"Nemít srandu a nemít hoře znamená být mrtev." (Jiří Voskovec) .

Virové proměny Prahy

24. dubna 2020 v 9:27 | Petr Vápeník |  Reportáže
Za těch 11 let, co bydlím v Dobřichovicích, odhaduji počet cest do Prahy a zpět asi tak na 3000, spíš víc. Přesto jsem si při té dnešní připadal nervózní, jako by šlo o premiéru. Není divu - Prahu jsem naposledy navštívil 10. března, když jsem se tam byl podívat na báječnou výstavu fotografa Martina Stranky. Tehdy se Praha ještě zdála být normálním městem, pak se ale z normálního města hbitě rekvalifikovala na doupě virového ďábla, aspoň tedy podle našich krvežíznivých médií. Celou dobu nouzového stavu jsem poctivě dodržoval různá omezení, byť mi řada z nich připadá nesmyslná, takže cesty do Prahy jsem si odpustil. Teď už ale nazrála doba, abych si konečně po dlouhé době vyzvedl část hotových zarámovaných fotek pro sérii tří fotografických výstav, které chystám na léto, a tak jsem se do Prahy konečně vypravil. Nebo aspoň do toho, co z ní po měsíci a půl našeho odloučení ještě zbylo. Buď výlet přežiju bez ztráty kytičky nebo se - jak se teď mezi politiky něžně říká - promořím.

Ano, tahle cesta do Prahy byla opravdu v mnohém premiérová: Poprvé ve svém životě jsem směřoval do Prahy bez turistů. Poprvé jsem jel v roušce a s pohotovostní lahvičkou dezinfekce. A poprvé jsem se snažil zbytečně nedotýkat sdílených povrchů, např. různých veřejných rukojetí, knoflíků, klik, pohyblivých i statických madel. Vyhýbal jsem se i lidem, ale to, přiznávám, dělám častěji. S potěšením jsem pozoroval, že většina lidí se na oplátku vyhýbá mně, protože jsme - chtě nechtě - jeden pro druhého potenciálním virošiřičem. Ale ono je to s viry těžké: Budou-li opravdu chtít, budeme-li něčím imponovat jejich jednoduchému pragmatickému vnímání světa, jsem přesvědčen, že si nás najdou, i když se necháme preventivně zazdít v odlehlém koutě sklepa dávno opuštěného kláštera.

Skoro prázdný vlak mě slalomem mezi neviditelným nebezpečím dovezl přímo do centra města, na hlavní nádraží.
"Všechny vlaky, které nejsou výslovně uvedeny na informační tabuli, byly zrušeny," dí nádražní rozhlas a takových vlaků musí být hodně, protože v celém potemnělém areálu nádraží je nás jen několik postav spěchajících od spoje z Řevnic, kterým jsme právě přijeli. Obchody jsou zavřené, zhasnuté, všude vládne prázdné nevlídno a nikdo z cestujících se zde nemíní zbytečně zdržovat. V něčem mi ten stav připomíná mé zážitky z nočního nádraží v době železničářské stávky (viz reportáž Noc stávkujících duchů). Před nádražím, kde většinou musím na chvíli zatajit dech, tentokrát nepřišel očekávaný atak zdejšího typického puchu, naopak z nedalekých rozkvetlých šeříků se linula tak omamná vůně, že ji nedokázala ukrotit ani moje notně zadýchaná rouška. Procházím přilehlými ulicemi a zjišťuji, že většina místních restaurací a jídelen dál funguje aspoň přes okénko včetně mého oblíbeného tureckého bistra. V nedaleké centrále českých komunistů, jak mě vzhledem k jejich nesmiřitelné vlastenecko - protimuslimské rétorice vždycky dobře pobaví - takto ostatně funguje i místní "kebáb bistro". Doby ideologické zabejčilosti zjevně pominuly a peníze z pronájmu nesmrdí.

Vyzvednutí obrazů mám domluvené na půl druhou a schválně jsem přijel o hodinu dřív, abych mohl aspoň nakouknout, jak vypadá pražské centrum. Václavák je poklidný, jako jsem ho viděl naposledy v osmdesátých letech, když večer běžela Nemocnice na kraji města. Ale přece jen se sem tam někdo objeví, protože kolem je i dost kanceláří a je právě doba oběda. Ti, co mají roušku na půl žerdi, jsou v drtivé většině kuřáci a zároveň telefonisté: buď starší páni nebo naopak mladé dámy; do svých mobilů mluví nejrůznějšími jazyky, ale šlukují internacionálně. Mobilující a čadící ruská krasavice v apartním slaměném kloboučku ani nepředstírá snahu roušku si nasadit. Snad ještě kdysi ve škole bych byl schopen pronést v ruštině příslušnou filipiku, ale pohříchu jsem si po vzoru pana Důry, mistra plovárenského, neuchoval ve své paměti více než slovíčka, jež znějí takto: "S Vaňkem se raď!"

Na druhou stranu jsou občasní hříšníci jen výjimkami v jinak pozoruhodně uvědomělém pražském občanstvu. Od seniorních salarymanů v luxusních oblecích přes obyčejné kamsi spěchající lidi v tričkách a s batůžky až po žebračku ležící na chodníku před hlavní poštou - ti všichni mají předpisovou roušku. Co si asi všichni ti lidé, které míjím, myslí o současné situaci? A co si vlastně myslím já sám? Chaotické zprávy z nejrůznějších zdrojů se zapisují do vrásek i do úsměvů v úzkém pruhu nad rouškami: To nejhorší máme za sebou! To nejhorší nás teprve čeká! Každý si může vybrat předpověď podle svého naturelu. Spodní část náměstí by byla skoro prázdná, kdyby se na ní právě nestavělo: Revitalizace Václaváku začíná, zeleně prý přibude, tak snad tomu tak nebude i v našich obličejích. Mám ještě čas, a tak neodolám a zatočím na Můstek a dál na Staré Město.

Křivolaké uličky Starého města jsou mnohem opuštěnější než bývalý Koňský trh, dnes již výhradně s koňmi pod četnými kapotami. Vstupuji na jindy přeplněné Staroměstské náměstí. Tady všude by za normální situace byly venkovní, turisty napěchované restaurační zahrádky, ze kterých dnes zbyly jen srolované přístřešky, a já bych se těmto místům vyhýbal. Postát jen tak chvíli pod orlojem? Zapomeňte! Ale teď je najednou všude dost místa pro všechny, tedy pro těch pár lidiček, co se sem přišli z nejrůznějších pohnutek podívat. Někteří fotí, ale bojácně se přitom rozhlížejí, jestli nebudou popotahováni za páchání přečinu proti národnímu zdraví. Velký foťák v mé ruce je trochu zbavuje ostychu: Když na nás bafnou strážníci, ten nápadný tlustý chlapík snad přijde na řadu jako první a nám se zatím povede schovat náš malý kompaktík v kabelce. Anebo se fotit smí? Kdo se v těch nouzových pravidlech má vyznat?


Za chvíli bude jedna hodina, cukrú, cukrú. Touhle dobou by už pod orlojem nebylo k hnutí, všichni by se těšili na představení starého stroje, nejvíc staroměstští kapsáři. I oni patří k ekonomickým obětem virové epidemie, jen si zatím netroufají žalovat stát o způsobenou škodu. Ne, na klinkání smrtky umíráčkem čekat nebudu, to by se za daných okolností pokoušet nemělo, zvlášť když se slovutní experti stále nemohou dohodnout, jestli máme to nejhorší za sebou, před sebou, vedle sebe nebo snad dokonce v sobě. Ta motorka ale vypadá, že sem tak úplně nepatří, pokud s ní tedy do práce (to se smí) nejezdí Mistr Hanuš.


Ale skutečná role tajuplného stroje byla odhalena za chvíli. Na rozdíl od nevěsty a ženicha, kteří musí být naopak poctivě zahaleni jako Šeherezáda, jinak budou sankcionováni a jejich shromáždění bude z moci úřední rozpuštěno, takže snoubenci nejenže neodejdou ze svatební síně jeden s druhým, ale dokonce (vzteky) bez sebe. Jestlipak si právě takhle představovali svou svatbu ve svých snech? Max.10 osob včetně oddávajícího, matrikářky, varhaníka a strýčka Huberta. Ale ta touha konečně spolu vyrazit na plný plyn, ta je přece na počtu svatebčanů nezávislá. A rouška? Ta se jistě stane jednou z obětí nadcházející svatební noci.


Přiznávám, že některých místních obchodů mi věru není líto, protože za festovní mříží se skrývá typický pražský disneyland. Kdyby kupříkladu zkrachoval obchod, který prodává minerálku za kilo, nepřičetl bych to koronaviru do kolonky obětí, ale spíš mezi objekty vyléčené. Jenže šmejdi všeho druhu bohužel krachují většinou až jako poslední, to už je taková zatrápená ekonomická přirozenost, či co.


Jilská ulice sice nebývá úplně narvaná ani v turistické sezóně, ale přece jen odbočuje přímo z Královské cesty, takže takhle pustou jsem ji opravdu ještě nikdy neviděl. Obchůdky sice snad budou moct v dohledné době otevřít, ale pro koho? Počítám, že Praha bude ještě nějakou dobu nabízet svou krásnou náruč více českým turistům, kteří by centrum města za "normálních" podmínek - podobně jako já - obešli velkým obloukem. Pevně ovšem věřím, že tato klientela si nepřijede do Prahy koupit ruskou čepici, typickou pražskou matrjošku nebo echtes čechišes glás.


Hodina času není zase tak moc, a proto jsem musel pomalu zatočit přes dávnou místní hranici v podobě dnešní Národní třídy zpátky na Nové Město, kde už jsem měl připravené poblíž Karlova náměstí dva velké balíky s osmi zarámovanými výstavními fotkami a deseti dalšími zatím nezarámovanými tisky. Jen přes ulici a vysokou zahradní zeď odtud se právě tlačily stovky nedočkavých zájemců o otestování pozůstatků koronaviru ve svém těle, což myslím bylo - na rozdíl třeba od prázdných staroměstských ulic - v současné Praze jedno z nejpříhodnějších míst, odkud bylo možné si nějaký ten znepřátelený vir (spolu s čerstvým potvrzením o bezinfekčnosti) odnést.

Franz Kafka se svou blýskající se fragmentovanou myslí s námi drží v náročné době "omezeného pohybu" basu a netočí se. Ale jinak jeho srdéčko nad aktuálními podivnůstkami a absurditkami žhavé pražské současnosti nejspíš plesá. K náhlým a nepředvídatelným proměnám skutečnosti měl přece odjakživa kladný vztah, jak nám coby důvěryhodný svědek s povzdechem potvrdil jistý Řehoř Samsa.


Dvěma poloprázdnými tramvajemi, které jsem - obalen velkými neforemnými balíky s fotografiemi - zpoloprázdnil především já sám, jsem se dostal až na Smíchovské nádraží a odtud vlakem zpátky domů. Nebyla to jen běžná třítisící první repríza, jak mě ubezpečují fotky rozložené teď dokola kolem stěn mého obýváku i ministři ve večerních zprávách. Situace je vážná, nikoli však zoufalá, řekli by možná francouzští filmaři.
"Prý se to vrátí a bude to horší," řekl mi tiše - v touze po jakékoli lidské blízkosti zcela neschopen dodržet dvoumetrový odstup - se sevřeným hrdlem starší pán, který na Smíchově zasmušile nastupoval do plzeňského rychlíku.
"Je krásně rozkvetlé, voňavé jaro," zkusil jsem ho povzbudit, ale nemyslím, že to mělo úspěch. A kdovíjak by si vysvětlil, kdybych mu řekl o své víře, že i zklamaná naděje je vždycky lepší než potvrzená obava.

Ano, vyhlídky jsou nejisté, ale je to snad někdy doopravdy jiné? A Praha se zase časem dostane do takové turistické formy, až nás to bude mrzet. Aspoň že ty fotky, co teď doma vidím všude kolem sebe, jsou, řekl bych, fakt pěkné. Kdyby nebyly moje vlastní, musel bych jejich autora snad i pochválit! :-)

Ať už své aktuální proměny zažíváte v Praze či kdekoli jinde, opatrujte se a buďte zdraví a dobré mysli.


Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, a v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim všem vědět, nejlépe hned, abychom to pak nezamluvili! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | 24. dubna 2020 v 9:36 | Reagovat

No možná si takhle Prahu viděl už zas naposled. Je zrušen zákaz volného pohybu, takže počítám, že jí zas vezmou útokem alespoň čeští tůristé...popravdě já už bych se do ní taky strašně ráda podívala. ;-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. dubna 2020 v 9:53 | Reagovat

[1]: Kdyby tolik věcí v poslední době nepotvrzovalo klikatou cestu ode zdi ke zdi, projevoval bych nad zrušením zákazu opatrnou radost. Ale i mezi české turisty se do Prahy rád podívám, myslím, že to může být dobrý kompromis mezi prázdnými historickými kulisami a organismem trvale balancujícím na hranici infarktu.

3 Ian Dury Ian Dury | E-mail | Web | 24. dubna 2020 v 9:56 | Reagovat

Jezdím do Prahy častěji, takže něco přichází zvolna a tak to "nevychutnsm" Takhle to musí být šok... Pěkně fotky, Sam jezdím tramvají z Podbaby přes Malou Stranu na Smíchov, také zsjimave

4 VendyW VendyW | E-mail | 24. dubna 2020 v 10:01 | Reagovat

[2]:Ano, ode zdi ke zdi a nikdo vlastně neví nic a jak se chovat. To je přesný obraz fungování vlády. Jeden velký chaos ve všem. :-?

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 24. dubna 2020 v 10:15 | Reagovat

Rusku umím jen: Ty durak a svoloč amerikánskaja.
Ale vygůglil jsem si ruská přísloví. Třeba by ti ta krasavice odpověděla:
"Na cizí koláč oči nevyvaluj a o svůj pečuj". ;-)

[4]:
Anarchisté mají žně! 8-)
----------------------------------
Já jel ve středu od právnické fakuty sedmnácxtkou do Barníka a na náplavce u Vltavy (okolí Výtoně) to žilo, zákaz ne zákaz. 8-O

6 Marie Veronika Marie Veronika | Web | 24. dubna 2020 v 10:39 | Reagovat

Já myslím, že autora můžeš pochválit, i když to jsi shodou náhod ty :-)
Zaujalo mě (ano, naprosto nepodstatné) cukrú, cukrú. To jsem snad ještě nikdy neviděla napsané a vypadá to velmi zvláštně :-)
Reportáž je každopádně moc hezká a souhlasím s tím, že procházka Prahou je teď opravdu velmi jiný zážitek. Když jsem viděla téměř prázdnou Karlovu ulici, málem jsem nevěřila vlastním očím.

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. dubna 2020 v 11:20 | Reagovat

[6]: Taky jsem vlastně nevěděl, jak se cukrú cukrú píše, přesto jsem si tu drobnou a zcela vedlejší reminiscenci na starého Šimka a Grossmanna neodpustil, protože věta "Je jedna hodina, cukrú cukrú" zůstala v mé mysli natolik zakořeněná a zautomatizovaná, že říct jenom "je jedna hodina" bez dodatku se mi už jednou provždy zdá být ošizené :-).

Karlova ulice mě taky překvapila, tu jsem naposledy prošel těsně před Vánoci a ani jsem nedohlédl na dlažbu, ale na fotce nevypadala tak pěkně - hlavně kvůli velkému kontrastu světel a stínů.

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. dubna 2020 v 11:24 | Reagovat

[5]: Tu ruskou větu bych dal možná dohromady taky, ale myslím, že by to byl příliš těžký kalibr, zvlášť když jsem neznal tělesné parametry toho, kdo byl právě na druhé straně hovoru. Přísloví je pěkné a trefné. Jak dobře vědí všechna ranní ptáčata: Kdo má koláče, nejdál doskáče.

9 zahradacihelna zahradacihelna | 24. dubna 2020 v 13:34 | Reagovat

Článek se mi moc líbí,prázdná Praha je smutná, ale přeplněná ještě smutnější. Určitě si však libuje, že na ni nikdo nezvrací, nemočí a vůbec po ránu nevypadá jako bezďačka.
Bydlím v přírodě a neskutečně si užívám to jak je příroda šťastná, bez odpadků atd. A děsím se léta, kdy kdy bude zničená z bezohledného chování lidí...protože doba se mění, ale lidi ne.

10 Signora Signora | Web | 24. dubna 2020 v 14:12 | Reagovat

Báječně napsaná a nafocená reportáž z Prahy bez lidí. :-D
Přiznám se, že já byla v centru naposledy 6. března v divadle na Donutilovi. Prázdné centrum, Staré Město a Malou Stranu znám jen teď z fotek. Opuštěné uličky a náměstí mají své kouzlo.
Jsme s mužem ohrožený druh, nejen kvůli věku, ale i neduhům, které přichází někdy s věkem, jindy jsou důsledkem špatné životosprávy či jsou genetickým dědictvím po předcích. Centrum by mě lákalo, jsa pamětliva pokynů své dcery, raději návštěvu oželím. Včera dokonce moje plicní lékařka netrvala na mé přítomnosti, ale poslala mi e-recept.

11 Janinka Janinka | E-mail | Web | 24. dubna 2020 v 14:29 | Reagovat

Děkuji ti za milou exkurzi, přiznám se, že jsem přemýšlela vyrazit do Prahy, když je tam tak liduprázdno a jen si to tak užít :-D.

Ženich s nevěstou mi připomněli, jak se babička před 70 lety na Staroměstské radnici vdávala, koukám na fotky a vůbec se to tam ani trochu nezměnilo :).

12 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. dubna 2020 v 15:24 | Reagovat

[10]: Za zbytečné riziko to určitě nestojí. I já jsem trochu váhal, jestli si nemám dát ještě týden odklad, ale pak jsem si řekl, že za týden bude riziko srovnatelné a v ulicích bude víc lidí, kterým postupně předčasně otrne.

13 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. dubna 2020 v 15:28 | Reagovat

[9]: Pobyt v přírodě je v podobných složitých situacích nedocenitelný.

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. dubna 2020 v 15:36 | Reagovat

[11]: Když nejsou v záběru restaurace v okolí, těch změn opravdu není moc. Jen je možná krapet modernější typ motorky :-).

15 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 24. dubna 2020 v 17:57 | Reagovat

Takovou Prahu zná málokdo, jsem rodilá Pražanda a nikdy v centru nebyla nouze o turisty. Pravda, za mého dětství to byly většinou čeští turisté, čehož využívali fotografové, nabízející fotečku z Prahy. A také zájezdy ze SSSR, kteří nám dětem zase nabízeli odznáčky, např. s Leninem :D  :D  :D

16 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 24. dubna 2020 v 17:58 | Reagovat

[15]: Původně jsem chtěla napsat zájezdy, takže to y, ale tohle je fakt na 5

17 stuprum stuprum | Web | 25. dubna 2020 v 2:51 | Reagovat

Kafkova hlava je svého druhu unikát! Ona i vypadá jak vosí hnízdo nebo prostě něco broučího!

18 blondýna blondýna | 25. dubna 2020 v 7:14 | Reagovat

Já si s těmi emocemi nevím  rady, na jednu stranu je to sen pro každého fotografa / tím myslím tebe / a turistu / tím myslím sebe /.
A na druhou stranu je to šíleně smutné a mrazivé.
Vyplývá to asi i z mého extrovertního naložení, z nemožnosti si vyrazit kamkoliv a kdykoliv aniž bych funěla do kusu hadru, z momentální skepse či nevyrovnanosti, já nevím ?
Reportáž včetně tvých pocitů je skvělá, fotky báječné a děkuji, no stejně je mi smutno :-(

19 padesatka padesatka | E-mail | Web | 25. dubna 2020 v 7:53 | Reagovat

Chodím celou karanténu do práce, v centru jsem vůbec nebyla. Až ve čtvrtek jsem byla na Náplavce a tam tedy bylo lidí mraky a policie nás rozháněla tlapmačem... :-D

20 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. dubna 2020 v 9:33 | Reagovat

[15]: Takový odznáček s Leninem bych ještě jistě někde v šupleti našel. Zajímalo by mě, kolik miliard jich tenkrát v "odznáčkárně" vyrobili :-).

21 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. dubna 2020 v 9:35 | Reagovat

[17]: Brouci se můžou na točící se Kafkově hlavě vozit, ale stačí chvilka nepozornosti a může to pro ně špatně skončit.

22 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. dubna 2020 v 9:43 | Reagovat

[18]: Myslím, že ti rozumím, tohle jsou moje vůbec první venkovní fotky z období téhle virové šlamastyky a to jsem na ně ještě potřeboval "spouštěč" v podobě vyzvednutí fotek. Vím, že by asi mohly vzniknout zajímavé fotky, ale v podobné atmosféře mě fotit nebaví, a to radši ani nemluvím o svém krajně záporném  vztahu k rouškám; s tím se prostě fotit nedá - ne technicky, to je v pohodě, ale spíš pocitově, dobrou fotku s rouškou prostě udělat neumím, protože nechci. Ale zkusím do Prahy zajet příští týden, tentokrát opravdu jen na procházku městem, jestli z toho něco vzejde.

23 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. dubna 2020 v 9:45 | Reagovat

[19]: Tlampačem to musí být děsně neforemný, s pendreky by to přece muselo být mnohem pohodlnější :-).

24 padesatka padesatka | E-mail | Web | 25. dubna 2020 v 9:48 | Reagovat

[23]: Ty jsi takový drahoušek... :-D

25 nominek nominek | Web | 25. dubna 2020 v 10:01 | Reagovat

Krásné čtení, díky za milou procházku po vylidněné Praze i povzbudivé zakončení. :-)

To rčení o naději a obavách je moc pěkné. A seniorní salaryman je fakt zajímavý výraz :D

26 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. dubna 2020 v 11:08 | Reagovat

On ten výraz salaryman (přesněji tedy "sarariman") se používá v Japonsku a já ho ochotně zařadil do svého slovníku, protože mi pro "bílého límečka" z velké korporace připadá hodně výstižný.

27 Joina Joina | 25. dubna 2020 v 13:35 | Reagovat

V Praze jsem nebyla už skoro čtyry měsíce. Trošku mi to schází, aspoň navštívit babičku nebo sestru. Ale do domu důchodců nás nepustí. A sestra je většinou zalezlá doma a učí se... Roušku nosím skoro všude mimo přírody když jsem jsem sama, sami bez kontaktu cizích lidí. Ale vždy mám strach, když jedu do Jihlavy do nemocnice, naštěstí to vždy dopadlo dobře a v klidu :)
Klidnější Prahu ani moc nemám náladu poznat, stačí mi to i u nás, méně se pohybuje lidí. Někdy mě vytáčí když mám roušku a jiní lidi proti mě  na ulici nemají a ještě se na mě koukají tak divně. Chápu že je tepleji, ale i tak.
Ale ta fotka u orloje je tedy překvapivá. Vždy jsem ho viděla zalidněný.

28 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 25. dubna 2020 v 17:17 | Reagovat

Vylidněné město, to  je stejné jak v Praze, tak na malém městě jako je naše. Stačí u nás pohledět z okna- nikde skoro  človíček, dříve tady bylo aut, lidí a nyní klid. I ta okna naproti mají otevřené jen větráky a ještě ne všude. Zatím se neprojevuje ani to uvolnění... Reportáž je zajímavá, trochu smutná, z jiné stránky možná j ten klid užitečný- jak píšete. ;-)

29 Míra Míra | 25. dubna 2020 v 21:30 | Reagovat

Hezká reportáž. Děkuji za ni.

[23]: Pozor, zmíněn byl (i když překlepem) tlapmač, a tam už by se dalo o konkurenci pendreku uvažovat. :-)

30 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. dubna 2020 v 22:27 | Reagovat

[29]: Rádo se stalo! No vida, překlepu jsem si nevšiml. Ale znám to z dějepisu - to byla přece ta známá bitva u Tlapmače! :-)

31 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. dubna 2020 v 22:28 | Reagovat

[28]: U nás taky skoro nikdo není. Ale to není ani jindy. A u Berounky je, obávám se, stejný cvrkot jako vždycky.

32 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. dubna 2020 v 23:05 | Reagovat

[27]: Uvidíme, jak se věci vyvinou. Zatím šněrujeme silnicí od pangejtu k pangejtu a střílíme kolem dokola s vírou, že se třeba trefíme. Je ale otázka, jestli se dá dělat něco chytřejšího. Samozřejmě mám taky starost o ty, co mám rád, a věřím, že je budu moct vidět, a přitom je nevystavím nějakému riziku.

33 Bev Bev | Web | 26. dubna 2020 v 20:50 | Reagovat

Pěkná procházka Prahou, užila jsem si ji. Moc se mi líbí ženich s nevěstou i Kafkova hlava. :)

34 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. dubna 2020 v 21:26 | Reagovat

[33]: Chystám se vyrazit zítra nebo pozítří na čistě fotografický výlet kolem Vltavy, abych měl víc než hodinu času, než se zase Praha zaplní. Když se to teď aspoň trochu smí :-).

35 Miloš Miloš | 26. dubna 2020 v 22:20 | Reagovat

když jsem byl v Praze naposled, a bylo to ještě v minulém roce, hlava se také netočila. Asi by to chtělo dobít baterie :).

Nejvíc odolní proti koronaviru jsou prý kuřáci, nikotin je takový dryák, že i vir je na něj krátký.

36 stuprum stuprum | Web | 27. dubna 2020 v 1:48 | Reagovat

[35]: Nikotin je naprosto neškodná rybka. Asi si to pleteš s dehtem. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama