"Nemít srandu a nemít hoře znamená být mrtev." (Jiří Voskovec) .

O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu

5. února 2019 v 10:01 | Petr Vápeník |  Po paměti
Pozn.: Jak už víte, postupně dávám dohromady cosi jako "knížku vzpomínkových fejetonů". Kromě úplně nově napsaných kousků, které dávám v poslední době na blog, se samozřejmě vracím i ke svým starším textům, které už se na mém blogu kdysi objevily a do připravované knížky se tematicky hodí. Dnešní text je takovou ukázkou inspirace starším článkem, byť jsem nakonec z celého článku použil jenom základní téma, jednu větu a několik slovních obratů, vše ostatní jsem přepracoval do takové podoby, aby to lépe odpovídalo zamýšlenému "vyprávěcímu" duchu knížky. Vidíte, myslel jsem si, já lenoch, že z textu jen ofouknu letitý prach a budu mít bezpracně hotovo, a nakonec jsem "rekonstruoval" tak dlouho, až vyšlo něco úplně jiného :-). Kdo by si chtěl udělat srovnání, původní blogový text je v článku O prvomájovém déjà vu.


Když jsem byl ještě malý, chodil jsem s celou svou školou do každoročního prvomájového průvodu. Nebyl jsem natolik politicky uvědomělý ani pitomý, abych si prvomájové manifestace užíval jako mimořádný svátek, jak nám byly servírovány, na druhou stranu jsem zase nebyl žádný třídní disident, abych tuhle pravidelnou nudnou monstrakci "z vyššího principu mravního" nějak sabotoval. Co si budeme povídat, bylo to pořád lepší než sedět ve škole a bát se, že budu zkoušený z dějepisu. Dost mě ale štvalo, že se všichni oficiálně tváří, jaký je sváteční volný den, ale ve skutečnosti museli dělat učitelé v průvodu přísnou prezenci, a kdo by na průvod nepřišel, měl přinejmenším stejný průšvih, jako kdyby šel v běžný pracovní den za školu, pokud se ovšem nejednalo o rafinované protistátní společné spiknutí s rodiči, což si ale většina rodičů dobře rozmyslela; ostatně i oni museli většinou povinně jásat pro změnu ve své části průvodu spolu se svými kolegy z práce a i jim někdo bdělý odškrtával prezenci. Kdy jindy by už měl být přísný pořádek, když ne v okamžiku spontánního kolektivního nadšení?!

Všechny první máje mi ve zpětném pohledu navzájem splývají, však se také v průběhu těch let pranic neměnilo: Pokaždé jsme se za zvuků rázných pokrokových písní, v jejichž rytmu se tak snadno bez velkého přemýšlení pochoduje vpřed, sešli na srazu před školou, sešikovali jsme se do pochodových jednotek, upomínajících na vojenské roty, prapory a pluky, a postupně jsme po ulici, která naše předměstí spojovala s centrem Plzně, došli až tam, kam to šlo, a pak jsme spolu se všemi ostatními pokorně čekali, až četní místní papaláši přečtou své neposlouchatelné projevy a zdravice a prvomájoví letoví dispečeři ohlásí, že přišel náš čas, máme povolený start, a můžeme proto z nevýznamné boční ulice zatočit na hlavní "odletovou dráhu" a zařadit se do nekonečného proudu nadšených budovatelů socialismu, proudu, který neochvějně směřuje ve vzletném smyslu toho slova vzhůru ke šťastné budoucnosti, v poněkud přízemnějším pak ovšem šupem dolů z kopce po ulici tehdy příznačně nazývané třída Prvního máje (dnes Klatovská) kolem Velké synagogy k hlavní tribuně poblíž bývalých kasáren pověstných Pětatřicátníků. U tribuny jsme vždy zamávali nafasovanými mávátky a někde poblíž hlavní pošty jsme se s pocitem dobře vykonané práce rozešli, abychom se konečně mohli věnovat blahodárnějším formám odpočinku.

Jeden z prvních májů má ale v mých vzpomínkách výsadní postavení kvůli neobyčejnému osobnímu zážitku: Myslím, že to bylo ve čtvrté nebo páté třídě, když byla naše základní devítiletá škola poctěna úkolem vytvořit v prvomájovém průvodu živý obraz rudé hvězdy. Kromě tradičních mávátek jsme proto tehdy vyfasovali i rudé šátky, které jsme měli nad sebou v pravý čas těsně před příchodem k tribuně rozprostřít. Aby bylo stoprocentně zaručeno, že vše proběhne bez vady, tento nepříliš náročný úkon - tedy krátký slavnostní pochod v jakžtakž vyrovnaných řadách a zvednutí rudých šátků nad hlavu na domluvené znamení - jsme trénovali už snad dva měsíce předem na našem školním hřišti, takže zatímco všichni normální spolužáci ještě spokojeně spali nebo se doma právě ládovali snídaní, naše odpovědným úkolem poctěná školní jednotka už hodinu před prvním zvoněním rázovala pod dohledem přísných učitelských zraků z jedné strany malého hřiště na druhou, rovnala krok podle krajníka a své "šátkové pozdvihování" doprovázela hromovým - a zpola mutujícím - hurááááááááá. Tam, kde za normálních mírových časů bývalo obyčejné doskočiště pro skok daleký, jsme si museli představovat velkolepou tribunu s představiteli strany a vlády, i když tuhle početnou sebranku v tréninkových podmínkách suploval jediný nebohý tělocvikář, kterému z celé této akce bylo - jak jsem pochopil až s určitým odstupem - ještě mnohem větší ouzko než nám.

Když nastal čas předvést výsledky dlouhodobé tvrdé přípravy naostro přímo v průvodu před zraky plzeňského Veškerenstva, náš zpočátku natěšeně pochodující šik se opět na dlouhou dobu zastavil přičiněním v tom roce opravdu extrémně rozvláčných a obzvlášť nenápaditých vystoupení četných řečníků. Když se dlouhé desítky minut pořád nic nedělo a šiky manifestujících stály jako auta uvízlá v dlouhé koloně na neprůjezdné dálnici, rozhodli jsme se se spolužákem zabavit po svém. Připouštím, ve zpětném pohledu to nebyl úplně nejlepší nápad, ale co byste chtěli od telat našeho tehdejšího věku? Vymysleli jsme si totiž soutěž ve škrcení.

Pravidla soutěže byla jednoduchá: Budeme se s kamarádem navzájem škrtit svými barevnými šátky (protože šátky jsou velikostí i materiálem úplně stejné, soutěž tak bude spravedlivá) a kdo dá dřív rukou signál, že se vzdává, je baba a prohrál!

Naše soutěž prý netrvala moc dlouho, i když mně připadla nekonečná. Pamatuji si, že zpočátku se mi naše klání zdálo být docela pohodové, protože jsem se před začátkem škrcení pořádně a zhluboka nadechl. Šátek se ale utahoval čím dál víc, starý namamoněný vzduch byl čím dál méně použitelný a čerstvého se nedostávalo. Můj nedostatečně okysličovaný mozek časem z posledních sil napadlo, že by možná bylo lepší připustit prohru, ale říkal jsem si, že kamarád na tom možná bude podobně jako já, protože i můj šátek obtočený kolem jeho krku už tvaroval jeho vyzáblé tělo do podoby celkem vyvedené jitrnice s jedním netradičně namodralým zauzlovaným koncem. Přece se jen tak nevzdám! Tím spíš, že všichni spolužáci a spolužačky nás sledují; ano, i Ivanka Kožešníková ze třetí lavice u okna, před kterou bych občas - i když ještě nevím úplně přesně proč - rád vypadal větší a silnější, než ve skutečnosti jsem.

Inu, tvrdou hlavu mám už od dětství, na tom se během těch pár desítek uplynulých let bez prvomájových průvodů nic podstatného nezměnilo. Tvrdou hlavu ano, ale ne dostatečně tvrdý krk. Když jsem se konečně pevně rozhodl, že mi asi nic jiného nezbývá, než se vzdát, i kdyby teď kolem stálo hned patnáct Ivanek Kožešníkových, zjistil jsem, že už to nejde, ruka mě neposlouchá a svět kolem mne překvapivě tmavne, i když ještě ráno hlásili v předpovědi počasí slunečno. A pak se zatmělo úplně, zmizeli lidé kolem, zmizely transparenty a zdi polepené lživými a neupřímnými hesly, utichly motory alegorických vozů i monotónně skřípající šedavý projev z pouličních tlampačů, ze vzduchu se vytratila vůně právě rozkvétajících šeříků. A já jsem se rozplácl - i se svým červeným šátkem kolem krku jako nějaký Ferda Mravenec - o netečnou dlažbu.

Naštěstí včas přiběhne nejblíže stojící učitelka, rozmotá rudou krajtu svírající stále nenasytně můj krk, stejně jako podobného hada na krku mého vítězného kamaráda, který byl sice v naší improvizované soutěži o něco úspěšnější, ale vzhledem k jeho cyanotickému obličeji se zdá, že zase ne o moc a ani on si své zasloužené vítězství právě teď moc neužívá. To by tak hrálo, aby na našem bezvadném živém obrazu rudé hvězdy, kterému jsme v posledních týdnech všichni tolik obětovali, byly kvůli nám dvěma výtržníkům dva černé kazy jako ve zkaženém zubu! A to ani nemluvím o tom, jak by tuhle šokující zprávu rozmázly štvavé západní vysílačky, které jako supi číhají na každé drobné zaváhání našeho pokrokového zřízení: "Píííííííííonýýýr uškrcen rudým šátkem v prvomájovém průůůvodůůůůůůůůů!!" znělo by éterem do omrzení bulvární nepřátelské vřeštění a naše z definice pravdomluvné rádio Jerevan by mělo co dělat, aby světu vysvětlilo, že nešlo o pionýra ale hrdinného milicionáře, nestalo se to v prvomájovém průvodu ale na večerním stranickém aktivu, nešlo o rudý šátek, ale o Řád rudé stuhy a nebyl jím uškrcen ale vyznamenán.

Naštěstí projevy byly toho dne opravdu nesnesitelně dlouhé, takže než se daly plzeňské prvomájové masy opět do nezadržitelného pohybu vpřed, podařilo se nás dva narušitele několika zkušenými pedagogickými fackami dostatečně oživit a rozdýchat, abychom mohli splnit svou nacvičenou občanskou povinnost a žhnoucí rudá barva naší krásné pěticípé hvězdy nebyla narušena ani žádnými vypadlými "pixely", ani našimi kontrastně modrými tvářemi. Sice dva naše šátky musely být o dost zmuchlanější než ty ostatní, které starostlivé maminky ráno pečlivě vyžehlily, ale taková drobnost se během dlouhé cesty našeho živého obrazu až k očím vysoko nahoře na tribuně určitě ztratila. Papaláši nám z tribuny unyle zamávali jako toho dne všem ostatním a mohli jsme jít domů, což bylo společně s tím, že všichni účastníci nakonec - byť o fous - slavnostní průvod přežili, vyhodnoceno jako dobrý konec, takže naše laické othellovské třeštění dál nikdo nerozmazával, i když moji rodiče nemohli pochopit, proč zrovna v docela teplém květnu najednou rád nosím jindy tolik neoblíbený rolák s límcem až k bradě.

"Už jste to slyšeli?" rozběhla se toho dne po našem sídlišti mezi děvčaty romantická prvomájová fáma. "Prej se nějaký dva kluci z áčka ráno do krve porvali kvůli Ivance Kožešníkové, no věřili byste tomu? Zrovna kvůli takové…"
Je poučné, jak někdy i úplná blbost může chybnou interpretací nabýt nezaslouženě rozměrů téměř ryzího rytířského činu.
"To snad měli nějaký zatmění, ne?"

Nu, kéž bychom tak všechna naše rozličná stěží pochopitelná zatmění, kterých se od té doby urodilo (a věřím, že ještě urodí) nepočítaných, mohli jednoduše svést na přechodný nedostatek čerstvého vzduchu, jako to dávné prvomájové "dvou kluků z áčka" :-).


Upozornění: Na Milošově blogu právě vyšel docela obsáhlý Rozhovor s Čerfem, tak pro mě bude samozřejmě potěšením, pokud si Milošovy otázky i moje odpovědi přečetete. Ani mně to nedá, abych tam nezavítal; ostatně jsem zvědavý, co nového se asi o sobě z těch odpovědí dozvím? :-)

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 5. února 2019 v 10:41 | Reagovat

No já pamatuji že u nás na vesnici končily průvody na stadionu, kde byl stánek s buřty a program jako přistání helikoptéry folklorní vystoupení apod... Vzpomínám, že občas o dlel někdo z těch co u pomníků drželi čestnou stráž... Dusnou atmosféru mám ale spojenou s povinnými demonstracemi proti americkým raketam v Rokycanech na náměstí v době, kdy bylo rozhodnuto o rozmístění raket středního doletu u nás... A na s tím související 'besedu o problemu' ve třídě, velmi umirnene dotazy a námitky spolužáků a odpovědi třídního učitele, který pochopitelně odpovídal jak musel...

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 5. února 2019 v 11:01 | Reagovat

Dnes je to hodně zajímavé. A na rozhovor hupnu hned co donesu hospodářovi jeho oběd s řízkem ;-)

3 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 5. února 2019 v 11:03 | Reagovat

Z duše nenávidím hromadné akce a ještě s jásáním! Podobně jako 1. máj to mám s VŘSR a lampiónovým průvodem.
Prvomájový průvod probíhal podle stejného scénáře jako Tvůj. Jen jsem musela dřív vstávat, abysme se ze Strossmayerova náměstí přesunuli na Vinohrady, abychom pak jásajíce prošli Václavákem. Měli jsme ještě spořádaně dojít ke škole, ale obyčejně jsme hned Na Příkopech zdrhli.
Nevím, jestli se během čekání něco zajímavého dálo. Nejspíš ne.
Tady na vsi se nic takového nekonalo. Muselo se jet do Chotěboře. Tím trpěly několik roků moje děti. Obyčejně byla zima a někdy i lilo. Tak jsme trochu obcházeli příkaz různými výmluvami - nachlazení, ujel autobus apod.
Jsem ráda, že už tyhle dobrovolněpovinné akce jsou pryč. :-)

4 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 5. února 2019 v 13:43 | Reagovat

No teda! Nevědět, že jsi to v pořádku přežil s takovou jistotou, skoro bych se v průběhu čtení bála. Jsem nicméně hrozně ráda, že jsem podobné šarády, jako jsou prvomájové průvody, nikdy nezažila.

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. února 2019 v 18:53 | Reagovat

Byla by brána písnička "Červený šátečku, kolem se toč"  v tomto klání jako doping?

6 Sugr Sugr | E-mail | Web | 5. února 2019 v 19:41 | Reagovat

Prvomájové průvody byli pro nás svazáky povinné. Přišli jsme, byli viděni a pak už jsme viděni nebyli. ;-)
Tvůj rozhovor s Milošem jsem četla tenkrát, když byl aktuelní a nyní jsem si ho ráda přečetla znova. :-)

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. února 2019 v 20:12 | Reagovat

[1]: To my končili po průvodu většinou s rodinou na návštěvě v plzeňské ZOO, tam byla naše radost podstatně srdečnější než ta zpod tribuny :-).

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. února 2019 v 20:19 | Reagovat

[3]: Máš zajímavé srovnání mezi metropolí a vesnicí. Prvomájový Václavák jsem nezažil, jenom jednou Letnou, když jsem byl v prváku na VŠCHT. Od druháku už jsme tuhle zoufalou akci nepokrytě sabotovali.

9 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. února 2019 v 20:24 | Reagovat

[4]: Děti mají prostě občas neuvěřitelně hloupé nápady (tedy ne, že by to s dospělými bylo o tolik lepší :-))

10 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. února 2019 v 20:27 | Reagovat

[5]: To je hymna všech rudých škrtičů! :-)

[6]: Větší část rozhovoru je úplně nová, odpovědi jsem dával dohromady včera :-).

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. února 2019 v 21:37 | Reagovat

Teď mi na mysl vytanula zasunutá informace "heslo Thugové", tak jsem gůglil:
Thugové se pohybovali po Indii ve skupinkách od 10 do 200. Všechno, co dělali, mělo přesný starobylý rituál. Pokud to bylo možné, vraždili žlutým šátkem Rumaal, symbolem bohyně Kálí, a po oloupení své oběti pohřbily s přesnými rituály (posvěcení krumpáčů, obětování cukru). Všechny rituály byly prováděny k poctě bohyně. Každou vraždu prováděli pro to, aby se bohyně nemusela vrátit na tisíc let na zem. Používali vlastní žargon, nazývaný Ramasi. Protože jejich organizace byla přísně utajená a protože pro své vraždy měli náboženskou záminku, byli chápáni jako regulérní, daně platící řemeslo a chráněni před pronásledováním /Wikipedie/
Možná i Ivanka K. byla taková lokální bohyně. :-)

12 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. února 2019 v 21:38 | Reagovat

[11]:
Ta hrubka "pohřbily" je opravdu na Wikipedii.

13 Miloš Miloš | Web | 5. února 2019 v 21:42 | Reagovat

Štvavé vysílačky a agenti imperialismu přišly o sólokapra :-).

Tato šátková představení byla kdysi docela populární, vzpomínám přímo umělecké kreace na olympiádě v Moskvě r. 1980, jestli to byl ale ruský vynález, nevím.

Mně se prvomájové průvody v něčem i líbily, většinou už bylo teplo, děvčata nebyla tak nabalená.
Horší ovšem bylo, když člověk vyfasoval nějakou větší třepetalku nebo dokonce obraz klasika marxismu-leninismu. S tím se po odčárkování prezence nedalo z průvodu předčasně vypařit a muselo se projít celou trasou a poctivě vše zase odevzdat, aby se to uchovalo pro příští rok. Pamatuji si, že jednou jsem nesl obraz Bedřicha Engelse :-).

14 Miloš Miloš | Web | 5. února 2019 v 21:43 | Reagovat

[13]:… přišli … (doplnil jsem agenty a hned se to změnilo :-))

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. února 2019 v 21:50 | Reagovat

[11]: Není šátek jako šátek! :-) Ivanka by nejspíš byla zmíněnými souvislostmi překvapena, ale označení "lokální bohyně" by, myslím, mnohé napravilo :-).

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. února 2019 v 22:44 | Reagovat

[13]: Škoda, že Bedřich Engels nebyl holobradý; byl by lehčí na nošení :-).

17 Miloš Miloš | Web | 6. února 2019 v 9:20 | Reagovat

[16]: Měl jsem si vybrat Lenina :-)

18 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 6. února 2019 v 10:21 | Reagovat

Prvomájové průvody byly něco tak úděsného, že se ani nedivím, co všechno je školák schopen udělat, aby tu nudu nějak přečkal. Taky jsme se různě bavili, ale škrcení šátkem...takovou vynalézavost jsme zas neměli. :D Je to čtivé :-)

19 Janinka Janinka | E-mail | Web | 6. února 2019 v 16:47 | Reagovat

Doufám, že se k tvému návodu jak zabít nudu dostane co nejméně dětí! :-)

20 quick quick | 6. února 2019 v 17:23 | Reagovat

Děti si hrály na „Zoju Kosmoděmjanskou“. Nebyla nablízku žádná paní učitelka, desetiletý chlapec „přežil“ tři dny na přístrojích, pak ho odpojili. Je to hodně let, zasypané někde hluboko, ale občas se to velmi živě připomene. Proto mně vadilo i neustálé adorování Jana Palacha, některé hrdiny není dobře napodobovat.
Nekomentujte, prosím, jen jsem se asi potřebovala vypsat. Autorovi se omlouvám.

21 stuprum stuprum | Web | 7. února 2019 v 6:39 | Reagovat

Krvavý průvod. Bez krve se neobejde ani taková demonstrace...

22 matka matka | 7. února 2019 v 12:59 | Reagovat

[20]: To mi dává naději v existenci zdravého rozumu.
Mým dětem se velmi líbily plameny, vždy jsem je párkrát stihla uchránit před tím, aby zahynuly v ohni. Nakonec se z dcer staly dobrovolné hasičky, přežil i syn a nestal se z něj bolestný syn.

Co se týká šátků - ten svůj skautský jsem ke škrcení nezneužila, odznak - lilii - jsem nikdy nikomu nenastražila na židličku,...

23 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. února 2019 v 15:29 | Reagovat

[18]: Je zajímavé, co si z tehdejší nudné šedavé hmoty tzv. slavnostních prvomájových průvodů mozek zapamatoval. Myslím, že pro tehdejší osazenstvo májových tribun je to sice nelichotivé ale docela zasloužené vysvědčení :-).

[19]: Je třeba systémový přístup, tzn. zakázat používání jakýchkoli šátků nejméně do 18 let. Ale k tomu se, obávám se, dopracujeme dříve či později i z jiných důvodů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama