Září 2017

O šumavských vlcích a jiné zvířeně

Včera v 7:48 | Petr Vápeník |  Reportáže

Ještě nedávno jsem si myslel, že vlci na Šumavě vyhynuli. Četll jsem cosi o posledním zastřeleném vlkovi (i medvědovi), takže se nezdráhám chodit o samotě po zdejších lesích beze strachu, že mne zardousí nějaká šumavská šelma. Když jsem však přijel do Srní, slyšel jsem hned od začátku každou chvíli "...a už jste viděl vlky?" nebo "...a kdy vyrazíte za vlkama?" a když u mne potřetí zastavilo auto a řidič se ptal, jestli nevím, kudy se jede na ty vlky, rozhodl jsem se vydat po jejich stopách. Prý mají speciální výběh 1,5 km za Srním směrem na Modravu a nedá se to minout, neb odbočka z hlavní silnice je ozdobena dřevěným vlkem. Tomu říkám triumfální návrat vlků na Šumavu!

Pak jsem zjistil, že kousek od hlavní silnice nejsou vlci, ale jen návštěvnické centrum, kde je možné se o vlcích, jakož i o dalších zvířatech dozvědět spoustu zajímavých informací. Já se kupříkladu dozvěděl, že vlci musí mít nějaký společný gen se psími blechami, protože s nimi mají společnou zajímavou vlastnost - že totiž "na člověka nejdou". Vlk mi byl nadšeným zoologem prezentován jako plachý milius, který netouží po ničem jiném víc než člověku se vyhnout, zdravý vlk prostě prý člověku po krku nejde. No jo, ale co když - při mém štěstí - potkám smečku vlků, kteří jsou jako na potvoru v pracovní neschopnosti? To se pak těžko píše úřadům žádost o odškodnění za škodu způsobenou chráněným živočichem, když po ataku pčíkajících šelem ležíte v chráněné první zóně národního parku roztrhaný jako nevýherní los. Příště si pro jistotu vezmu na Šumavu svůj protimedvědí japonský zvoneček, třeba funguje i na vlky a rysy.

Za vlky je z návštěvnického centra třeba ještě kousek popojít. Jejich výběh má asi 3 hektary, což není vůbec málo, pokud si vlk zamane, že ho dnes návštěvníci štvou a on chce mít klid. Pán v návštěvnickém centru to říkal jasně: "Když budete mít štěstí, můžete je vidět". Můžete. Když návštěvník štěstí nemá, vstupné se mu nevrací, ale nemusí ho to mrzet, protože se taky žádné neplatí. Hledání a pozorování vlků u Srní je zdarma, platí se jen za parkování, což se mne netýkalo.

Když jsem vstupoval na dlouhou dřevěnou vyhlídkovou plošinu, šel proti mě mladý pár s kočárkem (na následujícím obrázku), ve kterém měl spokojeně spící miminko. Podržel jsem jim vstupní vrátka a oni mi za to polohlasem, aby se miminko neprobudilo, sdělili tajemství: "Vlci jsou právě teď až vzadu vlevo!" No vida, bál jsem se, že budu svým slábnoucím zrakem zaměňovat vlka za dobře rostlou šišku, za bedlu vysokou či za veverku (poznávací znamení - vlci prý neskáčou z větve na větev) a teď jdu najisto: Půjdu prostě dozadu a doleva a bude to!



Bohužel, vzadu vlevo bylo toto: Veliká nepřehledná plocha, na které ale nebylo nic, co by jen vzdáleně připomínalo vlka. Na dlouhé dřevěné vyhlídkové terase nad nepřehlednou strání se promenovalo několik turistů s nažhavenými foťáky a čekalo se, až někdo vykřikne: "Hele, Máňo, vidíš, tady sou, rychle, foť to!!"



Najednou jsem si všiml nenápadného pohybu, i když nebýt toho, že jsem měl na foťáku nasazený teleobjektiv, asi bych ho těžko přisoudil právě vlkovi, mohlo to být cokoli. Ano, mohlo, ale byl to kupodivu opravdu vlk. Ostatně, posuďte sami.



Jeden ze dvojice vlků byl chvilku akční, několikrát přešel sem a tam jako modelka na předváděcím molu a asi se ujišťoval, jestli ho návštěvníci výběhu dostatečně hromadně fotí.



"Že se na to nevykašleš," říkal mu vlčí řečí druhý vlk. "Budou nás fotit, i když budeme spát, schválně, uvidíš!" A fotili.



Skoro víc než smečka vlků mě zajímala smečka návštěvníků. Většinou vybaveni kompaktíky a tablety, ale pár z nich mělo opravdu dělo jako dělané pro "šumavské safari". Asi jsem trošku dětinský, ale docela mě bavilo jít na místo, kde zrovna nikdo jiný nebyl, a začít rychle fotit cosi ve stráni. Během pár sekund ke mně nadšeně přiběhlo asi deset dalších, kteří začali naslepo fotit stejným směrem jako já, aby jim vlci neutekli. Pak zjistili, že v těch místech žádní vlci nejsou, fotografové znejistěli, vyčítavě se na mě podívali, ale protože jsem mlčel a neudržoval jsem "oční kontakt", neměli dost odvahy se zeptat, co jsem to proboha v tom prázdném houští fotil. Klukovina, já vím, ale odolejte tomu pokušení :-).



Nu, to byli tedy masožraví vlci. Aby ale byl tento článek vyvážený a nabídl i něco pro vegetariány, doplním pár obrázků býložravců, které jsem potkal při cestě z Filipovy Hutě na Horskou Kvildu a kteří patří k šumavskému kraji nejméně tolik jako ztepilé psovité šelmy. Kravičky to byly pěkně rozmanité - barvou i výrazem - a mně se prostě líbily, tak jsem jim slíbil, že je do článku o vlcích taky nějak propašuji a udělám jim tady na blogu reklamu.





Tenhle účes se mi obzvlášť líbil. Ve kterémpak šumavském kadeřnictví asi veterinární frizéři a vizážisti dokážou tak skvěle "udělat hlavu"?



Když jsem procházel kolem, docela jsem ve větrných čtyřech stupních záviděl třeba tomuhle telátku jeho huňatý kožich. Ono si zase možná na oplátku říkalo, že máme v té Praze asi nějakou speciální výživnou trávu, když jsem z ní tak pěkně vypasený :-).



Tady na loukách pod vysoko položenou obcí Horská Kvilda začíná nádherné údolí Hamerského potoka, což byla moje první letošní šumavská procházka s focením mé oblíbené proudící vody (nebojte, dočkáte se). Černý rohatý exemplář vlevo dole zaujal neměnnou a nevyrušitelnou strategickou pozici ležícího přežvýkavce a měl situaci zcela pod kontrolou.



Obrazový závěr učiní jedna fotka z hradu Kašperk, kam jsem se vyšplhal předevčírem. Popravdě, dobývat bych takovou budovu na strmém kopci nechtěl, i bez těžké zbroje jsem měl výstupu z Kašperských Hor "plné kecky", ale pobavily mě ovečky používané právě jako živé sekačky na stráni přímo pod hradem. Kdo by se taky s tak hrbolatým a strmým terénem sekal, že?



No a pak už (mimo obraz) jsem měl jen zážitek s veverkami, které ovšem byly ve svém konání tak rychlé, že jsem nestihl učinit žádnou fotku. Nešlo si jich nevšimnout, protože dělaly v lese strašný rámus, který bych od tak maličkých tvorů nečekal. Asi pět minut se s obrovským nasazením, které vypadalo spíš na lítý boj než na nezávazné "kočkování", honily po stromech i mezi nimi a pak jedna rezignovala, vzdala své teritoriální nároky a potupně odešla přes silnici zpět do svého rajónu. Vítězná veverka zatím na ubráněném území spustila ve větvích vítězný ryk. Vůbec jsem netušil, že něco takového veverky podstupují, chápal bych to třeba mezi paviány, ale vzhledem k nedostatku šumavských paviánů je asi černé veverky suplují, kdo ví.

Tak jen doufám, že černé ani rezaté veverky nebudou svým svobodným dováděním ve větvích lidi moc vyrušovat, takže na rozdíl od vlků přežijí i ve volné přírodě a jednou poblíž Srní nebudou muset vybudovat za miliónové eurodotace druhé návštěvnické centrum s velikým parkovištěm a s přísně chráněným výběhem veverek, kde by si turisté mohli tyhle malé krvelačné tvory z bezpečné vzdálenosti vyfotit :-).

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Barvy podzimu na Vchynicko-tetovském kanále

Úterý v 21:32 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Včera jsem si původně myslel, že si udělám jen první aklimatizační šumavský den v bezprostředním okolí Srní. Počasí bylo podle předpokladů celkem hnusné, kolem 7 stupňů, pod mrakem a studený vítr, který i mne, čepicofoba, přiměl vzít si kšiltovku. Napřed jsem se vypravil kousek za Srní do návštěvnického centra s přilehlým velkým výběhem vlků, což asi není úplně fungl nová šumavská atrakce, ale pro mě určitě dost nová na to, abych ji na svých výletech na Šumavu ještě nenavštívil. Na vlky zde na blogu asi taky dojde, ale dnes ještě ne; protože se počasí nakonec přes poledne trochu vylepšilo, pokračoval jsem pěšky až na Rokytu, kde jsem se připojil k úžasné technické památce - Vchynicko - tetovskému plavebnímu kanálu, kudy se od začátku 19. století plavilo dříví z horních částí šumavských lesů.

Ono to dává docela logiku: Viděli jste, jak vypadá koryto říčky Vydry? Jestli ano, musí vám být jasné, že skrze to bludiště obrovitých balvanů se dřevo za normálního stavu vody plavit nedá, protože by se prostě mezi kameny dříve či později "zašprajcovalo". Proto tehdejší technici vytvořili pro vodu "objížďku", která je plavení dřeva uzpůsobena, v podobě Vchynicko-tetovského kanálu. Ten má skoro 14 km a trocha vody jím teče i teď, i když už tudy nikdo dřevo neplaví, protože to už se dávno sváží po moderní silnici, která v 19. století ještě neexistovala.

Kolem kanálu je to od Rokyty až skoro k Srní pěkná a navzdory původním aklimatizačním plánům i docela dlouhá procházka, během které chvílemi pršelo, chvílemi zase svítilo sluníčko, občas dokonce obojí současně, podle toho, jak se přes vysoké šumavské kopce převalovaly černé mraky. No a já si užíval toho, jak se příroda postupně převléká do pestrých podzimních barev, které se moc pěkně odrážely na hladině kanálu, kterým proudí rašeliništní granátově zbarvená voda. Nedávno jsme tu měli impresionistického plameňáka, tak u stylu bychom mohli formálně zůstat, i když přece jen dnešní obrázky jsou o dost jiné. Ale třeba se vám budou některé z nich taky líbit.


Celkem vede přes kanál deset starých kamenných můstků, které kanálu dodávají na vizuální zajímavosti a na patině. Ten první je hned za Rokytou, kde se veliký "obchvat kaňonu Vydry" odklání od hlavní cesty Modrava - Sušice.



Stromy, které začínají hrát všemi barvami, se moc pěkně zrcadlí na hladině klidné vody v kanálu. Uznejte sami, projít kolem takových podzimních malířských palet s foťákem bez povšimnutí, to by byla "fotosvatokrádež" :-)



Následující obrázek jsem fotil kvůli zajímavému odrazu okolního lesa na hladině kanálu, proto jsem tady při publikaci fotku otočil vzhůru nohama, aby byl obraz lesa správný a nemohli jste mi vytknout, že převracím realitu :-).



V některých místech kanálu se tvoří malé zelené ostrůvky vegetace, na kterých se zachytává podzimní oranžové listí.



Ano, to oranžové listí padá z těchhle stromů, tak jsem vám jeden z nich taky zlehýnka načrtnul, abyste měli představu, jaká krása teď Vchynicko - tetovský kanál obklopuje.



V dalším úseku kanálu se v naoranžovělé vodě nacházejí různé odstíny zelené barvy. Na své by si přišli jistě i botanici, ale já chtě-nechtě raději zůstanu u výtvarného účinku, protože neznám ta správná odborná botanická slovíčka.



Jedním kamenným můstkem jsme dnešní podzimní barevnou procházku začali, druhým pro změnu končíme. Na pozůstatcích pěny na hladině je vidět, že voda právě překonala nějaký "rychlejší úsek", kterých na kanále není mnoho (pouhé tři), ale během nich musí hladina klesnout o stejný počet metrů jako dravá Vydra v hlavním korytě, a tam je věru pěkný sešup!



Tolik můj speciální barevný podzimní pozdrav ze Šumavy, v němž jsem dnes dal tentokrát přednost emocím před fakty, ale to se někdy snese. Zvlášť když pro vás mám i toho vyfoceného zcela faktického vlka, kterého se mi na velikém tříhektarovém výběhu pro vás povedlo po dlouhém a náročném pátrání a čekání na ten správný okamžik lokalizovat a blýsknout. Jestli mi tedy budete věřit, že je to vlk. Jasně, že je v tom z mé strany aspoň drobný podvod, konspirátoři by zaplesali, ale nebojte, já se ke všemu v příštím článku přiznám.

Tak ať vás obklopují jen ty nejpěknější barvy, které máte rádi, ať už je právě podzim, stromy jsou v květu nebo vrcholí mrazivý leden. Naštěstí je jich na světě zatím ještě pro každého citlivého člověka dost a dost.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

O místech, kde bych chtěl jednou bydlet

Pondělí v 22:04 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Nevím, jak to máte vy, ale - podobně jako houbaři, kteří mají svoje místečka plná krásných hřibů - já mám zase několik míst v různých koutech světa, kde bych moc rád bydlel a žil. Vím, že se mi to nikdy nepodaří - jednak je to většinou výrazně mimo moje možnosti a taky se jen těžko do těch míst dostanu natrvalo, ale už jen představovat si něco takového je skvělé a jde mi to moc dobře.

Už od osmdesátých let třeba miluju vilu Tugendhat v Brně. Je mi jasné, že český stát odtud těžko vypakuji, a i kdyby státní orgány vůči památce UNESCO nečekaně ochladly, nejspíš vilu nevloží jako výhru do nějaké loterie, což by asi byla jediná možnost, jak bych se k ní mohl dostat. Navíc optimálním vlastníkem by, myslím, byl nějaký koksobaron; nemyslím teď nikoho z Kolumbie, ale někoho, kdo bude schopný dodat každou zimu několik vagónů koksu do "vilné" kotelny, protože milý architekt Mies van der Rohe byl tak rozkurážen vlastním stylovým novátorstvím, že si nejspíš nevšiml, kolik krásný baráček mimo krátkou letní sezónu "žere".

Další krásnou moderní chaloupku mám vyhlédnutou v Dobřichovicích u Berounky. Kdykoli jdu kolem, vrážím do kolemjdoucích a kolemjedoucích na přilehlé cyklostezce, protože obdivuji krásné světlé a prostorné interiéry i neokázalý a oku lahodící vnějšek. Ale nemám v hledáčku zdaleka jen "krychloidní" funkcionalistické domečky; třeba při své dávné cestě stopem po jižní Francii jsem si pro sebe vytipoval jeden vzdušný venkovský domeček s velikou zahradou, do které bylo možné vstoupit různými dveřmi přímo z obýváku, domeček, u něhož by mě vůbec nepřekvapilo, kdybych v něm objevil dobře naladěné legendární přátele Bouvarda a Pécucheta.

Že mám slabost pro jeden dům na Kampě s neobyčejným fotogenickým balkónkem, milými a přátelskými obyvateli a dívkou Petruškou žijící na půdě, to pravidelní čtenář tohoto blogu vědí už dávno, protože jsem o něm už několikrát psal, např. v článku Tajemné válečky u Karlova mostu. No a jednu nádhernou vilu na doslova kouzelném místě jsem si samozřejmě při svých četných návštěvách vybral i na Lefkadě, jen je bohužel určena pro dolarové nebo bitcoinové multimilionáře, mezi které se obsahem své peněženky a nejspíš ani nastavením své mysli neřadím a nikdy řadit nebudu.

Říkáte si, co má tohle téma společného s mou aktuální dovolenou na chladné a deštivé Šumavě? Ano, i zde, kousek od místa, kde právě dočasně bydlím, jsem si před mnoha lety vybral jedno stavení, kde bych si uměl představit velmi pozdní léto či příslovečný podzim svého života. Stavení je pozůstatkem staré a téměř zaniklé vesnice, má na střeše vlastní překrásnou typicky šumavskou zvoničku, dům i v polorozpadlém stavu vysloveně pasuje do celkového záběru s pozadím skoro nedozírného a liduprázdného šumavského údolí, že by Karlu Klostermannovi slza nostalgie ukápla. Ale chtělo by to vzít pořádně za práci, citlivě dům opravit, znovuoživit starou zahradu v jeho okolí, no - práce jako na kostele (včetně zvoničky). Při mé pověstné manuální zručnosti záležitost zcela nemyslitelná a neproveditelná.

Neodolal jsem a hned poté, co jsem se včera ubytoval, i když už se okolní krajina začala nořit do šera, jsem vyrazil k tomu "svému místu". Jestlipak se dům ještě nerozpadl? Anebo ho odkoupil podobný romantický idealista jako já a stavení už je po těch dlouhých letech, co jsem ho neviděl, zrekonstruované? Když jsem došel k domu, chvíli jsem si nebyl jistý, jestli "na mé místo" nevedla nějaká jiná cesta, přece jen - paměť je nespolehlivá, naposledy jsem tu byl snad někdy před 20 lety. To šero mi taky zrovna nepomáhá, oči jako by nemohly přesně zaostřit. Ale ne, ta zvonička je přece stejná, musí to být ten dům! Nebo ne?

Na první pohled vypadá stejně, je ale nějaký větší, či co. Má čerstvé bílé omítky, kdepak ta původní bledě modrá barva, ta už dávno vyšla z módy! Kde byla stodola, je moderní garáž, okna jsou plastová a ve střeše bývalé půdy je i pár střešních oken. I střecha září umělou novotou a úplně na špičce vedle komína se jako horolezec, který právě dobyl osmitisícový vrchol, hrdě vypíná mísa televizní antény směřující kamsi k Mléčné dráze. Staromilecká zahrada se zřejmě na protest proti modernizaci sebrala a odjela k babičce na venkov, protože ze stromů, které se mi ve spojení se starobylým stavením tak líbily, nezbyl ani jeden. Vždyť jak by se k domu dostaly všechny ty nutné stavební stroje, kdyby jim stromy překážely?

Byl jsem na rozpacích. Na jednu stranu jsem rád, že domu kdosi vdechl nový život a dávné příběhy tohoto horského stavení dostanou v nové době další pokračování, jako je dostala třeba Nemocnice na kraji města. A ne, nedivím se, že ten, kdo tu - na rozdíl ode mne - chce žít svůj skutečný a úplně normální život, připravil svou usilovnou prací podmínky, které ve 21. století považuje většina lidí za standardní. Co s romantickou nostalgií po dávných časech? A přece, červíček rozpaků mi vrtá v duši jako červotoč ve starém dřevě, které se muselo při náročné rekonstrukci vyměnit. Dům je to pořád velký a krásný, ale to kouzlo, kterým kdysi naplnil mou rozjitřenou představivost, to nepopsatelné kouzlo pominulo. Ale co je dnes komu do kouzel? Z těch se nikdo ani nenají ani jimi nezatopí, i když některé pohádky a příběhy dobré tak pro děti a nás, fantasty, tvrdí opak.

Jsem rád, že dům dostal báječnou novou šanci, i když už není takový, jaký jsem si ho kdysi pro sebe vysnil. Až kolem něj půjdu příště, už mě nepřiměje obejít ho kolem dokola, sednout si k němu jen tak do trávy a představovat si příběhy, lásky a strázně všech těch lidí, kteří ho obývali. Ale zamávám mu, to zas jo, a popřeju hodně štěstí jeho obyvatelům a všem nově započatým příběhům dobré konce.

A já budu mít aspoň o něco jednoznačnější výběr mezi všemi kandidáty, kteří mi na seznamu míst, ve kterých bych chtěl bydlet, ještě zbývají :-).

Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

O vyhlídkách šumavského podzimu a impresionistickém plameňákovi

Sobota v 19:25 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Během posledních pár dní se u mne odehrálo několik drobností, které teď asi budou pár týdnů určovat další směr mých aktivit. Jednak poměrně náhle skončilo léto, počasí přeskočilo zářijovou a možná i říjnovou tradiční povětrnost a usalašilo se jakoby rovnou v půlce listopadu, což mne lehce znervózňuje, protože se - to je druhé "faktótum" - jedu právě provětrat na Šumavu. Říkal jsem si, že druhá půlka září by mohla být na horách překrásně podzimní, ale rozhodně jsem si nepředstavoval, že budou nejvyšší denní teploty kolem šesti stupňů a k ránu přízemní mrazíky. Když k tomu přihodíme trochu nebeské vody (doufám, že ještě v kapalném skupenství), která na Šumavě rozhodně nesmí chybět, budu mít dobrou záminku procvičit si vyjmenovaná slova "po s": Až uvidím, jak bude všude po okolí sychravo a šumavské lesy se mi ukážou ve své syrové podobě, budu zlostně syčet jako nachlazený sýček, načež až se po nějaké době začne počasí poznenáhlu vylepšovat, budu až zase sypat zpátky ku velkoměstu. Ještěže mi nejspíš kvůli dešti a každodenním přeháňkám nehrozí, že bych na svých toulkách potkal usychajícího sysla!

Mohu se ovšem samozřejmě vypravit do tradičních mrazových lokalit poblíž Kvildy fotit jinovatku, taková možnost se v půlce září nenaskýtá tak často. Ale dost skuhrání! Přece se nebudu zlobit na něco tak neuchopitelného, jako je počasí. To i judisté říkají, že nemáte-li možnost soupeře pořádně uchopit, těžko se nad ním vyhrává. Co by jiní lidé za to dali, kdyby měli před sebou dva týdny poctivé dovolené určené navíc opravdu převážně k odpočinku a k rozličným tvůrčím aktivitám?! Obsadím tedy pokorně svůj dočasný šumavský příbytek, budu se s nepříznivými povětrnostními podmínky čestně a odhodlaně potýkat, a když usoudím, že počasí přece jen zvítězilo nad mou vůlí provozovat fotografické turistické výlety (což, očekávám, nastane tak hodinu po příjezdu), nebo mi budou při instalaci fotostativu přimrzat prsty ke kovovým dílům, zajedu si prohlédnout nějaké vytopitelné interiéry - třeba do Sušice nebo do Kašperských Hor. No a v nejhorším případě, pokud nezamrzne i internetové připojení, na sebe rozsvítím obrazovku počítače, napíšu něco sem na blog a nebo si budu procházet archív fotek. Tento týden se totiž - a to je třetí z avizovaných událostí - docela zajímavě vyrýsovala jedna možnost ukázat pár svých fotek veřejnosti ještě v tomhle roce, s čímž jsem původně vůbec nepočítal. Pokud se tato možnost v následujících dnech potvrdí a budu mít k dispozici nějaké podrobnosti, samozřejmě vám dám jako obyčejně i na těchto stránkách vědět.

Následující dva týdny tak zatím u mne nemají úplně pevné kontury, jsou roztřesené a rozpité jako impresionistické obrazy. A tak i sem dávám pro zpestření jeden obrázek podobného typu, který upomíná na horké dny loňského podzimu na mém oblíbeném řeckém ostrově Lefkada (spoustu článků a obrázků odtud najdou zájemci ve speciální rubrice Črty z Lefkady). Tehdy byly odpolední teploty mezi 25 a 28 stupni, v teplounkém moři si mohl krásně rochnit i bojácný neplavec jako já a v laguně u hlavního města ostrova postával po ránu jeden dočista impresionistický plameňák :-).



Přeji všem čtenářům tohoto blogu krásné - byť mraky poněkud zakaboněné dny, a hodně radosti a dobré nálady k tomu. A jen na okraj upozorňuji všechny "abonenty" že ani zítra ani příští neděli nevyjdou Nedělní miniglosy, protože kompletní redakce odjela na dovolenou. Znáte je, zmetky mediální, zatímco všichni slušní lidé tvrdě pracují, oni nejspíš budou, valibuci, někde chytat bronz! :-)

Tuctové rozpočítávadlo

13. září 2017 v 20:50 | Petr Vápeník |  Miniatury

Dnes zase po dlouhé době přidávám jednu rýmovačku z dlouhodobého cyklu básniček pro děti a dospělé s dětskou duší; tyhle dětské rýmované kousky přidávám postupně k dalším drobným veršovánkám do rubriky Miniatury. Tentokrát je to miniaturka, která může formou připomínat malé rozpočítávadlo. Nevím, jestli se dá použít v praxi, neb běžně nerozpočítávám, ale třeba je někdo ze zdejších ctěných návštěvníků využije.

Jako dítě jsem vždycky podezříval dospělé, že když nějaké rozpočítávadlo používají, vědí předem, jak to dopadne, protože se mi říkanky zdály příliš jednoduché. Ne obsahově, většině z nich jsem vůbec nerozuměl a ono to často ani nešlo. Třeba takovému u nás doma používanému rozpočítávadlu:

Enele benele
cukrkňoura
jamte tramte
pompaďoura
hyky, fiky,
tajtrliky,
malec palec
ven!

jsem nerozuměl ani trochu a s odstupem několika desítek let to není o nic lepší. Vždy jsem ale podezříval dospěláky, že kvůli tomu jednoduchému rytmu říkanky (o kterém jsem samozřejmě netušil, že se mu říká rytmus) vědí, jak to dopadne. Zvlášť když se rozpočítávalo jen mezi dvěma možnostmi, to bylo tolik, tolik průhledné!

Když je člověk sám, rozpočítávadel mu tolik netřeba. Tak držím palce, aby jich třeba bylo a aby na rozpočítávání byly vždycky k dispozici - třebas nesrozumitelné - poetické říkanky, a ne například mobilní aplikace se zabudovanou náhodnou funkcí. Já si každopádně dnes večer vystačím s otrháváním v rozpočitadle zmíněných okvětních lístků. První, druhý, třetí,... Samozřejmě, nejlíp tak, abych předem podle rytmu veršů věděl, jaký bude výsledek :-).


Tuctové rozpočítávadlo

Jeden tucet, druhý, třetí,
dny letí
jak na koštěti.
Naplníš sen zlatokopů,
až pět tuctů
dá ti kopu
zlatých lístků do okvětí.

Jeden lístek, druhý, třetí...


Dnes přihodím na závěr jednu drobnost z blogového pravěku. Už je to víc než šest let, co jsem napsal článek na tehdejší téma týdne Budoucnost s názvem O rozesmívání Boha. Nedávno jsem se k němu čirou náhodou po dlouhé době dostal a zjistil jsem, že mi i s dlouhým časovým odstupem připadá docela slušný a dobře vypovídající o mém dlouhodobém rozpoložení. Ale to je samozřejmě čistě věcí vkusu :-).

Nedělní miniglosy č.418

10. září 2017 v 17:11 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Dnešní vydání Nedělních miniglos je poslední před dvoutýdenní prázdninovou přestávkou. Říkáte si, co je to za nesmysl, když prázdniny přece naopak právě skončily? Nikoli pro mne. Já jsem celý červenec a srpen poctivě chodil do práce i "do redakce" a své soukromé prázdniny jsem posunul až do druhé půlky září. Tentokrát mne nečeká žádný výjezd na druhý konec světa, ale budu pěkně doma v Čechách, místy v Praze, místy v okolí Dobřichovic a místy na Šumavě. Nedělní miniglosy č.419 tedy vyjdou až prvního říjnového dne. Můj blog ale samozřejmě bude fungovat dál, minimálně proto, že - jak doufám - začnou mé fotovýbavě perné dny. Jednak začínám dávat dohromady materiál pro novou výstavní kolekci, jednak budu jako obyčejně přemýšlet, jak některými novými obrázky aspoň trochu potěšit ty, jejichž radost je pro mě důležitá a kteří dokážou tak nádherně okupovat můj "měkký sval", ať už ten právě hodlá svým bušením roztrhnout v okysličovacím deliriu mou hruď při náročných horských pochodech anebo zrovna tluče pouze sotva slyšitelně a rekreačním tempem při lízání zmrzliny někde v kavárně u Vltavy :-).Tak uvidíme, jestli budu k odhodlání schopný přidat i nutnou špetku pracovitosti a můj svatý jmenovec navrch přihodí přijatelné vnější podmínky.

Přeji všem zdejším čtenářům krásnou a radostnou, byť nejspíš deštěm trochu umorousanou neděli.




Bývalý ruský ministr pro ekonomický rozvoj byl přistižen s taškou, ve které měl dva miliony dolarů, ačkoli tvrdil, že taška obsahuje jen kvalitní víno. Bývalý český hejtman David Rath, který byl před lety zadržen s krabicí od vína s pouhými sedmi milióny korun, si značný cenový rozdíl vysvětluje tím, že jeho ruský kolega měl zřejmě lepší ročník.
----------------------
Čeští spisovatelé protestují proti tomu, že ve srovnání s politiky jsou nepřípustně diskriminováni. Zatímco spisovatelé musí obíhat v potu tváře nejrůznější nakladatelství, aby se mohli v případě své dostatečné vytrvalosti a štěstí jednou za čas těšit, že budou vydáni, Andreje Babiše vydalo v jeden okamžik víc než 120 členů české Poslanecké sněmovny, a to bývalý ministr financí o své vydání ani příliš nestál.
----------------------
Kompromisem skončilo jednání Nejvyššího soudu o případné právní odpovědnosti Českého hydrometeorologického ústavu za počasí: Podle pravomocného rozhodnutí je sice v právním státě českého typu možné dát počasí k soudu, ale Nejvyšší soud důrazně upozorňuje, že případná žaloba nemá odkladný účinek.
----------------------
Známý ostravský písničkář textař a překladatel Jaromír Nohavica by měl být podle Hradu jedním z vyznamenaných během říjnového "řádového dne". Podle znalců prezidentova života je hlavním důvodem pro vyznamenání skutečnost, že si Miloš Zeman před lety mnohokrát zádumčivě zpíval Nohavicovu písničku "Když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola," protože o tyhle neopakovatelné iniciační zážitky byl jako majitel modré knížky nenávistným komunistickým režimem nevratně ochuzen.
----------------------
Krachem skončila snaha vytvořit poblíž Ústí nad Labem z různých dotací zárodek vědecko-technologického parku, kde by vznikla líheň českých dynamických firem ne nepodobná (v menším českém měřítku ovšem) americkému Silicon Valley. "Myslím, že jsme českým vědcům a podnikatelům vytvořili velmi slušné podmínky k práci s velkou přidanou hodnotou," řekl nám jeden z autorů upadajícího projektu, který zastřešující firmu Nupharo dostal do insolvenčního řízení. "Bohužel, progresivní technologické firmy z projektu postupně vycouvaly a žádní špičkoví vědci z Prahy nakonec nedorazili, zřejmě proto, že neměli dost peněz na jízdenku."
----------------------
Do mateřských školek zatím nenastoupilo několik tisíc dětí, které mají nově od letošního podzimu zákonnou povinnost školku navštěvovat. "Je to zapeklitá věc," potvrdilo Nedělním miniglosám mimo záznam několik českých politiků. "Přesně kvůli tomu, aby tyto děti chodily do kolektivu svých vrstevníků, a získaly tak potřebné sociální návyky, jsme nový zákon zavedli. Protože ale teď připravené kapacity školek nejsou kvůli nedohledatelným záškoláčkům stoprocentně využity, hodláme co nejdříve celou situaci napravit tím, že všem bezproblémovým dětem nařídíme chodit do školky povinně už od čtyř let."
----------------------
Za neplatnou od samého počátku prohlásil Evropský soud ve Štrasburku bitvu v Teutoburském lese, od které uplynulo 9. září už 2008 let. Podle rozhodnutí soudu bylo napadení římských legií germánskými kmeny neodůvodněné, protože se nepodařilo důkazy vyvrátit tvrzení římské strany, že asi dvacet tisíc římských vojáků bylo v Teutoburském lese jen na houbách. Potomci cheruského vojevůdce Arminia jsou povinni do Říma navrátit všechny ukořistěné symboly zničených legií, ale římská strana v zájmu udržení dobrých vztahů souhlasí s tím, že bude možné nahradit případně ztracené římské orly českými sokoly.


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Jedna úplně obyčejná zeď

9. září 2017 v 19:03 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Jedna obyčejná pražská zeď v ostrém srpnovém slunci. Takových fotek člověk může během jediné procházky Prahou ale i jinými městy nastřílet stovky. Když jsem tuhle úplně obyčejnou zeď fotil, říkal jsem si, že fotky samozřejmě vyhodím, nejsou ničím zvláštní z pohledu výtvarného ani obsahového. A přesto jsem se nakonec odhodlal je aspoň na blogu ukázat.

Ten první obrázek jsem převedl do černobílé podoby, aby barva nerušila to, co mi přijde na fotce důležité: hluboké stinné "zářezy", které mi připomínají postupně se zacelující jizvy. Rány, které jako by se bránily dopadajícímu světlu, trochu se styděly nastavit mu svá skrytá úbočí. Pozůstatky po ranách, které už nebolí, ale připomínají nám, že kdysi bolely. V tom je ostatně, myslím, smysl jizev - upomínat. Ne ve špatném slova smyslu, ale při pohledu na jizvu je dobré si vzpomenout, že to, co nás kdysi bolelo tolik, až jsme se báli, že už nic nebude jako dřív, dnes už nebolí, sice je to trochu vidět, co naděláme, ale stalo se to už naší organickou součástí. Zeď i s jizvami drží, stejně jako pevně drží naše jizvy. Jsme to už my a nikdo cizí.
Jizvy (2017) - zeď u objektu Palladia, Praha



Tatáž zeď, tentokrát bez stinných zářezů. Mozaika z kamenů. Usměrněný proud, ze kterého se vychyluje na pohled zcela jiná cesta, cesta solitérní, cesta rebelující, pokračující mimo záběr kdovíkam. A přesto - zkusme si představit, že máme křídla a dokážeme se vznést vzhůru, abychom viděli celek kamenného obrazce. Ano, tušíme správně - i ta rebelující cesta se drží ve stejné ploše kamenné zdi, kterou nedokáže opustit. I tahle cesta dospěje jednou až ke kraji zdi, podobně jako všechny jiné, standardní, normalizované. Přesto ani tohle pomyšlení lidi, kteří si takové cesty razí, nepřesvědčí, aby šli "s proudem", rychleji, poklidněji, skoro bez námahy. Jsem přesvědčený, že je to správně. Vždyť jak jinak by vznikaly ty nádherné obrazce, které mohou úplně všichni ze svých vlastních cest obdivovat, být jimi pobouřeni nebo se nad nimi jen vědoucně usmívat.
Cesty historie (2017) - zeď u objektu Palladia, Praha



Dvě úplně obyčejné fotky úplně obyčejné zdi. Přesto se mi líbí, jaké příběhy dokážou v lidské fantazii vyvolat. Tak ještě než je vyhodím, zkouším dát té fantazii křídla a popustit jí uzdu, protože i naše představivost potřebuje čas od času provětrat, zvlášť když je dnes možná poslední poctivě letní den. Na podzim už to budou jiné zdi, jiné světlo a jiné představy.

Přeju vám všem, milí návštěvníci, krásný konec léta a ať vaše cesty vedou jen tudy, kudy si vy sami nejvíc přejete.


Pozn.: Dnes se můžeme podívat opět na jednu exkurzi do blogového pravěku. Právě před pěti lety jsem publikoval jeden drobný text na tehdejší téma týdne (tyhle tématické články jsem postupně úplně přestal psát). Není to nic moc, obyčejné zamyšlení nad tím, co děti mohou vidět na dospělosti skvělého a co šíleného. No, řekl bych, že k dnešnímu článku o jedné obyčejné zdi se to docela hodí, co myslíte? O dospělém šílenství a šílené dospělosti

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Soumrak nad věčným městem

5. září 2017 v 19:30 | Petr Vápeník |  V řeči mírně vázané

Smráká se.
Poslední selfie s hnízdem harpyjí
pošleme z výletu
k Vie Appii.
Poslední úsměv:
Sýýýýýýýýýýr!!

Z mohutných hradeb
zbyl už jenom stín
věčného města,
věčných rozvalin.
Jeden stín ze sta.

Znavené slunce
odplouvá do podzemí.
Bez světel není stínů.
Na cestě
k Vie Appii,
k obchůdku s nadějemi,
okamžik trvá
a věčnost pomíjí
za zpěvu muezzinů.

Ruka cézarova už žezlo netřímá
a cesty vedou všude,
jen ne do Říma.


Pozn.: Na mém blogu najdete kromě podobných kousků v řeči vázané také haiku , začíst se můžete do cestopisných reportáží z Japonska, z řeckého ostrova Lefkada a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, hrátky s češtinou, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.417

3. září 2017 v 14:06 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Když jsem chodil ještě do školy, na poslední prázdninovou neděli jsem se opravdu vůbec netěšil. Teď po létech už je to pro mne celkem neutrální neděle jako každá jiná, byť je přece jen tentokrát malinko "příjemně unavená" po včerejších ochutnaných pětadvaceti vzorcích na Dobřichovických vinařských slavnostech :-). No a protože je to tedy neděle jako každá jiná, je pochopitelně i s Nedělními miniglosami, předposledními před malou redakční přestávkou, do které bych rád umístil svoje vlastní zářijové "trucprázdniny". Přeji všem zdejším čtenářům krásnou neděli, byť jsou v ní oproti těm opravdu prázdninovým, červencovým a srpnovým nedělím - snad ještě ne zcela definitivně - už i zřetelné náznaky podzimu.




Studenti londýnské Univerzity orientálních a afrických studií se vzbouřili proti tomu, že se mají učit filosofické názory Platóna, Kanta, Hegela a dalších bílých utlačovatelů. "Nechceme nic jiného, než aby názory zástupců jednotlivých lidských ras byly vyvážené," řekl nám jeden z představitelů revolučního studentského výboru. "Jako zástupci bílé rasy nám v osnovách bohatě stačí opravdu pokrokoví bílí filosofové jako byl například Lenin, Marx nebo na našich tričkách stále živý Che Guevara." Seismologická laboratoř moskevského Geofyzikálního institutu následně potvrdila, že zaregistrovala citelné otřesy s epicentrem poblíž Irkutsku, ze kterých soudí, že poté, co se k němu doneslo, že je V. I. Lenin někým považován za "bílého", začal se tam obracet v hrobě admirál Kolčak.
----------------------
Mezinárodní atletická federace se rozhodla modernizovat se podle trendů v současné společnosti a místo již dávno překonané nákladné disciplíny s těžkopádným a neskladným nářadím a komplikovaným technickým zázemím zařadila do svého programu jako nový sport "skok o selfie tyči".
----------------------
Investigativnímu týmu Nedělních miniglos se konečně podařilo zjistit, co bylo skutečným důvodem pro vystoupení Velké Británie z Evropské Unie. "Zákaz žárovek, stanovení správné velikosti okurek i připravované omezení výkonu vysavačů jsme ještě jakžtakž vstřebali," řekl nám mluvčí Londýnského technického muzea, "když ale EU vyzvala britskou vládu, aby snížila počet jmenovců velkého vynálezce a autora klíčových technických vylepšení parního stroje Jamese Watta na maximálně povolených 1600 Wattů, míra trpělivosti Spojeného království s libůstkami euroúředníků se definitivně naplnila."
----------------------
Prezident Miloš Zeman má být v září oceněn v New Yorku prestižní cenou "Bojovník za pravdu", když mu porota složená z představitelů vlivných amerických židovských organizací dala v užším výběru těsně přednost před druhým nominovaným, baronem Prášilem.
----------------------
Podle nového nařízení Ministerstva financí začnou po předpokládaných výsledcích podzimních voleb v dohledné době platit i u soukromých osob pravidla, která se již podařilo úspěšně ustanovit pro firmy: Zákazníci se budou muset oficiálně registrovat v každém obchodě, ve kterém nakupují, aby v případě, že některý z jejich obchodů neodvede správně daň, mohla dlužnou částku Finanční správa vymáhat formou zajišťovacího příkazu na všech nakupujících.
----------------------
Řetězec Lidl požádal západoevropské loterijní společnosti, aby se řídily jeho příkladem a zaručily, že pro zaškrtávání vybraných čísel na tiketech nebudou jejich klienti používat křížek. "Možností je přece tolik, tak proč pro zaškrtávání používat zrovna v Evropě stále méně používaný náboženský symbol?" navrhuje vstřícně šéf marketingu zmíněného řetězce. Své mínění podpořil i čerstvou studií četnosti používání idiomů, ze které jednoznačně vyplývá, že např. rčení "s tebou je kříž" používá v západní Evropě stále méně lidí, přičemž se zvětšuje počet těch, kteří používají modernější verzi "s tebou je půlměsíc".


Pokud patříte mezi novější čtenáře Nedělních miniglos nebo si chcete připomenout to nejlepší, co vyšlo v Nedělních miniglosách během jejich více než osm let dlouhé historie, kromě kompletních článků v Archívu NMg najdete na následujících odkazech i všechny čtyři velké jubilejní výběry nejzajímavějších příspěvků, které byly zatím v Nedělních miniglosách publikovány:


Kromě glos politického a společenského dění najdete na mém blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně , hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích. Ostatně, možná právě ta různorodost způsobila, že mě hlasy zdejších čtenářů dostaly až do finále prestižní soutěže Bloger roku 2016, za což všem návštěvníkům a podporovatelům patří můj velký dík.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx