veliké a nikdy na přelomu jara a léta mu nedokážu odolat.



Fotka č.15: Pestré rozpínání
Loňský "TOP fotomandel" uzavřu druhým zástupcem cyklu Kouzelná zahrada, který se objevil v květnovém článku Kouzelná zahrada - jaro 2016. Jako už tolikrát, i zde jde o pohled do koruny mé oblíbené staňkovské třešně, na fotce je mi sympatické, že je ve své rozostřenosti taková zvláštně "huňatá", takže víc ostřit netřeba. Protože obraz obsahuje i zlatavé paprsky, je zřejmé, že se podařilo využít právě zapadající slunce. Když totiž slunce nesvítí, obraz tvoří výhradně jen tmavší a světlejší odstíny zelené proložené bíle prosvítající oblohou. Když se ale rozsvítí slunce, jako by na nebeské paletě rázem přibylo barev.



Tak to byl malý návrat k tomu nejlepšímu či nejzajímavějšímu, co se mi povedlo vyfotit, či - možná příhodněji - vypotit v loňském roce. Z několika tisíc fotek se jich, jak je vidět, dá vybrat dokonce i několik takových, které se nestydím veřejně prezentovat. Ne, že by nemohly být lepší, to mohla (a měla) být skoro každá z nich. Tak třeba v letošním roce bude. Teď už, doufám, dám definitivně vale horečkou propocené posteli a vyrazím konečně trochu fotit. Vždyť co bych vám tu za rok touhle dobou ukázal? :-)

P.S.: Co si myslíte vy? Která fotka se vám líbí nejvíc? A kterou byste naopak z výběru vyřadili? Z kterých fotek jste nadšení, které vás popuzují a které nudí? Za každý názor vám budu vděčný.