"Nemít srandu a nemít hoře znamená být mrtev." (Jiří Voskovec) .

O šplhání po tyči

23. července 2019 v 12:11 | Petr Vápeník |  Po paměti
Dá se říct, že na základní škole mi skoro všechno učení šlo bez větší námahy. Tím nechci říct, že by mě naprostá většina učiva zoufale neotravovala, naopak, věcí, které mě ve škole bavily, bylo jako šafránu, což myslím z pohledu nadměrně zvídavého dítěte, jakým jsem byl, není pro školu vůbec dobrá vizitka. Poměrně rychle jsem pochopil, že školní docházka je v naší krásné zemi neurvale povinná, o čemž školáci nemají žádnou možnost vyjednávat, takže školu prostě budu muset těch osm nebo devět let (nepodmíněně!) nějak vydržet. Teprve pak, když to dobře dopadne a budu z osidel povinné školní docházky jako teenager propuštěn, teprve pak možná získám aspoň maličkou možnost svůj osud spoluutvářet.

Za celou dobu osmi let této své nedobrovolné školní docházky jsem dostal do žákovské knížky - pokud se dobře pamatuji - jen dvě poctivě kulaté pětky, tedy koule, kule či taky sardele. Obě přitom byly z tělocvičných aktivit: jedna z plavání, což je dovednost, která mi bohužel byla jednou provždy odepřena, a ač jsem postupně prošel prakticky všemi stupni organizovaného nátlaku, kterým se mě různé školní osnovy snažily k této dovednosti přinutit, dodnes jsem se nepodvolil a s poněkud smutnou hrdostí nadále setrvávám ve své neschopnosti pohybovat se bez dopomoci na vodní hladině. Druhá pětka byla ze šplhu o tyči. Tedy - čistě z pohledu časové souslednosti byla "šplhací pětka" koulí první, protože jsem ji dostal dávno před fiaskem s plaváním.

Jako dítě uvyklé výborným známkám mě kupodivu tahle pětka - jako první a na dlouhou dobu i poslední špatná známka - nijak zvlášť nestresovala: Dokázal jsem docela dobře odhadnout limity svých schopností, a zatímco v jiných předmětech jsem se mohl naučit prakticky cokoli (což ovšem neznamená, že bych to i dělal), byl jsem srozuměn s tím, že tělocvik sestává z mnoha obskurních úkonů, u nichž pro mne bude bezpečnější se se špatnou známkou předem smířit než se sebevražedným úsilím bojovat o lepší. Jeden člověk se však s mou špatnou známkou ze šplhu smířit rozhodně nehodlal: můj otec.

Myslím, že moje tělocvičná neohrabanost mého otce dost rmoutila. On sám vyrůstal v klukovské vesnické partě u řeky, takže plavání, běh prostý i s různorodými překážkami, bruslení, šplhání na cokoli, házení do dálky i na cíl či různé kolektivní sporty pro něj byly samozřejmostí. Nechápal proto, čím si od osudu zasloužil takového syna, jako jsem byl já, syna, který od klukovských rošťáren utíkal k naučným knížkám, přestože on považoval za mnohem přirozenější směr opačný. Když jsem z hodiny tělocviku dorazil domů s naštípnutou rukou po ne zcela vydařeném přeskoku přes kozu nebo když jsem si při školním fotbálku dokázal přivodit nepříjemné zranění zápěstí ("proboha, kdyby to aspoň byla noha!"), můj tatínek nevýslovně trpěl. No a pětka jeho prvorozeného syna, na kterého si tolik přál být hrdý, z tak triviální disciplíny, jakou byl v jeho očích šplh o tyči, mu nedávala spát. I rozhodl se jednou, že nebude jen čekat se založenýma rukama na zázrak a přiměje mne můj "šplhací prospěch" zásadním způsobem zlepšit.

Sehnal si kdesi starou dlouhou zrezivělou lešenářskou trubku a tu s pečlivostí a kutilskou šikovností sobě vlastní opracoval tak, aby byla krásně hladká, a natřel ji výraznou zelenomodrou barvou, kterou od té doby nemám rád. Když barva zaschla, slavnostně tréninkovou šplhací tyč vztyčil v odlehlé části naší staňkovské zahrady vedle zahradního altánu, kde tyč vedla do koruny vzrostlé břízy, a tak precizně ji v přesně svislé poloze ukotvil, že na ni mohl bezpečně vyšplhat i třímetrákový medvěd, kdyby se takový na Domažlicku vyskytoval. Když jsem - pravda, trochu nuceně - za tento užitečný dárek otci děkoval, jen jsem smutně vzdychl: Kdyby věnoval tolik úsilí výstavbě mého vytouženého doskočiště pro skok daleký a trojskok nebo instalaci prostého basketbalového koše - tedy ve prospěch mých celkem oblíbených pohybových aktivit, mohli jsme být oba spokojeni. Ale to on ne. "Tak, teď můžeš trénovat šplhání na tyč každý víkend!" řekl mi, jako kdyby právě to snad byl můj tajný sen. A výhrůžně dodal: "A běda, jestli ze šplhu příště nepřineseš jedničku!"

Je zvláštní, kolik rodičů má tendenci zapomínat na vlastní dávné neblahé zkušenosti a domnívá se, že podobný způsob motivace na jejich ratolesti zabere. Kdyby byl můj otec lepším psychologem, přišel by za mnou a se zdviženým prstem a obočím by mi přísně nakázal: "Ať tě ani nenapadne na tuhle tyč lézt, ta je tu jen proto, aby podpírala těžké březové větve, které by se bez ní mohly při silnějším větru snadno ulomit! Nejspíš by tě stejně ani neunesla, protože prostě NENÍ NA ŠPLHÁNÍ, je to jasné?!" V tom případě by mě ovšem tyč začala neodolatelně lákat, takže zvlášť o prázdninách, když musel otec chodit do práce, a nemohl tak na dodržování svého přísného zákazu osobně dohlížet, bych považoval za otázku cti snažit se lézt po ní do koruny zakázaného stromu tak často, jak jen to bude možné. Jenže pokud jsem naopak dostal rozkaz šplhání trénovat každičký den, bylo při mé povaze předem jasné, že napnu všechny své dětské síly, abych se z takového úkolu při každé příležitosti nějak vyvlékl.

Od té doby se pro mě stal jinak překrásný a tajemně zšeřelý kout zahrady s dřevěným altánem, břízou, starým hlohem, velikým stříbrným smrkem a kolem protékajícím potůčkem doslova zakázanou zónou, které jsem se vyhýbal jako upír záhonu s česnekem. Tyč svítivým zelenomodrým nátěrem prosvítající skrze větve se pro mne stala domácím nepřítelem číslo jedna a přibližoval jsem se k ní jen ve zřídkavých okamžicích neodvratné domácí šikany, kdy se otec chtěl na vlastní oči přesvědčit, jaké už jsem ve šplhání udělal díky svému vytrvalému tréninku pokroky. Pak jsem se tedy s nešťastným výrazem ve tváři na tyč pasivně zavěsil, bezúspěšně jsem se pokusil udělat pár "temp" a začal jsem nahlas protestovat, že je tyč udělaná špatně, protože strašně klouže a šplhat se po ní vůbec nedá. V takových chvílích tatínek většinou nevydržel pohled na toho ňoumu, který se vydává za jeho syna, ale kterého mu musela ve skutečnosti podloudně podstrčit nějaká pohybubojná antisportovní kukačka. Aby trochu upustil vzniklý přetlak a nemusel ho fyzicky obrátit proti mně, vždy naskočil na tyč a učebnicovým sokolským stylem vyšplhal do koruny břízy jednou s přírazem a jednou bez přírazu: "Vidíš, nic neklouže!" Ach jo, copak můžu za to, že se mi tak potí ruce? Tak já to do příště napravím, sliboval jsem vždycky, ale dobře jsem věděl, že lžu. Zelenomodrá šplhací tyč a já jsme si nebyli souzeni.

Po nějaké době naštěstí tatínkovu koncentraci na šplh rozptýlila moje druhá pětka z plavání. Nějakou dobu jsem ho pak podezříval - když jsem ho potkával pohrouženého do soustředěného přemýšlení, kterak si pozorně měří rozměry zahrady a především jejích volnějších prostor - že snad uvažuje i o výstavbě tréninkového zahradního bazénu, kde budu moct o víkendech cvičit nejen svá upachtěná "mělčinová" prsa, ale na pořádné hloubce i znak, kraul a kdoví, třeba jednou i luxusního motýlka nebo dokonce retročubičku. Kdo to přece kdy viděl, aby ještě dnes, víc než třicet let po válce, někdo neuměl plavat! Taková základní dovednost! Naštěstí tou dobou ještě domácí bazény nebyly módou, takže by výstavba byla mnohem komplikovanější a nákladnější než vztyčení šplhací tyče, a stavbu by rovněž nešlo tak snadno utajit před sousedy jako ve stínu březových větví postupně blednoucí zelenomodrou tyč, v odlehlém koutě zahrady v sousedství dřevěného altánu, břízy, starého hlohu, velikého stříbrného smrku a kolem protékajícího potůčku stále opuštěnější a osamělejší. Ve škole už se dávno známkovaly jiné aktivity než šplh o tyči a bezprostřední tlak na domácí trénink tak postupně slábnul, až ustal docela. Tyč - jako němý svědek nenaplněných tužeb mého otce udělat ze mne zdatného sportsmana - zůstala stát.

Po dalších pár letech se naplnily zákonem dané povinné roky mé školní docházky, takže jsem se přesunul na gymnázium, v jehož maličké tělocvičně jsme už nešplhali na známky, takže jsem svou první gymnaziální pětku dostal pro změnu z výmyku na hrazdě. Ale o hrazdu už jsme staňkovský "tělocvičný koutek" u altánu doplnit nestihli. Někoho na tamějším úřadu totiž napadlo, že nádherná velká louka nad naší zahradou je zbytečně prázdná, nadměrně voňavá a každé jaro bezúčelně rozkvetlá všemi barvami, takže by se na ní daly postavit desítky nových domů. No a znáte to, k těm domům musí vést i nová silnice a ideální místo pro ni bude právě napříč tím nejzajímavějším, nejmalebnějším a nejtajemnějším koutem naší krásné zahrady, který měl v mých dětských očích prakticky jediné slabé místo - odpudivě zelenomodrou kovovou tyč, po které mé vlhké dlaně vždycky klouzaly tolik, že snad ani nebylo třeba to znovu zkoušet, aby bylo jasné, že v tomto případě je i ta nejupřímnější snaha z mé strany zcela marná.

Když dnes po silnici v těch místech procházím, abych se podíval, kolik nových domků zase na bývalé louce nad naší zahradou na jaře vykvetlo, vždycky si vybavím dávný obraz toho úžasného koutu zahrady, který mám z dětství vtištěný do paměti, a vzpomenu si, jak téhle ošklivě šedé cestě musel do podzemního potrubí ustoupit "náš" zurčivý potůček, jak jsme museli zbourat náš tajuplný zahradní altán vždy plný různorodých věcí povzbuzujících dětskou fantazii, jak jsme museli porazit náš veliký stříbrný smrk, pod který jsme se tolikrát neúspěšně pokusili "zasadit" zbytky hub z lesa, i náš starý červeně rozkvétající hloh, pod kterým rostly maličké ale zatraceně dobré lesní jahody. A samozřejmě - nakonec musela padnout i vzrostlá bříza a s ní konečně i v její koruně zafixovaná kovová tyč - pro nezasvěcené kolemjdoucí zcela neznámého účelu. Dodnes, když se ze zahrady podívám směrem k těm místům, jako bych tu tyč jasně viděl prosvítat mezi větvemi nově vysazených stromů. Je tam, barevná, navěky opuštěná, ale ve mně přesto dodnes vzbuzující obavy: Co předvedu, až mě jednou táta zase vyzve, abych mu ukázal, o kolik jsem se oproti minulé nevydařené zkoušce před čtyřiceti lety ve šplhání zlepšil? To bude zase ostuda!

Kdepak ta tyč asi dnes po tolika letech je? Myslím, že podle její nezaměnitelné zelenomodré barvy bych ji ještě dnes poznal na všech skládkách světa. Stejně jako bych podle jeho nenapodobitelné zručnosti, neobyčejných nápadů, dobrého srdce a sveřepé umíněnosti napomáhat dobrým věcem, i když o ně právě nikdo moc nestojí, poznal i dnes svého tátu.

Pořádně šplhat jsem se nikdy nenaučil a už v to ani nedoufám. Ano, na vojně jsem byl nucen šplhat dokonce po laně, což se ale k mému překvapení ukázalo být mnohem jednodušší než po hladké tyči. A možná se ode mne v některých situacích očekávalo šikovnější šplhání společenské a taky šplhání v různých firemních či jiných - pro mne vždy stejně odpudivě zelenomodrých - strukturách a hierarchiích, kterých je dnešní svět plný, a proto asi není od věci, aby na to byl člověk už ze školy náležitě připraven. Když ale už v raném dětství dostanete z něčeho takového po zásluze čistou pětku, dá se nejspíš předpokládat, že se ve vašem případě sudičky s příslušným talentem nepředaly, takže v tomto oboru v životě žádných zázraků nedosáhnete, zvlášť nejste-li ochotni ve volném čase náležitě trénovat.

Nemůžu si pomoct, ani dnes by mi to určitě nešlo. Přece víte, jak to při takovém šplhání klouže, když se vám vzpomínkami úplně zpotí dlaně i oči.

--------------------

Pozor, do soboty 3.8. probíhá soutěž k vydání jubilejního 500. čísla Nedělních miniglos.

Otázka: Kolik různých miniglos bylo celkem od čísla 1 (únor 2009) do čísla 499 publikováno? Nepočítají se tedy případná opakovaná vydání stejných glos, např. v jubilejních výběrech.

Vítězem se stane ten ze čtenářů, který napíše do blogového komentáře (nebo mi odpověď pošle e-mailem na adresu pvapenik@centrum.cz) výsledek nejbližší skutečnosti. Pokud bude stejně přesných více odpovědí, rozhodne mezi nimi los.

Cenou v této soutěži je některá z mých autorských fotografií ve formátu 30x40cm podle vlastního výběru vítěze.

---------------------

Pozn.: Na mém blogu najdete kromě vzpomínkového vyprávění podobného tomu dnešnímu a - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, a v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim všem vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 23. července 2019 v 13:54 | Reagovat

Já se také naučil šplhat po tyčí až když bylo pozdě, na konci základky... Také jsem se domníval že na mne plavecké kurzy nezanechává žádné stopy... Ale pak jsem o prázdninách po třetí třídě zjistil že umim plavat... Takže třeba...

2 Valentina Valentina | Web | 23. července 2019 v 14:42 | Reagovat

S výmykem jsem si taky užila! Po několika kulích v řadě však moje máma opatřila rozpěrnou tyč mezi dveře - takzvanou domácí hrazdu - o nosnosti 100 Kg. A když mi šla výmyk předvést, ta hrazda povolila a ona hrkla dolů na záda. Potom jsem si pod hrazdu dávala povinně peřinu, hrazda se mnou nespadla a dokonce jsem se i výmyk naučila. Potíž byla, že hrazda ve dveřích způsobovala zranění návštěv - kdo tudy šel a hrazdu neviděl, dostal mezi dveřmi do zubů. :-D

3 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 23. července 2019 v 15:38 | Reagovat

[2]: já jsem zas nevydychsl toč jízd o...

4 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 23. července 2019 v 15:38 | Reagovat

Jízdmo..

5 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 23. července 2019 v 16:22 | Reagovat

Velmi hořkosladký článek. Nebo možná sladkobolný? To raději ne, k tomu už se pojí nehezké asociace. Ale kdyby nepojily, bylo by to pro tenhle případ perfektní slovo :-)
Každopádně tělocvik, to je noční můra nejednoho člověka. Moje první (a nadlouho poslední) dvojka na vysvědčení byla právě z tělocviku - a to, prosím, ve třetí třídě. Pikantní na tom ovšem je, že o pár let později mě (bez jakéhokoli  řízeného tréninku) začali posílat na atletické závody a zcela samovolně jsem se stala jednou z tělocvičných jedniček. S určitými výjimkami tedy. Například u vrhu koulí jsem protrhla všechny výkonnostní tabulky směrem dolů naprosto s přehledem :-D Dodnes nevím, kde se stala chyba a kde se naopak odestála. Každopádně naše školství s tím odestáním rozhodně nemá nic společného :-D

6 Gabriela Gabriela | E-mail | Web | 23. července 2019 v 16:37 | Reagovat

Zaujímavý članok ! :)

7 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 23. července 2019 v 17:57 | Reagovat

Nás trápil na gymplu tělocvikář lanem.
1. ročník jedenkrát nahoru po laně bez použití nohou; 2. ročník 2x; 3.ročník 3x...
A na nebožáky, kteří viseli v půlce lana křičíval frázi:
"Když už nemůžeš, tak máš ještě v těle 40% energie!" ;-)

8 Axina Axina | 23. července 2019 v 18:17 | Reagovat

Mezi řádky čtu, že již tvůj tatínek napomáhá správnému běhu světa z jiné dimenze. Myslím, že by byl na tebe hrdý. Mimojiné za to, že ti šplh po "odpudivě zelenomodrých - firemních či jiných společenských - strukturách" nikdy nešel a nejde :-)

9 Padesátka Padesátka | E-mail | Web | 23. července 2019 v 20:43 | Reagovat

Já jsem myslela, že o tyči je jenom skok... :-D
Wiki: Šplh na tyči je gymnastická sportovní disciplína, při níž sportovec leze vzhůru po svislé tyči, a to buď za pomoci rukou i nohou (tzv. s přírazem)

10 Padesátka Padesátka | E-mail | Web | 23. července 2019 v 20:44 | Reagovat

[7]: Když nemůžeš, tak přidej...! :-D

11 DRAK DRAK | Web | 23. července 2019 v 20:47 | Reagovat

mě škola bavila, asi jsem byl divnej...
ale z tělocviku mě potrápil výmyk, který jsem po měsíci tréninku zvládl, abych
neměl mezi klukama ostudu. dnes ho z dětí ve třídě neudělá téměř nikdo...daleko horší ale je, že je jim to jedno, ba se posmívají těm, co jej umí. nač překonávat překážky, když je lepší je obejít, že? jinak doporučuji zábavnou bajku od M. Macourka o žirafě, která dostala pětku z tělocviku. ;-)

12 Míra Míra | 23. července 2019 v 21:44 | Reagovat

Krásně popsáno, jako kdybych byl předlohou já. Zajímavé je, že i když člověk často v pozdější době lecjakých dovedností ve zmíněných nebo podobných oborech dosáhne, už ho nikdo neznámkuje. Tedy pokud se nevyšplhá až na stupně vítězů. :-)
Je třeba být ve správný čas na správném místě. Jak mě to nebaví...

13 Eva Černošová Eva Černošová | 23. července 2019 v 22:22 | Reagovat

Děkuji za nádherný čtenářský zážitek! Krásně napsáno, moc jsem si to užila. A brzy asi přispěji svou povídkou "Reparát", která pojednává o tom, kterak jsem málem dělala doklasifikační zkoušky z tělocviku...

14 quick quick | 23. července 2019 v 22:49 | Reagovat

Krásně jsem si početla.
------------------------
Se spolužačkou jsme měly takovou zábavu – před hodinou TV vyšplhat po provaze a přeskočit do okenního výklenku.
Z tyče to nešlo. Paní profesorka  přišla někdy dřív, mrkla nahoru a zavelela: Vy dvě opice, ať jste hned dole.
S plaváním to bylo horší. Pamatuji si, že v rybníce se plavili večer koně, voda bývala krásně teplá, ovšem když mě - už jako plnoletou - hodili do padesátimetrového bazénu, nepřeplavala jsem ani našíř. Naše tělocvikářka Doubravka  nás doslova dřela z kůže tak, že za půl roku i ta největší plavecká nemehla mohla dostat zápočet, protože uplavala v limitu stovku a skočila z třímetrového prkna šipku. O tom čase si nechávám dnes jenom zdát stejně, jak o té šipce. :-(

15 stuprum stuprum | Web | 24. července 2019 v 4:03 | Reagovat

Sporťáci mají podle statistik průměrně víc přítelkyň i dětí. Což znamená, že by každý chlap měl pěstovat (a nebo aspoň předstírat) sportovní působení. 8-)

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 7:01 | Reagovat

[1]: Vypadá to, že to prostě chce dobře se probudit...

[4]: "Toč jízdmo", "vzpor vzklopmo" či "pokmih vznesmo" pro mě byly vždy zajímavější z pohledu perlivého sokolského jazyka, než že bych tušil, jak se v praxi provádějí. Nikdy jsem si neuměl sám sebe představit, jak - vise na hrazdě - poslouchám nějakého zavilého tyršovce, který mě peskuje podobnými termíny. Ano, nejspíš bych z hrazdy spadl smíchy, kdybych to slyšel, ale obávám se, že bych brzy spadl tak jako tak :-).

17 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 7:04 | Reagovat

[2]: Pokud bych měl přímo pod hrazdou peřinu, tuším, jak by moje cvičení dopadalo :-).

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 7:08 | Reagovat

[5]: Je zajímavé, jak naše školství jaksi samo do reakcí často nevstupuje, maximálně občas hraje roli katalyzátoru. V mém případě tedy spíš inhibitoru :-).

19 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 7:13 | Reagovat

[6]: Díky za reakci, i když ještě víc by se mi líbila bez toho reklamního odkazu.

20 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 7:16 | Reagovat

[7]: Od čeho bychom ty nohy měli, kdybychom si je zakazovali používat?

40% energie bych někdy měl v těle rád, když ještě můžu, člověk si tu energii pak lépe užije :-).

21 matka matka | 24. července 2019 v 7:35 | Reagovat

Tož radost veliká. Aspoň vím, že nejsu sama, kdo by si vzal nejraději plavecký kruh i na překonání lžičky vody.
A šplh? No, ani už nepamatuji, jak to, že jsem nikdy nespadla na zem.
Ale tak měla jsem ráda běh, skok do dálky,... to vyvažovalo jiné mé nedostatky. Jenže dnes by děti měly cvičit více a kantoři ocenit disciplínu, ve které se jim daří. I když je zrádné poskytovat pod hrazdou záchranu děvčicám, aby nebyli kantoři obviněni z....

22 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 7:50 | Reagovat

[8]: Ano, je to tak, napomáhá odjinud. Pokud jde o zmíněný "šplh ve strukturách", neberu chuť jiných lidí do takového pohybu předem nijak negativně, tím spíš, když přináší dobrý obecný výsledek. Stejně tak svou vlastní neschopnost nevydávám automaticky za hodnou následování, protože - poctivě vzato - i kdyby byla pro cizí oči právě jakkoli oděna do tógy ctností, nemělo by se zapomínat, že základem zůstává pořád pouhá neschopnost :-).

23 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 7:55 | Reagovat

[9]: Použiju-li analogii, šplh o tyči by mohl být šplh na jednu tyč s dopomocí druhé tyče :-).

24 Padesátka Padesátka | E-mail | Web | 24. července 2019 v 8:04 | Reagovat

[23]: Opravdu brilantní odpověď... :-D

25 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 8:07 | Reagovat

[11]: Já se ve škole děsně nudil a často mi připadlo, že hlavním smyslem školy je umlčet nežádoucí zvídavost a jakýkoli záblesk originality nahradit používáním stejných šablon jaké používají všichni ostatní.

No vida, žirafa taky! Ale kotrmelce mi zrovna docela šly :-).

26 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 8:10 | Reagovat

[12]: Klasický příklad výchovy jako řízené frustrace :-).

27 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 8:12 | Reagovat

[13]: Moc rádo se stalo a na takový Reparát se už teď těším :-).

28 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 8:24 | Reagovat

[14]: Taky se pamatuji ze svých škol na několik nezapomenutelných "Doubravek", leč i ta nejpropracovanější metodika výuky plavání se roztříštila o mé odhodlání jí odolat :-). Mým nejobávanějším místem byl v té době bazén v městských lázních a dodnes mám sice nesmyslný, ale z podvědomí nevymýtitelný pocit jakéhosi neurčitého zadostiučinění, když v Plzni míjím jejich děsivě zanedbanou a mnoho let nepoužívanou budovu.

29 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 8:26 | Reagovat

[15]: Bohužel, nemůžu se upamatovat, že by u nás ve škole někdy zazněl takto silný a hutný argument. To by se mi to šplhalo! :-)

30 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 8:33 | Reagovat

[21]: Skoky se mi taky líbily - do dálky, do výšky i trojskok. A musím svému otci přiznat, že mi posléze udělal velmi jednoduchý "sektor" pro skok do výšky (nic velkolepého - provázek místo laťky, trochu písku místo doskočiště), kde jsem byl schopný skákat s takovou vervou a tak dlouho, až jsem se fyzicky úplně vyřídil nadlouho dopředu. Prostě - když odpor, tak pořádný, když vášeň, tak nezměrná :-).

31 yellow yellow | 24. července 2019 v 8:58 | Reagovat

Doopravdy krásně napsaný článek. Hned jsme si vzpomněla na své pokusy ve šplhu na tyč. Na prvním stupni to ještě nějak šlo, a na gymplu jsem o tu schopnost nějakým způsobem přišla, přestože jsem vylezla na kdejaký strom. Naštěstí naše učitelka zastávala názor, že hlavní je, aby se nikdo nezranil, takže pokud jsme se vysloveně s holkami neflákaly a projevovaly jsme snahu, tak nás nechávala více méně na pokoji.

32 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 24. července 2019 v 10:44 | Reagovat

Hezky napsáno :-) Já jsem měla to štěstí, že tělocvik mně šel dobře.Navíc jsme měli přísnou, ale  spravedlivou a kamarádskou tělocvikářku.
Jinak je smutné, v jaké míře musí krásná příroda ustupovat různým stavbám. Bohužel v posledních letech i často pouze v zájmu jedinců.

33 Bev Bev | E-mail | 24. července 2019 v 13:58 | Reagovat

Šplh mně taky vždycky dělal velký problém, jak o tyči tak po laně a k tomu i všechny ostatní disciplíny, co se v tělocviku učí. Dokonce i s během jsem měla problém, jednou jsme takhle na gymplu pobíhali kolem rybníku v Novém Městě a jak jsem to tam moc neznala a byla poslední, tak jsem zabloudila a doběhla nebo spíš doploužila jsem se po hodině a ze směru, odkud mě nečekali a kde mě ani nikdo nehledal. Paní profesorka Kadlecová byla tenkrát hodně pobouřená a nebylo to poprvé ani naposledy. ;-)
Moc krásná vzpomínka. :-)

34 matka matka | 24. července 2019 v 14:56 | Reagovat

[30]: Váš táta byl vlastně borec.
A ještě skok o tyči přes svodnicu třeba. Tedy místo tyče hůl od koštěte.
Připadala jsem si jako Ferda mravenec, když skákal pomocí jehličí, tuším :-D

35 matka matka | 24. července 2019 v 15:00 | Reagovat

[33]: pročpak byla pobouřená? Ta má kantorka byly pobouřena též, když jsem při běhu městem vyčerpáním odpadla a spoluběžící mne nechaly na pospas. No, došla jsem a přežila.

36 VendyW VendyW | E-mail | Web | 24. července 2019 v 16:31 | Reagovat

Ačkoli jsem také běhala, skákala, hrála fotbal a šplhala do korun stromů, můj školní šplh na tyči i laně byl natolik žalostný, že vždy když se něco takového mělo praktikovat, už dopředu jsem doma hlásila, že dostanu pětku. Ovšem,kupodivu, vždy jsem donesla čtyřku či trojku, neb jsem se nějak dostala alespoň do dvou třetin.... :-D  :-D

37 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 18:14 | Reagovat

[31]: Na stromy jsem lezl taky, to mi připadalo mnohem přirozenější než po tyči. No a naštěstí naše marné pokusy o gymnastiku vždycky nějak stihly být vyváženy basketbalem, takže jsem nikdy z tělocviku nepropadl a většinou jsme se po určitém vyjednávání dohodli na "chvalitebné" :-).

38 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 18:24 | Reagovat

[32]: Tohle bylo ještě bohužel v době, kdy nebylo žádné rozumné dovolání proti víceméně nesmyslnému rozhodnutí úřadů (řekli jsme, tak to tak bude a jestli má někdo něco proti, hned se mu pořádně podíváme na jeho nepřátelský zoubek...) Mně to tehdy jako horkokrevnému teenagerovi připadalo, jako že se tomu rozhodnutí podvolujeme příliš krotce a bez boje, jenže mně se to kecalo, když jsem nebyl ten, který by do toho nerovného boje nesl svou kůži.

39 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 18:31 | Reagovat

[33]: Paní profesorka Kadlecová by mohla při svém vzdělání poznat orientační běh, néé? :-)

40 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 18:32 | Reagovat

[34]: Na něco takového jsem si dával dobrý pozor, abych při své šikovnosti neskončil koštětovým harakiri :-).

41 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. července 2019 v 18:33 | Reagovat

[36]: Já jsem špatné známky dopředu nehlásíval. Ostatně někdy ani dozadu ne :-).

42 Bev Bev | E-mail | Web | 24. července 2019 v 19:28 | Reagovat

[35]: Možná měla strach, že jsem se z nechuti k jejím hodinám utopila, když už jsme byli u té vody a popravdě, nepatřila jsem k jejím oblíbeným studentkám. Když si vzpomenu, jak jsem při míčových hrách, kdykolik na mě letěl míč, předstírala, že smrkám, ani se jí zas tolik nedivím. ;-)

43 Bev Bev | E-mail | Web | 24. července 2019 v 19:30 | Reagovat

[39]: Ano, to je přesně ono!! Orientovala jsem se mizerně a vzala jsem to oklikou sídlištěm, ale nakonec jsem dorazila, tak co. :-?  :D

44 M. M. | E-mail | Web | 24. července 2019 v 21:06 | Reagovat

Mně taky dlouho nešlo šplhat, ale když jsem zjistil, že mi to jde bez bot mnohem lépe, zvládl jsem to. Skvělý pocit mi dlouho nevydržel, protože jsem si cestou dolů nehorázně spálil nárty. Od té doby se tyči raději vyhýbám! :-D

Odivuji každého, kdo umí šplhat po laně. To je zase dovednost, kterou já absolutně nezvládám.

45 Blondýna Blondýna | 25. července 2019 v 15:19 | Reagovat

Díky svému naturelu můj životní příběh o tyči vychází na výbornou, také jsem šplhala na závodech. Velice vzrušující mi přišel moment, kdy jsem se mohla celá okřídovat a vlítnout na to.
Plavu, potápím se, protože vodu miluji.
Ovšem i v mém osobním příběhu se najde průšvih a ten se jmenuje výmyk. Černá díra vesmíru a hrazda. Tělocvikářka mne ohodnotila několikrát za 5, výsledek byl šílený, na vysvědčení samé jedničky a trojka z tělocviku, dokonce kvůli téhle debilitě zasedala speciální porada pedagogů, zda to není drsné, kazit mi před střední školou průměr. Nebylo, měla jsem uplakané vysvědčení a moje generálka řekla třídní učitelce, že je kráva a může si výmyk dělat stále dokola. :D  :D
Tvoje nádherné a noblesní vyprávění pohladilo :-)

46 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. července 2019 v 19:37 | Reagovat

[43]: Finis coronat opus :-).

47 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. července 2019 v 19:40 | Reagovat

[44]: Když mi nechali možnost zapojit do šplhání nohy, byl jsem doslova šokovaný, jak se dalo po laně šplhat snadno, tím spíš, že jsem nikdy předtím nevyšplhal ani metr :-).

48 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. července 2019 v 19:43 | Reagovat

[45]: Správná dcera národa Bedřicha Šupčíka! :-) Popravdě, nemyslím, že bych si takové tělocvikářky, která si "svou" trojku prosadí proti všem, vážil.

49 Bev Bev | E-mail | 26. července 2019 v 8:01 | Reagovat

Musela jsem si to sice najít, ale je to přesné. :-D

50 Bev Bev | E-mail | 26. července 2019 v 8:03 | Reagovat

Tedy ta latina ze 46. ;-)

51 Janinka Janinka | E-mail | Web | 28. července 2019 v 9:08 | Reagovat

Skvělá šplhací story, co mi něco připomíná :-D.
Matýsek přinesl v žakovské knížce poznámku, že neumí skákat přes švihadlo. Naučila jsem ho to. Pak přišel ze školy s tím, že neumí šplhat. Naštěstí paní učitelka měla pochopení, že tohle se naučit nedá jinde, než v tělocvičně, a tak nic nevypisovala. V každém případě jsem měla připravenou odpověď - Nemám doma vhodnou tyč! :-D.

52 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. července 2019 v 10:27 | Reagovat

[51]: No vidíš - a právě tuhle jednoduchou výmluvu jsem použít nemohl :-).

53 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 5. srpna 2019 v 4:59 | Reagovat

Skvěle napsáno!
Nepamatuji si, že bych kdy dostala z tělocviku pětku, ale šplh a výmyk mě naprosto minul. :-D  Nešlo mi ani jedno.
Zato lezení po stromech a skalách nebyl problém. Jenže to nikdo neznámkoval. :D
Plavání také nic moc. Dodnes plavu, jak zednická tříska. Spíš jde o nedobrovolný ponor. :D

54 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. srpna 2019 v 16:41 | Reagovat

[53]: Lezení po stromech a po skalách, to bylo ovšem něco úplně jiného! :-)

55 Miloš Miloš | Web | 23. srpna 2019 v 22:35 | Reagovat

Šplh na tyči byl kdysi i olympijská disciplína a zdá se mně, že jedna z prvních českých olympijských medailí byla právě odtud.

Mě tělocvik bavil, ale noční můrou pro mě byly hodiny hudební výchovy, speciálně zpěv. I když mám hudební sluch, studem bych se mohl propadnout před třídou něco zpívat.

56 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. srpna 2019 v 22:44 | Reagovat

[55]: Nešlo o šplh na tyči ale o šplh na laně bez přírazu. Máš pravdu, že v této disciplíně získal naše vůbec první olympijské zlato v Paříži roku 1924 sokol Bedřich Šupčík. Mimochodem, nad jeho výkonem 7.2 sekundy na osmimetrovém laně zůstává můj omezený rozum stát :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama