close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

"Nemít srandu a nemít hoře znamená být mrtev." (Jiří Voskovec) .

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jak si sbalit svých dvaatřicet švestek

Yesterday at 22:17 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Ne, nelekejte se, tohle ještě není článek na rozloučenou s blog.cz. Tady totiž těch švestek na sbalení bylo o dost víc než dvaatřicet. Na pořádné rozloučení přece máme ještě celý týden, ne? Tak když to jen trochu půjde, vyjdou tu po Nedělních miniglosách dva závěrečné články - jeden bilanční a jeden s mávajícím šátečkem :-)
----------------

Ve středu odpoledne jsem měl na své výstavě Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice poslední pozvané hosty, se kterými jsem absolvoval dvě půldruhahodinové komentované prohlídky. No a když už jsem v tom prostoru spolu s fotkami byl, udělal jsem si pár památečních záběrů, abych si jednou po létech pamatoval, jaké to tam tenkrát bylo: Kouknu se pak na ilustrační záběry a uvidím: Bylo mi tam příjemně, svobodně, byli tam fajn lidé. A myslím, že hlavně mým fotkám tam bylo dobře.

Ještě dva dny, říkal jsem jim, a přijedu si pro vás. Jen se mi to zdálo anebo opravdu posmutněly? Zase zpátky domů? Za skříň? Do velkých desek? Na matraci pod deku? Nebo jen tak ležérně opřít o stěnu. "Víš, jak se ti tam práší? A nikdo nás tam neobdivuje, nikomu tam o nás tak nevyprávíš žádné historky jako tady!" vyčítaly. "Nech nás tu, tady je nám fajn! Občas na nás někdo mrkne, jak nám to sluší, občas jen tak projde okolo, většinou nuda, ale pořád lepší než doma." Jo, holky, kdyby to bylo tak jednoduché.

Celkem tam těch fotek viselo dvaatřicet. Já vím, mělo jich být třicet, když se výstava jmenovala Třicet tváří světla, ale fotky se při instalaci trošku uskromnily, a na zdi se tak vešly ještě dvě ze tří náhradnic. Za dva dny přijedu a sbalím si svých pět švestek. Tedy, přesněji řečeno, svých dvaatřicet švestek. Znají mě. Těžko mi něco rozmluvit, když se rozhodnu.

"Pojedeme vlakem," slíbil jsem jim, abych je navnadil pro dobrodružství. A sám jsem si nebyl jistý, jestli to v pátek odpoledne s dvaatřiceti fotošvestkami vlakem vůbec půjde. Jsou okamžiky, kdy i nemotorista mého typu zauvažuje, jestli by neuplatnil auto. Ale není jich zas moc.


Čas se naplnil a dnes jsem své pohrůžky do puntíku splnil. Když se výstava instalovala, trvalo to skoro osm hodin. "Z kopce" to zabralo jen necelou čtvrtinu a to ještě nejvíc času padlo na rozebírání sedmi komplikovanějších rámů. Systém jsem měl promyšlený předem: Na šest menších fotek jsem si vzal batoh, který jsem dodnes použil všehovšudy dvakrát - v obou případech na výstup na horu Fudžisan. Taky už potřeboval trochu provětrat a na fotky formátu 30x40 a 30x45cm měl optimální rozměry. Navíc jsem do něj naskládal všechny další doprovodné propriety včetně čtyř starších fotoaparátů, které jsem měl na výstavě na ukázku, s čím jsem taky kdysi fotil.

Fotky bez vlastního rámu jsem uložil do speciálně vyztužených desek, z fotek s vlastním rámem jsem udělal dvě velká zavazadla zabalená do pružného plastu, jak se to dělává na letišti. Na záda batoh, jeden balík pod rameno, druhý velký balík do druhé ruky. Čekal jsem sice v páteční odpolední špičce určité problémy, ale se svými dávnými zkušenostmi z hektických přesunů v plné turistické polní narvaným tokijským metrem (viz např. reportáž V Tokiu pod mostem?) bych je měl v pohodě zvládnout. Nakonec vlastně ani nebylo co zvládat, protože problémy nenastaly. Za hodinu a půl jsem byl i s celou rozsáhlou sedmitýdenní výstavou doma. Vida, mohl bych se zařídit jako "výstavní cestující", objížděl bych města a vesnice a loudil bych, aby mě nechali fotky za nevelké vstupné předvést. Nic komplikovaného: Dva balíky a modrý batoh z Fudži.


Půlka fotek z výstavy v Horních Počernicích má teď krátkou přestávku a za deset dní se mnou vyrazí pro změnu na dobřichovický zámek, kde 20. srpna startuje moje letošní třetí a největší výstava. Druhá půlka si může odpočinout, neb jí právě začaly prázdniny, nejspíš mnohem delší než školákům. Vím, prázdniny za skříní, ve velkých deskách nebo na matraci pod dekou asi nejsou nic moc. Ale kdoví, třeba zase jednou přijde jejich čas, a ony se budou moct znovu přečísnout a namalovat, aby jim to v očích diváků nějaké další budoucí výstavy opět slušelo nejmíň tak, jako tohle léto v Počernicích.

Vím, že v tomhle nejspíš nemůžu být jako autor úplně objektivní, ale řekl bych, že jim to slušelo moc! :-)

P.S.: Děkuji všem zdejším čtenářům, kteří vážili cestu na počernickou výstavu, byla to pro mě radost i čest. No a kdo se na výstavu chtěl dostat a nedostal, má dvě možnosti: Buď si může prohlédnout kompletní e-katalog výstavy nebo se navrch přijít podívat na zámek v Dobřichovicích, kde od 20. srpna do 30. září bude k vidění ještě o něco rozsáhlejší výstava s názvem Jedním obrazem, jednou větou. A myslím, že tu bych na jeden zátah vlakem fakt nepobral :-).
 

Ragtime

Tuesday at 16:35 | Petr Vápeník |  Filmy
Upozornění: Do článku na tomto pomalu uhasínajícím blogu už jsem zkopíroval ze svého nového hlavního blogu www.petrvapenik.blogspot.com jen text bez ilustračních obrázků. Chcete-li si přečíst kompletní článek se vším, co k němu patří, najdete ho zde: Filmový Ragtime na novém blogu.
---------------
K filmu Ragtime, který natočil v roce 1981 režisér Miloš Forman podle bestselleru E.L.Doctorowa, mám specifický vztah. Poprvé jsem ho viděl už v roce 1986 na speciální projekci Jaromíra (Mikyho) Kučery, filmového historika, pedagoga a příležitostného herce. Pan Kučera tehdy měl v našem VŠ klubu několik večerů (už si nepamatuji, kolik jich přesně bylo, nejmíň pět), na kterých nám představil kompletní tvorbu Miloše Formana včetně několika tehdy zcela nedostupných amerických filmů. Jednalo se o verzi upravenou pro výukové projekce na FAMU, takže jsme viděli celkem asi dvě třetiny z plné více než dvě a půl hodiny dlouhé filmové fresky, to vše v nezapomenutelné podobě: Film byl v původním znění s německými titulky, které Miky Kučera průběžně tlumočil do češtiny a do toho svým nenapodobitelným překotným způsobem za vydatné pomoci máchajících rukou ještě vysvětloval dějový kontext, souvislosti s dalšími Formanovými filmy, upozorňoval na zajímavá filmařská místa, na herce a na historické reálie (kdysi jsem o těch zážitcích už psal v článku Vzpomínka na filmy Miloše Formana) Vůbec jsem tehdy netušil, do jaké míry tyhle nenápadné večery pro pár desítek lidí ovlivní mé vlastní budoucí vnímání filmů; dnes to beru jako nejlepší "školu pro filmové diváky", jaké se mi mohlo dostat.

Od té doby se mi ale film Ragtime velmi vytrvale vyhýbal. Pokud vím, v kinech u nás tento film řádně vůbec neběžel, několikrát byl uveden v televizi, vyšel na DVD, ale vždy jsme se nějak minuli. Musel jsem tedy nespokojeně konstatovat, že jako milovník děl Miloše Formana, kterého považuji bez velkého přehánění za jednoho z největších režisérů dějin světové kinematografie, jsem ani po skoro 40 letech od premiéry film neviděl pohromadě v plné stopáži, byť všechny podstatné scény jsem znal. Když se tedy na konci července po dlouhé době tento film opět objevil v programu televize (konkrétně ČT Art), konečně jsem ho mohl vidět celý, byť v i-vysílání byl k dispozici jen pár dní. Konečně jsem si tedy mohl vychutnat, jaké to bylo, když Miloš Forman v tomto filmu chytal zároveň spoustu zajíců a v pytli mu jich nakonec zůstalo jen pár, a ti ještě po zběsilé honičce zhubli. A i přesto, troufám si říct, vznikl film neobyčejný, poctivý a v mnoha ohledech zajímavý. Výborně to vystihl ve své dobové recenzi filmový kritik Roger Ebert (Chicago Sun-Times, 1981):
"Ragtime je láskyplný, pečlivě strukturovaný a kultivovaný snímek s jasně vystavěnými postavami. Je nám jasné, o co které z nich jde, a dokonce většinu času víme i proč." (citát jsem převzal z webových stránek Miloše Formana).

A tak se můžeme vydat na cestu za postavami filmu do samotného začátku 20. století, do doby, která přinášela neobyčejné nové možnosti a zdála se být dobou nekončícího pokroku a neomezených příležitostí. V úvodu vidíme projekci dobových dokumentů ze společnosti doprovázenou živým klavírem, jak bylo tehdy při veřejném promítání zvykem. Nejenže se přitom seznamujeme - zatím jen nezávazně a spíš mimochodem jako skutečným "hudebním doprovodem americké historie" - s klavíristou Coalhouse Walkerem Juniorem, ale vidíme i reálné scény té doby: Osazování sochy nahé ženy na budovu Madison Square Garden (juj, to by dneska dopadlo!), první černoch na návštěvě v Bílém domě, Harry Houdini jako mistr úniku z každé zdánlivě bezvýchodné situace. Postavy z černobílých němých dokumentů postupně sestupují z celuloidového pásu do rozvíjejícího se nového filmového příběhu. A my se seznamujeme se starosvětskou rodinou majitele továrny na ohňostroje, který se zprvu jen obtížně vyrovnává s tím, že jeho představa tradičního rodinného života je co chvíli narušována situacemi, které si ještě před nedávnem vůbec neuměl představit. Jak se vyrovnat např. s nálezem odloženého černošského miminka? A jak se vyrovnat s ambicemi vlastní manželky zasahovat do chodu rodiny zásadnějším způsobem, než bylo ve zdejších patriarchálních rodech po generace zvykem?

obrázek je k prohlédnutí v článku na hlavním blogu: Filmový Ragtime na novém blogu

Film se zprvu vyvíjí jako několik oddělených příběhů, které se jen velmi pomalu a nesměle začínají proplétat a spojovat v nečekaných souvislostech. Jednou z podstatných postav zejména v první polovině filmu je herečka a tanečnice Evelyn Nesbit (herečka Elisabeth McGovern získala za tuto roli nominaci na Oscara), jedna z prvních opravdových mediálních celebrit, jejíž chorobně žárlivý milionářský manžel zastřelí svého domnělého soka v lásce, starého architekta Stanforda Whitea. Zde je film celkem věrným odrazem historické skutečnosti, šlo skutečně o ve své době mediálně velmi sledovaný "proces století" a zajímavé je jistě i to, že malou roli zastřeleného Stanforda Whitea si zahrál slavný spisovatel Norman Mailer.

obrázek je k prohlédnutí v článku na hlavním blogu: Filmový Ragtime na novém blogu

Přestože se zdá, že řada filmových postav z toho nemá valnou radost, do příběhu stále silněji proniká rasové téma, podobně jako tomu bylo v době, o které Ragtime pojednává. Ragtime je vůbec nejen stylem hudby, která tehdy vládla americkým městům, ale snad obecně i rytmem tehdejšího amerického života jako takového. A asi hlavní postava filmu (ono je to s hlavními a vedlejšími postavami v tomto filmu vůbec trochu zvláštní, autor předlohy nechtěl mít jednoznačně dominantní postavu, ale chtěl budovat paralelní příběhy, režisér naopak chtěl mít jasný vůdčí motiv, výsledkem je, že film není v tomto ohledu "ani ryba ani rak"), černošský úspěšný pianista Coalhouse Walker Jr. (hraje ho Howard E.Rollins), ragtime hrát opravdu umí a svými schopnostmi, svou otevřeností a touhou po nezávislosti a akceptaci okolím si postupně získává na svou stranu i lidi doposud mocně ovládané rasovými předsudky ("Ti negři se množí jako králíci. Tihle lidé nemají smysl pro rodinu, jako máme my!"). Ale i když první opravdu úspěšní lidé černé pleti začínají projevovat veřejně své sebevědomí (třeba jako náš hrdina koupí nového automobilu), část společnosti jim už sice dokáže opatrně vyjádřit sympatie, ale systém je ještě neumí brát jako rovnocenné v právech a možnostech. V podstatě banální rasistická roztržka pianisty s buranským osazenstvem hasičské stanice je tak v součinnosti se společenskou tradicí nerovnoprávnosti nenápadným spouštěčem dalších neovladatelných dějů, které nemohou vyústit v nic jiného než osobní katastrofu a zničení jednoho snu.

obrázek je k prohlédnutí v článku na hlavním blogu: Filmový Ragtime na novém blogu

Jestli je Formanův Ragtime v něčem opravdu skvělý, je to - za velkého přičinění Formanova dvorního kameramana Miroslava Ondříčka, který byl za Ragtime rovněž nominován na Oscara - v navození atmosféry staré Ameriky. Ulice velkoměsta jsou ve filmu úplně zřetelně oním příslovečným "tavicím kotlem", do kterého přispívají svým dílem imigranti z celého světa. Na jedné z ulic se tak víceméně náhodou setkáváme s ruským přistěhovalcem Tatehem (hraje ho jako jednu ze svých prvních rolí dnes velmi známý herec Mandy Patinkin; při rešerši k filmu jsem objevil informaci, že prý Miloš Forman roli původně nabídl Vladimíru Menšíkovi, který ji odmítl, ale nepodařilo se mi tuto informaci potvrdit z nezávislého zdroje), který se živí vystřihováním profilových podobizen z papíru a později i vytvářením zvláštních knih navozujících dojem pohybujících se obrázků. Tateh je zdánlivě pevně připoután ke své národní tradici a ke své komunitě (podobně jako je fyzickým provazem přivázán ke své malé dcerce), ale paradoxně se rozchodem s nevěrnou manželkou (zajímavostí snad je, že maličkou dvouzáběrovou roli svůdce s holým zadkem zde hraje Pavel Landovský) z těchto pout tradice osvobozuje a v závěru filmu ho vidíme jako člověka, který díky svému tvůrčímu vidění staví základy nově vznikajícímu filmovému průmyslu.

Bohužel právě tato dějová linie je jako ponorná řeka, která na neúměrně dlouhou dobu mizí z diváckého hledáčku, což má podle mě podstatný negativní dopad na rytmickou nevyváženost filmu. Roli zřejmě hrála nutnost zkrátit alespoň o 20 minut původní neúnosnou tříhodinovou délku filmu, což ale podle vzpomínek Miloše Formana vedlo k pocitovému prodloužení filmu, o jehož finální podobě se rozhodně nedá říct, že by neměla hluchá místa. Ono to tak někdy bývá, že dojde-li k narušení rytmu díla, krácení nevede ke zjednodušení a zpřehlednění, ale paradoxně k většímu zmatku a občasné nudě. Že rytmus filmu "šmajdá", mi připadlo velmi znatelné, a domnívám se, že jde právě o následek dvou původních konkurenčních koncepcí, které se neřešilo (a vzhledem k autorským právům asi ani nemohlo řešit) ostrým řezem, ale určitými kompromisy, které málokdy vedou do filmového ráje.

Vzhledem k tomu, že se hlavní postava pianisty nemůže domoci svého přirozeného práva na spravedlnost žádnou oficiální cestou a paradoxně se on sám z pohledu systému stává problematickou osobou, postupně ho to dožene až k záměru napravit chyby systému násilím. Kolem pianisty vzniká malý "gang" (roličku jednoho člena gangu hraje např. tehdy začínající Samuel L. Jackson). "Černošský" gang má ale i jednoho nečernošského člena (pod maskou se barva kůže srovná); roli celkem neortodoxně uvažujícího odborníka na ohňostroje a výbušniny hraje Formanův oblíbený herec Brad Dourif (jistě si pamatujete na roli koktajícího Billyho Bibbita ze slavného Přeletu nad kukaččím hnízdem).

obrázek je k prohlédnutí v článku na mém hlavním blogu: Filmový Ragtime na novém blogu

Na první pohled by se mohlo zdát, že obsahem filmu Ragtime je spousta věcí, které se vlastně nepovedly: Divě Evelyně nevyšlo miliónové dědictví, černošskému páru nevyšla vytoužená svatba, mírně švihlému specialistovi na ohňostroje nevyšel milostný vztah s hvězdou a nakonec se vlastně ani nepovedlo pořádně vytrestat velitele hasičů Conklina, který svou rasistickou omezeností nasměroval děj zcela mimo typický hollywoodský happy-end. A přes to všechno má film velmi daleko k bezútěšnosti, jako by jím pronikala neochvějná víra tvůrců v to, že jsou-li základy společnosti vystavěny řádně a zdravě, celek se přes všechny individuální nezdary a osobní tragédie dokáže vždy obrodit a ze všech střetů dokáže vyjít posílen. Jestlipak v něco podobného věří i starý komisař Waldo (v podání legendárního herce Jamese Cagneyho), který je v závěru filmu úředně odpovědný za likvidaci vzpoury černošského gangu a jen na něm je, zda hlavní hrdina filmu dostane šanci zpovídat se ze svých zoufalých činů ve veřejném soudním procesu. Mimochodem, v době natáčení filmu již 82 letý herec prý dostal od režiséra volnou ruku vybrat si roli zcela podle svého uvážení; prý i kdyby si vybral roli "femme fatale" Evelyn Nesbit, nějak už by se to udělalo :-).

obrázek je k prohlédnutí v článku na mém hlavním blogu: Filmový Ragtime na novém blogu

Ve filmu je podle mě velmi povedený nenápadný odkaz na film Hoří, má panenko a na konflikt s českými hasiči, který Miloš Forman měl po uvedení filmu do českých kin. Vystrašený velitel hasičů Conklin - když zjistí, že je policie ochotna ho v zájmu udržení pořádku obětovat - zoufale křičí: "Zahráváte si se všema hasičema v zemi, sáhnete-li na jediného z nás!!" a hrozí tím, že když se mu něco stane, hasiči propříště odmítnou hasit, což je přesně v intencích dávných "malých českých rezolucí" od rozčilených hasičů, když v kině poprvé viděli Formanovu neobyčejně ostrou a přitom na první pohled tak vlídně se tvářící satiru.

V závěru filmu jsem zase pro změnu zaregistroval maličkou a provokativní (a jak znám Miloše Formana, jistě záměrnou a symbolickou) známku "rasismu naruby", když náhle nejistý černošský hrdina doslova vyhání svého známého do bezpečí a svůj výkřik končí slovy: "Copak tomu sakra nerozumíš, bělochu?!"

V některých místech mi v něčem film připomínal zvláštním zážitkem jiný Formanův film Valmont (psal jsem o něm kdysi v článku Pár poznámek k Formanovu Valmontovi), možná důslednou výstavbou příběhu, možná tím, že i zde mnohé podstatné probíhá pod povrchem, jen máloco vybublá na světlo a ani ty nejkladnější a nejzápornější postavy nejsou rozhodně černobílé.

Když jsem na začátku psal, že podle mého názoru v tomto filmu chtěl Miloš Forman chytit spoustu zajíců, a že se mu to moc nepovedlo, zkusím teď ušáky počítat: Podstata a projevy rasismu v době, kdy společenský pokrok pokulhává za tím technickým a hospodářským (mimochodem, nejsme v tom podivném období ještě o moc hlouběji právě ted?), postupná emancipace amerických žen, pocta zakladatelům amerického filmu, pocta americké společnosti tvořené různorodými příspěvky přistěhovalců z celého světa (v takové souvislosti vždy vyplyne i Formanova vlastní zkušenost imigranta), vnitřní dilema slušných a inteligentních lidí, jak správně řešit mnohdy zbytečné konflikty, schopnost médií udělat hvězdu prakticky z kohokoli, náznak optimistické bucnosti v nové generaci symbolicky tvořené párem dětí z úplně odlišných vrstev společnosti... Všechny ty prvky jsou ve filmu dotčeny, ale jako kdyby skoro žádný z nich "v pytli" nezůstal. Za daných okolností moc velký krajíc, řekl bych.

Filmoví experti se celkem shodují (a já za sebe to jen potvrzuji), že Ragtime patří k nejslabším Formanovým filmům. Opravdu moc bych ale přál ostatním režisérům, aby i jejich nejslabší filmy byly tak dobré a nemusely by při tom ani dostat osm nominací na Oscary (i když nakonec žádnou z nich neproměnil) jako právě Ragtime :-).

Film končí tím, že noviny přinášejí dramatickou zprávu o vyhlášení války v Evropě. Amerika to ještě neví, ale postupně končí velká optimistická epocha. Harry Houdini se - podobně jako v dobovém dokumentárním filmu doprovázeným melodickým ragtimem na klavír některým z nástupců Coalhouse Walkera Jr. - určitě dostane z každé šlamastyky, ale jeho dovednost, kouzla a triky ve vývoji společnosti, směřující ke dvěma obludným světovým konfliktům a v mezidobí navrch k velké hospodářské krizi, bohužel neplatí.

Nedělní miniglosy č.552

Sunday at 15:58 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Po výběru 40 nejlepších miniglos z posledního roku v jubilejním 550. čísle tu máme už druhé vydání tradičního rozsahu, které vychází v době přesunu zanikajícího starého blogu. No a protože už se na své nové hlavní blogové adrese www.petrvapenik.blogspot.com docela zabydluji, vypadá to, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", svůj rodný blog.cz opravdu přežijí. Uvidíme, o kolik se nám společně podaří zatím 11 a půl roku dlouhou historii značky NMg na novém blogu prodloužit.

Musím říct, že poslední dobou je opravdu rušno: Do závěrečného týdne vstupují mé dvě fotografické výstavy v Horních Počernicích a v Plzni, takže máte do pátku 7. srpna poslední šanci vidět je na vlastní oči (zde najdete aktuální informace o výstavách). Pokud se vám to ale nepodaří, můžete si prohlédnout obsah obou výstav alespoň v článku E-katalogy mých dvou letních fotovýstav. Není to sice úplně ono jako vidět fotky naživo ve velkém formátu přímo ve výstavním prostoru, ale aspoň něco. Zároveň finišuji s přípravou třetí a nejrozsáhlejší výstavy s názvem Jedním obrazem, jednou větou, která začne ve čtvrtek 20. srpna večer na zámku v Dobřichovicích. V tomto srovnání je pak nový fejeton o mém "indiánském jméně" Ten, který každého zdravil, jen drobným a věřím že i chutným zákuskem :-).

Přeji všem milým čtenářům co nejlepší vstup do druhé poloviny prázdnin a užijte si vrcholící léto pokud možno bez setkání se záludnými viry.


Vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček se podruhé oženil. Jeho manželkou se stala bývalá pražská zastupitelka za ODS Gabriela Kloudová. Novomanželé podle důvěrných informací Nedělních miniglos podepsali při svatebním obřadu zároveň svatební, předmanželskou a opoziční smlouvu.
----------------------
Hygienici důrazně upozorňují občany, aby - když už je to tedy opravdu nezbytné - vykazovali první projevy nemoci Covid-19 výhradně v pracovních dnech od 8:00 do 16:30, v pátek jen do 15:30, aby bylo možné použít kompletní doporučený proces práce s novými pacienty, jak je k dispozici v pracovní době. "Když jde o to naplánovat si dovolenou, tomu každý rozumí, protože se to dnes bere jako běžná věc," povzdychl si Nedělním miniglosám jeden z oslovených hygieniků, "přitom onemocnění kvůli novému koronaviru je minimálně stejně důležité jako dovolená, a přesto jeho začátek i průběh většina lidí často zcela ponechává na náhodě."
----------------------
Nejmenovaná hollywoodská společnost napadla u soudu název nového českého fanklubu císaře Zikmunda Lucemburského - 15th Century Fox.
----------------------
Statistici upozorňují, že se stále zvyšuje počet sázejících, které oslovuje výše jackpotů některých loterií. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová si posteskla, že to jen potvrzuje, jaké jsou čeští občané snadno ovlivnitelné ovce: "Půl druhé miliardy korun, které byly v pátek hlavní výhrou v loterii Eurojackpot, je sice zdánlivě docela dost peněz, ale všichni by si měli uvědomit, že za tu na první pohled ohromující částku by nebyla ani slušná mediální kampaň na podporu domácího turismu."
----------------------
Nové vědecké důkazy nasvědčují tomu, že se spermie směrem k vajíčku pohybují jednostranným pohybem ocasu, který způsobuje otáčky připomínající mořské vydry. Objev tak vyvrací staletí starý názor, že se spermie pohybují mrskáním ocásku ze strany na stranu, což se ale ukázalo být jen optickým klamem. Dá se čekat dlouhý a napínavý soudní spor, jestli mořské vydry plavou jako spermie, nebo spermie jako mořské vydry, podle právníků by však tento spor neměl mít odkladný účinek, takže lidstvo se - aspoň prozatím - může množit dál.
----------------------
Časopis Vogue čelí vlně kritiky za to, že snímky černošské gymnastky Simone Bilesové nafotila proslulá fotografka Annie Leibovitzová, místo toho, aby byl tímto úkolem pověřen některý z mnoha kvalitních černošských fotografů. Pravidlo, že černochy by měli fotit výhradně černoši, se však nelíbí některým redaktorům přírodovědných časopisů, kteří se obávají, že fotky slonů bude muset propříště fotit slon, což bude vyžadovat nákladné zaškolení.


Chcete-li si připomenout to nejlepší a snad i nejvtipnější, co dosud za více než jedenáct let v Nedělních miniglosách vyšlo, můžete si přečíst následující jubilejní výběry, do nichž už jsem zařadil i výběr z posledního roku, který vyšel v NMg č.550:







A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.
 


Ten, který každého zdravil

31. july 2020 at 10:49 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Těžko říct, jaké jméno bych dostal od svých soukmenovců, kdybych byl indiánem. Vzhledem k mé vášni pro fotografování bych mohl být třeba Ten, který kouká cizím okem, jako zarytému neplavci by mi mohli říkat Ten, který se koupe jen tam, kde stačí, jako nekuřák bych možná proslul jako permanentní válečník Ten, který odmítá i dýmku míru, a raději ani nezkouším pomyslet na to, jakého jména by se mi dostalo za můj specifický vztah k ženám. Kdyby ale anketa na téma mého indiánského jména neprobíhala mezi vzdálenými rudochy, ale mezi mými dobřichovickými sousedy, možná by se nabízel jiný favorit.
"Není to ten blázen, kterej každýho na potkání zdraví"? pojal by podezření soused zleva, kterého jsem právě včera večer na ulici vytrhl svým hlasitým zahlaholením ze zamyšlení, až narazil hlavou do dopravní značky příhodně pojmenované "Jiné nebezpečí".

Přiznávám, jsem vinen. Byv tak kdysi neprozřetelně vychován, zdravím ve své obci hlasitě, s dobrou artikulací a s usměvavou úklonou každého, koho potkám. Kolik by se našlo lidí, kteří po mém pozdravu znervózněli tak, že si po pár krocích zvrtli kotník nebo šlápli do vazkého psího pozůstatku, si raději ani nepředstavuji. Obávám se, že vzniklé škody na kloubech, na obuvi a na čistém štítu osobní cti nemůže vykompenzovat ani těch několik aktivních vykradačů domů, které můj srdečný pozdrav zahnal daleko za hranice městečka, protože propadli neoprávněnému dojmu, že je nejspíš musím znát z místa jejich posledního výkonu trestu a v případě jakéhokoli průšvihu v Dobřichovicích budu schopen sestavit na policii jejich přesný identikit.

Ano, zdravím ty, které opravdu znám, ty, kteří mi jen někoho připomínají, i ty, které zcela jistě vidím ve svém životě poprvé. Zdravím bývalého ministra, populární zpěvačku, paní prodavačku z konzumu na náměstí i místního sezónního bezdomovce. Proč bych měl mezi nimi rozlišovat? Žiju v přesvědčení, že jsou to všechno dobří lidé, kteří si ode mne pozdrav zasluhují a většinou - když už ne rovnocennou odpověď - od nich vymámím aspoň nezřetelné zabrumlání, u kterého není úplně jasné, jestli znamená "dobrý den" nebo "starej se vo sebe".

Občas jezdím vlakem s jedním z notně mladších dobřichovických usedlíků a během půlhodinové cesty do Prahy spolu rozprávíme o věcech zásadních i o prkotinách, jak se sluší na aristotelovské "tvory společenské". Všiml jsem si ovšem, že když ve vlaku k někomu přisedáme a já neznámé pasažéry nahlas zdravím a obřadně se ptám, zda je místo vedle nich volné, můj spolucestující poněkud odvrací tvář, jako kdyby se aspoň chviličku snažil vypadat, že ke mně nepatří. Jednou už to nevydržel a když jsme osaměli, decentně mi vysvětlil, že moje archaické formulace, které do mne rodiče vpravili výchovou někdy před půlstoletím, už se dnes v živé konverzaci prakticky nepoužívají, takže jim zejména mladší spoluobčané nerozumějí, a i pozdrav začíná být mnohými při takové příležitosti chápán jako cosi nepatřičného a do intimní zóny příliš zasahujícího: "Vždyť když přijdete do vlaku, to je něco jako když nastoupíte do vozu metra, a tam přece taky nezdravíte, ne?"

Musel jsem připustit, že má můj známý pravdu. V metru opravdu nezdravím, i když je docela možné, že je tomu tak jen proto, že v době, kdy jsem jako dítě spolu s mateřským mlékem nasával i praktické příklady pravidel slušného chování, na které je nejspíš dnešek poněkud skoupější, metro v Praze ještě nejezdilo. Ve mně schovaný Ten, který doposud každého zdravil, byl proto donucen se zamyslet. Chyba možná není, jak jsem se zatím domníval, v nedostatečně slušném vychování těch, kteří můj pozdrav neopětují a oplácejí ho jen roztěkaným nervózním mlčením. Snad je chyba opravdu ve mně, protože nejsem schopný se přizpůsobit dynamickému dnešku, který pozdrav vyhodnotil v řadě situací jako nadbytečnost a v kombinaci s koronavirovou nákazou dokonce jako permanentní zdroj nebezpečí. Zblízka na sebe nemluvit, dodržovat odstupy, nedotýkat se, opakuje bezpečnostní mantra současnosti. Kdoví, kolik může být i v obyčejném pozdravu nebezpečných virů, i když někteří - jistě jen proto, aby ochránili ostatní - zdraví dál programově jen na půl úst. Slíbil jsem tedy svému vlakovému známému, že jeho podnět poctivě zvážím a zjednám sám u sebe nápravu, aby se za mne propříště nemusel stydět. Vážil jsem poctivě celý zbytek cesty a před zjevnými fakty a novými souvislostmi jsem musel kapitulovat.

Když jsem na hlavním nádraží přestoupil z vlaku do soupravy metra a poprvé v životě jsem - ještě trochu nesměle - všechny cestující ve voze hlasitě pozdravil, několik překvapených očí ke mně sice poplašeně vzhlédlo od mobilních displejů, ale myslím, že obě strany si na novou skutečnost brzy zvyknou. Přece nenechám tak krásné indiánské jméno obsahově vyprázdnit!

E-katalogy mých dvou letních fotovýstav

28. july 2020 at 12:11 | Petr Vápeník |  Výstavy
Jak místní blogoví štamgasti dobře vědí, právě probíhají dvě výstavy mých fotek. První je k vidění v Divadle Horní Počernice a jmenuje se Třicet tváří světla, druhá je pro změnu v Plzni, v ČSOB na Americké třídě, a její název je Exploze, reflexe a víry. Samozřejmě, úplně nejlepší pro návštěvníky (a největší potěšení pro mě jako autora :-)) je prohlédnout si obrazy přímo na výstavě, protože mají výrazně větší formát, než může ukázat standardní počítačový monitor (většinou 70 x 50 cm, ale několik vystavených kousků je i větších).

Pro spoustu lidí, kteří by si třeba expozice rádi prohlédli, jsou ale výstavy příliš "z ruky", a proto jsem se rozhodl - jako už v případě několika předchozích výstav - zveřejnit k oběma výstavám tzv. "e-katalogy". V nich najdete všechny vystavené fotografie se stejnými popiskami, jaké mají na výstavě, i s uvedením výstavního formátu. Prohlídka e-katalogu tedy sice nemůže nahradit osobní návštěvu, ale může dát každému aspoň základní představu, jak výstava vypadá. Zvu vás tedy dnes rovnou na dvě pohlídky a - řekněme si to upřímně - kdy se vám poštěstí vidět během chvilky hned dvě fotovýstavy, které jsou od sebe fyzicky vzdálené víc než 100 km? :-)

Oba výstavní e-katalogy jsou umístěné na mém fotografickém webu, zde na blogu jsou jen příslušné screenshoty. Kliknutím na obrázek se dostanete na příslušnou obrazovku mého fotowebu a dál už si můžete proklikávat vše, co se vám bude líbit; samozřejmě vůbec nemusí zůstat jen u obou katalogů.

Na první obrazovku, kterou tady ukážu, postupně přidávám svoje výstavy, kterých bylo zatím celkem sedm (osmá výstava s názvem Jedním obrazem, jednou větou, která začne 20. srpna na dobřichovickém zámku, zatím ještě ve výčtu pochopitelně nefiguruje).



E-katalog výstavy Třicet tváří světla, která je až do pátku 7. srpna instalovaná ve foyeru Divadla Horní Počernice, obsahuje všech vystavených 32 fotek (ano, i když je v názvu slíbených tváří světla jen 30, fotek je o dvě víc, ale zatím si na to nikdo z návštěvníků nestěžoval :-). Zvu vás tedy na prohlídku fotografií, které se liší povahou světla potřebného k zachycení obrazu; však ne nadarmo je "fotografie" v překladu z řečtiny "psaní světlem", ať už je to zápis do světlocitlivé vrsty filmu nebo do jednotlivých políček digitálního čipu, a není marné si to při focení uvědomovat.

Mimochodem, kdyby přece jen někdo z vás měl ještě zájem o "živou" prohlídku této výstavy s mým komentářem, poslední příležitost nabízím ve středu 5. srpna, kdy budu na výstavě k dispozici od odpoledne až do večera. Předpokládám, že pokud se sejdou nějací zájemci, první komentovaná prohlídka by byla cca od 16:00, hlavní večerní prohlídka pak bude začínat v 18:00. No a když nikdo nedorazí, dám si ve zdejší divadelní kavárně něco dobrého a budu na vás v příjemném rozpoložení vzpomínat. Ještě se asi sluší dodat, že každý, kdo na výstavu dojde osobně, se pořád ještě může zúčastnit soutěže o výstavní fotografii podle vlastního výběru, stačí napsat na soutěžní formulář, kterou z vystavených fotek si přejete vyhrát, a mít trochu štěstí při losování.

Stále také platí moje nabídka individuální prohlídky pro případné "velmi zapálené zájemce". Svou případnou vytouženou fotku totiž nemusíte jen vyhrát, ale můžete si ji pořídit i tradičnější formou, tedy tím, že si vystavenou fotku zakoupíte. Aktuální výstavní ceníky jsou ke stažení na informační stránce mého fotowebu. V této souvislosti asi stojí za to připomenout, že cca polovina z vystavených fotek se po skončení expozice přesune na další výstavu do Dobřichovic, druhá půlka už bude mít opravdové prázdniny v deskách za skříní.



Jako druhý je dnes k dispozici E-katalog výstavy Exploze, reflexe a víry, která je až do pátku 7. srpna k vidění na pobočce ČSOB na Americké třídě v Plzni. Tato výstava probíhá za běžného provozu místní bankovní pobočky, tedy jen v otevíracích hodinách (případný víkendový výlet na výstavu tedy bohužel nebude úspěšný). Na výstavě je celkem 26 fotek, z nichž cca půlka má "výstavní premiéru", protože jde o novější práce, druhou polovinu pak tvoří fotografie, které už se na některých výstavách v minulosti objevily, přece jen - v Plzni vystavuji poprvé, tak bylo vhodné ukázat i příklady starších fotek, které Plzeňáci ještě většinou neměli příležitost vidět na vlastní oči.

V prostoru živé bankovní pobočky je samozřejmě poněkud problematičtější pořádat komentovanou prohlídku, proto jsem s ničím takovým nepočítal. Sám se ale půjdu podívat na aktuální stav výstavy někdy v pátek 31.7. (ještě nevím, jestli dopoledne nebo odpoledne), tak kdyby byl mezi vámi nějaký opravdu (od)vážný zájemce o společnou návštěvu, můžeme se zkusit na pátek domluvit. Znovu je třeba dodat, že existuje výstavní ceník (opět je ke stažení na hlavní informační "výstavní" stránce na mém fotowebu) a několik z vystavených fotek (podle mé aktuální představy 6 až 8) po skončení plzeňské expozice převezu na výstavu do Dobřichovic.



Těším se tedy na vaši návštěvu - ať už to bude návštěva skutečná, osobní, v reálném výstavním prostoru, nebo návštěva virtuální na mém webu - a věřím, že se vám moje fotky budou líbit, na zdi i na obrazovce. Pro zdejší pravidelné blogové návštěvníky, myslím, nebudou fotky žádným překvapením, protože většinu vystavených snímků jsem na svém blogu už postupně představil. Přeji všem krásné letní dny.


P.S.: Jak už jsem psal před pár týdny v blogovém článku Čas sklízení, jedna z mých fotek (na blogu jsem v lednu podrobně popisoval, jak začátkem ledna klopotně vznikla - v článku Návrat z výletu do černobílého světa) získala dvojí ocenění v celosvětové soutěži San Francisco Bay International Photography Awards 2020. Dnes ze San Francisca přišla - ve všeobecném koronavirovém zmaru - aspoň dílčí pozitivní zpráva, že i když se kvůli epidemii bohužel nemůže odehrát zářijová výstava oceněných fotografií v tradiční podobě se slavnostní vernisáží, nakonec výstava proběhne alespoň v omezené formě: Fotky nebudou viset v rámech na zdech galerie, ale ACCI Gallery v kalifonském Berkeley je bude alespoň promítat pro limitovaný počet návštěvníků a pro kolemjdoucí na jakési speciální obrazovce. Sice to není taková fotografická romantika, jako tomu bývá v normálních ročnících soutěže, ale aspoň něco. I taková forma výstavy na docela prestižním místě je, myslím, slušnou položkou do fotografického životopisu a ještě se ušetří za červené koberce :-).

Nedělní miniglosy č.551

26. july 2020 at 11:05 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Stačilo pár dní a v čase od minulého "normálního čísla" Nedělních miniglos došlo na blogu doslova k zemětřesení: Platforma blog.cz totiž oznámila ukončení činnosti k 16. srpnu, takže co má ruce a nohy, prchá teď se svými blogy co nejdál od epicentra všemi směry. Jak už abonenti Nedělních miniglos vědí, zakotvil jsem nakonec na adrese www.petrvapenik.blogspot.com, ale do ukončení provozu budou kopie článků vycházet i na starém blogu. A samozřejmě nenechám si ujít vydání závěrečného článku těsně před definitivní likvidací blogu, i když to podle aktuálního vývoje vypadá, že už si ho ani nikdo nepřečte, protože kdysi hrdý, úspěšný a oblíbený blog je dopuštěním neumětelů, kteří ho obchodně řídili asi tak dobře, jako já bych bez zaškolení řídil raketoplán, už dnes prakticky v troskách.

Tou pozitivní zprávou ovšem je, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", svůj rodný blog přežijí, což už jsem naznačil minulým jubilejním 550. číslem, které obsahuje výběr 40 nejlepších miniglos z posledního roku, a potvrzuji to i dnešním vydáním s číslem 551. Uvidíme, o kolik se nám podaří zatím 11 a půl roku dlouhou historii značky NMg na novém blogu prodloužit.

I když většinu času jsem v posledním týdnu věnoval tomu, aby od 16. srpna nový blog opravdu plnohodnotně fungoval s co nejmenším počtem chyb, i tak jsem stihl publikovat dva nové články. V článku Jak jsem zapomněl na svou Sklerózu, jsem využil velké blogové stěhování k tomu, abych uvedl v obnovené premiéře jednu svou povedenou starší povídku, která na původním blogu kdysi nemohla vyjít v jediném souvislém textu (pro dnešek ji beru zároveň i jako tradiční exkurzi do blogového archivu). Jako druhý jsem pak přidal fotočlánek Dvě bonusové tváře světla, kde jsem ukázal, že není třeba se bát fotit i v tvrdém poledním letním světle.

Kromě práce na migraci blogu jsem se rovněž posunul v přípravě letošní třetí a závěrečné fotovýstavy s názvem Jedním obrazem, jednou větou, která začne 20. srpna na zámku v Dobřichovicích. Zároveň ještě budu finišovat s aktuálními dvěma výstavami - Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice a Exploze, reflexe a víry v Plzeňské pobočce ČSOB Americká, které obě vstupují do svých závěrečných dvou týdnů. Předpokládám např. že v Horních Počernicích by se měla uskutečnit závěrečná veřejná komentovaná prohlídka pro zájemce ve středu 5. srpna, ale ještě to v příštím týdnu upřesním. Aktuální informace najdete na speciální informační stránce mého fotowebu.

Přeji všem čtenářům krásné vrcholící léto a co nejmenší šanci potkat se s neposednými nepřejícími mikroorganismy.


Mluvčí Českých drah v souvislosti se stále rostoucím počtem mimořádných událostí na železničních tratích uvedl, že lednové zrušení zpátečních jízdenek bylo od Českých drah rozhodně prozíravým krokem.
----------------------
Google odmítl schválit mobilní verzi počítačové hry Atentát 1942, která umožňuje interaktivní formou poznávat reálnou situaci v Protektorátu Čechy a Morava a která vznikla ve spolupráci s Akademií věd a Universitou Karlovou. Důvodem pro neschválení je, že ve hře vystupují nacisté, což jednoznačně odporuje firemnímu kodexu. Podle Googlu je ale řešení problému úplně jednoduché: "Stačí přece mít trochu fantazie a udělat z nacistických vojáků upíry, zombie nebo bojovníky ninja, proti kterým náš firemní kodex nic nenamítá, a uvidíte, že taková hravá verze české historie bude všechny hráče i mnohem více bavit."
----------------------
Vlivná americká agentura Associated Press potvrdila, že nově bude psát slovo Černý v souvislosti s lidmi v rasovém, etnickém nebo kulturním kontextu výhradně s velkým písmenem, zatímco slovo bílý se bude i v souvislosti s rasou a etnicitou psát nadále s písmenem malým. "Ještě potřebujeme dořešit jednu nepříjemnou komplikaci, která nám celý pracně vymyšlený a důmyslný koncept trochu nabourává," řekl Nedělním miniglosám viceprezident AP pro standardy, "ale to se, myslím, nakonec vyřeší prostým zákazem psát slovo bílý provokativně na začátek věty."
----------------------
Lidé, kteří budou během podzimních krajských a senátních voleb v karanténě, nebudou moci volit, protože karanténa je podle aktuálního výkladu volebního zákona překážkou výkonu volebního práva. Několik poslanců přišlo na základě vlastních bohatých zkušeností s myšlenkou, že by voliči v karanténě mohli být podle gentlemanské dohody "vypárováni", což ale jednak trochu naráží na skutečnost, že volby jsou ze zákona tajné, a jednak se poslanci - opět podle vlastních zkušeností - obávají, že po skončení voleb některý z voličů uvede, že se při párování spletl a ve skutečnosti má docela jiné politické preference.
----------------------
Maďarští vědci ve svých laboratořích omylem zkřížili veslonosa amerického a jesetera ruského. Americká i ruská strana se teď v OSN domáhají toho, aby vzniklý hybrid nesl právě jejich jméno, což pravděpodobně vyostří již tak dost napjaté vztahy mezi oběma velmocemi. "Opravdu jsme to neudělali schválně," řekl Nedělním miniglosám vedoucí maďarského výzkumného týmu. "Ještěže příbuzný veslonos čínský nedávno vyhynul, jinak mohly být diplomatické dopady našich nevinných experimentů doslova katastrofální."
----------------------
Více než 100 nakažených koronavirem je nakonec výsledkem bujarého večírku v pražském baru Techtle Mechtle. "Je to docela síla," okomentoval situaci Nedělním miniglosám z karantény přes Skype jeden z účastníků, "když si vezmu, že jsme se k pořádným mechtlím vlastně ani pořádně nedostali."
----------------------
Česká vláda na tiskové konferenci potvrdila, že Chytrá karanténa je i přes řadu odborných i politických výhrad pořád ještě dost chytrá na to, aby byla v našem státě hlavní zbraní proti šíření nemoci Covid-19, zakázala jí ale pro jistotu zúčastnit se srovnávacího IQ testu.


Chcete-li si připomenout to nejlepší a snad i nejvtipnější, co dosud za více než jedenáct let v Nedělních miniglosách vyšlo, můžete si přečíst následující jubilejní výběry, do nichž jsem nově zařadil i výběr z posledního roku, který vyšel v NMg č.550:








A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.

Next articles


Where to go next