Srpen 2017

O flustrátech a uzlech na krevetách

31. srpna 2017 v 19:02 | Petr Vápeník |  Jazykové hrádky

Podobně jako se postupně - podobno africkému moru - rozšířilo nesprávné používání slov hold/holt (blíže v jednom z mých nejčtenějších blogových článků O holdování a holtování), pozoruji poslední dobou čím dál častější používání úžasného slova "flustrace". Ne, významem to zjevně nemá žádnou spojitost s lustracemi ani ilustracemi; z kontextu použití jasně vyplývá, že autor chtěl psát o tom, že je čímsi frustrován, ale nějak se mu tam to "el" omylem vecpalo, možná proto, že je štíhlé a všude se vejde, ale spíš proto, že se autor přeslechl, když tento výraz použil někdo jiný, domyslel si špatně, z čeho je to podivné slovo odvozeno, a teď se snaží vypadat chytřejší a vzdělanější, než nejspíš ve skutečnosti je. A to ani nemluvím o tom, že dost často se toto slovo objevuje v rozčilených textech sršících zlobou a plivajících svůj hněv všude kolem sebe, takže u podobných flusanců zloby je výraz flustrace možná příhodnější, než jak ho i nadále zpozdile uvádí slovník spisovné češtiny. Jako by na sebe autor kromě neznalosti cizích slov ve své proměně ze slušného - byť, pravda, maličko frustrovaného - člověka v internetového plivníka mimoděk tu svou vnitřní zlobu flusnutím jedové sliny prozrazoval.

Ono se tak trochu není co divit. Vzhledem k tomu, že lidé si správnou podobu slov ukotvují především tím, že čtou, není divu, že ti, jejichž většinovou porcí čtiva jsou diskuse na chatech, kde se to nepravými flustráty, holdy a obdobnými skvosty jenom hemží, mají špatnou podobu slova zafixovanou čím dál víc. Historie vývoje českého jazyka nás pak učí, že čeština se podobnému "gramatickému viru" napřed snaží nějakou dobu bránit, ale když šiky flustrátů stále rostou a jejich přesvědčení o vlastní neomylnosti také ("říkal to přece Franta v hospodě a ten jako malej přečet celou Honzíkovu cestu!"), začne se další z "jazykových hrádků", které tahle rubrika dostala do názvu, otřásat v původně pevných kamenných základech, až nakonec i jeho poslední obránci při vědomí zdrcující přesily barbarských šiků zjistí, že obrana pevnosti už je marná, přestanou polévat dobyvatele vroucí smůlou a fekáliemi, a jdou se - přemoženi marností, tedy po novu flustrováni z osudu frustrace - opít do hospůdek v blízkosti Ústavu pro jazyk český, zatímco nové vydání slovníku spisovné češtiny slavnostně připustí jako správné oba tvary.

"Běžný vývoj jazyka," řeknou pragmatici.
"Vítězství demogracie... tedy, ehmmm demokracie," řeknou politici.
"Čeština de do prdele," řekne už řádně zflustrovaný Franta v hospodě, který si sice z Honzíkovy cesty bohužel pamatuje jen uvodní obrázek, ale v diskusi na webu jemu podobní flustráti psali, že to tak je, tak co by pochyboval.
A bojovníci za "tu vopravdu moderní češtinu" si odškrtnou další úspěch, přeskupí své šiky a zaměří svou pozornost a úsilí na další drobný pokrok téměř v mezích zákona.

Tak si dnes v ranním vlaku o pozoruhodném vývoji jazyka přemýšlím a - přeženu-li to - maličko možná i filosofuji. Přesněji řečeno - po již dávné podobné rezignaci (dříve resignaci) češtiny vlastně už spíš filozofuji, i když staří, latiny ještě trochu znalí pardálové mají dodnes potíž se s tím novějším tvarem vyrovnat. A slyším z vedlejší "čtyřky" vyprávět jakéhosi spolucestujícího, že se "pro dnešek musel zase po létech hodit do gala, ale protože od svatby zapomněl, jak se to dělá, musela mu "uzel na krevetě" udělat manželka." Myslím, že pán měl kliku, že s námi právě nejel žádný militantní člen hnutí Greenpeace, který by v afektu podle známého cukrovarnického hesla "bulvu za bulvu, řezák za řezák" při představě nebohého zauzlovaného korýše zaškrtil postsvatebčana účinněji než sebekomplikovanější uzel z manželčiných milujících rukou.

Možná se pán se svou flustrací z vázání uzlu na krevetě večer svěří návštěvníkům na nějakém postarším diskusním nebo modernějším diskuzním fóru, zneklidní dalších několik lidí, kteří si kravatou nebudou stoprocentně jisti, a mezi internetové davy a zástupy se začne šířit nový ambiciózní jazykový virus. Věřím, že tentokrát příslušný jazykový hrádek specializovaný na obranu před zneužitím názvů chutných členovců odolá náporu postupně sílícího voje "kreveťáků" aspoň tak dlouho, abych se oficiálního povolení takového novotvaru nedožil. Jinak, přisámbůh, projdu na stará kolena zásadní estetickou proměnou a začnu k obleku nosit motýlka.

Bude to ovšem výhradně na vaše vlastní "elastické rizoto"! :-)


Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Po strništi bos (film)

28. srpna 2017 v 20:14 | Petr Vápeník |  Filmy

Když jsem před pár lety zde na blogu psal o knížce Zdeňka Svěráka Po strništi bos, ještě jsem netušil, že se s určitým odstupem k tématu vrátím, protože otec a syn Svěrákovi podle této knižní předlohy připraví svůj stejnojmenný film. Proto jsem minulý víkend, kdy jsem vyrazil do centra Prahy, abych využil jedinečnou příležitost projít se po střeše pražské Lucerny (viz moje fotoreportáž Tucet fotek ze střechy paláce Lucerna), sestoupil večer i dovnitř paláce a ve zdejším legendárním kině jsem zhlédl po dlouhé době nějaký nový film. Popravdě, nejsem v posledních letech nijak náruživým obrážečem filmových premiér, ale situace, kdy můj oblíbený režisér natočí film podle námětu mého oblíbeného spisovatele a scénáristy a ještě je námětem knížka, kterou už mám docela poctivě přečtenou a kdysi jsem o ní dokonce psal, nenastává zas tak často, abych si mohl dovolit ji nevyužít.

Předpokládám, že znáte film stejné autorské i rodinné dvojice s názvem Obecná škola. Pokud ano, máte jako diváci na jednu stranu vyhráno, protože už předem tušíte, jakou poetiku autoři v novém filmu zvolili, a navíc děj filmu Po strništi bos předchází ději Obecné školy, takže některé důležité postavy (ač je po létech samozřejmě hrají jiní herci) už vlastně znáte. Na druhou stranu je Obecná škola pro nový film asi podobným prokletím jako váš starší chytřejší bratr, který chodí do stejné školy jako vy: Máte jistotu, že vás s ním budou pořád srovnávat a je velmi pravděpodobné, že to srovnání nebude dopadat ve váš prospěch. Rád bych se na nový svěrákovský film díval nezaujatýma očima, ale nejsem si jistý, jestli je to vzhledem k výběru námětu vůbec možné.

Dějový rámec je celkem jednoduchý: Malý Eda s rodiči žije v protektorátní Praze, kde postupně houstne atmosféra a lidé, kteří se viditelně neidentifikují s německou mocí a jejími válečnými cíli, mají čím dál víc problémů a jsou spolu se svými rodinami vystaveni stále většímu nebezpečí. Poté, co Edův tatínek (Ondřej Vetchý) ztratil práci v elektrárně, stěhuje se celá rodina na vesnici, odkud tatínek pochází. Malý Eda je tak vytržený z městského prostředí, které důvěrně zná, a dostává se do míst, kde se žije pořád podle prastarých tradic a patriarchálních pravidel, do míst kde slovo hospodáře (dědeček v podání Jana Třísky) je zákonem a vztahy mezi lidmi určují i dávné rodinné hříchy, křivdy a nedorozumění, jejichž zosobněním je ve filmu rodinou zavržený tatínkův bratr Vlk (Oldřich Kaiser). Navíc se malý Eda musí snažit být přijatý do vesnické klukovské party, které se zpočátku bojí, i když pak do ní až pozoruhodně rychle zapadne. Další děj pak tvoří jakási navolno složená mozaika různorodých Edových radostných i lehce děsivých zážitků, která vyvrcholí dramatickými událostmi související s koncem války. Válka končí, končí tedy i důvody pro "exil na vesnici" a rodina s o něco dospělejším Edou se vrací do města, aby se následně mohl roztočit děj Obecné školy.

Úplný začátek filmu se mi zdál velmi nadějný: Eda ještě s jedním kamarádem čůrají z mostu na projíždějící vlak (jako by tvůrci hned v první scéně o své vlastní újmě divákovi podsouvali to již zmíněné srovnávání s Obecnou školou), a nevoňavou spršku tak nechtěně dopřejí i německým vojákům, které vlak převáží. Následuje asi nejdramatičtější scéna celého filmu, kdy se rozjíždí drsná honička německých vojáků za Edou (alespoň tedy v jeho klukovské mysli). Jako by nám chtěl režisér potvrdit, že dramatickou scénu natočit umí, i když už něco podobného do konce filmu nepoužije. Naoko poklidná ale latentně stále napjatá protektorátní atmosféra jako by v očích malého kluka popustila uzdu své skutečné zběsilé tváři. Eda prchající před domnělými německými predátory doběhne domů, schová se pod postel jako pod ochranná křídla domova ještě zesílená laskavou maminkou (Tereza Voříšková). Nu, pěkně si to krátké počáteční fiktivní drama vychutnejme, do konce filmu už nám tvůrci nic podobného nenabídnou. I poté - ještě ve městě, ale i posléze na vesnici - je vůbec domov vnímán jako ostrov bezpečí, kam za námi nepřátelé nemohou. Když je ale bezpečí takového ostrova prolomeno (např. gestapo odvádí souseda kvůli nepovolenému poslechu rozhlasu), je nutné ho opustit a najít jiný. Na vesnici se pak ostrov z oázy bezpečí mění spíš v hrad - pevnost.

Film ve mně vyvolal podivný pocit, jako by všechny části obrazu byly profesionálně natočené, dobře vystižené a přesně na svých místech, přesto v celkovém pohledu vypadá obraz podivně: K hercům nemám vážnější výhrady, Alois Grec v hlavní dětské roli je výborný, mamince Terezy Voříškové věřím, že je milující maminkou, tatínkovi Ondřeje Vetchého, že je v mnoha ohledech odvážný, byť jeho odvaha má "rozumné meze" a nejspíš by se ochotněji postavil celé německé armádě než svému vlastnímu starému otci. Dědeček Jana Třísky má možná pod zkamenělou slupkou měkké srdce, ale navenek jedná jako zaťatý zabejčilec, který není nadán schopností odpouštět druhým ani připustit vlastní pochybení (ó můj milý vlastní dědečku, škoda, že se na pana Třísku nemůžeš podívat, nejspíš bys objevil i některé vlastní povahové rysy :-)). Osobně mě ale víc než rodiče i prarodiče zaujal Oldřich Kaiser jako z rodiny vyobcovaný Vlk. Jen mi potvrdil to, co jsem si o něm myslel už dávno: že když chce, umí se jako jeden z mála českých herců podívat do kamery takovým způsobem, že divákům i bez nadbytečných slov přeběhne po zádech mráz, dokonce i když hraje drsného venkovského dříče (pro mne donedávna u Kaisera nepředstavitelný protiúkol), ze kterého umí jít strach, ale i zvláštní cit. A zdálo se mi, že v tomto filmu chtěl.

Paralelně k dění v rodině běží druhá dějová linka tvořená svérázným životem vesnické klukovské party. Obyčejné klukovské kratochvíle nemohou zůstat nedotčené válečnou realitou, takže kromě hřbitovního doupěte klukovské party, které v několika dalších dramatičtějších vteřinách shoří na popel málem i s Edou (ale vážení, věřili byste, že se může hlavnímu hrdinovi něco stát? Já tedy ne, ani náznakem!), do děje zasáhnou nepřímo i přes vesnici pochodující němečtí vojáci, přelétávající spojenecké letouny a do děje se zapojí i letecká "bomba", přesněji tedy palivová nádrž z jednoho letadla, kterou dokážou šikovní kluci náležitě využít, aby se mohla odehrát další krátká fantazijní scéna s létajícím invalidním vozíkem.

Velmi, velmi nesměle se ve filmu objevují i první náznaky mužského rozjitření u malého, podle předlohy osmiletého Edy. Neodbytná spolužačka, tvář dívky z protektorátní desetikoruny tolik podobná zahradnické dcerce, poodhalená tetina hruď a koneckonců i na lože se chystající maminka malého Edu z neznámých důvodů přitahují, ale - popravdě - dobrodužný příběh je pro Edu jako pro čtenáře pořád ještě mnohem zajímavější, než ten zamilovaný. Asi malého Edu vyzvu, jestli by se nechtěl stát oficiálním patronem nás - nesmělců, kteří taky jako on místo pravdivého "Líbíš se mi" řeknou raději "Tak ahoj!" :-).

Ono s tou svěrákovskou laskavostí a bezkonfliktností je to těžké a hlavně nejednoznačné: Můžu se jako divák rozčilovat, že viditelné konflikty v ději chybějí, o to víc ale zaberou, když k nim dojde. Pěkným případem je situace, kdy našňupnutý Eda, kterého tatínek při volejbalu nechce pustit do hry, mu vmete přede všemi do tváře, že poslouchá zahraniční rozhlas. Nebo když neodbytného psa gestapem odváděného souseda Němci vysloveně přibouchnou do dveří, protože po dobrém se se svým pánem rozloučit nechce. V těchto dramatických špičkách diváci v kině společně doslova nahlas hekli, jak to byla koncentrované a v té očekávané všudypřítomné laskavosti překvapivé, ale opět to nastalo jen v několika okamžicích na samotném začátku filmu, pak jako kdyby na vesnici filmová laskavost zkombinovaná s podivnou "připorozhádanou přecevzájemností" triumfovala a pevnější dramatická struktura filmu se rozcinkla na stovky střípků. Přitom Jan Svěrák dokáže jako málokterý jiný režisér vytáhnout z nenápadného záběru hned několik úrovní sdělení, jejichž nejednoznačné doznění už nechává na divákovi, což je mi sympatické. V kontrastu k těmto okamžikům (např. lehounce naznačený dřívější bližší vztah mezi maminkou a Vlkem?) se mi zdály paradoxně nejméně fungující ty situace, které byly do posledního slova a gesta převzaté z knížky (např. "titulní" scéna, ve které se Eda naučí chodit bos po strništi, když se během čtení dobrodružného čtiva zatoulá se svými husami do míst, kam se dostat nechtěl a potká děvče ze zahradnictví, nebo když se připravuje na zásadní střet se svým "westernovým protivníkem", spolužákem Škaloudem. V knize jsou to okamžiky s významem doslova iniciačním, ale ve filmu - alespoň v mých očích - jsou obyčejné, utopené a snadno zapomenutelné. Ne drahokamy, ale jen pár z mnoha vzájemně si podobných skleněných střípků děje bez zvláštního lesku.

Navíc skoro každá další zákruta děje jako kdyby byla předem snadno odhadnutelná. Možná je v tom vesnickém životě nějaká danost a předurčenost a věci nemohou v podobném prostředí proběhnout jinak, ale měl jsem pocit, že od příjezdu na vesnici jsou všechny nastávající události průhledné jako umaštěný papír, ani divák nemusí být vystudovaným prognostikem. Kam se vytratilo překvapení a originalita? Možná v tomto nejvíc jako by se projevilo, že námětem není okouzlené objevování světa malým klučinou, pro kterého všechno, co zažívá, voní novotou a dobrodružstvím, ale ve skutečnosti jím je vzpomínání starého muže, který má možná výhodu v tom, že dokáže prožité události zařadit do kontextu svých životních zkušeností a vybavit je osobním i historickým nadhledem. Ale ten ohňostroj nových barev na původně prázdném bílém plátně malého človíčka přesazeného se svou nezkušeností a obavami do úplně odlišného prostředí, než které doposud znal a uměl si představit, ohňostroj, který by dokázal diváka přenést do období, kdy i on - v jiných souvislostech - objevoval podobné nové barvy, chutě a vůně světa, aby se v každém návštěvníkovi kina rozezněla podobná strunka vlastního prožitku, nic takového, zdálo se mi, Svěrákův film nenabízí. Možná by to autoři dokázali, ale nevytkli si to v tomto filmu za svůj cíl, kdo ví. Ale podle mne je to škoda, nevyužitá příležitost a možná ten klíčový rozdíl oproti zmíněné Obecné škole, důležitější než kvalita snímající kamery, herecké výkony, hudba nebo dynamika střihu.

Podobně jako si zkušený houbař i v nepříznivém a příliš suchém období svá místečka s pár houbami najde, i já jsem si ve filmu Po strništi bos našel místa, která se mi líbila, některá dokonce moc; na smaženici to určitě stačilo. Ale pořád se mi tak trochu zdálo, že životadárného deště bylo tentokrát na pořádné a nezapomenutelné filmové houby prostě málo :-).

Nedělní miniglosy č.416

27. srpna 2017 v 12:55 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Tento týden jsem zvažoval, že kvůli vytrvalým přívalům radosti, které na řadě míst způsobila nejmenovaná malá česká bouře (jedním z jejích projevů na tomto blogu byla i básnička Nová hvězda), redakce nebude tuto neděli schopna připravit Nedělní miniglosy. Nakonec se to kupodivu podařilo, miniglos je dokonce o něco víc než o jiných nedělích, tak snad ta docela obyčejná lidská radost nezpůsobí, že se z miniglos vytratí ten správný ironický podtón :-). Přeji všem zdejším čtenářům krásnou letní neděli.




V USA konečně zažili v souvislosti s úplným zatměním slunce, co je to totalita, takže teď zpětně závidějí lidem v zemích bývalého socialistického bloku, že něco tak fascinujícího mohli zažívat víc než čtyřicet let a ne jen pouhé 2 minuty, během kterých si ti méně šikovní ani nestihli pořádně nastavit mobil na selfie tyči.
----------------------
Český Úřad na ochranu neviditelné ruky trhu potvrdil, že globální oteplování zřejmě není vyvoláno škodlivou činností člověka, ale stále lepší a teplejší počasí je přirozeným výsledkem skutečnosti, že je na svobodném trhu stále více firem, které počasí předpovídají.
----------------------
Poté, co se Evropské unii konečně podařilo zakázat příliš výkonné vysavače, chystá se nyní začít bojovat i s příliš výkonnými sportovci. "V současnosti jsou výrazně diskriminováni ti sportovci, kteří nemohou nebo nechtějí tolik trénovat," řekla Nedělním miniglosám členka podvýboru EU pro rovnost ve sportu, "což je zcela v rozporu s naší evropskou politikou rovných šancí. Připravujeme proto pro evropské sportovní soutěže vyvážený bodový přepočítávací systém, který by měl - podobně jako je tomu v mnoha oblastech mimo sport - ty nejlepší dostatečně znevýhodnit, a zároveň nový motivační systém štědrých finančních dotací pro všechny, kteří se na takový sport i dál budou chodit na evropské stadiony koukat."
----------------------
Bývalá thajská premiérka uprchla do Dubaje, aby se vyhnula hrozícímu desetiletému vězení kvůli kontroverzním vládním dotacím. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš, o jehož vydání k trestnímu stíhání bude v nejbližší době rozhodovat Poslanecká sněmovna, v reakci na tuto skutečnost připustil, že v Dubaji nemusí být vůbec špatně.
----------------------
Americký prezident Donald Trump obnovil zákaz přijímat do armády osoby se změněným pohlavím. Proti tomu protestuje především vlivný americký Odborový svaz tatérů provádějících tetuáž na obzvlášť citlivých místech.
----------------------
Turecká policie se kvůli vyhroceným vztahům s Německem zbaví všech německých ovčáků a nahradí je domácími anatolskými pasteveckými psy. Vyřazení němečtí ovčáci mají prozatím domácí vězení a budou dále vyšetřováni kvůli svému podílu na loňském pokusu o vojenský převrat, kvůli své možné tajné spolupráci s nepřátelskými kurdskými ovčáky a také kvůli podezření ze štěkání na karavany v oblíbeném úsloví.
----------------------
25 let poté, co se v zahradě brněnské vily Tugendhat dohodl Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem na mírovém rozdělení Československa, začne česká vláda pronajímat tuto inspirativní vilu dalším zájemcům o podobné bezproblémové dělení. "Poté, co vědci potvrdili, že ve vile Tugendhat a jejím bezprostředním okolí jsou optimální podmínky pro dosažení dohod o mírovém dělení čehokoli, máme pořadník zájemců plný na několik let dopředu," řekl nám správce vily. "Objednáni jsou už Ukrajinci, Katalánci, několik zemí bývalé Jugoslávie, Skotové, domácí Moravané, Baskové, Korsičani, mnoho zemí Afriky a Asie, zástupci rozhádaných papuánských kmenů a dokonce oficiální delegace z Matematického ústavu Akademie věd, která by na zdejší legendární zahradě chtěla neformálně ověřit, jestli by přece jen při troše dobré vůle nešlo dělit nulou."
----------------------
U několika soutěžních aut, která se účastnila rychlostní zkoušky slavné Barum Rallye v okolí Zlína, specializovaná laboratoř po zkoumání vzorku karburátoru diagnostikovala nákazu africkým morem. "Ještě se musíme poradit s odborníky z oblasti automobilové hygieny," řekl nám zlínský hejtman Jiří Čunek, "ale zatím to vypadá, že podobně jako u nákaz mezi slepicemi, labutěmi a divočáky budou muset být utracena auta všech majitelů ze Zlína a bezprostředního okolí." Podle Čunka kraj sice nemá prostředky na plošné odškodnění zlínských automobilistů, ale v zastupitelstvu už byl předložen společný návrh na výstavbu zdobeného morového sloupu, který by měl být vztyčen na největším zlínském autovrakovišti.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nová hvězda

23. srpna 2017 v 21:11 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Všechny ruby světa překrývá tvá líc,
únava, bolest, radost tisícerá,
zítra o zázračný dnešek víc
................................než včera.

Jestli se mi znovu všechno jenom nezdá,
přibyla nám nová pevná cihla ve zdi,
nově narozená jasná hvězda
.............................do souhvězdí.

Klaněl bych se jí - být králem - jako Werich:
Z vody, jež byla bezesporu živá,
zrodily se pohádkové dary, kterých
........................................neubývá.

Divukrásný výhled má v noci na měsíc
nové živé světlo, které vzniklo z šera.

Na nebi je o zázračnou hvězdu víc
........................................než včera.

Tucet fotek ze střechy paláce Lucerna

20. srpna 2017 v 20:27 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Pozn.: Dnes je mimořádná neděle, protože po dlouhé době publikuji během jediného dne hned dva články: Kromě tradičních Nedělních miniglos ještě následující fotočlánek, který jsem vám chtěl nabídnout co nejrychleji, kdybyste se na střechu Lucerny ještě v následujících třech dnech chtěli zajít osobně podívat. Nechtěl bych ale samozřejmě, aby nový článek jako tradičně odsunul Nedělní miniglosy do pozadí a do říše rychlého zapomnění, přece jen, vymyslet podobné glosy dá nějakou práci, tak ji nechci jen tak zahodit. Proto sem ještě dávám speciální odkaz a upozornění: Milí čtenáři, nebojte se, Nedělní miniglosy č.415 vyšly, stačí kliknout na odkaz a hned si můžete přečíst jako každou neděli informace o vybraných společenských a politických událostech uplynulého týdne. S notnou dávkou nadhledu, samozřejmě, jako vždy. Aspoň doufám :-).

O sobotách bývám poslední dobou tradičně líný. Tedy ne, že by to bylo v jiné dny o moc jinak, ale sobota bývá v tomto směru extrémní. Navíc teď ve druhé půlce prázdnin trošku nervózně čekám na jednu pro mě velmi důležitou zprávu, tak mám tendenci zvládnout během prvního víkendového dne méně, než by se slušelo, a občas nepokrytě lenošit. No a protože něco podobného po dopoledním příchodu z dobřichovických farmářských trhů hrozilo i tentokrát, vynadal jsem si a rozhodl se udělat si odpolední a večerní výlet do centra Prahy, konkrétně do paláce Lucerna. Věděl jsem totiž z článku na blogu Praga magica (děkuji za upozornění), že je právě na jediný týden pro veřejnost přístupná střecha nádherného paláce Lucerna, o které jsem zatím vždy jen slyšel vyprávět. No a protože od šesti hodin přímo v kině Lucerna promítali film syna a otce Svěrákových Po strništi bos (psal jsem zde na blogu kdysi článek o stejnojmenné knize Zdeňka Svěráka), řekl jsem si, že spojím večerní program s odpoledním a na střechu si ještě před filmem zajdu, abych získal nějaké netradiční pražské fotopohledy.

Na střechu se návštěvníci nechávají vyvézt krásným starodávným paternosterem (moc jich už dnes v centru Prahy v provozu není, já vím o třech, ale nejsem si jistý, jestli všechny fungují. Teď mohu potvrdit aspoň to, že funguje ten v Lucerně. Nic velkokapacitního, každá kabinka je tak akorát pro dva, ale přesto fronta zájemců o výhledy ze střechy odsejpala docela svižně. A když dorazíte do čtvrtého patra a ještě jedno vyjdete po schodech, ocitnete se na pozoruhodně členité střeše s výhledy nejen na další střechy v bezprostředním okolí, ale třeba i na oblý vrch Petřín.



Střešní cestičky se dovedně proplétají po terasách, schodištích a propojovacích lávkách a vy brzy zjistíte, že i když lidí je tu spousta, dá se tu velmi dobře dýchat, o dost lépe než dole v ulicích.



Střešní terasy jsou vybaveny dřevěnými podlážkami. Je patrné, že střecha paláce by potřebovala ráznou rekonstrukci, například zábradlí nebudí dojem nijak zvlášť pevné opory. Rekonstrukční práce zjevně probíhají a cílem Ondřeje Kobzy, který za zpřístupněním střechy paláce stojí (pronajal si střechu pro tento účel od rodiny Havlových), je zřízení stálého fungujícího prostoru, kde by bylo možné pořádat kulturní akce. Předpokládám, že právě na tyto aktivity padne veškeré vybrané vstupné 100 Kč na osobu).



I když lidí je na střeše paláce požehnaně, prostor je tak velký a členitý, že se dá snadno najít místečko jen pro sebe, ať už pro posezení s přáteli, pro rande nebo pro výběr zajímavého fotozáběru. Každou chvilku míjíte nějakou partičku, která popíjí kávu, něco pojídá, hraje na kytaru anebo jen tak vášnivě diskutuje.



Pod na pohled trochu vachrlatými lávkami prochází dole rušná pasáž Lucerna. Ale všimněte si - nad námi jsou ještě další čtyři patra. Ukažte mi nějakou podobnou střechu, na které můžete procházet pěti patry teras.



Ano, pasáž vede dole pod skleněnými dlaždicemi přivádějícími odtud denní světlo. A další tři patra prostor za okny různých tvarů, prostor, do kterých mohou "střešníci" nakukovat, ale nikoli vejít.



Ze střechy se otevírají i velmi zajímavé výhledy na okolní domy. Podobné "odvrácené strany turistické načančanosti" mám moc rád. A v některých místech se dají najít i milé detaily: Co třeba to na plechové střeše namalované nenápadné usměvavé sluníčko vpravo nahoře? :-) Tak aspoň to posílám jako náhradu svého vlastního povzbudivého úsměvu na adresu, která je pro mě nejdůležitější.



Jsme na střeše, tak se nesmíme divit, že občas na nás foukne něco z nitra zdejší vzduchotechniky, že si můžeme sáhnout na docela obyčejné saze ve starodávných cihlových komínech a k mání jsou i novější komíny plechové.



Výhled směrem k dalšímu velkolepému paláci U Nováků. Docela by mě zajímalo, jestli se dá nějak dostat do toho vyhlídkového "střešního domu", který dosahuje ještě výš nad úroveň paláce Lucerna. Ostatně, řekl bych, že něco podobného nenapadlo jenom mne, když jsem viděl mlsné pohledy dalších lidí, kteří se rozhlíželi právě tímto směrem :-).



Střechy tohoto bloku domů tvoří velmi zvláštní svět, o kterém lidé procházející po Václavském náměstí a okolními ulicemi nemají ani tušení. Trochu mi to připomnělo podobný svět vysoko nad ulicemi centrální Vídně, který je plný pozoruhodných zahrádek, odpočinkových zákoutí, teras tamějších drahých bytů a uměleckých ateliérů. I tady v Praze si každý, kdo sem na střechy má přístup, rád zařídí malé zákoutí, kam si může sednout, rozhlédnout se a nadechnout.



Ještě jednou pohled, do kterého se vešlo nejvíc z celkového "střešního panoramatu". Neměl jsem s sebou bohužel objektiv s extrémně krátkým ohniskem, ale slyšel jsem, že pro velký úspěch této akce chtějí organizátoři něco podobného zopakovat i někdy v září a v říjnu. Je tedy docela možné, že si pak ještě skočím dokončit kolekci fotek i o pár kousků pořízených opravdu širokým sklem. Mimochodem, jak už jsem uvedl, pod lávkami prochází pasáž Lucerna propojující Štěpánskou a Vodičkovu ulici. Při spodní hraně fotky je vidět skleněná kupole, která se nachází přímo nad vstupem do kina Lucerna a visí v ní dnes už docela proslulá socha svatého Václava sedícího na hlavou dolů zavěšeném koni (autor David Černý, rok 2000). Je právě 17:45, tak snad pod tou kupolí za chvilku seženu aspoň jeden lístek na představení od šesti.



Co by to bylo za vyhlídku, kdyby z ní nebyl vidět Pražský hrad? Ano, z nejvyššího patra se otevírají krásné výhledy na hrad i na druhou stranu k Národnímu muzeu, z netradičního úhlu jsou vidět i kostelní věže v centrální Praze.



Pokud vím, vstup na střechu paláce Lucerna by měl být možný až do středy 23. srpna, tak kdo se chce mrknout na Prahu z ne úplně tradičního úhlu, ještě má příležitost. Další akce by měly následovat na podzim a záležet bude nejspíš i na tom, jak budou pokračovat rekonstrukční práce.

A jak dopadla moje návštěva starobylého prvorepublikového kinosálu? Lístek jsem sehnal, film jsem viděl a článek o něm samozřejmě napíšu, dočkejte času; uznejte, že tři články během jediného dne, to už by bylo opravdu moc. Fotoreportáž ze střechy Lucerny dostala přednost, protože ještě může posloužit jako rychlá inspirace pro všechny, kteří nebudou tak líní, jako bývám o některých sobotách.

Tuto sobotu to ale naštěstí neplatilo :-).

Nedělní miniglosy č.415

20. srpna 2017 v 14:38 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy




V uzavřeném prostoru vybuchlého skladu vojenského materiálu ve Vrběticích se poslední dobou koncentruje stále více divokých prasat. Zoologové sice tvrdí, že jde o projev logické snahy divočáků skrýt se v místech, kde nejsou rušeni člověkem, ale předseda SČDD (již před několika týdny v Nedělních miniglosách zmíněné Strany českých demokratických divočáků) vysvětluje situaci zcela jinak: "Nevím proč by inteligentní čeští divočáci neměli mít stejné právo na trochu toho adrenalinového povyražení, jako mají lidé. Když mohou lidé bez překážek ze strany státu skákat z mostů na pružném laně, lézt po skalách bez jištění, střílet po sobě speciálními střelami, sjet se lehkými drogami na nelegální technopárty nebo sledovat sobotní programy z archivu České televize, myslím, že by neměli divočákům v adrenalinové zábavě bránit." Podle informací Nedělních miniglos je aktuálně nejoblíbenější zábavou černé zvěře ve Vrběticích analogie lidské hry "Černý Petr" s názvem "Černý žalud", která je založena na tom, aby zábavymilovná prasátka správně rozeznala velký a chutný žalud od malého nechutného ručního granátu.
----------------------
Podle zprávy Kanceláře prezidenta republiky je prezidentův zdravotní stav nadále vynikající, dokonce lepší než při jeho nástupu do prvního funkčního období. Prezidentovi lékaři tuto informaci oficiálně nekomentovali, ale Nedělním miniglosám se neoficiálně svěřili se svými obavami, co vše by mohlo nastat, kdyby toto zlepšování stejným tempem pokračovalo.
----------------------
Představitelé baskické organizace ETA, Irské republikánské armády, italských Rudých brigád a německé Frakce Rudé armády vydali společné prohlášení požadující zachování tradičních a přirozeně se vyvíjejících evropských křesťanských hodnot a kulturních zvyklostí, které jsou v poslední době zásadně ohroženy vpádem s Evropou zcela neslučitelné mentality muslimského světa.
----------------------
Jihoafrická vláda uvedla ve svém oficiálním prohlášení, že po nepěkných zkušenostech s prvním případem bude bojovat za zásadní omezení migrace osob z České republiky. "Původně jsme doufali, že dojde k výraznému obohacení našeho pracovního trhu, kde poslední dobou velmi chybějí kvalifikovaní krejčí, krejčíři a švadleny, ale první negativní zkušenosti nás nabádají k obezřetnosti, tím spíš že kapacity jihoafrických věznic jsou omezené a první český migrant prostřednictvím svých právníků výslovně odmítl vzít svým spoluvězňům míry na novou vězeňskou uniformu."
----------------------
Bývalý policista Karel Kadlec u soudu vypověděl že si nepamatuje, jak v opilosti naboural několik desítek automobilů. Podle svých slov si před usednutím za volant vzal jako obyčejně silné prášky na spaní a alkoholem je zapil až v okamžiku, kdy se mu zdálo, že dostatečně nezabírají. Odborníci ze spánkové laboratoře potvrdili, že pan Kadlec má zcela jiné fáze spánku než běžní lidé, které mu umožňují spát a zároveň řídit automobil: "Zatímco spánek obyčejných lidí sestává z fáze REM a několika fází NREM, potvrdili jsme, že spánek pana Kadlece tvoří speciální fáze, které jsme pojmenovali jako fázi KADLEC a několik fází NKADLEC," řekl nám šéf laboratoře. "Upřímně řečeno, jsme moc rádi, že se pan Kadlec jmenuje právě Kadlec a ne třeba Or nebo Orský, protože by se analogicky vytvořené názvy nových fází spánku nemusely líbit správcům norských fondů, které na provoz naší spánkové laboratoře formou grantů přispívají."
----------------------
Česká republika, jak se zdá, opět obohatí světovou politologii o zcela nový a dosud nepopsaný případ: Zatímco trestní stíhání bývalých premiérů je ve světě docela běžné a v některých zemích jsou trestně stíháni i premiéři právě vládnoucí, Česká republika je jednou z prvních zemí, kde by měl být oficiálně stíhaný pravděpodobný budoucí předseda vlády. "My se na tu netradiční situaci samozřejmě už s předstihem připravujeme," potvrdil nám mluvčí pankrácké věznice, "takže dokončujeme rekonstrukci klimatizované vězeňské místnosti chráněné proti odposlechům, kde bude moci nerušeně probíhat zasedání vlády, kdykoli to bude situace vyžadovat." Podle informací NMg je ochotno vyjít vstříc i Ministerstvo vnitra, které je připraveno zapůjčit favoritovi voleb špičkově vybavený vězeňský vůz pro objíždění republiky v rámci volební kampaně. "My politici si musíme pomáhat," uvedl ke své nečekané nezištné pomoci ministr vnitra Chovanec. "Nikdo z nás ostatně neví, kdy budeme podobnou pomoc sami potřebovat."
----------------------
V USA by měla konečně vyjít souborná kniha nejlepších tweetů amerického prezidenta Donalda Trumpa. Souběžně vzniká v českém Výzkumném ústavu pro vlněné tkaniny kontroverzní ale striktně odborný český překlad s pracovním názvem Sportovní elegance Donalda Trumpa aneb Tvíd - to je moje!



Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Velká povodeň aneb Když máte jedinou minutu na opuštění domova

16. srpna 2017 v 22:54 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Patnáct let! Přesně tolik času v srpnu uplynulo od nejrozsáhlejších novodobých povodní na českém území. Stylové by bylo říct, že od té doby už uplynulo hodně vody, naštěstí i té, které bylo před patnácti lety v některých místech tolik, že vypadala, jako by už nikdy odtéct neměla. Však mě znáte - jak je někde nějaké podobné povyražení, mám tendenci se ho zúčastnit. Nebo lépe řečeno, tentokrát jsem spíš "byl zúčastněn", ani jsem nemusel cestovat do žádných exotických destinací. Zkusím tedy zavzpomínat v pár roztěkaných myšlenkách na jeden z největších adrenalinových zážitků svého života, protože jak se správně říká: Zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný. No a můj patnáct let starý zážitek z mého tehdejšího domova v Rokycanech opravdu silný byl.

Naší rokycanskou povodní jsme o dva dny předběhli Prahu (konečně aspoň v něčem). Přitom v den, kdy povodeň do Rokycan přišla, jsem ještě dopoledne byl se svou bývalou manželkou na návštěvě u mých rodičů ve Staňkově. Okouzleně jsem fotil rozvodněnou Radbuzu analogovým foťákem, prvním slušnějším, který jsem si kdy pořídil, a přemýšlel jsem, jak moc asi prší u nás doma. Už cestou vlakem do Rokycan bylo vidět, že vody je opravdu hodně, koryto Klabavy už bylo hnědavé vodě malé. Pořád jsem si ale říkal, že je šance, že nejvíc vody bude přicházet z centrálních Brd, zatímco náš tehdejší dům stojící vedle malého Boreckého potoka, který za běžných okolností i celkem malý pes přebrodí bez rizika, že si vodou umorousá břicho, nebude - napájen vodou z klidnější oblasti - vyvádět žádná větší alotria.

Hned na zahradě ovšem bylo vidět, že si tuhle jedinečnou příležitost k revolučnímu běsnění potok tentokrát nenechá ujít. Voda z břehů potoka vystoupala už mnohokrát, ale poprvé za mnoho let bydlení se začala "vlévat" až na zahradu, což nastalo, až když k běžné hladině přibyly tak 2-3 metry. Odpoledne se nám ještě zahradu po vyvýšených ostrůvcích země podařilo přeskákat relativně suchou nohou. V přízemí domu bydleli manželčini prarodiče, oběma přes 80 let. Protože pořád silně pršelo a voda stoupala, chtěli jsme je dostat co nejdřív do bezpečí, ale zatvrdili se, dědeček prohlásil něco v tom smyslu jako kdysi král Jan, že ve svém domě raději hrdinně zemře, než aby z boje s velkou vodou utíkal a provokativně si začal ohřívat páreček k večeři.

Já jsem mezitím telefonoval s Turnerovou chatou, kam jsme měli druhý den přijet na dvoutýdenní dovolenou a začínalo být jasné, že nebude kudy přijet, protože Sušice je pod vodou a stejně tak i další přístupové cesty, takže z rekreování logicky sešlo. Hladina zatím na zahradě stoupala a rychlost proudu se zvětšovala, takže když bylo vody po kolena a dům byl už ze všech stran obklopený vodou, zkusil jsem znovu přesvědčit stařečky, že je situace vážná a bude ještě vážnější. Dědeček si mě pohrdavě změřil jako zbabělce, který není hoden ani slova odpovědi. Napadlo mě, že nebude od věci - když to ještě jde - dojít si do garáže aspoň pro starou kánoi (i když i kolesový parníček by se dobře uplatnil) a "zaparkovat" ji v pohotovostní poloze přivázanou ke vchodu do domu. Ukázalo se, že to nebyl úplně hloupý nápad.

Když se začalo stmívat a vody na zahradě bylo už skoro po ramena, objevili se na chodbě nečekaně stařečci v pršipláštích a s cestovními batůžky, jako by se chystali na branné cvičení. "Tak my bychom možná přece jenom odjeli, jestli to ještě půjde." Povedlo se nám v rychlosti dohodnout s příbuznými jejich odvoz mimo povodňovou oblast, i když už i cestování auty bylo problematické, protože některé úseky silnic byly neprůjezdné. Postupně jsme přes rozbouřenou zahrádku - už za tmy - přeplavili na loďce dědečka i babičku; byli to staří vodáci a brali to naštěstí pořád optimisticky jako nějakou dobrodružnou výpravu. A dobrodružné to docela bylo: Například proto, že nejsilnější proud byl právě u zahradní branky, jsme si museli prostříhat únikovou cestu drátěným plotem, jako bychom překonávali železnou oponu na komunistické hranici. Ještěže nám na rozdíl od některých případů na hranicích neskočil na krk cvičený srdnatý Šarik!

Metr vody už byl tou dobou i v domě, do kterého jsme se vrátili, abychom nějak přečkali ne úplně příjemnou kritickou noc. Elektřina už byla dávno vypnutá, netekla voda, ze sklepa se ozývaly strašlivé zvuky, jak se za dlouhá desetiletí nastřádané haraburdí mlelo ve vodním proudu jako v bubnu obrovské pračky (řeknu vám, není nad dobře uskladněné kompoty! :-)). Každých pár minut jsem starostlivě měřil stoupající hladinu, spíš jen proto, abych aspoň něco dělal, když už situaci prakticky nemůžu ovlivnit. Domu jsem ale - vlastně ani přesně nevím proč, snad proto, že při jeho stavbě se se sousedstvím potoka zjevně počítalo - stoprocentně důvěřoval. Kolem druhé hodiny v noci voda stoupat přestala a dokonce začala polehounku a velmi, velmi neochotně klesat. V tu dobu stál náš potemnělý dům osamoceně (na úplném kraji města, spíš ještě za ním a hlavně vodou od města zcela odříznutý) uprostřed dravé hluboké řeky, jako kdyby kolem netekl maličký potok, ale valily se tudy vlny Orinoka.

Dobrý pocit z toho, že hladina kulminovala, nám vydržel asi deset minut. Poté otevřenými domovními dveřmi (kvůli proudu vody bylo marné snažit se je zavírat) k nám vrazili hasiči a sdělili nám zvýšenými hlasy, že musíme okamžitě vypadnout, protože na rybníku nad námi povolila hráz a asi tak do dvou minut přitečou další tři metry prudké vody. "Máte jednu minutu na opuštění domu. Všechno to tu za chvíli spadne!" vyřkli hasiči nemilosrdný ortel. Docela rychlý obrat ze situace, kdy se už už zdálo, že to nejhorší je za námi a čeká nás optimistické kuropění a víceméně šťastný zítřek. V katastrofickém filmu je takový dramatický zvrat jistě příjemným zpestřením děje, ale můžu potvrdit, že naživo to není nic moc.

Jedna minuta umí být zatraceně dlouhý čas, třeba když vás tasí z chemie a vy jste právě nějakým nedopatřením úplně dutí. Ale v téhle situaci to bylo jen pár mrknutí oka. Jak se tak rychle zorientovat? Co si vzít s sebou do kapsy, když na rozmyšlení máte jen pár vteřin? Peněženku, doklady (kde sakra jsou?)… A ještě v předsíni jsem se krok vrátil, abych popadl za řemínek - tehdy skoro novou - pohozenou fotozrcadlovku (samozřejmě tehdy ještě analogovou, na kinofilm), kterou jsem ještě ráno fotil ve Staňkově rozdivočelou Radbuzu. Nevím, proč mě tehdy napadl právě foťák, v té době jsem fotil jen velmi málo a "rekreačně", bylo to všechno čistě intuitivní konání, přemýšlení je, zdá se, v okamžiku vážného nebezpečí docela přepych. Za vyměřených 60 vteřin už jsme po "evakuačním" laně ručkovali napříč bouřící řekou, která byla ještě před pár hodinami příjemně stinnou a místy i rozkvetlou zahradou (ještěže dědeček s babičkou už tou dobou byli v teple kdesi v Karlových Varech), s nimi by to bylo všechno mnohem komplikovanější.

Chvíli jsme čekali na návrší nad domem, ale očekávaná "velevlna" nepřicházela. Zpáteční cesta nebyla možná, tak se nám nakonec podařilo dostat ke známým, kde jsme přečkali noc. Na sobě mikinu a kraťasy, v kapse pár rozmočených bankovek, občanku a pas. Na ruce foťák, který jsem při překotné evakuaci kompletně utopil, ostatně sebe téměř taky, ale jak sebe, tak i foťák, se mi nějakou souhrou náhod podařilo z kalného proudu zase vytáhnout. Nikdy předtím ani potom jsem neměl tak jasně a jednoduše vyjmenované položky veškerého svého osobního majetku. Vše ostatní zůstalo v potemnělém domě, jemuž povodeň a protrhávající se hráz rybníka odpočítávaly poslední vteřiny.

Jedna z mých nejúspěšnějších analogových fotek, kterou jsem ještě udělal "utopeným" foťákem. Je na ní Vydra právě poblíž Turnerovy chaty, při jednom z výrazně menších vzedmutí hladiny v úplně jiném roce (obrázek jsem na blogu už kdysi publikoval a byl i součástí mé dobřichovické fotovýstavy před čtyřmi lety). Z rokycanské povodně se mi bohužel žádný záběr nedochoval, protože již exponovaný film jsem místo ve vývojce vymáchal ve vlnách Orinoka a od té doby byl fotoaparát zcela nefunkční.



Zde nastává další zásadní zlom v ději, tentokrát směrem od dobrodružství k nudě; popravdě - ne, že bych se zrovna zlobil. Velká vlna vody z rybníka totiž nakonec nepřišla. Hráz rybníka se výrazně posunula a zdeformovala, ale nakonec nápor vody z posledních sil udržela. Dům oproti všem předpokladům zůstal stát. Rybník se pak musel vypustit a skoro deset let trvalo, než opravená hráz měla zase co zadržovat. To už jsem ale dávno v Rokycanech nebydlel, protože mne úplně jiný proud zanesl po určitých peripetiích až do Dobřichovic. Zatím ještě - ač ve vodě neplavec - v tomto proudu stále plavu, i když asi nemám zrovna učebnicový styl.

Voda opadla docela rychle, to je v případě povodní výhoda potoků oproti velkým řekám, hned druhý den se nám podařilo přes zahradu k domu dostat, vyzdvihnout utopenou kánoi a zabezpečit dům proti nenechavcům. Za další den jsme se mohli vrátit. Byt v patře, který jsme obývali, byl netknutý a vše bylo na svém místě, přesně tam, kde jsme se s tím "o povodňové noci" potichu rozloučili. Zvláštní pocit, když se v pořádku shledáte s tím, co už jste v duchu považovali za beznadějně odepsané. Když jsme zjistili, že dům zůstal a zůstane stát, byla to čistá euforie, kterou jsem pak mnohokrát intenzitou radosti překonal až po mnoha dalších letech a v úplně jiných souvislostech, když už jsem s Rokycanami neměl prakticky nic společného a můj život se ve srovnání s obdobím povodně úplně změnil ve všech směrech.

Dvoutýdenní dovolená místo na obdivování peřejí na Vydře padla celá na "chuťovkový" úklid po povodni (doporučuji především těm, kterým dělají dobře lázeňské bahenní zábaly), vysoušeče běžely až do příštího léta. Zahrada, která se zpočátku zdála být zcela zničená, po pár dnech úklidu a několika hygienických deštících (ze kterých jsme byli vždycky na nervy) úplně obživla a nikdy se jí nedařilo tak dobře jako v týdnech a měsících po povodni. Docela jsem tehdy začal chápat, co asi znamenaly "zúrodňující povodně" kolem staroegyptského Nilu. Z celého vybavení sklepa přežil povodeň paradoxně jen malý, dobře zauzlovaný igelitový sáček se sádrou :-).

Ještě dalšího půl roku jsem bojoval s občasnými "úlety mysli", kdy v noci po návratu z práce - i když bylo úplné sucho a voda v potoce nebyla skoro vidět - jsem měl chvílemi neodbytný panický pocit, že když otevřu branku od zahrady, smete mě obrovský proud vody. Rozumová úvaha byla tomu pocitu úplně ukradená. Časem to přešlo.

Utopený foťák byl tři týdny mrtvý a zamlžený, ostatně proto nemám z povodně ani jeden vlastní obrázek. Po třech týdnech vysoušení aparát pípnul a začal nečekaně opět fungovat. Od té doby jsem začal fotit čím dál víc a poctivěji, pořídil jsem si postupně dva lepší a modernější aparáty, ale ten starý "povodňový" analog si sebou občas beru na focení i dnes, protože funguje i s novými objektivy a focení na film má svoje kouzlo, tajemství (vůbec netušíte, co jste vlastně vyfotili) a oproti digitálnímu snímání může být v řadě situací vhodnější a poskytující kvalitnější výsledek.

Jeden z loňských záběrů Hučivé Desné pár kilometrů od Koutů nad Desnou v Jeseníkách. I tento záběr je dělaný "povodňovým" fotoaparátem, dnes už vlastně vejminkářem, který vždy dlouhé měsíce v klidu odpočívá s fajfkou na zápraží a pak se občas vydá na dobrodružnou výpravu. Jako kdysi při povodni zmínění stařečci, kteří - byvše nakonec uchráněni od nejnepříjemnějších povodňových zážitků - byli asi po týdnu po návratu domů paradoxně v nejlepší náladě z celé rodiny.



Patnáct let! Tehdy jsem ještě neměl blog, takže jsem nemohl publikovat žádné on-line zážitkové povodňové reportáže. Tak jsem aspoň zavzpomínal na pár intenzivních zážitků, které se člověku zaryjou do paměti, i když jinak většinu z toho, co prožil, překryjí úplně nové intenzivní a neobyčejně radostné vjemy - třeba ty v podobě zcela nedestruktivní a báječné povodně citů. A já můžu jen odhadovat, co bych si s sebou vzal, kdybych ještě někdy - nedej Bože - dostal jedinou minutu na opuštění místa, které je mi domovem. A protože jsem si na vlastní mokrou kůži vyzkoušel, jaké síly takové konání řídí, troufám si odhadnout, co bych všechno stihnul strčit do kapsy u kraťasů. Kraťasů pohříchu o dost širších než byly ty před patnácti lety, jedné temné srpnové rozbouřené noci :-).

P.S.: Ona je to podobná otázka jako ona často opakovaná hypotetická "co byste si vzali s sebou na opuštěný ostrov". Nebudu vás trápit podobnými "robinsonádami", ale zeptám se čistě prakticky na základě vlastní popsané zkušenosti, že něco takového se prostě může stát: Schválně, co myslíte, že byste si s sebou vzali vy, kdybyste se dostali do podobné situace, vy měli jen minutu na odchod a vteřiny zatraceně rychle ubíhaly?

Nedělní miniglosy č.414

13. srpna 2017 v 16:13 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy



Podle ekonomických expertů není aktuálně hlavní překážkou pro vstup Turecka do Evropské unie ani postupný rozvoj pravomocí tureckého prezidenta, ani dynamický odklon od tradičně sekulární občanské společnosti, ale především pro Turecko nepřijatelný postoj EU k tureckému medu. EU totiž požaduje, aby podobně jako pojem "MÁSLO" nebo "RUM" měl v budoucnu i "MED" přesně definovaný a jednoznačný výklad. "Češi sice kvůli svému pomazánkovému máslu prskali, ale nakonec změnu skousli," prohlásil evropský komisař pro přesné definice základních potravin. "Turecký med ale ani zdravými zuby skousnout prostě nejde a Turci jsou navíc v tomto ohledu naprosto nepřesvědčitelní, i když turecký med nemá se skutečným medem skoro nic společného. Pro nás je to ale naprosto zásadní věc, takže vstup Turecka do EU je prakticky vyloučený." Turci odmítli i vstřícný návrh, aby se "Turecký med" nazýval propříště jen "Turecký", podobně jako se z českého "Pomazánkového másla" stalo pouhé "Pomazánkové". Turečtí vyjednavači místo toho, aby navržené kompromisní řešení náležitě ocenili, dokonce přišli s agresivní právní konstrukcí, že "Evropská unie" v aktuální podobě nesplňuje některé ze základních definičních rysů skutečné unie, takže by se měla nazývat pouze "Evropská".
----------------------
Česká vláda vyhlásila na české poměry mimořádně ambiciózní program Hledáme 300 českých Neymarů. Média zpočátku interpretovala tento nový projekt jako rozsáhlý program pro podporu sportu v České republice. Ukázalo se ovšem, že jde primárně o projekt Ministerstva financí: "Poté, co katarskými šejky vlastněný bohatý francouzský fotbalový klub Paris SG koupil z Barcelony vynikajícího brazilského útočníka Neymara jako nejdražší posilu v dějinách světového fotbalu, naši ministerští experti začali trochu počítat," řekl Nedělním miniglosám ministr financí Ivan Pilný. "Vyšlo nám, že když v České republice najdeme pouhých 280 podobných Neymarů a prodáme je arabským šejkům v průměru za stejnou částku jako Barcelona svou útočnou hvězdu, splatíme tím bez jakýchkoli negativních dopadů na naše voliče celý náš státní dluh." Nedělní miniglosy ještě pátrají, proč hledáme 300 Neymarů a ne jen dostačujících 280, ale vypadá to, že jde buď o rezervu na další zadlužování ČR, o specificky českou částku na úplatky, "kapříky" a provize nebo ze zbylých 20 Neymarů chce trenér Jarolím sestavit novou českou fotbalovou reprezentaci.
----------------------
Ilegální anarchistická organizace Doutnající Humpolec se přidala k právě probíhajícím španělským, italským a chorvatským razantním protestům proti extrémnímu růstu turistického ruchu v nejvíce turisticky exponovaných oblastech. Podle neoficiálních informací přímo z podzemních struktur organizace se letos oproti loňsku dokonce ztrojnásobil počet zahraničních turistů, kteří v sezóně navštívili Humpolec, zejména poté, co Ministerstvo kultury ČR s finanční podporou rodiny Plhovy z Kojčic u Pelhřimova oficiálně požádalo o zařazení legendárního studenta Hliníka do seznamu památek Unesco. "Na základě hluboké analýzy už dnes můžeme říct, že kdyby všech šest letošních zahraničních turistů přijelo ve stejný den a postavilo se na humpoleckém náměstí do fronty na zmrzlinu, čekání místních občanů by se mohlo prodloužit až o 50 procent, což v tropických dnech může mít fatální následky," řekl nám nejmenovaný dobře informovaný humpolecký zdroj, "takže se čerstvě nasprejovaným výzvám "Hliníkáři, táhněte domů!" a "Všechny turisty do salámu!" z pohledu humpoleckých patriotů nemůžeme divit."
----------------------
Ministryně Karla Šlechtová neuspěla při pokusu vyfotit se při Velké ceně v Brně s devítinásobným motocyklovým mistrem světa Valentinem Rossim, který nepochopil, že jde o českou ministryni a dovolil si ji dokonce lehce odstrčit. "Šlo jen o drobné nedorozumění," řekla Nedělním miniglosám paní ministryně: "Jednak si Valentino myslel, že jsem fanynka, i když jsem ve skutečnosti Karla, a jednak nerozuměl přesně tomu, že jsem ministryně za hnutí ANO, protože italsky se to řekne zcela nepochopitelně SI."
----------------------
Česká policie požádala Poslaneckou sněmovnu, aby vydala k trestnímu stíhání bývalého ministra financí Andreje Babiše a jeho pravou ruku Jaroslava Faltýnka kvůli dotační aféře spojené s výstavbou tzv. Čapího hnízda. Podle Babiše jde jen o další neomalený pokus politických spiklenců zabránit jeho očekávanému vítězství v podzimních volbách a tuto aféru rozvířily české žáby na prameni, pro které jsou čápi v přírodě přirozenými nepřáteli. Aby ukázal, že se žabích spiklenců ani v nejmenším nebojí, využil Babiš dalších 50 miliónů evropských dotací, tentokrát v programu "Podpora lokálních gastronomických specialit" a do jídelníčku zdejší restaurace zařadil nově žabí stehýnka, pro která by měli místní čápi dodávat dostatek lokálních čerstvých biosurovin, přičemž zmrazené přebytky by se měly exportovat do Francie a také prodávat v nové české síti rychlého občerstvení s pracovním názvem ŽABIŠ.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Aspoň to jméno aby zůstalo...

12. srpna 2017 v 7:43 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Vždycky, když vidím film Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne (chcete-li si přečíst mé trochu podrobnější blogové zamyšlení nad tímto filmem, stačí prokliknout), pobaví mne - a zároveň zamrazí - jedna scéna těsně před koncem: Opilý Faun (skvělý Leoš Suchařípa) se brání symbolické smrtce (typově přesná Libuše Pospíšilová). "Ještě ne!" snaží se jí vytrhnout. Ještě není (nebo se aspoň domnívá, že není) připravený na to, aby si ho odvedla. Čmárá pohozenou křídou nesmyslně z posledních sil po chodníku zcela nečitelně své jméno a hlasem plným obav z nenaplnitelnosti svého přání křičí vstříc svému minulému světu: "Aspoň to jméno, aby po mě zůstalo!"

Aspoň to jméno... Kolik podobných nenápadných příkladů máme všude kolem sebe! Nedávno jsem si zašel na oběd do vršovické restaurace, kde jsem loni měl fotografickou výstavu (viz fotočlánek Jak vypadají moje fotky Pod Lipami?) mimo jiné i proto, že právě vystavuje kolekci fotografií z Japonska. Z vystavených fotek jsem byl tentokrát, přiznávám, velmi rozpačitý, ale své "estetické rozladění" jsem zajedl výborným jídlem a zapil černou třináctkou, tak se takové sobotní poledne dalo rozhodně snést :-). No a když jsem šel z oběda, odbočil jsem k úžasnému funkcionalistickému kostelu svatého Václava od architekta Josefa Gočára. Ne, tentokrát jsem nechtěl fotit velký architektonický celek neobyčejně zdařilé moderní stavby. Ale všiml jsem si jedné drobnosti před zamčeným vstupem do chrámu.

Na stěně je tam umístěna pamětní deska s nápisem, připomínajícím - pravda, trochu festovnější formou než křídou na chodníku - hned několik jmen v jednom vzkazu: "Na paměť Aloise Procházky patrona farního kostela sv.Mikuláše + 3.IX.1889. Milosrdný dej lehké odpočinutí jemu a jeho rodině. Věnované Josefinou, svobodnou paní Dobrzenskou z Dobřenic a Emilií Soupperovou L. P. 1942". A kolem pamětní desky se na zdi rojí hned celá řada dalších jmen načmáraných jen v rychlosti, v různých formách, ale nejspíš kvůli velmi podobnému typu touhy. Aspoň to jméno!




Lidé odcházejí, jejich jména ještě nějakou dobu zůstávají: V matrikách, na pamětních deskách, křídou na chodnících (do prvního deště), sprejem na zdech či dveřích (do nového nátěru), v paměti lidí, v zažloutlých kronikách, na rozsypaných vizitkách na kraji silnice. Ve jménech dětí.

Nevím jak vám, ale mně by se se zmalovanou Libuší Pospíšilovou taky nikam nechtělo. A jméno - i kdyby navěky vytesané do kamene - už to moc nezachrání :-).

Proč zůstávám na blog.cz?

9. srpna 2017 v 22:52 | Petr Vápeník |  Z blogového světa

Hlavně, probůh, ode mne nečekejte žádnou patetickou obhajobu toho, jak to tady na té naší blogové platformě chodí skvěle, takže i po více než osmi létech jsem nadále nadšeným klientem, který dobře ví, že nikde jinde to není tak fajn jako právě zde. Naopak, spíš se chci zamyslet nad tím, proč přes minimální technický i businessový rozvoj, dlouhodobě dost mizernou komunikaci s blogery, neexistující vizi zjevně tápajícího majitele, jak blog někam posunout, aby z toho něco měly obě strany, a přes místy odpudivé bulvární prostředí a jeho stylu odpovídající děsuplné reklamní aktivity pořád ještě setrvávám zde.

Nezastírám, že určitě v tom hraje roli moje lenost. Nastřádal jsem na zdejším blogu víc než 1400 článků, z nichž pár dokonce považuji za kvalitní. I kdyby byl přechod na jiný blog mnohem jednodušší, než ve skutečnosti je, váhal bych s ním, protože součástí takového přechodu by měla být zevrubná inventura a probírka, aby při přechodu vznikla nějaká nová kvalita a ne jen prosté "oprásknutí" toho, co už tu jednou bylo. No a na pořádnou odpovědnou "legální migraci", která by aspoň trochu odpovídala mé představě, zatím nemám ani náladu ani čas ani dostatek "morálně volních vlastností".

Nejsem rozhodně žádný grafický nadšenec, který by mohl říct, že mu blog.cz neposkytuje dostatek možností vytvořit si blog podle svých představ. Podobu svého blogu už dlouhá léta zásadněji neměním a i drobné úpravy dělám zřídka a víceméně nerad. Zdejší grafické možnosti jsou pro blogera mého typu absolutně dostačující. Navíc jsem od začátku přesvědčený, že dobrý blog je tvořený především dobrým obsahem a přiznávám, že forma je pro mne (snad až na některé obtížně přijatelné extrémy) vedlejší a při čtení a prohlížení blogů ji vnímám jen okrajově. Můžete se mne snažit usvědčit podle různých teoretických studií, že je to všechno úplně jinak a ve skutečnosti je to právě forma a "design", které házejí s mým podvědomím ze strany na stranu, ale já, s prominutím, vím o svém podvědomí své :-).

Návštěvnost mého blogu je celkem setrvalá i díky čtenářům zcela mimo blogové prostředí, kteří chodí z vyhledávačů, kde si za léta svého fungování zde už můj blog vydobyl určitou pozici. Jsem ješita a nechci o tuto pozici přijít a začínat jinde znovu skoro od začátku jen kvůli krátkému opojnému pocitu z hrdého gesta. Navíc - když tolik mých letitých blogových známých odešlo jinam, kdo by tu zůstal, kdybych odešel taky, že? :-)

Možná hraje určitou roli i naše - tolik česká - potřeba brblati. Proč bych chodil někam, kde je to příjemnější, profesionálnější, kvalitnější a svobodnější, když tam pak můžu za všechny své nezdary poděkovat jen sám sobě? To raději budu zde, budu brblat, co všechno nefunguje, budu se účastnit společných emocionálních vzedmutí i pádů, ale nakonec vždy skvostným intelektuálním vzepětím překonám všechny záludné překážky a okopávané kotníky a technokratickým příkořím navzdory dosáhnu vítězství "ducha" nad malými českými blogovými poměry :-).

Čas od času mě zdejší prostředí něčím vytočí, to je, myslím, úplně normální a v rámci rozumných mezí i zdravé. Přiznávám, občas mám problém být hrdý na to, že bloguji právě tady. Ale zatím nemám o nic větší důvod se za svůj blogový domov před ostatními stydět, než jsem ho měl v lednu 2009, kdy jsem tu napsal svůj první článek O chřipce a psím blogu. I tehdy jsem věděl, že blog.cz patří bulvárnímu médiu, které rozhodně není a nikdy nebude mým šálkem čaje, přesto jsem tu zakotvil. Bylo by teď ode mne pokrytecké říkat, že v tomto směru se situace zhoršila, a přestala tak pro mě být přijatelná. Nezhoršila, stydím se pořád stejně jako na začátku, tak jaképak copak! :-)

Nu, shrnu-li to: Zjistil jsem, že vedu-li blog takového typu, jaký mám já, a s takovou představou, co je pro mne při blogování podstatné, nepotřebuji chodit jinam, ale můžu bez potíží - aspoň dokud bude zdejší blogová platforma jevit aspoň nějaké zbytkové známky života - zůstat v klidu "doma". Mám sice už několik let svou vlastní placenou doménu www.petrvapenik.cz (.com, .eu) a je otázkou několika minut přetvořit ji na regulérní blogové stránky. Přesto pořád pokračuji v jednoduchém rozdělení: Blog mám jako místo reagující na to, co se aktuálně děje, s příspěvky 2x až 4x týdně. Vlastní doménu jsem věnoval svému fotowebu, kde je k vidění trvalá galerie toho nejzajímavějšího, co jsem v posledních letech vyfotil, a novinky se tu najdou zatím tak jednou za 1-2 měsíce. Zatím nemám opravdu podstatné důvody, proč aktuální stav zásadním způsobem měnit.

Mimochodem, když už mluvíme o tom mém fotowebu: Víte, že jsem zrovna včera do své "trvalé webové fotogalerie" přidal sedm fotek, které považuji za nejlepší ze své letní dovolené v Jeseníkách? Ano, všechny jsem tady na blogu v posledních týdnech průběžně představil (a o některých jsme si spolu pěkně podiskutovali) a doplnil k nim i kontext, který přece jen v "galerii" není tolik zapotřebí. Budete-li chtít, můžete nakouknout do malého webového shrnutí, které na blogu v této podobě nevyšlo, v článku Krása jesenických potoků.

Čím dnešní článek zakončit? Možná tím, že až tu jednou vyjde rozhořčený a ukřivděný článek s názvem Proč mizím z blog.cz (Zn.: Kamkoli), přidám odkaz i na článek dnešní. Pro výstrahu! :-)

Nedělní miniglosy č.413

6. srpna 2017 v 16:18 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy





V letos doposud nejteplejším dnu, kdy teploty přesáhly 37 stupňů ve stínu, odvolali velitelé pražské Hradní stráže své strážné z budek u hradních bran, kde stráž běžně stává. Budky tak v horkém dni zůstaly prázdné, přesto se v jejich okolí pro jistotu pohybovali členové speciálního hradního antikonfliktního týmu, kteří se snažili vysvětlovat některým zahraničním návštěvníkům Prahy z ještě méně rozvinutých destinací, že budky mají jiný účel, než na který jsou tito turisti u podobných objektů zvyklí.
----------------------
Po skončení famózní atletické kariéry se jamajský sprinter Ussain Bolt překvapivě nejspíš uchytí jako exkluzivní poradce v péči o zdravou pleť. "Předpokládáme, že i v nové kariéře si Ussain udrží pověst rebela," řekl Nedělním miniglosám Boltův mediální zástupce. "Zatím tomu nasvědčuje pozoruhodné doporučení pana Bolta jeho klientům, že podle jeho osobní zkušenosti se nejlépe chytá bronz přímo v centru Londýna.
----------------------
Ze statistických údajů vyplývá, že vice než polovina obyvatel České republiky vstává do práce před šestou hodinou ranní. Výsledek docela překvapil české sociology, kteří se domnívali, že to číslo je ve skutečnosti mnohem nižší, když většina zaměstnavatelů posunula začátek standardní pracovní doby na pozdější hodiny. Podle podrobnějších výsledků už nejsou profesní skupinou, která vstává nejdříve, tradiční pekaři, ale dynamicky se rozvíjející skupina zlodějů, kteří vyrážejí do práce většinou již mezi druhou a třetí hodinou ranní. "Co vám budu povídat, je to prostě řehole," řekl Nedělním miniglosám jeden z oslovených pražských zlodějů, kteří navzdory stálému tlaku na efektivitu i dnes dodržují osvědčené poctivé české zlodějské postupy. "Zvlášť když se přejde na letní čas, jsme všichni permanentně nevyspalí, protože když pekaři jsou ještě v kanafasu, my už dávno makáme a roztáčíme kola rostoucího HDP." Na rozdíl od cizinců působících v oboru, kteří v průměru vstávají asi o dvě hodiny později, ale chtějí odpovědní čeští zloději udržet tradičně vysokou laťku své profese a dopřát svým oprávněně náročným klientům ty nejlepší možné individuální služby.
----------------------
Vývoj počasí v České republice letos v létě potvrzuje, že u nás aktuálně vládnou neobyčejně skvělé podmínky, potvrzující stále větší míru blahobytu zdejších obyvatel. Zatímco kdysi podobná situace nastávala jen několikrát za léto, dnes už je naše země na takovém stupni hospodářského a společenského vývoje, že tu v létě vrcholí příliv horkého vzduchu od jihu prakticky každý den.
----------------------
Vojákům spadl při přepravě po dálnici D35 ze speciálního návěsu na silnici tank. "I když šlo o nepříjemnou situaci, nakonec se naštěstí nikomu nic nestalo a těžký náklad se podařilo opět naložit, zajistit a dopravit v pořádku na určené místo," řekl nám armádní mluvčí. Do vyšetřování této mimořádné události se zapojily i české zpravodajské služby, aby bylo možné vyloučit skutečnost, že šlo o nějaký v České republice dosud nepovolený zahraniční think-tank.
----------------------
Jako první sehnal potřebných 50 000 podpisů na svou prezidentskou kandidaturu pro přímé volby v příštím roce podnikatel a textař Michal Horáček. Víc než polovinu nutných popisů již má nejspíš současný prezident Miloš Zeman a bývalý šéf Akademie věd Jiří Drahoš a podle očekávání ve sběru podpisů trochu pokulhává bývalý ředitel Škody Auto Vratislav Kulhánek. Podle organizátorů jednotlivých kampaní je velmi optimistickou zprávou poměrně vysoký počet těch, kteří jsou schopni se vlastnoručně podepsat. Zajímavé rovněž je, že sběr podpisů mediálně podporuje i Česká gastronomická společnost, která vyjednala s českými zákonodárci exkluzivní možnost, že ti, kteří se podespat nedokážou, mohou místo tradičních tří křížků použít na podpisovém archu bez licenčního poplatku i tři michelinské hvězdičky.
----------------------
V poslední době se výrazně zvýšila cena bytů ve všech oblastech ČR, zejména ovšem ve vybraných pražských lokalitách. Ekonomičtí experti ale nesouhlasí s tím, že hlavním důvodem k nespokojenosti zájemců o byty je nepřiměřená cena bytů: "Podle výsledků našeho speciálního průzkumu nejsou hlavním problémem vysoké ceny bytů, ale především nízké příjmy zdejších obyvatel," řekl Nedělním miniglosám mluvčí Českého statistického úřadu. "Zároveň se podle toho nedá jednoduše říct, že lidé mají nízké platy, ale potíž je spíš v tom, že tyto jinak velmi slušné částky dostávají jen jednou za měsíc."


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

O burkinách a toleranci

3. srpna 2017 v 6:53 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Možná si příliš fandím, protože nikdo sám sebe nemůže vidět objektivníma očima, ale vždycky jsem se považoval za celkem tolerantního člověka. Když se v našich mediálních luzích a hájích rozproudila emotivní debata o tom, zda do našich českých bazénů patří zahalující plavky, tzv. burkiny (nebo burkini?) a zda po našich malých českých svobodomyslných chodnících smějí chodit zahalené ženy, přimělo mě to k zamyšlení, jak je to v souladu s touto mou domnělou tolerancí. Snad mi odpustíte, že jako neplavec přemýšlím i o bazénech, které sám téměř nenavštěvuji, ale myslím, že tato skutečnost je pro vytvoření názoru celkem nepodstatná, pokud je k dispozici aspoň špetka fantazie.

Vždycky mi bylo úplně jedno, co si kdo obléká a jak vypadá. Proč by mě mělo pobuřovat, když si na sebe někdo vezme to, co se mi nelíbí nebo co považuji za podivné? Ať se každý obléká tak, jak jemu to vyhovuje a podle pravidel, která ctí. Kdo jsem já, abych někomu říkal, jak to má být správně? Nejsem ani uznávaným arbitrem obecného vkusu ani příslušníkem většinou hloupě namyšlených oddílů bulvární módní policie. Samozřejmě, lidé na mne svým oblečením a obecně vzezřením nějak působí, někdo fantasticky, jiný libě, někdo méně libě a někdo prostě nelibě. Ale hranice mého osobního vkusu by neměly být měřítkem toho, co se smí a co nesmí.

Když je někdo přesvědčený, že je pro něj to nejlepší zahalit si své tělo od hlavy až k patě a vyrazit tak do ulic, do obchodu či na koupaliště, beru to jako jeho věc. Může mi to v našich podmínkách připadat stále ještě netradiční a podivné, ale nebudu mu dávat nevyžádané rady, jak by to bylo "lepší", stejně jako ho nechci zachraňovat proti jeho vůli před domnělým příkořím. Proč by právě můj názor měl mít větší váhu, proč by měl být "správnější"? Jsou snad moje oči lepší než jeho? Či snad mám lepší "kvocient vkusu"? Má být způsob oblékání úředně kontrolován a cenzurován? Proč? Nechť si jednotlivé firmy a instituce stanoví svůj dresscode, pokud to považují za nutné, to je čistě jejich věc, ale mimo to nevidím žádný důvod k vytváření dalších závazných pravidel.

Proč bych měl někomu zazlívat, že nosí v zimě norkový kožich? Sám tak nečiním, protože to nepovažuji za správné a myslím si, že máme dostatek kvalitních náhrad se stejnou, ne-li lepší funkčností. Ale proč bych měl někoho nutit, aby svůj kožich svlékl? Co by mě k tomu mohlo opravňovat? Falešný pocit, že jsem "čistší" nebo dokonce "na vyšším stupni vývoje" jen proto, že kožichy nenosím? Nechť si tyhle věci každý pěkně vyříká se svým svědomím, se svým Bohem, má přece stejně jako já svou svobodu jednání a svou odpovědnost.

Mám se na někoho dívat skrz prsty kvůli jeho účesu? Kvůli tetování, nejrůznějším druhům piercingu, kvůli ponožkám v sandálech, kvůli velkému kovovému kruhu v nose, který by mi sice ladil víc k jinému živočišnému druhu, ale to je opět jen otázka vlastního vkusu a vlastních myšlenkových asociací. Nechť se každý prošpikuje skrznaskrz, čím chce, když mu to dělá radost, nechť se potetuje od hlavy až k patě, když je přesvědčený, že ho to udělá krásnějším, je to jeho kůže, jeho maso, jeho vnitřnosti. Mohu to sám považovat za hloupost, ale zakazuje snad nějaký zákon lidem, aby se chovali hloupě? Kdyby tomu tak bylo, nejspíš bychom byli všichni recidivisty (já tedy určitě!) a věznice by musely praskat ve švech.

Když se chce někdo koupat zahalený, ať se tak koupe. Mně osobně to sice připadá nepraktické, ale když to nikoho dalšího neohrožuje ani neomezuje, a když mi nikdo nevnucuje, že se tak povinně musím koupat i já, nemám důvod být proti tomu. Samozřejmě, příznivci i odpůrci si zpětně vydestilují spoustu "racionálních" argumentů pro i proti (od regulérních hygienických otázek až po trochu úsměvnější "vyšší nasákavost" a tedy více vycamrané drahé vody), aby si potvrdili, že právě jejich pravda je úctyhodnější a pravdivější, než pravda toho druhého, ale to, myslím, nic nemění na čistě emocionální podstatě sporu, jehož jedna strana říká "já to chci a potřebuji právě takhle" a druhá namítá "rozčiluje mne se na to koukat".

Nu, kdybych tedy někdy v dohledné době zavítal na nějaké koupaliště, jako že je to jen málo pravděpodobné, rozhodně mě nerozčilí, když uvidím někoho koupat se v burkinách. Na oplátku očekávám, že i on se nějak vyrovná s mým modelem plavek, který zdaleka tolik nezahaluje, i když by to, přiznejme si otevřeně, nejspíš nebylo na škodu :-).

Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Úžasné nádraží v Kjótu (Kyoto Railway Station)

1. srpna 2017 v 6:56 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči

V minulém týdnu jsem shodou okolností několikrát nezávisle nakousl své oblíbené téma - cestování po Japonsku: Jednak jsem si vysloužil dobrou večeři, na kterou mně pozval jeden známý, který si ode mne chtěl vyslechnout některé mé zážitky, protože se do Japonska v příštím roce chystá jet. Jednak jsem v článku Po proudu šumného Šumného potoka zavzpomínal na to, kterak jsem před lety poprvé viděl budovu železničního nádraží v japonském Kjótu v seriálu Šumné stopy, kde byl jeden vstup architekta a herce Davida Vávry natočen právě v této mimořádně zajímavé budově. O víkendu jsem navíc dělal trochu pořádek (podotýkám - s velmi malým úspěchem) ve starých fotkách. Tak jsem všech těch spojených věcí využil k tomu, že jsem se rozhodl s notným časovým odstupem připravit další článek z mého japonského fotoarchívu, který využije několika vlastních, většinou na blogu ještě nepoužitých záběrů k malému nakouknutí do zákoutí pozoruhodné moderní stavby.

Mám totiž rád chytře navržené moderní stavby; snad se milovníci klasického Japonska neurazí, když popravdě řeknu, že právě železniční nádraží v Kjótu se stalo jedním z mých největších kjótských zážitků, a to jsem během těch sedmi dnů strávených při svých dvou japonských cestách v tomto krásném městě viděl a zažil opravdu leccos. Dá se tedy říct, že tak trochu malou speciální fotoreportáž kjótskému ndraží dlužím. Fotek jsem našel něco přes stovku, tak jsem jich několik vybral. A i když na fotkách nádraží paradoxně neuvidíme ani jeden vlak, myslím si, že i tak se bude na co dívat.

Vstupní hala nádraží je velmi prostorná, obsahuje jak nádražní pokladny, tak i nejrůznější služby včetně obchodů a restaurací. Vpravo je vidět přístup turnikety k nástupištím, odkud odjíždějí osobní vlaky a méně důležité rychlíky, šinkansen má svou speciální halu, směrem dolů pak pokračují prostory kjótského metra.



Nezdá se vám tohle schodiště lehce předimenzované? Zvlášť když tímto směrem není východ z nádraží a ještě nahoru jedou dva eskalátory. Pěšky jde nahoru či dolů jen sem tam nějaký ten blázen jako já. O to větší bylo moje překvapení, když jsem jednoho večera zjistil, že hlavní rolí zdánlivého předimenzovaného schodiště je být hledištěm při hudebních produkcích a jiných kulturních představeních. Návštěvníků se tam vejde opravdu nepočítaných.



Konstrukce budovy je opravdu zajímavá, tak se na ni vyjedeme podívat nahoru nad hlavní halu.



Ano, až sem sahá hlediště, o kterém jsem psal před pár řádky. A střešní konstrukce vypadá velesložitě, dokud si neuvědomíte, že vlastně nedokážete přesně rozeznat, která její část je skutečná a co jsou jen různé promyšlené odrazy na zrcadlových stěnách.



Prostor je v Japonsku vzácný; třeba běžné neluxusní hotelové pokoje působí často docela stísněně a vlastně i většina bytů patří spíš k malometrážním. Na kjótském nádraží si ale můžete prostoru užít dosyta. A přestože konstrukce může snad někomu připomínat mřížoví, působila na mne překvapivě lehce a vzdušně.



Budova nabízí neobyčejné výhledy do okolí, například na přilehlou dominantu kjótské televizní věže.



Během svého prvního pobytu jsem bydlel v hotelu hned vedle nádraží, takže jsem si nádraží užil i za večerních či nočních návratů.



Během jednoho takového nočního návratu z toulek po starých kjótských čtvrtích Gion a Pontočó mne přímo před nádražím překvapilo představení plné hudby, barev a šumění dovedně se proměňujících proudů stříkající vody - hle, malá japonská Křižíkova fontána! :-)



Odvážná stropní konstrukce vstupní haly.



Jeden interiérový detail. Kruciš, dá se tohle vlastně ještě považovat za interiér? Starším čtenářům to může připomínat ciferník starého vytáčivého telefonu, mladším, narozeným už do čistě mobilní doby, už to možná nepřipomene nic. Ve skutečnosti je to jedna z mnoha zdejších restaurací.



Je vidět, že japonský architekt Hiroshi Hara použil na své stavbě otevřené v roce 1997 (je to neuvěřitelné, že nádraží už oslavilo dvacáté narozeniny!) spoustu hravých a nápaditých prvků. Jedním z nich jsou i četné nečekaně se odkrývající průhledy mimo nádraží.



I velmi rušné nádraží, kterým procházejí milióny cestujících, nabízí místa, kde je více soukromí a přitom je toto příjemné prostředí vtipně zakomponováno do celkového konceptu.



No a procházku po nádraží zakončíme celkovým pohledem z opačné strany, než na které jsme v tomto fotočlánku začínali. Mimochodem, ukázalo se, že když na Kjóto udeří tajfun, nejen, že postupně přestanou jezdit vlaky včetně proslulých šinkansenů, ale vyšší části nádraží (včetně ochozu, ze kterého jsem fotil celkové pohledy na velkou halu) jsou v tu chvíli uzavřeny a najednou je pak nádraží logicky mnohem sevřenější a zaplněnější (několik fotek včetně dvou z těch dnešních najdete v článku Kyoto uprostřed tajfunu).



Mimochodem, nejvyšší dostupná místa nádraží jsou využita třeba k tomu, abyste se mohli dosyta rozhlédnout po okolí města, které tvoří věnec kopců se všudypřítomnými chrámy, nebo pro přistávání vrtulníků na "nádražním heliportu". Prostě - víceúčelová budova, jak se patří!

Když to tak po sobě čtu, zjišťuji, že jsem vám vůbec nestihl zavést do části, ve které jezdí šinkanseny, ani do obrovských obchodních a restauračních prostor na druhé strany obrovité budovy. Použitelných fotek z těchto míst mám, jak se ukazuje, jen minimum. Asi mi nezbyde nic jiného, než si v příštím roce pro nějaké nové fotky zajet, abyste mi tuhle absenci jako zdejší věrní čtenáři oprávněně nevyčetli :-).

Pozn.: Další četné reportáže z mých dvou cest, během kterých jsem měl příležitost osobně poznávat nádhernou japonskou zem, najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči.