O osobním prétoriánovi aneb jak jsem si platil ochranku

19. září 2018 v 12:13 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Pozn.: Jak už jsem tu nedávno psal např. u svého článku O jízdenkofóbii, zatímco doposud jsem vybíral slušné věci z blogu, které by se snad jednou mohly hodit do knižního výběru, teď začínám naopak dávat na blog kousky, které postupně píšu pro plánovanou "vzpomínkovou retroknížku". Samozřejmě, ještě to není finální verze, ale spíš "surovina" k dodatečnému jemnějšímu opracování. Ale postupně by se z toho měla stát jedna z několika knížek, které chci mít obsahově připravené na konci svých ročních "tvůrčích prázdnin". No a jak už určitě víte (a někteří z vás to měli příležitost vidět na vlastní oči), dalším podobným počinem je moje právě probíhající fotografická výstava Obrazy od Berounky (i od jiných vod...), která je až do půlky října k vidění na zámku v Dobřichovicích. Pár pohledů na výstavní instalaci najdete v článku Moje dobřichovická fotovýstava je připravená na návštěvníky. Samozřejmě jste všichni srdečně zváni!


Když jsem nastoupil do školy, celkem brzy jsem poznal, že zatímco na školní učivo jsem připravený až příliš dobře, takže se v hodinách budu spíš nudit, než abych si užíval rozkoš společného odhalování tajemství světa, zcela mi chybí jiná podstatná předškolní průprava: Nikdo mne totiž před nástupem do školy nenaučil se prát.

Podle toho, co se o škole u nás doma vyprávělo, jsem jako dítě nabyl mylného dojmu, že škola je posvátným chrámem poznávání, kde děti společně v neutuchající radostné spolupráci objevují zákonitosti světa. Nečekal jsem, že jednou z prvních v praxi objevených zákonitostí bude právě skutečnost, že fyzická síla a připravenost ji použít tam, kde se nedostává civilizovanějších argumentů a často i intelektuálních předpokladů, je celkem důležitým prvkem v životě školního kolektivu. Brzy bylo jasné, že mít pravdu zdaleka nestačí, ale ještě je nutné být schopný si tu pravdu uhájit proti fyzické převaze.

Když se mi poprvé svou pravdu v názorovém střetu s o hlavu vyšším a skoro o koňskou sílu silnějším spolužákem uhájit nepodařilo a tu osobní potupu viděla i moc pěkná holčička Vanda v první lavici u okna, pochopil jsem i svým dětským mozečkem, že pravda a spravedlnost nepadá sama z nebe, ale musí mít i dost vlastní síly se prosadit. K čemu by byla tak slabá pravda, kterou bych musel hned o příští přestávce odvolat, přemožen pěstními či volnostylařskými argumenty nějakého neodbytného "partnera v diskusi"?

Zrovna v té době, kdy většina podobných "spoludiskutujících" louskala ve slabikářích svá první slova, četl jsem doma (protože ve čtení jsem měl z předchozích let nezanedbatelný náskok, vida, jak se tyhle věci mohou snadno ukázat jako evoluční výhoda :-)) jednu moc zajímavou knížku o starém Římě, kde se psalo mimo jiné i o tom, kterak si římští vládci udržovali svou prétoriánskou gardu. Ano, něco podobného by se mi moc zamlouvalo! Kdybych měl i já své prétoriány, jejichž odstrašující fyzická síla a případě i síla zbraní by podléhala mým rozkazům, případnou výměnu názorů s mými oponenty by to hned učinilo o něco vyváženější.

Ono se to nad chytrou knihou pěkně teoretizuje, ale kde vzít na obyčejném předměstském panelovém sídlišti vhodné adepty do takové osobní gardy, která by mě mohla věrně doprovázet při mých každodenních interakcích s ostatními členy školního kolektivu?. A i kdyby se mi nakrásně podařilo takové "sídlištní řízky" najít, kde vzít dostatek motivačních argumentů, aby se jednoho krásného dne gardisté nerozhodli, že plachý pohled mých nevinných dětských očí a upřímná ochota dát všechny své schopnosti pro vítězství dobra v nekonečných půtkách s různými drobnými i většími ústrky a nespravedlnostmi nejsou dostatečnými důvody, proč setrvávat zrovna v mých službách, když by se možná v okolí našli i příhodnější zájemci, kteří pro nějaký ten sestercius nejdou daleko?

Hodně jsem o tom tehdy přemýšlel svou ve škole jinak nepříliš využívanou dětskou hlavou a nakonec jsem si po delší době vytipoval jednoho spolužáka, který mi pro zvolený účel připadal jako optimální. Na první pohled sice nevypadal jako nějaký supersilný golem, který umravňuje pistolníky pouhým pohledem svých dobráckých očí, pomrkávajících jen velmi těsně nad masivem rozložité býčí šíje, ale byl mrštný, vynikal skoro ve všech druzích sportu, dokázal se rozpálit do běla a chovat nepředvídatelně, měl ve svých nenápadných svalech pozoruhodnou sílu a - což jsem bral jako důležitou věc pro můj účel - nebyl to žádný hlupák. I proto při našem prvním "obchodním jednání" poměrně rychle pochopil, co bych od něj potřeboval. Chvíli zcela pragmaticky počítal a pak vyřkl svou cenu: Za tři koruny týdně mě bude klidně chránit před nástrahami školního společenství, já se nebudu muset obávat, že mi někdo o přestávce kvůli názorovému sporu, kvůli tomu, že mě považuje za hnusného šprta nebo prostě jen tak pro radost nabančí, a všichni budou spokojeni. Nabídka to byla přijatelná. Sice jsem doma neměl plnou truhlu sesterciů posbíraných na dobyvačných výpravách do oblastí osídlených barbary, ale od dědečka jsem dostával každý víkend pravidelnou dvacetikorunovou apanáž "na přilepšenou", takže jsem si podobnou placenou službu mohl jako kapitalista dovolit.

Od té doby jsem žil ve škole dlouho v úplném klidu. Ostatní žáci z našeho ročníku i z těch vyšších - sice různě ochotně, ale přece jen - postupně akceptovali, že jsem dlouhodobě "pod ochranou", můj osobní prétorián si naprosto vystačil se svou pověstí snadno vznětlivého podivína, kterého nejspíš není radno moc dráždit, a vlastně tak za celou dobu naší "spolupráce" nemusel jít kvůli mně do žádného většího střetu. Byl to skoro podobný princip "studeného odstrašení", který tehdy vládnul celému světu, kdy se hlavní velmoci navzájem udržovaly v jakéstakés globální rovnováze oboustranně průběžně rostoucí zastrašující silou a jejich menší "přátelé" požívali výsad více či méně dobrovolné ochrany proti druhé straně.

Jediná komplikace našeho dlouhého "obchodního vztahu" nastala až po létech, v okamžiku, kdy nám jedna zapálená soudružka učitelka s planoucíma očima vyprávěla o dělnících, kteří si po dlouhých letech útlaku jednou konečně uvědomili, jak jsou vykořisťováni, a vstoupili do stávky, aby si vybojovali lepší podmínky pro svůj život. Tehdy si můj chytrý prétorián dal dohromady, v čem pro něj poučení z historie revolučního dělnického hnutí může být inspirací, též si náhle konečně uvědomil, že je vlastně dlouhodobě vykořisťován, a po krátké protestní stávce za vylepšení životních podmínek si na mně vymohl zvýšení týdenního žoldu o korunu, což tehdy znamenalo navrch jednoho nanuka nebo čtvrtku voňavého ještě teplého chleba, na který jsme rádi chodili do našeho sídlištního obchodu.

Nedlouho po téhle úspěšné "stávce" se ukázalo, že víc než "obchodní partneři" jsme s mým prétoriánem už spíš normální kamarádi, že jsme v mezičase vyrostli a už nás vlastně nikdo větší a silnější ve škole neohrožuje, takže místo svazující práce ochranky bude lepší si normálně vyměňovat známky, hrát spolu fotbal a pokukovat společně po spolužačkách. A taky - mezi námi - se různé potíže a potenciální nebezpečenství okolního světa nenápadně přesunula do oblastí, kde obyčejná, jakkoli fyzicky schopná a vyzbrojená osobní školní garda zdaleka nestačí k tomu, aby si člověk mohl připadat v bezpečí, takže se každý v té různorodé a stále něčím novým překvapující skutečnosti stejně musí o sebe umět postarat sám.

Před několika lety jsme měli sraz spolužáků ze základní školy, kde jsem svého soukromého prétoriána zase po dlouhých třiceti letech viděl. Nezměnil se zas tolik, jak by odpovídalo neúprosnému toku času: pořád je mrštný, pořád sportuje, pořád se trochu vytahuje a dělá se větším, silnějším a méně citlivým, než ve skutečnosti nejspíš je, a pořád si - aspoň myslím - každý dobře rozmyslí, než se s ním pustí do sporu.

Jen jsem se mu po těch dlouhých letech styděl říct, že bych mu možná byl ochotný zvednout týdenní gáži dokonce na pět korun, jen kdyby mi dokázal dát i v dnešním nervózním a v mnohém vykolejeném světě podobný pocit bezpečí jako tehdy na začátku v nesourodém třídním kolektivu ze všeho vyvalených prvňáčků.


Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, a v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 19. září 2018 v 12:43 | Reagovat

Vidíš, vzhledem k tomu, že já od mala vyrůstala mezi klukama, uměla jsem se ubránit sama, když se náhodou našel nějaký větší a starší spolužák. Dost překvapeně si třel nakopnutou holeň, později i trochu bolestivější partie, případně kousanec na ruce. Brzy se nejen po škole rozšířilo, že na mě nemá cenu se vytahovat či dokonce se snažit o nějaké fyzické násilí, že ač nevypadám, jsem schopná se velmi bolestivě (pro útočníka) bránit :-D

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. září 2018 v 13:10 | Reagovat

[1]: Já se snažím do fyzických soubojů nevstupovat. Jednou jsem to musel porušit na vojně, kde bylo třeba si hned zpočátku zjednat určitý (a možná trochu překvapivý) respekt, no a od té doby jsem vlastně fyzické násilí nepoužil. A to už se dlouhá léta potuluji světem zcela bez ochranky :-).

3 Joina Joina | Web | 19. září 2018 v 13:17 | Reagovat

Prát se, není přeci nutkání.
Já jsem se takovým individuům vyhýbala velkým obloukem.

4 VendyW VendyW | E-mail | Web | 19. září 2018 v 13:49 | Reagovat

[2]:Já vůbec do jakýchkoli konfliktů. Jenže někdy to prostě je nutnost. A pak je lepší být vítězem než porobeným.... ;-)

5 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 19. září 2018 v 15:14 | Reagovat

Stejně jako VendyW taky jsem se na škole prala. Ovšem většinou to bylo kvůli někomu jinému, než že bych hájila vlastní čest a právo na existenci.

6 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 19. září 2018 v 15:25 | Reagovat

Tak si říkám...maje v těch dřevnich dobach podobný problem že mne tenkrat toto nenapadlo. ;-) :-)

7 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 19. září 2018 v 16:06 | Reagovat

Jo, ty se nezdáš, Petře. ;-)

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. září 2018 v 16:18 | Reagovat

[3]: Prevence je v tomto případě asi nejúčinnější metoda :-).

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. září 2018 v 16:20 | Reagovat

[5]: Taky existují lidi, kvůli kterým bych neváhal. Ještě bych to naposled zkusil po dobrém a kdyby to nezabralo, tak by přišel na řadu moment překvapení :-).

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. září 2018 v 16:23 | Reagovat

[6]: Měl jsem kliku na řešení s výborným poměrem cena/výkon :-).

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. září 2018 v 16:25 | Reagovat

[7]: Viď, a přitom jsem tak mírumilovný a přátelský exemplář! :-)

12 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. září 2018 v 19:18 | Reagovat

Jehuda Löw ben Becalel to řešil tak, že splácal Golema. :-)

13 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. září 2018 v 19:50 | Reagovat

[12]: No jo, ale to bylo ještě z předválečné hlíny! :-)

14 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 19. září 2018 v 20:23 | Reagovat

Tak to je paráda. Já jsem sice nijak šikanovaná nebyla, protože jsem byla docela hubatá a navíc vycvičená od brášky k obraně, ale spíš  od 15 let jsem měla tendenci vybírat si kamarádky vyššího vzrůstu, téměř maminkovského typu. Zřejmě taková podvědomá touha tu maminku mít. ;-)  :-D

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. září 2018 v 20:27 | Reagovat

[14]: Však to u mne tehdy nebyla žádná cílená šikana, ale celkem normální výměna názorů, ve které prostě občas (a zdaleka nejen u dětí) silnější vyhrává.

16 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 19. září 2018 v 21:05 | Reagovat

[9]: Něco ve stylu Asterix ve službách Jejího Veličenstva - souboj vikinga a Jaxitaxe? :-D

17 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. září 2018 v 21:25 | Reagovat

[16]: Jajaj, neviděl jsem, tak nemůžu potvrdit. Ale jako kulturní člověk jsem viděl Othella, takže umím v případě nouze nasadit překvapivé škrcení :-).

18 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 19. září 2018 v 21:40 | Reagovat

[17]: Ovšem to lze praktikovat pouze jakožto mouřenín.

19 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. září 2018 v 21:56 | Reagovat

[18]: Aha, já myslel, že v tom bude nějaká komplikace a škrcení nebude patřit nezi volné živnosti. Jedině že by šlo o mouřenína barvy mouru z béžového nedospělého uhlí :-).

20 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 20. září 2018 v 10:00 | Reagovat

:-D To je kouzelné! Škoda, že inflace mezitím postoupila a já už si (skutečně v kapitalismu) nemohla podobné kapitalistické řešení dovolit :-D

21 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 20. září 2018 v 10:48 | Reagovat

[18]: To je diskriminácija!

22 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 20. září 2018 v 10:58 | Reagovat

Jako holka jsem osobního pretoriána nikdy neměla. Ale když si ho představím v plné parádě, tak to byl bezpochyby hezky stavěný chlap. Tělo samý sval, samá šlacha... :-P  :-D

23 Janinka Janinka | E-mail | Web | 20. září 2018 v 14:46 | Reagovat

To je moc krásný vzpomínání :-). Škoda, že můj prvorozený nečetl knihu o Římanech a neměl taky svého ochránce. Ale zase ušetřil, jeho totiž chránila před ostatními spolužáky paní učitelka vlastním tělem :-D.

24 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. září 2018 v 15:01 | Reagovat

[23]: I učitelé by občas potřebovali nějaku tu gardu :-)

[22]: V obecné škole se to ještě tolik nepozná :-).

25 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. září 2018 v 15:08 | Reagovat

[20]: Pravda, nanuky jsou dnes o něco dražší :-).

26 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 20. září 2018 v 18:47 | Reagovat

[21]: Stížnosti se vyřizují u p. Shakespeara.

27 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. září 2018 v 21:33 | Reagovat

[26]: Myslím, že tenhle výrobek je už po záruce :-).

28 Oskar Fuchs Oskar Fuchs | E-mail | 20. září 2018 v 21:48 | Reagovat

Ave, Caesar! Tohle bylo luxusní čtení. Děkuji. :-)

29 Máří Kosáček Máří Kosáček | 20. září 2018 v 23:19 | Reagovat

To bylo krásné čtení a nádherné vzpomínání na bezstarostná školní léta s ochráncem. I dnes bych občas takového potřebovala.

30 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 20. září 2018 v 23:38 | Reagovat

[27]: To je rouhání! Shakespeare je věčný!

31 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. září 2018 v 0:15 | Reagovat

[30]: To je možné, ale záruční doba má podle EU závazná jednotná pravidla platná i pro ty případy, kdy se srdce spotřebitelů vzpírají považovati je za pouhé zboží :-).

32 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. září 2018 v 1:51 | Reagovat

[28]: Rádo se stalo, já děkuji za procítěné přečtení :-).

[29]: Kdo by občas někoho takového nepotřeboval? Jen se obávám, že škála různých potenciálních nebezpečenstev je tak široká, že by nutná garda vypadala asi jako Alexandrovci při koncentrním finále :-).

33 King  Rucola King Rucola | Web | 21. září 2018 v 9:01 | Reagovat

[12]: Vieš, že je dosť ťažko vysvetlovať bežným pacientom, kto bol vlastne Golém?
Pritom skoro všetci postihnutí sa pohybujú viacmenej ako on! ;-)

34 King  Rucola King Rucola | Web | 21. září 2018 v 9:08 | Reagovat

Mal som tiež výhodu podobnej protekcie-ochranky v podobe šéfa bratislavských Cigáňov, dnes už dokonca literárna postava menom Kaito. Bol to známy bitkár, postrach všetkých bitkárov. Raz som s nim pred zrakmi ostatných rozprával a všetci nás brali za kamošov. Doslova keď ma raz chceli obrať o prachy naraz niekto povedal: "To je Kaitov kamoš" a všetci odstúpili v takmer zbožnej úcte...
Neskör som halt začal trénovať judo... ;-)

35 Enžl Enžl | E-mail | Web | 21. září 2018 v 14:54 | Reagovat

Již od mala mi bylo (doslova) vtloukáno, že násilí nic neřeší... A tak dodnes pořád zůstávám dětsky naivní a věřím tomu , že pouhá pravda stačí, aby se ostatní chytili za nos a řekli si-jé on má pravdu... Na osobního pretoriána jsem neměl kapitál, vlastně jsem jej díky svým proporcím ani nepotřeboval, fyzicky se musel bránit sám a tak se zase vracím k první větě... inu, života běh :-)

36 blondýna blondýna | Web | 21. září 2018 v 17:54 | Reagovat

Tohle bylo tak krásné a laskavé čtení, děkuji.
Já jsem byla gauner, který dělal svému spolužákovi pretoriána a on byl tak strašně laskavý, že mi nosil na geometrii ořezané tužky, kružítko navíc a občas i sváču navíc.
Aby byly síly rozloženy, já mu pomáhala opravovat hrubky z domácího úkolu, aby ho otec doma za to nemlátil a dodnes si pamatuji perlu z diktátu, kterou napsal PŘED DOMEM MÁME BUDKI NA PTÁKY. :-(

37 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 21. září 2018 v 18:59 | Reagovat

[26]: U Vilíka Potřeskopíma?

38 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 21. září 2018 v 19:01 | Reagovat

[33]:
To záleží jaký máš Šem ha-meforaš :-)

39 Sugr Sugr | E-mail | Web | 21. září 2018 v 20:21 | Reagovat

U nás na základní škole byl kluk, který nás děvčata trestal tím, že s námi bouchl o umyvadlo ve třídě. Tenkrát se tomu neříkalo šikana, jen byl přeřazen do Zvláštní školy a děvčatům nahradily chybějící zuby, zoubky umělé. Tento žák kupodivu skončil nejlíp z celé třídy, po revoluci se chytl toho nejlepšího řemesla, dnes má velkou firmu, manželku, milenku, miliardy a je vysmátý. Inu..., boží mlýny nemelou... :-|  ;-)

40 Maglaiz Maglaiz | E-mail | Web | 21. září 2018 v 20:51 | Reagovat

[37]: Tak jest.

41 Valentina Valentina | Web | 22. září 2018 v 17:12 | Reagovat

No tak to je výborné! :-D  :-D  :-D Já nečetla Cézara, ale četla jsem Vinnetoua. A proto jsem vyhrocené spory řešila indiánskou nehybnou tváří. Nevidím tě, neslyším tě, nezajímáš mě. Byla jsem v ten moment trochu za blbce, nepřítel řval jak poděs, ale fungovalo to. ;-) A vlastně...funguje to dodnes. :-D

42 Miloš Miloš | Web | 24. září 2018 v 21:51 | Reagovat

Tak ty jsi měl už v dětském věku bodyguarda :-).
Taková zkušenost se může ještě někdy hodit.

43 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 4. října 2018 v 19:13 | Reagovat

Asi jsem divná, ale já v článku viděla malého chlapečka, zrudlého hanbou před sličnou Vandou a to mi normálně vehnalo slzy do očí.
Natolik, že jsem si dlouhou dobu netroufla komentovat a i teď, po asi šestém čtení mám co dělat, aby se mi nezamlžil zrak...
A málo platné, že má celý příběh dobrý konec...

44 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. října 2018 v 9:49 | Reagovat

[41]: Dobrá metoda. Je vidět, že strategie přežití jsou rozličné :-).

[42]: Jestlipak se na to ještě můj dětský bodyguard pamatuje? :-)

45 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. října 2018 v 9:55 | Reagovat

[43]: Takovouhle schopnost vnímat a dotvářet i nenápadnou emoci přes polohovou i časovou vzdálenost beru jako zvláštní dar.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama