"Nemít srandu a nemít hoře znamená být mrtev." (Jiří Voskovec) .

Ladislav Mňačko: Opožděné reportáže

21. února 2019 v 9:33 | Petr Vápeník |  Knihy

Tu nenápadnou starou omlácenou knížku jsem našel před několika týdny v knihovničce na dobřichovickém nádraží, kam místní lidé odnášejí přebytky svých vlastních domácích knihoven. Stará knížka, která v jedné domácnosti dosloužila, se shodou okolností (i když jsem zpočátku nadával, díky za to čtvrthodinové zpoždění, milé České dráhy!) dostala snad po pětatřiceti letech znovu do mých rukou. Ano, hned po první kapitole jsem dobře poznal ten mráz, který mi během čtení křižoval záda. Kdysi víc, ale hodně i teď s dlouhým odstupem.

Není zas tolik knížek, které na mě měly kdysi takový vliv, které doslova a do písmene spoluutvářely můj pohled na svět a mé názory. I když Mňačkovy Opožděné reportáže vyšly už v roce 1964 (tedy v poněkud příznivějším a volnějším mezidobí, jehož i já jsem ostatně produktem :-)), dokonce přímo v přísně střeženém politickém centru - v Nakladatelství politické literatury, které přináleželo k samotnému Rudému právu, než jsem se s knihami tohoto významného slovenského spisovatele a novináře seznámil, už byl tehdejším režimem považovaný za úhlavního nepřítele. Přece jen zavilý nepřítel o mně může chtít psát tak ošklivé věci, aťsi jsou stokrát pravdivé, říkat na mne veřejně mé nejhorší hříchy, o kterých si tak moc přeji mlčet. Ne, někdo takový je už provždy mým nepřítelem a jako nepřítele ho je třeba aspoň vymazat, vypudit, pohanět a zneviditelnit, když už ho z nějakých pitomých důvodů nemůžeme rovnou uštvat a zabít, jak jsme byli zvyklí ještě před pár lety. Ano, přesně v tom období, o kterém knížka pojednává, v období, kdy likvidaci člověka a jeho blízkých kvůli podružnostem nebo od základu smyšleným skutkům, umělo spustit jen lusknutí toho správného prstu; o tomto období jsou Mňačkovy Opožděné reportáže.

Před našima očima při čtení defilují lidé, kteří se různým způsobem dostali do soukolí systému založeném na nenávisti, závisti a lži: Manželé, kteří spolu zdárně překonali nejtěžší válečné strázně, jsou ničeni brutálně nelidským systémem v době míru a dokonce v rámci rozvoje "nejspravedlivějšího řádu lidské historie". Nevinní lidé nařčení z nejodpornějších zločinů, ke kterým se při veřejném slyšení sami ochotně doznávají. Milenci, kteří - ač oba "na svobodě" - se nemohou spatřit dlouhých třináct let, protože jejich setkání není ve státním zájmu. Inženýr, který se stal oficiálně zločincem jen kvůli svému jménu. Muž, který dostal 15 let za to, že jeho známý emigroval. Lidé usvědčení falešnými a státní mašinérií zpracovanými svědky z činů tak obskurních, že se lidský rozum vzpírá uvěřit, že něco takového je vůbec možné.

Nu, byla to prostě taková doba, říkává se, místo toho, aby se řeklo, že takoví byli konkrétní lidé. Lidé jsou nositeli dobra i zla, nikoli doba. Lidem je možné připíchnout vyznamenání na pyšně vypnutou hruď i přehodit přes hlavu popravčí smyčku, nikoli době. Lživá a ubližující slova pronášejí vždy lidská ústa a píšou lidské ruce, nikoli ústa a ruce imaginární doby.

I když knížka vyšla kdysi v nákladu přes 30 000 výtisků a byla v mnoha domácích (a do určité doby i veřejných) knihovnách, sám jsem se s ní kdysi seznámil ve formě nelegálního strojového opisu (spolu s knihou Jak chutná moc od stejného autora). A i když i mezi svými blízkými mám bezprostřední podobně děsivý příklad, jako jsou ty, o kterých se píše v Opožděných reportážích, až tahle knížka ve mně kdysi probudila výraznější zájem o informace o této dlouho zamlčované etapě historie naší země. Chtěl jsem původně napsat "výraznější zájem o pochopení této etapy", ale pochopení je asi příliš silné slovo. Tyhle šílené příběhy a pohnutky jejich strůjců nechci chápat, podobně jako nechci chápat analogické prvky z období nacismu, chci se o nich pouze dozvědět co nejvíc. Kolikrát i v dnešní době slýchám: Zbytečně moc se o tom mluví a přehání se to; kdovíjak to tehdy vůbec bylo, však dobře víme, že dějiny vždycky píší vítězové. Prosím, pánové a dámy, přečtěte si Mňačkovy opožděné reportáže, svědectví z období pouhých pár let poté, přijmeme-li optimistickou premisu, že je vůbec možné mluvit o "období poté". Kdy nastává takové období? V okamžiku, kdy se vrátila domů poslední z obětí, které měly aspoň to štěstí, že přežily?

Po dlouhých měsících konečně dostala povolení k návštěvě... Napsat mu nemohla, to zakázali, nemá tušení, že přijde, neví nic o ní a o dětech ani o tom, že už nemají byt, a asi mu to nebude moci ani říci, u každé návštěvy je vždycky přísný dozorce, a nač by mu taky všechno vyprávěla, má dost svých starostí...
Upozornili ji, že jí povolují deset minut, že nesmí nic šeptat, že smí mluvit jen o rodinných záležitostech, žádné dvojsmysly, nesmí mu podat ruku, líbat se je zakázáno.
Musela si vzrušením sednout, když se otvíraly dveře do návštěvní cely. Viděla ho, jak vstupuje, chudáček, udiveně se rozhlíží, na jaké neznámé místo ho vedou, vyskočila, rozběhla se k mříži, chtěla něco říci, ale slova jí uvízla v hrdle...
Spatřil ji. Zůstal stát uprostřed místnosti. Jak se to dívá? Tak nepřátelsky, tak zuřivě? Je to on, její muž? Je to opravdu on? Nikdy takový nebýval. A proč stojí, proč mlčí, proč neřekne slůvko?
"Odveďte mě! Odveďte mě zpátky!" rozkřičel se. Otočil se k ní zády. Dozorce rozpačitě krčil rameny. Blázen. Ale takových scén už viděl. Ženský! To známe...
Nepochopila. Stála tam sama u tlusté mříže, držela se železa a nepochopila, co se stalo, co se děje, proč jí nic neřekl, proč odešel, proč se na ni tak dívá... Chtělo se jí vylámat ty mříže a vybourat ty dveře, za nimiž zmizel, chtělo se jí křičet, že je to nějaké strašné nedorozumění... Bože můj, co mu to o ní namluvili? Co to dělají s lidmi? A proč?
...
A lidé ji vídali kulhat po bratislavských ulicích, ráno i pozdě v noci, a slyšeli ji, jak žalostně klade sama sobě jedinou otázku: Co mu to namluvili? Těch pár známých, které měla, se o ni začalo bát, je na ni třeba dávat pozor, jsou tu děti...
Jenže takového člověka nikdo neuhlídá. Děti si hrály na ulici, sestra byla v práci, švagr na služební cestě, ucpala v kuchyni všechny škvíry, zamkla se...
...
Šedivý přírodní kámen, možná vápenec, možná živec, na něm jméno a datum, nic než jméno a narodila se, zemřela roku 1953, neznámé jméno, neznámá žena...

Ještě jeden specifický rozměr má tato kniha: Ladislav Mňačko byl sám v padesátých letech nadšeným komunistou, navíc byl v té době prominentním novinářem, o mnohých případech sám psal a stal se tak vítaným kolečkem v orloji šílené doby. Opožděné reportáže pro něj musely být i děsivou osobní noční můrou, protože z odstupu mohl pozorovat i svou často naivní roli, ve které kdysi vystupoval na straně pachatelů, ve společném šiku proti lidskosti, jíž se pochopitelně sám tento šik vždy zaštiťoval. Právě přes osobu autora, přes jeho osobní zprostředkování a místy i jeho osobní zpověď a aspoň v náznacích i prosbu o odpuštění může vést cesta k porozumění tomu období (já si ho pro sebe pracovně vymezuji hlavně roky 1948 - 1960, i když v mnoha projevech pokračovalo dál), které se, myslím, nějak dotklo prakticky každé zdejší rodiny.

Ano, staly se chyby, přiznávají dokonce i ti, kterým dodnes v žilách koluje krev stejné skupiny, jakou kdysi hořely tváře fanatických prokurátorů, vyšetřovatelů či soudců. To už je výsadou chyb, že SE dějí jaksi samy, bez našeho přičinění nebo aspoň zlého úmyslu, že?

Kam se vlastně podělo zlo té děsivé doby? Podobně jako ve fyzice platí zákon zachování hmotnosti a zákon zachování energie, jsem přesvědčen, že existuje i zákon zachování zla. Snad aspoň jeho část, můžeme se utěšovat, umírá spolu s jeho nositeli, ale jsem přesvědčený, že vždycky se nemalý kus zla jen přetransformuje, změní podobu, zahrabe se jako africká žába v období sucha, čekající pod povrchem trpělivě na další příhodné období dešťů, ve kterém květy zla opět rozkvetou, sice nejspíš - vybaveny obdivuhodnou přizpůsobivostí - v jiné podobě a s jiným cíli, ale vždy se stejným genetickým základem. Nemylme se, jako už mnohokrát v minulosti (a nejspíš aby v řadě ohledů depresivní čtení mělo aspoň nějaké "světlo na konci tunelu", podobný závěr nabízí i sám autor na samém konci knihy), že dnes jsou lidé už dost moudří a dost poučení, aby k takovým často lákavě barevným květům opět nepřivoněli.

Ale že jsme v jádru jako celek nepoučitelní, snad - pořád tomu věřím - ještě automaticky neznamená, že i na parciální osobní poučení rezignujeme. I proto Opožděné reportáže do nádražní knihovničky po přečtení nevrátím, dám tam za ni jinou knížku. Třeba ta na oplátku potěší někoho dalšího, pro koho by už 55 let stará pozapomenutá, ale ve své době nesmírně významná knížka Ladislava Mňačka, byla jen něčím na úrovni nudných Zápisků z války galské.

"Řekněte, jaký trest můžu očekávat?"
"To závisí jenom na vás... Upřímné přiznání a upřímná lítost jsou před každým soudem polehčující okolnosti."
"Kolik? Kolik let?"
"V prvním případě - tři až pět. V tom druhém... Víte, že se zarytými nepřáteli našeho režimu si nehrajeme. Takoví se musí vyhladit do kořene..."
Porozuměl jsem. Za lživé přiznání menší trest, za pravdu... Také spoluvězni v cele měl varovali. Nemá význam tvrdit u soudu něco jiného, než je v protokole. Je pravda, že takovýto soudní systém nemá naprosto nic společného s právem, ale jednou už je takový a nedá se nic dělat, než se mu přizpůsobit.
Byl to strašný den. Zuřivý prokurátor mě častoval přívlastky, jaké bych se nikdy neodvážil o někom říct. Soudce si ze mě tropil posměch. Přiznal jsem se ke všemu, co vyčetli z protokolu. Ale při rozsudku se mi zatmělo před očima. Patnáct let. Ztráta občanských práv na dalších pět let. Za co? Za co?
....
Víte, celou tu dlouhou dobu jsem se v tom babral, ptal jsem se, jestli jsem se opravdu provinil. Před zákonem to vypadalo, že ano... před svědomím, že ne... No ale stalo se, byl to opravdu nepřítel státu, utekl ilegálně za hranice a dva dny před útěkem jsem mu poskytl přístřeší já... dobrá, je to pro mne tvrdé ponaučení.
Ale v třiapadesátém byla vyhlášená velkorysá amnestie pro politické emigranty. Ten člověk se vrátil... jako kajícný, marnotratný syn... asi půl roku strávil v karanténě, v izolaci, a potom byl volný. A já, já za jeho útěk seděl ještě dalších pět let.

Pozn.: Kurzívou napsané části jsou citace z knihy v překladu Gustava Hajčíka ze slovenského originálu.

P.S.: Na mém blogu najdete kromě povídání o knížkách, podobných tomu dnešnímu, i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony a cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o filmech či pražských zákoutích, také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, a v neděli pak pro změnu už deset let vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. Prostě se tu v klidu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim všem vědět! :-)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alka Alka | E-mail | Web | 21. února 2019 v 11:21 | Reagovat

Jéééééééééé, tolik času, abych Vás rozebrala, teda fakt nemám.
Ostatně od Mňačka jsem četla jen Jak chutná moc - a to je nadčasové...

Ale ráda jsem si početla. :-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. února 2019 v 11:28 | Reagovat

[1]: Děkuji, nezbývá mi tedy než zůstat ještě chvíli pohromadě :-).

3 King Rukola King Rukola | 21. února 2019 v 11:40 | Reagovat

Zakon z fyziky - to sedi! Zlo, zla energia sa nikdy nestratia, fyzika to potvrdzuje a humane vedy o ludskom zivocichovi par exellence!

Super reminders!

4 Kitty Kitty | 21. února 2019 v 13:22 | Reagovat

Zřejmě budu muset připsat k už dlouhému seznamu knížek, které si půjčím, i tuto. I Mňačka jsem musela zarabušit v učilištní knihovně, takže jsem ho, vědomá si nutnosti jeho vyřazení z fondu, nečetla. Jinou jeho knihu ano, ale chyběla mi k ní takováto recenze, za to díky...

5 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 21. února 2019 v 13:37 | Reagovat

Na tom je pozoruhodné, že autor zůstal ještě několik let po vydání těchto reportáží komunistou....Rovněž svým způsobem zůstal po všech životních peripetiích komunistou (i když nakonec např. podepsal chartu 77) Stanislav Budín (autor zajímavých pamětí, redaktor Reportéra v r. 1968) , vyhozený z KSČ poprvé už ve 30. letech za to že jako šérfredaktor RP  hájil spolupráci KSČ se socdem, která se stala několik týdnů po jeho vyhazovu oficiální linií..a Arnošt Kolman a mnozí další...

6 stuprum stuprum | Web | 21. února 2019 v 13:42 | Reagovat

To já se zas rád nořil do Peroutky, jak všechny komanče tepal. To ti bylo vášnivé čtení protkané latentními impertinencemi. :D

Ale samozřejmě proti gustu neexistuje dišputát!

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. února 2019 v 14:03 | Reagovat

[5]: Jeden dánský publicista kdysi napsal, že Mňačkova snaha sloužit zároveň pravdě a komunistickému učení musí vést nezbytné do slepé uličky. A vedla.

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. února 2019 v 14:08 | Reagovat

[6]: Peroutka je úplně jiná kategorie. Jednou z dalších formativnich knih je pro mě každopádně jeho Budování státu. Ale pokud jde o téma perzekucí 50.let,pohled aktivního účastníka je pro mě moc zajímavý.

9 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 21. února 2019 v 14:13 | Reagovat

Tohle je tak hrozné, že si to skoro ani nedovedu představit. Samozřejmě, člověk tak nějak teoreticky ví, že to byla "hrozná doba" a tak dále, ale konkrétní příběhy konkrétních lidí, to je vždycky něco úplně jiného. Moc mi to připomnělo Jaspersovu Otázku viny. Ta je, pravda, o nacistech, ale to tady nedělá žádný rozdíl. Vždycky se musím ptát, jak k něčemu takovému mohlo dojít. Protože to je prostě... k neuvěření.

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. února 2019 v 14:13 | Reagovat

[4]: Ona ta knížka má ještě hodně černobílého vidění, jen se posunulo do střetu hodný komunista vs. zlý komunista, což je také důvod, proč měla kniha ve své době oficiální podporu. Použité metody ovšem dokázala popsat univerzálně.

11 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. února 2019 v 14:46 | Reagovat

[9]: Těch společných prvků je mnoho. Vznešená myšlenka, atmosféra ohrožení společným nepřítelem podle hesla "buď my nebo oni", nastolení "propagandistického rauše", vědomí posvátného nebo pokrokového poslání, davová sounáležitost s něčím napohled vyšším, atd., atd. Už to tu bylo v různých formách mnohokrát a vždycky, když se zase utvoří vhodné podmínky, objeví se forma nová.

12 stuprum stuprum | Web | 21. února 2019 v 15:00 | Reagovat

Vždycky přijde nějaký nový Jozef Tiso, který bude prosazovat autonomii cestou shora. Katolík, nacista, syn řezníka. Naplněn svatou nenavistí, vyhladí i ty nejzanedbatelnější z nás!

13 VendyW VendyW | E-mail | Web | 21. února 2019 v 15:11 | Reagovat

Taky jsem četla Jak chutná moc, ale něco jsem kdysi měla od něj půjčené tady z knihovny množná že to byly tyhle Opožděné reportáže, už si vážně nevzpomínám, ale taky to bylo dost hutný čtení...

14 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 21. února 2019 v 18:31 | Reagovat

Bože můj... Začla jsem to teď číst, je to dostupné na známé adrese... Děs a hrůza... To člověka přiková k židli...

15 Eliss Eliss | Web | 21. února 2019 v 19:00 | Reagovat

Kdysi jsem četla Jak chutná moc... Silné čtení, Opožděné reportáže jsou určitě také pěkné

16 Miloš Miloš | Web | 21. února 2019 v 19:24 | Reagovat

Tuto knihu neznám, četl jsem jen Jak chutná moc a Mráz přichází z Kremlu od Mlynáře.
Na těch procesech 50. let bylo nejděsivější, že kohokoliv bylo možné zlikvidovat na základě smyšlených obvinění a mučením (případně slibem mírnějšího trestu) oběti donutit, aby se naučily nazpaměť, co všechno spáchaly.  
Vrcholem byla postava Slánského, který se na tom sám podílel, ale když Stalin chtěl exemplárnější případ potrestání nepřátel komunismu a "agentů imperialismu", najednou se ocitl na druhé strany barikády a musel se učit básničky o svých zločinech.
A vyděšený Gottwald ho ze zbabělosti obětoval a kdyby nezemřel na syfilidu/otravu na Salinově pohřbu/či nemoc srdce, nejspíš by se upil k smrti.

17 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 21. února 2019 v 20:36 | Reagovat

Utkvěla mi zvláště ta věta:
Lživá a ubližující slova pronášejí vždy lidská ústa a píšou lidské ruce, nikoli ústa a ruce imaginární doby.
U nás mi vyprávěla jedna známá paní (však jsem o ní psala na blou tgaké článek-její sudy) jak její dcera a zet, vědci pracovali ve Švédsku, normálně byli vysláni, ale pak tam na pozvání zůstali.Požádali o prodloužení pobytu, ale tady to bylo vykládáno jako útěk na Zapad a rodiče na to doplatili hlavně tím, že mnoho let je nemohli ani navštívit a oni zase je. Nějakou cestou přes známé v Praze na ministerstvu se dověděli, že na pasové oddělení bylo zasláno povolení k návštěvě dětí, ale oi to prostě nedostali. Později to povolení bylo nalezeno ve stole pracovnice pasového oddělení- jejich docela dobré známé-soudružky, která to svoje přesvědčení přenesla až do takové nespravedlivosti. Když jí to při odchodu do jejího důchodu někdo vytkl reagovala: Oni si to nezasloužili. Přitom ta rodina byla opravdu výborná. On, dobrý lékař, oba divadelní ochotníci. Tak jedna nepřející ženská "projevila uvědomělost" a ublížila tak rodině zcela nevinné.

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. února 2019 v 21:40 | Reagovat

[13]: Opožděné reportáže se ještě daly využít nastupující generací komunistů proti té starší; není bez zajímavosti, že je v době jejich vzniku hodně prosazoval třeba Vasil Biľak. Knížka Jak chutná moc už se ovšem dotýkala starých i nových pánů, tak dosud podporovanému nebo alespoň tolerovanému Mňačkovi vyhlásili definitivně válku.

19 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. února 2019 v 21:52 | Reagovat

[14]: Není to úplně snadné čtení, na druhou stranu má nejen zajímavé téma, ale i literární kvalitu.

[15]: Na přečtení knížky Jak chutná moc jsem měl kdysi jednu noc, pak jsem musel strojopis zase pěkně nenápadně zabalit a předat dalšímu zájemci. Specifická romantika... :-).

20 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. února 2019 v 22:01 | Reagovat

[16]: "Jak chutná moc" je mnohem obecnější studie. Období 50. let bylo prostě strašidelné, navzdory tomu - když jsem slyšel nebo četl některé bohorovné komentáře tehdejších exponentů, jsem si skoro jistý, že většina z nich byla i po létech přesvědčená, že sloužila dobré věci a něčím jako vlastní vinou se ve většině případů vůbec nezabývali.

21 Čerf Čerf | E-mail | Web | 21. února 2019 v 22:09 | Reagovat

[17]: V takových pohnutých obdobích mají běžné špatné lidské vlastnosti vždycky dobré možnosti se prosadit. Často v tom bývá i obyčejná lidská závist a - jak to říct - "nízkost".

22 quick quick | 21. února 2019 v 22:11 | Reagovat

[19]: Podobně jsem četla Farmu zvířat, jen na zabalení (také strojopisu) jsem měla odpoledne a noc. :-)

23 VendyW VendyW | 21. února 2019 v 22:14 | Reagovat

[16]:Sifilis. Ta byla u Gottwalda prokázána a také byla opravdu příčinou smrti. O nemocech mocných (oficiální název knihy) jsou tři díly. Super čtení. Je tam od Alexandra Makedonského až po toho Gottwalda a jiné známé osobnosti. :-)

24 Miloš Miloš | Web | 21. února 2019 v 22:37 | Reagovat

[19]: Jak chutná moc jsem před chvílí stáhl z webu v .pdf, ale Opožděné reportáže ne, ty chtěly registraci.

[23]: Zajímavé je, kde k ní takový příkladný soudruh asi přišel :).

25 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. února 2019 v 9:06 | Reagovat

[22]: Už jako bych slyšel nechápavé poznámky typu: "A proč sis to radši normálně nestáhnul?" :-)

[24]: K přenosu může dojít i líbáním, takže každá státní návštěva tehdy představovala riziko :-).

26 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 22. února 2019 v 9:29 | Reagovat

Opožděné reportáže (Oneskorené reportáže) mám doma. Jakož i Smrt si říká Engelchen (slovensky Smrť sa volá Engelchen, 1959).

[22]:
Já takhle četl "Tankový prapor".

27 Míra Míra | 22. února 2019 v 17:35 | Reagovat

V poslední době tebe i mě napadají stejná témata. Ty je aspoň napíšeš, já jen jásám: no jo, to znám, to se mi taky stalo nebo: to jsem taky četl. Je to na delší povídání... :-)

28 Janinka Janinka | E-mail | Web | 23. února 2019 v 8:04 | Reagovat

Šílená doba, šílení lidé. Z vyprávění babičky vím, že pokud jsi problémy nedělal a šel se stádem, sám jsi problémy neměl. Tohle si vůbec nedovedu představit, nemoci říct svůj názor.

29 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. února 2019 v 8:05 | Reagovat

[26]: Ten se ke mně taky dostal a užasl jsem nad jeho literární kvalitou, před tím jsem měl představu něčeho podobného, jako jsou Černí baroni.

30 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. února 2019 v 8:07 | Reagovat

[27]: Tak až budeš chtít dát v nějakém tématu přednost, řekni si, ukrotím se :-).

31 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. února 2019 v 8:09 | Reagovat

[28]: Ani to nebyla úplná jistota: Občas stádo přesně podle přírodních zákonitostí někoho obětovalo, aby mělo větší klid.

32 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 23. února 2019 v 20:32 | Reagovat

A jsem zaháčkovaná. :-)

33 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. února 2019 v 18:53 | Reagovat

[32]: To mě těší! :-)

34 Vendy Vendy | 27. února 2019 v 22:20 | Reagovat

Myslím, že tahle knížka se mi kdysi taky dostala do ruky a bylo to neveselé čtení. Už je to dost dlouho, takže si vybavuji spíš pocit, než samotný obsah, možná bych mohla knížku někde najít a znovu se začíst. Nakonec, zajímavé by bylo i měřítko dvojího pohledu, tenkrát a dnes. Takhle jsem třeba srovnávala Vladimíra Neffa, s odstupem let jsem jinak hodnotila třeba  Pána prstenu, nebo Marťanskou kroniku...obojí se mi zprvu krutě nelíbilo, po druhém přečtení po letech jsem z nich měla úplně jiný dojem.
Někdy se takhle objeví poklady, ve vyřazování z knihoven, loni jsem tak objevila Třináctou komnatu, a ještě předtím Starožitné zrcadlo, japonské povídky, trochu mystické.

35 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. února 2019 v 22:49 | Reagovat

Občas se v nádražních knihovničkách objeví i nějaký ten skvost, ale většinou jsou to opravdu obtížně čitelné přebytky.

36 Bev Bev | E-mail | Web | 5. března 2019 v 19:37 | Reagovat

Četla jsem tenhle tvůj článek už před časem a vybavil se mi k němu takový pěkný citát, který jsem shodou okolností zrovna četla v knize Hana, chtěla jsem ti ho napsat, ale už jsem ho nenašla, tak to mám vždycky, jak to  nezapíšu hned, je to pryč. Tak jen mými vlastními slovy o čem byl a co si myslím i já. Říkalo se tam něco ve smyslu, že podobné knihy čtou lidé, kteří je ale vlastně ani číst nepotřebují a ti, co by si je přečíst měli, to ani nenapadne. Tam šlo o knihy o válce, o koncentrácích, o židech, ale ten smysl je stejný.  Jenže to tam bylo daleko lépe vyjádřené, uhlazeně a trefně.
Ale stejně si ukládám do paměti. :-)

37 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. března 2019 v 22:28 | Reagovat

[36]: Je to asi tak, jak říkáš. Zjevné je, že těm, co by to asi potřebovali číst nejvíc, tyhle knížky a koneckonců i tyhle informace nejméně chybějí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama