close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

"Nemít srandu a nemít hoře znamená být mrtev." (Jiří Voskovec) .

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Ten, který každého zdravil

31. července 2020 v 10:49 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Těžko říct, jaké jméno bych dostal od svých soukmenovců, kdybych byl indiánem. Vzhledem k mé vášni pro fotografování bych mohl být třeba Ten, který kouká cizím okem, jako zarytému neplavci by mi mohli říkat Ten, který se koupe jen tam, kde stačí, jako nekuřák bych možná proslul jako permanentní válečník Ten, který odmítá i dýmku míru, a raději ani nezkouším pomyslet na to, jakého jména by se mi dostalo za můj specifický vztah k ženám. Kdyby ale anketa na téma mého indiánského jména neprobíhala mezi vzdálenými rudochy, ale mezi mými dobřichovickými sousedy, možná by se nabízel jiný favorit.
"Není to ten blázen, kterej každýho na potkání zdraví"? pojal by podezření soused zleva, kterého jsem právě včera večer na ulici vytrhl svým hlasitým zahlaholením ze zamyšlení, až narazil hlavou do dopravní značky příhodně pojmenované "Jiné nebezpečí".

Přiznávám, jsem vinen. Byv tak kdysi neprozřetelně vychován, zdravím ve své obci hlasitě, s dobrou artikulací a s usměvavou úklonou každého, koho potkám. Kolik by se našlo lidí, kteří po mém pozdravu znervózněli tak, že si po pár krocích zvrtli kotník nebo šlápli do vazkého psího pozůstatku, si raději ani nepředstavuji. Obávám se, že vzniklé škody na kloubech, na obuvi a na čistém štítu osobní cti nemůže vykompenzovat ani těch několik aktivních vykradačů domů, které můj srdečný pozdrav zahnal daleko za hranice městečka, protože propadli neoprávněnému dojmu, že je nejspíš musím znát z místa jejich posledního výkonu trestu a v případě jakéhokoli průšvihu v Dobřichovicích budu schopen sestavit na policii jejich přesný identikit.

Ano, zdravím ty, které opravdu znám, ty, kteří mi jen někoho připomínají, i ty, které zcela jistě vidím ve svém životě poprvé. Zdravím bývalého ministra, populární zpěvačku, paní prodavačku z konzumu na náměstí i místního sezónního bezdomovce. Proč bych měl mezi nimi rozlišovat? Žiju v přesvědčení, že jsou to všechno dobří lidé, kteří si ode mne pozdrav zasluhují a většinou - když už ne rovnocennou odpověď - od nich vymámím aspoň nezřetelné zabrumlání, u kterého není úplně jasné, jestli znamená "dobrý den" nebo "starej se vo sebe".

Občas jezdím vlakem s jedním z notně mladších dobřichovických usedlíků a během půlhodinové cesty do Prahy spolu rozprávíme o věcech zásadních i o prkotinách, jak se sluší na aristotelovské "tvory společenské". Všiml jsem si ovšem, že když ve vlaku k někomu přisedáme a já neznámé pasažéry nahlas zdravím a obřadně se ptám, zda je místo vedle nich volné, můj spolucestující poněkud odvrací tvář, jako kdyby se aspoň chviličku snažil vypadat, že ke mně nepatří. Jednou už to nevydržel a když jsme osaměli, decentně mi vysvětlil, že moje archaické formulace, které do mne rodiče vpravili výchovou někdy před půlstoletím, už se dnes v živé konverzaci prakticky nepoužívají, takže jim zejména mladší spoluobčané nerozumějí, a i pozdrav začíná být mnohými při takové příležitosti chápán jako cosi nepatřičného a do intimní zóny příliš zasahujícího: "Vždyť když přijdete do vlaku, to je něco jako když nastoupíte do vozu metra, a tam přece taky nezdravíte, ne?"

Musel jsem připustit, že má můj známý pravdu. V metru opravdu nezdravím, i když je docela možné, že je tomu tak jen proto, že v době, kdy jsem jako dítě spolu s mateřským mlékem nasával i praktické příklady pravidel slušného chování, na které je nejspíš dnešek poněkud skoupější, metro v Praze ještě nejezdilo. Ve mně schovaný Ten, který doposud každého zdravil, byl proto donucen se zamyslet. Chyba možná není, jak jsem se zatím domníval, v nedostatečně slušném vychování těch, kteří můj pozdrav neopětují a oplácejí ho jen roztěkaným nervózním mlčením. Snad je chyba opravdu ve mně, protože nejsem schopný se přizpůsobit dynamickému dnešku, který pozdrav vyhodnotil v řadě situací jako nadbytečnost a v kombinaci s koronavirovou nákazou dokonce jako permanentní zdroj nebezpečí. Zblízka na sebe nemluvit, dodržovat odstupy, nedotýkat se, opakuje bezpečnostní mantra současnosti. Kdoví, kolik může být i v obyčejném pozdravu nebezpečných virů, i když někteří - jistě jen proto, aby ochránili ostatní - zdraví dál programově jen na půl úst. Slíbil jsem tedy svému vlakovému známému, že jeho podnět poctivě zvážím a zjednám sám u sebe nápravu, aby se za mne propříště nemusel stydět. Vážil jsem poctivě celý zbytek cesty a před zjevnými fakty a novými souvislostmi jsem musel kapitulovat.

Když jsem na hlavním nádraží přestoupil z vlaku do soupravy metra a poprvé v životě jsem - ještě trochu nesměle - všechny cestující ve voze hlasitě pozdravil, několik překvapených očí ke mně sice poplašeně vzhlédlo od mobilních displejů, ale myslím, že obě strany si na novou skutečnost brzy zvyknou. Přece nenechám tak krásné indiánské jméno obsahově vyprázdnit!
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 31. července 2020 v 10:59 | Reagovat

Moc pěkně řečeno, taky jsem zde mnohdy za exota, kterého zdravit netřeba. Přesto - lidi jsou lidi a proto se zdraví. Paleček nahoru za tento článek! :-D

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 31. července 2020 v 16:52 | Reagovat

[1]: On je to už můj třetí článek na téma zdravení, ale tentokrát jsem se poprvé na férovku dozvěděl, že už se to tak mezi moderními lidmi prostě nedělá a vlastně je tím svým zdravením prudím. :-)

3 Simča Simča | Web | 1. srpna 2020 v 12:36 | Reagovat

Krásna téma, nedá sa mi nereagovať. Tu v Austrálii sa zdraví, hlavne v prvom rade vodičovi autobusu, ferrymasterovi na loďke atď (vo vlaku sa to moc praktikovať nedá :D) a potom človeku, ku komu si chceme prisadnúť PLUS sa patrí prehodiť s ním aj pár slov napr. o počasí :-D Tu by sa ti páčilo a nebol by si za "toho podivného pána, ktorý sa zdraví" :-)

4 Janinka Janinka | E-mail | Web | Neděle v 8:20 | Reagovat

Zvláštní doba. Maminka mě učila pravidla 3P, pozdravit, poprosit a poděkovat. Učila jsem to i své děti a musím říct, že výsledky mých lekcí mě mnohdy dokázaly překvapit. Třeba když Matýsek zdravil venku úplně neznámé lidi, prý se mu líbí, když se usmějí :-).

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | Neděle v 11:21 | Reagovat

[3]: Nastupoval bych ve vlaku výhradně do první vagónu, abych mohl pozdravit pana strojvůdce :-).

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | Neděle v 11:23 | Reagovat

[4]: Tahle motivace se mi moc líbí. Kéž by se tak všichni usmívali :-).

7 Ian Dury Ian Dury | E-mail | Web | Neděle v 12:26 | Reagovat

Pozdravit nepozdravit... To je otázka...

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | Neděle v 19:16 | Reagovat

[7]: Ahóóóóój, Jene!! :-)

9 VendyW VendyW | E-mail | Pondělí v 8:34 | Reagovat

Přiznávám, že já sice zdravím taky, ale mám určité mezery. V autobuse zdravím jen řidiče a pokud v něm vidím někoho známého. Sousedy ano, ale pokud potkám někoho kdo škodí nebo škodil mlčím výjímečně jak ta ryba. V práci to je samozřejmost, nicméně se držím pravidel Gutha - Jarkovského, že muž zdraví ženu první a ne naopak. To pak jen významně hledím a čekám. Když pozdrav nepřijde, mlčím taky...

10 stuprum stuprum | Web | Pondělí v 18:14 | Reagovat

Nezdravím nikoho a nikdo nezdraví mě. Výsledkem je původní indiference, která nepřispívá k chaosu jako třeba falešné úsměvy!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama