"Nemít srandu a nemít hoře znamená být mrtev." (Jiří Voskovec) .

Hirošima - japonský Fénix

3. dubna 2020 v 15:52 | Petr Vápeník |  Japonsko na vlastní oči
Když jsem na konci loňského roku nuceně měnil notebook a na poslední chvíli jsem zálohoval staré dokumenty a obrázky, procházel jsem postupně i archívní ročníky fotek. Znovu jsem se přesvědčil, že tam je spousta fotek z mých dvou japonských cest, které jsem nikdy nepoužil a nikomu ani neukázal. Přece jen - do tehdejších denních blogových reportáží, které jsem psal docela v kalupu přímo na místě, se vešlo vždy jen pár snímků a příležitostí se k fotkám vrátit nebylo za běžného provozu mnoho. Teď tu vzhledem k trvající virové epidemii a z ní plynoucí mírnější formě "domácího vězení" určitá šance je, tak jsem v archivu trochu zalistoval a pro dnešek jsem z něj vytáhl jedenáct fotek z města, které bylo před tři čtvrtě stoletím v jediném okamžiku prakticky vymazáno z map - z Hirošimy. Před devíti lety jsem ve městě a jeho okolí strávil sice jen krátký ale moc zajímavý čas (jeden den, jednu noc a následující ráno) při cestě z Kjóta na ostrov Kjúšú a na základě tehdejších zážitků jsem napsal blogový článek Atomový dóm a mijadžimské ústřice. Při své druhé návštěvě Japonska o tři roky později jsem už městem jen projížděl při své cestě na ostrov Jakušimu. Dnes vás tedy zvu znovu na krátkou procházku Hirošimou, během které se podíváme, jak tato inkarnace bájného ptáka Fénixe dokázala povstat ze zmaru, smrti a popela.

Mohlo by se zdát, že Hirošima je dodnes utvářena hlavně svou historií. Ano, samozřejmě, mnoho turistů sem přijíždí právě kvůli historii (přiznávám, já jsem k nim nepatřil, chtěl jsem hlavně vidět blízký ostrov Mijadžimu a Hirošimě se při této cestě nedalo vyhnout), ale jinak je Hirošima úplně normální moderní, živé a dynamicky se rozvíjející velkoměsto, v němž se připomínka prvního děsivého válečného využití atomové zbraně omezuje na rozlehlý ostrov v bezprostředním sousedství epicentra výbuchu (hypocentrum bylo ve výšce 580 m). Na tomto ostrově a přilehlém nábřeží se nachází většina vzpomínkových míst, památníků a muzeí souvisejících s výbuchem atomové bomby ráno 6. srpna 1945.


Jako člověka, který vyrostl ve městě na soutoku čtyř řek, tedy v Plzni, mě zaujalo, že Hirošima v tomto ohledu dala Plzni flek, protože jde o město dokonce se sedmi řekami. Kolem ostrova s Parkem Míru protéká řeka Honkawa (na obrázku, říční rameno na druhé straně ostrova se nazývá Motojasu). Samotné historické centrum bylo zničené zcela a na jeho místě jsou dnes nejrůznější památníky a muzea, ale kolem zdejších parků rostou všude prstence moderních výškových budov.


Když jsem napsal, že centrum bylo zničené zcela, je tu samozřejmě jedna důležitá výjimka: Tzv. Atomový dóm (po japonsku Genbaku Dome), je pozůstatkem po rozsáhlé budově Hirošimského prefekturálního paláce z roku 1915, kterou projektoval český architekt Jan Letzel. Masivní železobetonová konstrukce budovy zčásti vydržela nápor obrovské exploze, byť žár v místě výbuchu zabil až na výjimky všechno živé v širokém okolí, a po dlouholetých diskusích o budoucnosti tohoto místa se nakonec místní autority dohodly, že torzo paláce bude ponecháno ve stavu bezprostředně po výbuchu jako památník. Od roku 1996 je tato památka na Seznamu světového dědictví UNESCO.


Na kovové struktuře kupole je pěkně vidět, jak byla konstrukce "festovní". Architekt Jan Letzel se kvůli tomu, že jeho budova vydržela naprosto extrémní podmínky, o nichž se nikomu nemohlo v době projektu ani zdát, stal známým po celém světě, čehož se ovšem nedožil, protože po velkém zemětřesení v Tokiu v roce 1923 se u něj postupně rozvinula duševní choroba, takže se vrátil do Československa a v roce 1925 v pražské léčebně pro duševně choré "v Kateřinkách" zemřel v pouhých 45 letech.


V Parku Míru se nachází celkem kolem padesátky drobnějších památkových objektů k připomenutí různých specifických skupin obětí . Toto je např. "Pamětní věž" k poctě mobilizovaným studentům, vlastní památník mají např. i oběti z řad korejských občanů.


Z odstupu už je dnes Atomový dóm vizuálně zasazený do společnosti moderních budov v pozadí. Po výbuchu se často říkalo, že plnohodnotný život se do města - pokud vůbec - navrátí možná za 70 nebo 75 let. Tři čtvrtě století od atomového útoku uplyne právě letos a je možné říct, že Hirošima povstala z popela mnohem mnohem dříve.


V Parku Míru se nachází i známý Dětský památník, který byl postaven v roce 1958, tři roky poté, co na leukémii po ozáření při výbuchu zemřela dvanáctiletá dívka Sadako Sasaki. Památník má podobu dívky držící v rukou zlatého jeřába, což souvisí se starou japonskou legendou, podle které se každému, kdo složí tisíc papírových jeřábů, splní jedno přání. Sadako se snažila starou legendu naplnit, protože měla přání uzdravit se, ale ani více než 1000 složených jeřábů nakonec k záchraně bohužel nestačilo. Jako připomínka osudu malé Sadako a jako symbolické odsouzení použití jaderných zbraní se dodnes dostávají k památníku tisíce papírových jeřábů origami, přinášených nebo zasílaných ze všech koutů Japonska i z dalších zemí.


Hlavním památníkem Mírového parku je kamenný kenotaf, u kterého se koná většina oficiálních slavnostních aktů. Zcela neoficiálně sem ale chodí přidat květinu a vzdát úctu mnoho běžných kolemjdoucích. Zde poprvé položil květiny i americký prezident Barack Obama, ale do té chvíle v okamžiku pořízení této fotky chybělo ještě dlouhých pět let (přelomová oficiální návštěva se konala až v roce 2016, tedy 71 let po jaderném útoku).


Hirošima má nejhustší tramvajovou síť v Japonsku. Dokonce prý v ulicích doposud jezdí tři modré tramvaje, které byly v provozu už před atomovým výbuchem v srpnu 1945 (patřily k těm 10% vozů, které nebyly výbuchem bezprostředně zničeny). Dočetl jsem se, že již 3 dny po výbuchu byla zprovozněna (neumím si vůbec představit jak) část tramvajových tras ve zničeném městě a tramvaje pomáhaly zvládnout všeobecný zmatek. Tahle tramvaj nebyla sice modrá, ale zelená je, myslím, taky dobrá. Párkrát jsem roztomilé místní tramvaje vyzkoušel a ušetřily mi spoustu pěších kilometrů a námahy. A možná proto, že jsou vozy tak pěkně a různorodě barevné, prý v nich nejezdí žádní černí pasažéři :-).


Z tohoto úhlu pohledu celkem nenápadný most Aioibashi má netradiční tvar písmene T; hlavní část mostu spojuje břehy řeky a vedlejší rameno vede na špičku ostrova, ze kterého jsem fotil. Právě kvůli originálnímu tvaru mostu dobře viditelnému z velké výšky byl tento most Američany vybrán jako přesný cíl atomového bombardování. Vítr uranovou bombu nakonec zanesl trochu stranou, takže vybuchla něco přes 200 m od mostu. Výbuch paradoxně most úplně nezničil, jen těžce poškodil, takže stavba po mnoha opravách sloužila až do 80. let, kdy byla nahrazena novým mostem stejného tvaru.


Hirošima leží na břehu tzv. Vnitřního moře, které odděluje ostrovy Honšú, Kjúšú a Šikoku a je doslova poseté menšími ostrovy a ostrůvky. Jedním z velmi známých turistických cílů je posvátný ostrov Icukušima (známý také jako Mijadžima), který leží necelých 20 km od města. Na ostrově je jedna z nejznámějších japonských památek, svatyně Icukušima, za jejíž slavnou oranžovou "plovoucí bránou torii" sem jezdí milióny návštěvníků z Japonska i z celého světa. Já jsem dorazil za odlivu, takže jsem sice bránu neviděl plavat, ale zato jsem k ní mohl dojít relativně suchou nohou a prohlédnout si ji zblízka. Přes úzký průliv s připlouvajícím a odplouvajícím trajektem je vidět cca stotisícové město Hacikaiči, které už je fakticky předměstím více než miliónové Hirošimy. Mimochodem, věnec hor kolem města byl jedním z důvodů, proč byla Hirošima vybrána jako cíl bombardování, protože hory měly zvýšit účinek bomby na rovinatý prostor, kde město leží.


Je pravda, že návštěva Hirošimy - ať už si prohlédnete často děsivé muzejní expozice nebo ne, já jsem si na to netroufl - asi nemůže neprobudit spoustu emocí i otázek s často velmi nejednoznačnými odpověďmi, pokud nějaké vůbec existují. Na druhou stranu je právě Hirošima unikátním dokladem obnovy a vzkříšení velkého města, obnovy fyzické i duchovní, obnovy takového rozsahu, který se nejspíš dlouho zdál nedosažitelný a nepředstavitelný. Dnes, tři čtvrtě století po výbuchu tvoří pamětníci hrůzného dne (ti, co atomový výbuch přežili, mají v Japonsku speciální označení "hibakuša") už jen malé procento obyvatel města a jejich potomci ve spojení s přistěhovalci z mnoha jiných míst v Japonsku tvoří běžný společenský organismus jaký je k vidění v ostatních velkých japonských městech.

Přestože jsem se chtěl při svém putování krásnou japonskou zemí původně Hirošimě zcela vyhnout, nakonec jsem rád, že jsem ji navštívil. Ne jako připomínku hrůz, kterým museli zdejší lidé čelit, i když ta se nedá pominout, ale právě kvůli té úžasné naději, která z toho města sálá a dává jasný příklad, že nikdy není úplně vše ztraceno.


Pozn.: Co vám můj blog - pokud ho prozatím neznáte - může ještě dále nabídnout? Kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst a četných fotočlánků tu najdete i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, vzpomínková vyprávění, verše haiku, hrátky s češtinou, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a každou neděli i Nedělní miniglosy, malé ohlédnutí za týdnem v politice a společnosti pojaté s úsměvným nadhledem. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte i jim vědět dřív, než to udělá někdo jiný! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 necrosis necrosis | E-mail | Web | 3. dubna 2020 v 16:12 | Reagovat

Hezké fotky. Kouknu i na ty cestopisné reportáže.

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 3. dubna 2020 v 17:09 | Reagovat

Moc pěkná reportáž. O tom architektovi Janu Letzlovi jsem četl kdysi v nějakém časopise. Vždycky mne zamrzí, že takoví lidé jsou známí v zahraničí, ale doma jsou opomíjeni. :-(

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. dubna 2020 v 17:23 | Reagovat

[1]: Díky, budu rád. Ostatně i tady mezi čtenáři se za tu dobu od napsání původního článku vystřídalo několik generací blogerů :-).

4 Ian Dury Ian Dury | E-mail | Web | 3. dubna 2020 v 17:30 | Reagovat

Napřed Hirosima a teď Fukusima, ti Japonci mají s tou jadernou energii pořád smůlu... V jedné povídce od S. Lena se při řízení o přijetí naší planety  do galaktickeho klubu jeho zástupci ptají delegáta Země, "Na co jste použili jadernou energii jako první?... Zatraceně nepříjemná otázka...

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. dubna 2020 v 17:42 | Reagovat

[2]: Já jsem kupříkladu dlouho netušil, že Jan Letzel byl taky Kotěrovým žákem. Ono je to těžké - vzhledem k tomu, jak překotně se obměňují centra japonských měst, jsem přesvědčený, že kdyby se v Hirošimě na konci války nic nestalo, stará budova výstavního paláce by už dávno nestála a místo ní by tam byla třetí generace futuristických věžáků. Ostatně z dalších Letzelových japonských realizací toho moc nezbylo, a že toho byla za těch 18 let života v Japonsku na různých místech fůra. Z tohoto pohledu je skutečnost, že se vzhledem k šíleným okolnostem dochovalo právě torzo budovy v Hirošimě, docela paradox.

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. dubna 2020 v 17:46 | Reagovat

[2]: Jo, ještě si říkám, že když se někdo narodí v hotelu Beránek, nemůže mít, myslím, nudný život :-).

7 Kitty Kitty | E-mail | Web | 3. dubna 2020 v 18:56 | Reagovat

Vítám tvoje provedení Hirošimou, výklad je zajímavý a přivádí další čtenáře k tvým zápiskům z cest do Japonska. To je myslím dobře, přeju to tobě i jim :-)

8 stuprum stuprum | Web | 4. dubna 2020 v 0:24 | Reagovat

Já jsem vyrůstal v postatomové Hirošimě a nemělo to na mě žádné následky. :)

9 Ian Dury Ian Dury | E-mail | Web | 4. dubna 2020 v 7:11 | Reagovat

Otázkou je, jestli použití AB mělo smysl.. Dobývání Japonska by zajisté bylo těžkým oříškem... Jenže někdy se tvrdí, že o použití AB prý vedení japonské armády ani nevědělo a příčinou kapitulaci japonska byl vstup SSSR do války s Japonském na základě spojeneckých smluv... Než Rusové v Japonsku, raději kapitulovat..

10 VendyW VendyW | E-mail | 4. dubna 2020 v 9:32 | Reagovat

O Letzelovi jsem psala u sebe na blogu, protože jsem měla možnost nejen vidět ale i měsíc pobývat v jedné z mála budov které postavil v Čechách, a to v lázeňské jídelně lázní Mšené. Popravdě fotky z Hirošimy tak nemrazí (aspoň mne) jako když se člověk dívá na fotky z dnešní Osvětimi....

11 Janinka Janinka | E-mail | Web | 4. dubna 2020 v 10:42 | Reagovat

Děkuji ti za krásnou fotoprohlídku Hhirošimy :).
O Atomovém dómu jsem četla kdysi velice zajímavý článek, ostatní památníky jsem neznala.

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. dubna 2020 v 11:19 | Reagovat

[7]: Zápisky samozřejmě po létech postrádají bezprostřednost, ale sem tam se tam snad něco zajímavého najít dá :-).

13 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. dubna 2020 v 11:21 | Reagovat

[8]: To ovšem říkáš ty :-).

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. dubna 2020 v 11:28 | Reagovat

[9]: Do podobných úvah jsem se pouštět nechtěl. Podobně jako letecká katastofa nemívá jedinou příčinu, myslím, že ji tím spíš nemá vojenská kapitulace.

15 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. dubna 2020 v 11:39 | Reagovat

[10]: Tamější Dvorana je vlastně to jediné, co se po Janu Letzelovi dochovalo v kompletní podobě. A je zajímavé, že ten lázeňský pavilon má japonské prvky, i když japonské období architekta teprve čekalo.

16 VendyW VendyW | E-mail | 4. dubna 2020 v 11:52 | Reagovat

[15]:Ještě některé prvky hotelu Evropa (bývalý Šroubek) Do Mšeného jezdily koukat na Dvoranu studenti architektury z celého Japonska, tak moc ho tam obdivovali a milovali!Musím říct že papkalo a lázeňsky povalovalo se v ní opravdu dobře ;-) Docela bych se tam ráda, teď už z focením a blogováním, vypravila už ráda. Chybí ale  sponzor pobytu :-D

17 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. dubna 2020 v 11:59 | Reagovat

[16]: No právě, "některé prvky" se dochovaly na více místech, ale jenom Dvorana je celistvá. Taky chtěl na závěr "prázdnin" vyrazit na pár míst: Do Hradce Králové za Gočárem, do Mšeného za Letzelem... Jen jsou teď ty prázdniny prázdnější, než jsem měl v úmyslu :-).

18 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. dubna 2020 v 12:01 | Reagovat

[11]: Památníků je tam v parku ještě mnohem víc, ale jako obvykle jsem zůstal věrný bloumání bez přesného předem připraveného scénáře :-).

19 VendyW VendyW | E-mail | 4. dubna 2020 v 12:09 | Reagovat

[17]:Mšené jsou kouzelné místo, takové lázně z kterých dýchá stále ta prvorepubliková atmosféra, navíc všechny lázeňské domy jsou skryté ve velkém anglickém parku. Pravda vyžití kulturní nic moc, to je pravda, ale když tam má člověk auto zajede si do Mělníka, do Slaného, kolem do Budyně nad Ohří... Navíc když vyjdeš nad lázně máš z jedné strany před sebou Říp a z druhé České středohoří. Za návštěvu určitě stojí...

20 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 4. dubna 2020 v 16:48 | Reagovat

Myslím, že udělali dobře, že nechali Atomový dóm právě takhle, protože působí i z malých fotek na obrazovce velmi silně. Což mi připomíná, že mám rozečtenou knihu rozhovorů s Kazuem Ishigurem. Na tu během karantény rozhodně dojde :-)

21 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. dubna 2020 v 18:23 | Reagovat

[20]: Dobrý karanténní plán. Taky jsem rád, že Atomový dóm zůstal v téhle podobě a nevznikla místo něj nějaká moderní památeční škatule. Na mě ta ruina působí jako jednoznačně nejvhodnější připomínka toho, co se stalo.

22 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 4. dubna 2020 v 23:44 | Reagovat

Vzpomínám si na obrázky atomového hřibu a bezprostřední obrázky zničeného města v různých časopisech. Toto povstání z popela je krásné, ale mám takový divný pocit smutku za všechny ty zničené životy, budovy nejen tam. Hrozba zmaru lidstva - Atomový dóm, tak to cítím, když se na tu fotku dívám. Udělal jste dobře, že jste sem dal fotky obnoveného města...♥ :-)

23 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. dubna 2020 v 18:49 | Reagovat

Dnes byl v Kalendáriu Saskie Burešové Atomový dóm zmíněn a též architekt  Letzel. Hned jsem si na váš článek vzpomněla.♥

24 Čerf Čerf | E-mail | Web | 5. dubna 2020 v 21:58 | Reagovat

[23]: No vida, to jsem rád, že si Kalendárium na Jana Letzela vzpomnělo, příští týden má 140. výročí narození. Děkuji za upozornění.

25 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 5. dubna 2020 v 22:11 | Reagovat

[24]: Možno najít na internetu, ale to vy víte. Navíc tam dala otázku na poetu, to budete také znát.

26 Miloš Miloš | Web | 7. dubna 2020 v 22:36 | Reagovat

Ta plovoucí brána je nádherná a jsem moc rád, že ji od tebe ve zvětšeném formátu mám zarámovanou na stěně.

Co mně ale není jasné, když poločas rozpadu jaderných materiálů je desítky let, že město mohlo velmi brzy ožít. Ta intenzita záření nebyla tak silná a zničení měla na svědomí hlavně tlaková vlna a žár výbuchu?

27 Čerf Čerf | E-mail | Web | 8. dubna 2020 v 1:40 | Reagovat

[26]: Podle mě je to dáno hlavně tím, že k výbuchu došlo vysoko nad zemským povrchem a materiál bomby (do vzduchu se dostal nakonec "jen" necelý kilogram radioaktivního materiálu) byl rozptýlen do obrovského prostoru daleko mimo vlastní město. Pozemní výbuch by udělal z tohoto pohledu mnohem větší paseku. Intenzita záření v okamžiku výbuchu byla velmi silná a radiace zabila v době po výbuchu spoustu lidí, ale následný radioaktivní spad způsobující dlouhodobé zamoření nebyl ani silný ani výrazně lokalizovaný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama