Revoluce v cukrárně na Něvském prospektu

9. listopadu 2017 v 23:22 | Petr Vápeník |  Povídky a povídečky

Vladimír byl dnes celý den nervózní, jako už ho dlouho neviděla. Dokonce i při té podivně stísněné železniční cestě v zaplombovaném vagóně přes půlku Evropy, kterou spolu nedávno absolvovali, byl mnohem uvolněnější a občas dokonce vtipkoval, ale dnes jako kdyby byl duchem úplně někde jinde. Jasně, už je zase v myšlenkách s těmi svými kumpány, se kterými každou chvíli v zakouřených hospodách či kavárnách svrhávají režim. Ne že by mu nevěřila, byl pro revoluční věc už od mlada zapálený, ale - mezi námi - co by si vlastně ti mluvkové počali, kdyby se jim podařilo režim doopravdy svrhnout? Půjde snad Voloďa dělat cara? Copak o to: ženské z cukrárny na Něvském prospektu by z toho byly jistě vyvalené. Ale Vladimír by se na cara nehodil, to snad víc některý z těch jeho kámošů, zarputilý hezoun Koba nebo ten pichlavý a ukecaný Bronštejn.

Ne, že by svému muži nefandila, ale teď poprvé ji napadlo, že snad bude lepší, když se jim zítra ta jejich tajná revoluce, o které si už cvrlikají místní vrabci a jistě i donašeči, nepovede. Sice by to pak vypadalo zase na vyhnanství nebo na útěk do Finska, jako už tolikrát před tím, ale pořád lepší, než kdyby Voloďa, který bez její pomoci neumí ani správně roztopit samovar nebo roztřídit poštu, měl najednou vládnout tak obrovité nevypočitatelné říši. Proti té je i největší bolševik takhle maličkej! To snad ještě Josif, ten by i takového obra ukočíroval svou tvrdostí, ocelovou vůlí a schopností obklopit se ještě většími mizery, než je on sám. Ale můj Voloďa, filozof pořád plný pochybností a vnitřních obav? Ne, to určitě ne! I když - nedávno sesazený car, jak říkaly ženské v cukrárně na Něvském prospektu, taky nebyl bůhvíjaký lumen, tak co! Ale měl za sebou církev, zatímco Voloďa ji pořád jen zbytečně provokuje řečmi o opiu lidstva a před chvílí se na mě zamračil i kvůli upřímnému křížku na čelo. Však se moc nemrač, vím, že to nejspíš nepomůže, ale zkusit se má všecko.

Když tak o nadcházejících hodinách a dnech přemýšlí, říká si, že vlastně parta ze Smolného jejího Vladimíra kazí. Kdyby ho nepodporovali, pořád ho nábožně neposlouchali a netleskali mu, přestalo by ho to, jak ho zná, brzy bavit. Byl by víc doma a pak by měl třeba konečně chvíli času vymalovat. To ostatně slíbil už začátkem dubna, ale nejspíš to bylo přímo na apríla, protože pak celý duben místo malování psal ve dne v noci jenom ty svoje zoufalé teze. A od té doby je zase skoro pořád pryč, dokonce i o letošních nádherně romantických bílých nocích, během kterých mohla nová malba báječně rychle schnout. No nebylo nám třeba ve Švýcarsku o moc líp? Nebo ve Finsku... To jen tady v Rusku chcípla sabáka! Nevím, nevím, povdechla si, co bych dělala, kdybych si aspoň občas nemohla popovídat se ženskými v cukrárně na Něvském prospektu.

Naděždu to teď mrzí. Ne, neměla se mu smát a na rozloučenou před cestou do Smolného mu říkat, že v té paruce vypadá jako šašek; však dobře ví, jak si Voloďa tyhle její vtípky bere, zvlášť poslední dobou. Ale ránu měl opravdu strašnou! Prý aby ho cestou do Smolného nesebrali. Kdyby tě tak viděla ta tvoje milá Inés, před kterou si vždycky hraješ na Krasavce a Myslitele! Jestli to dopadne, jak myslím, úplně první obětí dnešní slavné revoluce bude vojenská hlídka, která Vovku Parukáře zadrží a při perlustraci umře smíchy. Jak Voloďa často trefně říká: Když se kácí les, lítají třísky! Hmmmm, směje se mu - rychle zvážněla - a přitom vůbec netuší, co se s ním právě děje. Kdysi, kdysi by možná přemýšlela jinak a bála by se ho pustit takhle na noc ven z úplně jiných důvodů. Ale to byste museli mého Vladimíra znát, on je v těchhle věcech takový moula, že by snad i do veřejného domu už šel jenom agitovat! Když to takhle jednou řekla ženským v cukrárně na Něvském prospektu, vědoucně se chichotaly, až zvonily stříbrné lžičky.

Samozřejmě, že ho už taky mockrát podezírala, že třeba chodí za kamarády víc popíjet než diskutovat o šťastné budoucnosti mas. Ale když jemu ani ta vodečka nechutná! Jak si pak má udržet v očích Rusů respekt? Taky už mu to kdysi řekla, ale on to slyší stejně nerad jako o té své děsné paruce, vždycky se naštve a odejde do svého pokoje z trucu plánovat pracovní tábory pro nepřátele revoluce nebo si poťouchle načrtnout - kdyby ten snad shodou okolností padl v hrdinném revolučním boji - mauzoleum pro Stalina. Ležel by tam jako voskovec a stála by se na něj truchlivá fronta, usmíval se pak vždycky Vovka škodolibě a fantazie mu nejspíš pohotově zhmotňovala barevný obraz. Jo, je to trochu divný, Nadi, říkaly ženské v cukrárně na Něvském prospektu, ale chlapi si taky někdy hrajou s cínovými vojáčky a ještě to neznamená, že z nich bude Napoleon, že?

Když za ním a jeho umělou čupřinou mávala do říjnové a možná už dokonce trochu listopadové studené noci, smířlivě se usmála. Ano, ženské v cukrárně na Něvském prospektu se chlubívají, jak dostávají od svých milých vlastnoručně sepsané sbírky poezie... Od Volodi jsem tak maximálně dostala k narozeninám jeho Materialismus a empiriokriticismus a to fakt není moc odpočinkové čtení. Ale každej chlap má holt svoje mouchy, jiní zase hrajou karty nebo jsou celé dny i noci zbytečně na rybách. Hlavně se pěkně koukej co nejdřív vrátit! zavolala do jeho rychlým krokem rozvlněné tmy. A ne, že se budeš zase cpát dopředu, ještě nějakou slízneš a co tady já potom. S Inés.

Naděžda Konstantinovna se při tom pomyšlení celou noc spíš jen nervózně převalovala z boku na bok. Škoda, kdyby usnula, mohla si nechat zdát o velkém Voloďově říjnovém vítězství jako z přímé reportáže CNN nebo z oslavného Eizenšteinova filmu. Vítězství tak slavném, že si o něm budou ženské v Petrohradu ještě léta vyprávět. I ty - nově už teď v cukrárně na Prospektu 25. října, odkud v revolučním kvasu následujících let v proudu třísek z čerstvě káceného lesa zmizí spousta méně šťastných zákazníků.

A úplně, ale úplně všechny stříbrné lžičky.


Pozn.: Tentokrát jsem se rozhodl připomenout výročí tzv. Říjnové revoluce (letos dokonce jeho jubilejní verzi) nikoli úvahou, ale mírně ujetou "povídečkou". Kdo by si chtěl přečíst malý fejeton o mých osobních zážitcích s dozvuky této historické události, který jsem napsal před pěti lety k 95. výročí, může si přečíst článek O (ne)slavné revoluci.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 5:13 | Reagovat

A hned bylo vymalováno a hned na příštích sedmdesát let...Holt vuorny manžel. .. :-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 8:06 | Reagovat

[1]: Ano, bolševické válečky vydržely v módě docela dlouho.

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 8:41 | Reagovat

Pěkně domyšlené. Jdu na ten minulý článek, třeba se tam dočtu, jaké barvy a vzory byly moderní tehdy, chystáme se taky malovat. Možná to taky odložíme, asi by to neschlo. Ač už topíme celé dny! :-D

4 T. T. | 10. listopadu 2017 v 9:10 | Reagovat

Povídka se mi zdá tendenční, jakoby autor ani nikdy nebyl třeba jen v Moskvě... :-D

5 T. T. | 10. listopadu 2017 v 9:15 | Reagovat

Před rokem mi na Rudém náměstí říkal kamarád, že v mauzoleu by měl vedle Lenina ležet další slavný  semita, který v podstatě umožnil expanzi ruska a legální obsazení střední Evropy, pan Václav Havel. To že jeho kamená palice straší v nějaký wošingtonský knihovně je prej zase semitská kamufláž... :-D

6 matka matka | 10. listopadu 2017 v 11:20 | Reagovat

Ách, už jsem se bála, "hrůza" mne jímala, že snad nikdo ani oné stovky nevzpomene.

7 Alka - fejetony Alka - fejetony | E-mail | 10. listopadu 2017 v 11:29 | Reagovat

Já neradu čtu dlouhé příspěvky - a tenhle na mne dlouhý byl. Nicméně jsem ráda, že jsem ho přečetla.

Mám ráda takovéhle sci-fi.
( Vč. těch, o Naděždě Krupské. Mám známého, který říkal, že Komančové by nedopadli tak, jak dopadli, kdyby místo anotací Naděždi Krupské četli Lenina... :-P .)

8 quick quick | 10. listopadu 2017 v 13:33 | Reagovat

Nepochopila jsem přesně, jestli STŘÍBRNÉ lžičky zmizely v proudu třísek, nebo si vyprávěly. Připouštím v porevoluční cukrárně existenci i lžiček, ale v  případě stříbrných jde o sci-fi.

9 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 10. listopadu 2017 v 14:55 | Reagovat

V cukrárně na Něvském prospektu prodávají zajímavé rakvičky se šlehačkou.

10 Janinka Janinka | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 15:35 | Reagovat

Mírně ujetá povídečka se náhodou velice povedla!

Dostala jsem chuť na zákusek! :-)

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 15:58 | Reagovat

[4]: Autor napsal i povídku z povrchu Měsíce, aniž by byl astronautem, nebo celkem úspěšnou povídku o dokonané vraždě, aniž by kdy vůči někomu použil fyzické násilí. Ostatně v tom mimo jiné tkví kouzlo povídek, že se díky nim může čtenářům zdát, co je jim libo :-)

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 16:00 | Reagovat

[3]: Nechal bych to na jaro. Místo bílých nocí nás spíš čekají tmavé dny :-)

13 Jarka Jarka | Web | 10. listopadu 2017 v 17:52 | Reagovat

Ráda bych se do cukrárny na Něvském prospektu podívala, jaképak laskominy asi tenkrát cukráři svým zákazníkům nabízeli? Za komančů jsem mohla ochutnat ruské bonbóny. Byly velké, byly potažené čokoládou a chutnaly mi. :-P

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 18:08 | Reagovat

[8]: Zmizely v proudu třísek. A možná si pak o tom i vyprávěly :-).

Něvský prospekt byl na počest revoluce přejmenován v roce 1918, tedy v době, kdy už bych cukrárnu očekával stříbrných lžiček prostou :-).

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 18:09 | Reagovat

[9]: Ano, to dává historický smysl.

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 18:13 | Reagovat

[10]: Právě jsem dojedl zmrzlinový pohár. Vlastním článkem povzbuzovat vlastní chutě na sladké, to je děs :-).

17 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 18:16 | Reagovat

[13]: Taky by mě to zajímalo. Jen jestli jim to po výstřelu z Aurory nesfouklo šlehačku :-).

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 20:41 | Reagovat

[6]: Když je možné vzpomínat takto, vzpomínám rád :-).

19 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. listopadu 2017 v 20:46 | Reagovat

[7]: Tak to jsem rád, že i když byl článek "dlouhý", nezklamal tě. No jo, když ony ty jeho spisky nejsou zrovna lehké čtení. I když svého času to byly (povinné) bestsellery :-).

20 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. listopadu 2017 v 21:10 | Reagovat

Já jen vím, že Naděžda byla pro Voloďu spíš sekretářkou, společnicí, opatrovnicí, byla do něj opravdu zamilovaná, jinak by mu netrpěla milenky. Pěkně zpracováno a přikláním se k názoru, že člověk může psát o čemkoli  chce a nemusí to sám prožít- není to dokument, že? :-)

21 Jarda Jarda | 12. listopadu 2017 v 12:26 | Reagovat

Zdravstvuj tavariš Pjotr!😃

Pamatuji si, že jako malej kluk jsem si kupoval ve vyhlášené prodejně v Praze (Vinohradská) největší ruskou zmrzlinu “Sibirku” bez oplatek za 22,-Kč😉

22 Miloš Miloš | Web | 12. listopadu 2017 v 14:48 | Reagovat

A co teprve kdyby Naděžda k nějakým kulatým narozeninám dostala jako dárek sebrané spisy. Na takového psavce nemá ani celá blogová komunita :).

23 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. listopadu 2017 v 15:34 | Reagovat

[20]: Ano, tenhle pohled na paní Naděždu jsem se snažil v povídce zachovat a představoval jsem si, na co asi mohla v tu chvíli všechno myslet.

24 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. listopadu 2017 v 15:58 | Reagovat

[23]:
Taková dělnická Della Streetová, že?

25 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. listopadu 2017 v 16:18 | Reagovat

[24]:Vystihl jsi to přesně, ale jen po jedné stránce. Della byla velmi inteligentní,elegantní , Naďa vypadala víc "lidově". Tím nechci říci, že nebyla inteligentní, jen její chování bylo ovlivněno- tedy nevím čím vším...

26 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. listopadu 2017 v 19:37 | Reagovat

[24]:[25]: Co by si asi myslela Della Streetová, kdyby vypravovala Vladimíra Iljiče do revoluce, to by bylo teprve dada! :-)

27 quick quick | Pondělí v 17:35 | Reagovat

[26]: Della Streetová by Vladimíru Iljiči nejspíš postavila kufr před dveře a vyhodila - tedy poslala -  by ho na street.

28 Marie Veronika Marie Veronika | Web | Úterý v 20:30 | Reagovat

To jsou ty zapomenuté druhé strany a lidé, kteří se v záplavě dat a velkých událostí ztrácejí. A přitom tam vždycky byli a byli docela možná stejně nejistí, jako jsme my tehdy, a ani se třeba nestíhali divit, co všechno se kolem nich děje... Díky za půvabný čtenářský zážitek :-)

29 Čerf Čerf | E-mail | Web | Úterý v 21:02 | Reagovat

[27]: Preventivně jsem ti sbalila čemodan, tak si budeš muset vybrat, Vladimíre Iljiči: Buď Marx a Engels nebo já! :-)

30 Čerf Čerf | E-mail | Web | Úterý v 21:10 | Reagovat

[28]: Není vůbec zač. Mě vždycky lákalo představovat si, co asi letí lidem hlavou v různých přelomových okamžicích (např. v jednom z "pravěkých" článků: http://pvapenik.blog.cz/0907/o-mesicnich-prazdninach) :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama