Jak jsem kdysi vyhrál nejvyšší výhru v Sazce

28. srpna 2018 v 9:33 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pozn.: Trochu se nám to otáčí: Zatímco doposud jsem vybíral slušné věci z blogu, které by se snad jednou mohly hodit do knižního výběru, teď začínám dávat na blog kousky, které jsou napsané primárně pro plánovanou "vzpomínkovou retroknížku". Samozřejmě, ještě to není finální "učesaná" verze, ale spíš "surovina" k dodatečnému jemnějšímu opracování. Ale na konci by z toho měla být jedna z knížek, které chci mít obsahově připravené na konci svých ročních "tvůrčích prázdnin".

Jak už určitě víte, dalším podobným počinem je moje právě probíhající fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), která je právě k vidění na zámku v Dobřichovicích. Pár pohledů na výstavní instalaci najdete v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky.

---------------------------

Už odmala jsem byl tvorem hravým a navíc i velkým sportovním fanouškem, nebylo tedy divu, že jsem se brzo začal zajímat i o tipování sportovních utkání. Když jsem začal chodit na gymnázium, tedy ještě před svými patnáctými narozeninami, byl jsem už docela zkušeným sázkařem. No, sázkařem … Aby to zase nevypadalo podle dnešních měřítek jako kdovíco: V počínajících 80. letech neexistovalo nic jako legální kurzové sázky. Jedinou možností, jak popustit uzdu vášni pro sázení na fotbal či na hokej, byla tehdejší oficiální hra SAZKA. To nějací neznámí moudří lidé vybrali každý týden tucet zápasů z domácích nebo velkých zahraničních soutěží a vy jste měli u každého zápasu říct, jestli vyhrají domácí, hosté nebo to dopadne nerozhodně. Za každý takový sloupec dvanácti tipů se tehdy platila jedna československá koruna, na sázence bylo možné uzavřít takových tipů osm, takže za osm kaček týdně, což bylo v mých tehdejších finančních možnostech začínajícího gymnazisty, jsem se mohl každý víkend opájet úžasnou představou, že mi jednou konečně všechny tipy vyjdou, já vyhraju statisíce a na malém rovnostářském dvorku socialistické společnosti se stanu nepřehlédnutelným boháčem, aniž bych kradl, jako to dělávali někteří filutové vyznávající tehdejší oblíbené (a mně strašlivě protivné) heslo tzv. spravedlivé a pokrokové socialistické společnosti: Kdo nekrade, okrádá rodinu!

Onoho léta, kdy mi bylo patnáct a připadal jsem si pochopitelně nejmoudřejší, když ne na světě, tak aspoň na Plzeňsku rozšířeném o domažlický region, jsem taky jednou - stejně jako každý víkend - vyplnil všech osm sázkových sloupců. Jako obyčejně jsem na tiket tehdy ještě opatřený líbezným kopírákem nastřílel své tipy v podobě křížků a zajel si - protože byly právě prázdniny - podat vyplněný tiket na malou staňkovskou poštu na kole. Výborně, na další velké bohatství bylo políčeno, takže jsem se mohl vesele věnovat jiným prázdninovým radovánkám a na tiket jsem pozapomněl. Až v sobotu večer, když jsem se díval v televizi na Branky, body, vteřiny, jsem zjistil, že české zápasy vycházely hodně podobně tomu, co jsem měl natipováno, stejně jako jeden anglický, o kterém se v televizi mluvilo. A bylo to skutečně tak: Prvních sedm zápasů z dvanácti vyšlo přesně podle mých představ a v jednom z vyplněných sloupců stále ještě nebyla ani jedna chyba, což se mi běžně nestávalo. Začal jsem být maličko nervózní a nedočkavý, protože výsledky zahraničních fotbalových zápasů se tehdy nedaly zjistit tak snadno jako dnes, kdy všichni všechno mohou sledovat on-line a konečný výsledek vědí rychleji, než si ho uvědomí hráči na hřišti.

V neděli jsem večer z televizního zpravodajství přidal další dvě trefy a už jsem měl devět zásahů z dvanácti. Stačilo trefit jediný výsledek z posledních tří a něco bych vyhrál. Jenže já nechtěl vyhrát jen něco; chtěl jsem vyhrát nejvyšší výhru a stát se tak nejbohatším teenagerem ve Staňkově i s přilehlými vesnicemi. Jenže to jsem si musel počkat, až druhý den ráno vyjdou noviny, protože výsledky fotbalových ligových zápasů ze západního Německa a Anglie nebylo možné zjistit jinak, snad jedině někde na západoněmecké televizi, ale to bych se se svým pučícím bohatstvím musel při přelaďování televize svěřit příbuzným, což jsem zatím ještě nepovažoval za nezbytné. Ráno jsem stál před staňkovským novinovým stánkem u kostela jako první, dokonce ještě před místními závislými kuřáky, kteří šli na ranní šichtu do JZD. Panu trafikantovi jsem noviny doslova vytrhl z ruky nedočkavostí. Ano, i další dva ze tří výsledků vyšly přesně podle mých představ. Poslední výsledek noviny neznaly, protože se hrálo až večer po uzávěrce. To znamená, že už teď jsem vyhrál nejméně druhé pořadí, a kdyby vyšel i poslední zápas, pomalu by mohli do poštovního vozu vlaku z Plzně do Domažlic začít skládat zlaté cihly.

Pamatuji se, že právě ten poslední potřebný výsledek byl ze všech na sázence nejméně pravděpodobný, takže jsem strávil ještě celých čtyřiadvacet hodin jako na jehlách. Zbytky rozumu mne v duchu chlácholily, že by bylo fakt proti vší statistice, aby vyšel i poslední zápas, a že i druhé pořadí s jednou chybou bude představovat znamenitou výhru (Kolik asi? Tisíc, pět tisíc? Nebo snad dokonce padesát?), ale chuť je mrška nenasytná, takže jsem si navzdory statistickým zákonitostem ve svém sázkařském srdci představoval, jak si nesu své statisíce uložit na výherní vkladní knížku do místní spořitelny a lidé si mezi sebou šuškají: "To je on! Vypadá napohled celkem nenápadně, ale je to skoro milionář a i jinak skvělá partie!" Ještěže jsem měl na přemýšlení jen 24 hodin, jinak bych snad nakonec ještě došel k závěru, že zbohatnout vlastně nechci, protože si o mně budou povídat všichni sousedi, budou mě pomlouvat všechny zdejší nesnesitelné drbny a místní honorace mi bude dohazovat své - bez jejich rodičovského přispění jen obtížně provdatelné - dcery. Myslím, že poslední noc jsem ani nespal, jen jsem za kokrhání kohoutů od rozbřesku lehce podřimoval na lavičce u trafiky. Než se mi podařilo v Československém sportu nalistovat ten správný list, skoro jsem noviny samou nedočkavou nešikovností zmuchlal. Tak, kdepak máme Werder Bremen?… BINGO!! Byl tam! I poslední zápas vyšel tak, jak jsem potřeboval, a bylo tedy jasné, že mé bohatství už je neodvratné. Bohatství za dvanáct zásahů z dvanácti možných, jak se na patnáctiletého sázkového profesionála sluší!

To ovšem definitivně přestala legrace a já měl před sebou další dva dlouhé dny, protože až ve čtvrtek ráno se zveřejňovalo, kdo kolik vyhrál. To totiž napřed museli odborníci na ústředí spočítat podle množství vložených peněz a počtu výherců, pěkně poctivě a ručně, bez pomoci výkonných počítačových systémů, umělé inteligence a celosvětové informační sítě. Ale celé dva dny o samotě s takovým krásným tajemstvím se - jistě uznáte - vydržet nedá, takže jsem o skutečnosti, že se právě stali prarodiči boháče, informoval svou babičku a svého dědu, kteří z toho oba byli ještě víc na větvi než já. Babička dostala málem infarkt, a i když po nějaké době přestala lapat po dechu, neustále zoufale lomila rukama a nebýt od jisté doby ateistka, jistě by se i křižovala. Když se ale po nějaké době jen trochu otřepala, také zjistila, že podobné tajemství je velké břímě, od kterého snad mohou pomoct jen nastražené uši kamarádek ze sousedství, takže zanedlouho už se přičiněním milých dobrosrdečných maloměstských babiček, které tehdy ještě nevýslovně trpěly nedostatkem řádných psaných bulvárních informací, valila zpráva o mém náhlém zbohatnutí staňkovskými ulicemi jako pyroklastický proud z Vesuvu ulicemi nebohých Pompejí. Navíc - zloději z širokého okolí se hned začali zajímat o to, který je náš dům, což do té doby zajímalo jen sovětské vojáky v srpnu 68, kteří měli mého dědečka s jeho podnikatelsko-muklovskou historií na seznamu "exponentů pravice" a jeho domu se chystali nezištně poskytnout tankovou ochranu před úklady všudypřítomné kontrarevoluce.

Pro čtvrteční noviny se zveřejněnou výší všech výher jsem už z bezpečnostních důvodů nešel sám, ale v doprovodu natěšené babičky, která byla připravena si koupit na svazky bankovek novou síťovku, aby ji v bance nepomluvili. Zároveň se jakoby náhodou po ránu kolem kostela nenápadně procházely všechny významnější drbny ze širokého okolí, protože občas to prostě na každého přijde, že po ránu pocítí intenzivní potřebu blízkosti svatého místa. Když jsem na lavičce otáčel potištěné stránky, zatajil jsem naposledy dech a babička v očekávání radostné zvěsti přivřela oči. Ano, bylo to tam. Pěkně s nadpisem a spočítané, kvalitní ruční práce.

V onom slavném sázkovém týdnu jsem v nejvyšším pořadí hry Sazka vyhrál přesně 775 korun a ještě 10 korun navrch v dalším sloupci za třetí pořadí. Výherců, kteří natipovali úplně stejné výsledky jako já, bylo prostě moc. Babička splaskla a již opět s otevřenýma realistickýma očima koupila místo nové síťovky troje startky navíc dědečkovi, který měl kvůli nervozitě z neodvratného zbohatnutí rodiny poslední dva dny o dost vyšší spotřebu cigaret. Zvědavé sousedky se zklamaně rozešly do svých nevzrušivých domovů a vážení otcové místních dívek si rychle škrtli moje narychlo vespod připsané jméno ze seznamu potenciálních nápadníků. Státní banka stáhla svůj požadavek na ozbrojený doprovod zvláštního vlaku Praha - Staňkov, který měl do mých nedočkavých rukou přepravit bohatství "kryté zlatem a dalšími aktivy Státní banky československé", za které jste mohli kousek vedle za západními hranicemi normálního světa obdržet tak maximálně chlácholivý úsměv.

Ke své výhře jsem přidal pár korun z letní brigády a za osm stovek jsem si koupil frajerskou hnědou vypasovanou koženkovou bundu, díky níž moje akcie v gymnaziálním kolektivu o něco stouply, ale hlavně jsem sám sobě připadal jako neskutečně moderní frajer, který navíc za svou novou bundu nemusel nikomu děkovat, ale vydělal si na ni docela sám, vybaven pouze úžasným sázkovým know-how a propiskou. No a až vyhraju nejvyšší výhru příště, už to budou konečně ty vytoužené statisíce.

Sazku jsem od té doby zkoušel hrát ještě řadu let, ale už nikdy jsem znovu nejvyšší výhru nevyhrál. Zůstala mi po ní jen rozpadající se vzpomínka a frajerská bunda, kterou jsem po letech musel se slzou v oku vyhodit, protože na můj nevratně se rozšiřující pás byla vypasovaná až příliš :-).


Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, a v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 28. srpna 2018 v 10:05 | Reagovat

:D Tak tomu říkám pech, tak skvěle vsadit a pak se dělit jen o drobky. :D Mě sázení nechává chladnou. Za svůj život jsem koupila jen pár losů s maximální výhrou stačící tak akorát na zakoupení losu dalšího, čímž byla vždy konečná nula zpečetěná. 8-O  :-D

2 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 15:47 | Reagovat

Ono vygrat velkou sumu není žádná sranda, jak jsem četl a jak je i v článku naznaceno....Nesledujic ligu, sazel jsem obcas jen sportku....

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 16:01 | Reagovat

[1]: Mě překvapilo, že tahle hra i po těch mnoha létech pořád ještě existuje, nejspíš z nostalgie, protože to byla úplně první hra, kterou Sazka v padesátých letech zavedla, ještě dávno před sportkou. Místo dvanácti zápasů je jich dnes o jeden víc, vklad se zvýšil, skoro nikdo to nehraje, ale pořád to funguje. Asi si z nostalgie vsadím, pěknou bundu na podzim by to chtělo :-).

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 16:03 | Reagovat

[2]: Věřím si, takže bych byl - samozřejmě z čistě studijních důvodů - tuhle zkoušku charakteru podstoupit :-).

5 Valentina Valentina | Web | 28. srpna 2018 v 18:55 | Reagovat

Já si kupuji jen lístek do tomboly. Jen jeden - ten, který vyhrává. ;-)

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 28. srpna 2018 v 21:32 | Reagovat

Taky jsem to zkoušel.
Ale vždycky mne nějaký klub zklamal až k pláči.

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 21:55 | Reagovat

[5]: To je samozřejmě o dost efektivnější metoda :-).

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 21:57 | Reagovat

[6]: Mě nezklamal žádný klub, ale všichni ti, co tehdy vyhráli spolu se mnou :-).

9 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 21:58 | Reagovat

Tak mě tak napadá, Petře: spočítal sis někdy, kolik peněz jsi prosázel? ;-)

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 22:16 | Reagovat

[9]: Zpětně to snad ani nemá cenu, když ta měna už neexistuje :-).

11 stuprum stuprum | Web | 29. srpna 2018 v 3:48 | Reagovat

800 uherských korun za Františka Josefa, vždyť to byl majlant. Teď je otázka, jestli píšeš o letech 1880 nebo 1980. :)

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. srpna 2018 v 7:30 | Reagovat

[11]: Máš pravdu, že 800 rakousko-uherských korun byla spousta peněz, to by byla opravdu slušná výhra. Ale v 80. letech 19. století bych musel vyhrát ještě v krejcarech, protože korunová měna platila až od roku 1892 :-).

13 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 29. srpna 2018 v 9:27 | Reagovat

Ty chystáš dokonce dvě knížky? Tomu tedy říkám velké plány! :-) A zdá se mi to, nebo vidím v rukopisu tohoto článku známky inspirace u pánů Šimka a Grossmanna? :-)
Příběh mě každopádně pobavil - hlavně nutkavá potřeba být takhle někdy po ránu poblíž svatého místa je kouzelná :-D

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. srpna 2018 v 9:49 | Reagovat

[13]: Popravdě, chtěl bych mít za rok pohromadě materiál pro pět knížek, ale když budou jen čtyři, taky budu spokojený :-).

Poetika pánů Šimka a Grossmanna mi byla v době výhry, o které jsem psal, výrazně bližší, než je teď, ale to je dáno přirozeným vývojem, který může a nemusí být vždy k lepšímu :-). Tehdy jsem byl nadšený ze všeho, co jsem od těch pánů slyšel nebo četl, jako teenager jsem uměl dost jejich věcí zpaměti, teď už bych byl o dost kritičtější a své věci bych rád měl posazené jinak, ale součástí mého širokého inspiračního mixu jsou Š+G určitě, to bych asi popíral marně :-).

15 beallara beallara | Web | 29. srpna 2018 v 11:00 | Reagovat

Pobavila jsem se velice laskavým povídáním  s příchutí času malin nezralých a máš pravdu, pokud člověk rozvine svou fantazii, dokáže neuvěřitelné.
Děkuji, vrátila jsem se do příjemných časů, kdy to všechno mělo nějak jinou hodnotu. :-)

16 Alka Alka | E-mail | 29. srpna 2018 v 16:27 | Reagovat

Na vejšce jsem začla sázet Sazku. Nikoliv hokej, což by bylo logické. Ani náš fotbal, protože fotbalu vůbec nerozumím, nekoukám na něj, nebaví mě. Sázela jsem výhradně na zahraniční fotbalovou ligu. Jednak v Sazce nebyla nijak zvlášť často, ani já jsem nesázela pravidelně; druhak  jsem na ni měla systém. V anglické fotbalové lize se mi líbil název Aston Villa, takže tenhle tým venku vyhrával; tedy podle mne. Jirka fandil Manchesteru United, takže ten vyhrával vždycky. Název Tottenham Hotspur se mi vůbec nelíbil – zásadně prohra. Zato Nottingham Forest se mi celkem líbil, tedy doma výhra, venku plichta.
    Podobně jsem to měla se západoněmeckou (tehdy) fotbalovou ligou. Schalke 04, ač dodnes nevím, jestli to je název nějaké vesnice, případně ve kterém městě hraje, vesměs výhra. Borussia Dortmund taky dobrý, takže výhra nebo plichta. Ostatní týmy podle aktuální nálady.
    A někdy na začátku třetího semestru jsem v té Sazce vyhrála třetí. Hned v pondělí po škole kmitám na Petřinách na poštu. Vidím to jako dneska: Řítím se k okénku, kde jsem tiket podala. Sunu tiket pod plexisklo a paní za přepážkou říká:
    „Tady se jenom sází. Výhry se vyplácejí v prvním patře.“
    Svižně vybíhám schody a už předkládám sázenku u správného okýnka. Paní za přepážkou chvíli hledá, pak se ptá:
    „Z kterého týdne to je?“
    „Teď z víkendu, takže z předchozího.“    
    „Aha, tak tyhle výhry se vyplácejí až od čtvrtka.“
    Celé úterý, středu a kus čtvrtka jsem celá natěšená. Ve čtvrtek už rozvážně kráčím ke správnému okénku. Paní za přepážkou bere tiket, pod plexisklem mi podsunuje bůra. Čekám na papírové bankovky. Čekám marně. Přepážková pracovnice na mě zvědavě kouká a říká:
    „To je všechno.“
    Mohlo mě napadnout, že když vyhraji já, tak vyhraje půlka sázející republiky. Na tuhle sázenku jsem si narejžovala mínus sedm korun. Pak jsem celkem dlouho nesázela.
    Na podzim roku 1978 jsem vyhrála opět. To už jsem byla mazaný profík a sázela tzv. trízy. Čili na jeden zápas se daly napsat dvě i všechny tři možnosti, tedy výhra, remíza, prohra. Podle toho se ovšem platilo. Můj tríz vyšel na 36 korun. Žádný problém, už jsem vydělávala a plat jsem měla 1 700 korun.
    Už jsem se na poštu pro výhru – pozor: vyhrála jsem dvě třetí a jednu druhou – nervala hned v pondělí, naopak jsem si v pondělí v novinách našla, kolik jsem vyhrála. Zopakuji, že to byla jedna druhá a dvě třetí. Celkem 80 korun. Na ty tři výhry.
    Od té doby sázím jen kytky.

17 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. srpna 2018 v 18:17 | Reagovat

[16]: Tak to jsem netušil, že v blogových vodách narazím na takového experta! :-) Ano, triesy, to už byla specialitka a nejvyšší dívčí pak byly triesy krácené, na to už byla celá specializovaná brožura a speciální tikety a spousty variant. Jenže to sázeli hlavně experti, kteří se posléze nevratně odebrali do světa kurzových sázek. Ale jak říkám, překvapilo mě, že tahle hra pořád ještě existuje, byť je v ní v porovnání s dřívějškem jen minimální týdenní obrat.

Naopak, platilo jako samozřejmost, že čím větší znalec, tím nižší výhry. Nějak se člověk uklidnit musel :-).

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. srpna 2018 v 18:23 | Reagovat

[15]: Jsem rád, že tě moje vyprávění pobavilo. Shodou okolností týden před mou slavnou výhrou i týden po ní byly opravdu skvělé výhry, několik desítek tisíc, což v tehdejších poměrech bylo dost peněz. Ale bunda byla taky dobrá :-).

19 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. srpna 2018 v 20:10 | Reagovat

[16]: Jo, ještě mě napadlo, že Schalke 04 je klub z Gelsenkirchenu :-).

20 Janinka Janinka | E-mail | Web | 30. srpna 2018 v 16:22 | Reagovat

Krásný vzpomínání. Na tu dobu bylo i sedm stovek dobrých :-).

21 Sugr Sugr | E-mail | Web | 30. srpna 2018 v 20:06 | Reagovat

Pamatuju si v době sázení, že naše kolegyně v práci přišla celá přešťastná, že konečně vyhrála, konečně asi po 10ti letech kdy jen penízky vstázela.
Zeptaly jsme se jí (kolegyně) celé nedočkavé kolik vyhrála? Prý 200,- Kč.
Hm..., sázela 250,- :-D

22 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. srpna 2018 v 21:48 | Reagovat

[20]: To je pravda, taky si to pamatuju i po létech :-).

[21]: Ono se říká, že jakkoli malá výhra udělá velkou radost, kdežto jakkoli vysoký plat je považován za normální :-).

23 Miloš Miloš | Web | 5. září 2018 v 0:41 | Reagovat

V socialistické éře mně nešlo do hlavy, jak bylo možné, že stát připouští možnost bezpracného zbohatnutí :).

[20]: Taky si myslím, na dnešní poměry by to odpovídalo asi 10 tisícům.

24 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. září 2018 v 7:32 | Reagovat

[23]: Jak to myslíš, bezpracné? Víš, co dá "šedým buňkám" za práci trefit ty správné výsledky? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama