Červen 2017

Kytice z peřejí Bílé Opavy

29. června 2017 v 7:33 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Jestli si podle názvu článku myslíte, že jsem protiprávně trhal v rezervaci Údolí Bílé Opavy chráněné rostliny, tentokrát jste vedle. Ale jednu "fotografickou kytičku" jsem si z procházky nádherným horským údolím přece jen "utrhl": Trvalo mi to celé tři minuty, načapalo mě při tom několik procházejících turistů a jeden pracovník opravující dřevěné chodníky, žebříky a mostky. Nikdo z nich nic nenamítal, protože asi nepoznali, že právě z peřejí Bílé Opavy škubám kousky světla, abych je poskládal do malého dárku pro toho, koho mám rád.

Ti z vás, kteří si sem chodí číst už delší dobu, dobře vědí, že údolí Bílé Opavy patří mezi moje zamilovaná místa, takže když se mihnu kolem Jeseníků, nikdy nezapomenu aspoň půlden věnovat celkem náročnému výletu po březích čerstvě narozené říčky, která se ale už po pár stech metrech má velmi čile k světu a vytváří soustavu vodopádů a peřejí. Pravda, je to trošku náročnější procházka, ale i když už jsem ji s foťákem prošel mnohokrát, pokaždé se podaří najít nějaké nové "nadějné" místo.

I při své letošní jesenické dovolené jsem si proto zajel autobusem do své oblíbené Karlovy Studánky, odkud se na výlet proti proudu Bílé Opavy vyráží, tentokrát opět i se stativem, který sice dokáže dost překážet při průchodu zvlášť exponovanými místy, ale podobný "peřejový pugét" bez něj prostě nepořídíte. Nevystoupal jsem sice tentokrát údolím až na hlavní hřeben Hrubého Jeseníku, ale i tak jsem se hlubokým kaňonem dostal až do výšky 1190 m, pak už jsem se lehčí cestou po svahu kaňonu vrátil zpět do Karlovy Studánky. Stejně se odpoledne zatáhlo černými mraky, které večer přinesly do celé oblasti bouřky, a to už pak focení není úplně ono; v takové "kytce" má být především světlo a ne tma.



Vždycky jsem při focení na hodně dlouhou expozici zvědavý, co se podaří na obrázku zachytit, co vystoupí do našeho běžného pozorovatelného světa z mého oblíbeného a i tady na blogu mnohokrát zmiňovaného "zásvětlí", do kterého se nedá jednoduše nakouknout očima, ale je třeba použít "brýle představivosti". Co třeba v tomto obrázku vidíte vy? Já - jak už jsem napsal do nadpisu - kytici z peřejí, kterou posílám na tradiční adresu; ostatně moje zásilková blogově-květinová služba ji už za ty roky zná zpaměti. A taky tam vidím hlavičku "peřejového hranostaje", který se připlul podívat, kdože mu to loupe jeho zurčivý perníček :-).

P.S.: Poprvé po dvou letech jsem se dostal opět nad vodopád Bílé Opavy, u kterého jsem zažil docela nepříjemnou zkušenost naštěstí s dobrým koncem. Kdo se chce podívat, co jsem tehdy vyváděl (a včera jsem si zase při pohledu do hloubky pod vodopádem říkal, že jsem měl tehdy docela kliku), může si přečíst "adrenalinový článek" Jak se vyrovnat Sherlocku Holmesovi (vodopád Bílé Opavy).

Řinčení řetězů na Čertových kamenech

27. června 2017 v 22:10 | Petr Vápeník |  Reportáže

První den svého jesenického pobytu jsem se rozhodl trochu prozkoumat blízké okolí města. Když jsem se procházel o nedělním večeru po ulicích, všiml jsem si maličké čárky na vysokém kopci nad městem. Ano, rozhledna, nijak zvlášť vysoko, jen necelých 500 metrů převýšení, to, myslím, bude zajímavý bod programu, pořádné počáteční rozhlédnutí si zdejší malebné okolí určitě zaslouží. Variant, kterak se dostat na kopec s rozhlednou, je spousta a já jsem si skoro na každé křižovatce cest vybíral, kudy jít dál.

Výhodou blízkého okolí Jeseníku je spousta pramenů. I když si s sebou nevezmete na výlet žádné pití, nehrozí, že byste zemdleli žízní. Jen kolem v kopcích, kudy jsem procházel, bylo roztroušeno asi 30 pramenů, některé přímo u cesty, za některými bylo třeba jít kousek stranou do lesa, některé prýštily přímo ze skály, jiné byly svedené do dřevěné trubky. Většina pramenů je již dnes zase opečovávaných, postupně se opravují; ostatně jejich okolí bylo většinou kdysi upraveno vděčnými pacienty Vinzenze Priessnitze, pozoruhodného a podnikavého samouka, který v Jeseníku ve 20. letech 19. století založil první vodoléčebné lázně na světě a na jeho práci se dodnes v mnohém navazuje.

Samozřejmě, kdykoli jsem "objevil" další pramen, neváhal jsem ho ochutnat. V Jeseníku nevyvěrají žádné slovutné kyselky, ale jen zdánlivě obyčejná pramenitá voda, která ovšem, jak V. Priessnitz dokázal, v kombinaci s čistým horským vzduchem, procházkami a tělesnou aktivitou dělá divy. Všechny prameny byly v horku příjemně chladivé, osvěžující a dobré na chuť.

První větší zastávkou na mé vycházce byl Křížový vrch nad Jeseníkem. Odtud je Jeseník velmi pěkně vidět, je tu kaple sv. Anny, což je ta "větší" budova na následujícím obrázku. Slovo "větší" dávám do uvozovek proto, že ve skutečnosti je v porovnání s vedle stojícím mohutným zájezdním hostincem (tedy, pardon, dnes už luxusní restaurací) menší, tak jsem jí trochu pomohl perspektivou, aby aspoň na obrázku jednou zvítězil duch nad hmotou :-).



Z Křížového vrchu dolů do Jeseníku vedla kdysi závodní sáňkařská dráha. Prý z ní zbyly ještě nějaké zbytky, za kterými se možná ještě vypravím podívat, tentokrát se mi to nehodilo, protože jsem nechtěl jen tak prohospodařit nastoupaných 250 metrů a sejít zase hned dolů do města. Ale jedny starší závodní sáně jsou tu přímo vystavené pro připomenutí dávné slávy, dokonce společně se stařičkými plakáty zvoucími na sáňkařská klání (vystavené plakáty jsou z 50. let, sáňky nejspíš také, to nedokážu posoudit.



Pak už jsem se pustil do dalšího stoupání, tentokrát až k rozhledně. Z údolí vypadá maličká, ale má poctivých 26 metrů a je to rozhledna postavená na konci 19. století, kdy se ještě rozhledny stavěly tehdy, když byl k dispozici slušný kopec k rozhlížení a ne když se našly nějaké evropské dotace. Hned vedle rozhledny je chata, kde je možné se občerstvit, zatím se nás na kopci sešlo jenom pár, sezóna prý začne až s prázdninami, jak mi řekl ten pán ve žlutém, který se zatím ve své provozovně dost nudil, tak si aspoň - když právě nikomu netočil pivo - seděl venku na čerstvém vzduchu.



I když bylo dost teplo a místy (zvlášť při cestě do kopce) nefalšovaný hic, nahoře na vyhlídkovém ochozu rozhledny foukal doslova mrazivý vichr (skvělé, v propoceném triku s krátkým rukávem a kraťasech, ale přece se nenechám zahnat na ústup studeným jesenickým větrem?) Nakonec jsem udělal pár fotek Jeseníku v údolí (jednu jste mohli vidět ve včerejší úvaze O relativitě zpoždění) na té následující je vidět i nejvyšší hora Jeseníků Praděd, to ten nejvyšší kopeček v levé části panoramatu s jehlou vysílače na špici.



Když jsem sešplhal prudkým svahem zase dolů na druhou stranu kopce, narazil jsem nad obcí Česká Ves na velmi zajímavý skalní útvar, kterému se tu říká Čertovy kameny. Ono s těmi čerty se na Jesenicku musí opatrně - zatímco dnes jsme zvyklí si čerty spojovat s milými pohádkami, ve zdejším kraji mají z období čarodějnických procesů s čerty "po čertech horší zkušenosti". On humor trochu vázne, když si uvědomíme, že jen v oné České Vsi, což byla ve 2. polovině 17. století, kdy inkvizice na Šumpersku a Jesenicku řádila, opravdu jen malá vesnice, zahynulo na hranici 16 lidí.

Ale Čertovy kameny jsou moc krásná skála, na kterou se dá - na rozdíl od menších skal rozesetých po okolních lesích - vylézt i bez horolezeckého náčiní. No a to by bylo, abych si to taky nevyzkoušel a nevyškrábal se na vrchol!



Cesta vypadá na fotkách dost divoce, ale není to zas taková hrůza. Prostě se jen přidržujete jistících řetězů a občas si vypomůžete nějakým žebříčkem nebo přídavným stupem a snažíte se nespadnout dolů. Nebylo by to rozhodně nic příjemného protože skála má asi 40 metrů na výšku.



A ještě poslední zatáčka vedoucí už na vrcholovou plošinku...



... a jedna fotka od vrcholového stožáru s pohledem směrem od Jeseníku.



No a z Čertových kamenů už jsem to vzal rovnou zpátky do Jeseníku, jen jsem se cestou ještě osvěžil u Zapomenutého pramene. Prý za Priessnitzových dob normálně fungoval, ale pak se o něj lidé přestali starat, zapomněli na něj a nechali ho zarůst, takže se úplně ztratil. No a celkem nedávno byl znovuobjeven a upraven do dnešní fešácké podoby. Ta studená pramenitá voda mi po první vycházce, kterou můj mobil ocenil napočítáním 28 000 kroků, přišla rozhodně k chuti. Tak hlavně ať se na to dobré - pokud možno - nezapomíná, v Jeseníku ani kdekoli jinde.



Mimochodem, chcete se spolu se mnou podívat trochu blíž k té malé jehličce na 1491 metrů vysokém kopci na obzoru? Můžete si přečíst třeba loňskou blogovou (foto)reportáž Divokým dolem na Praděd, aneb co mi nakukaly kukačky.

O relativitě zpoždění

27. června 2017 v 0:11 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Je zvláštní, že Einsteinovská teorie pracuje běžně s pojmem relativity času, ale nikdy nevyužívá jako praktický příklad relativitu zpoždění. A přitom kdy jindy se různě rychlé plynutí času projevuje průkazněji, než když máme zpoždění? Když máme už někde být a nejsme, když někdo na nás právě marně čeká. Někdy se pouhá minuta může protáhnout k nekonečnu, třeba když jdete pozdě na schůzku s někým, koho chcete přesvědčit, že jste za všech okolností odpovědní a dochvilní, jindy na toho, koho milujete, vydržíte bez mrknutí oka čekat celé hodiny, představujete si ho, těšíte se na něj a vůbec vám to při nepřipadne dlouhé. A po své víkendové cestě na dovolenou do Jeseníků už vím, že zpoždění může dokonce bryskně přecházet mezi různými podobami a velikostmi, že by vlasatému strýčkovi Albertovi údivem přecházely oči na červenou.

Můj cestovní plán byl jednoduchý: Z Dobřichovic pojedu příměstským vlakem do Prahy, tam se nalodím na rychlík, tím pojedu do Zábřehu na Moravě (zdravím, paní Růženko...) a odtud spěšným vlakem do Jeseníku. Pravidelný příjezd ve 13:15, což je s přebohatou rezervou, protože recepce v mém hotelu funguje do tří. I když nabereme cestou nějaké zpoždění, měl bych všechno v pohodě stihnout. Jenže - zpoždění je činorodé a stačí mu málo, aby se utrhlo ze řetězu.

Někde poblíž tohoto vodotrysku, který jsem už před lety na jesenickém náměstí fotil, bych měl bydlet. Snad se to podaří bez zbytečného otálení.



Začátek byl přesně podle plánu. Radši jsem jel z Dobřichovic o vlak dříve, přece jen, na trati se o víkendech občas pracuje, tak abych nemusel počítat minuty (nemusel jsem, vlak jel přesně). Rychlík z Prahy odjel přesně v minutu plánovaného odjezdu, což v době letních veder není úplným pravidlem; mnoho méně šťastných cestujících mi v ten okamžik závidělo. Projeli jsme "na půl plynu" Prahou, a právě když jsme velkoměsto opustili a čekal jsem, že na to strojvedoucí šlápne, zastavili jsme kdesi v poli.

Předtočený ženský hlas nám sdělil, že nemáme vystupovat (což mě opravdu nenapadlo) a že chvíli postojíme kvůli stavebním pracem na trati. Nu což, stát se to může. Byl jsem klidný a začal jsem psát Nedělní miniglosy. Když jsme stáli deset minut a v protisměru projížděl už čtvrtý vlak, propadl jsem lehké nervozitě. Když nás v rychlém sledu předjel jiný rychlík a pak dokonce příměstský osobní vlak jedoucí v našem směru, nervozita ztěžkla a začal jsem si říkat, jestli jsme se nedostali omylem výhybkáře na slepou kolej (jaj, vlastně koleje nejsou nikdy slepé, ale vždy jen kusé, že?).

Nakonec jsme, ještě daleko před Kolínem, na samém začátku cesty nabrali poctivé půlhodinové zpoždění, což začalo nahlodávat moji důvěru v přípojný vlak. V Zábřehu jsme totiž měli mít jen 15 minut na přestup, takže hrozilo nebezpečí, že se na nás přípojný vláček vykašle a odjede bez nás. Jízdní řád mi ohlásil, že další vlak jede až za dvě hodiny. Kruci! A to ještě nemluvím o tom, že posledních 30 km pojedeme autobusem, protože z Hanušovic je výluka (taky tak rádi přestupujete s velkým zavazadlem?). Čím dál víc jsem měl pocit, že bude zázrak, když dojedu na místo aspoň do konce své dovolené.

Poočku jsem pořád sledoval hodiny, užuž se zdálo, že jsme nějakou minutu nahnali na cestě do České Třebové, ale pak jsme hned tři minuty zbůhdarma probendili čekáním na nádraží. To nemůže ten lenivý mašinfíra trošku pohnout?! Na Nedělní miniglosy jsem neměl ani pomyšlení, pořád jsem jen přemýšlel, jak budu muset zavolat do Jeseníku a domlouvat náhradní postup, jak se ubytovat v zamčeném hotelu. Prostě radost. A k dovršení starostí jsme opět zastavili v poli a stejný ženský hlas nám opět zopakoval svou naučenou formulku.

V tom okamžiku jsem se rozhodl, že se prostě už dál okolnostmi nenechám vytáčet. Však jsem v Čechách, ne v Horní Voltě, s lidmi se domluvím a i když budu nervózní sebevíc, obávám se, že to můj vlak neurychlí. A ještě ze zbytečného "napnelismu" vyhubuju starostlivému průvodčímu, který za práce na trati ani za pravidla mého hotelu nemůže. Prostě jsem nad vším mávnul rukou s tím, že to nějak dopadne a přestal jsem napjatě sledovat každý oběh vteřinové ručičky. Přesně v té chvíli se situace začala otáčet a relativita zpoždění zařadila zpětný chod.

Pro změnu mužský hlas strojvůdce nám oznámil, že přípoj v Zábřehu na nás přece jenom počká, a já se tak nestanu největším žijícím odborníkem na detaily zábřežského nádraží při čekání na další spoj. Přestup dopadl na výbornou a na odjezdu jsme stlačili zpoždění na 20 minut. V Hanušovicích nás vypakovali z vlaku do autobusu a my to zvládli v rekordním čase. Autobus jel rychleji než podle jízdního řádu zjevně dimenzovaného na špatné počasí. Minuta k minutě...

Nakonec jsme do cíle cesty k jesenickému nádraží dorazili o celých 10 minut dříve, než podle grafikonu. Sice jsem vůbec netušil, kde stojí můj hotel (to jsem si chtěl zjistit ve vlaku na internetu, ale v návalu nervozity jsem to neuskutečnil), ale když jsem se chtěl zorientovat, kudy se přibližně dostanu do centra, zjistil jsem překvapeně, že stojím přímo před hotelem. Ubytovaný jsem byl nakonec ještě dřív, než jsem původně plánoval dorazit na nádraží. Tak se mi to líbí! Čas jako by na našich železnicích chvíli dilatoval a chvíli se zase smršťoval, a to jsme se ani nemuseli pohybovat rychlostí srovnatelnou s rychlostí světla.

Město Jeseník (dříve Frývaldov) v sevření jesenických kopců. Ty nejvyšší v záběru jsou, myslím, Šerák a Keprník. Ten můj (odkud jsem fotil) se jmenuje Zlatý Chlum.



Budu muset svá pozorování podrobně sepsat do vzorečků, vše opatřit grafy a poslat do nějakého renomovaného odborného časopisu. Čerfova speciální teorie relativity zpoždění by mohla mít světový úspěch.

Přinejmenším na Kocourkovsku! :-)


Nedělní miniglosy č.408

25. června 2017 v 18:37 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Dnešní vydání Nedělních miniglos se přesně trefilo do hranice mezi "normálním životem" a dovolenou. Právě dnes totiž jedu do míst, která mám moc rád, do Jeseníků. Lenost mi radila vymluvit se a dnešní vydání už vynechat kvůli prázdninové přestávce. Ale cesta vlakem je přece optimální pro psaní blogu, to mám už mockrát vyzkoušené. Dnes nás tedy - už dva měsíce poté, co jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. čeká 408. vydání, ve kterém se - jako každou normální neděli - společně vrátíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. No a předem upozorňuji, že příští neděle normální nebude, protože si NMg tentokrát už doopravdy udělají prázdninovou přestávku. Anebo lépe - když už jedu tím vlakem, tak abych užíval správnou oborovou terminologii - prázdninovou výluku. Pomněte však prosím, že nebude zajištěna žádná náhradní autobusová doprava :-).



Radní bavorského Schweinfurtu - poté, co starosta náhodou shlédl pořad TV Barrandov, ve kterém se Miloš Zeman vyjadřoval k premiéru Sobotkovi - oficiálně poděkovali českému prezidentovi za originální způsob propagace jejich města a jako projev uznání nabídli českému ministerstvu obrany prakticky neomezené dodávky maskovací svinibrodské zeleně s výraznou slevou.
----------------------
Evropská komise rozhodně popřela, že by zanedbávala svou práci, jak naznačují některá nenávistná média, která obviňují Evropskou komisi z dlouhodobé nečinnosti, především pokud jde o oblast evropské bezpečnosti. "Rád bych poukázal na skutečnost, že se nám právě podařilo vydat přelomovou směrnici o zákazu dvojího smažení hranolků, což by mělo výrazně zvýšit především bezpečí Belgičanů, kteří do svých těl tímto způsobem doteď dostávali příliš velké množství karcinogenního akrylamidu, řekl nám mluvčí evropského Podvýboru pro hloupé národní tradice. Belgičané ale na svém nepochopitelném dvojím smažení kupodivu trvají, protože prý jedno je za Vlámy a druhé za Valony: "Navzdory protestům budeme v prosazování této směrnice přísní a vytrvalí, Belgičané prostě musejí pochopit, že je to pro jejich dobro! S protesty křesťanských a ateistických Vlámů i Valonů si snadno poradíme; horší by bylo, kdyby se naše směrnice nelíbila obyvatelům bruselské čtvrti Molenbeek, ale ti jsou zatím v klidu a začali by řádit jen v tom případě, kdybychom jim sáhli na falafel."
----------------------
Podle průzkumu celých 98% respondentů souhlasí s tím, že bývalý premiér Jiří Paroubek odešel kvůli otázkám, které se mu nelíbily, z vysílání Českého rozhlasu, pokud to zároveň znamená i jistotu, že už se nikdy nevrátí.
----------------------
V novém daňovém balíčku, který za pár dní vstoupí v platnost, bude po vzoru stravenek poprvé uzákoněna i možnost daňově zvýhodněného příspěvku zaměstnavatelů zaměstnancům na nákup knih. Čeští politici tuto možnost víceméně vítají, všechny strany s výjimkou TOP09 ale odmítají říkat těmto příspěvkům poetickým slovem "kníženky", protože v tomto názvu cítí dlouhé marketingově - lobbistické prsty Karla Schwarzenberga.
----------------------
Ministerstvo školství upozorňuje, že nedostatek lidí se neprojevuje už jen v českých podnicích, které musí své nové zaměstnance často dovážet z ciziny, ale i ve školách. "Podle našich informací hrozí, že od prvního července bude v českých školách doslova fatální nedostatek školáků," řekl nám vyděšeně s ministerským postem se teprve seznamující nový ministr školství Stanislav Štech. "Snažíme se získat na letní výpomoc pro české školy žáky a studenty z Ukrajiny, Moldávie a dokonce až z dalekého Mongolska, ale bude to těžké, protože např. Mongolové se zcela odmítají učit vyjmenovaná slova, dokud do nich nebude oficiálně zařazena aspoň jedna jurta.
----------------------
Mluvčí Ústavu organické chemie odmítl podezření sociální demokracie, že si konkurenční politické strany u tamějšího úspěšného týmu vyvíjejícího nová antivirotika objednaly na období před podzimními volbami nový a účinnější přípravek proti triumvirům.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Blýskání na nesprávném místě

23. června 2017 v 23:23 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Včera jsem musel jít spát přece jen trochu dřív, než by mi vyhovovalo, už někdy kolem půlnoci, protože jsem potřeboval ráno vstát už kolem půl páté, což je pro mne - zasloužilou sovu - opravdový protiúkol. Všechno jsem zhasnul, otevřel jsem okno, protože uvnitř bylo dost vedro, a v ten okamžik se od Prahy přiblížila bouřka. Nějakou dobu jsem si říkal, že bouřku zaspím, což mi normálně nedělá problémy; už se mi mockrát stalo, že jsem prospal doslova boží dopuštění. Ze svého japonského futonu jsem se zálibně díval otevřeným oknem na blesky a vlastně se mi vůbec nechtělo spát. A tak mě napadlo, že bych si mohl zkusit jeden blesk na dobrou noc vyfotit. Bude to jen pár vteřin: Prostě jenom vylezu z postele, cvaknu si "jednoho bleska" a půjdu spát, abych byl ráno v práci aspoň jakžtakž čerstvý.

Jenže - když chci vyfotit blesk, neumím to jinak, než na dlouhou expozici, takže jsem si napřed musel přišroubovat foťák na stativ, který jsem postavil do okna. Nastavil jsem si všechno potřebné, připojil jsem kabelovou spoušť, abych při exponování obrazem netřásl víc, než se sluší, a čekal jsem na blesk. Potíž byla v tom, že blesky přicházely ze tří světových stran a já měl namířeno právě do té čtvrté, takže jsem čekal marně.

Řekli byste si, že náprava je jednoduchá - prostě je nutné jít k jinému oknu nebo možná dokonce až ven do deště. Bohužel, k bleskově nejperspektivnější straně směrem ku Praze jsem měl prachmizerný výhled, a fotka by tedy nestála za nic. Za největší řadou oken v obýváku se taky pěkně blýskalo, ale tam zase přičinliví dobřichovičtí činovníci postavili nové elektrické osvětlení, což je pro nejméně minutové expozice velmi nešikovné, protože se kvůli lampám fotka během chvilky příliš ozáří a případný blesk se pak na světlém pozadí nedokáže prosadit. Třetí bouřková fronta byla na straně, na kterou z mého bytu žádná okna nevedou. Přitom ta čtvrtá strana za nejlépe přístupným oknem z ložnice byla tak pěkně připravená na focení: stativ i s aparátem v pohotovosti, všude tma tmoucí, takže prostředí optimální pro dlouhé exponování, jasně viditelný kopcovitý horizont, romantické stromy v záběru, obloha jako na dlani. Jen blesky nikde!

A tak jsem stál, opakovaně mačkal spoušť s objektivem namířeným do tmy, doufaje, že v průběhu expozice bleskne, a čekal na ten "svůj" blesk asi hodinu, přičemž mezitím desítky rozčepýřených bleskových krasavců roztínaly oblohu všude kolem. Noc se krátila, ráno přibližovalo, až se jeden blesk konečně ukázal. Nebyl to žádný hromburác, který jde rovnou na věc a nejkratší cestou si to mašíruje k zemi. Snad proto, aby mi naznačil, že nastal pravý čas zaujmout horizontální polohu, i on ze zdál být ospale natažený napříč potemnělou oblohou, země se ani nedotkl. Jako by se jen tak převalil na oblačném loži, protáhl se a neprůbojně si chrupnul. Až jsem se trochu styděl fotit ho v jeho bleskovém negližé.

Pospal jsem si do rána nakonec necelé tři hodinky, pro dnešek musí stačit. A mám ze svého ponocování jednu jedinou fotku blesku nijak zvláštní krásy a košatosti, který jako by se ale taky pomalu chystal na kutě do své zamračené oblačné postele, která pro nás na zemi představovala i osvěžující a tolik potřebnou nebeskou sprchu.

Přeji všem krásné jiskrné dny i sršící noci a ať vás doprovázejí jen blesky vlídné, zatímco bouřky (všeho druhu) neurvalé a stresující ať se vám rychle klidí z cesty!

Kruciš, nevíte proč jsem dnes celý večer tak ospalý? Že by to bylo tím horkem? :-)




Pozn.: Pokud chcete vidět zde na blogu o něco povedenější a "vertikálnější" blesky (ovšem z druhé strany bytu), můžete se podívat na starý článek u roku 2011 Květnová bouřka.

Už jste někdy ochutnali durian?

20. června 2017 v 6:39 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

O víkendu se v Dobřichovicích konal další ročník již tradičního food festivalu "Všechny chutě světa" a já u toho nemohl ani letos chybět. Matně jsem si vzpomínal na to, kterak jsem účastníky festivalu před čtyřmi lety osobně přesvědčoval k návštěvě své fotovýstavy na zámku (který je vždy v centru festivalového reje) a jak jsem nechápal, že se většina návštěvníků jen cpe u stánků různými mezinárodními delikatesami namísto toho, aby nakrmili své duše požitkem z mých fotografií :-).

V dalších ročnících jsem kromě exotických sice, ale přece jen veskrze normálních jídel, několikrát ochutnal rozličné speciality hmyzí kuchyně a letos jsem přišel na festival hned v sobotu ráno v dobré víře, že tentokrát nebudu podstupovat žádné výstřední kulinářské experimenty a docela obyčejně chutně posnídám a posléze i poobědvám. Jenže hned u prvního stánku se situace zásadním způsobem změnila a ukázalo se, že ani tentokrát se nevyhnu lovení "bobříka gastronomické odvahy". No řekněte sami, vy byste dokázali jen tak bez rozechvění z možného zajímavého experimentu netečně projít kolem stánku s opravdovými zralými plody durianu?



O durianu jako nekorunovaném králi ovoce jsem už leccos četl i slyšel vyprávět. Nezapomenu na rozpačité reakce našich politiků, kteří kdysi na zahraniční cestě po jihovýchodní Asii dostali kousky durianu okoštovat a pak měli co dělat, aby udrželi "na kameru" aspoň jakžtakž diplomatickou tvář. A taky jsem si vzpomněl na informace o tom, že se v některých zemích durian nesmí vozit v prostředcích hromadné dopravy.

Nejde ovšem o žádné spiknutí proti tomuto ovoci nebo o jeho diskriminaci. Na vině je jednoznačně neuvěřitelný puch, který kolem sebe zralé plody šíří. Atomy síry zabudované ve složitých organických molekulách dokážou udělat své... "Evropa je v rozkladu!" řekl kdysi detektiv Nick Carter poté, co mu komisař Ledvina představil dobře odleželé olomoucké syrečky. Co by si asi pomyslel podle durianu o Asii?! Bylo to jasné: Nebudu tentokrát chroupat cvrčky, louskat šváby či sarančata, ani přikusovat k malinovce pražené potemníky. Dám si k snídani kousek durianu, když už za mnou přijel přes půl světa až do Dobřichovic, aby vyzkoušel, zda moje ochota experimentovat nedoznala v průběhu času významnější újmy.

Nechal jsem si tedy u stánku na tácek připravit "exotickou směs" sestávající z rambutanu, maracuji a dvou druhů pitahayi (dragon fruit) a odvážně jsem si k tomu poručil deset deka mazlavé a intenzivně zavánějící hmoty z durianu. Se svou netradiční snídaní jsem pak trochu poodešel mimo nejrušnější části festivalu - jednak abych nebudil u nevinných návštěvníků čichové pohoršení a taky pro případ, že by reakce mého organismu na netradiční podnět byla po ránu odmítavá rezolutněji, než se slučuje se základními pravidly obývání společného prostoru. Každopádně šíře nabídky jídel na festivalu skýtala dostatek možností případný nepovedený začátek dne napravit.

Nakonec to nebylo vůbec tak strašné. Pokud se vám při konzumaci ovoce podaří nedýchat, máte z poloviny vyhráno. Ale je pravda, že Dobřichovice nejsou Guantanámo, občas se při snídani nadechnout je celkem praktický zvyk, a v takových chvílích bylo dobré proložit ochutnávání jinými - méně královskými plody; kupříkladu zrovna nakyslá maracuja byla výtečným "přerušovačem" a i ostatní položky "exotického mixu" byly vybrané dobře. Svých deset deka výživného durianu jsem poctivě snědl, bobříka jsem odlovil a ještě to ani nebylo chuťově tak špatné. Jestli se mi podaří se v mezidobí zapsat do potápěčských kurzů zastavování dechu, možná se budu moc příští rok zúčastnit jako ještě náruživější experimentátor. Připouštím ovšem, že po prvním otestování jsem rozhodně neběžel znovu se postavit do fronty ke stánku, abych si mohl dát repete. Nejsem sobec; jen ať se dostane pěkně i na další zájemce! :-)

Rychle jsem šel novou intenzivní zkušenost zajíst nějakým "krůtím masem po ouadagoužsku", které prodával jakýsi africký pár u jednoho z několik desítek různorodých stánků na prostranství u Berounky. "Scheisse!" zvolala rozkošnou čestinou rovníková paní, když se moje xenofobní stokoruna pokusila před ní skrýt v tradiční africké omáčce. Omáčka i maso byly skvělé, ale ani intenzivní africká chuť neměla proti pozůstatkům durianu šanci.

Naštěstí byly u jednoho ze stánků k dostání i žvýkačky. Vykoupil jsem všechny balíčky z kategorie "extra strong" a jsem přesvědčený, že mi to mohou moji dobřichovičtí spoluobčané po vydařené sobotní snídani přičíst k dobru jako důkaz sousedské ohleduplnosti!

A co vy? Máte nějakou osobní zkušenost s durianem? A měli jste možnost někdy ochutnat podobně kontroverzní exotické pochutiny?


Pozn.: Na mém blogu najdete i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, k dispozici je i mnoho fotek v podobě tzv. fotočlánků, v neděli pak pro změnu už déle než 8 let vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Nedělní miniglosy č.407

18. června 2017 v 15:09 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Čím víc se blížíme astronomickému létu, tím víc jsem myšlenkami úplně jinde než u české a světové politiky. Ale protože nemám jak efektivně ovlivnit běh věcí, na kterých mi nejvíc záleží, beru z nouze zavděk aspoň možností přidat další, dnes už čtyřstý sedmý korálek do bohatého náhrdelníku Nedělních miniglos.

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. I dnes - jako každou neděli - se společně vrátíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Žáky a studenty však upozorňuji, že využití Nedělních miniglos pro předprázdninové referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní nebezpečí a redakce odmítá odpovědnost za všechny těsně před koncem školního roku obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).



Hradní mluvčí Ovčáček popřel, že by všechny dárky, které vezl český prezident na audienci k anglické královně, byly nakoupené na e-shopech slevových portálů. "I když ho od toho někteří poradci zrazovali, kromě hodnotných výrobků dovedných českých rukou s sebou vezl pan prezident do Londýna i vlastnoručně podepsanou sbírku svých nejlepších bonmotů o Windsorech v originálním českém argotu," potvrdil mluvčí Nedělním miniglosám. Toto oficiální stanovisko Hradu dobře souzní s neoficiální informací NMg, že Alžběta II. nakonec tento navýsost osobní dárek vůbec nedostala, protože ho prezident s sebou sice přivezl, ale při čekání na audienci se do své sbírky začetl a už se od ní nedokázal odloučit.
----------------------
Předseda Senátu Milan Štěch byl podle odhadu redakce Nedělních miniglos v sociální demokracii pověřen zcela speciálním úkolem - aby získal v podzimních volbách co nejlepší volební výsledek ve vlivném segmentu masochistických živnostníků.
----------------------
Podle nové koncepce revitalizovaného pantheonu Národního muzea by se v něm již neměli objevit např. Julius Fučík nebo Fráňa Šrámek a naopak vrátit by se měl např. císař František Josef I. s manželkou Sisi. Proti změnám osvědčené koncepce Zdeňka Nejedlého protestují především čeští komunisté spolu s potomky Jena Ratkina. Podle opakovaně doručovaných anonymních výhrůžek by si management Národního muzea měl dávat dobrý pozor, když půjde kolem Holešovického výstaviště nebo bude míjet nějaký vltavský Splav.
----------------------
Auditorská společnost David Copperfield Ltd., pracující mimo jiné pro společnost Agrofert, potvrdila úžasnou informaci, která již delší dobu koluje v esoterických kruzích: "Ano, ověřili jsme, že na rozdíl od běžných kuřat, které mají maximálně 4 čtvrtky, se dá z každého pravého Vodňanského kuřete udělat podle potřeby o 2-3 čtvrtky víc," potvrdil nám majitel spoečnosti během přestávky svého vystoupení na Velké čínské zdi. "A to, mezi námi," dodal ještě mimo zápis, než zmizel, "ani nemluvím o pondělcích!"
----------------------
Do ČSSD by se podle vlastních slov chtěl vrátit její dřívější předseda a český premiér Jiří Paroubek, když se ukázalo, že jeho strana LEV21 je neživotaschopný projekt, který neobživl dokonce ani pod jeho geniálním manažerským vedením. Představitelé sociální demokracie z jeho úmyslu moc nadšeni nejsou a nevylučují, že proti jeho vstupu zasáhnou podle stranických stanov, protože Jiří Paroubek zjevně několikrát kandidoval ve volbách s cílem odejmout ČSSD co nejvíc hlasů. Sám Jiří Paroubek se vyjádřil v tom smyslu, že pokud ani tentokrát v ČSSD neuspěje, osobně vbrzku odstartuje nový politický projekt, který by mohl na rozdíl od přece jen v posledních staletích od středoevropské oblasti dost odtrženého LVA mnohem lépe oslovit i české vlastence prosazující hodnoty vycházející z typicky českého prostředí. Kvalitnímu přizpůsobení českým podmínkám ostatně napovídá i název připravovaného nového politického subjektu - BRAV21.
----------------------
Bohuslav Sobotka definitivně odstoupil z funkce předsedy České strany sociálně demokratické, a zůstává tak již pouze českým premiérem. V roli stranického šéfa ho nahradil úřadující první místopředseda Milan Chovanec a aby byla situace ještě přehlednější, volebním lídrem ČSSD se stal pro změnu Lubomír Zaorálek. I když uvedené trojjediné uspořádání by se podle názoru NMg lépe hodilo pro nějakou křesťanskou stranu, obrozená sociální demokracie ho díky novému přívalu energie využila k dosud nejneuvěřitelnějšímu politickému slibu - totiž že se zasadí o dosažení průměrného platu 40 000 Kč. Zatímco ostatní politické subjekty považují zmíněnou informaci za ryzí populismus, Nedělní miniglosy ji neberou vůbec na lehkou váhu, protože mají k dispozici důvěrný e-mail, ve kterém dává vedení strany svým finančním expertům za úkol spočítat, kolik je třeba přidat politikům a státním úředníkům, aby to vyšlo.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Ostrov Jakušima: Černobílý klín

16. června 2017 v 23:30 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Nedávno jsem shodou náhod viděl v televizi cca hodinový dokument o čtyřech japonských ostrovech, z nichž dva jsem měl kdysi to potěšení osobně navštívit. Šlo o ostrov Mijadžima s uchvacující "plovoucí bránou torii", která už pět let zdobí i tento můj blog (bezprostřední reportáž si můžete přečíst v článku Atomový dóm a mijadžimské ústřice) a přenádherný ostrov Jakušima s rozsáhlým pralesem, ve kterém najdete i několik tisíc let staré cedry (podrobněji v článku Za tisíciletými cedry).

I zastesklo se mi po japonských zážitcích a nakoukl jsem s odstupem do bohatého a doposud jen z malé části využitého fotoarchívu. Přebíral jsem fotku za fotkou, obraz za obrazem a hledal jsem nějaký, který by v mých očích obstál i samostatně - bez japonského kontextu, takový, který bych mohl při troše štěstí vyfotit na mnoha různých místech. Jednu fotku jsem přece našel. Je to černobílá analogie fotky, která se na blogu už kdysi dávno objevila v typické infračervené podobě. I tahle fotka je původem infračervená, jen je převedená do černobílé škály, protože ta se mi k ní nakonec po delším zkoušení a ladění zdála být nepříhodnější.

Taky, přiznávám, mne ke zpětnému zveřejnění inspirovala skutečnost, že zrovna v tomto týdnu jsem publikoval maličké haiku s předlouhým názvem Umění klínopisu aneb Smyslné haiku o tajném chetitském tetování krásné paní Vlasty. A právě tuhle fotku jsem si do archivu uložil s pracovním názvem Černobílý klín. Docela pěkná "shoda klínů", kterou zasluhuje oslavit aspoň tímto malým fotočlánkem. Teď ještě abych se kvůli všem těm klínům nedostal někde v jírovcové aleji do klinče s klíněnkou a nemusel pak navštívit kliniku. Nejlépe (kdyby tam ovšem nějaká byla) třeba v městečku Merklín! :-)

Černobílý klín (2014), foceno na okraji cedrového pralesa na ostrově Jakušima v údolí Shiratani Unsuikyo
s dvouminutovou expozicí přes infračervený filtr



Když jsem sledoval televizní záběry z Jakušimy, snad jako bych ani nevěřil, že jsem si tamní deštný prales zažil "na vlastní pláštěnku". Jak krásné to tam mají a jak rád bych se ještě jednou nadechl toho "houbového povětří"! A samozřejmě - jak už mi velí má tradiční "ostrovní obsese" - jak rád bych se podíval co nejblíž k nejvyššímu bodu ostrova, který se zdvíhá v rozeklaných patvarech do výšky těsně pod 2 000 metrů. Při své minulé návštěvě jsem na delší výpravu do fascinujícího a divokého vnitrozemí ostrova bohužel neměl dost času, protože takový pěší výlet zabere minimálně dva celé dny.

Budu se muset zase jednou zamyslet nad mapou té vzdálené a v mnoha ohledech neobyčejné země, jestli pomalu, klín - neklín, nenastává čas začít plánovat třetí setkání :-).


Pozn.: Na mém blogu najdete kromě "fotočlánků" i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu už déle než 8 let vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Umění klínopisu aneb Smyslné haiku o tajném chetitském tetování krásné paní Vlasty

14. června 2017 v 19:21 | Petr Vápeník |  Haiku

Snad mi odpustíte jednu slabiku navrch ve středních partiích mého dnešního haiku i poněkud hypertrofovaný nadpis. Ale především - snad za dnešní lehce rošťácký výpotek na sebe nepřivolám košaté chetitské kletby proslulého orientalisty a jazykozpytce bránícího čest své dámy, protože jeho hlasitě pronášené slovní hříčky bych - obávám se - nebyl schopen náležitě ocenit.


Umění klínopisu aneb Smyslné haiku o tajném chetitském tetování krásné paní Vlasty


Tvé jméno už mám

klínovým písmem na břichu.

Hrozný Bedřichu!!!



Po delší době jsem pro vás připravil jeden výlet do blogového pravěku: Včera jsem totiž byl na večeři a u vedlejšího stolu si starší pár velmi hlasitě a trochu hádavě rozprávěl o historii. Během jednoho mého kuřecího stehna stihnul nástup Lucemburků na český trůn, prošel zlatou érou Karla IV. a postupně se blížil době husitské, když znenadání zrádně uhnul do dob dynastie Štaufů a posléze proti toku času až ke Karlovi Velikému. Nemohl jsem si nevzpomenout na svůj podobný vlakový zážitek ze své dávné cesty, který byl předobrazem článku z léta 2009 s názvem O husitských válkách a opilém básníkovi.

Pozn.: Na mém blogu najdete kromě haiku i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.406

11. června 2017 v 15:33 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla svérázného týdeníku Nedělní miniglosy speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. I dnes - jako každou neděli - se společně vrátíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Žáky a studenty však upozorňuji, že využití Nedělních miniglos pro předprázdninové referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní nebezpečí a redakce odmítá odpovědnost za všechny obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).



Kouření je podle nového zákona zakázáno i v zoologických zahradách, což doslova pobouřilo pražské orangutany. Podle dobře informovaných zdrojů z pavilónu indonézské džungle lobují inteligentní primáti za to, aby byla pražská ZOO ve smyslu zákona považována za divadlo, protože pak by bylo možné brát jejich oblíbené cigarety jako pouhou divadelní rekvizitu, kterou zákon povoluje. V souvislosti s tímto krokem se meziročně zvýšil o 250% počet orangutanů, kteří se hlásí na DAMU.
----------------------
Podle výsledků celoevropského specializovaného profesního průzkumu neziskové společnosti Kdo si hraje, nezlobí, je mezi pražskými taxíkáři nejoblíbenější českou pohádkovou postavičkou s velkým náskokem animovaný pejsek Štaflík.
----------------------
Britští konzervativci nezískali ve volbách dostatečný počet křesel v britském parlamentu, aby bylo možné vytvořit standardní většinovou vládu, a proto se dohodli na povolební spolupráci s malou severoirskou Demokratickou unionistickou stranou (DUP). Na otázku Nedělních miniglos, jak rychle se podaří vytvořit novou vládu, odpověděla premiérka Theresa Mayová, že vzhledem ke specifické povolební situaci nemají konzervativci vše jen ve svých rukou, ale mělo by to být, až co by DUP.
----------------------
Bývalý slovenský premiér Vladimír Mečiar se vyjádřil, že nedávno zrušená amnestie pro osoby obviněné v souvislosti s únosem bývalého prezidenta Kováče, bezpochyby stále platí, i když byla slovenskými orgány zrušena: "Když jsem ji jednou udělil, amnestie pořád platí, a to vím bezpečně, protože mám pravdu, narozdíl od pomýleného Ústavního soudu, mýlícího se parlamentu a prolhané vlády!" Mečiar ale zároveň naznačil, že je ochoten zrušení amnestie v budoucnu uznat, pokud bude vyhlášení této kontroverzní amnestie v plné míře a tentokrát již nezvratně amnestováno.
----------------------
Přednosta Institutu klinické a experimentální léčby Jan Pirk řekl o prezidentu Zemanovi, že by ze zdravotních důvodů neměl znovu kandidovat v prezidentských volbách, čímž si vysloužil okamžitou nazlobenou reakci hradního mluvčího Ovčáčka, aby vrátil svůj diplom. Od té doby na Pražském hradě stojí nejen fronta turistů kvůli bezpečnostní kontrole, ale i fronta lékařů, kteří chtějí na Hradě vrátit svůj diplom, protože mají stejný názor jako doktor Pirk. "Zatím nával zvládáme jen zčásti a fronta se stále prodlužuje, i když hradní skartovačky jedou naplno," řekl nám manažer, který má na Hradě v gesci bezpečnost a sběr starého papíru. "Opakované problémy máme ovšem na bezpečnostních rámech především s šikovnými operatéry, kteří mají bohužel většinou zlaté ruce."
----------------------
Bestsellerem červnového knižního trhu se překvapivě staly odborné publikace o dobývání a obraně středověkých hradů. Odborníci na prodej knih se domnívají, že tato skutečnost souvisí s tím, že vstoupil v platnost protikuřácký zákon, protože se množí případy, kdy na kuřáky vyfukující na chodníku cigaretový dým do oken bytů nad restauracemi lijí obyvatelé těchto bytů vařící smůlu a fekálie.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Velikášské delirium

9. června 2017 v 7:53 | Petr Vápeník |  Miniatury

Místo Dobřichovic
ocitám se v Riu
neskromný
ve svém deliriu
a za rozbřesku
v tmavém baru
namísto myšek
vidím
bílou kapybaru.

Proč je to u nás,
dámy, páni,
všechno tak strašně maličký?!
Vracím se domů
ke snídani
s King Kongem
místo opičky :-) .


Pozn.: Na mém blogu najdete např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Zámek Kačina - letmé nakouknutí

7. června 2017 v 21:51 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Dva dny jsem teď nestíhal nic pořádného psát, protože jsem byl trochu zaneprázdněn v Třeboni, takže posledním "pořádně napsaným" článkem i nadále zůstává fejeton U Heydrichů v koupelně, který měl na blogu i na facebooku neobyčejně kladný ohlas. Během ne zcela přímé cesty z Třeboně zpět do Prahy jsem ale měl možnost projet se i oblastí, která pro mne osobně hodně znamená, byť tam bohužel nejezdím ani zdaleka tak často, jak bych si sám přál. Nejdelší zastávku jsem měl na zámku Kačina, empírovém skvostu poblíž Kutné Hory a Čáslavi, a dnes se obejdu bez velkého průvodního slova, nejde o žádnou "recenzi", ale jen o několik "namlsávkových" fotografií, které jsem pořídil během odpolední asi dvouhodinové zastávky.

I sám pro sebe beru tuhle rychlou návštěvu víceméně jen jako zkoušku na opravdu pořádnou výpravu, která by měla být celodenní, s dobrou fotovýbavou (jak jsem zjistil, čím širokoúhlejší objektiv si s sebou vezmu, tím lépe) a s dostatkem odhodlání projít si více prohlídkových okruhů a taky nádherný a rozsáhlý zámecký park. Tentokrát jsem vyzkoušel jen jediný okruh, který sestával ze zámecké knihovny, divadla, skleníku a bylinkové zahrady. I tak si ale mohu dovolit, myslím, ukázat pár ilustračních fotek, abyste - pokud zámek, který byl sídlem rodu Chotků, neznáte - si mohli udělat aspoň základní představu.

Zámek je opravdu rozsáhlý: Nejde o žádný lovecký zámeček, ale opravdové sídlo rodu se vším, co k tomu ve své době patřilo. Na fotce vidíte část hlavní "fronty" zámku, v budově úplně vlevo je velká chotkovská knihovna.



Budova na druhé straně zámku, která má výhled do rozsáhlého parku. Jak jsem se dozvěděl z výkladu průvodce, z původní výměry parku zbývá dnes už jen desetina, a i ta má pěkných 19 hektarů. Řeknu vám malé tajemství: Sekat bych to nechtěl :-).



Vlevo je hlavní vchod do budovy, kterým jsem ale došel pouze do pokladny. Interiéry v centru veliké budovy byly součástí jiných prohlídkových okruhů, takže přijdou na řadu až příště.



A to už je impozatní prostor zámecké knihovny. Vůbec - pěkné knihovny si málokdy nechám ujít. Ale umím si - i se svou malou knihovnou, která se mi celá vejde do normálního bytu - představit ten frustrující pocit, že jsem ještě spoustu výborných knih kolem sebe nepřečetl a ani se mi to nikdy nepodaří.



Tyhle knihovní skříně vypadají celkem obyčejně, ale obepínají celý obvod velkého "knihovního předpokoje".



Jeden fotovýsek z hlavního knihovního sálu, který je tak krásný, že vám ho tu neukážu, dokud neudělám fotky, které by za to aspoň trochu stály, protože ty moje, trochu odfláknuté, by vám dávaly jen mizerný obrázek o tom, co je vlastně v knihovně k vidění.



No dobře, dobře, když to na mě neřeknete, tak aspoň pro základní ilustraci sem jeden z mizerných záběrů z knihovního sálu dám, abyste viděli, jak jsou tam knihy uspořádány v základním patře i na ochozu. Mimochodem, na ochoz knihovny vedou dveře přímo z přilehlého bytu knihovníka. Škoda, na ochoz nás nepustili, tam jsem se s fotoaparátem nejvíc těšil...



Jedna místnost "knihovního křídla" zámku byla přestavěna na starobylou lékárnu. Nejenže to v místnosti pěkně voní po bylinkách (levandule se v zámecké zahradě i pěstuje a ve speciální bylinkové zahradě ještě asi 300 dalších bylin), ale dobrodružství je i číst si nápisy na různých lahvičkách či koflících.



Ve analogickém prostoru jako knihovna ale na druhé straně od hlavní zámecké budovy je zámecké divadlo. Nejde jen o skansen, ale divadlo je funkční, pořádají se tu různé akce, prostě hraje se. Myslím, že Chotkovi by z něčeho takového měli radost.



Do divadla se už dnes vejde méně diváků než v 19.století, protože už se nemohou obsazovat zajímavé balkóny. Je zvláštní, že hlavním mottem naší stále nebezpečnější doby je všudypřítomné a především na drobnostech všeho druhu řádící heslo "Bezpečnost především".



Tolik dnešní kraťoučká "fotoochutnávka" zámku Kačina. Po dnešní rychlé první zkušenosti jsem přesvědčený, že se sem vypravím nejspíš už někdy o prázdninách na celý den. Jen mám trochu obavu, že tu o prázdninových víkendech bude o dost víc nabito, dnes nás tu bylo jen pár a na jednom z prohlídkových okruhů byla ve stejný čas jediná návštěvnice. Uvidíme, kdy nastane pro návštěvu ten pravý čas.


P.S.: Pro ty, kteří by ještě měli zájem připojit se v sobotu 10. června k našemu setkání s blogerkou Joinou a Jardou (právě oni dva jsou iniciátory našeho víkendového popovídání), jen upřesňuji, že se sejdeme ve 14:00 v Bredovském dvoře http://www.restauracebredovskydvur.cz/restaurace/. Kdybyste ještě někdo chtěl přijít, dejte mi, prosím, vědět co nejdřív, nejlépe do čtvrtečního večera, ať mohu ohlásit mým "spolusrazníkům", že je třeba k rezervaci ještě přidat další židli :-).

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Pozn.: Na mém blogu najdete např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx



Nedělní miniglosy č.405

4. června 2017 v 15:54 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Dnes už popáté nakukujeme do páté stovky vydání Nedělních miniglos, ve kterých se každou neděli společně vracíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Které události to budou tentokrát? Mohu napovědět jedině to, že se už v dnešním obsahu nebudeme vracet k výročí atentátu na Reinharda Heydricha, protože tomu jsem věnoval speciální - a pro mne překvapivě čtenáři neobyčejně dobře přijatý článek U Heydrichů v koupelně, který jsem publikoval předevčírem a který je založený na mé osobní dávné zkušenosti.

P.S.: Upozornění pro žáky a studenty: Využití Nedělních miniglos pro referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní riziko, redakce propříště odmítá odpovědnost za všechny obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).


Hradní mluvčí potvrdil, že Hradu ani České policii nevznikla žádná větší finanční škoda v souvislosti s havárií speciálního sportovního automobilu BMW i8, v němž se projížděl za dosud nevyjasněných okolností zástupce šéfa hradního protokolu Vladimír Kruliš. "Naopak, dá se říct, že tím, že jsme mu netradiční projížďku umožnili, jsme možná ušetřili českému státu nemalé prostředky, protože pan Kruliš si původně přál proletět se ve stíhačce Grippen."
----------------------
Podle výkladu Ministerstva dopravy, vzhledem ke startu účinnosti zákona znemožňujícího kouření na zastávkách městské hromadné dopravy už nebude možné na zastávkách na znamení a v jejich bezprostřední blízkosti dávat znamení kouřovými signály.
----------------------
Při volbě nového šéfa České fotbalové asociace se nepodařilo ani jednomu z kandidátů získat potřebný počet hlasů v základní hrací době. Rozhodovat proto bude prodloužení a v případě nutnosti pokutové kopy.
----------------------
Americký prezident Donald Trump vypověděl pařížskou dohodu o ochraně klimatu, přičemž odmítl vyslyšet své politické partnery, dceru Ivanku i delegaci rozčilených arktických ledních medvědů. Podle dobře informovaných zdrojů z okruhu prezidentových poradců se dá počítat s tím, že paličatý Trump bude ochoten tolerovat jakékoli znečištění životního prostředí, které bude mít pozitivní dopad na zaměstnanost v USA a zachová Bílý dům a jeho bílé voliče aspoň trochu bílé.
----------------------
Ministerstvo vnitra posuzuje žádost Hnutí ANO, aby se v zájmu lepší srozumitelnosti hnutí mezi občany mohlo na Karlovarsku zúčastnit podzimních voleb pod názvem "DA".
----------------------
Odcházející ministryně školství Kateřina Valachová popřela, že připravuje pro mateřské školy povinné přijímačky z matematiky. Podle jejích slov nelze zaměňovat matematiku s obyčejnými počty. "Ano, cílově chceme, aby děti vstupující do mateřských škol už měly základní početní dovednosti, ale opravdu půjde jen o sčítání, odčítání a základní porozumění procentům v průzkumech volebních preferencí," potvrdila Nedělním miniglosám paní ministryně. "Nechceme děti přetěžovat, proto jsme po konzultaci s předními českými ortopedy upustili od původního záměru požadovat i znalost zlomků. Místo nich ale budeme chtít, aby děti zvládly hodiny, dny v týdnu a především měsíce, které jsou ve společnosti založené na neustálém plánování a vyhodnocování naprosto stěžejní dovedností." Následně nám paní ministryně znovu potvrdila, že ze svého ministerského postu odejde podle původního plánu ke konci května, jen co v červnu nebo červenci prosadí ve Sněmovně kariérní řád pro učitele.
----------------------
Do sněmovny míří nový zákon, podle kterého by od příštího roku mělo být v hospodách, restauracích, kavárnách a barech s výjimkou otevřených zahrádek zcela zakázáno nadávání na poměry. Do doby, než bude nový zákon přijat, by mělo být i nadále možné nadávat alespoň ve stavebně oddělených místnostech s náležitou ventilací a rušičkami zvuku, ale Nedělní miniglosy jsou po zkušenostech z minulosti skeptické a počítají s tím, že budou muset svá vydání redigovat na chodníku před vchodem, i když to může značně obtěžovat obyvatele prostor nad provozovnou, zvlášť budou-li jiného politického smýšlení.

Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

U Heydrichů v koupelně

2. června 2017 v 20:57 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Někdy se říká, že když si vyberete libovolného člověka a pořádně se zamyslíte, určitě zjistíte, že - ač na pohled zcela nesrovnatelní, přece jen máte něco společného: společné zážitky, zkušenosti, společné známé, společná oblíbená místa, případně ještě něco jiného. Když jsem v poslední době sledoval akce k připomenutí atentátu na nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, napadlo mě mimoděk, že přece jen jsou z tohoto pravidla výjimky, protože s takovým zlosynem, žijícím navíc v jiném čase a povětšinou i jiném prostoru, nemohu mít společného opravdu nic. Ale pak z mé paměti vybublala jedna dávná vzpomínka, která mě přesvědčila, že příslovečnou výjimku z pravidla jsem ani tentokrát neodhalil. Pravda je doslova syrová: Využívali jsme totiž s Heydrichem společnou koupelnu!

Uznejte sami, že když se to napíše takto zkratkovitě a natvrdo, rozhodně to nevypadá jako nějaká extra pozitivní položka do profesního životopisu. A přitom s mou zamýšlenou profesí to kdysi bezprostředně souviselo, byť se nakonec události vyvinuly jinak, než jsem původně zamýšlel a dodnes pracuji v úplně jiném oboru, než jsem si tehdy myslel a plánoval. Jak jsem ale měl možnost si v uplynulých dnech v souvislosti se 75. výročím atentátu připomenout, Heydrich i ve svůj poslední den vyjížděl do úřadu ze svého sídla v zámečku v Panenských Břežanech. Před třičtvrtě stoletím, 27. května 1942, do práce přičiněním odvážných československých výsadkářů nedojel a domů do zámečku už se nikdy nevrátil. A v témže zámečku, který po Heydrichově smrti až do konce války obývala vdova Lina se svými dětmi, jsem se souhrou okolností mnohem později ocitl.

Pravda, ona koupelna už tou dobou vypadala jinak, než když si v ní Heydrichovi ráno oplachovali svá vytrénovaná říšská těla a čistili si od nepříjemného slovanského plaku své bělostné árijské zuby. Kdoví, jak to bylo, třeba si i obávaný SS-Obergruppenführer právě to poslední ráno pomyslel, že se mu dneska do kanceláře vlastně vůbec nechce, a litoval skutečnosti, že je Němcem, který vždy a za všech okolností s naprostou samozřejmostí a bez odmlouvání plní své úřední povinnosti, a ne Řekem nebo Italem, kteří by se třeba v takovou pěkně rozkvetlou květnovou středu hodili marod a šli si zatančit a nadýchat se jarních vůní do zámeckého parku, když už ho shodou okolností mají přímo "u baráku". "Takový krásný den, není škoda si ho kazit prací? Však oni by se tam beze mě dneska taky nezbláznili!"
"Jen jeď Reini," řekla mu třeba láskyplně manželka a odmetla mu u dveří smítko z jeho fešácké uniformy. "Víš přece, že peníze potřebujeme, však život na takovém zámečku není zadarmo. Chvíli potrvá, než tam dojedeš, pak si v poledne zajdeš na nějaký dobrý oběd, však ti to uteče. A těch pár hodin toho tvého věčného otravného papírování už tě přece nezabije!"

Co dělat? Kdyby měl tehdy nenáviděný protektorátní vládce k dispozici internet, třeba by podlehl pokušení, vzal by si homeoffice, těch pár příkazů k zatčení by přece mohl podepsat na dálku a na jednání pozvané důstojníky mohl postavit do haptáku i formou videokonference. Užil by si příjemný den na venkově a parašutisté na vytipovaném místě by se svým stengunem a granáty čekali zbytečně. Kdovíjak by se odehrály další dny, měsíce a roky v českých zemích i Evropě, kdyby se tehdy v koupelně v okamžiku ranního pokušení u zrcadla nedostavil neodbytně německý pocit povinnosti. Ještě by to nějaký aktivní podřízený roznesl po chodbách. A starej v Berlíně by měl určitě kecy!

Po pětačtyřiceti letech od těch nenápadně důležitých okamžiků jsem do Heydrichových panenskobřežanských komnat a do jeho koupelny dorazil já. Byly to tehdy tři týdny nebo měsíc? Už si to nepamatuji přesně. Ale strávil jsem tam celou svou povinnou prázdninovou praxi, protože když se na konci války vystěhoval zbytek Heydrichovy rodiny, v zámečku se usídlili vědci Výzkumného ústavu kovů. "A nechtěl byste sem k nám po škole nastoupit?" lákali mě tehdy. Na peníze ani na velkou kariéru mě ovšem lákat nemohli, ale zkusili to originálně tím, co jinde nebylo k dispozici: "V létě, když děláme přes noc nějaký delší experiment, si někdy jdeme zaplavat do Heydrichova zahradního bazénu!" Nevěděl jsem, neměl jsem v tom ještě jasno. A navíc jsem neplavec. "Hmmm," povzdychl si tenkrát můj vedoucí, když viděl, že mi jde hlavně o absolvovanou praxi a ne o budoucí angažmá, "tak my vám to tu všechno ukážeme, ale učit se něco podrobněji pro vás asi nemá cenu."

V zámeckých komnatách, v jejichž zdech snad ještě byly uvězněné ozvěny dávných tlumených německých hovorů, byly postavené speciální aparatury na rafinaci kovů, fajnová práce, žádná fušeřina: Z jedné strany jste dali do reaktoru dvou nebo třídevítkový kus kovu (tři devítky, tzn. čistota 99,9%) a po nějakém čase se z něj chytře vymyšleným postupem stal kov několikanásobně čistší, často pětidevítkový. Chrom, vanad, antimon... A indium, pokud se správně pamatuji, dokonce šestidevítkové, které se muselo posílat na analýzu do Německa, protože u nás nebyla žádná laboratoř, která by takovou čistotu dokázala změřit a potvrdit.

Jedna taková aparatura, už nevím přesně na který kov, stála právě v koupelně, ještě s původními stylovými kachličkami. Chodil jsem reaktor pozorovat, aby se neřeklo, že jsem tam k ničemu, zapisoval jsem nějaké hodnoty z měřicích přístrojů a cítil jsem se zvláštně, protože jsem kolem sebe vnímal víc než chemické reakce a speciální fyzikální děje spíš nejednoznačné lidské příběhy. Jako kdyby se v tom prostoru odtrženého okolnostmi od původní funkce nějak dokázal zhmotnit nepochopitelný rozpor mezi podobou milujícího manžela a otce a obrazem lidské zrůdy, která má na svědomí utrpení obrovského množství lidí a jiných do té doby šťastných rodin - za svého života i po své zasloužené smrti. V té koupelně, zdálo se mi, to bylo nejmarkantnější, možná proto, že obě dvě tak extrémně odlišné tváře se tu kdysi musely shlížet v jednom jediném zrcadle.

"Co tu pořád děláš?" občas za mnou přišel můj přechodný kolega z laboratoře, což byl mimochodem soused Jana Wericha z Kampy, o kterém dokázal doslova neodolatelným způsobem vyprávět. A i ten bodrý světák zvážněl, když viděl můj zamyšlený výraz, a prohodil ke mně jakoby mimochodem: "Je to tu, viď?" A mně bylo jasné, že ten "starý moudrý muž" (byl tehdy asi v mém dnešním věku :-)) rozumí, co všechno mi v té podivné vědecko-výzkumné koupelně asi prolétá hlavou. V koupelně, která ještě desítky let odčiňovala špinavé viny svých protektorátních uživatelů tím, že přečišťovala speciální kovové ingoty.

I když člověk dlouho váhá, musí se nakonec rozhodnout. Reinhard Heydrich přestal uvažovat o soukromé rebelii, řekl manželce něco v tom smyslu, že se bude snažit večer přijet dřív než jindy, nastoupil do svého otevřeného Mercedesu, zamával rodince a odjel vlahým květnovým ránem směrem k věčnému zatracení. Já jsem slíbil, že se za prázdninovými kolegy - výzkumníky určitě přijedu co nejdřív podívat a dostal jsem štempl do indexu; do Panenských Břežan už jsem se nikdy nevrátil a většinu z počitků nasátých během této epizodky jsem v poryvech dalších událostí zapomněl. Ale ten podivný pocit z atmosféry zámecké koupelny Heydrichových s kolonami na přečišťování kovových štanglí, mi kdesi v paměťovém podpalubí zůstal. Až teď, po letech, ho uvolnily inscenované slepé výstřely k připomenutí jubilea dávného hrdinského činu, během kterého se řada minulých, současných i budoucích lidských osudů protla v nenápadné kobyliské zatáčce.

Další společné věci jsem nehledal; doufám, že zůstane jen u jedné zámecké koupelny se zašlými a popraskanými luxusními kachličkami. Koupelny, která uměla v mé fantazii rozproudit procesí příběhů s nejednoznačnými východisky i závěry. A která dávnou prchavou vzpomínku a emoci nakonec přece jen dovolila převtělit aspoň v jeden prchavý blogový článek.


P.S.: Jak už jsem psal asi před dvěma týdny, nedávno mě oslovili Joina a Jarda, že bychom se mohli někdy v Praze potkat a prohodit pár slov. Proto jsem se chtěl zeptat i vás, zdejších dalších pražských a přípražských čtenářů, případně těch, kteří mají Prahu v pohodlně dojezdové vzdálenosti a zároveň plán ji navštívit: Nechtěli byste se k našemu malému setkání připojit? Zatím jsme se dohodli na datu, kterým bude sobota 10. června. Detaily (přesný čas a místo) ještě domlouváme, ale určitě chceme popovídání zkombinovat i s něčím dobrým k snědku. Tak pokud by někdo z vás měl zájem se přidat a poznat tak "tři blogové mouchy jednou ranou", dejte mi vědět buď do komentáře nebo na e-mail pvapenik@centrum.cz, domluvíme se.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Pozn.: Na mém blogu najdete např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx