O čtyřech cylindrech pro tři mušketýry

Today at 8:56 | Petr Vápeník |  Glosy, fejetónky, úvahy
Mockrát jsem přemýšlel o tom podvečeru před naším "posledním zvoněním" a nikdy mě nenapadlo žádné rozumné vysvětlení mého tehdejšího konání kromě několikanásobného náhlého zatmění mysli. Nebo možná několikanásobného náhlého vzedmutí, jak se to vezme. Jsou to ty okamžiky, kdy bez jakéhokoli plánu ponecháte řízení svých činů bez dozoru rozumu a spolehnete se na okamžitý pocit, intuici, podvědomí. Pak se ovšem není čemu divit, že se některé původně široké rovné a přehledné cesty stanou rázem úzkými, klikatými a špatně osvětlenými a je už marné lomit rukama, že jste do těchto míst vůbec neměli zatáčet. Zatočili jste a musíte jet.

V gymnaziálním kolektivu jsem nikdy nebyl bůhvíjakým pilířem. Ano, byl jsem schopný se přizpůsobit kdečemu a kdekomu, ale že bych se zrovna staral o zábavu a organizoval veselé akce, to se opravdu nedalo říct, a v době, kdy už chybělo jen pár dnů do maturity, už se to dalo jen těžko dohnat. Zbýval poslední den běžné školní docházky, tzv. poslední zvonění, a já vpředvečer toho slavného středoškolského dne míjel jako už mnohosetkrát před tím půjčovnu divadelních kostýmů, která v Plzni byla dlouhá léta přímo u tramvaje naproti hlavní poště. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem si v ní nic nepůjčil. Nehrál jsem ochotnicky divadlo ani jsem se nemusel před nikým maskovat, nikdy jsem neměl potřebu za někoho se převlékat a dodnes nemám rád různé karnevaly a převleky na tematicky zaměřené večírky. Moje návštěva takového podniku nedávala žádný smysl. Přesto jsem tehdy nepochopitelně nechal ujet svou tramvaj číslo 2 a - puzen neznámou silou - vešel jsem neohroženě do půjčovny.

Zaskočilo mne to, ale byl jsem zvědavý sám na sebe, co asi v půjčovně podniknu dál, protože žádný plán jsem neměl, takže jsem se zájmem čekal, jak se s tím moje pusa vypořádá. Na neznámých místech a před neznámými lidmi bývám nesmělý, o to víc mne překvapilo, jak nějaký cizí hlas ve mně rázně poručil staré paní za pultem předvést mi několik klobouků. Abyste lépe ocenili tuto skutečnost, měli byste vědět, že jsem nikdy v životě klobouky nenosil, ale toho neobyčejného intuitivního večera jsem šel od jednoho poprvé k druhému. Buřinky sice taky nebyly špatné, ale nejvíc ze všeho se mi líbily starodávné černé sametové cylindry a poručil jsem si rovnou čtyři, aniž bych tušil, proč právě čtyři, k čemu by se daly použít a kým. I kdybych se překonal a cylindr si sám nasadil, o čemž se dalo pochybovat, ještě tři klobouky mi zbydou, a i když jsme měli některé svérázné pedagogy, o nikom nebylo možné říct (aspoň ne nahlas), že by něčím připomínal tříhlavou saň, na kterou by se daly mé cylindry beze zbytku využít.

Chudák stará paní měla v regálu cylindry jen tři a já - jinak slušný, přátelský a zcela nepanovačný zákazník - ji honil, ať se pěkně ještě podívá dozadu, protože já potřebuji čtyři cylindry, tři jsou málo, to je snad jasné každému, kdo někdy četl Tři mušketýry! Jeden cylindr za všechny, všechny za jednoho! Paní si vzdychla a tak dlouho hledala a hledala, až nakonec čtvrtý klobouk odněkud vyhrabala. Sepsali jsme výpůjční smlouvu a paní, které jsem se zřejmě nebyl ani trochu sympatický (ale to jsem nebyl, když jsem se při tom výstupu zvnějšku pozoroval, ani sám sobě) mi ještě na cestu řekla, že doufá, že druhý den všechny čtyři klobouky v pořádku vrátím. Normálně bych odpověděl něco v tom smyslu, že se samozřejmě vynasnažím, aby bylo vše v pořádku, ale ten podvečer byl celý jiný, tak mě ani nepřekvapilo, když moje ústa odpověděla uštěpačně: "To si tedy pište, že budou v pořádku; jsem zvyklý všechno, co si půjčím, vrátit bez výjimky v pořádku." A ještě jsem za sebou bouchnul dveřmi. Překvapený svým neřízeným jednáním, osaměl jsem na chodníku se svými čtyřmi vypůjčenými cylindry pro tři neexistující mušketýry, kteří nejenže opustili módu svého století výměnou za pozdrav ze století devatenáctého, ale ještě se navíc nějakým nedopatřením ocitli v prostředí rozvinutého socialismu orwellovského roku 1984 těsně před maturitou z češtiny, ruštiny, fyziky a biologie, s cylindry, pro které jsem neměl jiné využití, než je prostě ráno odnést do školy, kde už se uvidí.

A ráno se vidělo. Nikdo sice smysl mých klobouků moc nechápal - ostatně já sám nejméně - ale když už tu cylindry byly, občas si je někdo přece jen rozpačitě posadil na hlavu, vyfotil se s nimi, nabídl je k vyzkoušení profesoru dějepisu, atd. Den byl plný odvázaného veselí, které se snažilo přehlušit naše obavy z nastávajících maturitních zkoušek. Odpoledne poslední "vyučovací" den skončil a já se chystal své klobouky opět zkompletovat, abych je mohl nepříjemně podezřívavé staré paní vrátit. Nebylo ovšem třeba umět počítat ani do pěti, abych brzy pochopil, že mám problém; stačilo počítat jen do tří, protože víc černých klobouků ve třídě nebylo. Prolezl jsem třídu skrznaskrz, i tu vedlejší, speciální učebnu chemie taky, i s přilehlou laboratoří, dokonce jsem nakoukl i do sborovny a ředitelny s báchorkou, že se jdu rozloučit, i když jediné, co mne v tu chvíli zajímalo, byl chybějící cylindr. Budovu školy jsem poctivě prohledal od šaten až na půdu, ale cylindr nikde. Možná se někde škodolibě schoval, možná odešel na zkušenou do světa sice ve skutečnosti nepříliš svobodného, ale asi přece jen o dost svobodnějšího než byl zaprášený regál staré půjčovny, vonící po naftalínu, možná zmizel ve čtvrtém rozměru. Ale nejspíš ho odnesl někdo, po kom dnes večer cylindr nikdo nebude požadovat zpět, ten bude podmračená stará paní vymáhat po mně. A ke mně dolehla hlasitá ozvěna mých vlastních včerejších neopodstatněně sebejistých slov: "To si tedy pište, že budou v pořádku!"

"Ano, tři cylindry jsou v pořádku," odpočítala vpodvečer klobouky paní, které se bohužel nebylo možné vyhnout. "A ten čtvrtý?"

Dnes už bohužel nebyl tak neobyčejný inspirovaný podvečer jako včera. Ještě včera - veden zlověstnými vnitřními běsy autopilota svého nevědomí - bych možná dokázal nebohé paní povýšeně tvrdit, že zápis ve výpůjční knize klame, protože je jasné, že klobouky byly jen tři. "Přece jsem jasně říkal: Tři klobouky pro tři mušketýry!, pamatujete?" vymýšlel bych si. Ale včera bylo včera a dnes je dnes a země, kterou bych snad mohl použít pro určitou relativizaci času a odvozeně i počtu vypůjčených klobouků, protože v ní - tehdy ještě - zítra již znamenalo včera, byla daleko.

"Ještě jste mě pro něj hnal dozadu!" šlehala po mně paní své včerejší uleželé blesky. "Hned jsem věděla, že s vámi bude potíž, mladíku, na to mám nos. Takové frajery jako jste vy, já dobře znám, takoví nám tu už udělali škody!!"

Červený minimálně až po pás jsem musel připustit, že klobouk nemám, protože se mi během dne někam zaběhl či zakutálel, že se moc omlouvám a že jsem samozřejmě připraven jeho ztrátu nahradit. Paní rázem notně nabyla převahy, zatímco já se po vzoru básníkově stával menším a ještě menším (kdo to sakra napsal? kdy že mám maturovat z té češtiny?). Zabořila nos do papírů a pomstychtivě mi oznámila, že se podle záznamů jedná o jeden z posledních cylindrů, které jsou v Československu vůbec k dispozici, protože socialismus udělal s feudálně-buržoazními cylindry krátký proces a nevzal při svých pochopitelných dějinných revolučních krocích bohužel v potaz potřeby divadelních souborů, že to byl cylindr šitý na konci minulého století ručně v Englii a že tedy požádá odborníka o vyčíslení škody, ale velmi by se divila, kdyby tato byla menší než deset nebo možná i patnáct tisíc korun, protože takové cylindry už dneska umí vyrobit jen pár lidí na světě a ti jsou zatraceně drazí. A ještě k tomu ta letecká přeprava ve speciálním přepravním boxu, to bude ještě pěkných pár stovek navrch. Bylo zřejmé, že - aniž bych stihl pořádně nakouknout do přítomnosti - již se přede mnou klene báječná budoucnost. Nedlouho před tím jsem si domluvil úžasnou měsíční brigádu, která mi měla o prázdninách hodit možná až takových osm stovek, za které jsem si chtěl původně pořídit nějaké extra povyražení, přiměřené svému tehdejšímu věku, nejspíš nějaký slušnější kazeťák nebo nové džíny, ale na tom už teď nezáleží. Teď vím, že peníze padnou na cylindr. I peníze z další brigády. A kolik takových brigád bude zapotřebí na jeden ručně šitý echt englický cylindr, žáku Cartře?

Zanedlouho jsem odmaturoval se samými jedničkami a snad jsem z toho ani neměl radost, protože za maturitou se nerozkládaly nejdelší sluncem prozářené prázdniny v mém dosavadním životě, jak jsem si ještě nedávno naivně myslel, ale jen tmavý stísněný svět ve stínu černého ztraceného cylindru, svět strachu z částky, kterou vyřkne oslovený odborník, až se ovšem vrátí z letní dovolené a speciálního expertního cylindrového školení v Englii. Po celou tu dobu jsem byl doslova chodicí chmura, z čehož si moji příbuzní učinili ukvapený závěr, že jsem dospěl.

"Hele, že v tom je nějaká ženská?" odhadl mne tehdy jeden známý a já musel připustit, že má vlastně pravdu, protože představa triumfující staré dámy z půjčovny, která mi výsměšně ukazuje výslednou pětimístnou sumu na papíru s kulatým razítkem, mne upřímně děsila celé prázdniny. Kde tolik peněz seženu, bůh suď.

Pak konečně nastal dlouho obávaný den D, kdy jsem se měl dostavit k vyřízení věci a opět jsem si potvrdil, že magnetismus je potvora, protože čím víc jsem se blížil ke staré půjčovně, tím těžší byl každý můj krok. Kdybych jen tehdy před maturitou tyhle dveře minul jako několiksetkrát předtím! Ale Bych je potvůrka tak rychlá a mrštná, že i kompletní čtveřice třech mušketýrů, z nichž nejméně jeden (nejlépe d´Artagnan) by byl Ussain Bolt, by měla s jeho chytáním zatracenou práci. Konečně jsem se donutil otevřít dveře, starosvětsky to cinklo a já zjistil, že jsem zdvořile a třesoucím se hlasem pozdravil úplně jinou, mladší paní, která se taky podívala do papírů a řekla: "No jo, to je ten ztracenej cylindr, žejo? Tak to bude, milejzlatej, dohromady padesát korun!" A vystavila mi na to stvrzenku, kterou jsem měl ještě řadu let pro jistotu schovanou, kdyby si odborník na englické cylindry svůj ukvapený úřední verdikt snad chtěl ještě rozmyslet.

Podobně jako nevím, co mne na začátku přimělo celou tuhle anabázi rozjet, netuším ani to, jak jsem tehdy zaplatil, rozloučil se a dojel domů. Moje nejdelší a nejdepresivnější prázdniny v životě skončily a já se vypravil studovat chemii do Prahy. Byl jsem sice o padesát korun lehčí, ale bohatší o cennou modelovou zkušenost, že i když se z kaše napohled pořádně kouří, možná není ve skutečnosti tak horká, jak vypadá, i když jsme si ji navařili sami a nic jsme na ní neošidili.

Když jsem se před pár lety zúčastnil jakéhosi letního hromadného pikniku, byl jsem jediný, kdo porušil pravidla a výslovně odmítl přijít v požadovaném klobouku, byť mi byl - jako ústupek - povolen i klobouk slaměný. Nejsem kloboukový typ, vymlouvám se, a v duchu vzpomínám na již dávno neexistující plzeňskou půjčovnu divadelních kostýmů naproti hlavní poště, na starou paní, která skoro na celé prázdniny k mé nelibosti nahradila v hlavních rolích mých snů ztepilé spolužačky, a na svůj ručně šitý vzácný cylindr "za pade".

Kdepak, milí piknikáři, jednou jsem se s klobouky spálil a stačilo mi to. Ostatně, kdoví, na kolik by mě takový ztracený apartní englický klobouček přišel po brexitu! :-)
 

Nedělní miniglosy č.469

Sunday at 15:24 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy

Tento týden jsem se pokusil využít motivaci nashromážděnou během nedávného týdenního Fotofestu a pustil jsem se do svých dlouholetých fotografických restů. Jak už jsem se zmiňoval, dokopal jsem se konečně k založení profilu na instagramu, kam začínám postupně dávat některé z novějších fotek https://www.instagram.com/petr.vapenik/. Mnohem víc času jsem ale věnoval větší změně, kterou chystám pro rok 2019: Už delší dobu mám totiž pocit, že mé webové stránky postavené na starém Webnode mi neumožňují rozvíjet web ani zdaleka tak, jak bych si představoval. No a tak jsem věnoval trochu času orientaci v dalších možnostech a během dvou dnů jsem si připravil základ paralelního webu, který snad bude především z pohledu prezentace fotek o dost modernější, snadněji administrovatelný a přitom v důsledku i úspornější. Jakmile bude nový web připravený, rád bych na něj "přepnul" svou doménu a vás jako návštěvníky svého blogu se v nejbližší době pokusím využít jako připomínkující, abyste měli možnost mi říct, co se vám na nových stránkách líbí a co byste naopak raději změnili či odstranili.

Od minulého vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", jsem publikoval malé Ohlédnutí za svou dobřichovickou fotovýstavou, jejíž část je na dobřichovickém zámku stále k vidění, a taky jsem ukázal jednu čerstvou fotku Berounky ve fotočlánku Slunečný listopad na barevné řece. Zmínit se ještě mohu i o článku z minulého víkendu, kterým jsem připomněl sté výročí narození pana Miroslava Horníčka. Ze sklepa s archivními články jsem tentokrát vynesl na listopadové slunce fejeton z roku 2010 jako připomínku výročí 17. listopadu: O chvále prvních sněhových vloček. A abychom nezůstali jen na českém dvorku, připomenu i cestovatelsky letmou reportáž Bytem v lázních Kurokawa, Kjúšú, Japonsko, ve které jsem na několika fotkách představil své krátkodobé lázeňské obydlí v nepříliš známém místě, na kterém jsem se na tři dny zastavil při svém prvním putováním Japonskem.

V dnešním 469. vydání týdeníku s tradiční značkou NMg se např. podíváme, jestli na Národní třídě letos vyhrály v pouličních incidentech floristky nebo příznivci basketbalu, proč i platino-iridiový kilogram konečně poznal, zač je toho loket, a zjistíme, proč letos nepřijel Martin na bílém koni.

Přeji všem čtenářům krásnou neděli a úspěšný a s radostí prožitý příští týden.


Kilogram jako poslední jednotka soustavy SI přestal být definován fyzickým prototypem, ale jeho definice byla navázána na hodnotu Planckovy konstanty. Po řadě starších a v minulosti běžně používaných jednotek tak i kilogram poznal, zač je toho loket. Prezident Hospodářské komory v souvislosti s touto skutečností projevil přesvědčení, že se mu co nejdříve podaří prolobovat změnu hodnoty Planckovy konstanty pro Českou republiku tak, aby mohly obchodní společnosti používat při stanovení svých cen o něco lehčí kilogram, což by znamenalo nejen patrnou konkurenční výhodu ve srovnání se zahraničními výrobci, ale mohlo by to mít i vedlejší pozitivní dopad i na výkony českých vzpěračů.
----------------------
Pracovníci vodních elektráren byli zaskočeni tím, že se právě v listopadu na česlech jejich společností usazuje největší množství spadaného listí. "To je samozřejmě jen mediální dezinterpretace; nejsme v žádném případě zaskočeni listopadem," řekl Nedělním miniglosám expert na práci s česly, vodník Česílko. "Pouze nás překvapilo, že listopad u nás letos začal už v říjnu, na rozdíl od revolučního Ruska roku 1917, kdy naopak říjen přišel nečekaně až v listopadu."
----------------------
Vzpomínkové akce na pražské Národní třídě, připomínající listopadové události z roku 1989, provázela nervózní a napjatá atmosféra a několik incidentů. Např. kytice, které přinesli na místo Andrej Babiš a Tomio Okamura, stejně jako kytici poslanou prezidentem Milošem Zemanem, hodili přítomní lidé mezi odpadky. Osočení hradního mluvčího Ovčáčka, že jde o čin fašistické lůzy, se snaží vyvrátit jeden z účastníků akce, podle kterého se jim pouhá kytice od tak vysokých představitelů zdála vzhledem k významu státního svátku málo, tak se rozhodli z nich udělat rovnou květinový koš.
----------------------
Český premiér Andrej Babiš položil květiny k památníku 17. listopadu už těsně po půlnoci, aby mohl ráno odcestovat do Švýcarska, kde jako správný otec hodlá na svém osobním příkladu názorně vysvětlit svému synovi, jak se opravdový čestný muž správně chová k novinářům.
----------------------
Nový japonský ministr pro olympijské hry, který má na starosti i kybernetickou bezpečnost země, připustil, že zatím nikdy ve svém životě nepoužil počítač, protože tyhle věci za něj vždy zařizovali jeho podřízení. Ministr ale zároveň zdůraznil, že se i nadále považuje za nejvhodnějšího experta pro otázky digitální bezpečnosti, protože na rozdíl od mnohých jeho vládních kolegů mu ještě nikdy nikdo neukradl žádná počítačová data.
----------------------
Svatý Martin tentokát bohužel nemohl podle tradice přijet na svůj svátek na bílém koni, protože jeho bílý kůň byl právě na utajeném místě v zahraničí zaneprázdněn rozhovorem s vlezlými investigativními novináři. Rozšířila se i alarmující zpráva, že peripetie kolem jeho bílého koně mají jen zamlžit skutečnost, že byl svatý Martin zabit v pouliční potyčce v centru Prahy, jak potvrdila redakci NMg svým očitým svědectvím zkušená i-reportérka, paní Drahomíra Dražská.

Chcete-li si připomenout to nejlepší a snad i nejvtipnější, co za víc než devět let v Nedělních miniglosách vyšlo, můžete si přečíst následující jubilejní výběry:


A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech čipražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Slunečný listopad na barevné řece

Saturday at 11:27 | Petr Vápeník |  Fotočlánky

Dnes se nebudu při příležitosti výročí listopadových událostí pouštět do žádných politologických úvah ani do tradičních šavlovaček na diskusních fórech. Kdo se chce podívat na mé loňské fotky z Olšanských hřbitovů a z Národní třídy, najde je v článku Listopadová paměť. No a podívám-li se ještě hlouběji do historie, musím připustit, že kdybych psal o výročí 17. listopadu dnes, nejspíš bych se moc neodchýlil od ducha článku z roku 2014 Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí. Proto jsem se rozhodl dnes připojit jen obyčejnou podzimní fotku, i když samozřejmě do Prahy na Národní třídu se podívat zajedu, protože je dobré připomínat si to, co bylo a je pro náš život podstatné, a to - domnívám se - 17. listopadu 1989 může těžko někdo upřít, byť snaha zapomínat na některé jeho podstatné prvky, je v posledních letech citelná.

Pojďme ale k dnešní fotografii: Podzim u řeky nabízí nejen spoustu barev, ale taky místa ve vodním toku, kudy proudí napadané listí a taky načechrané kousky bílé pěny, které dovádivá voda vytvořila na jezu o kousek výš proti proudu. Vzal jsem si proto tentokrát na pomoc speciální a netradičně silný neutrální šedý filtr, který jsem zatím použil jen výjimečně. Samotného mne totiž zajímalo, jestli se tyhle jemné proudy na hladině aspoň trochu zviditelní v okamžiku, kdy bude celá fotografovaná scéna hodně kontrastní a bude zabírat i rozzářené nebe.

Následující záběr vznikl předevčírem ve slunečném ale dost chladném odpoledni kousek od dobřichovické lávky, ze které jsem si vyhlédl místo u břehu, kam proud viditelně zanášel to, co plulo po hladině. S filtrem zatím nemám moc praktických zkušeností, a tak jsem správnou expozici stanovoval metodou pokus - omyl. Rozumně mi to vyšlo na až čtvrtý pokus, kdy expozice přesáhla 5 minut. Po celou asi třičtvrtěhodinu focení jsem ovšem byl předmětem zájmu lidí přecházejících po lávce za mými zády, z nichž někteří si mě dokonce sami fotili (co s těmi fotkami chtějí dělat, je mi opravdu záhadou), připadal jsem si trochu jako místní volavka, která poblíž lávky často postává a loví, jen fotky se mnou lze na rozdíl od fotek s volavkou těžko udat do kolonky "Příroda" (možná tak maximálně ještě "Ptáci" :-)). Ale na zvýšený zájem si prostě při takovém stylu fotografování, kdy se zdánlivě poflakujete delší dobu na tom samém místě, musíte zvyknout. Taky jsem vzbudil zájem okolojdoucí skupinky malých dětí na procházce, ale tomu se fotograf, který stojí v mokrých botách na malém ostrůvku v řečišti, který kromě něj obývá už jen legrační trojnožka a pohozený batoh, rovněž nemůže divit.


Nebylo to sice jediné místo u řeky, které jsem při této vycházce fotil, ale další fotky jsou o dost bláznivější, protože jsem využil volné odpoledne k experimentům, nebudu tedy míchat témata a dnes si vystačím s jediným obrázkem.

Místo dalších fotek ale přihodím ještě jednu poznámku, která se fotek taky týká: Po dlouhé době váhání jsem si totiž konečně založil istagramový profil. Jak už jsem uvedl na facebooku: Je to dost podivný pokus pro člověka, který nemá rád manipulaci s fotkami v mobilu (což je pro instagram domovské prostředí), prakticky nedělá čtvercové fotky (jiné v instagramu nenajdete) a dodnes neměl tušení, co znamená slovo "hashtag" (jak jsem záhy pochopil - bez efektivního používání hashtagů váš instagramový život záhy uschne jako nezalévaná květina). Kdybychom byli na divadle, dalo by se mluvit o klasickém "protiúkolu", tzn, asi jako kdyby dostal Boris Rösner na divadle v kusu Kráska a netvor tu méně očekávanou z titulních rolí. Ale přes určité peripetie při hledání vhodné cesty fotek až do instagramové prezentace, jsem nakonec odolal opakovanému pokušení zmáčnout červené tlačítko s nápisem "Všechno vylejt!". Kdo by tedy chtěl sledovat, co budu na instagramu zveřejňovat, může se přidat na stránce https://www.instagram.com/petr.vapenik/. Nové - a pro mne zatím prakticky neznámé - prostředí bych rád cílově využíval pro kontakt se zajímavými fotografy, jejichž fotky se mi líbí, a samozřejmě s lidmi, kterým se pro změnu líbí moje fotky. Dnešní fotku už na mém instagramu najdete, takže můžete porovnat skutečně zamýšlený formát zveřejněný zde s formátem čtvercovým :-).

Přeji všem krásný a příjemně prožitý státní svátek.

Pozn.: Co vám můj blog - pokud ho prozatím neznáte - může ještě dále nabídnout? Kromě fotočlánků najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, verše haiku, hrátky s češtinou, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a každou neděli i malé ohlédnutí za týdnem v politice a společnosti pojaté s úsměvným nadhledem - Nedělní miniglosy, které se zatím zde na blogu dočkaly už 468 vydání.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
 


Ohlédnutí za dobřichovickou fotovýstavou

Wednesday at 19:36 | Petr Vápeník |  Výstavy

Dnes jsou to dva týdny, co jsem ze stěn velkého výstavního sálu dobřichovického zámku sundal svoje fotky, které tvořily větší část mé dosud nejrozsáhlejší fotografické výstavy. Myslím, že nastala ta správná doba ještě jednou se k této akci vrátit a udělat si malou inventuru, co všechno se během výstavy přihodilo. Dnes tedy nečekejte žádný propracovaný text, spíš výčet bodů, které mě v souvislosti s výstavou napadly a zdají se mi být něčím zajímavé. No a na závěr pro vás vyberu i několik zápisů z návštěvní knihy.

Výstava, na které bylo k vidění celkem 52 fotek (na tom symbolickém počtu jsem umíněně trval, protože je mi právě 52 let :-)) probíhala - i s prodloužením - dlouhých 10 týdnů. Je to tak nejen nejrozsáhlejší ale taky nejdelší výstava z těch pěti oficiálních a veřejných, které jsme měl zatím tu čest uspořádat.

Jižní strana výstavního sálu. Řadou oken pronikalo do sálu světlo, které se v průběhu dne proměňovalo a postupně zdůrazňovalo různé vystavené fotky. Jako by sluníčko bylo samo zvídavým fotokritikem, který si všechny fotky musí detailně prohlédnout přesně v optimální čas.


V návštěvní knize se objevilo celkem 92 příspěvků. K tomu je ovšem nutné poznamenat, že jeden zjevně opilecký zápis, chválící sice fotky ale navážející se poněkud do prezidenta republiky, inspiroval neznámého dobrodince, aby mi z knihy vytrhl čtyři popsané stránky. Ještěže máme takové milovníky fotek, kteří nedopustí, aby bylo našemu vrchnímu představiteli v návštěvních knihách beztrestně spíláno. Na druhou stranu mi tím neznámý prezidentský ochránce hnul žlučí, protože zmizela i krásná maličkými dětmi nakreslená sluníčka, která mi dělala pár dní vekou radost.

Uspořádal jsem 7 oficiálních komentovaných prohlídek pro volně příchozí návštěvníky, kterých se zúčastnilo dohromady něco přes padesátku hostí. Individuálně jsem dalších minimálně 15 prohlídek přidal, přičemž ta nejčasnější začínala už před devátou hodinou a ta nejpozdnější končila lehce po půlnoci. Ve výstavních prostorách se během výstavy uskutečnilo 7 větších veřejných akcí (např. koncerty, filmové projekce, rauty...), při nichž fotky vidělo velké (a nespočitatelné) množství lidí. A že byli návštěvníci fotkami zaujati natolik, až začali být poněkud roztržití, se projevilo např. ve skutečnosti, že se za dobu trvání výstavy od návštěvní knihy ztratily 3 propisky :-).

Čelo výstavního sálu. Sál byl po celou dobu výstavy na moje přání otevřen dokořán, aby příchozí i kolemjdoucí neustále lákal ke vstupu. Však co by se mohlo ztratit, když výstavu ve dne v noci hlídala ta namalovaná krásná paní?


Samostatnou kapitolou byly návštěvy dětí, které jsou ještě krásně upřímné a neumějí se přetvařovat: Některé se otravovaly a protáčely oči, některé komentovaly, že to nejlepší na výstavě je zdejší ozvěna, jiné se naopak nadšeně zajímaly o tolik věcí, že jsem si to vůbec neuměl představit. Jednu holčičku můj hlas při prohlídce zneklidňoval natolik, že ji - řvoucí - museli její rodiče odvést domů předčasně, dvě z dětí zase svou neobyčejnou zvědavostí způsobily, že jedna prohlídka se protáhla na skoro dvě a půl hodiny. No a jedna holčička měla při prohlídce zjevně hlad, protože když u každého obrazu říkala, co jí fotka připomíná, byly to samé gastronomické výjevy, třeba maso se špenátem, hovězí vývaz, smažená vajíčka nebo mléčná čokoláda :-).

Během výstavy se čtyři fotky trochu poškodily, většinou jde o nějaké drobné škrábnutí nebo o otisk mastného prstíku, ale to je nutná daň za to, že jsem se rozhodl mít fotky bez ochranné vstvy skla nebo plexiskla, což prospělo tomu, jak vystavené fotky vypadaly, ale samozřejmě to znamenalo i větší riziko. Největší obavy o bezpečnost fotek jsem měl paradoxně v okamžiku, kdy v sále byla spousta dospělých a probíhala tam celovečerní ochutnávka vín předcházející tradičním vinařským slavnostem. Vína byla totiž skvělá, natolik skvělá, že po nich někteří návštěvníci měli menší potíže s rovnováhou a občas potřebovali podepřít přátelskou zdí. Naštěstí, aspoň myslím, se jim při tom žádná fotka nepřipletla přímo do cesty.

Instalace na zámecké chodbě, kde visely ukázky z jiných než "vodních" fotocyklů. Mimochodem, skoro všechny vystavené fotky se už dříve objevily ve zdejších fotočláncích, takže blogoví návštěvníci je často znali skoro důvěrně a celkem si pochvalovali, že ve velkém formátu vypadají lépe než na malé obrazovce.


Ohlasy jsem vůbec měl až nečekaně pozitivní - od běžných návštěvníků, ale dokonce i od lidí od fotografického či obecně výtvarného fochu. Jedná se také o první mou výstavu, která díky prodejům obrazů skončila po započítání opravdu všech nákladů (no dobře, dobře, svůj čas do toho opět nepočítám, máte pravdu :-)) "v černých číslech", nijak vysokých sice, ale přece jen plusových, takže můžu prostředky použít na nějakou další fotografickou akci, ať už na tisk zvětšenin pro případnou další výstavu, na rozšíření své fotovýbavy nebo na nějakou fotoexpedici; ještě uvidím, o několika zvětšeninách ještě s potenciálními zájemci jednám.

Během výstavy jsem se setkal se spoustou lidí, se kterými by se mi to jinak jen těžko podařilo; s některými z nich jsou mimochodem spojeny i další možnosti focení na zajímavých místech, na které se moc těším. Mohl jsem si o fotkách promluvit s řadou Dobřichovičáků, se kterými jsme se doposud neznali. Taky mě po výstavě začalo dost místních lidí zdravit, nejspíš proto, že moje fotka visela po celou dobu lidem na očích, tak jim teď moje skutečná tvář někoho připomíná a oni se snaží rozpomenout, jestli u toho obličeje bylo napsáno WANTED nebo ne :-).

Potkal jsem během výstavy naživo i několik blogerů a blogerek, takže když jsem si dělal po výstavě letmý přehled lidí z blogového světa, které jsem měl během let možnost potkat ke svému potěšení osobně, zatím jsem se zastavil na úžasném čísle 31. S některými z vás jsem se navíc potkal už poněkolikáté, což je zkušenost - natožpak v čistě virtuálním blogovém prostředí - velmi radostná a myslím, že vždy i oboustranně obohacující. Několik blogerů jsem sice na výstavě osobně nezastihl, ale o jejich přítomnosti vím díky jejich zápisu v návštěvní knize.

Takhle zabydleně vypadal výstavní sál, když se v něm měl večer konat nějaký koncert. Fotky tak měly možnost nakukovat "pod ruku" třeba Žalmanovi, kytaristovi Štěpánu Rakovi nebo filmovým dokumentaristům, kteří si museli pár fotek sundat ze zdi, aby měli kam promítat.


Tak tedy k té návštěvní knize: Uvedu zde pár vybraných příspěvků. Negativní zápisy nijak necenzuruji ani netutlám, tentokrát prostě žádné pořádné nebyly. No a z těch pozitivních opravdu jen vybírám, tak budu věřit, že pokud se právě na ten váš zápis nedostalo, nebudete mi to mít za zlé. Nakonec mi těch zápisů vyšel přesný tucet, protože původní mandel jsem pokrátil :-).

Ne každý má vnitřní svět tak bohatý a zajímavý, aby jeho část mohl sdílet. A ne každý najde cestu, jak to udělat. Vám se to díky této výstavě podařilo.

Díky, že umíš zastavit na svých fotografiích vodu, a tím tak trochu i čas. Dnešní zastavení bylo báječné.

Moc krásné fotografie! Do některých je chuť vstoupit a pořádně to tam prozkoumat. A možná tam i zůstat.

ŠTĚPI. LÝBI SE MI TADY (malá Štěpánka přidala ještě malé srdíčko, moc děkuju :-))

Díky náhodě za šťastné zastavení v tomto nádherném nedělním odpoledni.

Úžasné fotografie, děkuji. Obraz TRIANGLES otočte prosím o 90o po směru hodinových ručiček! (Děkuji všímavému návštěvníkovi, když mně se ale ten obraz víc líbil na výšku :-))

Tyto kompozice jsou vlastně obrazy, volné fantazijní malby plné poezie. Mají svou duši a k duši diváků mluví.

Abstraktní fotografie jsou krásnější. U kůry lepší fotit detail na makro, nezvětšovat malý výřez, fotka tak nebude rozmazaná. (Další správný podnět, mírné rozmazání u jedné z fotek kůry ovšem nebylo způsobeno výřezem, ale mou nepozorností při přípravě digitálního podkladu, který jsem vyrobil omylem v menším než maximálním rozlišení. S výsledkem jsem to nakonec po delším váhání riskl, abych stihl vernisáž, a když mi to prošlo, fotku jsem na zdi už nechal. Nakonec jsem byl ale poprávu odhalen :-))

Na vaše fotografie si teď často vzpomenu na cyklojízdách kolem řek - nejen Berounky.

Nádhera. Budu muset začít fotografovat jinak. (To néééé. Foťte pořád úplně stejně: Nejlíp, jak umíte! :-))

Jsem zde již počtvrté a obdivuji barevnost a malířské kompozice fotografií, z nichž by byla jistě překrásná kniha. (Když vám tohle napíše člověk, o kterém s velkou úctou píšou encyklopedie českého výtvarného umění, ego má - uznávám, nehoráznou, ale krátkodobě snad i trochu pochopitelnou - tendenci se dmout :-))

Jen někteří mohou vidět, co jiní nevidí. Je pak radost, když je vám taková krása ukázána. Petře, jsi šťastný člověk.

Nu, "šťastný" je dost silné slovo, proto se s ním snažím šetřit. Jsem ale spokojený, mimo jiné i s touhle výstavou. Neskromně se domnívám, že se povedla, a nestydím se za to. A ano, bývám tak spokojený, že mi v těch spokojených chvílích stačí jen docela maličko k tomu, aby z té spokojenosti aspoň na chvilečku bylo štěstí, takže čas od času i je :-).

Děkuji všem, kteří se přišli a přijeli na výstavu podívat. No a ti z vás, kteří to během oněch deseti týdnů nestihli nebo to pro ně do Dobřichovic bylo moc daleko, si všechny vystavené fotky (a navrch i 16 "bonusových" fotek, které se nakonec do finální sestavy "o prsa" nedostaly) mohou připomenout v E-katalogu výstavy Dobřichovice 2018. No a jestli na vás bylo ve skutečném i babím létě na cestování do Dobřichovic příliš horko, mám pro vás dobrou zprávu: Za fotkami můžete cestovat i v inspirativním chladu, ba dokonce v krutých mrazech, protože vybraných 22 z původních 52 fotek bude nejméně do konce roku - a jestli nebudou fotky moc zimomřivé, nejspíš dokonce celou zimu - k vidění v zámecké chodbě. Ano, přesně v té chodbě na následujícím obrázku, která je volně přístupná po celý den.


Takže ještě jednou - díky všem za váš zájem a až bude zase nějaká podobná akce v hledáčku, nebojte, však já se zase ozvu :-).


Pozn.: Co vám můj blog - pokud ho prozatím neznáte - může ještě dále nabídnout? Kromě fotočlánků najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, verše haiku, hrátky s češtinou, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a každou neděli i malé ohlédnutí za týdnem v politice a společnosti pojaté s úsměvným nadhledem - Nedělní miniglosy, které se zatím zde na blogu dočkaly už 468 vydání.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nedělní miniglosy č.468

11. november 2018 at 18:54 | Petr Vápeník |  Nedělní miniglosy
Tento týden jsem prakticky celý strávil fotografickými přednáškami a workshopy, takže si myslím, že pár zajímavostí, které jsem se dozvěděl, a pár pozoruhodných tvůrčích lidí, se kterými jsem se díky tomu setkal, popíšu v některém z následujících článků, abyste z toho taky něco měli. Ve čtvrtek večer jsem se navíc ještě zastavil na vernisáži v dobřichovickém zámku, kde je ve velkém sále k vidění nová výstava fotografa Alfréda Šupíka, se kterým jsme teď na zámku až do 20. prosince sousedi, protože jeho fotky obývají sál a ty moje přilehlou chodbu. Protože do chodby se ale samozřejmě vešla jen část mé původní velké výstavy (22 fotek z původních 52), můžete si kompletní kolekci (dokonce rozšířenou o 16 bonusových fotek, které nakonec na zámku vůbec nebyly) prohlédnout nejen u mne doma za skříní v originále, ale o dost pohodlněji v kompletním E-katalogu této výstavy.

Od minulého vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", jsem se vám svěřil s tím, jak jsem si do obýváku vybíral novou televizi, ukázal jsem vám pár obrázků z mého malého víkendového potloukání po Smíchově v článku Když se do Prahy vypraví opravdový venkovský balík a včera jsme si připomněli sté výročí narození pana Miroslava Horníčka. Na to že jsem v týdnu pořád někde seděl na přednáškách nebo jsem se hrabal ve svém foťáku, abych přišel na kloub jeho různým a mně dosud neznámým možnostem, jsou tři články mezi vydáními Nedělních miniglos nečekaně velká blogová porce; spíš jsem měl původně obavu, že se možná k blogu vůbec nedostanu. Nakonec se ale ukázalo jako velmi efektivní občas si v přestávce mezi akcemi zaskočit do kavárny a něco přece jen napsat.

Tradicí už se tu v neděli stalo i nakouknutí do sklepa s archivními články. Protože jsem si tento týden dovolil poznamenat několik svých názorů k jednomu zajímavému blogu s poezií (nechávat své upřímné názory v komentářích jinde než právě na zajímavých blozích se už několikrát ukázalo jako velmi neefektivní :-)), asi je férové vytáhnout něco z rubriky V řeči mírně vázané; protentokrát to je šest let stará básnička Objetí. A protože jsem se ve svém komentáři navážel mimo jiné do laciných rýmů, tak chci jen ukázat, že se jim taky nevyhýbám; důkazem mi může být "kosmologická balada" (snad ovšem podaná s trochou nadsázky) s hawkingovským názvem Stručná historie povidlového času :-).

V dnešním 468. vydání týdeníku s tradiční značkou NMg se např. podíváme, dajli hodnostáři Svazu bojovníků za svobodu medaili nebo nedajli medaili, zkusíme se zamyslet nad možnými cestami, jak omezit stárnutí českých lékařů, a zjistíme, na jakou podřadnou šarži byl degradován bývalý první místopředseda českých sociálních demokratů.

Přeji všem čtenářům krásnou neděli a úspěšný a s radostí prožitý příští týden.



Člen gardy ostrostřelců Anton Špelec se po návratu ze sekretariátu Českého svazu bojovníků za svobodu svěřil Nedělním miniglosám, že je tentokrát docela rád, že na něj při slavnostním předávání pamětních medailí svazu žádná nezbyla.
----------------------
Ve státě Nevada byl do tamní sněmovny zvolen kandidát, který nedlouho před volbami zemřel a jehož posmrtné zvolení jeho strana podporovala, aby za něj mohl po skončení voleb do zákonodárného sboru nastoupit stranický náhradník. Podle bleskového průzkumu pro Nedělní miniglosy voliči v Nevadě pozitivně hodnotlili především skutečnost, že se tento kandidát jako jediný nemohl po volbách zpronevěřit svým předvolebním slibům.
----------------------
Česká lékařská komora se na svém víkendovém sjezdu kromě volby vedení zabývala hlavně tématem stárnutí lékařů. Podrobné vyšetření u východu ze sjezdového sálu ale potvrdilo obavy skeptiků, že stárnutí lékařů se sjezdu zastavit nepodařilo, protože všichni během víkendu zestárli nejméně o dva dny. Staronový předseda Milan Kubek jako jedinou osvědčenou metodu zastavení stárnutí navrhoval podle teorie relativity členům komory pohybovat se alespoň během ordinačních hodin rychlostí srovnatelnou s rychlostí světla, ale to odmítly lékařské odbory s vysvětlením, že je to metoda příliš náročná na cenu pohonných hmot a navíc v Německu něco takového po doktorech nikdo nechce.
----------------------
Český premiér Andrej Babiš se během své návštěvy ve Francii nečekaně setkal s Milanem Kunderou. Předseda vlády nabídl slavnému spisovateli, že se přimluví, aby dostal zpět české občanství, když mu pomůže s kvalitním překladem jeho knihy O čem sním, když náhodou spím do francouzštiny, protože francouzský prezident Macron při osobním jednání vedeném v angličtině hlavním převratným myšlenkám popsaným v knize bohužel nedokázal porozumět.
----------------------
Čeští stomatologové chtějí víc peněz ze státního rozpočtu, jinak se hospodaření vlády podívají na zoubek.
----------------------
Saúdská Arábie poté, co se na jedné nejmenované škole v Rijádu ztratila třídní kniha a místní policejní úřady začaly oficiálně vyšetřovat její ztrátu, musí platit stále větší licenční poplatky tvůrcům Divadla Járy Cimrmana. "Když to bylo jen kvůli názvu filmu Rozpuštěný a vypuštěný, královský rozpočet poplatky za použití licencovaných názvů ještě jakžtakž vydržel, ale poplatky za užívání názvu Vyšetřování ztráty třídní knihy mohou při stagnujících cenách ropy znamenat, že stát nebude mít dost peněz na nové dodávky zbraní ze Spojených států," řekl Nedělním miniglosám jeden z dobře informovaných úředníků. "Ještěže jsme převážně pouštní stát umístěný na Blízkém východě, takže nám snad nehrozí ani Dobytí severního pólu ani Lijavec."
----------------------
Jiří Zimola rezignoval na svůj post prvního místopředsedy ČSSD. Protože se ve funkci bohužel nedočkal zimy ale pouze podzimu, byl následně předsedou strany Janem Hamáčkem logicky degradován na Podzimolu.


Chcete-li si připomenout to nejlepší a snad i nejvtipnější, co za víc než devět let v Nedělních miniglosách vyšlo, můžete si přečíst následující jubilejní výběry:


A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, podobných těm dnešním, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech čipražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

100 let od narození pana Miroslava Horníčka

10. november 2018 at 8:01 | Petr Vápeník |  Připomenutí

Když se občas poohlédnu za sebe, zjišťuji, že jsem vlastně neměl nikdy v životě něco, čemu se říká idol. Nechtěl jsem být podobný slavným hokejistům vydělávajícím milióny, netoužil jsem po vzhledu herců, kterým stačilo povytáhnout obočí, aby jim fanynky ležely u nohou. Nezhlížel jsem se ve světoznámých rockových hvězdách, na jejichž koncertech návštěvníci nadšením omdlévali. Nelepil jsem si fotky na stěnu, abych si před improvizovaným oltáříkem přísahal, že jednou budu taky takový.

Jen jednou v životě jsem napsal veřejně známému člověku osobní dopis, ve kterém jsem mu vyjádřil svou náklonnost a obdiv. Nebyl to ovšem Karel Gott ani Jarda Jágr, žádný prezident, kosmonaut ani člen Beatles, ale spisovatel, herec, dramatik a moderátor a mimo světla ramp i pozoruhodný výtvarník a fotograf Miroslav Horníček. A zatímco nedávná připomínka stého výročí Československa mne až tak u srdce nebrala, možná proto, že připomínali všichni a hlasitě, sté výročí narození Miroslava Horníčka (on sám často připomínal, že je skoro stejně starý jako republika) si nechci nechat ujít, protože připomínat si ho budou jen někteří a možná málokteří.

Tak dnes trochu zavzpomínám, jak jsem si jako teenager neustálým posloucháním Werichových a Horníčkových forbín z praskajících a místy nesrozumitelných audiokazet utvářel do značné míry svůj vlastní smysl pro humor. Jak jsem byl nadšený z pohotovosti Horníčka jako konferenciéra i jako vtipně a moudře odpovídajícího aktéra proslulých Hovorů. Jak jsem díky jeho hře Malá noční inventura postupně poznával nevtíravě doporučené zajímavé spisovatele i neobyčejná literární díla, přičemž ani jedním z nich jsem kupodivu nebyl nikdy zklamaný. Jak jsem díky jeho knížkám zjistil, že u knih nemusí být důležité jen jejich rozuzlení, za kterým by měl čtenář spěchat a co nejrychleji se k němu stránkami prolistovat, ale že se čtenář může a má kochat dobře napsanými slovy a větami, použitým jazykem a nápaditými obraty, hledáním a domýšlením různých významů a souvislostí, může se v textu s chutí vracet a číst jednu pasáž znovu a znovu, různýma očima.

Právě u pana Horníčka jsem se dozvěděl tajemství, že knihy ani věty, ze kterých se skládají, nejsou jednou provždy dobré či špatné, ale mohou člověku v různém období jeho života postupně odkrývat svá různá úžasná místa, podobně jako po obloze putující slunce postupně osvětluje různá neobyčejná zákoutí světa. Právě u pana Horníčka jsem si uvědomil, že ten typ "srandy", který mě nejvíc zajímá a baví, může vzcházet jen z toho, k čemu má člověk sám úctu, a nikoli z toho, čím pohrdá. A právě u pana Horníčka jsem nabyl svou lásku k Provenci, jejíž skutečné vůně a barvy jsem měl možnost zblízka a naživo poznávat až s mnoha lety odstupu, ale všechny byly takové, jaké jsem si je nad stránkami jeho knížek a nad jeho fotografiemi vysnil. No a čím jsem starší, tím víc jsou mi blízká i tři jednoduchá slova, která pan Horníček kdysi uvedl jako své stručné krédo: Milovat, věřit, sloužit.

Několikrát jsem se přišel na vystoupení pana Horníčka podívat jako divák a nikdy jsem z jeho představení neodcházel nespokojen. Přečetl jsem asi všechny jeho knížky a žádnou z nich jsem neodložil tak, že bych se k ní už nikdy nevrátil. Když jsem s některými jeho myšlenkami nesouhlasil, většinou stačilo si je přečíst znovu a zamyslet se nad nimi hlouběji, abych zjistil, že jsem napoprvé četl nepozorně a ten ukvapený a místy i docela obyčejně hloupý, jsem byl já.

Ani už vlastně nevím, jestli jsem panu Horníčkovi kdysi ten svůj napsaný a zalepený osobní dopis do jeho milovaných Mariánských Lázní poslal. Myslím, že jsem si nakonec řekl, že by "to bylo blbý", a taky nemám moc rád (a myslím, že ani on) příliš vzletná slova zavánějící patosem. Tak jsem neposlal nic. Ale jsou-li slova upřímná, jsem přesvědčený, že se o nich jejich adresáti dozvědí, i když si je zrovna nepřečtou v dopise. Někdy hned, jindy až s odstupem několika nebo i mnoha let. Na vyjádření úcty, radosti a obdivu (na rozdíl třeba od partnerské lásky) není, myslím, nikdy pozdě.

Když jsem přemýšlel, jak si dnešní jubileum pana Horníčka spolu s vámi připomenout, napadlo mě zalistovat si svými zápisníky, kam si už mnoho let průběžně zapisuji to, co mě něčím zaujalo, potěšilo, inspirovalo nebo vyprovokovalo k zamyšlení, a pár takových řádků tady ocitovat. Nepopírám, že se tam Horníčkova slova z jeho knížek, televizních vystoupení či divadelních her objevují celkem často a ani s dlouhým odstupem většinou barvy jejich smyslu neblednou, spíš naopak nabývají nových a nových odstínů.

Tak, milý pane Horníčku, připíjím na tu vaši dnešní "stovku" vaším oblíbeným francouzským červeným vínem, bez kterého se vaše vystoupení málokdy obešla, a dodávám, že ať už jsem vám v tom nejmíň 30 let starém dopisu napsal cokoli, dnes bych to skoro jistě mohl znovu podepsat, i když můj podpis za tu dobu na pohled doznal řady změn. Řekněte sám: Kdy se člověku něco takového poštěstí?

--------------

Ve vzpomínkách si občas udělejte úklid. Vymeťte zbytečné, spalte chmurné, oprašte příjemné a vyleštěte ty radostné.

Smysly můžou slábnout a slábnou. Ale jeden smysl může léty sílit a růst: Smysl pro humor.

Bůh miluje ateisty, protože ho neobtěžují svými problémy.

Co že je dobré manželství? Když ti dva po deseti, dvaceti letech dovedou prožít týden vytrvalého deště v hotelovém pokoji a sedmého dne z něj vyjdou oba živí.

Pokud jde o myšlenky, vzlétám k nebesům. Pokud jde o tělo, jsem líný jako pytel ovsa.

Je těžké být dnes debilem, protože konkurence je veliká.

Moudrost nepřichází vždy s věkem. Někdy věk přichází sám.

Dny bolesti se podobají lávkám. Nechceš-li, aby chvilková závrať ohrozila tvůj život, dívej se vždycky o několik kroků dopředu.

(odpověď na otázku Jak se máte?) Slova "míti se" neberu hmotně. Někdo se nemá nikdy, jiný se má pořád. Mít se - to není stav peněženky nebo úspěchů, to je dispozice. Být šťasten - to znamená umět to. Radovat se ze všeho, z každého dne, z každé hodiny. Raduji se. A proto se mám. A pořád. I když někdy, občas ne. Ale vždycky jen svou vinou.

Hloupý nemá být umlčen ale vyslyšen. Mlčící hloupý se těžko pozná.

Žena je nejen věčnou, ale prvotní inspirací nejen v umění ale ve všem konání.

Člověk vzlétá, aby předstihl zvuk, ale nedovede se zastavit, aby postřehl ticho.

Na počítači nepíšu, počítačů se bojím. Bojím se, že uprostřed rozepsané povídky v tom stroji dojde petrolej.

Když je člověk mladej a není hloupej, měl by se učit od všech starších. A když je člověk starej a není hloupej, měl by se učit od některejch mladejch.

Díky těm, co dosáhli na hvězdy a nechali je tam.

Humor má být obsažen všude, i v lyrice, dramatu, v politickém projevu, ve vědecké přednášce, protože to slovo znamená šťávu a nejvzácnější ze šťáv - krev - je taky přítomna v lidském těle všude.

Nikdo neví, co trvá a co míjí, mnozí, zdánlivě nehybní, nás předhánějí, a jiní, řítící se kamsi, trčí na témže místě po všechny své dny.

Čím hloupější člověk, tím víc a tím déle se těší z pochybení druhého.

Až jednou nebudu už schopen ostychu před jakoukoli novou skutečností a až ji bezostyšně popřu nebo odsoudím, až jednou povýším svůj vlastní pocit na obecně platný, až zaútočím zvetšelou měrou vlastních názorů, vlastního vkusu na cokoli nastupujícího, pak zazní zvony poplachu. Pak budu starý. Ale v takové chvíli už je člověk tak starý, že zvony neslyší a na poplachy nedá.

odpověď na otázku Jak je možné, že zareagujete na každý dotaz během pár vteřin?
Těch pár vteřin nepřemýšlím nad odpovědí, ale vybírám z těch tří, co mne napadnou, tu nejlepší.

To, co člověku chutná napoprvé, není většinou tak dobré jako to, čemu přijde na chuť až později. Jenomže přijít něčemu na chuť, znamená pohyb a s ním spojenou námahu. A spousta lidí při prvním kroku odpadne. Mnohokrát se dává přednost tomu, co můžeme mít na první pohled nebo na první poslech. Ale přijít něčemu na chuť, to znamená pohybovat se sám v sobě správným směrem.

Statečnými nejsou ti, kdo s tasenou šavlí jedou v čele šiku, ale ti, kdo moknou, aniž by reptali, a ti, kdo se s druhými rozdělí o cokoli svého - kromě bolesti.

----------------------

Pozn.: Na mém blogu najdete kromě - věřím, že většinou humorně laděných - úvah a fejetonů i cestopisné reportáže z Japonska, Řecka a dalších míst, jsou tu i povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích, také celá řada fotografií, doprovázejících četné fotočlánky, a v neděli pak pro změnu vycházejí pravidelné Nedělní miniglosy, v nichž se vracíme k vybraným událostem týdne. V klidu se tu porozhlédněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit. Tak se nestyďte a dejte jim vědět! :-)

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx





Next articles


Where to go next