O vražedném houbovém spiknutí

12. července 2018 v 13:50 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Ne nadarmo se říká, že všechno má svůj správný čas, takže nebývá dobré příliš urychlovat přirozený tok věcí. Když jsem byl malý, dobře se to ukázalo třeba na tom, jak jsem se - jako dítě té překotné doby - naučil číst. Rodiče totiž jednou ve snaze vyjít vstříc mé přirozené zvídavosti udělali fatální chybu a jako ještě maličkému děcku mi ukázali, jak se píše moje jméno: P E T R. Moje první čtyři písmena! Nepamatuji se na ten okamžik, znám ho pouze z vyprávění, ale musel to pro mě být zásadní zlom, protože jsem pak napřel všechny skrovné síly svého batolecího věku k poznávání dalších písmen. Příležitostí k tomu jsem měl dostatek. Kupříkladu na našem klavíru se skvěl velký zlatý nápis PETROF; jak lákavé slovo k poznávání, zvlášť když už víc než polovinu písmen znáte: Přece PETR, to jsem já a teď už bych potřeboval jen vědět, co znamená OF. Takto postupně jsem od různých lidí loudil informace, z jejichž útržků jsem si sám pro sebe v ústraní skládal svou abecedu, a když nás pak přijely v srpnu 1968 osvobodit okupační spřátelené armády a na zdech a výlohách obchodů se objevily hanlivé nápisy psané velikými a kontrastními tiskacími literami, byl jsem z nich nadšený, protože jsem mohl svou čerstvě nabytou znalost uplatnit a trénovat v praxi. Samozřejmě nahlas a před svědky, protože potichu by to nebylo ono.

Chudáci moji rodiče tak byli našimi sousedy podezříváni z toho, že mi nápisy předříkávají a z bůhvíjakých podvratných důvodů mě je nutí opakovat; nikoho nenapadlo, že by si mrňous, kterému nebylo ještě ani dva a půl roku, čte kvůli své vlastní opojné radosti, že něco takového jde, a je mu úplně jedno, co všechna ta slova dohromady znamenají. Těžko zazlívat malým dětem, že se naučily slova přečíst dříve, než jsou schopny jim i porozumět. Ostatně něco takového pohříchu zdaleka není výsadou batolat, ale - jak se překvapeně stále znovu a znovu přesvědčuji - konkuruje jim v tom i mnoho dospělých, z nichž navíc mnozí o sobě mají velmi sebevědomé mínění, takže se jejich nedostatek už těžko někdy spraví.

Moje dětské srdéčko se ale muselo tetelit radostí, protože se mi díky novým znalostem otevřely dveře do obrovského tajemného světa naší velké knihovny. Brzy jsem si našel knížku, která byla přesně podle mého tehdejšího gusta, protože byla o zvířátkách a obsahovala spoustu pěkných fotek; jmenovala se Naše ZOO, a protože schopnosti intelektové a sociální nešly v mém případě úplně ruku v ruce, mohly občasné návštěvy spatřit mou maličkost, jak zamyšleně sedí na nočníku s dudlíkem v puse, listuje stránkami tlusté knihy a nechápavě kroutí hlavičkou, jak se nějaký pták může jmenovat "orlosup" a nebýt přitom ani orel ani sup.

V dalších předškolních letech jsem tak postupně nakoukl do spousty knížek; některé se mi moc líbily, zvlášť různé atlasy a encyklopedie jsem doslova miloval a v knihovně jich bylo dost. Našel jsem tak i Kapesní atlas hub, kde jsem se kromě mnoha informací o nejrůznějších hřibech, pečárkách, holubinkách či strmělkách dočetl s hrůzou v očích i o houbách nejedlých, jedovatých a dokonce smrtelně jedovatých, které u sebe měly výhrůžný obrázek s lebkou a zkříženými hnáty. Těch pár odborných stránek o jedovatých houbách tehdy na dlouhou dobu - nejspíš v kombinaci s některou z detektivek ve vedlejší polici nebo s hororovým výběrem Tichá hrůza, který jsem taky tajně přelouskal - vybudilo mou dětskou fantazii natolik, až jsem dospěl k přesvědčení, že existují-li v našem lese smrtelně jedovaté houby a moji rodiče a prarodiče v témže lese houby rádi sbírají, jistě mají úmysl mi některou z hub s černobílou lebkou v záhlaví vylepšit mou do té doby moc oblíbenou bramborovou polévku.

Přál bych vám znát moji babičku a mého dědu; jako dítě mě doslova milovali, ale já byl pod vlivem znervózňujícího koktejlu nevhodně zvolených publikací přesto skálopevně přesvědčen, že mi usilují o život a kdesi ve tmě našeho staňkovského sklepa pro mě klechtí čarodějný pokrm - smrtící smaženici z muchomůrek zelených anebo aspoň - protože jsem byl bdělý a žádné jídlo, které by mělo v sobě byť jen stopu houby, jsem v té době pochopitelně nejedl - syntetizují z těchto hub vražedný jed amanitin, kterým pak mohou potřít třeba i mé oblíbené lívance s cukrem. Hrůza žít v takovém nepřátelském světě! Když se pak stalo, že jsem se jednou přejedl třešní a bylo mi opravdu zle, považoval jsem to za naplnění svých obav, a kdybych tehdy kromě čtení uměl i psát, jistě bych sepsal závěť (podle standardního průběhu otravy, který jsem z atlasu znal nazpaměť, bych na to měl ještě dostatek času), aby i po mém odchodu bylo postaráno o mého oblíbeného plyšového medvěda.

Ani nevím jak, ale postupně jsem se z tohoto svého "houbového období" kupodivu celkem ve zdraví dostal. Jeho posledním záchvěvem byl okamžik, kdy mi rodiče jako čerstvému prvňáčkovi přinesli z porodnice řvoucí peřinku s mou novorozenou sestřičkou a já slavnostně prohlásil, že miminko má podle oficiálních dat z porodnice na výšku skoro tolik, co vzrostlá bedla vysoká. Měla to být ode mne pro maminku pochvala, jak se miminko povedlo, a taky trochu ukázka mých z atlasu načtených ohromujících znalostí, ale nezdálo se mi tehdy, že by rodiče mé výstižné přirovnání dokázali docenit, což nebylo divu, protože o houbách ve srovnání se mnou - bez urážky - věděli houbeles.

Na houby jsem pak naštěstí přestal mít čas, protože učivo první třídy si ode mne žádalo čas a soustředění. No řekněte, kdybych se stále zabýval jen vražednými houbovými choutkami svých příbuzných, třeba bych se ve škole spolu se svými spolužáky z první cé vůbec nestihl naučit číst! :-)


Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, a v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | E-mail | Web | 12. července 2018 v 15:41 | Reagovat

Děkuji ti, že jsi mi osvětlil myšlenkové pochody mého prvorozeného, který ve třech letech přečetl poprvé nahlas obal od dámských hygienických potřeb a pak vše, na co narazil. Nahlas a zřetelně :-D.

Zvláštní, atlas hub mě jako malou velice přitahoval, obzvláště stránky o houbách jedovatých či smrtelných.

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. července 2018 v 15:57 | Reagovat

To bylo hezké!!! Jak tak uvažuji, zřejmě není dobré, když je dítě  příliš zvídavé, má víc vědomostí než je obvyklé. Pamatuji si, že jsem zřejmě také uměla číst dost brzy, protože jsem čítanku první třídy přečetla skoro naráz a pak jsem nedávala moc pozor, nudila se asi. Ale prý jsem vždycky věděla, kde pokračovat ve čtení, když jsem byla vyvolána. No, vnučka taky zná už dost dlouho všechna písmena a to má 4 roky. Co taky s ní pořád dělat, že? Tak se čte, učí psát písmenka...snad ji to nepoznamená.

3 VendyW VendyW | E-mail | 12. července 2018 v 18:10 | Reagovat

Tichou hruzu i Kapesni atlas hub jsem take prelouskala, tu prvni nam cetla vzdycky ve skole nase ucitelka vytvarky pri kresleni a ona jedina mela vzdycky pri hodine ve tride ticho jak v kostele..... :-D Jelikoz jsem se naucila normalne cist az ve skole, mohla jsem tak, nezatizena nejakymi obavami z toho,ze by mne nektery rodic chtel otravit vesele sbirat jako mala houby.A ze jsem jich znala vic nez muj stryc ....

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 12. července 2018 v 18:38 | Reagovat

Z hub mám nejraději rudočechratku nahou. Byť je to vlastně fialová čirůffka. Kam se na ní hrabe kráva Milka. :-)

5 Alka Alka | E-mail | 12. července 2018 v 20:21 | Reagovat

Ha! Taky jsem četla Tichou hrůzu a Kapesní atlas hub. Ovšem až někdy ve 13. Do té doby jsem četla takové ty Honzíkovy cesty a Malé Bobše...a Verna. :-)

6 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 12. července 2018 v 21:57 | Reagovat

Z atlasu hun ad Alberta Pilata, ktery jsem hltalv detstci, byt pozdejsim, si pamatuji vetu o smrtelne davce amanitinu, jedu muchomurky zelene, ze je tak nepatrna, ze mnoztvi na spicku noze bz otravilo 100000 mysi, ktere serazenzy za sebou by vyvorili radu18 km dlouhou,podel niz bychom si vykracovali 3 a pul hodiny vojenskym krokem...Jak nazorne 8-O

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. července 2018 v 7:02 | Reagovat

[1]: Na rozdíl od vzkazů typu "Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša" byly v době mých prvních čtenářských pokusů dámské hygienické potřeby nedostatkovým zbožím :-).

[2]: Vnučku to určitě nepoznamená. Ale atlas hub bych dal pro jistotu pod zámek :-).

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. července 2018 v 7:07 | Reagovat

[3]: Se svými načtenými znalostmi jsem občas lidi kolem sebe přiváděl do rozpaků, např. když jsem jako své oblíbené zvířátko neuvedl kočičku, pejska nebo sloníka, ale uintatherium :-).

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. července 2018 v 7:09 | Reagovat

[4]: V atlase byla nejspíš jen čirůvka fialová. Nahou houbu bych si jistě pamatoval :-).

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. července 2018 v 7:14 | Reagovat

[5]: Než jsem se dostal k Honzíkově cestě a Malému Bobšovi (natož k verneovkám), měl jsem Tichou hrůzu už dávno za sebou :-).

[6]: Ano, bylo to tam. Účinek tohoto popisu na malé dítě byl - jak mohu s odstupem posoudit - opravdu enormní, protože jsem si dokázal představit jednu myš, možná i dvě, ale tak dlouhou řadu... :-)

11 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 13. července 2018 v 9:00 | Reagovat

Az v pozdejsim detstvi jsem se z alasu hub od Alberta Pilata docetl, ze amanitin jed muchomurky zelene, ma letalni vahu nevim uz kolik mikrogramu, ale pamatuji"Je to davka tak nepatrna, ze mnozstvi na spicku noze by otravilo 100 000 mysi, ktere, serazeny za sebou, by vytvorili radu 18,5 km dlouhoi, podel niz by hom si vyktacovali 3,5 hodiny vojenskym krokem" Zkratka, muchomurku zelenou do kosiku nebrat! :-)

12 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 13. července 2018 v 9:28 | Reagovat

Ajta, nejak jsem to prekopirovak, myskel jsem, ze se to poprve neotiskloo.nn

13 Jarka Jarka | Web | 13. července 2018 v 10:43 | Reagovat

Kam ten svět spěje, číst v batolecím věku. [:tired:]  :D Nezapomenu, jak se učil číst můj mladší bráška. Také znal pár jednotlivých písmenek, ale pro něj to bylo "ko", nebo "po" a pak mu vznikaly slova jako je korálík, nebo polot. Maminka z něj šílela až tak, že si to pamatuji dodneška. 8-O  :-D

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 13. července 2018 v 11:17 | Reagovat

[13]: Mladší bráška má zjevně přirozený talent pro japonské slabičné abecedy :-). Mimochodem, zrovna "korálík" je moc pěkné slovo s mnoha potenciálními významy.

15 stuprum stuprum | Web | 15. července 2018 v 2:05 | Reagovat

O houbách věděli své trifidi!

16 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 15. července 2018 v 23:28 | Reagovat

Já jsem se naučila číst až kolem šestých narozenin, a mým slabikářem byl Čtyřlístek, děděný po bráchovi.
Ovšem veliký plakát s houbami nám visel na záchodě a ač jsem nevěděla, jak se která houba jmenuje, podle zelených a červených teček jsem naprosto přesně věděla, jestli je jedlá, nebo ne.
Stejně tak moje děti vědí, do jakých výšek dorůstají letničky a v jakých měsících kvetou, neboť letničkový plakát visí na záchodě u mých rodičů...

17 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 16. července 2018 v 10:36 | Reagovat

Kouzelné, ale taky trochu děsivé :-D Číst ve dvou a půl letech, to už je opravdu těžce nadstandardní (hlavně ale, jestli z toho rodiče neměli nějaké opletačky).
S orlosupem mám také svoje zkušenosti - když jsem ve věku čtyř let byla s rodinou v pražské zoo, zaujal mě tam jistý pták. V tomhle věku jsem ještě číst nedovedla, a tak jsem se ptala rodinných příslušníků, jestli je ten ptáček orel, nebo sup? No, taky mě to překvapilo :-D

18 Sugr Sugr | E-mail | Web | 16. července 2018 v 18:47 | Reagovat

Na houby coby Moravanda žijící v Praze nechodím, ale rodiče chodili, nyní už maminka ne. Krásný článek. :-)

19 Bev Bev | E-mail | Web | Úterý v 7:27 | Reagovat

To bylo zas tak krásný, sedím a culím se nad tím a představuju si to. Přirovnání sestry k bedle je úžasné a stejně tak přesvědčení, že děda s babi chystají  velké houbové spinutí. Moc pěkně mně dneska díky tobě začal den. :D

20 Bev Bev | E-mail | Web | Úterý v 7:28 | Reagovat

pardon: spiknutí ;-)

21 Čerf Čerf | E-mail | Web | Úterý v 7:37 | Reagovat

[16]: Vzdělávací roli toalety ve svém obsáhlém pedagogickém díle Jan Amos Komenský trestuhodně pominul :-).

[17]: Ano, pamatuju si, že mi nebylo vůbec jasné, proč je zrovna orlosup a ne supoorel :-).

22 Čerf Čerf | E-mail | Web | Úterý v 7:41 | Reagovat

[18]: Říkám si, že budu muset někdy zajít do "starého lesa" u Staňkova, kam jsem chodil na houby v dětství, jestli bych to tam ještě aspoň v některých místech poznal.

[19]: Já za to nemůžu, že to na centimetry tehdy skoro souhlasilo! :-) Ale je pravda, že sestra od té doby dost vyrostla, kdežto bedly zůstaly na svém :-).

23 Miloš Miloš | Web | Úterý v 15:43 | Reagovat

"Sestřičku z porodnice", já v tom věku ještě věřil, že děti nosí čáp :).

24 Čerf Čerf | E-mail | Web | Úterý v 20:47 | Reagovat

[23]: Já to chápal tak, že čápi mají v porodnicích svá logistická centra s výdejním místem :-).

25 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | Čtvrtek v 20:56 | Reagovat

Jo tak proto ty máš takový náskok v jazyku českém! :-)

26 Čerf Čerf | E-mail | Web | Čtvrtek v 23:44 | Reagovat

[25]: Škoda, azbuku jsem tehdy ještě neuměl, tak se mi některé obzvlášť inspirující nápisy na zdech rozluštit nepodařilo :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama