"Nemít srandu a nemít hoře znamená být mrtev." (Jiří Voskovec) .

O turistické vzpouře

27. února 2019 v 10:35 | Petr Vápeník |  Po paměti
Nemám rád, když někdo povyšuje své osobní zájmy nad zájem celku, takže lidí, kteří se bezohledně snaží prosadit svou, si většinou moc nevážím. Sám jsem zvyklý říct na věc svůj osobní pohled a je-li mi ostatními naznačeno, že můj názor je pro ostatní nepřijatelný nebo jsem dokonce čestně přehlasován, pokrčím rameny a nechám úřadovat hlas lidu, byť se občas ukáže, že to nebyla kdovíjaká výhra; ale jsem odkojen klasickým příslovím "Moudřejší ustoupí", byť je to nejspíš principiální omyl a možná právě z něj pramení spousta nepochopitelných nedokonalostí v soužití lidské společnosti. Avšak není mi vlastní postupovat jinak. Někteří známí mě tak považují za člověka tolerantního, ochotného udělat rozumné ústupky pro dobro společné věci. I moje tolerance a ochota ostatním ustupovat mají však, jak se čas od času ukazuje, své hranice.

Když jsem těsně po pádu železné opony vyjel na svou první větší zahraniční cestu a projel jsem - povětšinou stopem - celou jižní Francii od Avignonu po Atlantik a zpět, navštívil jsem tam spoustu zajímavých míst, o kterých jsem mnohé věděl předem. Nemáte-li ale cestu naplánovanou úplně pevně a záleží do značné míry na okolnostech, kudy právě vede, což je přesně případ stopování, poznáte i mnohá místa, o kterých jste předem neměli ani tušení a jejich návštěvu jste vůbec neplánovali. Takto jsem se dostal i do nádherné oblasti Pyrenejí kolem vesnice Gavarnie přibližně v polovině dlouhé hranice mezi Francií a Španělskem a objevil jsem pro sebe tamní neuvěřitelný skalní amfiteátr Cirque de Gavarnie, magické místo, kde jste ze všech stran obklíčeni víc než kilometr vysokými skalami, ze kterých kolem dokola stékají ledovcové vodopády včetně toho nejmohutnějšího, víc než 400 metrů vysokého.

To místo mě doslova uhranulo a ani jsem se ho tehdy nesnažil fotit, protože by to bylo zbytečné, ostatně ani mezi stovkami různých profesionálních fotek jsem nenašel nikde ani jedinou, která by zhmotňovala prostorové a světelné kouzlo, jímž na mě tohle místo zapůsobilo. Věděl jsem jediné: Určitě se sem musím vrátit a budu-li mít někoho, na kom mi v budoucnu bude záležet, rád bych ho na to fascinující místo vzal a podělil se s ním o svou radost, kterou ve mně vzbuzovalo, protože nic nedokáže ubíjet spolehlivěji, než když se nemůžete podělit o své radosti s tím, koho máte rádi.

Rok po své velké francouzské cestě jsem se oženil, prvních pár let jsme na nějaké větší cestování nemohli ani pomyslet, ale po pár letech jsme se s mou tehdejší manželkou dohodli, že vyrazíme aspoň na nějaký poznávací zájezd autobusem po Francii, a mně se po dlouhém hledání povedlo najít takový, který měl v programu i můj vytoužený Cirque do Gavarnie. Nic velkého, zastávka na pár hodin, pěší výlet do skalního amfiteátru a večer pak pokračování do blízkých Lurd. Tenhle bod programu malé cestovky rozhodl, že jsme si vybrali právě tento konkrétní zájezd. Úžasné, vrátit se po letech do míst, která vás okouzlila! Bude to tam stejně krásné? Dokonce lepší? Nebo už to vůbec nebude ono?

Když jsme asi v polovině zájezdu dorazili do vesničky Gavarnie, stalo se to, co se v horách stává: Otevřelo se nebe a začalo lít jako z konve. Natěšeně jsem se oblékl do deště, nasadil batoh a chtěl jsem vyrazit co nejdřív, protože času na cestu nebylo moc. Ale autobus stál a neotvíral. Pak si naše paní průvodkyně vzala mikrofon a oznámila nám pohřebním hlasem, že bohužel prší, ale - přepla do radostného tónu - to vůbec nevadí, protože když prší, aspoň si místo nesmyslného výletu do hor stihneme zajet nakoupit do supermarketu v Lurdech! K mému zděšení většina osazenstva autobusu přijala zprávu s nadšením. Vox populi se projevil a chystal se podle svého zvyku zvítězit. A tehdy nastal jeden z okamžiků, kdy moje hranice ochoty k ústupkům byla překročena a já se razantně vzepřel. Zvedl jsem se a oznámil udivenému autobusu, že tedy budou pokračovat na nákupy bez nás dvou, protože my se chystáme přesně podle programu zájezdu vyrazit do pyrenejského skalního amfiteátru, protože právě kvůli tomu jsme přijeli. Že prší? No a? Však jsme ve velehorách a ne v tunelu metra, kde by déšť mohl ublížit choulostivé elektroinstalaci. A když mi průvodkyně neumožní dodržet slíbený program, jsem připravený dělat cestovce určité potíže, protože o náhradním programu nákupů v lurdském "Supermarché" nebyla v propozicích žádná zmínka, byť připouštím, že tam mají asi nejširší sortiment svaté vody v celé Evropě.

V autobusu nastalo velké pozdvižení, protože na cestu do obchodu už se všichni náramně těšili, a já se rázem z původního docela fajn nemluvného a usměvavého chlapíka stal veřejným nepřítelem č.1. Dozvěděl jsem se z mnoha úst, co všechno nepěkného jsem a co by se mnou moji spolucestující nejradši udělali, kdyby nebyli tak slušní, jak jsou. Ale představa, že jsem nalákal svého blízkého na magii horského zázraku a místo toho strávím odpoledne přehlídkou akčních slev, pro mne byla tak děsivá, že jsem jednal zcela proti přirozenosti své povahy. Když průvodkyně viděla, že jsem opravdu odhodlaný dělat problémy, neodvážila se mi v odchodu z autobusu zabránit. Jen se výsměšně zeptala, jestli s námi chce jít na ten bláznivý výlet v dešti ještě někdo, načež se k nám proradně přidal nenápadný manželský pár cestující na sedadlech před námi. "Když to nepůjde dál, vrátíme se, ale přece nebudeme sedět tady!" ohodnotil vyhlídky manžel a pár se opravdu zvedl ze sedadel a nasadil pláštěnky. Ve čtyřech jsme tedy opustili autobus nacpaný k prasknutí výbušnou nenávistnou atmosférou a vyrazili na původně naplánovaný a cestovní kanceláří slíbený horský výlet. Autobus zůstal na místě.

Necelou hodinu opravdu lilo, ale právě v době, kdy naše čtveřice došla do skalního amfiteátru, šedivá opona oblaků se roztáhla a kouzlo místa zafungovalo snad ještě báječněji než před lety poprvé, zážitek to byl doslova neuvěřitelný. S odvážnými manželi, kteří nás na náš vyvzdorovaný výlet doprovázeli, jsme se během cesty spřátelili a i oni, myslím, byli z neobyčejného zážitku nadšeni. Když jsme se po dohodnutých třech hodinách vrátili zpět, celý zbytek zájezdu stále stejně zarputile seděl uvnitř autobusu, který si paní průvodkyně netroufla odvelet do asi 60 km vzdáleného obchoďáku. V mezidobí si zjevně povídali hlavně o nás, takže na nás - jak se v deštivém počasí slušelo - nezůstala nit suchá. Vydatné "samonasírací" hovory v čekajícím autobusu také způsobily, že atmosféra byla ještě nenávistnější než před naším odchodem - nenávistnější nejen o ty tři hodiny prolelkovaného času, ale taky o vědomí, že akční slevy na plastové lahvičky ve tvaru Panny Marie už nestihneme, protože zavírají v sedm, a především nenávistnější o radost, které jsme po návratu od skalního kotle s vodopádem byli doslova plní. Kdybyste to viděli: Taková paráda!!

Ne, ani dnes nemám rád, když někdo povyšuje své osobní zájmy nad zájem celku, a když se vždycky a za všech okolností snaží bezohledně prosadit svou. Ve vzpomínkách svých tehdejších naštvaných spolucestujících mám, myslím, stejnou nálepku, a věřím, že léty odstupu notně okořeněnou historku o sobeckém magorovi, který nechal plný autobus nebohých českých slušňáků čekat celé deštivé odpoledne na pyrenejském parkovišti, dávají možná před svými známými při grilování k lepšímu dodnes, jako ji dnes dávám zde k lepšímu já. "To je děsný, ale co naděláš, lidi jsou hovada," řeknou jim známí soucitně a s chutí se zakousnou do klobásky.

Když jsem měl loni vernisáž svých fotek na dobřichovickém zámku, mezi návštěvníky se objevily i přívětivé tváře dvou dávných přátel. Kdy jsme se to vlastně poznali? přemítali jsme nad skleničkou vernisážového vína. Ano, tehdy v Gavarnie, jak jsme nechali ostatní trucovat na parkovišti a vyrazili jsme v dešti na malý pyrenejský výlet. To byla tehdy nádhera! I když jsme se s manželkou po létech rozvedli, tihle dobří přátelé do deště a časů nepohody zůstali naštěstí stejně jí jako i mně.

Až jednou přijedu do Gavarnie potřetí, bude to už raději bez autobusu se zájezdovým kolektivem. Kdoví, jakou dosud utajenou strašlivou stránku mé osobnosti by ještě mohlo tohle magické místo vyvolat? :-)


Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah, vyprávění a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, a v neděli pak pro změnu už deset let vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim všem vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 27. února 2019 v 10:50 | Reagovat

Super! Takhle jsem byla naštvaná, když jsem byla před lety na návštěvě ještě s dvěma dalšíma žínkama v Krásné Lípě na víkend u další známé a na sobotu byl pro nás naplánovaný výlet na Pravčickou bránu. Jak já byla nadšená a těšila se, jenže jako na potvoru ta jedna furt měla nějakej problém s cestováním v autě, že má kinetózu a že jí leze dolů cukr a já nevím co dál, a že tedy ať jedem a ona si půjde lehnout. Jenže ta druhá řekla, že tedy když nepojede ona, nepojedem ani my dvě zbylé. Tehdy jsem neměla odvahu se vzepřít ale měla jsme zkažený celý ten víkend, protože tahle jedna měla námitky snad proti každému výletu který pro nás měli připravený. takže díky ní jsem se vlastně skoro nikam nedostala.... :-(

2 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 27. února 2019 v 11:11 | Reagovat

Až po chvilce čtení mi došlo, že to je on, ten článek! :-) Od té chvíle už jsem se nemohla odtrhnout.
Souhlasím s tím, že žádná fotka nemůže Cirque de Gavarnie věrně vystihnout (krom toho jsem se tam fotit docela bála, protože můj foťáček opravdu není vodotěsný). To, jak člověka obklopuje ten obrovský horský masiv, jak vane ledový vítr i v největším parnu, jak modré jsou divoké horské kosatce i bystřina, která protéká údolím, můžou zachytit věrně jenom vzpomínky. Vodopád utkaný z mlhy a stříbra a pohádkový výhled údolím nazpět... ach.
V Gavarnii jsem si koupila na letošní rok ručně malovaný kalendář. Sice kalendáře nepoužívám, ale na tenhle se vždycky s radostí jenom tak dívám. A už se nemůžu dočkat, jaká zelená pyrenejská kouzla jsou tam přichystaná na březen :-)

3 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 27. února 2019 v 11:25 | Reagovat

Shodou okolností jsem byl na obdobném zájezdu (možná stejném v jiném termínu) byl tam i Biaritz a San Sebastian v Baskickuc ale počasí přálo, takže ten problém s počasím v Pyrenejich nenastal... Naopak, na zpáteční cestě chtěla průvodkyně nadplan zastavit u Lviho zálivu, ale cestující to zavrhl...

4 australsky australsky | Web | 27. února 2019 v 11:54 | Reagovat

Skvelý článok :-)
Mimochodom, ani mne sa veľa krát nepodarilo niečo vyfotiť presne tak, ako to pôsobilo. Netuším čím to môže byť 8-O

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. února 2019 v 11:57 | Reagovat

[1]: Dnes už by to pro mě nejspíš nebyl takový "protiúkol" jako kdysi, ale tehdy jsem opravdu neměl zkušenosti s podobnými veřejnými vzpourami, natož proti natěšené přesile zájezdového kolektivu :-).

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. února 2019 v 12:08 | Reagovat

[2]: Třeba se mi ještě někdy povede napsat čistokrevnou cestovatelskou reportáž z toho překrásného místa. Ale nakonec se mi díky tvým komentářům o Gavarnie vybavil zvláštní koktejl vzpomínek - od opojné krásy toho místa přes roli náhody v tom, jak jsem se do Gavarnie sám dostal, až po touhu po sdílení radosti, lekci v sebeúctě a způsob, jak člověk taky může získat celoživotní přátele :-).

Ten kalendář musí být nádherný a nedivím se, že se na každý nový měsíc těšíš :-).

7 yellow yellow | 27. února 2019 v 14:15 | Reagovat

Gratuluji k úspěšné vzpouře. Věřím, že podávaná stála za to. Já bych taky raději šla v podstatě kamkoli a za jakéhokoli počasí, jen abych nemusela do supermarketu.
Když jsem byla malá, tak nás naši vzali tuším v roce 1996 nebo v roce 1997 do Chorvatska, kde měla být kromě pobytu u moře i možnost výletů. Bohužel ať se tatík vzpouzel, jak chtěl, nepodařilo se mu žádný výlet prosadit, protože všichni ostatní se chtěli válet u moře. Tehdy se můj otec zařekl, a už nikdy jsme na dovolenou s cestovkou nejeli.

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. února 2019 v 14:41 | Reagovat

[3]: Ano, do těchhle míst se jezdilo - a jak jsem ověřil na aktuální nabídce, stále ještě jezdí - docela často.

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. února 2019 v 14:46 | Reagovat

[4]: Budu se tam muset zase po létech vypravit; kdoví, třeba bych už teď nějaký "fotografický klíč" k tomu místu našel. Jenže - to chce v mém případě dost času na hledání a zkoušení, jinak fotky nestojí za nic, natolik už se znám.

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. února 2019 v 14:49 | Reagovat

[7]: Místo aby byli spolucestující rádi, že jsem jim ušetřil peníze za zbytečné nákupy, ještě remcají, já ty lidi nechápu! :-)

11 stuprum stuprum | Web | 27. února 2019 v 14:54 | Reagovat

Vystoupení, které by svou naléhavostí určitě i mne samého přesvedčilo, abych se vydal při lijáku z konve čeknout šutry v masívu skal. Znovu jsi v pravou chvíli projevil svou dravčí, kompulzivní povahu. :D

12 matka matka | 27. února 2019 v 15:56 | Reagovat

Má poslední vzpoura? Nó, když jsem odmítla za druhou zatáčkou pokračovat ve výstupu na Chopok, a po té se fotit na výstupku těsně nad srázem,.... Ono se něco obejde i beze mne a nevolnost mne varuje, co ano a co nikoliv. Ale kdyby tam byla kytička, tak se snad vydám dolů i z onoho srázu, či nahoru na tu hromadu šutříků :-D  
Eh, kdysi jsem místo do Kotvy, či Bílé labutě šla raději sama do muzea B.Smetany. A tak občas jdu někam sama a vyplatí se to, i kdybych potkala "jen" veverky, srnky, stromy,... :-D

13 Janinka Janinka | E-mail | Web | 27. února 2019 v 16:36 | Reagovat

Skvěle napsaný příběh, jako bych tam byla! :-)
Jsem vcelku mírumilovný tvor a také se řídím heslem "všeho s mírou", ale ono to někdy chce ukázat, že sr.. na hlavu si kvůli tomu nenechám. Má poslední vzpoura byla proti tchyni a ani po těch letech se neodváží nějak více pípnout. A když náhodou zapípá, slušně a bez výčitek jí dám svou nelibost najevo.

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. února 2019 v 18:06 | Reagovat

[11]: Ano, kompulzivní dravec, to jsem přesně já! :-) Těší mě, že bychom se při takové příležitosti ve skalách spřátelili :-)

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. února 2019 v 18:13 | Reagovat

[12]: Ono je to ve skalách těžké: Dost z velkých kamenů napadaných na dně propastí bylo kdysi bezpochyby fotogenickými výstupky nad srázem :-).

16 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 27. února 2019 v 18:21 | Reagovat

Když leje jako z konve, tak to ještě jde.
Horší by bylo, kdyby padaly trakaře.

17 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. února 2019 v 18:22 | Reagovat

[13]: Ona hlavní potíž byla v tom, že paní průvodkyně tehdy neměla valnou znalost trasy, byl to pro ni zájezd stejně poznávací jako pro nás. Na druhou stranu jí musím přiznat, že obchody znala dobře :-).

18 blondýna blondýna | 27. února 2019 v 20:17 | Reagovat

Asi rozumím tvému vzdoru, v tvém podání taková sametová vzpoura.
Také jsem jednu vzpouru zažila, v největším přírodním zálivu na jihu Jaderského moře, v Kotorském zálivu, má rozjetá střeva brzdila celý zájezd takovým způsobem, že někteří s jemným vychováním pravili, že takhle posraný zájezd ještě nezažili. Ovšem když musíš, tak musíš 8-O

19 Vendy Vendy | Web | 27. února 2019 v 22:15 | Reagovat

Vlastně jsi nastínil zajímavý dvojí úhel pohledu. Z tvého pohledu byli spolucestující absolutní komerční sobci, kteří by za nákup v supermarketu dali duši, kór když venku lilo... z jejich pohledu jsi zase byl ty neuvěřitelný sobec, který povýšil své soukromé zájmy nad těmi hromadnými. :-D
Jejich nasranost docela chápu, ale chápu i tvoje odhodlání, protože jsi chtěl vídět místo, na které jsi měl tu nejhezčí vzpomínku a kvůli tomu místu jsi vybral onen zájezd. Který vlastně odklonem od původního plánu by nesplnil to, co nabízel, takže prakticky vzato, jsi byl v právu.
Ale šetřila bych asi slovem nenávist, nenávistné... začíná být v poslední době přehojně užíváno, až zneužíváno. Asi bych použila příhodnější, i když drsnější výraz, nasranost :-D
Hlavní je, že ses dostal tam, kam jsi chtěl a tvé ženě se podle všeho výlet taky líbil, to je fajn.

20 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. února 2019 v 22:36 | Reagovat

[18]: Jsou věci, se kterými se moc nenadělá :-).

[19]: Jako sobec jsem v daném případě vypadal já, vždyť ostatní vlastně jen uplatňovali zásady přímé demokracie, naštěstí v oblasti, kde ještě tak úplně nedominuje a doufám, že ani nikdy nebude :-).

21 Kutil Kutil | E-mail | Web | 28. února 2019 v 11:10 | Reagovat

Jo, rodiče a spoluúčastníky zájezdu si nemůžeš vybrat. Ale špatný člověk jste pochopitelně vy, a to velmi, protože jste se nepřizpůsobil většině. Každý, kdo nejde s většinou, je špatný člověk. Pražský kavárník, lepšolid, sluníčkář, novinářský zm*d...

22 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 28. února 2019 v 22:29 | Reagovat

Nevím, jestli bych měla stejnou odvahu jako ty, jsem někdy dost neprůbojná. Asi bych protestovala, ale nevím, jestli bych vzpouru uskutečnila. Záleží na tom, jak by mě to na ono místo táhlo.
Údolí určitě za váš výšlap stálo a nakonec jste byli odměněni. :-) Soudím tak podle fotky ve Wiki.
Nesnáším zájezdy, kdy se berou supermarkety útokem. :-?  
Článek se mi moc líbil. :-)

23 Chudobka1970 Chudobka1970 | Web | 1. března 2019 v 22:45 | Reagovat

Vyměnit turistický skvost za akční ceny v nějakém obchoďáku? Jsi skvělý! Víš to? :-)

24 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. března 2019 v 22:54 | Reagovat

[21]: Své špatnosti jsem si vědom. Nikdo nejsme dokonalý :-).

25 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. března 2019 v 22:59 | Reagovat

[22]: Ano, stálo to za to. Něco takového stojí i za vzpouru :-).

26 Miloš Miloš | Web | 1. března 2019 v 22:59 | Reagovat

Tyto články mám na tvém blogu nejradši. A také je to prima tip na poznávací cestu.

Ale stejně se divím, že osazenstvo autobusu i s průvodkyní celou dobu čekalo, až se vrátíte. Tři hodiny mohly stačit na cestu do Lurd a zpátky i nákup svaté vody v supermarketu.

Přiznám se ale, že na výletech velmi často preferuji své sobecké zájmy nad zájmy ostatních. Všechno ostatní může počkat, ale příležitost něco vidět se nemusí opakovat.

27 Čerf Čerf | E-mail | Web | 1. března 2019 v 23:02 | Reagovat

[23]: Samozřejmě! :-) Ještě že mám kromě všech těch báječných vlastností i pár zcela zanedbatelných chyb :-).

28 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 2. března 2019 v 9:14 | Reagovat

To je opravdu kouzelné místo... Přesně tohle hledám... Jedno místo ve Švýcarských Alpách, které jsem poznala, se tomu hodně blíží.

Stáhla jsem si nejhezčí fotky a dám si je jako tapetu. Tak doufám, že to pro nás nafotíš co nejdřív. :-)

29 Čerf Čerf | E-mail | Web | 2. března 2019 v 13:55 | Reagovat

[28]: Skalní amfiteátr v Gavarnie můžu jedině doporučit. Uvidíme, rád bych tam někdy zajel a měl na courání po okolí víc času.

30 Bev Bev | E-mail | Web | 5. března 2019 v 19:09 | Reagovat

Tak tomu dobře rozumím a moc ti za tu vzpouru tleskám, jsou chvíle, kdy to fakt jinak nejde a víš co bych nejraději řekla? Je to hrozný, ale co naděláš, lidi jsou hovada. A dobře jim tak! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama