Čerfovy nové šaty

17. dubna 2018 v 7:27 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Domníváte se podle názvu, že jsem dal pro dnešek vale aspoň trošku přemýšlivým textům a chystám se konečně popustit uzdu vášni pro komerci a napsat reklamu na cosi z oblasti pánské módy, jak je na leckterých stránkách zvykem? Nebojte se, opravdu bych nebyl tím nejlepším průvodcem po zákoutích módních salónů a přehledech toho, co je právě "in". Dnešní článek bude o úplně jiných šatech, o takových, které sice vidí (nebo - v případě šatů vážených pohádkových císařů - nevidí) úplně všichni, ale nepovažují za vhodné (nebo - v případě pohádkových císařů - za bezpečné) o tom otevřeně hovořit. Pak - jak víme všichni právě z pohádky - musí přijít upřímné dítě se srdíčkem na své malé dlani a říct otevřeně přede všemi taktickými nemluvy, jak se věci doopravdy mají, císař - necísař.

Mám rád takové malé děti, děti, které ještě úplně přirozeně nechápou, proč by se nemělo říkat, že pán naproti v kupé má pusu stejnou jako jeho pes, proč ta paní, zakládající si tolik na vytříbených vůních svých parfémů, tak "stlasně smudí", a proč se tomu plešatému pánovi vysoko nad hlavou na dlouhých tenoulinkých špagátcích jako podzimní draci vznášejí jeho tři poslední (dozajista kouzelné) vlasy. Vždyť to tak přece je, mámo, tak proč se červenáš a díváš se na dotčené pány a dámy s omluvou v očích? Kdyby v tomhle kupé jel právě hanbatý císař ve svých fungl nových a draze průsvitných šatech, i on by se o sobě jistě dozvěděl mnoho zajímavého.

S takovými dětmi rád na cestách navazuji kontakt, jsou úžasně bezprostřední, dokážou nádherně reagovat na každý rošťácký záblesk ve vašich očích a není - snad kromě vřelého objetí s milovanou dámou - nic sladšího, než když takové dítě zareaguje na váš úsměv a rozzáří se nadšením.

V neděli jsem byl krátce v Plzni, takže jsem měl zase po dlouhé době příležitost cestovat trolejbusem, což je potěšení, které nám Praha již velmi dlouho upírá. Jel jsem sice jen dvě stanice, ale hned po nástupu do vozu jsem zachytil trochu znuděný pohled podobného dítěte v kočárku. Na mou přítomnost odpovědělo okamžitě a s nadšením, úplně se rozsvítilo, začalo ke mně natahovat ručky a smálo se na mne zářivěji než to umějí nejlepší modelky z reklamy na zubní pastu. I já jsem se na ně zasmál a začali jsme na sebe navzájem dělat obličeje, to mívá u dětí - často k nevelké potěše jejich rodičů - docela úspěch. Pochopitelně, s dítětem v tomhle věku, kdy je pro ně každé jedno naučené slovíčko malým zázrakem, nad kterým se poprávu rozplývá celá širší rodina, si o počasí nebo dobývání vesmíru ještě plnohodnotně nepoklábosíte, zato decentní plazení špičky jazyka, mrkání jedním okem nebo dotýkání se vlastního nosu většinou zaujme okamžitě.

Malé dítě se usmívalo jako andílek, ukazovalo na mě radostně šermujícíma ručičkama a já pod přívalem jeho úsměvů tál jako máslo, které si Tennessee Williams omylem odložil na rozpálené plechové střeše. Maminka si naší interakce všimla a zdálo se, že proti ní nic nemá. A aby dobrou náladu svého drobečka proměnila i v nějaké užitečné opakování, zeptala se ho: "A kdopak to je? Je to pán?" Dítě trochu zvážnělo, jak se nad tou otázkou poctivě zamyslelo, nesouhlasně zavrtělo hlavou a napnulo všechny své síly a schopnosti k jedinému cíli: přijít na vhodnější slovo. Kdepak "pán", to bylo delší! Co chvíli se zdálo, že se všechny neuronové spoje u usilovně vzpomínajícího tvorečka konečně zprůchodnily a vysvítily tu nejkratší cestu k řešení, ale cíl jako kdyby vždy na poslední chvíli někam ulétl jako bdělá masařka a dítě ho muselo chytat znovu.

Ó jak tomu rozumím!! Jak stárnu, čím dál častěji totiž taky nemůžu připadnout na to nejsprávnější slovo, které nejlépe vystihuje, co bych si přál říct nebo napsat. Samozřejmě, jde to udělat spoustou synonym nebo různě opsat, ale já přesto vím, že právě ten výraz, který jsem zrovinka teď (k čertu!) zapomněl, je ten nejpřesnější, který existuje. Někdy kvůli takovému výpadku čeká blogový článek celé dny, protože na to jedno jediné správné slovo se prostě vyplatí počkat, kdyby pro nic jiného, tak aspoň pro ten pocit, že jsem to nevzdal a tentokrát si ještě vzpomněl a to správné slovo si vůlí na postupující skleróze doslova vyvzdoroval. Podobné vnitřní souboje s vlastními neurony jsem teď pozoroval na dítěti v trolejbusu a nepokrytě jsem mu držel palce, aby se nevzdalo, nevzalo zavděk šidítkem dudlíku a dotáhlo své přemýšlení do zdárného konce.

Zrovna když jsme přijížděli do stanice, kde jsem potřeboval vystoupit, to přišlo: Dítě se zatvářilo blaženě asi jako já, když jsem si kdysi po několika hodinách potupného přecházení z jedné strany obýváku na druhou, konečně vzpomněl, že to cizokrajné slovo na čtyři krátké slabiky, které se tak přesně hodilo do jednoho mého textu, je "kamikadze". Drobeček se otočil směrem ke mně, nadšeně zavýskl, ukázal prstíkem přímo na mně, aby okolní svědci neměli žádnou pochybnost, koho tím myslel, a nahlas s dikcí velkého dabingového talentu pronesl: "DEDA!!" Návdavkem si za to ještě zatleskal.

"Ne, Filípku, to není děda," snažila se situaci hasit červnající maminka, ale Filípek už měl jasno, kápnul na to, vzpomněl si, a výsledek svého intelektuálního úsilí si už teď nenechá vzít: "Deda, deda, deda," žvatlal chlapeček a měl z toho objevu větší radost než plzeňští fanoušci z vyrovnávacího gólu proti Spartě na stadiónu kousek od nás. Musel jsem vystoupit, protože jsme právě dojeli k nádraží a stihl jsem rozvernému klučíkovi už jen zamávat; ostatně stejně jsem na jeho flek neměl ve svých kartách žádnou rozumnou odpověď.

Pouhé dvě stanice trolejbusu, jen malá chvilka... Nastoupil jsem jako zralý muž v nejlepším (no, nejhůře ve druhém nejlepším) věku, vystoupil jsem jako "deda". A musel jsem se sám sobě zasmát a dítěti za jeho přátelskou upřímnost zatleskat. Vidíš to, milý císaři, jak jsme v konfrontaci s pohádkovým dítětem dopadli: Já jako děda, ty jako přihlouplý hanbář. To tedy ještě, snad promineš Výsosti, jsem dopadl o dost líp.

Ještě chvíli jsem se za odjíždějícím trolejbusem díval, jak odváží vstříc dalšímu pokračování zatím jen krátkého životního příběhu rozesmáté děcko, které zase v další drobnosti pokročilo v poznávání světa, a maminku, která se nejspíš přede mnou dost styděla.

Za co? No přece za to, že ji nenapadlo mě, takového kmeta, pustit v trolejbusu na ty dvě stanice sednout! :-)


Pozn.: Když jsem se o víkendu dozvěděl zprávu, že zemřel režisér, kterého považuji za jednoho z nejlepších v dějinách světové kinematografie - Miloš Forman, uvědomil jsem si, že na tomto blogu je několik článků o tomto pozoruhodném pánovi a jeho dílech: K jeho osmdesátinám jsem publikoval krátký osobní článek Vzpomínka na Miloše Formana. Docela podrobně jsem se pak ve speciálních článcích věnoval jeho filmům Amadeus a Valmont. Kdybych byl kuřákem, nejspíš bych si teď zapálil režisérův oblíbený doutník. Ale protože nekouřím, bude mi stačit v duchu pozdravit a poděkovat.

Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, a v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 17. dubna 2018 v 8:04 | Reagovat

A teď si vezmi kdyby řeklo "táta" ;-)  :-D

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 17. dubna 2018 v 8:43 | Reagovat

Špatně to vyslovil. Měl to být Dedé, což je slavný brazilský fotbalista.

3 Kitty Kitty | Web | 17. dubna 2018 v 9:22 | Reagovat

[1]: Čekala jsem taky něco takového ;-)
Taky mám(e) doma stavy, že si potřebujeme na něco nutně vzpomnět a nedáme to. Třeba hodiny! Nakonec někdo z nás rozzářeně vpadne k druhému, aby na něho vychrlil žádaný výraz.
Nejsi ani "Dedé", což je dost bohémská postava z nové knížky Zdeny Frýbové "Robin Druhý a jeho rodina". Ale ani "dědouš", malý na tebe byl hodný! :-P

4 kinng rucola kinng rucola | 17. dubna 2018 v 10:35 | Reagovat

[2]: alebo mozno "teta", hlavne ako to bol maly nemec! :-D

5 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 17. dubna 2018 v 10:40 | Reagovat

Náádherný příběh!! :-D Děti jsou zlatíčka, nedávno mě doslova okouzlila jedna malá holčička a bylo vidět, že i já se jí líbím :). Zatím nemám vnoučata a v tu chvíli jsem je chtěla ještě víc, než jindy :).
Petře, moc pěkně jsi ten zážitek napsal a já děkuji za milé počtení :-)  :-) .

6 beallara beallara | 17. dubna 2018 v 11:22 | Reagovat

Já se kouzelně pobavila, rozsvítily se mi poprvé od rána oči, nad příjemným a lehkým čtením, kdy se o sobě člověk dozví víc než by zrovna potřeboval.
Ale já se přiznám jsem lehce zvyklá od mojí vnučky, která mne tituluje velice různorodě. Ale i díky mým tetováním , když vidí stejně  " postiženého ". tak mu vysvětluje, že má babičku hodně pomalovanou. :-D
Já jsem obrovskou fanynkou Miloše Formana a hlavně jeho Amadea, patří k mým nej a mohu ho kdykoliv. Též jsem vzpomněla :-)

7 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 17. dubna 2018 v 11:30 | Reagovat

Pěkné...On je i opačný efekt k "císařovym novým šatum", když si malé děcko spoji co sspolu nesouvisí a pppak to někde vypravuje, to se pak těžko vysvětluje

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 17. dubna 2018 v 14:28 | Reagovat

[1]: Přesně toto mne napadlo, kdyby se ozvalo táta. Copak by na to maminka řekla?Vnoučata říkají různě. Dědovi jen děda, ale mně ty nejstarší bábi (po moravsku), prostřední babčo (podle pohádky o gumítcích a ta nejmladší babiko a vnouček nejmenší bábá...tak si vyberte. ;-)  :-D

9 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 17. dubna 2018 v 15:21 | Reagovat

To je ale hezké, ne? Při představě, že mě nějaké dítko označí jako babi... :-P  :-D  :-D  :-D

10 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 17. dubna 2018 v 15:49 | Reagovat

Kouzelně vtipně popsáno :-D
Chudák maminka - děti někdy dokážou nachystat pěkně horké chvilky :-) Moji příbuzní mi například s gustem připomínají, jak jsem se šla projít s babičkou a na jednu její známou jsem zareagovala upřímným dotazem: "Babi, to je čarodějnice?" V tuhle chvíli naštěstí historka končí :-D

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. dubna 2018 v 18:09 | Reagovat

[1]: To už se mi stalo víckrát a zjistil jsem, že na to jsou tatínkové citlivější než maminky. Ale jako děda jsem měl premiéru :-).

[2]: Taky to mohlo být oslovení "Dide", ale v tomhle věku přece jen není tolik dětí, které by konstruovaly podobné latinsko-české slovní hříčky :-).

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. dubna 2018 v 18:15 | Reagovat

[3]: Mrňous byl prostě k sežrání. Jo, kdyby to tak o mně řekla ta podmračená paní o tři sedadla vedle, nejspíš bych to nevzal tak vstřícně :-).

[5]: Rádo se stalo, o takový zážitek jsem se prostě musel podělit :-).

13 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. dubna 2018 v 18:16 | Reagovat

[4]:[6]: Tetovaní lidé mají dobrý náběh na "tetu" :-).

14 Miloš Miloš | Web | 17. dubna 2018 v 19:07 | Reagovat

Tyto povídky ze života - předtím o jízdě nočním spojem a teď trolejbusem - jsou skvělé.
Myslím, že jsou mnohem zábavnější než Nedělní miniglosy, na kterých si tolik zakládáš. To říkám stejně upřímně jako to dítě :).

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. dubna 2018 v 19:45 | Reagovat

[7]: Ano, ti malí pábitelé... :-)

[8]: Uvidíme, jestli i u mne se to časem rozroste do takové jazykové košatosti. Bohužel, trolejbusem jezdím jen málokdy :-).

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. dubna 2018 v 19:50 | Reagovat

[9]: No, kdyby mě označilo jako "babi", asi bych znejistěl :-).

[10]: "Čarodějnice" bylo zatím na Filípka moc složité slovo. Ale kdoví, jak dopadnu, až ho potkám za rok :-).

17 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. dubna 2018 v 20:13 | Reagovat

[14]: Díky, Miloši, za pochvalu i za upřímný názor. Mezi svými články nedělám rozdíly, "zakládám si" na všech stejně a  všechny se snažím napsat nejlíp, jak dovedu. Těší mě pracovat s různými žánry i různými styly humoru, aby byl můj blog pestrý a každý si mohl najít to, co je mu blízké. No a "zábavnost" je jen jedna  z mnoha ingrediencí, které se vždycky pokouším namíchat tak, abych byl s výslednou barvou a vůní toho, co vznikne, co nejvíc spokojený :-).

18 Miloš Miloš | Web | 17. dubna 2018 v 21:06 | Reagovat

[17]: Aby to nevyznělo, že Miniglosy se mně vůbec nelíbí, hraní se slovy je obdivuhodné, ale trochu (a někdy i dost) mně vadí jednostranný politický aktivismus, který se v nich nezřídka objevuje.

Ty dvě povídky o cestování by mohly vyjít v humoristickém časopisu, jsou velmi povedené.

19 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 17. dubna 2018 v 21:32 | Reagovat

[16]: Mužské varianty jsou v tomhle podstatně milosrdnější - pakliže nepřijde na černokněžníka, což je docela mimo, tak můžeš být nejhůř čaroděj ;-)

20 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. dubna 2018 v 21:39 | Reagovat

[18]: Máme už tradičně velmi rozdílný pohled na to, co je to politický aktivismus :-). Nejsem naštěstí veřejnoprávní instituce, abych musel počítat, kolikrát si z koho udělám legraci, a celkem logicky to dělám častěji u těch, kteří mají aktuálně velký politický vliv a zároveň jejich konání považuji - samozřejmě z pohledu svých politických názorů - za největší ostudu.

Chci dát letos dohromady texty pro cosi jako "humoristickou" knížku, uvidíme, třeba se tam něco z těch dvou článků taky vejde :-).

21 Jarka Jarka | Web | 18. dubna 2018 v 10:13 | Reagovat

To bylo moc milé vyprávění. A já si myslím, že by ses mohl cítit polichocen, neboť jsi byl pasován na rodinného příslušníka, ke kterým mají děti nejblíže. I ten mrňousek poznal, že jsi osoba laskavá a důvěryhodná. :-D

22 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 6:31 | Reagovat

[21]: Chvilku jsem přemýšlel, jak moc se mám cítit polichocen, a nakonec jsem se rozhodl být polichocen dost :-).

23 J.R. J.R. | Web | 19. dubna 2018 v 9:51 | Reagovat

[21]: Souhlasím ;-) .

24 Bev Bev | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 10:12 | Reagovat

Milý zážitek skvěle podaný, takové příjemné čtení, kdy se člověk musí usmívat a doslova jsem vyprskla smíchy při čtení komentáře 16/9.  :-D

25 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 10:17 | Reagovat

Haha, četla jsem s napětím do konce, co to dítě vymyslí. Hezké!
Co se pana Formana týče, pro mě to byl velmi blízký člověk. Jeho Vlasy jsem viděla xkrát,Přelet a Larryho Flinta taky, Goyozvy přízraky opakovaně. A vždycky znovu a znovu jsem si filmy užívala a užívám, protože si pana Formana vážím. :-)Pro mě zůstává PANEM Formanem.

26 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 19. dubna 2018 v 10:36 | Reagovat

Jako babička dvouletého caparta tenhle zážitek považuji za roztomilý. Mohlo být hůř, děti mají velkou fantazii ;-)

27 Janinka Janinka | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 14:40 | Reagovat

Můj synek se takhle bavil s cizími pány často. A říkal jim "táta" :-D.

28 pavel pavel | Web | 19. dubna 2018 v 14:52 | Reagovat

To sis vykoledoval... kdo se ptá,  moc se dozví. :-D  Malé děti skutečně chytají každý úsměv... komunikace s okolím je jim přirozená... jen my dospělí lidé ji často ztrácíme. :-)

29 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 18:19 | Reagovat

[23]: I já.

[24]: V téhle bezprostřední interakci je výhoda hromadné dopravy. I když uznávám, že ani v autě nemusí být o interakce nouze :-).

30 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 18:24 | Reagovat

[25]: Z Formanových filmů jsem neviděl jen Muže na Měsíci, možná mě trochu odradilo, že se panu Formanovi v tom případě nepodařilo prosadit velmi podstatnou okolnost zamýšleného příběhu. Ale jinak je to jedna perla vedle druhé.

[26]: Je to tak, dopadl jsem skvěle, mohlo to být mnohem horší :-).

31 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 18:25 | Reagovat

[27]: Taky kdo se má v těch tvářích vyznat, že jo? :-)

[28]: Ale já jsem se "moc dozvěděl", i když jsem se na nic neptal! :-)

32 stuprum stuprum | Web | 19. dubna 2018 v 19:22 | Reagovat

Nejlepší popis pánů, kteří cestují ČD, jsem trefil u K. M. Č-Choda: Proštipcem svých baňatých prstů, o nehtech hlubokého smutku, nazvedal brejle na nose... šimraje do okna (moje adice)...

33 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 20:18 | Reagovat

Moc pěkně naformulováno. Dobře to napsal můj vážený rodák :-).

34 padesatka padesatka | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 21:34 | Reagovat

DEDO,
gratuluju k titulce... :-D

35 Helga Helga | Web | 19. dubna 2018 v 21:54 | Reagovat

:D a já myslela, že řekne "paní", Deda je ještě dobrý, moje děcka mají většinou problém s poznáváním pohlaví v případě dlouhovlasých mužů :-), to jsou pak teprv trapasy

36 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 22:04 | Reagovat

[34]: Děkuji, mile mě to překvapilo :-).

[35]: Z tohoto pohledu jsem to věru děcku svým pouštním účesem moc nekomplikoval :-).

37 alpos alpos | E-mail | Web | 19. dubna 2018 v 22:26 | Reagovat

Upřímnost dětí není možná úplně příjemná, ale zase většinou dobře vidí na rozdíl od starších lidí. Moc hezky a vtipně napsáno.:-)Pořád je to lepší než kdyby řeklo BABI ne?

38 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. dubna 2018 v 8:12 | Reagovat

[37]: To je pravda. Mě docela těší, že poslední dobou na mě malé děti reagují veskrze pozitivně; měl jsem taky dlouhé období, kdy děti v mé přítomnosti propadaly v nevysvětlitelný pláč. To je pak snad lepší i BABI, jen když je u toho úsměv a dobrá nálada :-).

39 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 20. dubna 2018 v 21:00 | Reagovat

Při čtení titulku mě samozřejmě napadl císař. :-D A on to jemňounký článek, který mě příjemně naladil. Neuvěřitelné, jak dokážeš navázat kontakt s malým dítětem. Tohle umí málokdo. Děda - to je podle mého názoru medajle. Někdo koho máme rádi, důvěřujeme mu, je veliký, silný, chytrý, všechno zná a všechno umí.

40 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 21. dubna 2018 v 12:59 | Reagovat

Já jsem si jednou s takovým prckem v MHD i trochu zazpívala :D
I když se na to necítím, bývám v očích těch maličkých už prostě "Paní" :D
Je to příjemná změna takhle narazit na takové děcko v dopravě nebo kdekoliv jinde. Ona ta hromadná doprava je totiž prostor, kde jsme všichni namačkáni aniž bychom tam ty druhé chtěli a všichni jsme k sobě takoví odtažití a nedíváme se na sebe. Děti tohle občas umí změnit.

41 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. dubna 2018 v 16:06 | Reagovat

[39]: Z takové medaile mám samozřejmě radost. A ta trefná charakteristika v poslední větě, to jsem prostě celý já :-).

42 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. dubna 2018 v 16:07 | Reagovat

[40]: Pro děti je taková cesta trolejbusem úžasný zážitek se spoustou podnětů všude kolem. Zvlášť když si můžou s nějakou šikovnou paní pěkně zazpívat :-).

43 bretislav bretislav | E-mail | Web | 21. dubna 2018 v 17:57 | Reagovat

Pocity z takových zkušeností chápu. Mne třeba chtěl pustit sednout mladík jedoucí s fešnou slečnou (oba seděli) a nedávno, když jsem jel metrem se svou ženou (vzácná to chvíle) mě nabídla posezení trochu korpulentní žena středního věku (mám já tohle zapotřebí?)..
Samozřejmě pecka pro mou ženu, které navíc tamta zalichotila, jak mladistvě vypadá. Ještě z nástupiště jsem po vystoupení tamté musel hrozitánsky zahrozit. Copak to se mužským dělá?!!

44 lissy-paolohn lissy-paolohn | E-mail | Web | 21. dubna 2018 v 17:59 | Reagovat

Je to nádherné. :-)

45 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. dubna 2018 v 17:54 | Reagovat

[43]: Ono podání dýky k rituální sbevraždě v podobě uvolnění místa v tramvaji mladou ženou už mám za sebou. Uklidňuji se tím, že to bylo kdysi těsně po doběhu maratónu, takže se to dá omluvit :-).

46 slunecnyden slunecnyden | Web | 22. dubna 2018 v 18:37 | Reagovat

Pobavilo. Skvěle napsané. Zrovna teď se mě babička ptala, jak se jmenuje ta houba, co hledají prasata. Nemohla si vzpomenout a já byla zabraná do čtení, odpověděla jsem, že to ví dcera. Je to prý prasohouba :-)

47 Steeve X Steeve X | Web | 23. dubna 2018 v 21:33 | Reagovat

Tomu říkám životní jízda.

48 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. dubna 2018 v 22:29 | Reagovat

[46]: Přesně tak, gurmáni se po prasohoubách můžou utlouct :-).

[47]: Příště zkusím jet opačným směrem :-).

49 Vendy Vendy | Web | 6. května 2018 v 10:30 | Reagovat

Nejspíš budeš dobře, a mladistvě vypadající děda :-D, ale namouduši, kdyby nadšeně zvolalo táta, to už by byla megahistorka! A pokud by tam jel někdo, kdo tě zná, určitě by si začal klást několik zásadních otázek :-D
Možná jsi mu připomněl "dědu" třeba některými rysy. Nebo tím, jak jsi se na něj smál a dokázal "blbnout". Těžko říct... každopádně úsměvná historka, která pohladí na duši. :-)

50 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. května 2018 v 8:17 | Reagovat

[49]: Přesně tak: Když už děda, tak mladistvě vyhlížející! :-) Každopádně jsem to bral jako vtipnou historku a trochu i jako čest, rozhodně je to lepší, než kdyby z mého mladistvého vzhledu začal drobeček natahovat moldánky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama