Velká povodeň aneb Když máte jedinou minutu na opuštění domova

16. srpna 2017 v 22:54 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Patnáct let! Přesně tolik času v srpnu uplynulo od nejrozsáhlejších novodobých povodní na českém území. Stylové by bylo říct, že od té doby už uplynulo hodně vody, naštěstí i té, které bylo před patnácti lety v některých místech tolik, že vypadala, jako by už nikdy odtéct neměla. Však mě znáte - jak je někde nějaké podobné povyražení, mám tendenci se ho zúčastnit. Nebo lépe řečeno, tentokrát jsem spíš "byl zúčastněn", ani jsem nemusel cestovat do žádných exotických destinací. Zkusím tedy zavzpomínat v pár roztěkaných myšlenkách na jeden z největších adrenalinových zážitků svého života, protože jak se správně říká: Zážitek nemusí být pěkný, hlavně když je silný. No a můj patnáct let starý zážitek z mého tehdejšího domova v Rokycanech opravdu silný byl.

Naší rokycanskou povodní jsme o dva dny předběhli Prahu (konečně aspoň v něčem). Přitom v den, kdy povodeň do Rokycan přišla, jsem ještě dopoledne byl se svou bývalou manželkou na návštěvě u mých rodičů ve Staňkově. Okouzleně jsem fotil rozvodněnou Radbuzu analogovým foťákem, prvním slušnějším, který jsem si kdy pořídil, a přemýšlel jsem, jak moc asi prší u nás doma. Už cestou vlakem do Rokycan bylo vidět, že vody je opravdu hodně, koryto Klabavy už bylo hnědavé vodě malé. Pořád jsem si ale říkal, že je šance, že nejvíc vody bude přicházet z centrálních Brd, zatímco náš tehdejší dům stojící vedle malého Boreckého potoka, který za běžných okolností i celkem malý pes přebrodí bez rizika, že si vodou umorousá břicho, nebude - napájen vodou z klidnější oblasti - vyvádět žádná větší alotria.

Hned na zahradě ovšem bylo vidět, že si tuhle jedinečnou příležitost k revolučnímu běsnění potok tentokrát nenechá ujít. Voda z břehů potoka vystoupala už mnohokrát, ale poprvé za mnoho let bydlení se začala "vlévat" až na zahradu, což nastalo, až když k běžné hladině přibyly tak 2-3 metry. Odpoledne se nám ještě zahradu po vyvýšených ostrůvcích země podařilo přeskákat relativně suchou nohou. V přízemí domu bydleli manželčini prarodiče, oběma přes 80 let. Protože pořád silně pršelo a voda stoupala, chtěli jsme je dostat co nejdřív do bezpečí, ale zatvrdili se, dědeček prohlásil něco v tom smyslu jako kdysi král Jan, že ve svém domě raději hrdinně zemře, než aby z boje s velkou vodou utíkal a provokativně si začal ohřívat páreček k večeři.

Já jsem mezitím telefonoval s Turnerovou chatou, kam jsme měli druhý den přijet na dvoutýdenní dovolenou a začínalo být jasné, že nebude kudy přijet, protože Sušice je pod vodou a stejně tak i další přístupové cesty, takže z rekreování logicky sešlo. Hladina zatím na zahradě stoupala a rychlost proudu se zvětšovala, takže když bylo vody po kolena a dům byl už ze všech stran obklopený vodou, zkusil jsem znovu přesvědčit stařečky, že je situace vážná a bude ještě vážnější. Dědeček si mě pohrdavě změřil jako zbabělce, který není hoden ani slova odpovědi. Napadlo mě, že nebude od věci - když to ještě jde - dojít si do garáže aspoň pro starou kánoi (i když i kolesový parníček by se dobře uplatnil) a "zaparkovat" ji v pohotovostní poloze přivázanou ke vchodu do domu. Ukázalo se, že to nebyl úplně hloupý nápad.

Když se začalo stmívat a vody na zahradě bylo už skoro po ramena, objevili se na chodbě nečekaně stařečci v pršipláštích a s cestovními batůžky, jako by se chystali na branné cvičení. "Tak my bychom možná přece jenom odjeli, jestli to ještě půjde." Povedlo se nám v rychlosti dohodnout s příbuznými jejich odvoz mimo povodňovou oblast, i když už i cestování auty bylo problematické, protože některé úseky silnic byly neprůjezdné. Postupně jsme přes rozbouřenou zahrádku - už za tmy - přeplavili na loďce dědečka i babičku; byli to staří vodáci a brali to naštěstí pořád optimisticky jako nějakou dobrodružnou výpravu. A dobrodružné to docela bylo: Například proto, že nejsilnější proud byl právě u zahradní branky, jsme si museli prostříhat únikovou cestu drátěným plotem, jako bychom překonávali železnou oponu na komunistické hranici. Ještěže nám na rozdíl od některých případů na hranicích neskočil na krk cvičený srdnatý Šarik!

Metr vody už byl tou dobou i v domě, do kterého jsme se vrátili, abychom nějak přečkali ne úplně příjemnou kritickou noc. Elektřina už byla dávno vypnutá, netekla voda, ze sklepa se ozývaly strašlivé zvuky, jak se za dlouhá desetiletí nastřádané haraburdí mlelo ve vodním proudu jako v bubnu obrovské pračky (řeknu vám, není nad dobře uskladněné kompoty! :-)). Každých pár minut jsem starostlivě měřil stoupající hladinu, spíš jen proto, abych aspoň něco dělal, když už situaci prakticky nemůžu ovlivnit. Domu jsem ale - vlastně ani přesně nevím proč, snad proto, že při jeho stavbě se se sousedstvím potoka zjevně počítalo - stoprocentně důvěřoval. Kolem druhé hodiny v noci voda stoupat přestala a dokonce začala polehounku a velmi, velmi neochotně klesat. V tu dobu stál náš potemnělý dům osamoceně (na úplném kraji města, spíš ještě za ním a hlavně vodou od města zcela odříznutý) uprostřed dravé hluboké řeky, jako kdyby kolem netekl maličký potok, ale valily se tudy vlny Orinoka.

Dobrý pocit z toho, že hladina kulminovala, nám vydržel asi deset minut. Poté otevřenými domovními dveřmi (kvůli proudu vody bylo marné snažit se je zavírat) k nám vrazili hasiči a sdělili nám zvýšenými hlasy, že musíme okamžitě vypadnout, protože na rybníku nad námi povolila hráz a asi tak do dvou minut přitečou další tři metry prudké vody. "Máte jednu minutu na opuštění domu. Všechno to tu za chvíli spadne!" vyřkli hasiči nemilosrdný ortel. Docela rychlý obrat ze situace, kdy se už už zdálo, že to nejhorší je za námi a čeká nás optimistické kuropění a víceméně šťastný zítřek. V katastrofickém filmu je takový dramatický zvrat jistě příjemným zpestřením děje, ale můžu potvrdit, že naživo to není nic moc.

Jedna minuta umí být zatraceně dlouhý čas, třeba když vás tasí z chemie a vy jste právě nějakým nedopatřením úplně dutí. Ale v téhle situaci to bylo jen pár mrknutí oka. Jak se tak rychle zorientovat? Co si vzít s sebou do kapsy, když na rozmyšlení máte jen pár vteřin? Peněženku, doklady (kde sakra jsou?)… A ještě v předsíni jsem se krok vrátil, abych popadl za řemínek - tehdy skoro novou - pohozenou fotozrcadlovku (samozřejmě tehdy ještě analogovou, na kinofilm), kterou jsem ještě ráno fotil ve Staňkově rozdivočelou Radbuzu. Nevím, proč mě tehdy napadl právě foťák, v té době jsem fotil jen velmi málo a "rekreačně", bylo to všechno čistě intuitivní konání, přemýšlení je, zdá se, v okamžiku vážného nebezpečí docela přepych. Za vyměřených 60 vteřin už jsme po "evakuačním" laně ručkovali napříč bouřící řekou, která byla ještě před pár hodinami příjemně stinnou a místy i rozkvetlou zahradou (ještěže dědeček s babičkou už tou dobou byli v teple kdesi v Karlových Varech), s nimi by to bylo všechno mnohem komplikovanější.

Chvíli jsme čekali na návrší nad domem, ale očekávaná "velevlna" nepřicházela. Zpáteční cesta nebyla možná, tak se nám nakonec podařilo dostat ke známým, kde jsme přečkali noc. Na sobě mikinu a kraťasy, v kapse pár rozmočených bankovek, občanku a pas. Na ruce foťák, který jsem při překotné evakuaci kompletně utopil, ostatně sebe téměř taky, ale jak sebe, tak i foťák, se mi nějakou souhrou náhod podařilo z kalného proudu zase vytáhnout. Nikdy předtím ani potom jsem neměl tak jasně a jednoduše vyjmenované položky veškerého svého osobního majetku. Vše ostatní zůstalo v potemnělém domě, jemuž povodeň a protrhávající se hráz rybníka odpočítávaly poslední vteřiny.

Jedna z mých nejúspěšnějších analogových fotek, kterou jsem ještě udělal "utopeným" foťákem. Je na ní Vydra právě poblíž Turnerovy chaty, při jednom z výrazně menších vzedmutí hladiny v úplně jiném roce (obrázek jsem na blogu už kdysi publikoval a byl i součástí mé dobřichovické fotovýstavy před čtyřmi lety). Z rokycanské povodně se mi bohužel žádný záběr nedochoval, protože již exponovaný film jsem místo ve vývojce vymáchal ve vlnách Orinoka a od té doby byl fotoaparát zcela nefunkční.



Zde nastává další zásadní zlom v ději, tentokrát směrem od dobrodružství k nudě; popravdě - ne, že bych se zrovna zlobil. Velká vlna vody z rybníka totiž nakonec nepřišla. Hráz rybníka se výrazně posunula a zdeformovala, ale nakonec nápor vody z posledních sil udržela. Dům oproti všem předpokladům zůstal stát. Rybník se pak musel vypustit a skoro deset let trvalo, než opravená hráz měla zase co zadržovat. To už jsem ale dávno v Rokycanech nebydlel, protože mne úplně jiný proud zanesl po určitých peripetiích až do Dobřichovic. Zatím ještě - ač ve vodě neplavec - v tomto proudu stále plavu, i když asi nemám zrovna učebnicový styl.

Voda opadla docela rychle, to je v případě povodní výhoda potoků oproti velkým řekám, hned druhý den se nám podařilo přes zahradu k domu dostat, vyzdvihnout utopenou kánoi a zabezpečit dům proti nenechavcům. Za další den jsme se mohli vrátit. Byt v patře, který jsme obývali, byl netknutý a vše bylo na svém místě, přesně tam, kde jsme se s tím "o povodňové noci" potichu rozloučili. Zvláštní pocit, když se v pořádku shledáte s tím, co už jste v duchu považovali za beznadějně odepsané. Když jsme zjistili, že dům zůstal a zůstane stát, byla to čistá euforie, kterou jsem pak mnohokrát intenzitou radosti překonal až po mnoha dalších letech a v úplně jiných souvislostech, když už jsem s Rokycanami neměl prakticky nic společného a můj život se ve srovnání s obdobím povodně úplně změnil ve všech směrech.

Dvoutýdenní dovolená místo na obdivování peřejí na Vydře padla celá na "chuťovkový" úklid po povodni (doporučuji především těm, kterým dělají dobře lázeňské bahenní zábaly), vysoušeče běžely až do příštího léta. Zahrada, která se zpočátku zdála být zcela zničená, po pár dnech úklidu a několika hygienických deštících (ze kterých jsme byli vždycky na nervy) úplně obživla a nikdy se jí nedařilo tak dobře jako v týdnech a měsících po povodni. Docela jsem tehdy začal chápat, co asi znamenaly "zúrodňující povodně" kolem staroegyptského Nilu. Z celého vybavení sklepa přežil povodeň paradoxně jen malý, dobře zauzlovaný igelitový sáček se sádrou :-).

Ještě dalšího půl roku jsem bojoval s občasnými "úlety mysli", kdy v noci po návratu z práce - i když bylo úplné sucho a voda v potoce nebyla skoro vidět - jsem měl chvílemi neodbytný panický pocit, že když otevřu branku od zahrady, smete mě obrovský proud vody. Rozumová úvaha byla tomu pocitu úplně ukradená. Časem to přešlo.

Utopený foťák byl tři týdny mrtvý a zamlžený, ostatně proto nemám z povodně ani jeden vlastní obrázek. Po třech týdnech vysoušení aparát pípnul a začal nečekaně opět fungovat. Od té doby jsem začal fotit čím dál víc a poctivěji, pořídil jsem si postupně dva lepší a modernější aparáty, ale ten starý "povodňový" analog si sebou občas beru na focení i dnes, protože funguje i s novými objektivy a focení na film má svoje kouzlo, tajemství (vůbec netušíte, co jste vlastně vyfotili) a oproti digitálnímu snímání může být v řadě situací vhodnější a poskytující kvalitnější výsledek.

Jeden z loňských záběrů Hučivé Desné pár kilometrů od Koutů nad Desnou v Jeseníkách. I tento záběr je dělaný "povodňovým" fotoaparátem, dnes už vlastně vejminkářem, který vždy dlouhé měsíce v klidu odpočívá s fajfkou na zápraží a pak se občas vydá na dobrodružnou výpravu. Jako kdysi při povodni zmínění stařečci, kteří - byvše nakonec uchráněni od nejnepříjemnějších povodňových zážitků - byli asi po týdnu po návratu domů paradoxně v nejlepší náladě z celé rodiny.



Patnáct let! Tehdy jsem ještě neměl blog, takže jsem nemohl publikovat žádné on-line zážitkové povodňové reportáže. Tak jsem aspoň zavzpomínal na pár intenzivních zážitků, které se člověku zaryjou do paměti, i když jinak většinu z toho, co prožil, překryjí úplně nové intenzivní a neobyčejně radostné vjemy - třeba ty v podobě zcela nedestruktivní a báječné povodně citů. A já můžu jen odhadovat, co bych si s sebou vzal, kdybych ještě někdy - nedej Bože - dostal jedinou minutu na opuštění místa, které je mi domovem. A protože jsem si na vlastní mokrou kůži vyzkoušel, jaké síly takové konání řídí, troufám si odhadnout, co bych všechno stihnul strčit do kapsy u kraťasů. Kraťasů pohříchu o dost širších než byly ty před patnácti lety, jedné temné srpnové rozbouřené noci :-).

P.S.: Ona je to podobná otázka jako ona často opakovaná hypotetická "co byste si vzali s sebou na opuštěný ostrov". Nebudu vás trápit podobnými "robinsonádami", ale zeptám se čistě prakticky na základě vlastní popsané zkušenosti, že něco takového se prostě může stát: Schválně, co myslíte, že byste si s sebou vzali vy, kdybyste se dostali do podobné situace, vy měli jen minutu na odchod a vteřiny zatraceně rychle ubíhaly?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 16. srpna 2017 v 23:20 | Reagovat

Trochu děsivé vyprávění na noc, byť s docela dobrým koncem. :-) Co bych si vzala to fakt nevím, rozhlížím se tady - a nějak se mi příčí to přemýšlení o ztrátách...

2 Kitty Kitty | Web | 16. srpna 2017 v 23:32 | Reagovat

Tak tohle je nejsilnější dojem, který jsem kdy z tvých článků měla. Snad už nikdy nic takového nebudeš muset prožít! A co bych si odtud vzala? Většinu nej-dokladů mám pořád v "evakuačním kufříku"  a ten časem kontroluju. Jen doufám, že ho nikdy nebudu za jednu minutu muset odnášet! Za článek ti vyslovuju uznání a možná ho zařadím do soutěže o Ocenílka, pokud budeš chtít. Dnes jsi se vytáhl! :-D

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 0:04 | Reagovat

[1]: Dnes bych asi náplň "evakuačních kapes" namíchal jinak. Nejspíš by na doklady a peníze v silné konkurenci toho, co je pro mě důležité, vůbec nedošlo.

[2]: Děkuji, teď už se na to vzpomíná dobře a člověk v tom zpětně vidí i humorné prvky. Vidím, že na tebe si podobné situace nepřijdou, když máš stálý "evakuační kufřík". Díky za nabídku, myslím, že nebudu "rušit kruhy" těch, co soutěží o pěkné ceny ještě raději než já :-).

4 Axina Axina | Web | 17. srpna 2017 v 0:15 | Reagovat

Osobně bych si vzala kabelku. Připomíná evakuační zavazadlo. Je permanentně vybavená penězi, všemi doklady a platebními kartami, léky, brýlemi, klíči od bytu i auta. Do igelitky bych hodila mobil s nabíječkou, krabičku se šperky a externí USB hard disk se zálohou počítačových programů a dat.
Doufám, že tenhle svůj prostý evakuační plán nebudu už nikdy muset použít. Kvůli vodě určitě ne, bydlím na kopci. Jednou už jsem ale takhle utíkala z paneláku. Hořel sousední byt. Kabelku jsem si stihla vzít, mobil také. Na šperky a disk jsem tehdy nepomyslela. Naštěstí se oheň z bytu kde hořelo nerozšířil.
To mi připomíná, že bych zase měla zazálohovat :-)

5 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 6:55 | Reagovat

V panice těžko říci co bych popadl.,..Jinak vzpomínám jak jsem asi tři roky poté jel na kole ve vesnici Kly u Mělníka. Na dveřích kapličky byly vyznačené hladiny povodní v různých letech např. 1893...Jak to že tu není ta z roku 2002 ?! říkal jsem si. Až při odjezdu jsem zaklonil hlavu a všiml si zlaté tabulky těsně pod střechou kapličky ....

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 8:01 | Reagovat

[1]: Už mě taky napadlo, že napínavě až děsivě to vyprávění vypadá jen kvůli tomu, že je to zprostředkováno lidskýma očima a s vědomím toho, co se všechno může stát. Z pohledu mouchy na zdi obýváku šlo naopak o neobyčejně klidnou až nudnou noc, tím spíš, že vůbec nebyla rušena rozsvěcováním žárovek :-).

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 8:04 | Reagovat

[4]: Jak vidím, dámská kabelka je optimální a vždy připravené evakuační zavazadlo! :-)

[5]: Ve Klech jsem nebyl, ale pro ilustraci stačí tabulky na Kampě.

8 VendyW VendyW | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 9:02 | Reagovat

Tuhle otázku jsi po povodních tady v roce 97 nechci připustit. S naším zvěřincem by to ani ta minuta být nemohla. Než bych pochytala všechny kočky a narvala je do přepravek, než bych připravila psy a odtáhla nevím kam papoušky tak by to byla nejmíň hodina. A rozhodně bych je nenechala být napospas jejich osudu. Pak samozřejmě noťas, nabíječka, telefon, externí disk a foťák. Asi bych musela oželet knihy a staré fotky. Protože vystěhovat všechno na půdu by zas trvalo další hodiny. A tak si prostě říkám, že tohle už snad nikdy nebudu zažívat....

9 Kutil Kutil | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 10:47 | Reagovat

Pěkný zážitek... A nemrzí vás dneska, že jste toho tenkrát tak málo vyfotil? Tedy vlastně nic? Nebezpečí pomine, voda odteče, ale dokumenty zůstanou...

(Nám podklady zrpacovávalo studio v Praze v Karlíně v přízemí, tenkrát se toho ještě nedělalo tolik elektronicky a on-line, čili diáky, papírové fotky, texty na CD. Když se blížila povodeň, lidi tam všechno dali na skříně, včetně počítačů, jako že pro jistotu, aby nic nenavlhlo. Voda vystoupala do prvního patra. Ale číslo vyšlo bez zpoždění - český člověk si poradí se vším... :-))

10 Ijacek.007 Ijacek.007 | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 11:16 | Reagovat

Nejprve jsem chtěl napsat komentář o tom že jsem zažil povodeň v roce 2007 a že se mi zdá že byla větší než ta která o 5 let později navštívila hlavní město. Dokonce jsem začal hledat informace o řádění obou živlů, abych mohl své tvrzení náležitě podložit důkazy.  Po chvíli jsem se začetl do děje a už před koncem mi bylo jasné, že je to naprosto jedno. Je jedno kolik padlo domu kolik lidí bylo evakuováno nebo jak velký kus země byl dočasně pasován na koryto potoků a řek. Povodně jsou vždy o aktuálních pocitech zainteresovaných nejen v době, kdy se skutečně dějí ale také dlouho poté co se odklízejí jejích následky. Jak já velmi silně prožíval onu povodeň v roce 2007 a už nezaujatě poslouchal všudypřítomné přenosy o povodni pozdější.  Aď to bylo jakkoliv moc děkuji za velmi příjemné čtení které mi připomnělo vzpomínky vlastní pocity odehrávající se právě před 20 lety.

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 17. srpna 2017 v 11:24 | Reagovat

Asi archu.
Noe to taky tak udělal.

12 beallara beallara | Web | 17. srpna 2017 v 15:26 | Reagovat

Přesně to vím...své tři kočky. Na zbytek by mi nezůstal čas. Chytit tři kočky a do něčeho je nacpat...asi bych hodila světový rekord ve skládání tří koček do jedné přepravky. Jsou to živí tvorové, no a na jiné by mi nezbyl čas.
Díky tvému článku jsem si i já vzpomněla na povodně před 15lety. Já nikdy, skutečně nikdy nezapomenu, jak jsme k domu vozili pytle s pískem a hlavně ...jak jsme čekali, kdy dorazí povodňová vlna od Litoměřic, venku svítilo sluníčko a my čekali, co přijde. Plaval nám sklep a první patro, jak rychle to přišlo, tak rychle to díky pískovému podloží uteklo. A protože jsme zde měli provozovnu, nastalo běhání ...hygiena, statik, inspektorát práce, statik, hygiena.
Po čtení tvého článku mám sevřené půlky a tentokrát to nezachrání ani kouzelné fotky.Člověk musí mít vůči přírodě respekt a já ho po těchto povodních mám a mít budu.

13 Míra Míra | 17. srpna 2017 v 15:30 | Reagovat

Vzal bych si manželku.

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 19:44 | Reagovat

[8]: Myslím, že s takovým zvěřincem bys byla spakovaná o dost dřív než by situace eskalovala. Taky doufám, že tisíciletá voda nebude třikrát za pětiletku.

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 20:32 | Reagovat

[9]: Během dne jsem sice něco málo vyfotil, ale o to jsem pochopitelně utopením foťáku přišel. No a pak už aparát po koupeli nefungoval :-).

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 20:48 | Reagovat

[10]: Povodeň na Moravě v roce 1997 byla, myslím, svým průběhem záludnější, tehdy tam spadlo v některých oblastech opravdu enormní množství vody.

Je fakt, že situace vypadala v noci o dost strašidelněji než ve dne, jednak pořád dál lilo, jednak byla tma, město bylo sice na dohled, ale nešlo se tam přes vodu dostat. Hasiči nás pomohli vytáhnout a šli zas o dům dál; pamatuju si, že nás tehdy houfec zmoklíků z evakuovaných stavení té okrajové čtvrti dorazil na k rokycanské nemocnici, kde nás nechal slušný strážný ve své vytopené(!) kukani ohřát a dostal za to vyhubováno od nějakého nemocničního hodnostáře, co si tam vodí za hastroše.

17 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 20:49 | Reagovat

[11]: Noe měl archu, já kánoi. Nebudu se přece opičit! :-)

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 20:59 | Reagovat

[12]: Statici a hygienici měli tehdy dost napilno. Tohle byl jenom malý potok, stejně rychle jako hladina vyběhla nahoru, nakonec zase opadla a hned druhý den večer bylo možné začít ohledávat škody. Našel jsem na youtube dokonce amatérský několikadílný dokumentární film o povodni v Rokycanech 2002, první díl je z té "kulminační" noci, další pak z druhého dne, no a ve třetím dílu jsem skoro na konci dokonce našel na záběrech naši tehdejší garáž a její poničené okolí. Tak přece jen malá připomínka - když už tedy nemám ty fotky :-).

19 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 21:35 | Reagovat

Vzala bych si přes rameno kabelku, přihodila mobil s nabíječkou, do náruče kočku, manžel by musel vzít svoji pánskou kabelku , kterou nosí, když někam jde (k lékaři a tak) a druhou kočku- snad by se nesnažily utéci, protože přepravku máme někde ve sklepě a do tašky bychom Mufa asi nenacpali. Mudlu ano.Ach jo, snad u nás potopa nebude a při ohni- nevím, z druhého patra skákat do křoví pod okny...
Vidíte, jaký jste měl silný zážitek, nepříliš příjemný.

20 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. srpna 2017 v 21:58 | Reagovat

[19]: Byla to zkušenost v mnoha ohledech poučná a užitečná. Málokdy má člověk možnost zažít sebe i lidi okolo v extrémní situaci, kdy nic z toho, co se děje, není jenom "jako".

21 quick quick | 18. srpna 2017 v 13:27 | Reagovat

[20]: Takové a podobné zkušenosti jsou poučné a užitečné, ale docela bych se bez nich obešla.

22 quick quick | 18. srpna 2017 v 13:30 | Reagovat

[13]:Teď chápu, proč naše moudré zákony nedovolují mnohoženství. Tři manželky by se do jedné minuty nevešly. :-)

23 quick quick | 18. srpna 2017 v 13:32 | Reagovat

Jako dítě školou povinné pamatuji na Moravě několik povodní, jednou nás hasiči odváděli ze školy přes dřevěný  mostek, kde bylo vody po kolena, potom ho stejně vzala voda. Pro nás to bývalo spíš dobrodružství. Jedna povodeň smetla kdysi na "dolním" konci téměř všechny stodoly. My na "horním" konci jsem na tom bývali líp.

24 Míra Míra | 18. srpna 2017 v 18:05 | Reagovat

[22]:Jak vypukne povodeň, o cizí manželku nezavadíte, já jsem měl v tu chvíli po ruce "jen" tu svojí. Navíc odjížděla do zaměstnání téměř v suchu. Já jsem se naopak brodil vodou pěšky do centra ČB, autem už to nešlo a moc manželek jsem při vyklízení při tom nepotkal. Byla to zkušenost nejen povodňová. Šéfovi teče do rodinného domku, tak je třeba se angažovat aspoň ve firmě. Stalo se. ;-)

25 Jarka Jarka | Web | 18. srpna 2017 v 18:39 | Reagovat

Žádné zvířátko teď s námi domácnost nesdílí, takže bych popadla jen kabelku s doklady a peníze a možná to, nač by mi cestou ke vchodovým dveřím padlo oko. Popravdě si takovou situaci vůbec nedokážu představit. Ze zkušenosti ovšem vím, že si člověk může myslet o svém konání cokoliv, ale až nastalá situace ukáže, jak bude opravdu jednat. 8-O  :-)

26 Míra Míra | 18. srpna 2017 v 19:46 | Reagovat

[25]:
Kupodivu v mezních situacích často lidé umí reagovat nečekaně racionálně. Asi nám předci zanechali i něco užitečného.

27 Magicmax Magicmax | Web | 18. srpna 2017 v 21:05 | Reagovat

Působíte. :-)  :-)  :-)  :-) Ty fota a navíc se dokážete rozepsat. :)

28 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. srpna 2017 v 23:36 | Reagovat

[21]: Taky bych se bez toho docela dobře obešel. Ale když už se to jednou všechno seběhlo, tak je dobré si na tom najít nějakou světlejší stránku :-).

[23]: "Horní konce" mají při podobných událostech výhodu. Pokud tedy nejsou proti proudu ještě nějaké hornější :-).

29 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. srpna 2017 v 23:47 | Reagovat

[25]: Asi si taky budu muset pořídit nějakou kabelku. Přece jen - Berounka je nedaleko :-).

[27]: To jo, rozepisuju se rád :-).

30 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 19. srpna 2017 v 13:46 | Reagovat

Mám zážitek podobný...
Naštěstí ne v mém domově, ale v domově kamarádky...
Malý a vyschlý potok a pak, ejhle, obrovské jezero a dům někde uprostřed...
Já brala brýle, mobil, foťák a suché tričko.
Přišla jsem o podprsenku, boty, tepláky, ponožky, polštářek...
Ale poprvé jsem viděla, proč se plovoucí podlaha jmenuje plovoucí a taky jsem viděla, jak krásně září čerstvý primalex polar v tom zbylém proužku u stropu místnosti.
Taky jsem zjistila, jak mám šikovného chlapa, protože to čerstvě zasazené okno vydrželo nápor vody jak zvenčí, tak zevnitř...

31 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. srpna 2017 v 14:44 | Reagovat

[30]: Polární primalex je jinak zvyklý spíš na závěje :-). Když mluvíme o tom tričku, uvědomil jsem si skoro neuvěřitelnou skutečnost, že bledě zelenou mikinu, ve které jsem tehdy před povodní prchnul, mám právě doma na sobě. Ale co, žádná módní policie mi tu nevartuje, tak proč ne?

32 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 21. srpna 2017 v 15:45 | Reagovat

Běhá mi mráz po zádech. Tohle bych nerada zažívala... :-(

33 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. srpna 2017 v 23:50 | Reagovat

[32]: Taky mi to jednou docela stačilo.

34 matka matka | 23. srpna 2017 v 0:18 | Reagovat

Pokud by byla povodeň až u nás na kopci, nemělo by smysl nic brát, protože pokud by voda v oblasti, kde není žádná velká říčka, ba ani potok, dosáhla až k nám, bylo by již opravdu zle a nebylo by kam utéci.
Ve svém dřívějším bydlišti jsem kdysi dávno zažila, co voda dovede a již nikdy bych se nechtěla znova do podobné situace dostat. A to bylo jen pár cm vody tekoucí po silnici a druhým proudem z polí,...

35 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 26. srpna 2017 v 15:45 | Reagovat

Wow, tomu tedy říkám vpravdě filmový zážitek. Ten moment, kdy přiběhli ti hasiči... no, jsem opravdu ráda, že jsem bydlela, kde jsem bydlela, a že se nás povodeň ani netkla. (A ani mi nevadí, že tak není vůbec co vyprávět.)
A kdybych měla minutu... určitě bych vzala housle. To je to nejcennější, co vlastním. A jinak... opravdu těžko říct.

36 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 22:18 | Reagovat

[34]: Ony když se ty malé proudy tvůrčím způsobem spojí, může z toho být velká polízanice.

37 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 22:25 | Reagovat

[35]: Ano, bylo to trochu jako ve filmu. Říkal jsem si, že kdyby přišla přestávka na reklamy, bylo by víc času na výběr věcí do evakuovaných kapes :-).

38 Miloš Miloš | Web | 29. srpna 2017 v 19:04 | Reagovat

Já bych si určitě vzal notebook a mobil, který pro mě teď představuje fotoaparát. A choť k tomu :).

Na Moravě vzpomínáme na povodně z r. 1997 a mí rodiče, sestra a bratr ji zažili v Uh. Hradišti, kde se vylila z břehů řeka Morava a voda pak sahala v domě do výšky 1 m. Dům rodičů naštěstí také vydržel a ani jinde k větším škodám nedošlo, lidi z toho měli povyražení a na kolech se projížděli centrem.
V Brně nebylo vůbec nic, navíc bydlíme v nejvýše položené čtvrti, takže ani tisíciletá povodeň nás neohrozí.

39 Čerf Čerf | E-mail | Web | 31. srpna 2017 v 0:36 | Reagovat

[38]: To je pravda, těm na vodou podemletých kopcích hrozí maximálně tak nějaký sesuv :-).

40 Ji Hei - Fotografie přírody Ji Hei - Fotografie přírody | E-mail | Web | 5. září 2017 v 14:24 | Reagovat

Škoda těch utopených fotek, byly by určitě skvělé. Ale hlavní je, že jste to všichni přežili. Pro mě je to děsivá představa a jsem ráda, že bydlím na kopci. Co bych v takovém případě popadla do ruky jako první? Jak se znám, tak bych si hodila na záda fotobatoh, do něj bych rychle přibalila všechny důležité doklady, peníze a karty a určitě i malé album se starými rodinnými fotkami. Ale kdo ví.. V tu chvíli bych možná všechno udělala úplně jinak. Nejspíš bych tam úplně všechno nechala a starala se jenom o členy rodiny. Jak říkám, je to děsivá přestava a je mi líto každého, kdo tím musel projít..
Velmi pěkně a poutavě jsi to popsal, Petře :).

41 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. září 2017 v 0:13 | Reagovat

[40]: Zkušenost je to zajímavá, ale rozhodně se nebudu zlobit, když už si něco podobného nevyzkouším.

42 Jirka Jirka | E-mail | Středa v 12:08 | Reagovat

Neodpustím si námořnické AHOJ:-)
V článku zmíněná Radbuza nám doma pár km pod Staňkovem taky pěkně zatopila, zejména sklep a zahradu. Nebylo to ale zdaleka takové drama, vody bylo na zahradě po kolena, proud také nebyl nijak dravý,  takže se vše obešlo bez větších škod. Radbuza má naštěstí možnost se pěkně rozlít po lukách.
Ten pocit při pohledu na vytrvale stoupající hladinu řeky a vodu začínající se prodírat do sklepa  se mi ale díky článku plně připomněl, podruhé bych se bez podobné vodní atrakce také obešel

43 Čerf Čerf | E-mail | Web | Včera v 0:07 | Reagovat

[42]: Ahoj Jirko, když si můžu vybrat, taky volím jiné atrakce. Ale to je tak, když nebeská obsluha poplete objednávku! :-) Díky za návštěvu i za komentář.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama