"Nemít srandu a nemít hoře znamená být mrtev." (Jiří Voskovec) .

O rekordní prohře

19. února 2019 v 12:00 | Petr Vápeník |  Po paměti
Pozn.: Dnes přidávám další z paměti čerstvě vylovený kousek do připravované "knížky vzpomínkových fejetonů", která byla naposledy obohacena o sice nekrvavý, ale přesto, myslím, dostatečně brutální (činy i okolními společenskými kulisami) příběh O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu, který se jen o fous nestal jednatřicátým případem televizního majora Zemana. Ale za nezapomenutelnými zážitky není třeba chodit nikam daleko. Dnes se například ze třídy v prvním patře vypravíme s dobře nafouknutým basketbalovým míčem jen po schodech dolů do přízemí, do obyčejné školní tělocvičny, kde se vše schyluje k nezapomenutelnému napínavému mači dvou zcela vyrovnaných družstev...

Když jsem v osmé třídě udělal přijímačky na gymnázium, byl jsem pochopitelně velmi napnutý z toho, co mě na střední škole čeká. Netajil jsem se tím, že mě to na základce nebavilo, a doufal jsem, že by život v novém prostředí a s novými spolužáky a spolužačkami mohl být o dost zábavnější. A taky že ano: Hned během prvních několika dnů jsem přišel na to, že nutně propadnu nejméně z chemie, v níž se hovořilo tajuplným a pro mě úplně nesrozumitelným jazykem, z biologie, protože tolik latinských názvů si nikdy nebudu schopný zapamatovat, z češtiny, protože pohledem větných rozborů vypadá můj milovaný rodný jazyk složitější než sanskrt, z fyziky, ve které se nemluvilo jinak než ve vzorcích s podivně zakroucenými hádky řeckých písmen, i z francouzštiny, protože jsem tehdy ze zabejčilé povýšenosti odmítal zříci se českého drrrrrnčivého errrrrrrrrr, ze kterého naší nebohé frrrrrrancouzštinářce vstávaly pracně upravené vlasy nekontrolovaně hrůzou. Pět nevyhnutelných nedostatečných mě trochu vyděsilo (nikoli však natolik, abych ztratil svou hrdost a začal se učit), a to nám ještě hned první týden odpadla matematika a ruština, o kterých se dalo očekávat, že se v konkurenci ostatních předmětů jistě nenechají zahanbit.

Když jsem přemýšlel o tom, který předmět bych mohl absolvovat bez problémů, přes veškerou vynaloženou námahu mne napadla jen hudební výchova, protože z té se snad ani propadnout nedalo, a tělocvik, pokud se mi podaří ututlat, že můj deklarovaný kladný vztah ke sportu končí někde u okouzleného pozorování gymnastek. Zrovna v tělocviku jsem měl ale nebývalé štěstí, protože prvním sportem, kterému jsme se začali v hodinách poctivěji věnovat, byl basketbal, který jsem na základní škole hrával a připadal jsem si v něm skvělý. Ulevilo se mi: Až tělocvikář spatří můj driblink na úrovni míčových kouzelníků z Harlemu, technicky dokonale zvládnutý dvojtakt a neomylnou ruku při střelbě z výskoku, vyplní mi jedničky z tělocviku dopředu až do maturity. Sláva, o jednu potenciální nedostatečnou méně!

Brzy se ukázalo, že tvrdý basketbalový trénink v hodinách tělocviku není samoúčelný, protože budeme mít příležitost předvést naše dovednosti v praxi tradičního školního basketbalového turnaje mezi třídami. Konečně šance pro nás nováčky ukázat osazenstvu gymnázia něco, v čem jsme opravdu dobří! I když jsme se ještě navzájem moc neznali, vybrali jsme podle toho, jak jsme se v tělocviku k basketbalovému míči stavěli, náš nováčkovský "dream team" a tvrdě jsme trénovali souhru v běžných herních situacích. Hned bylo zřejmé, že nám to spolu půjde báječně! Pravda, příliš nám nepřál turnajový los, který nám do prvního kola přihrál nějaké neznámé kluky ze IV.C. No dobře, možná jsou o něco starší a zkušenější, ale tuhle drobnou nevýhodu jistě bohatě vyrovnáme zápalem, bojovností, nadšením a nezlomným týmovým duchem. I legendární mušketýři by zaslzeli dojetím, jak se v našem týmu zhmotnilo jejich heslo: "Jeden za všechny, všichni za jednoho!"

Co nás jediné trochu znervózňovalo, byl fakt, že třída IV.C nasadila do basketbalového klání hned tři mužstva, přičemž my prvňáci jsme vyfasovali za soupeře právě nejlepší "áčko". Žádná jiná třída neměla v turnaji víc než jeden tým, tak jsme se začali víc pídit po tom, kdo jsou ve skutečnosti naši nastávající soupeři. Výsledky pátrání nás zaskočily: Ukázalo se totiž, že osazenstvo nenápadné třídy IV.C tvoří prakticky kompletní basketbalový tým Lokomotivy Plzeň, která tehdy úspěšně hrála celostátní juniorskou ligu, a ti nejlepší byli už nyní hvězdami mužského plzeňského ligového týmu. No, vypadá to, že takového soupeře asi nepřeválcujeme tak snadno, jak jsme si představovali, ale co - aspoň z toho zápasu budou diváci mít správný požitek, který by se jistě nedostavil, kdyby byl mezi týmy velký kvalitativní rozdíl a my dominovali příliš jasně. Zápas musí přinést nějaké napětí, zápletku, drama!

Když jsme se s naším soupeřem potkali naživo při předzápasovém rozcvičení, teprve nám došlo, co všechny ty informace, které se nám podařilo získat, znamenají převedené do reality: Proti nám nastoupil tým hromotluků, z nichž nejmenší měl těsně pod dva metry. My jsme přece jen byli o něco menší: Když jsme se postavili na špičky, někteří z nás soupeřům dosahovali šešulkou až pod ramena. Nikdy nás nenapadlo, že jsme ve skutečnosti tak maličcí a vyzáblí, vždy jsme se pohybovali mezi svými vrstevníky a ještě nedávno jsme patřili na svých školách k nejvyšším a nejmohutnějším, tak nás teď ten na první pohled viditelný rozdíl zaskočil. Brzy se ale ukázalo, že výška není zdaleka naším jediným handicapem. Naši soupeři si totiž uměli na rozdíl od nás přihrávat. Ono to - upřímně řečeno - nebylo těžké, protože jsme jim v jejich rozehrávce vůbec neuměli bránit, nedokázali jsme jim sebrat míč, naše rachitická tělíčka od těch mastodontů při každém kontaktu odskakovala jako blešky od grizzlyho, a ať jsme skákali sebevýš, oni přes nás, snaživce, bez nejmenších problémů stříleli jeden koš za druhým. Naopak, my jsme se k pracně nacvičeným herním situacím vůbec nedostali, protože jsme často nedokázali ani rozehrát po obdrženém koši, a že jsme po obdrženém koši rozehrávali mockrát! Na soupeřovu polovinu hřiště jsme se dostávali jen málokdy, střely na soupeřův koš byly jen zcela výjimečné. Pořadatelé brzy zjistili, že musí k improvizovanému ukazateli skóre přidělat třetí číslici, protože těsně před poločasem jsme se dostali na trojciferný průběžný výsledek, což se nikdy před tím na tomto turnaji nestalo.

Těsně po poločase, když ještě nebyl náš soupeř dostatečně koncentrován, přišel můj hvězdný okamžik: Nějakým omylem a nepozorností soupeře jsme se dostali na dostřel jejich koše, já to zkusil a z velké dálky jsem vstřelil svůj první a poslední koš zápasu. Dnes by to byl koš zcela jistě za tři body (nejmíň!), ale tehdy se ještě bohužel na tříbodové koše nehrálo. Pak dal ještě podobný náhodný koš jeden spolužák, což soupeři nelibě nesli, opět se na svou hru lépe soustředili a od té doby už to byl zápas prakticky jen na jeden koš. Jediný náznak slibovaného napětí, zápletky a dramatu, spočíval v tom, jestli habáni ze čtvrťáku překonají dvousetbodovou hranici nebo ne a i v tom bylo bohužel jasno dávno před koncem, který jsme my, poražení, dlouho, předlouho toužebně vyhlíželi.

Jestli se tenhle středoškolský turnaj stále ještě hraje, myslím, že náš rekord z roku 1984 nejspíš pořád platí a patří spolu se střeleckými rekordy hokejisty Wayna Gretzkého z NHL k rekordům považovaným za definitivní a nepřekonatelné. Však sami uznejte, že skóre 252:4 se v basketbale nevidí každý den! Ale abyste věděli, že si umím i na svých debaklech najít vždycky něco pozitivního, rád bych připomněl, že jsem v tomto zápase nastřílel celou polovinu všech bodů svého týmu, což už se mi nikdy v žádném z mých dalších nepočetných basketbalových zápasů nepodařilo. Dodnes si v duchu představuji obdivné mručení sportovních expertů nechápavě kroutících hlavami nad nedostižností našich rekordů: "To byli, pane, hráči, Vápeník, Gretzky,… To už se dnes nevidí!"

Kluci z tehdejší IV.C pochopitelně celý turnaj vyhráli, i když v dalších zápasech maličko ubrali ze svého střeleckého apetitu. A je paradoxem napohled nepříliš rychlého, ale ve skutečnosti doslova překotného dospívání, že náš vyplašený "dream team" čtrnáctiletých holobrádků za tři a půl roku dospěl ve stejném turnaji až do finále, když cestou rozdrtil několik týmů podobných zoufalců, kterými jsme jako gymnaziální nováčci byli my. Ano, drtivých vítězství bylo dost, ale žádné z nich se - pokud vím - ani zdaleka nepřiblížilo naší slavné cifře 252:4.

Ještě mnoho let jsem mohl jako sportovní fanoušek sledovat, jak největší hvězda našeho tehdejšího soupeře (nikdo to tehdy oficiálně nepočítal, ale jsem si úplně jistý, že nám v památném zápase nastřílel o dost víc než stovku bodů) pokračuje ve své zářivé basketbalové kariéře, a vzpomínat na náš společný neobyčejný zápas, který mě s mými spolužáky hned na počátku našeho gymnaziálního života dostal do povědomí mnoha kantorů i studentů. "Jo I.B, nejsou to ti, co dostali ten strašný výprask v basketu?" Bohužel, turnaj byl dlouhodobý, trval několik měsíců, takže se turnajový pavouk s postupně doplňovanými výsledky včetně toho našeho - rekordního a v jásavé barvě vyvedeného - skvěl na hlavní nástěnce školy o dost déle, než se nám, poraženým, zdálo nutné.

Z chemie ani z biologie, z češtiny ani z ruštiny, z fyziky, matematiky ani francouzštiny jsem nikdy nepropadl. Nejhorší známku - dvojku - jsem míval pravidelně i z tělocviku. No řekněte sami: Nebyla to u takového sportsmana, jakým jsem kdysi byl, ze strany závistivého tělocvikáře jen sprostá šikana? :-)


Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, a v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim všem vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 19. února 2019 v 12:52 | Reagovat

Já si pamatuji, jak jsme na gymplu při tělocviku prohráli střetnutí ve volejbale po šesti vteřinách upporné hry. Technická chyba - sedm hráčů na hřišti... :-)

2 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 19. února 2019 v 13:09 | Reagovat

Čte se to krásně, ale tak nějak si říkám, zda bych z takového vítězství mohla mít radost. :-)

3 matka matka | 19. února 2019 v 13:26 | Reagovat

ze školy jsem mívala mrazení v zádech, bylo mi na omdlení. To se mi v tělocvičně při jednom koncertě pro celou školu v plný parádě i povedlo, omdlela jsem :-) A vyvedli mne středem :-D

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. února 2019 v 13:54 | Reagovat

[1]: To je tak, když se splete klasický volejbal se sedmičkovým ragby :-).

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. února 2019 v 13:55 | Reagovat

[2]: Myslím, že z vítězů na zápas nikdo nevzpomíná. Ale jak říkal kdysi v souvislosti s bitvou u Waterloo Miroslav Horníček: Lepší si připomínat slavné porážky než neslavná vítězství :-).

6 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 19. února 2019 v 14:15 | Reagovat

Bylo to nespravedlivé a docela mne udivuje, že to profesoři neviděli..
Pro mne byl tělocvik jasná jednička až do 9. třídy, kdy se začal, díky fanatické tělocvikářce,  měřit čas na běh, výška šplhu po provazu- na ten jsem měla těžký  zadek, jak se  vyjádřila vyučující, taktéž na skok do výšky. Excelovala jsem hlavně v gymnastice, nějakém tom přeskoku přes kozu, na bradlech, na dálku. Bylo mi to po pololetí zakázáno všechno kvůli stínům na plících. Pakmuznala, že to mělo důvod to moje dýchavičné běhání a pod. :-)

7 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 19. února 2019 v 14:19 | Reagovat

Pak madam uznala -oprava :-D

8 stuprum stuprum | Web | 19. února 2019 v 14:43 | Reagovat

Košíkáři, to jste skutečně byli. :)

9 VendyW VendyW | E-mail | Web | 19. února 2019 v 14:44 | Reagovat

Teď momentálně je na tvém počítadle zajímavé číslo, 191193. Ale nevím, které je to správné počítadlo. Výhry nebo prohry, hlavně že člověk na tu školu vzpomíná s příjemným pocitem. ;-)

10 matka matka | 19. února 2019 v 15:24 | Reagovat

191199
Samá jednička a devítka :-D

11 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 19. února 2019 v 16:09 | Reagovat

Trojciferný průběžný výsledek mě tedy dostal! Jo, prohrát, to zvládne kde kdo. Ale prohrát takhle, to už se zapíše do dějin! :-D
Každopádně mám pro dvojky z tělocviku pochopení - moje první dvojka na vysvědčení přilétla právě z tohoto předmětu, a to už ve třetí třídě. Paradoxní na tom všem ale je skutečnost, že o pár let později mě (pravda, na jiné škole) začali pravidelně posílat na atletické závody. Perfektně konsistentní hodnocení! :-D

12 quick quick | 19. února 2019 v 17:18 | Reagovat

Nejste někde v Guinessově knize rekordů? :-)

13 quick quick | 19. února 2019 v 17:26 | Reagovat

Basketbal jsme nehráli, ale na letním výcvikovém táboře nám vnutili  basebal (psala jsem o tom kdysi na dnes již neexistujícím blogu), prý potřebujeme změnu.
Změnu jsme vzali na vědomí se skřípěním zubů, ovšem náš ročníkový asistent netušil, že si na sebe upletl bič. Za pár dnů jsme propadli basebal(l)ománii. Když jeden cholerický spolužák, postižený údajně nespravedlivým vyloučením, mu jako rozhodčímu zašermoval pálkou nebezpečně blízko obličeje, seskočil rozhodčí z klády a vyhlásil: Končím milostivé léto! Na hřišti chci mít hráče a ne roj sršňů. S basebalem končíte. Odpoledne jdeme  na dřevo a zítra si dáte třicetikilometrový pochod.
Abych dokončila – nebylo to tak žhavé, požádali jsme milou tělocvikářku, pro kterou, jak jsme věděli, měl pan asistent slabost a ta nám to vyžehlila.

14 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. února 2019 v 18:37 | Reagovat

My na gymplu hrávali při tělocviku basket v nuselské sokolovně, jedna konstrukce byl zapuštěna do gymnastického pódia; jednou jsme krásně unikl po křídle, ale můj dvoumetrový spolužák (t.č. protihráč), když jsem byl ve výskoku, mne napálil loktem do zad, já byv takto nešetrně postrčen, minul jsem těsně sloupek konstrukce a přistál v kotrmelcích na tom gymnastickém pódiu. Rozhostilo se ticho, já jako omámený seskočil zpět na palubovku a ve svém rozčilení jsem tomu dvoumetrovému spolužákovi vystřihl políček. Ticho se stalo ještě hutnější a já očekával drtivou odvetu. Tak se však nekonala, tělocvikář pískl do píšťalky a ukončil hodinu.

15 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 19. února 2019 v 18:38 | Reagovat

[13]:
Softball a baseball jsem na gymplu hrál závodně. Docela mne to bavilo.

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. února 2019 v 20:26 | Reagovat

[6]: Obě strany měly stejné podmínky. Basketbal "lehkých vah" se narozdíl třeba od veslování nepěstuje :-).

[9]: Správná počítadla jsou všechna. Jen každé ukazuje něco jiného :-).

17 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. února 2019 v 20:32 | Reagovat

[8]: To je právě ten podstatný rozdí: My jsme byli košíkáři a naši soupeři byli basketbalisté :-).

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. února 2019 v 20:39 | Reagovat

[11]: Dobře si pamatuji tu beznaděj, kdy jsme nedokázali ani rozehrát a hned jsme o míč přicházeli. Párkrát mi blesklo hlavou, jestli to rozhodčí vůbec stíhá počítat nebo průběžný výsledek jen tak odhaduje :-).

Popravdě, když jsme při tělocviku pokoušeli gymnastiku, dvojka byla pro mne nezaslouženým maximem možného :-).

19 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. února 2019 v 20:41 | Reagovat

[10]: Sympatické číslo!

[12]: Nezkoumal jsem to, ale komisař agentury Dobrý den mezi diváky, pokud vím, nebyl :-).

[13]: Baseball je jedním ze sportů, které jsem ani jako fanoušek nikdy úplně nepochopil a už jsem se s tím vyrovnal :-).

20 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. února 2019 v 20:46 | Reagovat

[14]: Ještěže se odpískal konec a neprodlužovalo se :-).

21 Zdeněk Hledač Zdeněk Hledač | E-mail | Web | 19. února 2019 v 21:58 | Reagovat

fejeton to příliš není, spíš takové školní vyprávění... obsah super, ale forma rozvláčná, vtípky roztahané a předvídatelné, chybí mi víc ostrosti, ironie, akce... pro mě je to příliš popisné a upovídané...

22 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. února 2019 v 23:08 | Reagovat

[21]: Díky za názor, Zdeňku. To bude nejspíš tím, že je text takový, jaký ho chci mít já. No a až budu jednou psát o Belmondovi a ne o sobě, přibude i náležitá vzrušující akce. Jenže, už jsi viděl, aby Belmondo někdy dostal takovou čočku? :-)

23 blondýna blondýna | 20. února 2019 v 7:30 | Reagovat

Viděno dnešní optikou, hodit to na youtube a jsme všichni minimálně za vodou..
Tělocvik se obávám, že byl metlou více lidí, já jsem to dopracovala na trojku, protože jsem opakovaně nezvládla výmyk, byla to má 13.komora základní školy, až tedy na fakt, že jsem ještě neuměla volejbal, neměla jsem ty měkké prsty, v očích tělocvikáře doživotní vyřazení ze společnosti :D  :D

24 Zdeněk Hledač Zdeněk Hledač | E-mail | Web | 20. února 2019 v 8:07 | Reagovat

[22]: ale to víš, že i Belmondo dostal někdy pořádnou čočku, hlavně od kritiků... silní chlapi jako ty, nebo on to zvládají s přehledem :-)

25 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. února 2019 v 9:07 | Reagovat

[24]: Čočka od kritiků se aktérům nejhůř čte, když potvrzuje to, co si kritizovaní sami (přiznaně nebo podvědomě) myslí, s tím mám bohaté zkušenosti na ostatních a především sám na sobě. Jinak je kritika (nikoli nutně pozitivní, ale vždycky nezbytně dobře míněná) vzácná věc, která moc dobře slouží ne jako automatický návod na zlepšení, ale hlavně jako nástroj k tomu, aby autor mohl i ve světle jiného úhlu pohledu znovu dobře zvážit, jestli chce mít právě takový výsledek své práce. Samozřejmě, s Bebelovými honoráři se to snáší vždycky o něco lépe :-).

26 Čerf Čerf | E-mail | Web | 20. února 2019 v 9:10 | Reagovat

[23]: Výmyk pro mě byl úkonem neproveditelným navzdory ochotě několika zdatných ošetřovatelů pomoci. Nedívám se na to s žádnou obzvláštní hrdostí, jen s vědomím vlastních zřetelných limitů :-).

27 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 20. února 2019 v 18:44 | Reagovat

[25]:
Za mísu šošovice (čočky) se prý dá koupit prvorozenství. :-)

28 Miloš Miloš | Web | 20. února 2019 v 22:30 | Reagovat

252:4 je výsledek, který by měla zaregistrovat Guinnessova kniha rekordů. A že jsi zaznamenal polovinu bodů týmu, by si zápis také zasloužilo :-).

Tys měl nejhorší známku dvojku? Tos byl pěkný šprt :-).

29 Janinka Janinka | E-mail | Web | 23. února 2019 v 7:58 | Reagovat

Připomněl jsi mi první ročník mého milého prvorozeného gymnazisty :-D. V primě, tedy v šesté třídě, přišel na to, že se musí začít učit. Z počátku to bylo těžší, ale když přinesl letos na vysvědčení jednu dvojku z francouzštiny, byla jsem na něj fakt pyšná. Jen můj tatínek se ptal "Jak s tím může žít?" :-D

30 Chudobka 1970 Chudobka 1970 | Web | 24. února 2019 v 12:13 | Reagovat

Páni, ty jsi byl ale šprt :-D  :-D  :-D

31 J.B. J.B. | E-mail | 3. března 2019 v 19:48 | Reagovat

Díky,Petře,dlouho jsem se tak nezasmála,vzpomínám.

32 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. března 2019 v 21:28 | Reagovat

[27]: A pak že "dostat čočku" je něco špatného.

33 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. března 2019 v 21:29 | Reagovat

[28]: Radši půjdu někdy na guinesse :-)

34 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. března 2019 v 21:30 | Reagovat

[29]: Já to s tím učením moc nepřeháněl. Na to bylo vždycky dost času, až půjde do tuhého :-). Jedna dvojka? Tak na takovou úroveň jsem se nikdy nedostal.

35 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. března 2019 v 21:33 | Reagovat

[30]: No, nebylo to nic mimořádného :-).

36 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. března 2019 v 21:37 | Reagovat

[31]: Jé, vítej, to je mi vzácná návštěva! Jsem moc rád, že tě vzpomínka rozesmála.

37 Janinka Janinka | E-mail | Web | 4. března 2019 v 7:32 | Reagovat

[34]: On teď naštěstí taky ne, to spíš jen v těch počátcích gymplu, kdy rozdíl mezi učivem tam a na základce byl sakra znát. K učení si teď sedne tak jednou za týden před písemkou, do vínku mu byla dána neuvěřitelná paměť. Po mně to ale nemá, já si nepamatuji ani seznam nákupu :-D.

38 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. března 2019 v 11:52 | Reagovat

[37]: No jo, tou dobou jsem taky měl celkem slušnou paměť. Aspoň co pamatuju... :-).

39 Bev Bev | E-mail | Web | 5. března 2019 v 19:26 | Reagovat

Náhodou je to úžasné, už to, že jste aspoň bojovali i když to byla od začátku taková nerovná hra. A polovina bodů na tvém kontě, to už je sakra něco. Moc pěkná vzpomínka. Pobavila jsem se a můj obdiv k tobě se ještě prohloubil, nikdy jsem se nedostala ani k tomu, abych pochopila pravidla všech těch míčových her a když už na mě náhodou někdy letěl míč, dělala jsem, že smrkám, takže pro mě jsi skutečně legenda. ;-) :D

40 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. března 2019 v 1:26 | Reagovat

[39]: Kdyby šlo o box, po pár minutách by v ringu přistál ručník. Ale v basketu se to prý nedělá :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama