O jízdenkofóbii

4. září 2018 v 17:07 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy

Pozn.: Jak už jsem tu nedávno psal, zatímco doposud jsem vybíral slušné věci z blogu, které by se snad jednou mohly hodit do knižního výběru, teď začínám dávat na blog kousky, které postupně píšu pro plánovanou "vzpomínkovou retroknížku". Samozřejmě, ještě to není finální verze, ale spíš "surovina" k dodatečnému jemnějšímu opracování. Ale na konci by z toho měla být jedna z několika knížek, které chci mít obsahově připravené na konci svých ročních "tvůrčích prázdnin".
Jak už určitě víte, dalším podobným počinem je moje právě probíhající fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), která je právě k vidění na zámku v Dobřichovicích. Pár pohledů na výstavní instalaci najdete v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky.

Pokud bychom se někdy potkali ve vlaku, poznáte mě jednoduše: Hned po nástupu do vozu, ještě před tím, než si vůbec sednu, vyndám jak jízdenku, tak všechny další nutné propriety pro cestu před sebe na stolek, protože potřebuji mít celou cestu jízdenku pěkně na očích, aby se mi nemohla nikam zaběhnout ani nikde schovat. Mám totiž opravdovou fóbii z toho, že až přijde ten správný čas a objeví se přísný průvodčí nebo dokonce revizor, nebudu moct jízdenku jako z udělání nikde najít a budu nespravedlivě považován za černého pasažéra a zároveň černého Petra. Nemám pro tenhle nepříjemný pocit žádné rozumné vysvětlení, samozřejmě jsem schopný se s průvodčím velmi dobře domluvit a navíc vyhlížím celkem důvěryhodně, tak bych nejspíš nebyl hned podezírán z nekalostí, ale maximálně z roztržitosti někde na úrovni rolí Pierra Richarda. Přesto ta představa, že bych třeba jízdenku nějakou dobu marně hledal po kapsách nebo v tašce, je pro mě tak stresující, že to nejsem ochoten riskovat.

Samozřejmě, pro něco takového musí mít člověk určité psychické predispozice a já bohužel nevím, odkud onen nepříjemný pocit pramení, mám ho odjakživa, aspoň tedy od toho jakživa, které si vybavuji. Pamatuji se ale přesně na okamžik, který mou jízdenkofóbii potvrdil a notně zvýraznil. Jak už jsem psal v minulé kapitole (viz článek Jak jsem kdysi vyhrál nejvyšší výhru v Sazce), celou svou "nejvyšší výhru v Sazce" jsem ve svých 15 letech utratil za frajerskou hnědou bundu. Byl jsem si pak ovšem dost zřetelně vědom, že mám sice tu správnou frajerskou bundu, ale jaksi ne to správné frajerské chování. Starším lidem jsem neodsekával, neříkal jsem jim "vole", ve vlaku jsem si nedával nohy nahoru na sedadla, jak to skuteční frajeři dokázali bez mrknutí oka, nedělal jsem shyby na konstrukci zavazadlového prostoru, neházel jsem odpadky ostatním cestujícím pod nohy a připadlo mi hloupé dokonce i to při rozhovoru s cizím člověkem koutkem úst vyfukovat velké žvejkačkové bubliny, i když jsem je uměl. Prostě jsem tehdy byl na opravdového frajera příliš slušný.

Dlouho jsem hledal nějaký méně nápadný, ale stále ještě dostatečně frajerský atribut, který by se dobře hodil k mé koženkové bundě. Dlouho jsem si lámal hlavu, ale pak jsem na to konečně přišel: Zahlédl jsem totiž ve vlaku muže, který měl svou jízdenku zastrčenou za hodinkami. V té době měly ještě jízdenky podobu malých obdélníkových kartónků, které průvodčí umně procvakávali svými kleštičkami a dělali do nich nádherné přesně kulaté dírky. Vyzkoušel jsem to a ke své velké radosti jsem zjistil, že jízdenka se mi za moje sovětské hodinky značky Poljot vejde úplně akorát. Několik jízd vlakem jsem se na svou první opravdu frajerskou jízdu duševně připravoval a pak to jednou opravdu přišlo. Koupil jsem si svou jízdenku, kartónek jsem hned při vstupu do vlaku vetknul pod hodinky a zálibně jsem si představoval, jak přijde mladá paní průvodčí, já se na ni frajersky usměju, nenuceně povytáhnu svůj koženkový rukáv a tam, pod hodinkami bude jízdenka čekat na svůj sólovýstup. A mladá průvodčí si o mně pomyslí… no prostě něco moc pěkného, co si asi mladé hezké ženy o opravdových frajerech myslívají.

Kdyby přišla průvodčí hned na začátku cesty, nejspíš by všechno proběhlo podle mého plánu. Bohužel, přišla až po několika stanicích, kdy jsem již - ukolébán v měkkém sedadle do stavu lehké dřímoty - úplně zapomněl, že dnešek je stran jízdenky výjimečný, takže můj původní a pohříchu pozapomenutý plán se se skutečností shodoval jen v tom úplně prvním kroku: Opravdu přišla mladá průvodčí a vyzvala mě, aby předložil jízdenku. Usmál jsem se na ni s povytaženým koutkem úst, jak jsem to viděl v Muži z Acapulca, a sáhnul jsem automaticky do kapsy, kde jsem do té doby pokaždé svou jízdenku nosil. Dávná a nepochopitelná odvěká noční můra, že jednou nebudu moct svou jízdenku najít, se konečně naplnila. Polilo mě horko a obličej se mi zalil temné rudou barvou, kterou by mi i čerstvě nalíčený Gojko Mitić záviděl.

Začal jsem překotně hledat ve všech dalších kapsách a jejich počet, zdálo se mi, v čase narůstal. Po kasách jsem nahmatal leccos, ale nikde to nebyl kýžený obdélníček z tvrdého papíru. To snad není možné, kde ten lístek může být? mluvil jsem polohlasem sám k sobě a začal jsem všechny věci vyndávat z kapes, protože někde tam přece ta prokletá jízdenka musí být. Mladá paní průvodčí se, zdálo se mi, docela dobře bavila.
"Co kapsa na zadku?" odtušila decentně. "Tam často bejvaj."
Sáhnul jsem tam, obdélník jsem nahmatal, ale poněkud čtvercovější, než by se na jízdenku slušelo. Ke svému zděšení jsem vyňal dlouhým nošením v místech, kterými se dosedá, slisovanou a nepoužitou (ale jak se to sakra pozná?) krabičku prezervativů, která mi v kapse zbyla od okamžiku, kdy jsme si s několika dalšími mladistvými spolužáky zkoušeli svoji mužnou odvahu v jedné plzeňské drogerii. Líce mi hořely tak, že kromě Gojka Mitiće na mě neměl ani Mistr Jan. Musel jsem poprvé připustit, že jízdenku opravdu nemůžu najít, i když jsem ji - fakt, čestně! - v Plzni kupoval. Paní průvodčí připustila, že mě možná její naléhání trochu stresuje, tak mi řekla, že si projde vlak na konec a zpátky, já si zatím můžu v klidu jízdenku najít a pak se uvidí. Když se lístek nenajde, nějak už to spolu vyřešíme.

Přemýšlel jsem velmi usilovně a přesně v okamžiku, kdy se paní průvodčí ze své obchůzky po vlaku vrátila (univerzální rada pro každý IT proces: VYPNOUT a ZAPNOUT dokonce i v normalizačním vlaku zafungovala), jsem si konečně vzpomněl: Přece jsem tu dneska za frajera! Povzbuzován chladivými čůrky potu na zádech jsem podle původního, pozapomenutého a náhle naštěstí znovu vybaveného plánu povytáhl spíš s velkou úlevou než frajersky svůj levý koženkový rukáv, abych okamžitě poté zoufale zjistil, že ani tam, pod sovětskými hodinkami Poljot s 23 kameny, kýžená jízdenka není, takže vše začalo nanovo. Teprve těsně přes svou cílovou stanicí jsem před stále nedůvěřivější paní průvodčí, vysvlečen již zcela ze své frajerské bundy a částečně i z košile, vytřepal svou svobodomyslnou jízdenku z jedné z nohavic.

Vždycky, když si ve vlaku předem připravuji svou jízdenku, vzpomenu si na to, jak se mi před lety zachtělo být neodolatelným frajerem, kterému by snad i Belmondo záviděl. A i když mám jízdenku stále na dohled a po ruce a načerno nikdy nejezdím, i po skoro čtyřiceti letech ve mně přece jen maličko hrkne, když zahlédnu stejnokroj průvodčího. A to, prosím, hodinky už dávno nenosím a jízdenky z tvrdého papíru - kdepak těm je dnes konec?

A po nocích mě i nadále ve snech stíhá ve své ješitnosti uražený Gojko Mitić, který ale ani po letech nepochopil, že jeho krvelačný výkřik "Ruce vzhůru!" na mě na rozdíl od prostého "Jízdenky, prosím," ani trochu nezabírá :-).

------------------------------
Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, a v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 4. září 2018 v 17:45 | Reagovat

Tak toto sice nezávidím, ale zasmála jsem se, když jsem si představila, jak jste se tvářil a jak se průvodčí bavila. Jo, lidé jsou zlomyslní, že? :-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 4. září 2018 v 17:53 | Reagovat

Hihi, já si jízdenku ukládám do podprsenky :-P

3 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 4. září 2018 v 19:29 | Reagovat

Kdeps, hedani jizdenek, tomu se člověk nevyhne, ať dělá cokoli...Take mi to pripmnelo, jak jsem kdysi v Kijeticich koupil kartonovou jizdenku v době, kdy už všude byly počítače (také tam měli ještězavoru na kiku)''

4 Bev Bev | E-mail | Web | 5. září 2018 v 7:33 | Reagovat

Trpím stejnou fobií, stokrát si kontroluji, že mám jízdenku opravdu koupenou, nakonec to nevydržím a vytáhnu ji z peněženky a buď ji žmoulám v ruce a nebo ji (ve vlaku) položím na stoleček. Ale ani to mi nijak zvlášť nepomáhá. Tuhle, když jsme jeli s rodinkou vlakem do Brna zaznamenal mou nervozitu i průvodčí. Jak vešel do dveří, tak jsem úplně nadskočila, což okomentoval slovy: ,,Matko, neděste se!" Chechtáme se tomu do dnes, hlavně teda holky. ;-)  :D

5 VendyW VendyW | E-mail | Web | 5. září 2018 v 8:25 | Reagovat

Já ve spojení s vlky mám fóbií víc. Nejen, že musím být na nádraží o hodně dřív než vůbec jede můj vlak (teď začínám zjišťovat že to začíná platit i o autobusech) ale i tu, že vlezu do úplně blbýho vlaku a pojedu opačným směrem. Obzvlášť tenhle problém mám na jednom z nejméně přehledných nádraží a to na brněnském. Takže se musím nejméně tří lidí zeptat, jestli to opravdu jede tam kam má. A ještě si raději odchytnu i nějakého drážního šorouška, vyskytuje - li se někde poblíž. Ale lístek si také okamžitě vyndavám a pokládám před sebe na stolek.
P.S. prosím tě, jak jsi si vzpomněl zrovna na Gojko Mitiće? To totiž býval můj herecký idol ;-)

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. září 2018 v 9:05 | Reagovat

[1]: Ano, byli tam ještě nějací svědci, které jsem ovšem umlčel tím, že se smíchy nemohli nadechnout :-).

[2]: Tuhle verzi jsem ještě nezkusil :-).

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. září 2018 v 9:07 | Reagovat

[3]: Svou poslední "kartónovou" jízdenku jsem koupil na nádraží Veleslavín tuším v roce 2000, když jsem potřeboval jet do Kladna, a už tehdy mě to hodně překvapilo.

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. září 2018 v 9:09 | Reagovat

[4]: No vida, zdá se to být rozšířenější, než jsem si myslel :-).

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. září 2018 v 9:11 | Reagovat

[5]: Když jsem přemýšlel, kterého herce bych mohl použít jako etalon rudosti, tak mě kromě Václava Švorce, Zdeňka Buchvaldka, Josefa Větrovce a dalších podobných napadl jen Gojko :-).

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. září 2018 v 9:26 | Reagovat

[2]: A když přijde průvodčí, tak mu nabídneš, aby si ji vzal sám? :-D

11 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 5. září 2018 v 9:44 | Reagovat

Z nohavice? To tedy musel být opravdu kaskadérský výkon! :-D Moc jsem se pobavila, díky za to :-) Jen nevím, co by tomu řekl Mistr Jan :-D

12 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. září 2018 v 9:49 | Reagovat

Jízdenka je v mobilu.
A mobil mám zavěšen proklatě nízko, railway mane! :-)

13 Jarka Jarka | Web | 5. září 2018 v 10:14 | Reagovat

:D  :D  :D To jsem se zase nasmála. :D To byl parádní příběh. A zase ty slovní obraty. "Povzbuzován čůrky potu na zádech", to je prostě dokonalé. :D Z praktického hlediska se mi ovšem zdá jízdenka na stolku špatně. Měla bych strach, že mi ji průvan shodí v nestřeženém okamžiku na zem, nebo mi ji někdo šikovně zcizí, prostě bych se o ni bála a nebyla bych v klidu.

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. září 2018 v 13:36 | Reagovat

[Smazaný komentář] Mistr Jan je malá nekorektní odbočka, kterou jsem si při psaní - i když bylo jasné, že nijak nepřispívá příběhu a i na mě samotného bude působit sporně - prostě nedokázal odříct. Co s tím hlava nadělá, když se ruka vzepře?! :-)

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. září 2018 v 13:37 | Reagovat

[11]: Mistr Jan je malá nekorektní odbočka, kterou jsem si při psaní - i když bylo jasné, že nijak nepřispívá příběhu a i na mě samotného bude působit sporně - prostě nedokázal odříct. Co s tím hlava nadělá, když se ruka vzepře?! :-)

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. září 2018 v 13:54 | Reagovat

Aktuálně je naprosto nestabilní zobrazování komentářů i článků na blogu, po každém obnovení stránky je vidět něco jiného a něco jiného zmizí. Chyba bohužel není na straně mé administrace, takže budeme muset počkat, až se situace na centrálních serverech napraví a pak teprve sečteme případné škody...

17 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. září 2018 v 13:57 | Reagovat

[12]: Myslím že i mobil má při dnešních pokročilých technologiích šanci mít virtuální nohavice :-).

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. září 2018 v 14:00 | Reagovat

[13]: Mám léty důkladně propracovaný systém vzájemného zatěžování, vyvažování a zakrývání věcí na stolku, aby si na mě žádný průvan ani zloděj nepřišel. Ale pro jistotu v našem moderním vláčku nejdou otevírat okna :-).

19 Janinka Janinka | E-mail | Web | 5. září 2018 v 17:00 | Reagovat

Muž z Acapulca, jeden z mých nejoblíbenějších. Kde jsou ty časy...

Já mám zase fóbii, že nastoupím do špatného autobusu a to jen díky tomu, že se mi něco podobného stalo na střední cestou do školy. Od té doby se mi o tom jednou za čas v noci zdá a to je to záležitost čtvrt století stará :-D.

20 beallara beallara | 6. září 2018 v 7:00 | Reagovat

Moc krásné pojednání o tom, jak jsme naštěstí každý jiný a díky tomu máme pestré a občas hodně veselé životy.
Jezdím vlakem moc ráda a naštěstí si cestu takto nezpestřuju, ale je pravda, že občas vídám osoby, co různě poskakují, svlékají se, ošívají se a červenají, díky tobě již vím, z jakého je to důvodu :-D

21 Čerf Čerf | E-mail | 6. září 2018 v 7:55 | Reagovat

Problémy se zobrazováním komentářů stále přetrvávají, o některých vašich komentářích jsem se dozvěděl jen z e-mailové notifikace, ale nevidím je ani v administraci. Navíc aktuálně není možné ani nahrát nové obrázky do některých částí galerie, takže nemůžu publikovat nový článek s obrázky. Prosím všechny návštěvníky o trpělivost a věřím, že se během dne situace vylepší.

22 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 7. září 2018 v 18:11 | Reagovat

Moc pěkná jízdenková příhoda, Petře :)). Pobavil jsi mě a opět jsi svůj zážitek krásně napsal :). Moc dobře se mi čteš :). A doufám, že si k tobě můj komentář najde nějakou tajnou cestu a překoná tak všechny nástrahy, které mu blog.cz pečlivě připravuje ;) :).

23 Čerf Čerf | E-mail | 7. září 2018 v 20:57 | Reagovat

Tak máme o dva pracovní dny později a situace se nezlepšila. Aktuálně proto nebudu reagovat na komentáře; některé ani nevidím, jiné se chovají jako smazané. Odpovím, až blog zase začne fungovat. Stejně tak až do zjednání nápravy nebudu publikovat nové články a budu se místo toho věnovat důležitějším věcem. Mimochodem, můj dnešní článek "Stůl plný haiku" se opět zobrazuje jen v příslušné rubrice (Z blogového světa), není vidět ani na hlavní stránce ani v archivu. Je to prostě rozbitý, tentokrát už celý týden, a dost pochybuju, že to někdo bude spravovat zrovna přes víkend, když to neudělal doteď.

24 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 9. září 2018 v 8:55 | Reagovat

ad 23) Možná nechám Nově zahrát písničku "Pec nám spadla, pec nám spadla..."

25 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. září 2018 v 11:18 | Reagovat

[19]: To já si zase říkám, jak to bude super, až jednou nastoupím do špatného autobusu, protože se díky tomu podívám do míst, která by mě jinak vůbec nenapadlo navštívit :-).

26 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. září 2018 v 11:20 | Reagovat

[22]: Komentář se napřed ukazoval jen občas, jako kdyby se vždycky jen na chviličku vynořil z vody, aby se nadechnul, a pak zase zmizel pod hladinou. Teď už to každopádně vypadá lépe, postupně se vrací jedna funkce za druhou do normálního režimu, takže tvůj komentář už krásně pluje na tom rozbouřeném moři :-). Díky!

27 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. září 2018 v 11:22 | Reagovat

[24]: Starý pecař si vesele pohvizduje, trhá švestky na slivovici a spokojeně vzpomíná, co asi dělají jeho mladí následovníci :-).

28 Miloš Miloš | Web | 10. září 2018 v 21:29 | Reagovat

Nakonec to bylo užitečné šacování, našel jsi i další zapomenuté propriety :).

Já jsem letos při vytahování mobilu, který už mně plně nahradil fotoaparát, vytřepal tzv. Sommercard, která mě opravňovala k nástupu na lanovku na Dachstein, a protože jsem ji ani na asi 100m cestě zpět, kde se to stalo, nenašel, stálo mě to pak 38 EUR.

29 Ji Hei - Fotografie Ji Hei - Fotografie | E-mail | Web | 12. září 2018 v 10:58 | Reagovat

[26]: :-)  :-) Opravdu to vypadá, že se technický stav blog.cz zlepšuje. I když já jsem neměla až tak velké problémy, o jakých jsem četla od ostatních. Občas mi zmizel článek, ale při dalším otevření stránky se vrátil, a stejné to bylo i u komentářů. Sice to bylo otravné, ale dalo se to přežít. Asi mám i výhodu v tom, že nemám čas být na blogách denně.. Tak snad už teď bude všechno v pořádku ;).

30 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. září 2018 v 19:46 | Reagovat

[28]: 38 EUR není zrovna málo. To já tehdy riskoval, že zaplatím 5 korun jízné a destikorunovou pokutu. Ale to ještě eura neexistovala :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama