Červenec 2017

Haiku zázračného světla

Včera v 20:36 | Petr Vápeník |  Haiku

Když jsem na své nedávné dovolené v Jeseníkách hledal zajímavá místa, na kterých světlo vodních proudů kreslilo na potocích abstraktní nebo dokonce naší fantazií konkretizovatelné ornamenty, letělo mi hlavou hodně námětů, ve kterých vystupoval v hlavních rolích kontrast světla a stínu; čím tmavší prostředí kolem, tím větším zázrakem pro mě byla světelná etuda v centru dění. Tohle "tekoucí světlo" umí prostě zázraky, stejně jako naopak zázraky umějí do našeho života vnést kouzelné světlo. Haiku, které jsem si z Jeseníků přivezl (a byl jsem na ně tehdy pyšný), bylo úplně jiné než to dnešní; tak to bývá, že těch pár slabik musí v čase trochu uzrát a výsledná podoba nakonec bývá úplně odlišná než první a napohled "hotová" a "definitivní" představa. Ale slabiky jako by se samy a bez našeho přičinění v čase přesypávaly jako zrníčka písku ve starodávných hodinách. Zítra by haiku nejspíš zase vypadalo jinak. Naštěstí je krásné letní DNES, tak na chvíli přesýpání zastavme a podívejme se, co nám z našeho písku vzniklo :-).



Haiku zázračného světla

Rozžínám svíci.

Hladím svůj rub tvou lící,

světlem protkanou.



Fotografie Zárodek světla 2 (infravarianta), foceno v Jeseníkách, v údolí Studeného potoka pod Vysokým vodopádem,


Dnes jsem si pro vás připravil kromě malého úvodu, vlastního haiku a doprovodné infračervené fotky i další výlet do blogového pravěku: Článek z listopadu 2011 se jmenuje O bedně plné peněz a není o žádném pokladu ani rychle nabytém bohatství, protože za peníze v této "bedně" byste si toho ani kdysi ani teď moc nekoupili. Je ale součástí zvláštního dávného příběhu, který si ke staré krabičce s neplatnými poválečnými korunami těžko domyslíme, i kdyby naše fantazie byla opravdu veliká. Jako že je :-).


Pozn.: Na mém blogu najdete kromě haiku i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Počet komentářů: 7

O saltu mortale s dvojitým vrutem

Středa v 20:05 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

I když se to možná lidem, kteří si četli moje reportáže z Japonska včetně výstupu na krásnou Fudžisan, nemusí zdát, nežiju zrovna adrenalinovým životem. Neskáču z mostů na pružném laně, neúčastním se různých závodů pro drsňáky, nechodím střílet po jiných lidech airsoftovými kuličkami, neřídím motorová vozidla v dopravních zácpách, rušné křižovatky přecházím většinou na zelenou, nelítám na paraglidu, nelámu si končetiny na skalách ani se nepřu s mohamedány, které náboženství je nejlepší. Dalo by se tedy říct, že se pohybuji celkem daleko od nebezpečí úrazu, takže moje pojišťovna, u které jsem i proti úrazu pojištěn, mi nestačí posílat bonusy za bezeškodní průběh.

Jedinou situací, kdy mi nebezpečí úrazu doopravdy bezprostředně hrozí, jsou chvíle, kdy se snažím být z nějakého důvodu nadstandardně opatrný, což většinou není ani tak kvůli sobě samotnému, jako spíš kvůli někomu nebo něčemu, co je pro mne vzácné. V ten okamžik je ale dobré se ode mne držet dál, protože je téměř jisté, že se něco semele. Stejně jako včera.

Právě včera jsem si totiž byl od jednoho výborného pana fotografa převzít jeho úžasnou fotku, která mi padla na jaře do oka na jedné výstavě. Ta fotka mě tak uchvátila, že jsem mu od té doby nedal pokoj, dokud mi fotku neprodal. Nějakou dobu jsme probírali nejvhodnější rozměr a taky způsob rámování, nějakou dobu se fotka vyráběla, nějakou dobu jsme měli na střídačku dovolené. Včera se ale přípravný čas naplnil a já výslednou fotku dostal. Velkou, krásně a relativně bezpečně zabalenou, aby se mi s ní cestou nic nestalo. I tak jsem se ale rozhodl, že na tento vzácný a ne úplně laciný autorský předmět budu nadmíru opatrný. Měl bych se už znát, že to není nejlepší cesta do bezpečí, ale paradoxně právě poukázka na koňskou dávku adrenalinu zdarma.

S velkým placatým zavazadlem (100x65 cm) jsem jel napřed jednu stanici v ranní dopravní špičce metrem a přežil jsem celkem bez úhony. Pak jsem ovšem pohrdl možností pokračovat asi 15 minut do práce pěšky, ale rozhodl jsem se, že si ušetřím námahu (přece jen se takové zavazadlo pronese) a popojedu jednu zastávku autobusem. Kdo chce kam…

I v autobusu jsem si dával dobrý pozor, abych s obrazem o nikoho a o nic "neštrejchnul", i když by jeho pěnový "práskací" obal jistě zajistil, že se při letmém dotyku s nějakým pevným tělesem fotografii nic nestane. Přijeli jsme do stanice a já vystoupil. Kdo mohl tušit, že je poblíž autobusové zastávky malá jablůňka, která po kolemjdoucích škodolibě mrská svá nedozrálá jablíčka jako veverka šišky? Poctivě dlážděný chodník ani kvalitní asfaltová silnice mě dostatečně nevarovaly, že mám dobře koukat, kam šlapu. Vystoupil jsem z autobusu a hned po prvním kroku jsem si zvrtnul kotník, protože jsem šlápl na jedno nedomrlé jablíčko. Za normálních okolností bych nejspíš tohle zaškobrtnutí vybral, ne však v okamžiku, kdy jsem měl v jedné ruce zavazadlo s notebookem a v druhé ruce veliký obraz, na nějž jsem se chystal být celý den mimořádně opatrný.

Poté, co se pode mnou podlomil důležitý pilíř mého kotníku, nebylo nic, co by tělo zadrželo v jeho úmyslu seznámit se zblízka s chodníkem. Upadl jsem tedy poctivě z výšky svých 178 cm na dlažbu, hlavní náraz pohltila moje kolena, ale ani ona nestačila zastavit obtížně kontrolovaný pohyb, takže bylo jasné, že pád bude pokračovat, kam až gravitace laskavě dovolí. Dokončil jsem ho tedy, jak se patří, až mi o chodník lehce cvaklo i mé vysoké čelo a pracně chráněný obraz ulehl po několika piruetách na chodník jako věrný pes po mém boku. No, ulehl je možná příliš nadnesené slovo. Prostě sebou praštil, přesně po mém otcovském vzoru. Ležel jsem tedy na břiše na chodníku a moji autobusoví spolucestující tipovali, kde jsem se asi stihl tak zkárovat už v půl deváté ráno. Pak ale usoudili, že ráno je od toho, aby se spěchalo do práce a není tedy čas ani nálada na zvedání víc než metrákového pobudy z chodníku. Ostatně, bůhvíco v tom velkém balíku má! Pobuda se naštěstí dokázal zvednout sám, i když se musel nějakou dobu rozmýšlet, jestli to náhodou vleže na chodníku není pohodlnější.

Škoda, že nebyl po ruce žádný rozhodčí, protože myslím, že můj nenápadný gymnastický výkon zasloužil odborné ocenění. Salto vpřed sice bylo trochu nedotočené, ale zato bylo díky zvrtnutému kotníku ozdobeno překrásnými vruty, na které si normální sportsmeni troufnou jen v chráněných podmínkách gymnastických žíněnek a za přítomnosti profesionální hlídky první pomoci. No řekněte, kdo z české špičky by se odvážil předvést prvek s podobným koeficientem náročnosti na betonové dlažbě a s rozměrným originálním autorským obrazem v ruce?

Pravda, trochu zklamán jsem byl z reakcí diváků: Místo toho, aby se ozval nadšený potlesk za předvedení náročného prvku ve ztížených podmínkách, diváci po sobě jen rozpačitě pokukovali a nejspíš nebyli tak odborně na výši, aby jeho technickou hodnotu v ranním spěchu rozeznali. Na druhou stranu je jim třeba přiznat, že když už jsem se jim válel u nohou, ohleduplně mne překročili a - jak jsem si stihl všimnout z podhledu - jedna paní snad dokonce chvíli váhala, jestli by mi neměla nějak pomoct. když ale viděla, že mám obtížný prvek víceméně pod kontolou a nemám již dále kam padat, i ona pokračovala v cestě, přičemž se dokázala ještě natolik ovládnout, že její mimoděčné "bravo!!" zaznělo jen tichounce a příslušný pohyb rtů téměř zanikl v usilovném žvýkání.

Když se mi podařilo opět po vzoru bájného Fénixe povstat z prachu a sebrat po širokém okolí své rozsypané věci dřív než shánčliví kolemjdoucí, řekl jsem si, že sokolové mezi mými předky by ze mne jistě měli radost, protože prostná cvičení jinak již skoro zmizela z našeho běžného života s výjimkou několika rezervací v multifunkčních sportovních halách. Sebral jsem i rozměrnou autorskou fotografii, která - jak se ukázalo po rozbalení - přežila mé nedotočené salto mortale bez jediného škrábnutí. Na rozdíl ode mne, na kterém jsou určité pozůstatky praktického provedení náročného cviku i druhý den patrné, možná ještě o něco patrnější, než den první.

Člověk by si ale neměl klást malé cíle: Dnes pro změnu vyrazím do ulic s velkými deskami na své vlastní fotografie, protože si půjdu vyzvednout objednané papírové zvětšeniny fotek ze své dovolené v Jeseníkách. To by bylo, abych pro své spolucestující zase nevymyslel nějaké gymnastické povyražení!

Zvlášť když budu na sebe i na své fotky celý den velmi, velmi opatrný :-).
Počet komentářů: 29

Jeseníky - výjevy od Studeného potoka

Pondělí v 23:15 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Na závěr své dovolené v Jeseníkách jsem vám ukázal fotky, kvůli kterým jsem se vracel do údolí Studeného potoka pod Vysokým vodopádem, protože se mi jako záběry líbily a potřeboval jsem je vyfotit ještě jednou a líp (viz článek Divoké jesenické zebry pod Vysokým vodopádem). Říkal jsem si, že vlastně nepotřebuji vyfotit nic víc než ty dvě fotky, kvůli kterým jsem se vrátil "na místo činu", ale znáte to - údolí je dlouhé a člověk neodolá, když vidí něco zajímavého. Tak dnes ještě přidávám další tři fotky ze stejného výletu.

Když jsem se díval na následující fotku, bylo mi hned jasné, že na záběru není obyčejná peřej Studeného potoka se spoustou proudů a proudíků, ale že sledujeme řádného odpočívajícího bezhlavého jezdce. Vždyť kdo z nás nikdy hlavu neztratil, nebo ji aspoň na nějakou dobu neodložil? Vidím ho, jak přichází ze své náročné jezdecké práce domů, uvolněně odkládá svou hlavu obolavěnou celodenním shonem na noční stolek vedle gauče a rozkošnicky se natáhne. Hlavně, říká si, jako by se za tuhle chviličku ryze nehokejového zakázaného uvolnění styděl, hlavně ať mi teď proboha nezazvoní mobil, protože poctivé "head free" uspořádání ještě nikdo ze světových výrobců mobilních telefonů nevymyslel! :-)

Odpočinek bezhlavého jezdce (2017) - údolí Studeného potoka pod Vysokým vodopádem, Jeseníky



Až na spodním konci nejdivočejší části údolí Studeného potoka, kde turisté opouštějí chráněný prales a přecházejí do prosluněnější části, kterou se vine už celkem rozpoznatelná turistická pěšina, se voda valí malou peřejí. Jestlipak se dlouhou expozicí podaří zviditelnit nějaký plastický obraz protékajících proudů? Na pomoc si beru teleobjektiv, abych se s obrazem dostal do bezprostřední blízkosti vířících proudů. Ano, postupně se objevuje pouhým okem nezachytitelný tvar, o který mi šlo. Ale co to je? Jako kdyby v centru proudy utvářely obraz růže, která se už už chystá rozvinout z poupěte do voňavého květu. A jako kdyby horní část snímku tvořily lidské ruce v úhlu, který je možné tak často vidět na obrazech ukřižování...


Ukřižovaný s nejvoňavější růží (2017) - údolí Studeného potoka pod Vysokým vodopádem, Jeseníky



Máte rádi ústřice? Já tedy jo! Ani nemusí být - podobně jako v seriálu Byli jednou dva písaři - zrovna od Fauchona. Pořádně jsem si sice srknul jen třikrát v životě, z toho dvakrát v Japonsku, ale dnes už vím, že za obřími ústřicemi není třeba jezdit až na Matsushimu nebo k plovoucí bráně torii na ostrově Miyajima. Stačí proměnit kameny v jesenických potocích ve zlatavé lastury, nejlépe samozřejmě v přímém slunci a v infračervené oblasti. Skoro se mi sbíhají sliny a to prosím nejsem žádný pohádkový Kamenožrout :-).


Ústřice na Studeném potoce (2017) - údolí Studeného potoka pod Vysokým vodopádem, Jeseníky



Pozítří uvidím, jak vypadají pořádné papírové zvětšeniny devíti fotek, které považuji ze všech pořízených obrázků z desetidenní jesenické dovolené za jediné "perspektivní" pro zvětšení do výstavního formátu. Když se mi budou v papírové podobě líbit aspoň tři kousky, budu celou dovolenou považovat z fotografického pohledu za nadmíru úspěšnou. A zároveň budu mít trojjediný a přitom aktuálně velmi, velmi nepraktický dárek pro člověka, na kterého při pohledu na ty fotky (jako ostatně při pohledu na cokoli jiného) právě teď nemůžu nemyslet. Snad se mu budou aspoň trošku líbit.

Aspoň já jsem ke kráse Studeného potoka nezůstal chladný! :-)
Počet komentářů: 22

Nedělní miniglosy č.410

Neděle v 15:25 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Ještě než se pustíte do dnešní rozšířené porce miniglos, možná vás bude zajímat, že jsem na svém fotowebu založil nový dlouhodobý fotocyklus Pražské drobnůstky, kam jsem začal dávat obrázky nenápadných pražských zákoutí, která potkávám a občas i fotím při svých toulkách hlavním městem. Kdo sem na blog chodí delší dobu, dobře zná stejnojmennou blogovou rubriku, kde se pod názvem Pražské drobnůstky skrývají drobné pražské zajímavosti ve spojení textu a obrázků. Samozřejmě, na fotowebu je smysl "pražských drobnůstek" oproti blogu přece jen dost posunutý, a nová fotogalerie tak vlastně nemá s blogovou rubrikou kromě názvu moc společného, protože by tam fotky měly obstát i bez jakéhokoli doprovodného textu a měly by si vystačit pouze s obrazem a názvem. Jestli se tak stane, to se teprve uvidí; zatím jsem do nově vznikajícího fotocyklu zařadil prvních devět fotek, částečně starších a částečně pořízených v poslední době, a předpokládám, že se série bude postupně profilovat, méně zajímavé fotky postupně odpadnou a budou nahrazeny (snad) lepšími.

A teď už pojďme k tomu, co se vše odehrálo v uplynulém týdnu. K mému překvapení se objevilo celkem dost informací s "miniglosovým potenciálem", takže s letošní okurkovou sezónou jsem zatím spokojen a snad mi zbyde i pár informačních okurek na zavářku pro další vydání :-). Přeji všem krásné letní dny a zajímavé zážitky na blogu a především mimo něj.



Podle některých českých ekonomů může mít rychlé zdražování másla z posledních dnů a týdnů i pozitivní efekt, protože se máslo bude víc používat k jídlu a méně lidí si bude moct dovolit mít ho jen tak na hlavě.
----------------------
Senátní obranný výbor doporučil Senátu, aby na své červencové schůzi přijal zpřesňující znění Zákona o vojácích z povolání. Zároveň vznikly oborové iniciativy pro zavedení speciálního Zákona o elektrikářích, Zákona o prodavačích v knihkupectví, Zákona o tanečnicích u tyče a Zákona o poddůstojnících, podúřednících, podučitelích a další poddaných, takže by mohlo v Senátu v dohledné době vzniknout hned několik nových zajímavých výborů a podvýborů.
----------------------
Některá média zveřejnila odposlechy rozhovorů mezi šéfem Fotbalové asociace a bývalou náměstkyní ministryně školství Simonou Kratochvílovou. Ta se podle odposlechů obávala, že se jejich komunikace provalí, což by mohlo poškodit její pověst Mirka Dušína. Podle specialistů na činnosti státních úřadů se v poslední době počet Mirků Dušínů, kteří byli obviněni za svou činnost v úřadě, natolik zvýšil, že by stálo za to zvážit zařazení "dušínství ve státních službách" jako speciální paragraf trestního zákona.
----------------------
Turecký prezident Erdogan ve svém projevu k prvnímu výročí neúspěšného vojenského puče v Turecku slíbil znovuzavedení možného trestu smrti pro ty, kteří ho nemají rádi. Dále prohlásil, že se osobně zasadí o to, aby do mezinárodního povědomí proniklo kromě již dlouho obecně uznávaného a často používaného termínu "turecké hospodářství" i nové, podobně prestižní sousloví "turecká demokracie".
----------------------
Již téměř připravenou dohodu o zrušení velkokapacitního vepřína v Letech u Písku, kde byl za druhé světové války romský pracovní a později koncentrační tábor, nejspíš znovu odloží nečekaná podpora zrušení tábora ze strany české muslimské komunity. "Naše podpora byla naprosto nezištná a vedena čistě humanitárními pohnutkami," potvrdil Nedělním miniglosám jeden z představitelů komunity. "To, že naše dobře míněná podpora je za současné protiislámské nálady v české společnosti netaktická a v důsledku pro celou akci smrtící, nám došlo až v okamžiku, kdy jsme se na některých dezinformačních webech dočetli, že zrušení vepřína podpořilo radikální muslimské hnutí Vepříny v Čechách nechceme, které požaduje, aby byl vepřín nahrazen chovnou stanicí dostihových velbloudů."
----------------------
Na výzvu českých a moravských krajů, které jsou připraveny poskytnout v další vlně programu Zelená úsporám až několik miliard korun dotací na výměnu starších neekologických kotlů za kotle moderní, zareagovali kromě běžných majitelů českých kotlů v rodinných domcích i někteří nadnárodní velkoodběratelé. O dotační program například projevili velký zájem představitelé Pekla, kteří by rádi s pomocí dotací obnovili celý svůj kotlopark. "Bereme jako důkaz velkého uznání, že o spolupráci s námi projevila zájem tak významná globální společnost, jakou je právě Peklo," řekl Nedělním miniglosám hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček, který se jako jediný hejtman za KSČM v programu spolupráce nejvíce angažuje, což potvrzuje názor našich dobře informovaných zdrojů, že za lukrativním obchodem stojí na straně Pekla jako zprostředkovatel pravděpodobně Vasil Biĺak, jehož dopis s prosbou o internacionální pomoc Peklu kvůli vysoké koncentraci škodlivin z nedokonalého spalování na pekelných chodbách a v bezprostřední blízkosti kotlů byl nedávno doručen komunistickému předsedovi Filipovi.
----------------------
Londýnské metro končí s tradičním oslovením svých cestujících "Dámy a pánové" a nahradí ho obecnějším, neutrálnějším a korektnějším "Dobrý den všem". "Chápeme, že někteří občané mohou považovat původní oslovení jako urážlivé, zvlášť když ani s opravdovými dámami ani s opravdovými pány nemají nic společného," řekl nám jeden z londýnských představitelů odpovědných za tuto revoluční změnu. "Spíš se obáváme, že mnoho lidí, kteří nepatřili mezi dámy a pány, nebude spokojeno ani s novým oslovením, protože dobrý den přejí především sami sobě, ale rozhodně ne všem."
----------------------
Americký prezident Donald Trump na důkaz, že při návštěvě Evropy konečně porozuměl některým evropským nepochopitelným příslovím, jako třeba co znamená "nošení sov do Athén", zaslal svému kubánskému protějšku Raúlu Castrovi na důkaz přátelství do jeho sídla v Havaně prvotřídní americký doutník.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Počet komentářů: 21

Umíme na blogu přijímat a poskytovat kritické připomínky?

13. července 2017 v 19:59 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Jedním z témat, která mě po celých víc než osm let, kdy jsem na blogu aktivní, velmi zajímají a baví mne je sledovat, je kritika našich blogových "výpotků". Za tu dobu jsem došel k poměrně zřetelným závěrům, které je možné velmi zjednodušeně shrnout do tří základních a (aspoň pro mě, protože schopnost přiměřeně kritické (sebe)reflexe považuji za důležitou součást výbavy každého člověka) nepříliš povzbudivých bodů:

1. Věcná kritika na blog.cz je zatraceně vzácné zboží
2. Málokdo je schopný kritiku svého blogu bez zbytečných emocí přijmout
3. Málokdo je schopný věcnou a podnětnou kritiku k cizímu blogu poskytnout.

Samozřejmě, něco jiného je to ve verbální rovině: Je mnoho blogerů, kteří své čtenáře přímo vyzývají k projevení názoru, ale podle toho, co na blogu zažívám, dospívám k přesvědčení, že se ve většině případů nejedná o skutečný, ale jen proklamovaný zájem. Nedejbože totiž, aby se někdo opravdu vyjádřil a šlo o vyjádření nepochvalné.

Kdyby na blogy zavítal člověk zcela neznalý tohoto svébytného světa, může se mu na první pohled zdát, že blogový svět je jakýmsi ostrůvkem pozitivního myšlení, kde jsou lidé na sebe hodnější než ve skutečném světě, víc se navzájem chválí a povzbuzují. To je ale, myslím, za prvé jen zdání a za druhé to nepovažuji za úplně zdravé prostředí. Blog je totiž svérázné společenství, ve kterém se velmi spletitými cestami hledají lidé, kteří si nějakým způsobem vyhovují svými názory, svým způsobem vyjadřování, zaměřením své tvorby, ať už jde o jakýkoli obor. Vlastně se postupně profilují ony pověstné "bubliny", obsahující lidi podobně naladěné. V dané bublině jsou lidé zvyklí se víceméně chválit, když je jejich dojem aspoň trochu pozitivní či neutrální (nebo dokonce na až tak moc negativní) a někdy nabývá chvála za každou sotva průměrnou drobnost tak extatické míry, až nad tím zůstává rozum v údivu stát a člověk si říká, že pokud je autor jen trochu soudný, nemůže snad podobnou reakci brát vůbec vážně. Není divu, že pak v bublině soustředěné kolem konkrétního blogera postupem času vzniká až cosi jako pozoruhodný "kult osobnosti", protože vůči neustálé chvále, lichocení a plácání po ramenou je imunní jen málokdo a je zapotřebí si ordinovat dost velký sebekritický odstup, aby vás to dokonce i ve vašich vlastních očích nevyzdvihovalo do nadoblačných výšin.

V okamžiku, kdy se ale v dané bublině znenadání objeví kritické poznámky k publikovanému článku, bývá však okamžitě vyhlášen poplach: Nejenže se často naštve autor sám, ale cizí "hyeně" se mnohdy do krku zakousnou i bdělí hlídači "bublinové jednoty", příznivci blogu, kteří si nedovedou vysvětlit kritickou připomínku jinak, než jako útok. V očích podporovatelů pak často nejde o pouhý atak na autora, ale především o bezprostřední útok na ně samotné skrze jejich vlastní estetiku ve smyslu "jak se proboha někomu něco podobného může líbit?" Proto je třeba v tu chvíli spojit síly a hyenu z bubliny co nejrychleji odehnat, aby "nerušila naše báječné společné kruhy".

Problémů s přijímáním kritiky je samozřejmě víc: Jednak jde o celkem jednoduchou neschopnost vůbec jakýkoli náznak kritického komentáře přijmout. Ta často plyne, jak to říct, ze značně hypertrofovaného sebevědomí některých autorů a autorek, které ale paradoxně nedokáže ustát odlišný úhel pohledu či názor. Reakce je pak přirozená a z pohledu "sebevědomce" i logická: Protože jsem - a to je jasné - fakt dobrej (všichni kolem mne to přece pořád říkají), kritika je tedy nemístná, a toho, kdo ji vyslovil, je třeba co nejrychleji zpochybnit, znevážit a případně umlčet podle klasického pštrosího přístupu "nebude-li se o problému mluvit, nebude ani existovat".

Dalším častým problémem je neschopnost rozlišit mezi haterem a kritikem. Dnes má přirozeně široká škála různých vztahů mezi lidmi z mnoha důvodů, jejichž rozbor by byl daleko za hranicí vytčeného tématu, tendenci se redukovat na jednoduchý "dvojkový systém" líbí - nelíbí, šikula - idiot, přítel - nepřítel. Je to logický vývoj, směřují k tomu sociální sítě svým zjednodušujícím systémem lajků i zkratkovitost sdělení v médiích (ale inklinují k tomu i mnozí dobře viditelní lidé včetně českého prezidenta), a podle mne jde o vývoj nebezpečný. Odsouvá totiž do ústraní naprosto zásadní otázku "proč?", která je, myslím, podstatou celého vývoje lidské společnosti. Budeme-li spokojeni s tím, že na vše může kdokoli říct "demokraticky" svůj - jakkoli hloupý a nepoučený - názor, pro který přece není zapotřebí mít žádné důvody ani znalosti, a tento názor váží stejně jako všechny ostatní a spadne do stejného počitadla, logicky ztratíme schopnost rozlišovat lidi podle motivace jejich zpětné vazby: Někdo s námi totiž (ne)souhlasí doopravdy, někdo jen naoko, někdo proto, že s námi už (ne)souhlasil někdo jiný, někdo proto, že (ne)souhlasí úplně se vším, někdo se chce vedle našeho příspěvku jen zviditelnit a jeho like je jen reklamou na sebe sama, někdo zase jen popouští uzdu své osobnostní úchylce prudit pokud možno za všech okolností, všude a všechny (nejvíc a nejvytrvaleji samozřejmě ty, kteří se z nějakých důvodů nedokážou napadení účinně bránit). Rozdíly v motivaci těch, kteří nás hodnotí, ale nedokážeme v jednoduchém "dvojkovém systému" typu souhlas - nesouhlas nijak postihnout, a nedokážeme z nich tedy pro sebe získat žádnou faktickou hodnotu. Jedině falešný pocit, že jsme oblíbení, protože v naší názorové bublině (zvlášť existuje-li už dlouho) budou nejspíš logicky převažovat reakce kladné. Možná dobré pro ego, ale jinak ani stopa dalšího skutečného přínosu. Uvykneme-li tomuto černobílému systému, dá se předpokládat, že postupně začneme ztrácet schopnost rozlišovat mezi těmi, jejichž kritický pohled pro nás může mít nějakou hodnotu, a má tedy smysl se jím zabývat, a těmi, jejichž kritický pohled je nám celkem k ničemu, protože jediným jeho zřetelným smyslem je vlastní exhibice a image a my jsme mu naprosto ukradení.

Další častou nepříjemností je i stále rozšířenější neschopnost rozlišit mezi názorem a faktem. Je to něco podobného, jako kdyby za vámi přišla vaše přítelkyně a řekla vám: "Poslyš, četla jsem tvůj blogový článek a jen jsem tě chtěla upozornit, že ve slově babička se píše měkké i." A vy jí odpověděli: "Ty už mě nemáš ráda! Jak jsi mi to mohla udělat?!" Zdá se vám to nelogické? Ano, protože to nelogické je. Ale kolik lidí na blogu takto reaguje! Zrovna nedávno jsem si u jedné povídky - mimochodem podle mého laického názoru povídky literárně dost slabé, což byl ale můj subjektivní pohled, který jsem nijak neprezentoval - dovolil napsat, že by pro začátek neškodilo odstranit aspoň ty nejhorší hrubé chyby. Dostalo se mi pouze namyšleného poučení, že autor píše povídky už velmi dlouho, jako by tento samotný fakt tu spoustu chyb nějak opodstatňoval. Opět jsem v tu chvíli byl onou hyenou, která vnáší do hlídané ohrady nepokoj a stres, a kterou je proto třeba společnými silami "bublinové policie" co nejrychleji umlčet a vypudit. Místo toho, aby autor řekl: "Sorry, vole, já se na to mrknu a co budu umět, opravím," radši věnuje zbytečnou energii do obrany proti vybájenému nepříteli, což nakonec během pár minut neomylně vedlo k tomu, že mé komentáře byly vymazány a problém s hyenou tím byl "vyřešen". Ošklivé hrubky ovšem - jako faktické, věcné chyby - bez ohledu na naši výměnu názorů v textu zůstaly a - jak se říká v pohádkách - jestli neumřely, žijí si v článku spokojeně dodnes :-).

Je proto, myslím, šikovné umět rozlišit fakta od názorů, abychom mohli říct: "Na tohle mám jiný názor, takže tvé kritice sice rozumím, ale nezařídím se podle ní. No a tohle je pro změnu neoddiskutovatelný fakt: Babyčka s ypsilonem vypadá opravdu divně a přiznávám, že umělecký záměr to nebyl :-)". No a s tím souvisí i tradiční zaměňování věcné a osobní roviny. Když mě někdo upozorní na chybu, neznamená to ještě automaticky, že mě chce před ostatními shodit a představit jako hlupáka, často si to tak domyslí jen naše vlastní vztahovačnost (kdo nic takového nezná, ať hodí kamenem :-)). Důležité je, myslím, připustit, že kritika není automaticky něco negativního, protože právě v dobré víře poskytovaný upřímný názor nás může posunout v kvalitě dál o mnohem větší krok než sebevětší pochvala. Pokud ovšem o něco takového stojíme a taky to ustojíme.

Pro mě byly třeba moc dobrou školou návštěvní knihy na mých fotografických výstavách, kde je možné vždycky najít i negativní názory, už jen proto, že někteří návštěvníci výstav mají tendenci se stylizovat do role odborníků a samozvaných arbitrů vkusu, aby dali svému okolí najevo svou kulturní převahu. Samozřejmě, všechny výtky se mi špatně četly, to není nic divného, že první obranou organismu proti výtkám je "naježení" (proto se mi taky ostatně nevyplácí reagovat na kritické poznámky a komentáře okamžitě poté, co si je přečtu). Ale při druhém přečtení už je někdy možné odhadnout motivaci vytýkajícího a určitě už je možné zhodnotit, jestli má pro nás výtka nějaký přínos nebo ne. Čím nekonkrétnější a afektovanější "výkřik do tmy" to je, tím menší je jeho přínos a tím menší je třeba si z výtky dělat hlavu. Komentář: "To je největší shit, co jsem v životě viděl!" mě už dávno nechává v klidu, protože jednak je pravděpodobné, že to neodpovídá skutečnosti, jednak z něj nejde nic užitečného vytěžit. Naopak když někdo napíše "Samotné našroubování filtru na objektiv ještě z fotky umění nedělá!", je to podle mne už konkrétní a potenciálně užitečná zpětná vazba hodná pozornosti a určitého sebezpytu, ke které by se měl člověk - byť jen sám v sobě - nějak postavit.

Důležité je pro mne i to, jestli je kritizující ochotný se za svá slova postavit i svou identitou (alespoň blogovou, když už ne vlastním jménem). Pošle-li mne do háje anonym, nemám žádný důvod si jeho názor brát dvakrát k srdci, protože nemám rád ty, kteří střílejí své šípy ze skrytu a nejsou ochotni zaštítit je vlastní tváří nebo viditelnými výsledky vlastní práce. Myslím si ale, že má-li blogový autor ten správný mix sebevědomí a soudnosti, nemůže ho poškodit žádná, tedy ani ta nejhorší a nejhůře napsaná kritika, stejně jako přehnané chválení, protože dokáže mít vlastní kritický kompas a dokáže si z ostatních názorů vybrat ty, kterým je dobré popřát sluchu. Ty ostatní - obzvlášť, jsou-li nevyžádané - prostě propadnou peklu :-).

Samozřejmě, blog není prostředí úplně přirozené: Lidi v něm můžeme mít rádi, ale jen málokdy je spatříme na vlastní oči a jejich obraz - vnější i vnitřní - si vytváříme ve své fantazii. Vidíme nejčastěji jen jejich napsaná slova, zploštělá tím, že nevidíme související řeč těla, nevidíme, jestli bloger při našem chválení opravdu nadšeně plane nebo naopak otráveně vzdychá a protáčí oči, nevidíme, jestli jeho kritické vyjádření doprovází škodolibé mnutí rukou nebo upřímná chuť pomoci. To všechno si musíme domýšlet a domýšlíme si to většinou podle toho, jaké uvažování je nám samotným vlastní a jaká je forma, kterou kritizující použije. Je docela možné, že někdy nad kritikou mávneme rukou neoprávněně a jindy ji třeba zase zbytečně přeceníme, ale v tom se, myslím, blog od běžného světa nijak neliší.

Jak tenhle lehce nesouvislý a nepříliš strukturovaný text zakončit? Možná formulací několika pravidel, která bych vždycky chtěl - pokud jde o kritiku - ctít. Nejsou nijak světoborná, nikomu je samozřejmě necpu, ale jen se snažím a budu snažit je mít na paměti vždycky, když moje texty budou někomu stát za kritické slovo, případně když nějaký blogový článek budu chtít počastovat vlastními kritickými připomínkami:
  • Kritika není jedovatý had, abychom se jí museli předem bát.
  • Ti, kdo nás svými kritickými poznámkami chtějí učinit lepšími, si zaslouží spíš poděkování než pár facek. Nejdřív nás ale musejí přesvědčit, že to s námi myslí dobře.
  • Každá kritická poznámka by měla mít slušnou formu, jinak příjemce kritiky kvůli náhlému návalu horkosti do hlavy ani nemusí stihnout zjistit její obsah.
  • Podobně jako se má vždycky přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky, kritika by se měla vždy přizpůsobit kritizovanému nebo aspoň našemu obrazu o něm. Každý snese něco jiného, např. když má někdo zrovna hodně špatné období a píše jeden depresivní článek za druhým, naše udatná kritika mu nejspíš víc ublíží, než pomůže. Naopak ale, když se někdo chová v diskusi vůči ostatním arogantně, nemůže se divit, když kritika přitvrdí.
  • Je nakonec vždycky jen na nás, kterým kritickým poznámkám popřejeme sluchu a které pomineme.
  • Přijímat i poskytovat užitečnou kritiku je docela kumšt, není to nic, co by stačilo utrhnout ze stromu, ale musí se to trošku trénovat (a žádný učený z nebe nespadl, že?) a podpořit dobrou vůlí.
Tak, teď ovšem nevím, jakou reakci od čtenářů očekávat. Snad nejlépe něco jako: "Takhle suprovej článek už jsem fakt strašně dlouho nečetl, budu si muset přečíst všech předchozích víc než 1400 článků, protože bez nich teď už prostě nemůžu bejt!" Já už budu vědět :-).

A jaké zajímavé zkušenosti máte s kritickými a pochvalnými komentáři vy, ať už jako příjemci nebo naopak poskytovatelé?
Počet komentářů: 61

Neboj, synáčku, já tě nedám!

11. července 2017 v 6:32 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Nedávno jsem se byl v rámci pravidelných vycházek po pražských domech podívat na malém výletě v Podskalí, kde jsme si docela poctivě prohlédli zajímavý kostel Nejsvětější Trojice (v Trojické ulici). Mimochodem, jde o kostel, který byl před tím, než byl během husitských bouří zbořen a zničen, zasvěcen svatému Ondřeji nebo svatému Antonínovi (v pramenech se uvádějí obě verze) a poté byl ve 2. pol. 15. století obnoven s novým patrociniem a posléze i pozdně barokně přestavěn. Měl jsem s sebou samozřejmě i fotoaparát a zkoušel jsem zachytit zajímavý interiér nepříliš rozlehlého kostela, udělal jsem desítky fotek kostela zevnitř i zvenku, ale pořád to prostě nebylo ono, fotky byly jako pohlednice, jen ilustrace bez stopy duše a příběhu. Až jsme vyšli do přilehlé zahrady, která byla kdysi hřbitovem přiléhajícím ke kostelu a dnes tvoří příjemnou oázu zeleně uvnitř bloku budov. Tam, u rohu bývalé márnice jsem našel skromný ale mně velmi sympatický námět na dnešní malý fotočlánek.

Panna Marie a malý Ježíš jako by se choulili jeden k druhému, obklopeni ne zcela přátelsky vyhlížejícím prostředím zaplněným běžným pracovním nepořádkem. Okapová roura svádějící do tohoto rohu dešťovou vodu, stará odložená vana, podlážka ze starého lešení, popukaná zeď, ve které jsou matka se synem uvězněni. A přitom ve tváři matky je neuvěřitelně uklidňující výraz, jako by říkala: "Kolem se může dít cokoli, ale ty se, synáčku, nemusíš ničeho bát, protože já tě ochráním. Vím fotí si nás, vedou zbytečné řeči, ale však oni zase odejdou a rozhostí se tu zase kolem božský klid." Matka a její syn, láska a bezpečí, souznění a řád, i když všude kolem vykukují zárodky nepořádku a rozvratu. V takové náruči, to je víc než jasné, rozhodně nehrozí nic zlého.



Kéž by vždycky pro každého z lidí, kteří to právě nejvíc potřebují, byla taková ochranná a uklidňující náruč na dosah, ať už skutečná nebo aspoň v přeneseném smyslu slova.


Kromě fotočlánků a pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na mém blogu i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Počet komentářů: 25

Nedělní miniglosy č.409

9. července 2017 v 11:57 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Po týdenní dovolenkové přestávce se opět vracejí tradiční Nedělní miniglosy, tentokrát už ve svém 409. vydání. V pauze jste se samozřejmě mohli ještě vrátit k naší nedávné oslavě jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku připomenutím speciálního výběru 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. V dalších týdnech by již měly Nedělní miniglosy vycházet normálně, pokud nenastane během některého z víkendů nějaká pro mne zásadnější událost, která by kvůli svému významu měla před vším ostatním - a tedy samozřejmě i před NMg - jednoznačnou přednost. Tak pojďme na to a společně se vraťme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne:



Bdělí příslušníci odloučené jednotky italské námořní policie zachránili na jednom z českých rybníků potápějící se nafukovací člun s jedním postarším migrantem. Po prvním výslechu italští představitelé potvrdili podezření že se v tomto speciálním případě zřejmě nejedná o standardního běžence ani ekonomického migranta, ale spíše o migranta prognostického, který pravděpodobně nebude splňovat podmínky na udělení azylu, byť se ve své zemi cítí být podle svých slov pronásledován novináři. Evropská unie v souvislosti s touto událostí opět zvýšila tlak na země Visegrádu, aby přehodnotily svůj postoj k distribuci uprchlíků v rámci EU, ale premiér Sobotka i ministr vnitra Chovanec rezolutně odmítli zachráněného z rybníku na Vysočině od italských orgánů přijmout s odůvodněním, že nemohou tohoto člověka v České republice držet násilím a existuje silné podezření, že jim po deportaci do Čech zase při nejbližší příležitosti odcestuje do Číny.
----------------------
Speciální průzkum provedený k svátku Cyrila a Metoděje potvrdil alarmující skutečnost, že aktuálně znají skutečný význam slova "věrozvěst" jen 2,3% respondentů. "Vypadá to, že "věrozvěsti" v příštích volbách nemají prakticky žádnou šanci překročit hranici 5%, a dostat se tak do Parlamentu," potvrdil nám ředitel výzkumné agentury, která průzkum prováděla. "Jedinou šancí je tak očekávaná "kalendářní koalice" věrozvěstů s upálením Mistra Jana Husa, které má mezi tradičně mírumilovnými Čechy mnohem větší počet příznivců. Pro koalici však platí podle volebního zákona přísnější 10% hranice pro vstup do Sněmovny, což představuje riziko, do kterého by sice normální a pragmaticky uvažující politik nikdy nešel, ale právě od hnutí "upálení Mistra Jana Husa" se určité sebevražedné tendence nejspíš dají očekávat."
----------------------
Evropská komise protestuje proti tomu, aby se v České republice v matematice v popisu přímky v podobě y = k x + q pro konstantu k používal název "směrnice". "Chceme zajistit, že pojem "směrnice" se bude používat výhradně pro kvalitní originální výsledky komplikované evropské legislativy a rozhodně ne pro nějakou lokální náhražku, navíc u tak jednoduchého útvaru, jako je přímka," řekl nám k tomu předseda EK Jean-Claude Juncker. Ústav pro jazyk český prozatím doporučil v matematice používat pro bývalou "směrnici" pracovní název "tuzemačka", proti čemuž ale protestuje vlivné sdružení výrobců stoupacích želez pro pohyb v ledovcovém terénu.
----------------------
V souvislosti s vlnou silných bouřek v prvním červencovém týdnu bylo pozorováno na území České republiky 15 tzv. supercel, rotujících bouří, které mohou být zárodečnou matérií pro vznik tornád. Podle mluvčího Vězeňské služby ČR však žádná ze supercel nebyla pozorována v okolí existujících českých věznic, protože na výstavbu rotujících supercel nemá bohužel Vězeňská služba dostatek prostředků.
----------------------
Vlna násilností, které se odehrály v souvislosti se schůzkou představitelů zemí G20 v Hamburgu, pravděpodobně bude mít devastující dopad nejen na auta původně zaparkovaná v centru města a na vyrabované obchody, ale především na zakázky pro studia počítačové grafiky po celém světě. "Grafická studia měla celé měsíce a roky pracovat na velkolepých válečných scénách pro hollywoodské blockbustery," připustil předseda Asociace pro počítačovou animaci. "Většinu válečných záběrů teď ale filmové štáby dokázaly natočit přímo v cestru Hamburgu během pár hodin na ruční kameru, takže počítačová studia přišla o miliónové zakázky, protože spolupráce hollywoodských studií přímo s extrémními levicovými anarchistickými skupinami v Evropě je mnohem lacinější a navíc není třeba zdlouhavě školit kompars, jak správně zapalovat a házet Molotovovy koktejly.
----------------------
Jiří Bartoška Nedělním miniglosám potvrdil, že vážně uvažuje o přesunu Karlovarského mezinárodního filmového festivalu do mongolského Ulánbátaru, kde se zatím na rozdíl od západočeských lázní ještě smí bez omezení kouřit.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

Tak se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Počet komentářů: 24

Řád od japonského císaře pro pana Zdeňka Thomu

7. července 2017 v 19:17 | Petr Vápeník |  Připomenutí

Když si dnes člověk otevře nějaké zprávy, většinou je to, jako by na sebe vylil konev splašků. Dozvíme se, kdo koho zabil, kdo se s kým rozhádal, kdo komu vyhrožuje, kdo považuje koho za idiota a spoustu dalších negativních věcí. Mediálním hrdinou se, zdá se z historických ponaučení, nejsnáz člověk stane, když rozpoutá nějakou děsivou válku, zlikviduje dostatečné množství nevinných lidí nebo když aspoň podpálí Artemidin chrám v Efesu. Dobrou zprávu, aby člověk pohledal; dobro je vůbec mediálně nezajímavé a když už se o něm píše, tak mívá skoro až výsměšný nádech, jak je často (samozřejmě v očích těch správně rozumných, inteligentních a slušných lidí) spojované s naivitou a idealismem. Přiznávám, že čím jsem starší, tím mám radši dobré zprávy, stejně jako mám rád dobré a zajímavé lidi, a když se o nějaké opravdu pozitivní zprávě o takových lidech dozvím, mívám chuť se o ni podělit i s ostatními, což je přesně příklad dnešního článku.

Asi před rokem jsem na těchto stránkách psal o pozoruhodné výstavě fotografií Zdeňka Thomy s názvem Kouzelné Kjóto, která byla k vidění na Staroměstské radnici (podrobněji viz článek Zdeněk Thoma - Kouzelné Kjóto (Wonderful Kyoto). Výstava mne zaujala, samozřejmě tomu napomohlo i to, že jsem řadu míst na obrazech sám svýma očima viděl a procházel se kolem nich, ale přesto v těch fotkách bylo mnoho univerzálního, co nepotřebuje osobní zážitek a konfrontaci s osobně viděným. Bylo pro mne pak velkým potěšením, když se mi na základě mého článku o výstavě pan Thoma loni ozval a vyměnili jsme si pár dopisů.

Kdo si na můj blog už nějakou dobu chodí číst, dobře ví o tom, že Japonsko se zvláštním a moc krásným řízením osudu stalo místem, které jsem měl možnost procestovat při dvou delších návštěvách (víc než 60 bezprostředních reportáží z mých cest najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči). Pravda, k první cestě do Japonska jsem se dostal trochu překotně a Japonsko samotné v tom paradoxně nehrálo zas až tak podstatnou roli - za trochu jiných okolností bych místo do Japonska stejně neochvějně vyrazil klidně na Špicberky, do Argentiny nebo do pouště Gobi; jsou chvíle, kdy stoprocentně víte, že - ač se to možná nejeví úplně rozumně - prostě musíte vyrazit na nějaké konkrétní místo, i kdyby bylo na druhém konci světa, protože v ten okamžik nejde dělat nic jiného. Až zpětně a s osobní zkušeností jsem pak začal o Japonsku víc číst a víc komunikovat s různými lidmi, kteří o Japonsku vědí mnohem víc než já. A tehdy jsem zjistil, že vlastně všichni takoví lidé se shodují - kromě zvláštního vlídného naladění a většinou i originálního myšlení - i v tom, že znají jako jakousi nezpochybnitelnou autoritu a "otce - zakladatele" Zdeňka Thomu - cestovatele, fotografa, publicistu, spisovatele a velmi, velmi zajímavého člověka. Člověka, který před mnoha lety v jistém smyslu otevíral dveře do Japonska pro mnoho českých zájemců a snílků, člověka, který už v roce 1970 vyrazil autostopem (!) na roční putování do Ósaky na tehdejší výstavu EXPO, člověka, kterému Japonsko učarovalo a uvízlo v srdci natolik, že se po celý svůj dosavadní život k němu v textech i v obrazech znovu vrací a zprostředkovává svůj úžasný, hluboký a stále se obrozující vztah tisícům dalších lidí.

Před pár dny jsem se k mé velké radosti dozvěděl velmi potěšující zprávu (symptomatické je, že to nebylo z médií), že japonský císař udělil Zdeňku Thomovi vysoké státní vyznamenání: Řád Vycházejícího slunce se zlatými a stříbrnými paprsky za propagaci japonské kultury a za významný přínos k rozvoji přátelských vztahů mezi Japonskem a Českou republikou. Toto vysoké vyznamenání získalo od roku 1875 pouze 12 Čechů, mimo jiné (před sedmi lety) i legendární Věra Čáslavská. Řád Vycházejícího slunce panu Thomovi předal 15. června 2017 při slavnosti ve své rezidenci japonský velvyslanec v České republice pan Kaoru Shimazaki.

Za laskavé poskytnutí fotografií z červnového předání ocenění a za souhlas s jejich uveřejněním na mém blogu
panu Zdeňku Thomovi velmi děkuji.





Ano, to je pro mne příklad těch pravých dobrých zpráv, které bych se rád dočítal na titulních stránkách českých novin a internetových zpravodajů, zpráv, které strčí v mých očích hravě do kapsy spoustu krátkodechých a zbytečných "senzací", jichž jsou naopak média plná. Ocenění mnohaleté, vytrvalé a poctivé práce vykonávané s nadšením a zápalem, práce, která po celá desetiletí byla, pořád je a jsem přesvědčený, že ještě dlouho bude pro mnoho dalších lidí příkladem a inspirací.

Snad nebudete považovat za nemístné, když ocituji pár vlastních vět z blahopřání, které jsem panu Thomovi k udělení vyznamenání napsal:

..."V posledních šesti, sedmi letech, kdy jsem se začal v souvislosti se svými dvěma cestami po Japonsku o tuto zemi blíže zajímat, jsem se osobně či na dálku seznámil s mnoha lidmi, které spojuje láska k této mimořádně zajímavé zemi. No a kromě té společné lásky a mnoha vlastních zkušeností z cest měli ti lidé společného ještě něco: Znali Vás, ctili Vaše dílo a byli si často vědomi, že jen prošli branou, kterou jste Vy kdysi otevíral - v době, kdy to ještě nebylo zdaleka tak jednoduché jako dnes. Jako byste byl jakousi analogií biblického Adama, pokud jde o novodobé české vztahy k Japonsku, jako by kdesi na počátku tito lidé dostali od Vás trochu toho cestovatelského, pozorovatelského a žasnoucího DNA a i díky Vám dokázali z různých úhlů obdivovat, jaké Japonsko spolu se svými obyvateli je. I já tuhle zvláštní "thomovskou" sekvenci DNA mám a jsem na ni hrdý. Sice se projevila až po mnoha letech a ne zcela přímo, ale její vliv je už dnes zřejmý. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem konfrontoval své osobní zážitky z Japonska s tím, co jste o Japonsku už v roce 1980 napsal. Kolikrát jen jsem si říkal: Tak, přesně takhle to bylo, přesně takový jsem z toho měl pocit. A přesně tak bych to napsal, kdybych to tak dobře uměl :-)."...

No a pan Thoma ve své odpovědi uvedl mimo jiné i nenápadnou větu, ve které je asi skryto všechno to podstatné: ..."Ale vždyť jsem dělal jenom to, co mne bavilo."...

Kéž by takových lidí, kteří tím, co dělají a co je samotné baví, inspirovali ostatní k pozitivním věcem, bylo co nejvíc a kéž by se o tom co nejvíc vědělo! Za sebe tomu neumím napomoci lépe, než že o tom aspoň napíšu na svém blogu; třeba to potěší kromě mne ještě i někoho dalšího a - kdoví - třeba tahle "štafeta pozitivního potěšení" zneutralizuje aspoň část "štafet" s úplně opačným znaménkem a pohříchu mnohem četnějších.

A až se budu dívat - ať už z nádherné Fudžisan nebo ze svého úplně obyčejného dobřichovického okna - na vycházející slunce, budu mít radost, že taková fantastická událost má svůj řád. Řád, který je od června v dobrých rukou! :-)
Počet komentářů: 13

Divoké jesenické zebry pod Vysokým vodopádem

5. července 2017 v 23:41 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Už několikrát, když jsem zavítal do Jeseníků, jsem se chtěl podívat, jak vypadá tamější nejvyšší vodopád. Jmenuje se (kupodivu) Vysoký vodopád, kdysi měřil 45 metrů, ale v roce 1880 po velké povodni došlo k sesuvům půdy, která zaplnila původní místo dopadu vody a vytvořily se další stupně; dnes se u Vysokého vodopádu uvádí výška 28 metrů. I to je dost a vodopád jsem chtěl vidět na vlastní oči, ale už několik let jsem se vždy z nějakého pseudodůvodu k vodopádu nedostal. Tak jsem si to letos vynahradil, protože jsem si k vodopádu vyšlápl hned dvakrát. Ptáte se proč? No přece kvůli zebrám, které mi u vodopádu překazily focení. Zdá se vám to podivné? Na rysy a vzácně dokonce na medvědy jsme si už v souvislosti s Jeseníky zvykli, na Rejvízu chovají docela normálně pštrosy, ale divoké zebry pod Pradědem?

Poprvé jsem k vodopádu vyrazil z Červenohorského sedla. Po hřebenové magistrále, kterou už mám za ty roky prochozenou docela poctivě oběma směry, jsem došel na chatu Švýcárna. Dost silně a studeně foukalo, bylo ne zrovna letně příjemných 10 stupňů a na následující fotce můžete vidět, že z vysílače na Pradědu, který při dobrém počasí na Švýcárnu pěkně shora otcovsky shlíží, tentokrát moc vidět nebylo.



Ze Švýcárny, která je cca ve výšce 1300 metrů, se pak schází po modré značce zpočátku povlovně ale pak docela prudce dolů, protože Vysoký vodopád je asi o 300 metrů níž. Popravdě, s focením vodopádů mám jen samé dobré zkušenosti. Tedy - s vlastním focení vodopádů mám zkušenosti nejhorší možné, ještě se mi nikdy nepovedlo vyfotit nějaký hezký vodopád, aby se mi fotka zároveň i hodně líbila. Ale vždycky se mi při cestě k vodopádům nebo od nich povedlo udělat pár úplně jiných slušných fotek, tak jsem se těšil i tentokrát a táhl jsem s sebou skoro všechno fotovybavení, které mám, samozřejmě včetně stativu. A protože vodopády bývají vysoké (zvlášť když se tak dokonce jmenují), vzal jsem si s sebou i velmi širokoúhlý objektiv, protože použijete-li širokoúhlý objektiv na výšku, vyjde vám objektiv "vysokoúhlý" a do obrázku se díky tomu už leccos vejde :-).

Samotné vodopády jsou od cesty celkem daleko a hlavně vysoko. Když je méně vody, jako třeba právě teď, jsou vidět skrze větve stromů jen vzdálené útlé čůrky vody Studeného potoka. Žádná ohlušující Niagara to věru není! První fotku jsem proto pořídil paradoxně naopak teleobjektivem, abyste mi vůbec věřili, že jsem u vodopádu byl.



Druhá fotka už obsahuje i spodní část kaskády, kterou tvoří zával z kamenů a padlých stromů. Kolem Vysokého vodopádu je jedna z jesenických přírodních rezervací, tak tady příroda má pré.



Jak jsem tedy předpokládal, samotné vodopády z pohledu fotek nepřinesou nic zvláštního, ale další tok Studeného potoka sliboval víc možností. Protože už potoky nějakou dobu fotím, chodím podél jejich břehu a mlsně obhlížím, jestli neuvidím nějakou scenérii slibující zajímavý záběr z mého oblíbeného "zásvětlí". No a v jednom místě jsem přece jen objevil něco, co mne přimělo všechno vybalit a sešroubovat "aparaturu" k focení "pomalým okem". Napřed jsem se pokusil nasadit široké sklo, aby se na snímek vešlo co nejvíc, s tím, že pak přejdu postupně k detailům. V tu chvíli ovšem začalo jako na povel hustě pršet. Už už jsem si říkal, že nebe jen tak hrozí, ale nespustí. Inu, spustilo, zrovna když jsem měl rozfoceno a potřeboval jsem ještě tak dvě minuty exponovat. Opatřil jsem foťáku přepychové "týpí" z vlastní bundy, aby mi nenastydl a sám jsem dešti čelil hrdě v tričku s krátkým rukávem a maratónské kšiltovce :-).

Tohle je první a poslední celkový záběr udělaný zpola ještě za sucha a zpola už za deště. Na první pohled na malém displeji se ani nezdál být zvlášť zajímavý, až doma jsem zjistil, že mi ten světlý objekt vpravo připomíná tvarem krásný zárodek a vymyslel jsem si pro něj (je super pojmenovávat fotku, kterou ještě nemáte v ruce :-)) už předběžný název Zárodek světla. Naopak vlevo nahoře mi ten bystřinný propletenec připomínal postavu, která před čímsi padá na kolena. Za normálních okolností bych hned na místě pořídil detaily, ale pořád lilo a já čekal asi 30 minut a vzýval jsem sluníčko.



Jenže - sluníčko jsem asi vzýval příliš intenzivně, protože se skutečně objevilo, nikoli ale postupně, nýbrž jako když stisknete vypínač. A svítilo zpočátku ještě do docela hustého deště. Bohužel, v lese jsem neměl žádný rozhled, abych viděl, jestli se někde neobjevila duha, v tomhle to měli "hřebenáři" mnohem lepší než já "podvodopádník".

Ze sluníčka jsem měl radost jen chvilku: Přesně do té doby, než jsem zjistil, že odpolední slunce má vzhledem k mým vybraným záběrům ten nejhorší možný směr. Na hladině potoka vznikly "divoké zebry" v podobě stínů okolních vysokých chráněných pralesních stromů. Mimochodem, problém byl dostat ze záběru i stín stativu a můj vlastní, což se v mém případě nakonec po určitém úsilí podařilo (stativ zůstal, vidíte ho?), ale stromy bohužel ze záběru nikdo odstranit nemůže. I když milosrdné oči dokážou světla a stíny velice úspěšně vyrovnávat a vám se na první pohled zdá, že situace se "zebrami" nebude tak horká, bohužel objektivy znázorňují - jak již z jejich názvu plyne - realitu objektivně. A realita je děsivá: Divoké zebry jsou všude kolem!

Tuhle fotku sem dávám jen na ukázku "divokých jesenických zeber". Z takového materiálu ani v tom nejlepším fotoshopu neuděláte slušný kousek.



Asi půlhodinu jsem na místě stál a čekal jsem, jestli se zase nezatáhne, ale mraky odpluly, vylouplo se nádherné slunečné horské odpoledne a já měl neodbytný pocit, že mi sluníčko na dálku rozverně strouhá mrkvičku. Bylo jasné, že s focením na tomto nadějném místě mám utrum.

Jak už jsem psal, doma jsem navíc večer zjistil, že mne detaily z té jediné pořízené "nezebrové" fotky zaujaly o dost víc, než aby nad nimi šlo jen mávnout rukou. Zkusil jsem tedy udělat dva výřezy, které se mi oba velmi líbily, ale tím se samozřejmě zároveň výrazně zhoršuje kvalita fotky. Pro blog by to stačilo, ale na pořádnou fotku ve velkém formátu určitě ne.

Nějakou dobu jsem bojoval se svou leností a pak jsem se rozhodl. Musím se na to místo prostě ještě jednou vrátit, hned po ránu, kdy případné sluneční paprsky budou dopadat po proudu potoka a ne z boku přes mřížoví stromů. Vodopád už můžu bez většího zájmu minout a nezdržovat se, z toho obrázku už nic zvláštního nevykřešu, vodopády prostě neumím. Pořídím jenom tyhle dvě fotky, žádné další nebudou třeba. Poslední den jesenického pobytu jsem tedy brzo ráno vyrazil, abych se jako správný pachatel vrátil na místo činu. Aspoň jsem tentokrát k vodopádu vylezl jinou cestou, z Videlského sedla, to jen abych při svých výletech nepropadl rutině :-).

Dovedete si představit, jakými slovy jsem ocenil, když - poté, co jsem konečně našel to správné místo, což nebylo úplně snadné, protože GPS souřadnice fotek běžně nepoužívám a potok vypadal všude tak nějak podobně - začalo přesně s prvním stisknutím spouště opět pršet. Tentokrát to ale byla ze strany mého svatého jmenovce jen taková kamarádská legrácka, protože chtěl nejspíš ode mne slyšet, jaké máme aktuálně v českém jazyce vulgarismy. Myslím, že - ač na to asi za běžných okolností nevypadám - jako lektor bych si v tomto oboru nevedl špatně. Déšť během pěti minut ustal a vyšlo opět sluníčko, přesně ze směru, který záběru nijak nevadil.

Tohle je výsledek mého opakovaného běhání po horách za kýženým "zárodkem světla". Je tam, v pozici a tvaru, ve kterých jsem si ho představoval. Snad to není příliš intimní nakukování do nitra matky přírody; myslím, že kdyby si opravdu postavila hlavu, že se fotit nechce, dokázala by mi v tom snadno zabránit. Tak to nakonec beru z její strany jako celkem vlídný nepřímý souhlas.



No a tohle je druhý detail z původní "nástřelové" fotky. Před něčím se sklánějící postava? Člověk plazící se z posledních sil na poušti? Pokora? Devótnost? Odevzdání se? Kdoví, na rozdíl od jasného výkladu první fotky si to v tomto případě musím ještě nechat projít hlavou, den po vyfocení je to ještě příliš čerstvé. Ale ladem ani "zárodek" ani tenhle detail ležet nenechám. Už jen proto, že jsem se za těmi záběry kodrcal do dost obtížně přístupné a vysoko položené oblasti hned dvakrát, to si prostě výsledek svého počínání hned zamilujete :-).



Nebojte, nakonec jsem neodolal a když už jsem v údolí Studeného potoka pod Vysokým vodopádem včera byl, stisknul jsem spoušť ještě párkrát i na jiných místech, takže se můžete - někdy příště - mimo jiné těšit třeba i na fotku s pracovním názvem "Odpočinek bezhlavého jezdce".

A takový odpočinek je zatraceně zapotřebí, když ani jako bezhlavý jezdec ani jako bezhlavý fotograf nikdy nevíte, odkud na vás divoké jesenické zebry zaútočí! :-)
Počet komentářů: 19

Poutní kostel Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách

2. července 2017 v 23:22 | Petr Vápeník |  Reportáže

Mám rád místa s příběhem a existenci silného příběhu těžko může poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor někdo upřít. Těch příběhů je dokonce hned několik, takže když teď pár dní pobývám na jesenicku, poutní kostel byl jedním z míst, kam jsem se chtěl určitě podívat.

Prvním příběhem je úplný počátek místní mariánské tradice. Za třicetileté války, která se na oblasti zlatohorska a jesenicka projevila velmi negativně, se prý v těchto místech ukryla před švédskými vojsky jedna místní těhotná žena. V tísni požádala o přímluvu Pannu Marii, která ji vyslyšela a ženě se narodil zdravý syn Martin. Že v tomto případě nejspíš nejde jen o legendu, je patrné z toho, že sám tento synek - když se v dospělosti stal váženým občanem - přikázal na místě svého narození pověsit na paměť onoho příběhu s dobrým koncem obraz Panny Marie. K obrazu začali přicházet poutníci a po nějaké době zde lidé postavili dřevěnou kapli. No a protože příliv poutníků sílil, v 19. století zde byl na místě původní kapličky vystavěn řádný poutní kostel.

Druhým příběhem je příběh docela drsné likvidace tohoto poutního kostela: Když byli po druhé světové válce vysídleni němečtí obyvatelé zlatohorska, snížil se logicky i počet poutníků. Navíc po roce 1948 neměla víra na růžích ustláno v konfliktu s "vědeckým pokrokovým názorem" vládnoucích komunistů. Po roce 1955 byly zcela zakázány zlatohorské náboženské poutě a kostel byl postupně za tichého přihlížení úřadů (a občas i za jejich "nezištné" podpory) devastován. V roce 1968 se sice připravovaly plány rekonstrukce, ale ta se nakonec nestihla uskutečnit před dalším utužením ideologických pořádků. Naopak, v roce 1973 byla ruina kostela vyhozena do povětří a místo bylo oficiálně srovnáno se zemí.

No a třetí příběh je optimistickým příběhem vzkříšení kostela i poutní tradice, kdy od 80. let sílily neoficiální snahy o obnovení dávných poutí. Po zhroucení "vedoucí úlohy komunistické strany" v roce 1989 byly tyto snahy rozšířeny i o oficiální část a výsledkem bylo vystavění nového poutního kostela na tradičním místě a jeho vysvěcení v roce 1995. Letos je tedy kostelu krásných a energických 22 let.

Areál poutního kostela je vystavěn tradičně s jen některými modernizujícími architektonickými prvky. Součástí areálu je i budova kláštera a zároveň poutního domu. Je tu ale i docela normální občerstvení a prodejna suvenýrů, prostě vše, co si takový běžný poutník může přát.



V ambitu je kromě spousty informací (které jsem si dovolil využít i v tomto článku společně s informace na Wikipedii) a příspěvků poutníků i docela bohatá fotografická dokumentace včetně stavu kostela těsně před jeho likvidací.



Při velkých poutích zjevně probíhají bohoslužby i venku, kde je tomu přizpůsobený prostor.



Nádvoří dominuje obraz madony s dítětem vsazený do štítu kostelní budovy. Ani dnes se nezapomíná na dávný prvotní důvod, proč vůbec toto poutní místo vzniklo, a běžné jsou zde proto i přímluvy za nastávající maminky a jejich děti, což je mi velmi, velmi sympatické a hned jsem to taky jako plnoprávný poutník náležitě využil a přimlouval se a přimlouval :-).



Kousek od kostela je jako na každém správném mariánském svatém místě i posvátná studánka. Zatímco kostel byl zlikvidován, pramen tu byl pořád, byť ho bylo nutné v souvislosti s výstavbou nového kostela obnovit a upravit. Dnes je u studánky informace, že tato studánka je jedinou památkou, která se zachovala z původního poutního místa.



Pramen je sice slabý, ale vytrvalý, takže jsem samozřejmě zázračnou vodou nepohrdnul, i když do láhve natékala docela dlouho, abych své přímluvy mohl plnohodnotně opakovat i mimo poutní místo, vždycky když jsem se ten den napil. Mimochodem, příležitostí jsem měl dost, protože jsem procházel dlouhý okruh kolem Zlatých Hor; ke všemu zajímavému, co jsem cestou viděl, se vrátíme ve speciálním článku, nechtěl jsem dnes rozmělňovat uvedené silné příběhy dalšími ne přímo souvisejícími tématy.



Mariánský motiv najdeme i na mříži u vchodu do kostela.



Snad mi prominete dost patrné "kácení linií", ale nasadil jsem to nejširší "sklo", co jsem měl s sebou, abych obsáhl po prostrčení objektivu mříží interiér kostela v co největším úhlu.



Základní kámen nového kostela posvětil při své návštěvě Československa v roce 1990 tehdejší papež Jan Pavel II., který má dodnes velmi významnou roli v životě poutního kostela - nejen proto, že Zlaté Hory jsou na česko-polském pomezí, ale i proto, že ostatky svatořečeného Jana Pavla II. jsou umístěny v kostelním relikviáři.



Celkový areál poutního kostela z určitého nadhledu. U kostela se protíná řada turistických cest, takže je možné pokračovat nejen do Zlatých Hor (a následně přes polskou hranici), do Rejvízu nebo naopak směrem na Krnov, ale můžete si projít (jako já) i zajímavou stezku věnovanou především hornické minulosti Zlatých Hor. Ať už ale vyrazíte kterýmkoli směrem, kostel se vám ještě několikrát ukáže v různých pohledech, nejčastěji jako čistá bílá věž obklopená nádhernou zelenou barvou zdravého podhorského lesa.



Tolik zlatohorské "poutní příběhy". Pro mne z nich plyne jeden optimistický závěr: I když vypadá situace sebebezvýchoději a zdá se že je dočista vše ztraceno, ještě to neznamená, že se nemůže obrátit k lepšímu. Někdy to - jak je vidět - nějaký čas trvá, ale je to pro mne známkou, že zlo, nenávist a špatná vůle všeho druhu - i když zdánlivě nezvratně dokonají svou špinavou práci - si nikdy nemůžou být jisté, že jejich snaha nebyla od začátku marná a nepovede naopak paradoxně k tomu, že to, co mělo zcela zmizet z paměti, se v budoucnu zaskví v nové, dosud nepoznané kráse. Kdyby pro nic jiného, tak pro tohle vědomí je příklad zlatohorského poutního kostela dobrý a stojí za to o něm dát vědět - třeba i na blogu :-).
Počet komentářů: 26

Upajdaný výlet na Rejvíz

1. července 2017 v 6:55 | Petr Vápeník |  Reportáže

Jsem-li někde v horách nebo je v dosahu něco zajímavého, přiznávám, rád chodím pěšky. Když je třeba, dokážu pěšky urazit i docela velké vzdálenosti a může být kosa i vedro, může pršet nebo být sucho jako v srpnu na Lefkadě, můžu jít nalehko nebo s bagáží. Má to ale jednu podmínku: Musím mít nohy aspoň v trochu ucházejícím stavu, což tentokrát nebylo úplně stoprocentně naplněno. Při fotovýletu údolím Bílé Opavy jsem občas - kromě i jinak krkolomných výstupů a sestupů po kamenitém břehu říčky - hňápnul do potoka, což nakonec vzhledem k nevázané kombinaci spousty všudypřítomného kamení a vody vedlo k malé nepříjemnosti: Přinesl jsem si s sebou na hotel pár puchýřů na chodidle, které mi věnovala Bílá Opava zcela zdarma jako věrnostní bonus.

Nevím, jak podobnou nepříjemnost řešíte vy, já používám dost konzervativní postupy - tedy propíchnout/proštípnout plaskýř a dát chodidlu trochu času na zacelení. Jenže - přece se nebudu na dovolené zacelovat celý den, když kolem je tolik krásných míst k vidění! Jako vzor jsem si tedy vzal sportovce nastupující do rozhodujících zápasů se zlomenými končetinami a proraženými lebkami; co je proti tomu dosud nezhojený puchýř? A tak jsem přece jen vyrazil aspoň na malý výlet, autobusem jsem se nechal dovézt (ta potupa pro náruživého chodce) asi 8 km do Rejvízu (ano to je tam, co měli být ti nebezpeční velcí medvědi :-)). V normální kondici se tam dá po zajímavých místech nachodit klidně 20 km a ještě k tomu nějaká ta cesta tam a zpátky... Já se rozhodl se tentokrát šetřit, víc než 10 km nedat a i zpět se dopravit autobusem.

Hlavně jsem chtěl vidět Velké mechové jezírko, protože to je - narozdíl od zcela nedostupného Malého mechového jezírka pár kilometrů odtud - za mírný poplatek přístupné. A tak jsem vyrazil velmi volnou chůzí a popajdávaje, protože jsem chtěl puchýřovité noze aspoň trochu odlehčovat, přece jen nejsem žádný lehký velter. Do toho jsem se průběžně dozvídal, jak lijavec podemlel a zneprůjezdnil "moji" železniční trať z Dobřichovic do Prahy, takže jsem se - v příjemně slunečném a dost větrném počasí cítil skoro provinile, že netrpím ve vlídné jesenické povětrnosti jako moji deštěm bičovaní a nacucaní krajani. Provinilost mi sice dlouho nevydržela, ale až ke škodolibému strouhání mrkvičky na dálku jsem se nedostal - přece jen, obávám se, že by moji sousedi měli dost příležitostí mi podobnou nekorektnost vrátit.

Rejvízský výlet byl tedy z mé strany veden nejen v hlemýždím tempu, ale navíc zjevně s hlemýžděm, který na svou nohu lehce napadá, nejspíš proto, že ji má o něco kratší :-).


V okolí Rejvízu jsou odnepaměti rozlehlé horské louky, na kterých se dodržuje prastarý způsob "údržby" v čele s ručním kosením. Z dnešního mechanisticky - ekonomického pohledu je to pomalé a neefektivní, naštěstí dotované, proto tu ještě původní louky jsou a nezarostly náletovými dřevinami.



Louky by nejspíš zarostly podobně jako památník obětem 1. světové války. Byl postaven v roce 1929, na fotkách z období první republiky stojí na otevřené planině nad Rejvízem, s nímž byl ale viditelně "ve vztahu", památník vlastně dominoval širšímu prostoru obce. Dnes jsou kolem něj vzrostlé stromy, přestal být součástí obce a stal se vlastně součástí lesa. Vzpomněl jsem si u tohoto památníku na jeden starý a trefný hřbitovní vtip: "Někde to tady musí být, byl tam nápis "Nikdy nezapomeneme!" Ale motivace udržovat pozoruhodnou památeční stavbu (pět kamenných sloupů - za každý z válečných roků jeden) asi dlouhá léta nebyla moc velká, zvlášť poté, co i rodiny jedenácti ve "Velké válce" padlých rejvízských občanů byly hned po další válce odsunuty do Německa.



Na kovovém kalichu hořkosti je nápis, který v překladu znamená (německy neumím, spoléhám na wikizdroje): "Vlast své mrtvé hrdinné syny pokrývá vavřínem slávy a pláče." No tedy, když si ten překlad čtu včetně té závěrečné dvojí vazby (co to je za nesmysl "vavřín slávy a pláče"?), radši to zkusím se slovníkem ještě jednou: "Vlast své mrtvé hrdinné syny pokrývá vavřínem a slzami."Líbilo by se mi tam někam vtěsnat to "orosení" slzami, ale to by se v dané osobě a času musel použít tvar "rosí slzami", a to mi k tomu patetickému stylu věty moc nesedí. Nu, konec jazykozpytné odbočky, tím spíš, že přichází skutečná odbočka po dřevěných chodníčcích až k Velkému mechovému jezírku.



Velké mechové jezírko je vlastně rašelinné jezero, je to vidět i na jeho hodně tmavé až načernalé barvě vody. Já jsem ale tentokrát neodolal a popustil jsem trochu uzdu odrazu mraků. Sice silně foukalo a pak se na hladině nezrcadlilo nic, ale čas od času se na chvilku vítr utišil a to byla moje chvíle :-).



Zaujal mě i obrázkově vyvedený pokyn. Vypadá to, že by nejradši kachnám zakázali do rezervace vstup, ale protože si ze zákazu - neumějíce číst ani interpretovat schématizující obrázky - zjevně nic nedělají, aspoň jim ochranáři zatli jejich rohlíkový tipec. Kachny, jak jsem si všiml, se jim odvděčují tím, že žerou přísně chráněnou vrchovištní flóru a faunu.



Nezdá se, že by kačenky na jezírku strádaly. Jestli jsem dobře počítal, bylo jich šest čerstvých káčat a jedna maminka. Z nedostatku lidského výživného pečiva se hojily na vážkách, kterých byly na jezírku spousty, a o šídla vedly líté sourozenecké boje.



Po návštěvě jezírka jsem si ještě přešel Rejvíz až na úplně druhou stranu obce, cestou jsem narazil na zajímavý kostelík z 19. století, který se mi uvnitř líbil mnohem víc než zvenku.



Ještě jsem váhal, jestli se zajdu podívat na blízkou lurdskou jeskyni. Nakonec jsem se rozhodl raději se vrátit a dát puchýři šanci se náležitě vstřebat, což se dá vsedě u počítače lépe než při dalších pěti kilometrech pajdání po asfaltu. S jednodenním odstupem už můžu prozradit, že se můj způsob léčby ujal a další den už jsem zase lezl po horách kolem bystřin a vodopádů, co mé jesenické hrdlo ráčilo :-).
Počet komentářů: 29